Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Michalem Havrilou, advokátem, se sídlem Dukelská 456/13, Jeseník, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. června 2024, č. j. 2 To 65/2024-427, a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25. ledna 2024, č. j. 2 T 6/2017-380, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Jeseníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením Okresní soud v Jeseníku (dále jen "okresní soud") nařídil stěžovateli výkon trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, který mu byl jako podmíněně odložený trest uložen rozsudkem ze dne 6. 3. 2019, č. j. 2 T 6/2017-288. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené společnosti způsobenou škodu ve výši 776 352,60 Kč. V průběhu zkušební doby byl stěžovatel rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 3. 2023, č. j. 6 T 1/2023-399, odsouzen za spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, a to k peněžitému trestu 30 000 Kč. Podstata uvedené trestné činnosti spočívala, stručně řečeno, v tom, že poté, co byl stěžovatel opakovaně doručovatelem poštovních zásilek vyzýván k přebírání zásilek, které ve skutečnosti nebyly určeny pro něj, si stěžovatel nechal 15 takových zásilek přeposlat do svého bydliště. Jde-li o náhradu škody uložené stěžovateli původním rozsudkem, poškozená společnost v roce 2021 uvedla, že jí nenahradil žádnou škodu. Na aktuální výzvu soudu společnost nereagovala. Po zvážení uvedených skutečností dospěl okresní soud k závěru, že se stěžovatel neosvědčil. Především se dopustil další úmyslné majetkové trestné činnosti a dále dvou přestupků v dopravě. Zároveň nezaplatil poškozené nic na náhradě škody, a to ani pod tlakem probíhajícího řízení o přeměně trestu, které trvalo více než rok. Ponechání podmíněného odsouzení v platnosti není podle okresního soudu v dané věci možné, neboť jde o postup výjimečný. Prodloužení zkušební doby není možné, neboť ta již uplynula v maximální možné délce.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Rozhodnutí okresního soudu označil za věcně správné a zákonné. Nevede-li odsouzený řádný život, je třeba zásadně rozhodnout o výkonu podmíněně odloženého trestu. Pouze výjimečně lze postupovat jinak. V dané věci již nelze zkušební dobu prodloužit. Podvodné trestné činnosti se stěžovatel dopustil 15 útoky, jimiž způsobil škodu ve výši 39 861 Kč a nejde tedy o bagatelní delikt. Důležitá je rovněž skutečnost, že stěžovatel neuhradil nic ze způsobené škody. Jeho námitku, že tento závazek byl již vypořádán, nepovažoval krajský soud za přiléhavou. K zápočtu stěžovatelovy pohledávky nemohlo dojít. K opaku nelze dospět ani na základě stěžovatelem předloženého vyjádření poškozené společnosti, že vůči stěžovateli neeviduje žádné neuhrazené faktury po splatnosti. Je nerozhodné, že poškozená nepostupuje při vymáhání škody aktivně. Jakýkoliv jiný postup by v dané věci znamenal, že účelu trestu by nebylo dosaženo.
4. Stěžovatel namítá, že v jeho věci byly dány okolnosti pro výjimečný postup podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku. Jde-li o trestnou činnost, které se stěžovatel dopustil ve zkušební době, nezohlednily soudy její výjimečné okolnosti, zejména motiv stěžovatele, kterým byla zoufalost z jednání poštovních doručovatelů. Z uvedené trestné činnosti neměl stěžovatel žádný prospěch. Přes opakované žádosti byl stěžovatel poštou neustále obtěžován s doručováním zásilek, které mu nebyly určeny. Vina byla přitom na straně pošty, neboť do jejího systému pro doručování zásilek bylo nutné vyplnit nějaké telefonní číslo a pracovníci pošty do něj často vyplňovali stěžovatelovo specifické telefonní číslo (zřejmě v domnění, že takové číslo žádná osoba nemá). Všechny takto obdržené zásilky stěžovatel adresátům dobrovolně vydal (s výjimkou těch, které podléhaly rychlé zkáze). Soudy, které stěžovatele odsoudily za toto jednání, samy uznaly jeho nízkou společenskou škodlivost a uložily stěžovateli pouze výchovný trest. Není proto logické, aby v jiném řízení došlo kvůli tomuto jednání k omezení stěžovatelovy osobní svobody. Soudy přitom mohly postupovat alternativně.
5. Dospěly-li soudy k závěru o neuhrazení způsobené škody, postupovaly podle stěžovatele v rozporu se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2858/23 . Stěžovatelova majetková situace je stále nepříznivá, zejména v důsledku jeho předchozího neúspěšného podnikání. Proti stěžovateli je vedeno několik exekučních řízení, v nichž podle svých sil plnil své závazky. Následně se stěžovateli podařilo docílit rozhodnutí o oddlužení. Po celou zkušební dobu používal stěžovatel své příjmy na úhradu svých závazků, přičemž upřednostňoval ty, jejichž existencí si byl jist. Nadto závazek, který vyplynul z původního trestního řízení, byl rovněž velmi specifický. Zpronevěra, za kterou byl stěžovatel odsouzen, souvisela se vzájemnými pohledávkami dvou společností. Jejich vzájemné závazky však byly následně vypořádány. Poškozená společnost žádnou pohledávku za stěžovatelem neeviduje, neboť již došlo k jejímu vypořádání. Je přitom nerozhodné, jak k úhradě škody došlo. Kdyby stěžovatel tuto škodu nahradil, bylo by plněno dvakrát za totéž. Poškozená také proto žádnou škodu nevymáhala (ani se nepřihlásila do insolvenčního řízení). Pokud by se tak stalo, stěžovatel by musel plnit jako u všech svých závazků. Stěžovatelovy pokusy o komunikaci s poškozenou společností byly marné. Teprve v průběhu tohoto soudního řízení společnost stěžovateli potvrdila jeho bezdlužnost. Ostatně mimo exekuční řízení stěžovatel ani nic plnit nemohl, neboť (kvůli ostatním závazkům) neměl možnost se svým majetkem nakládat.
6. Konečně stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle nějž nelze již po uplynutí zkušební doby rozhodnout o jejím případném prodloužení. Fakticky je tak stěžovatel nucen strpět trest odnětí svobody proto, že v paralelním trestním řízení uplatňoval své právo na obhajobu a v mezidobí došlo k uplynutí zkušební doby.
7. Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatel odůvodnil tak, že výkon napadených rozhodnutí by pro něj představoval nepoměrně větší újmu, než jaká hrozí jiným osobám či veřejnému zájmu.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelově námitce o protiústavní aplikaci § 83 odst. 1 trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že "jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu (...)".
Je tedy zřejmé, že ponechání podmíněného odsouzení v platnosti je postupem výjimečným a odvislým od individuálních okolností případu a osoby odsouzeného. Jak je patrné z výše uvedeného, právě tato kritéria soudy hodnotily. Jakkoliv jsou jejich závěry poměrně stručné, nelze obsahu jejich odůvodnění nic vytknout. Nařízení výkonu trestu odnětí svobody v situaci, kdy se odsouzený dopustí další úmyslné trestné činnosti (navíc rovněž majetkové), nemůže Ústavní soud považovat za exces. Soudy přitom přihlédly k tomu, o jakou trestnou činnost šlo.
Jejich hodnotící úvahy tak nelze označit pouze za neindividualizované. Ústavní soud stěžovateli přisvědčuje, že jeho podvodná trestná činnost je velmi specifická. I přes to však soud v příslušném trestním řízení nerozhodl o zproštění ve věci samé, ale o vydání odsuzujícího rozsudku, který nabyl právní moci. To je samo o sobě potvrzením společenské škodlivosti a vylučuje výjimečný postup podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku. Jak správně poukázal krajský soud, uvedený postup je vyhrazen pro případy nedbalostních, bagatelních či jinak omluvitelných poklesků ve vedení řádného života.
Stěžovatelova podvodná trestná činnost byla páchána 15 útoky během zhruba měsíce a půl. Nešlo o žádné krátké impulsivní jednání, nýbrž o opakovanou činnost. Stěžovatel si přitom byl vědom svého podmíněného odsouzení, se kterým je spojena nutnost vést řádný život. Soudy tedy podle Ústavního soudu postupovaly v souladu s textem i účelem zákona, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší svévolně měnit trestní politiku nastavenou zákonodárcem.
11. Vzhledem k tomu, že již samotná okolnost odsouzení pro úmyslnou trestnou činnost odůvodňuje výrok nařizující výkon trestu odnětí svobody, není podle Ústavního soudu nutné se dále zabývat okolnostmi týkajícími se náhrady způsobené škody. Totéž platí pro otázku "propadnutí" možnosti prodloužit zkušební dobu v průběhu řízení, v němž se má rozhodnout o osvědčení odsouzeného.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v nejkratší možné době, nerozhodoval zvlášť o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu