Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MOIRA CZ, a. s., IČ 26479761, se sídlem Praha 4, Antala Staška 114/20, zastoupené JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou v Plzni, Kamenická 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 5 Cmo 443/2005-145 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2008 č. j. 29 Odo 1488/2006-195, o vyloučení soudkyně Vlasty Formánkové z projednání a rozhodování věci, takto:
Soudkyně Vlasta Formánková je vyloučena z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 2254/08
.
Ve shora uvedené věci bylo III. senátu Ústavního soudu předloženo prohlášení soudkyně Vlasty Formánkové ze dne 8. 12. 2008 ve smyslu § 37 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), v němž se uvádí, že dcera soudkyně, Mgr. T. T., je advokátní koncipientkou Advokátní kanceláře S., K., v. o. s. a že stěžovatelku v řízení před Ústavním soudem zastupuje JUDr. L. S., advokátka uvedené advokátní kanceláře.
Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Dle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Jak patrno z výše uvedeného, mezi soudkyní Vlastou Formánkovou a právním zástupcem účastníka řízení existuje vztah zprostředkovaný osobou dcery soudkyně, přičemž nelze říci, že by byl zcela zanedbatelné intenzity (na straně jedné jde o příbuzenský vztah, na straně druhé pak o vztah kolegiální a v určitém smyslu také zaměstnanecko-zaměstnavatelský), přičemž nelze jednoznačně vyloučit, že by za této situace nemohl nastat střet zájmů. Dle přesvědčení III. senátu Ústavního soudu je v posuzované věci tato možnost sice teoretická, to však nic nemění na skutečnosti, že shora uvedené okolnosti mohou být příčinou vzniku pochybností o nepodjatosti jmenované soudkyně. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu
,
III. ÚS 51/96
,
,
II. ÚS 213/2000
,
I. ÚS 549/2000
,
IV. ÚS 582/01
,
II. ÚS 182/02
,
I. ÚS 413/02
,
IV. ÚS 219/03
a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (
sp. zn. I. ÚS 733/01
,
III. ÚS 569/03
,
IV. ÚS 570/03
,
II. ÚS 418/03
).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (
sp. zn. IV. ÚS 135/99
,
I. ÚS 129/2000
,
III. ÚS 190/01
,
II. ÚS 291/2000
a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (
sp. zn. III. ÚS 376/03
,
IV. ÚS 570/03
,
III. ÚS 177/04
,
III. ÚS 501/04
,
II. ÚS 418/03
).
K uvedený základním východiskům dodává Ústavní soud, že každý proces je přirozeně třeba i v uvažovaných specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu pojímat jako celek (in globo). Tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance některého z popsaných pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí; typicky je tomu v případech, kdy takové pochybení nedosahuje, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny.
Ústavní soud v projednávané věci neshledal některou výše naznačených vad dokazování, především extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Odvolací soud své myšlenkové pochody, se kterými se ztotožnil i Nejvyšší soud, dostatečně podrobně a přesvědčivě popsal, pročež Ústavní soud nemá výhrad k jeho závěru o tom, že stěžovatelka byla informována o hrozící majetkové újmě v podobě smluvní pokuty. Dle názoru Ústavního soudu rovněž nebylo třeba, aby odvolací soud prováděl dokazování k přiměřenosti a předvídatelnosti výše smluvní pokuty, poněvadž se jedná o otázku z běžné právní praxe, kterou je soud schopen samostatně s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu a ke svým zkušenostem posoudit.
Ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, avšak zastávaje jiný právní názor. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V projednávané věci se o překvapivé rozhodnutí nejedná. V prvé řadě odvolací soud rozsudek nalézacího soudu nepotvrdil, ale změnil, neboť na rozdíl od nalézacího soudu dospěl k závěru, že žalobce vyvinul dostatečné úsilí k tomu, aby bylo stěžovatelce zřejmé, že neprovedením výměny hromadné akcie za akcie individuální hrozí žalobci sankce v podobě povinnosti zaplatit smluvní pokutu za neuskutečněný převod akcií. Jde tedy o výklad a aplikaci ustanovení § 384 obchodního zákoníku týkajícího se povinnosti osoby, které škoda hrozí, učinit opatření k odvrácení takové škody. Svoje stanovisko k uvedenému vyslovila stěžovatelka jak ve svém vyjádření k odvolání (srov. str. 4 rozsudku odvolacího soudu), tak v dovolání (srov. str. 3 rozsudku Nejvyššího soudu); oba soudy se touto otázkou zabývaly. Nelze tedy mít za to, že se v dané věci jednalo o překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu, tedy že by stěžovatelce bylo odňato právo vyjádřit se a předložit nové důkazy; to ostatně stěžovatelka ani nenamítá.
Z výše vyložených důvodů neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2009
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu
------------
1) všechna (i dále) citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz