Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky FAGOFARMA s. r. o., se sídlem Londýnská 730/59, Praha 2, zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem, se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. června 2025, č. j. 22 Afs 59/2025-34, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka žádala o proplacení dotace ve výši 4 646 470,17 Kč, která byla poskytnuta na realizaci projektu "Vývoj různých formulací s obsahem bakteriofágů spojené s výrobou nasálního spreje využitého v prevenci proti MRSA".
2. Vedlejší účastník vydal opatření, kterým zkrátil tuto částku na 3 823 533,46 Kč. Ministr průmyslu a obchodu toto opatření potvrdil. Doklady předložené k proplacení nákupu laboratorního materiálu od totožného dodavatele podle něj nelze považovat za "nahodilý nákup" ve smyslu Pravidel pro výběr dodavatelů. Stěžovatelka byla proto v souladu s těmito pravidly povinna sečíst hodnoty dodávek a postupovat cestou zadávacího řízení.
3. Obecné soudy označily tento závěr za správný. Městský soud zamítl stěžovatelčinu žalobu a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost. Soudy vycházely z toho, že podle čl. 4 Pravidel pro výběr dodavatelů je příjemce dotace "povinen sečíst předpokládané hodnoty obvyklých, spolu souvisejících dodávek a služeb, které hodlá pořídit při řešení projektu. Předmět zakázky přitom nesmí rozdělit na menší samostatné zakázky tak, aby se vyhnul povinnosti zadat zakázku v zadávacím řízení. Výjimkou z této povinnosti jsou zakázky týkající se dodávek a služeb, které budou pořizovány nahodile, dle zcela aktuálních potřeb zadavatele a nelze je objektivně dopředu předvídat. Pokud zadavatel chce uplatnit tento postup, musí poskytovateli dotace doložit objektivní důvody, které jej k takovému postupu vedly, přičemž poskytovatel posoudí, zda byl postup příjemce oprávněný." Stěžovatelka však podle soudů nahodilost výdajů neprokázala, a proto jí byla dotace zkrácena v souladu s právem.
4. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Napadené rozhodnutí podle ní porušuje její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
5. Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí za protiústavní proto, že je nedostatečně odůvodněné. Nejvyšší správní soud v něm podle ní bezvýhradně a mechanicky aproboval závěry městského soudu a neuvedl v něm vlastní a přezkoumatelné úvahy. Tím byla stěžovatelka zbavena možnosti objektivního přezkumu úvah městského soudu. Nejvyšší správní soud se nevypořádal s následujícími námitkami: a) V řízení o krácení dotace podle § 14e zákona o rozpočtových pravidlech tíží důkazní břemeno poskytovatele dotace - nikoli jejího příjemce.
b) Městský soud iluzorně předpokládal, že výzkum biotechnologických přípravků je předem lineárně daný a že zkušený výzkumník musí dopředu vědět, kolik bude potřebovat laboratorního materiálu a kdy ho bude potřebovat. c) Městský soud po stěžovatelce chybně vyžadoval, aby prokázala, že nevěděla, kolik opakování jednotlivých experimentů bude nutné provádět.
d) Stěžovatelka vyvrátila úvahu městského soudu, podle které nedoložila důvody svého postupu při aplikaci výjimky z povinnosti zadat zakázku v zadávacím řízení. Ze závěrečné zprávy o realizaci projektu jasně a přehledně vyplýval výzkumný postup a nemožnost předpokládat úspěšnost prováděných testů. e) Zkrácení dotace se opírá jen o nepodloženou domněnku, že zakázky nebyly pořizovány nahodile podle aktuálních potřeb a stěžovatelka je mohla předvídat. f) Závěr, že stěžovatelka měla sporné výdaje odhadnout, by vedl ke zvýšení výdajů projektu, a odporoval by tak smyslu výjimky v čl. 4 Pravidel pro výběr dodavatelů.
6. Podstatou tohoto řízení je, zda Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem odůvodnil závěry svého rozhodnutí [III.1] a reagoval na stěžovatelčiny námitky [III.2].
7. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly. III.1 K námitce nedostatečného odůvodnění závěrů napadeného rozhodnutí
8. Podstata práva na řádné odůvodnění rozhodnutí spočívá ve srozumitelném sdělení soudu obsahujícím informace o tom, jaký byl zjištěn skutkový stav, z jakých důkazů tak soud učinil a proč a jak věc právně vyhodnotil. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a může ospravedlnit jeho závěry (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2690/24
, bod 29; I. ÚS 1343/20, bod 27).
9. Ústavní soud shledal porušení práva na řádné odůvodnění rozhodnutí například tehdy, když obecný soud odůvodnil své rozhodnutí nesrozumitelně, vnitřně rozporně a nepřezkoumatelně (např. nález sp. zn. IV. ÚS 2278/24
, bod 61), když paušálně odkázal na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí bez jakékoli vlastní argumentace (např. nález sp. zn. III. ÚS 3023/23
, bod 17) nebo když nedostatečně odůvodnil, proč se odchýlil od ustálené judikatury (např. nález sp. zn. I. ÚS 1343/20
, bod 44).
10. Žádná z podobně závažných situací v této věci nenastala. Napadené rozhodnutí vychází z předpokladu, že stěžovatelka pro úspěch v řízení musela prokázat, že sporné dodávky a služby pořídila nahodile. Nejvyšší správní soud však ve shodě s městským soudem rozhodl, že stěžovatelka tuto skutečnost neprokázala (část III.1 a III.2 jeho rozhodnutí).
11. Způsob, jakým Nejvyšší správní soud tyto závěry odůvodnil, Ústavní soud nepovažuje za protiústavní. Napadené rozhodnutí se zabývá podstatou věci, věrně popisuje závěry rozhodnutí městského soudu a srozumitelně uvádí, proč Nejvyšší správní soud stěžovatelce nevyhověl. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí nastínil nosné úvahy, které ho vedly k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí, a odpovídajícím způsobem reagoval na většinu stěžovatelčiných námitek (část III.2 níže).
12. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry i odůvodněním rozhodnutí městského soudu. V takové situaci může být odůvodnění rozhodnutí vyššího soudu z povahy věci stručnější a může z větší či menší míry vycházet z odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí vyššího soudu však musí být i v takovém případě zřejmé, že se soud zabýval všemi podstatnými otázkami, nespokojil se s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně a adekvátně reagoval na vznesené námitky. Tyto požadavky přitom napadené rozhodnutí splňuje (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 232/25
, bod 28; III. ÚS 3023/23, bod 17; II. ÚS 2522/19, bod 32; III. ÚS 2410/18, bod 39, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku, stížnost č. 20772/92, bod 60). III.2 K námitce nedostatečného vypořádání kasačních námitek
13. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí není protiústavní ani proto, že by se Nejvyšší správní soud dostatečně nevypořádal s kasačními námitkami stěžovatelky (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 899/23
, bod 17; IV. ÚS 2621/22, bod 22).
14. Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč stěžovatelku tížilo důkazní břemeno ohledně prokázání nahodilosti výdajů [námitka a)]. Podle stěžovatelkou zmíněného § 14e odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech poskytovatel nemusí vyplatit část dotace, pokud se důvodně domnívá, že "její příjemce v přímé souvislosti s ní [...] nedodržel účel dotace nebo podmínky, za kterých byla dotace poskytnuta". Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí odkázal na Pravidla pro výběr dodavatelů, která uvádí, že pokud příjemce dotace chce předmět zakázky rozdělit na menší zakázky "musí poskytovateli dotace doložit objektivní důvody, které jej k takovému postupu vedly, přičemž poskytovatel posoudí, zda byl postup příjemce oprávněný". Závěr, že za těchto okolností tížilo důkazní břemeno stěžovatelku, Ústavní soud nepovažuje za protiústavní (body 9 až 10 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 37 rozhodnutí městského soudu).
15. Nejvyšší správní soud reagoval i na námitku, podle které rozhodnutí městského soudu vychází z toho, že "výzkum biotechnologických přípravků je předem lineárně daný postup" a že "zkušený výzkumník musí dopředu vědět, kolik a kdy přesně bude kterého konkrétního laboratorního materiálu potřebovat" [námitka b)]. Nejvyšší správní soud stěžovatelce vysvětlil, že na tomto závěru rozhodnutí městského soudu nespočívá. Nejvyšší správní soud uvedl, že "městský soud po stěžovatelce nevyžadoval, aby spotřebu materiálu stanovila předem přesně", ale aby "tak učinila s určitou pravděpodobností". Tento kvalifikovaný odhad však podle soudů neučinila, a proto podmínku objektivní nepředvídatelnosti nahodilých výdajů nesplnila (body 14 až 15 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 39 rozhodnutí městského soudu).
16. Městský soud po stěžovatelce nepožadoval prokázat, že nevěděla, kolik opakování experimentů bude nutné provádět [námitka c)]. Podstatou jeho rozhodnutí nebyla stěžovatelčina subjektivní znalost či neznalost. Městský soud požadoval po stěžovatelce prokázat, proč objektivně nebylo možné množství materiálu předem odhadnout (bod 39 rozhodnutí městského soudu). Požadavek na to, aby stěžovatelka takový odhad předložila - například pomocí statistických dat z jiných projektů či jiným vhodným způsobem - přitom podle Ústavního soudu není nesplnitelný.
17. Závěr, že stěžovatelka tento kvalifikovaný odhad nepředložila, Ústavní soud nepovažuje za protiústavní [námitka d)]. Jak uvedly již obecné soudy, její tvrzení ohledně nemožnosti odhadu zůstala příliš obecná a nepodložená (bod 15 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 37 rozhodnutí městského soudu). Nemožnost předpokládat úspěšnost testů prováděných v rámci výzkumu přitom bez dalšího nevyplývá ani ze stěžovatelkou zmíněné závěrečné zprávy. Stěžovatelka ostatně neodkazuje na žádnou její konkrétní pasáž, z níž by tento závěr vyplýval.
18. Stěžovatelčina kasační stížnost neobsahuje jasně formulovanou námitku, podle níž se opatření o zkrácení dotace opíralo jen "o nepodloženou domněnku o neaplikovatelnosti [...] výjimky" [námitka e)]. Nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu oprávněně vytýkat, že na takto vymezenou námitku nereagoval. Nejvyšší správní soud se přitom otázkou splnění této výjimky zabýval a řádně odůvodnil, proč ji podle něj stěžovatelka nesplnila (část III.2 jeho rozhodnutí a body 33 až 40 rozhodnutí městského soudu).
19. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že Nejvyšší správní soud nereagoval na její námitku, podle níž by závěr o nutnosti výdaje alespoň odhadnout vedl ke zvýšení způsobilých výdajů projektu, a odporoval by tak smyslu výjimky v čl. 4 Pravidel pro výběr dodavatelů [námitka f)]. Tento drobný nedostatek však k protiústavnosti a zrušení tohoto rozhodnutí nepostačuje.
20. Námitku ohledně zvýšení způsobilých výdajů stěžovatelka vystavěla na předpokladu, že by se "i přes zcela objektivní nemožnost určit konkrétní množství laboratorního materiálu pokoušela toto množství odhadnout" (strana 5 kasační stížnosti). Obecné soudy však nedospěly k závěru, že by kvalifikovaný odhad byl v daném případě objektivně nemožný. Jejich rozhodnutí naopak otevřeně vychází z toho, že se stěžovatelka dlouhodobě věnuje výzkumu a vývoji v dané oblasti (bod 37 rozhodnutí městského soudu) a že proto mohla disponovat "dostatečnými znalostmi umožňujícími kvalifikovaně odhadnout předpokládanou spotřebu materiálu již při tvorbě rozpočtu projektu" (bod 14 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
21. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu