Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Simonou Kadlecovou, advokátkou, sídlem Palackého 715/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2025 sp. zn. 61 To 515/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. června 2025 sp. zn. 37 Nt 3016/2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je spolu s dalšími spoluobviněnými trestně stíhán pro jednání, v němž je spatřován zvlášť závažný zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů EU podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku, zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1 a 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a), b), odst. 5 písm. b, c) trestního zákoníku.
3. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto, že se nepřijímají stěžovatelem nabízené záruky (výroky I. - X.), že podle § 71a a § 73b odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby (výrok XI.) a že se stěžovatel podle § 72 odst. 1 trestního řádu ponechává ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu (výrok XII.).
4. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu zamítnuta a ke stížnosti evropské pověřené žalobkyně byl zrušen výrok XII. usnesení obvodního soudu, a bylo nově rozhodnuto, že stěžovatel se dle § 72 odst. 1 trestního řádu ponechává ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a), c) trestního řádu.
5. Stěžovatel namítá, že obě rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, a to především pokud jde o důvodnost trestního stíhání a existenci důvodu vazby útěkové. Stěžovatel nesouhlasí s právní kvalifikací, na které soudy zakládají hrozbu vysokého trestu. Nebyla též blíže odůvodněna konkrétní hrozící výše trestu při ukládání v rámci této sazby (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3294/09 ). Pokud městský soud spekuluje o možném zvýšení horní hranice trestní sazby, stěžovatel to považuje za zcestné, neboť by k němu mělo docházet ve výjimečných případech. Sama hrozba vysokého trestu by navíc dle stěžovatelova mínění neměla k naplnění vazebního důvodu postačovat. Co se týče úvah soudu o vazbách jeho rodiny na zahraničí, tyto vazby jsou dány jen tím, že manžel stěžovatelovy dcery je jako manažer nadnárodní společnosti často vysílán do zahraničí a dcera s rodinou tam logicky pobývá. Jinak žádné vazby na Rusko a Švýcarsko stěžovatel nemá. Nevlastní majetek v zahraničí. Na tom, že má pilotní průkaz, též není nic zvláštního. Stěžovateli ani není jasné, proč by vazba nemohla být nahrazena elektronickým monitorovacím systémem v kombinaci se zákazem vycestování.
6. Co se týče vazby předstižné, i ta nebyla dle stěžovatele dostatečně odůvodněna. Nevidí, jak by mohl v trestné činnosti pokračovat. Úvaha, že by mohl dále ovlivňovat veřejné zakázky a dotační projekty v X je absurdní. Takovou možnost nemá a ani není jasné, proč by tak měl činit. On i jeho rodina jsou pod drobnohledem orgánů činných v trestním řízení. Pokud jde o možnou legalizaci výnosů z trestné činnosti, není známo, že by nějakými disponoval. Úvahy o možné existenci dalšího majetku jsou pouhou spekulací. Přitom je orgány činnými v trestním řízení prověřován již delší dobu. I kdyby majetek hypoteticky existoval, jeho legalizaci by v současné situaci mohl provést stěží.
7. Stěžovatel podotýká, že ve vazbě je již déle než 5 měsíců a přesto nebyl zajištěn jediný důkaz, který by posiloval důvodnost trestního stíhání.
8. Stěžovatel také namítl, že došlo k průtahům v tom, že spisový materiál se stížností byl odeslán městskému soudu až po téměř 6 týdnech. Dochází tak v jeho neprospěch k posunutí termínu na podání žádosti o propuštění z vazby na svobodu, kterou je možné učinit po 30 dnech od právní moci posledního rozhodnutí o vazbě.
9. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
10. V rozsahu, v jakém je navrhováno zrušení usnesení obvodního soudu co do výroku XII., jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť nemůže přezkoumávat a rušit výrok rozhodnutí, který již byl zrušen.
11. U zbývající části návrhu Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazbou umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04 ).
13. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající například v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08
(N 139/50 SbNU 235)].
14. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu (tedy u tzv. vazby útěkové že uprchne nebo se bude skrývat a v případě tzv. předstižné vazby že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
15. Z čl. 36 Listiny a z čl. 6 Úmluvy vyplývá, že rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11
(N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25 , body 19 a 20)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je možné ověřit, zda byly dodrženy uvedené ústavněprávní požadavky. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11
(N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10
(N 94/61 SbNU 453)]. Při vazebním rozhodování ovšem nemusí být naplněn požadavek jistoty bez důvodných pochybností; ten je standardem, který má své místo až při rozhodování o vině a trestu [srov. již nález ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96
(N 74/6 SbNU 27).
16. V projednávané věci nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, že není odůvodněna důvodnost trestního stíhání a zvolená právní kvalifikace. V tomto směru lze odkázat zejména na body 8 a 10 usnesení obvodního soudu, ve kterých jsou vyloženy skutečnosti, odůvodňující trestní stíhání a zvolenou kvalifikaci. Dostatečně vyložena je i obava z útěkového jednání. Soudy se vyjádřily ke konkrétní hrozící výši trestu při ukládání v rámci zvolené sazby, když uvedly, že vzhledem k množství trestných činů, které jsou stěžovateli kladeny za vinu a z rozsahu jeho jednání lze očekávat trest kolem poloviny trestní sazby, tj. 8,5 let odnětí svobody nebo dokonce vyšší (bod 11 usnesení obvodního soudu).
Městský soud pak doplnil, že ohledem na výjimečnost trestné činnosti, množství zvlášť závažných zločinů a i případné následky trestné činnosti, navíc může být dokonce trestní sazba, ve které by byl trest ukládán, ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 trestního zákoníku navýšena o 1/3, tj. o 68 měsíců (bod 9 usnesení městského soudu). Pokud stěžovatel uvádí, že jeho případ nemůže být ani v případě odsouzení tak závažný, aby k navýšení mohlo dojít, jde pouze o jeho názor, nikoliv ústavněprávní argumentaci.
Důvodnost útěkové vazby přitom nebyla shledána pouze v samotné hrozbě vysokého trestu, ale soudy též uvážily další okolnosti, jako značný majetek stěžovatele a jeho blízkých či kontakty v cizích zemích (bod 11 usnesení obvodního soudu). Možnost nahrazení vazby elektronickým monitorovacím systém v kombinaci se zákazem vycestování též byla v řízení hodnocena, přičemž obvodní soud poukázal na to, že vzhledem k uvedeným okolnostem může být motivace stěžovatele vyhnout se trestnímu stíhání velmi silná a žádné z jiných opatření není reálně způsobilé zabránit útěku obžalovaného.
Elektronické sledovací zařízení nelze považovat za samospasitelné, neboť je s ním možné manipulovat nebo jej odstranit, a cestovní pas není nutný k pohybu v schengenském prostoru (bod 13 usnesení obvodního soudu).
17. Ústavní soud neshledává, že by odůvodnění trestního stíhání a útěkové vazby v napadených rozhodnutích vykazovalo znaky libovůle, pro kterou by měl tato rozhodnutí zrušit. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečně konkrétní důvody odůvodňující důvodné obavy z tohoto vazebního důvodu. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.
18. Co se týče vazby předstižné lze připustit, že existenci tohoto vazebního důvodu krajský soud odůvodnil méně podrobně a přesvědčivě. Nicméně důvod ke svému zásahu Ústavní soud neshledal, když tuto slabinu usnesení městského soudu musel hodnotit ve světle toho, že ve věci bylo shledáno vícero vazebních důvodů zároveň, tedy i případné odpadnutí předstižného vazebního důvodu by nemělo za následek propuštění stěžovatele na svobodu.
19. Ústavní soud rovněž neshledává, že by doba necelých šesti měsíců již byla taková, aby bylo nutno zvažovat možné oslabování důvodů vazby plynutím času. To pak tím spíše, že se jedná o rozsáhlou a závažnou trestní kauzu.
20. Co se týče stěžovatelem namítaných průtahů, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z těchto důvodů se Ústavní soud tvrzenými průtahy nezabýval, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 256/05 či ze dne 26. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 172/23 ).
21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 16. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu