Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. H. R., právně zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem AK se sídlem Poštovská 8c, 601 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2009 č. j. 6 As 2/2008-124 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2007 č. j. 11 Ca 385/2006-82, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 22. září 2006 č. j. O - 197027 byl zamítnut rozklad žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 27. července 2005 o zamítnutí námitek podaných proti zápisu přihlašovaného označení ve znění SKATEBOX. Stěžovatel podal proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 22. září 2006 č. j. O -197027 správní žalobu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2007 č. j. 11 Ca 385/2006-82 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2009 č. j. 6 As 2/2008-124 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že klíčové pro posouzení předmětné věci je ust. § 42 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen "zákon o ochranných známkách"), podle kterého se rozklad považuje za podaný až poté, co je zaplacen správní poplatek podle zvláštního právního předpisu. Posledním dnem k podání rozkladu byl v posuzovaném případě den 29. srpna 2005, což je mezi stranami nesporné. Žalobce zaplatil správní poplatek za podání rozkladu bezhotovostním převodem dne 30. srpna 2005, tedy - s ohledem na dikci výše citovaného ustanovení zákona o ochranných známkách - opožděně, přičemž stěžovatel sám nezpochybňuje a zejména neprokazuje skutečnost, že by poplatek nebyl zaplacen opožděně.
K námitce chybějící výzvy k zaplacení poplatku Nejvyšší správní soud uvedl, že rozklad byl Úřadu průmyslového vlastnictví doručen až poslední den lhůty. Hned následující den - dříve než mohla být vypravena výzva k zaplacení poplatku - byl poplatek zaplacen. Podání bylo tedy žalovanému doručeno na samém konci lhůty (poslední den), za těchto okolností správní orgán neměl důvod vyzývat k zaplacení poplatku, neboť bylo technicky nemožné tento úkon včasně provést a zrealizovat. Poplatek byl navíc hned příští den uhrazen, nebylo tedy ani k čemu vyzývat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje, že rozklad podal opožděně, když poplatek zaplatil den po uplynutí lhůty, je však toho názoru, že přestože podal rozklad opožděně, měl Úřad průmyslového vlastnictví o rozkladu řádně rozhodnout. Stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny.
Dle odstavce 2 článku 36 Listiny se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je ovšem třeba podotknout, že je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatel podal rozklad opožděně, a Úřadu průmyslového vlastnictví proto nezbylo, než jej v souladu s příslušným ustanovením zákona o ochranných známkách odmítnout, přičemž Ústavní soud v tomto postupu žádné vady nezjistil.
Podle názoru Ústavního soudu Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud svá rozhodnutí dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým způsobem odůvodnily, přičemž Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal i s námitkou stěžovatele ohledně neústavnosti aplikovaného ust. § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Závěrům Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III.
ÚS 219/04 , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v prvé řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů.
Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z článku 4 Ústavy České republiky. Tomuto požadavku Nejvyšší správní soud v souzené věci dostál.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu