Řádné odůvodnění úvah soudu při rozhodování o snížení odměny soudního exekutora s ohledem na dosaženou fázi exekučního řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Rothbauera, zastoupeného Mgr. Petrou Hrubou, advokátkou, sídlem Školská 694/32, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 Co 759/2024-465 ze dne 8. července 2024, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Mgr. Michala Suchánka, LL. M., soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 9, sídlem Pod Pekárnami 245/10, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel zajistil dluh třetí osoby. Soudní exekutor vedl exekuční řízení k uspokojení vymáhané peněžité pohledávky oprávněné. Exekuce byla prováděna prodejem nemovité zástavy ve vlastnictví stěžovatele jako povinného v dražbě. Dražba se opakovala, byl udělen příklep na nejvyšší podání, které ale vydražitelé nikdy nezaplatili. Původní oprávněná v průběhu řízení postoupila vymáhanou pohledávku třetí osobě ("nová oprávněná"). Nová oprávněná se se stěžovatelem jako povinným dohodla na jiném způsobu uspokojení pohledávky a s jeho souhlasem navrhla zastavení exekuce, čemuž bylo vyhověno; soudní exekutor v důsledku toho žádné plnění nevymohl. Okresní soud v Českých Budějovicích ("okresní soud") usnesením, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ("krajský soud") částečně změněno, rozhodl o nákladech exekuce, které má stěžovatel jako ten, kdo zastavení exekuce zavinil, zaplatit soudnímu exekutorovi. Protože soudní exekutor vzhledem k popsanému průběhu exekuce a jejímu zastavení plnění nevymohl a okresnímu soudu ani nebyla známa výše úplaty za postoupení pohledávky, vyšel okresní soud při stanovení odměny soudnímu exekutorovi jako součásti nákladů exekuce z částky odpovídající nejnižšímu podání v opakované dražbě. Odměnu pak s ohledem na neprovedení závěrečné fáze exekuce redukoval na 4/5 (80 %). Na základě uvedené úvahy uložil stěžovateli zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 251 534,80 Kč. K odvolání soudního exekutora krajský soud v napadeném rozhodnutí pro účely výpočtu odměny vyšel - na rozdíl od okresního soudu - z částky odpovídající nejvyššímu podání, na které byl udělen příklep, a odměnu nesnížil, přestože nebyla provedena závěrečná fáze exekuce. Stěžovateli tak uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 832 201,70 Kč, tedy přibližně 3,3krát více než okresní soud.
3. Ústavní soud se zabýval otázkou, zda z ústavněprávního pohledu obstojí, vychází-li soud při stanovení odměny soudního exekutora z nejvyššího podání v dražbě, ač soudní exekutor - zde přes provedené čtyři dražby - takovou částku nevymohl a ani pak vymoci nemohl, neboť vydražitelé částku nezaplatili a exekuce byla po dohodě oprávněného a povinného na jiném způsobu uspokojení pohledávky zastavena, a zda je z ústavněprávního hlediska nutné při stanovení výše odměny zvažovat, že soudní exekutor v důsledku zastavení exekuce vykonal menší rozsah činnosti, než kdyby exekuci dovedl až k rozvrhu výtěžku, a odměnu přiměřeně snížit.
II.
Rekapitulace procesního vývoje a obsahu napadeného rozhodnutí
4. Proti stěžovateli coby povinnému vedl vedlejší účastník (soudní exekutor) pod sp. zn. 220 EX 3368/16 exekuční řízení k uspokojení vymáhané peněžité pohledávky obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s. Exekuce byla prováděna prodejem nemovité zástavy v dražbě podle občanského soudního řádu (stěžovatel coby osoba poskytující zajištění dluhu dlužníka obchodní společnosti BONUS obchodní agentura, spol. s r. o., poskytl předmět dražby jako zajištění pohledávky ve výši 77 518 860 Kč s příslušenstvím). Soudní exekutor vedl celkem čtyři dražební jednání, v žádném z nich ovšem nebylo doplaceno nejvyšší podání, a tedy zpeněžena nemovitá zástava. V průběhu exekučního řízení uzavřela původní oprávněná smlouvu o postoupení pohledávky s obchodní společností PH Finance, s. r. o., která pak jako nová oprávněná se souhlasem stěžovatele coby povinného navrhla zastavení exekuce.
5. Okresní soud návrhu na zastavení exekuce nejprve nevyhověl, ale po zásahu krajského soudu usnesením č. j. 48 EXE 928/2016-381 ze dne 12. září 2023 exekuci zastavil (výrok I). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu na zastavení exekuce (výrok II) ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III) a soudní exekutor nemá právo na náklady exekuce v řízení o zastavení exekuce (výrok IV). Krajský soud pak usnesením č. j. 24 Co 1213/2023-403 ze dne 10. listopadu 2023 odmítl odvolání soudního exekutora proti výroku I usnesení okresního soudu a ve výroku IV usnesení okresního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Uložil mu, aby se zabýval otázkou, z jakého důvodu byla exekuce zastavena, kdo by měl nést náklady a zda má soudní exekutor nárok na odměnu ve zcela specifické situaci, kdy provedl celkem čtyři dražby, vydražitelé nikdy nezaplatili nejvyšší podání a exekuce nakonec skončila zastavením.
6. Okresní soud poté usnesením č. j. 48 EXE 928/2016-448 ze dne 5. dubna 2024 uložil stěžovateli zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 251 534,80 Kč (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II) ani právo na náhradu nákladů řízení o určení nákladů exekuce (výrok III).
7. Podle okresního soudu spočíval důvod zastavení exekuce v chování stěžovatele, který zavinil, že exekuce musela být zastavena, neboť se dohodl s novou oprávněnou na jiném způsobu uspokojení. Je to tedy povinný (stěžovatel), kdo náklady exekuce uhradí (§ 89 exekučního řádu), a to ve výši stanovené exekutorským tarifem. Jako základ pro výpočet odměny soud použil částku stanovenou jako nejnižší podání v opakované dražbě, tj. 1 732 260 Kč, neboť exekuce neskončila vymožením, a nelze tedy použít pro stanovení odměny částku odpovídající vymoženému plnění, jak předpokládá § 5 exekutorského tarifu. Stanovení částky nejnižšího podání se jeví okresnímu soudu jako spravedlivé. Nadto k tomu došlo i z formálních důvodů, protože ani nová oprávněná, ani stěžovatel, ačkoli k tomu byli soudem vyzváni, nepředložili smlouvu o postoupení pohledávky.
8. Proti usnesení okresního soudu podal soudní exekutor odvolání a své námitky směřoval proti výroku I. Požadoval přiznání odměny ve výši 100 %, vypočítané podle § 5 a 6 exekutorského tarifu ze základu stanoveného z nejvyššího podání dosaženého v opakované dražbě, tj. z 6 270 000 Kč; uvedl, že exekuce byla zastavena ve fázi, kdy opakovaně proběhly dražby nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatele, byl udělen příklep na nejvyšší podání, které ovšem nebylo zaplaceno. Kdyby nebyla exekuce zastavena, bylo by možné domáhat se nároků za obmeškalými vydražiteli, což však kvůli chování účastníků (stěžovatele a nové oprávněné) možné nebylo.
9. Krajský soud napadeným usnesením odvolání vyhověl a usnesení okresního soudu ve výroku I změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 832 201,70 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok I), ve výrocích II a III usnesení okresního soudu (nikoli soudního exekutora, jak je zjevně chybně uvedeno v napadeném usnesení) potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Považoval za nutné přihlédnout k tomu, že exekuce byla zastavena za situace, kdy soudní exekutor učinil veškeré úkony směřující ke zpeněžení zástavy, které mu procesní situace umožnila, a to až do fáze udělení příklepu. Ten byl udělen za částku 6 270 000 Kč. Závěrečnou fázi exekučního řízení, tedy rozvrh výtěžku, exekutor neučinil, ovšem nikoliv z důvodů, které jsou na jeho straně, nýbrž v návaznosti na procesní situaci, kdy exekuce byla zastavena k návrhu nové oprávněné po její dohodě s povinným (stěžovatelem). Podle krajského soudu je proto třeba při stanovení odměny vycházet z této částky, neboť ta je výsledkem činnosti soudního exekutora, nikoliv částka nejnižšího podání, která výsledku jeho činnosti neodpovídá, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že částka nejnižšího podání se snižuje v závislosti na pořadí konané dražby, která se v dané věci opakovala, protože nebylo zaplaceno nejvyšší podání. Přiznaná částka byla stanovena s přihlédnutím k již zaplacené minimální odměně 2 000 Kč a již zaplacené náhradě účelně vynaložených hotových výdajů 31 207,11 Kč.
III.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel s výší odměny soudního exekutora, jak ji stanovil krajský soud, nesouhlasí, neboť představuje bez akceptovatelného důvodu 100 % odměny vypočtené podle § 5 a 6 exekutorského tarifu, ačkoliv soudní exekutor neuskutečnil pátou fázi exekučního řízení, tj. rozvrh výtěžku zpeněžení předmětu dražby. Již z toho důvodu měla být jeho odměna určena maximálně ve výši 80 % (4/5) odměny vypočtené podle § 5 a 6 exekutorského tarifu, nebo ještě podstatně nižší, protože poslední fáze exekučního řízení je oproti fázím jí předcházejícím vysoce specializovanou, náročnou a odbornou činností. Stěžovatel upozorňuje na usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1776/16
ze dne 13. prosince 2016, ve kterém Ústavní soud snížení odměny soudního exekutora při zastavení exekuce (z důvodu neprovedení všech fází exekučního řízení) shledal správným a přiléhavým (soudní exekutor v této věci snížil svou odměnu na 3/5, neboť exekuce se nacházela v třetí pětině - bylo vydáno usnesení o ceně nemovitostí - a dále s ohledem na skutečnost, že dosud neproběhla nejsložitější fáze, tedy samotný prodej a rozvrhové řízení, snížil odměnu ještě o další třetinu). Stěžovatel doplnil, že ve srovnatelné exekuční věci vedené (týmž) okresním soudem (pod sp. zn. 48 EXE 3610/2017 proti povinné zástavní dlužnici zajišťující týž dluh jako stěžovatel) sám soudní exekutor vyčíslil požadovanou odměnu tak, že ji pokrátil právě na 4/5 (80 %) proto, že neprováděl poslední fázi exekuce [a krajský soud odměnu takto o 1/5 (20 %) sníženou pak soudnímu exekutorovi usnesením č. j. 24 Co 1095/2024-305 ze dne 11. září 2024 přiznal].
11. Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí také dostatečně nevypořádal s argumentací stěžovatele, že nelze vycházet z nejvyššího podání dosaženého při dražbách, protože dražené nemovitosti nebyly zpeněženy. Odměna soudního exekutora se podle exekučního řádu a exekutorského tarifu odvíjí až od dosaženého výtěžku zpeněžení. Nedoplacené nejvyšší podání přitom nic nevypovídá o tom, jakého výtěžku zpeněžení by soudní exekutor při pokračování exekuce dosáhl (jakou částku by vymohl), což je rozhodující pro účely určení výše jeho odměny. Stěžovatel připouští, že by nebylo spravedlivé, aby byl základ odměny soudního exekutora určen z nejnižšího podání v opakované dražbě, naproti tomu za spravedlivé řešení nelze považovat ani určení základu odměny z nejvyššího podání, které nebylo verifikováno jeho doplacením. Za objektivní kritérium pro určení základu odměny lze podle stěžovatele považovat obvyklou cenu dražených nemovitostí zjištěnou znaleckým posudkem a uvedenou ve výroku IV dražební vyhlášky. Touto možností se však krajský soud nezabýval, přestože ji sám soudní exekutor připustil v odvolání.
12. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že krajský soud odůvodňuje závěr o stanovení odměny soudního exekutora ze základu odpovídajícího částce nejvyššího podání tím, že příklep udělený v elektronické dražbě nebyl zaplacen, a nároky, na které pamatuje § 336n občanského soudního řádu, nemohly být pro zastavení exekuce uplatněny. Stěžovatel zdůrazňuje, že nenesl vinu na nedoplacení nejvyšších podání, ani na tom, že nároky soudního exekutora vůči obmeškalým vydražitelům podle § 336n občanského soudního řádu uplatněny nebyly. Není žádného důvodu, aby finanční povinnosti obmeškalého vydražitele k náhradě škody na odměně z nedoplaceného nejvyššího podání vůči soudnímu exekutorovi podle § 336n občanského soudního řádu měl hradit stěžovatel (povinný) coby zcela odlišný subjekt.
13. Krajský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
14. Soudní exekutor se zcela ztotožnil se závěry napadeného usnesení a ústavní stížnost označil za nedůvodnou.
15. Poukázal na to, že poté, co byl pověřen okresním soudem provedením exekuce, začal aktivně činit úkony k prodeji zástavy, tj. vydal exekuční příkaz, kterým zablokoval předmětné nemovité věci stěžovatele, ustanovil znalce k vyhotovení znaleckého posudku, následně usnesením určil obvyklou cenu nemovitostí a celkem čtyřikrát zpeněžil nemovité věci stěžovatele v elektronické dražbě.
16. Všechny dražby byly úspěšné, každé z nich se účastnilo několik dražitelů a v každé z nich byly učiněny desítky příhozů. Nelze přičítat k tíži soudního exekutora, že vydražitelé, kterým byl udělen příklep, svá nejvyšší podání neuhradili a stali se obmeškalými vydražiteli podle § 336m odst. 2 občanského soudního řádu. Z exekučního spisu je patrné, že obmeškalí vydražitelé (minimálně ve dvou případech) byli ve spojení se stěžovatelem a lze se tak důvodně domnívat, že opakované zmaření dražeb bylo účelovým jednáním stěžovatele.
17. Krajský soud podle vedlejšího účastníka správně vyhodnotil, že v posuzované věci soudní exekutor došel až do fáze, kdy po opakované dražbě byl učiněn příklep. Ten byl udělen za částku 6 270 000 Kč, nebyl však zaplacen, a pro zastavení exekuce nemohly být nároky, na které pamatuje § 336n občanského soudního řádu, uplatněny. Při stanovení odměny je proto třeba vycházet z této částky. Soudní exekutor nemá možnost pověření soudu k provedení exekuce odmítnout, a lze považovat za spravedlivé, aby mu příslušela odpovídající odměna za jím vykonanou práci. Nebyla-li by exekuce zastavena vinou stěžovatele, v dalším průběhu řízení by soudní exekutor určil svou odměnu z té části nejvyššího podání, z níž by byly uspokojeny nároky oprávněného, přičemž z výše pohledávky oprávněné je zřejmé, že celá rozdělovaná podstata by byla vyčerpána.
18. Vedlejší účastník poukázal na nález
sp. zn. I. ÚS 2013/21
ze dne 29. září 2022, v němž se uvádí, že při určování odměny soudního exekutora za jeho exekuční činnost je třeba respektovat zásadu proporcionality odrážející [vyjma kritérií uvedených v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 8/06
ze dne 1. března 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)] též stupeň dobrovolnosti plnění povinným, a to vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci [obdobně nález
sp. zn. III. ÚS 1253/17
ze dne 29. srpna 2017 (N 159/86 SbNU 607)]. Uvedené závěry se uplatní nejen v případech, kdy soudním exekutorem stanovená odměna je neproporcionálně vysoká, ale rovněž v případech, kdy naopak má být odměna soudního exekutora exekučním soudem nepřiměřeně snižována. Soudní exekutor poukazuje na složitost daného exekučního řízení, která je dána jednak samotným předmětem řízení (exekuce byla vedena k prodeji nemovitých věcí, což již z povahy věci je jeden z procesně nejsložitějších a nejodpovědnějších způsobů provedení exekuce) a jednak jednáním stěžovatele, který v řízení opakovaně podával opravné prostředky, byl ve spojení s vydražiteli, kteří zmařili provedení exekuce, a nakonec se vyhnul dokončení exekuce domluvou s novou oprávněnou a následným zastavením exekuce.
19. Nová oprávněná (obchodní společnost PH Finance, s. r. o.) se k ústavní stížnosti nevyjádřila. V souladu s poučením, kterého se jí dostalo, se má za to, že se v řízení před Ústavním soudem vzdala postavení vedlejší účastnice (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).
20. Vyjádření krajského soudu a soudního exekutora zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice.
21. Stěžovatel reagoval na vyjádření soudního exekutora. Opětovně zdůrazňuje, že soudní exekutor neprovedl pátou fázi exekučního řízení, což je podle judikatury první důvod pro snížení odměny a druhý důvod spočívá v tom, že rozvrh výtěžku je co do odborné stránky nejnáročnější a nejpracnější fází exekučního řízení. Znovu připomněl, že soudní exekutor si odměnu v související věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 48 EXE 3610/2017 o 1/5 (20 %) z toho důvodu snížil.
22. Stěžovatel dále zdůraznil, že exekuční řízení bylo vedeno pouze jako prodej nemovité zástavy v dražbě podle občanského soudního řádu. Soudní exekutor tak neprováděl (oproti běžnému exekučnímu řízení) jiné úkony než ty, které směřovaly ke zpeněžení nemovitostí zapsaných na jednom listu vlastnictví, přičemž pro konání elektronických dražeb využíval služeb externího provozovatele dražebního portálu. Soudní exekutor tedy dražby sám neprováděl tak, jak tomu je při konání "klasické" dražby za fyzické přítomnosti soudního exekutora, dražitelů a případně dalších účastníků.
23. Stěžovatel setrvává na názoru, že při určení základu odměny nelze vycházet z neuhrazeného nejvyššího podání v opakované dražbě, neboť nejvyšší podání doplaceno nebylo, a to, za jakou částku by byly zastavené nemovitosti v případě pokračování exekuce zpeněženy (a zda vůbec), již objektivně zjistit nelze. Stejně tak je pouze spekulací soudního exekutora, jakou částku by případně mohl vymoci od obmeškalých vydražitelů. Okresním soudem nebylo zjištěno, že by byl ve spojení s obmeškalými vydražiteli a dosáhl tak opakovaného zmaření výsledku provedených dražeb.
24. Tvrdí-li soudní exekutor, že pod tíhou a tlakem jím prováděné exekuce byla uzavřena dohoda o narovnání mezi novou oprávněnou a povinným, přehlíží, že dluh dlužníka vůči původní oprávněné činil 77 518 860 Kč s příslušenstvím. Úkolem soudního exekutora zjevně nebylo vymoci celou zajišťovanou pohledávku, ale pouze zpeněžit zástavu osobního nemovitého majetku stěžovatele v řádově daleko nižší hodnotě. Výše zajišťované pohledávky, která byla vymáhána v jiném exekučním řízení vedeném jiným soudním exekutorem, tak nemá k možné výši odměny soudního exekutora žádný vztah.
25. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
41. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech občanského soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, by musely vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby mohlo být zasaženo do ústavně zaručených práv - to se však v nyní posuzované věci, jde-li o závěr krajského soudu k výši základu pro výpočet odměny, nestalo.
42. Krajský soud považoval za základ pro stanovení odměny soudního exekutora částku dosaženého nejvyššího podání v poslední (čtvrté) jím provedené dražbě. Jak správně uvedl, z důvodu zastavení exekuce nemohly být uplatněny nároky podle § 336n občanského soudního řádu, soudní exekutor se tedy nemohl domáhat po vydražitelích náhrady nákladů, které mu vznikly jednak v souvislosti s dalším dražebním jednáním a jednak tím, že vydražitelé nezaplatili nejvyšší podání.
43. Z obsahu spisu okresního soudu sp. zn. 48 EXE 928/2016 vyplývá, že stěžovatel souhlasil s postupem nové oprávněné, která se domáhala podáním ze dne 26. ledna 2022 zastavení exekuce s odůvodněním, že již nemá zájem na vedení exekuce a své pohledávky za stěžovatelem bude řešit jinou cestou. Se zastavením exekuce stěžovatel souhlasil za situace, kdy soudní exekutor usnesením č. j. 220 EX 3368/16-530 ze dne 19. listopadu 2021 udělil vydražiteli Miloslavu Manovi příklep na vydražení nemovitých věcí za nejvyšší podání 6 270 000 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání s tím, že již podal návrh na odklad exekuce i nařízeného dražebního jednání. Stěžovatel v odvolání nesouhlasil se způsobem, jakým vede soudní exekutor řízení. Krajský soud usnesení soudního exekutora o udělení příklepu potvrdil.
44. Z dalších podání založených ve spise vyplývá, že se stěžovatel domáhal opakovaně zastavení exekuce poté, co došlo k postoupení pohledávky, když ani nová oprávněná ani stěžovatel nemají zájem na pokračování exekuce, neboť zástava, jejíž prodej v dražbě probíhá, postoupením pohledávky zanikla. Současně doložil prohlášení nové oprávněné o vzdání se zástavního práva. Je tedy zjevné, že stěžovatel činil veškeré kroky k tomu, aby nedošlo ke zpeněžení zástavy ve čtvrté dražbě, případně k uskutečnění páté dražby, a byl srozuměn s tím, že nedojde k prodeji nemovitostí v dražbě.
45. Za této situace lze pro účely § 5 odst. 1 exekučního tarifu za plnění vymožené soudním exekutorem považovat částku nejvyššího v dražbě učiněného podání, neboť jde o částku, jejíhož vymožení by soudní exekutor mohl dosáhnout (částečně jako částky vydražené a částečně jako částky, které by se domáhal podle § 336n občanského soudního řádu po obmeškalých věřitelích), nedošlo-li by (z důvodu postupu stěžovatele) k zastavení exekuce.
46. Obdobně na tuto otázku nahlíží Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 2746/2020 ze dne 3. listopadu 2020, v němž uvedl, že plněním ve smyslu § 336n odst. 1 občanského soudního řádu může být i právo na náhradu neuhrazené odměny soudního exekutora, které by dosáhl, kdyby nedošlo k obmeškání, a která exekutorovi ušla následkem toho, že obmeškalý vydražitel nezaplatil nejvyšší podání do doby, než bylo znemožněno provést exekuci (a tedy uskutečnit další dražbu podle § 336m odst. 2 tohoto zákona). V usnesení sp. zn. 20 Cdo 2924/2017 ze dne 31. října 2017 Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu konstatoval, že za úhradu (uspokojení věřitele) pod vlivem exekuce, kterou je nutné zohlednit ve výpočtu nákladů exekuce, se považuje např. uzavření dohody o narovnání mezi oprávněným a povinným, či úplatu za postoupení vymáhané pohledávky během exekučního řízení následovanou zastavením exekuce na návrh oprávněného (usnesení
sp. zn. I. ÚS 2117/15
ze dne 18. listopadu 2015 nebo
sp. zn. IV. ÚS 1776/16
ze dne 13. prosince 2016). Ústavní soud v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1776/16
výslovně uvedl, že porušení práv povinného nelze dovozovat ani z tvrzení, že soudní exekutor by měl být v těchto případech zvýhodněn oproti jiným exekutorům, kteří dosáhnou reálného plnění. Soudní exekutor, který činil úkony v řádně nařízené exekuci, totiž nemohl nijak ovlivnit, že v jejím průběhu došlo k uzavření dohody mezi oprávněným a povinným o jiném způsobu uhrazení závazku, která vedla k tomu, že reálné plnění nebylo (a nemohlo být) vymoženo.
47. Závěr, že nejen reálně exekutorem vymožené plnění, ale i jiné způsoby ukončení exekuce představují uspokojení věřitele spojené s nárokem soudního exekutora na odměnu počítanou z "vymožené" částky, je v souladu i s dalšími rozhodnutími Ústavního soudu. Jde např. o rozhodnutí týkající se plnění povinným těsně před nařízenou dražbou (usnesení
sp. zn. III. ÚS 3622/14
ze dne 22. října 2015 či
sp. zn. III. ÚS 1928/13
ze dne 10. dubna 2014), nebo smlouvy o postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem (nález
sp. zn. I. ÚS 905/19
).
48. V nálezu
sp. zn. I. ÚS 905/19
Ústavní soud vytkl Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně, že pominul, že věc již byla jednou předmětem přezkumu u Ústavního soudu a že nevzal v úvahu závěry vyslovené v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1776/16
.
49. Stejně jako v posuzované věci tam byla zastavena exekuce, aniž by v ní bylo něco vymoženo. Důvodem zastavení exekuce byla také dohoda oprávněného s povinným o jiném uspokojení závazku povinného. Ústavní soud zde aproboval ústavnost závěrů soudu, podle nichž má soudní exekutor nárok na odměnu za svou dosavadní činnost jako v případě vymožení plnění, a nikoliv pouze na minimální odměnu (tehdy) ve výši 3 000 Kč jako v případě úplného zastavení exekuce. Ústavní soud se tak ztotožnil s tím, že je třeba zohlednit, že exekuce byla zahájena k návrhu oprávněné po právu, jelikož povinná nesplnila řádně a včas svou povinnost vyplývající z exekučního titulu; až v rámci exekuce došlo mezi oprávněnou a povinnou k uzavření dohody o jiném způsobu plnění pohledávky a takovou dohodu je třeba považovat za ekvivalentní situaci, kdy byla pohledávka pod tlakem probíhající exekuce uhrazena.
50. V takovém případě, kdy až v rámci exekuce byla mezi oprávněným a povinným uzavřena dohoda o jiném způsobu plnění pohledávky, má exekutor právo na odměnu za svou dosavadní činnost jako v případě vymožení plnění.
51. Z výše uvedeného je zřejmé, že v ústavněprávní rovině obstojí jako respektující čl. 26 Listiny závěr, že za situace, jaká byla v posuzované věci, kdy po opakovaných dražbách zastavení exekuce zavinil povinný, náleží soudnímu exekutorovi odměna ze stejného základu, jako by vymohl částku ve výši nejvyššího podání. Krajský soud tento závěr v konkrétních poměrech přesvědčivě a ústavně souladně odůvodnil. Považuje-li stěžovatel takto soudem stanovenou odměnu soudního exekutora za nespravedlivou, jelikož neodráží výši jím skutečně vymoženého plnění, lze poukázat, že stěžovateli nic nebránilo předložit soudu (kterým byl takto i vyzván) smlouvu o postoupení pohledávky. Z ní by byla zřejmá výše úplaty, za níž byla pohledávka postoupena. To však stěžovatel ani nová oprávněná s odvoláním se na obchodní tajemství neučinili.
52. V této části je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
53. Je-li exekuce zastavena pro procesní zavinění povinného poté, co se povinný s oprávněným dohodl na jiném způsobu uspokojení pohledávky, může v ústavní rovině obstát stanovení odměny soudního exekutora, kterou má povinný soudnímu exekutorovi zaplatit, ze základu odpovídajícího nejvyššímu podání, na které byl udělen příklep v dražbě uskutečněné soudním exekutorem, ač takovou částku soudní exekutor reálně nevymohl (a vymoci již ani nemohl). To, že soudní exekutor v důsledku takového zastavení exekuce nevykoná část (určitou fázi) exekuce, kterou by jinak provedl, se musí následně promítnout do úvah soudu o přiměřeném (poměrném) snížení odměny soudního exekutora. Pomine-li soud takovou úvahu učinit (natož řádně odůvodnit), poruší právo povinného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
54. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti, konstatoval, že krajský soud výrokem I napadeného usnesení porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu, a napadené rozhodnutí v tomto výroku a v akcesorických výrocích o nákladech řízení o výši nákladů exekuce zrušil.
55. Ve zbývajícím rozsahu (potvrzení výroku II usnesení okresního soudu výrokem II napadeného usnesení) Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel sám žádné námitky proti této části napadeného usnesení ani nevznesl a nejde ani o akcesorický výrok k rozhodnutí o výši nákladů exekuce.
56. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
57. Krajský soud znovu rozhodne o odvolání soudního exekutora a v této souvislosti i o nákladech řízení o určení nákladů exekuce. Při dalším rozhodování je vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 18. listopadu 2024
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu