Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl dne 27. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marata Sabera, zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem, AK se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 5. 2013 č. j. 33 Cdo 2277/2012-372, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2011 č. j. 14 Co 441/2008-332 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 2008 č. j. 27 C 170/2004-149, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 6. 2008 Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") uložil žalovanému zaplatit žalobkyni Ampra a. s. ve stanovené lhůtě částku 950 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Dne 16. 12. 2008 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 4. 6. 2008 změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 950 000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dne 26. 5. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") k dovolání žalobkyně rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 12. 2008 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 9. 12. 2011 odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ze dne 4. 6. 2008 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Dne 2. 5. 2013 dovolací soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 12. 2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolání neshledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu neměl ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávným postupem v průběhu dokazování porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zejména odmítnutím jeho návrhů na doplnění dokazování a vadným hodnocením v řízení provedených důkazů.
K tvrzení stěžovatele o vadném dokazování neprovedením navrhovaných důkazů Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stav svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádějí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02
, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy; své rozhodnutí však musí dostatečně odůvodnit. Ústavní soud je toho názoru, že námitkami stěžovatele ohledně dokazování se dostatečně vyrovnal již nalézací soud na str. 3 svého rozsudku ze dne 4. 6. 2008, stejně jako odvolací soud na straně 4 a 5 svého rozsudku ze dne 9. 12. 2011.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho civilní věci Ústavní soud opakuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal.
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo. Navíc věc posoudil i dovolací soud, který se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyrovnal i s námitkami stěžovatelem následně uplatněnými v ústavní stížnosti.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces "překvapivým rozhodnutím" odvolacího soudu Ústavní soud připomíná, že jeho ustálená judikatura obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, avšak zastávaje jiný právní názor. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž spočívalo by v tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo [srov. např. usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2254/08
; nález ze dne 28. 2. 2007
sp. zn. I. ÚS 35/06
(N 38/44 SbNU 469), obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V projednávané věci o překvapivé rozhodnutí nešlo, neboť odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé potvrdil ze shodných skutkových a právních důvodů jako soud nalézací, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí.
Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení civilního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak. Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu