Náležité odůvodnění vazebního rozhodnutí (důvody útěkové vazby)
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 17. května 2011
sp. zn. IV. ÚS 3294/09
ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 9 To 508/2009 o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. 9. 2009 č. j. 3 KZV 7/2009-299, jímž byl stěžovatel ponechán ve vazbě.
Výrok
Odůvodnění
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 12. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl společně s dalšími osobami obviněn ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákon"), částečně dokonaného, částečně ve stadiu pokusu. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2009 sp. zn. 70 Nt 3530/2009 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 9 To 153/2009 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") posléze usnesením ze dne 7. 5. 2009 č. j. 3 KVZ 7/2009-37 a usnesením ze dne 8. 9. 2009 č. j. 3 KZV 7/2009-299 stěžovatele, jakož i spoluobviněného I. R. G. ve vazbě ponechala. Proti posledně uvedenému usnesení krajského státního zastupitelství podali oba obvinění stížnost, která byla usnesením krajského soudu ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 9 To 508/2009 jako nedůvodná zamítnuta.
3. Usnesení krajského soudu ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 9 To 508/2009 napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Stěžovatel poukazoval na průtahy při vyšetřování a v této souvislosti dovozoval, že nebyla splněna podmínka vymezená ustanovením § 71 odst. 4 věty druhé trestního řádu, podle níž lze obviněného ponechat ve vazbě, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v zákonné lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.
II.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníka řízení.
5. Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že o stížnosti stěžovatele bylo rozhodováno v neveřejném zasedání dne 5. 11. 2009, v jehož průběhu byl stěžovatel k otázce vazby vyslechnut. Pokud šlo o důvody zamítnutí stížnosti, odkázal krajský soud v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
6. Ústavní soud následně prostřednictvím dotazu učiněného u krajského soudu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. 39 T 2/2010 zproštěn obžaloby a současně byl propuštěn z vazby na svobodu. Stěžovatel přesto přípisem ze dne 17. 6. 2010 Ústavnímu soudu sdělil, že na projednání své ústavní stížnosti trvá. Na vyjádření účastníka řízení, které mu bylo zasláno k replice, již nikterak nereagoval.
7. Stěžovatel i účastník řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že netvoří součást soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, jestliže by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 18/96
ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145 a násl.)]. Právě k takovému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele v nyní projednávané věci došlo.
10. V usnesení krajského státního zastupitelství ze dne 8. 9. 2009 č. j. 3 KZV 7/2009-299 bylo ve vztahu k důvodům vazby konstatováno, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem a v případě jeho propuštění z vazby lze předpokládat, že by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat či je mařit tím, že se bude skrývat na neznámém místě nebo opustí území České republiky, a to bez ohledu na skutečnost, že je zřejmé, že do domovského státu cestovat nebude. Stěžovatel byl ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v rozmezí 5 až 12 let, přičemž sama hrozba vysoké trestní sazby dle krajského státního zastupitelství postačovala k naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu. Krajský soud se v odůvodnění svého usnesení ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 9 To 508/2009 s názorem krajského státního zastupitelství plně ztotožnil, když uvedl, že stěžovatel není občanem Evropské unie, což v kontextu s hrozbou vysokým trestem zakládá obavu, že by se mohl vyhýbat trestnímu stíhání.
11. Podle § 67 písm. a) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo že se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní a zároveň alternativní výčet zahrnuje nemožnost zjištění jeho totožnosti, neexistenci stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Jinými slovy řečeno, každá z těchto skutkových podstat, jelikož jejich uspořádání je alternativní, a nikoli kumulativní, může být jednáním, příp. konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání.
12. Ve věci stěžovatele spatřovaly orgány činné v trestním řízení naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu v hrozbě vysokým trestem, vymezeným trestní sazbou v rozmezí pět až dvanáct let. Přestože, jak již bylo vyloženo výše, hrozba vysokým trestem zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání, a tím naplnění důvodnosti vazby podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že nemůže jít pouze o typovou hrozbu, nýbrž se musí jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, určenou v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem. Jinými slovy řečeno, hrozba vysokým trestem zakládá existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu pouze tehdy, jestliže je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu odůvodněn předpoklad, že stěžovateli hrozí uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let [srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 566/03
ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3)].
13. Jelikož krajský soud, pokud šlo o hrozbu uložení vysokého trestu, toliko odkázal na příslušnou trestní sazbu, aniž by jakkoliv konkretizoval, jaký trest stěžovateli s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu hrozí, nemůže jeho argumentace z ústavněprávního hlediska obstát. Fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující stěžovatele pětiletým až dvanáctiletým trestem odnětí svobody totiž sám o sobě o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě rozhodnout nedovoluje [srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 226/05
ze dne 21. 6. 2005 (N 126/37 SbNU 587)].
14. Požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Tento požadavek je třeba uplatňovat o to důrazněji ve vztahu k rozhodnutím, jimiž je omezována osobní svoboda jednotlivce, přičemž toliko povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí nelze považovat za souladné s ústavním pořádkem republiky [srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 103/99
ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)].
15. Vzhledem k tomu, že odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu nebylo schopno dostát požadavku, dle něhož při vazebním rozhodování musí být přesvědčivě vyloženy důvody opodstatňující omezení osobní svobody, ocitlo se v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny. Za těchto okolností již bylo nadbytečné zkoumat naplnění podmínek ustanovení § 71 odst. 4 věty druhé trestního řádu.
16. Ústavní soud tedy ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Jelikož napadeným rozhodnutím byla kromě stížnosti stěžovatele zamítnuta i stížnost obviněného G., zrušil Ústavní soud rozhodnutí krajského soudu toliko v části týkající se stěžovatele, přičemž ve zbylém rozsahu je nutno považovat stěžovatele za osobu k podání ústavní stížnosti neoprávněnou, neboť rozhodování o vazbě jiného obviněného se ústavních práv stěžovatele dotýkat nemůže. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost ve zbytku odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.