III.ÚS 236/97

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 236/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.S. a F.S., zastoupených advokátem JUDr. E.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, mimo ústní jednání dne 23. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto : Ústavní stížnost se odmítá.

Ústavní stížností, o níž není zřejmé, zda byla podána včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatelé především proti usnesení Nejvyššího soudu ČR (ze dne 22. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 429/97) a posléze i proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. 10 Ca 496/96) a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jejich ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 38 Listiny základních práv a svobod; porušení tohoto práva spatřují v tom, že Nejvyšší soud ČR, který napadeným rozhodnutím zastavil řízení stran podaného dovolání do rozsudku odvolacího soudu (§ 104 odst. 1, § 246c o. s. ř.), odmítl (pro nedostatek funkční příslušnosti) jejich opravný prostředek meritorně projednat a že odvolací soud k odvolacímu jednání předvolal "pouze jejich právního zástupce" a tak je zbavil možnosti před soudem 1

III. ÚS 236/97

"osobně jednat"; navrhli proto, aby ústavní soud svým nálezem obě vpředu označená rozhodnutí zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Výtka adresovaná krajskému soudu co do předvolání k jednání, v němž bylo rozhodnuto o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, neobstojí již vzhledem k tomu, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost (tedy i uvědomění o nařízeném jednání) pouze tomuto zástupci (§ 49 odst. 1 al. 1 o. s. ř.); je proto vždy věcí zástupce, aby zastupovaného, nejde-li o případ, kdy zastoupený jako účastník řízení má osobně v řízení něco vykonat (§ 49 odst. 1 al. 2 o. s. ř.), sám znovu vyrozuměl.

Obdobně lichá je i námitka stěžovatelů pokud směřuje vůči postupu Nejvyššího soudu ČR; dovolání jako opravný prostředek proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu je co do jeho přípustnosti ve správních věcech upraveno způsobem dostatečně zřejmým z odůvodnění napadeného rozhodnutí, k němuž ani z ústavněprávního hlediska pod aspekty posuzované věci není co podstatného dodat; i když současná úprava soudního přezkumu těchto rozhodnutí ne zcela odpovídá soudnímu přezkumu v plné jurisdikci, nelze po obecných soudech kteréhokoli stupně vyžadovat, aby ve své jurisdikci nerespektovaly současnou zákonnou úpravu řízení a - ve smyslu tvrzení ústavní stížnosti - rozhodovaly mimo procesní rámec z ní plynoucí jiným způsobem než očividně nepřípustnou cestou dovolání.

Z takto vyložených důvodů proto nezbylo než pokládat posuzovanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a jako o takové o ní rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], když zjevnost její neopodstatněnosti je dána povahou samotných důvodů, jak vpředu byly vyloženy.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 23. 9. 1997

JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu

2