III.ÚS 2386/25 ze dne 19. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti MgA. Jaroslava Sazymy, zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou, se sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025, č. j. 22 Cdo 1132/2025-99, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2025, č. j. 20 Co 483/2024-77, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti Pražská plynárenská Distribuce, a. s., se sídlem U Plynárny 500/44, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatel pronajímal byty dvěma nájemcům, s nimiž měla vedlejší účastnice uzavřenou smlouvu o dodávce a odběru zemního plynu.
2. Vedlejší účastnice po skončení těchto nájmů požádala stěžovatele o zpřístupnění plynoměrů, které byly v jeho domě nainstalovány v souvislosti s nájemními smlouvami.
3. Stěžovatel jejím žádostem nevyhověl. Vedlejší účastnice proto vůči němu podala žalobu, kterou se domáhala vydání dvou plynoměrů za účasti jejího pověřeného zástupce.
4. Obvodní soud žalobu zamítl. Stěžovatel není podle soudu pasivně věcně legitimován. Povinnost vydat sporné plynoměry mají pouze původní odběratelé jakožto zákazníci vedlejší účastnice. Stěžovatel není povinen plynoměry vydat, ale pouze k nim umožnit přístup. Uložení této povinnosti se však vedlejší účastnice nedomáhala.
5. Městský soud změnil toto rozhodnutí tak, že žalobě na vydání plynoměrů vyhověl. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Soudy vyšly z toho, že stěžovatel vlastní pozemek, jehož součástí je bytový dům. Z toho důvodu je povinen umožnit vlastníkovi cizí movité věci vstoupit na svůj pozemek a tuto věc si vyhledat a odnést [§ 1014 odst. 1 občanského zákoníku a § 62 odst. 4 písm. c) energetického zákona]. Povinnost vydat plynoměr znamená pouze povinnost jej zpřístupnit a umožnit jeho demontáž a odnos - nikoli povinnost jej sám demontovat. I bez místního šetření je zřejmé, že se plynoměry ve stěžovatelově nemovitosti nachází. Není přitom podstatné, že strany sporu nejsou ve smluvním vztahu a že stěžovatel neví, kde přesně se plynoměry nachází. Jejich vydání totiž proběhne za účasti zástupce vedlejší účastnice, který je vyhledá a demontuje.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho právo na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces, právo na ochranu osobnosti, právo vlastnit majetek a zákaz nucených služeb (čl. 9 až 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).
7. Proti výrokům o věci samé stěžovatel uvedl tyto námitky: a) Stěžovatel není pasivně věcně legitimován, protože s vedlejší účastnicí není ve smluvním vztahu - na rozdíl od svých bývalých nájemců.
Soudy svými rozhodnutími znevýhodnily stěžovatele jako slabší smluvní stranu. b) Soudy chybně rozhodly, že povinnost plynoměry "vydat" je totožná s povinností "umožnit k nim přístup". Závěr o totožnosti těchto povinností je však nesmyslný. Zatímco zpřístupnění stěžovatel splnit dokáže, jejich vydání nikoli, protože nezná jejich umístění. Stěžovatel navíc musí hledat cizí majetek pod hrozbou sankce a bez jakékoli náhrady a právní opory. To může naplňovat znaky nucené služby a představuje nepřiměřené přenášení povinností, odpovědnosti a rizik na stěžovatele.
c) Stěžovatel v řízení opakoval, že neví, kde se plynoměry v bytech nachází. d) Stěžovatel v řízení opakoval, že plynoměry v jeho domě nejsou. S návrhem na provedení místního šetření se soudy nevypořádaly a vedlejší účastnice nedoložila, že se plynoměry nachází v jeho domě. Soudy chybně uložily stěžovateli důkazní břemeno, aby prokázal, že plynoměry v jeho domě nejsou. Je možné, že plynoměr odcizil jeden z nájemců. Ve vztahu k prvnímu nájemci musela vedlejší účastnice z dřívějšího soudního řízení vědět, že se v bytě plynoměr nenachází.
Plynoměr zde nenalezla ani Policie České republiky. Ve vztahu k druhé nájemkyni technik vedlejší účastnice zjistil, že číslo zde osazeného plynoměru neodpovídá plynoměru uvedenému v žalobě. Takto označený plynoměr navíc v domě nikdy neexistoval. e) Nejvyšší soud odmítl dovolání z formálních důvodů a nezohlednil stěžovatelovy argumenty a okolnosti případu. Nejvyšší soud zcela odmítl jeho argumentaci, podle které povinnost věc "vydat" nelze zaměňovat s povinností k ní "umožnit přístup". Nejvyšší soud však odmítl dovolání s tím, že stěžovatel nepředložil právní otázku zásadního právního významu.
Rozšíření judikatury na nesmluvní subjekty způsobilo nepředvídatelnou a právně nepodloženou změnu stěžovatelovy situace.
8. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatel neuvedl žádnou námitku.
III. Posouzení ústavní stížnosti
9. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly, že má stěžovatel povinnost vydat vedlejší účastnici plynoměry.
10. Posouzení podmínek pro vyhovění žalobě na vydání věci je především otázkou zjištění skutkového stavu a výkladu podústavního práva. Tyto úkoly přitom náleží zejména obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda obecný soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
11. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny.
12. Obecné soudy podrobně a srozumitelně uvedly, jakými východisky se při rozhodování řídily, z jakých skutkových okolností vycházely a proč stěžovateli nevyhověly. Ústavní soud přitom nepovažuje jejich závěry za protiústavní. Většinou námitek, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, se obecné soudy již zabývaly a řádně na ně reagovaly. Ústavní soud se proto vyjádří ke stěžovatelovým námitkám jen stručně.
13. Stěžovatel byl v řízení pasivně věcně legitimovaný [námitka a)].
Obecné soudy přitom opakovaně uvedly, že povinnost stěžovatele vydat plynoměry vyplývá přímo ze zákona - minimálně z § 62 odst. 4 písm. c) energetického zákona (bod 18 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 5 rozhodnutí městského soudu). Proti tomuto nosnému právnímu posouzení stěžovatel v ústavní stížnosti nic nenamítá. Ústavní soud nadto dodává, že pokud stěžovatel tvrdí, že není ve smluvním vztahu s vedlejší účastnicí, logicky nemůže svou argumentaci zároveň stavět na tom, že je vůči ní slabší smluvní stranou (strana 6 ústavní stížnosti).
14. Obecné soudy stěžovateli opakovaně a srozumitelně vysvětlily, že povinnost vydat plynoměr neznamená aktivní povinnost jej demontovat nebo někam dopravit, ale pouze pasivní povinnost jej zpřístupnit na odběrném místě a umožnit jeho demontáž a odnos [námitka b) a bod 18 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 8 rozhodnutí městského soudu]. Byť nelze stěžovatelovým námitkám upřít určité ratio, zde se míjejí s tím, jak je pojem vydání plynoměru v tomto kontextu ustáleně vykládán. Ústavní soud tedy uvádí, že pokud stěžovatel podle svých slov dokáže zpřístupnit plynoměry (strana 5 ústavní stížnosti), může splnit i povinnost uloženou napadenými rozhodnutími.
Povinnost vydat plynoměr navíc není nepřiměřená, slouží k ochraně vlastnického práva vedlejší účastnice a má oporu v zákoně (bod 13 tohoto usnesení). Již z tohoto důvodu se na tuto povinnost nemůže vztahovat zákaz nucených služeb [čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny]. Ze zákonného ani ústavního hlediska přitom stěžovatel nemá za splnění této povinnosti nárok na peněžitou náhradu.
15. Stěžovatelovo tvrzení, že nezná umístění plynoměrů, není pro posouzení jeho povinnosti tyto plynoměry vydat podstatné [námitka c)]. Vedlejší účastnice má jako vlastnice plynoměrů právo na jejich vydání nehledě na to, zda stěžovatel ví, kde přesně se nachází. Jak soudy zároveň opakovaně vysvětlily, povinnost vydat plynoměr neznamená povinnost jej sám nalézt, ale pouze zpřístupnit svou nemovitost k provedení demontáže. Tu navíc nebude provádět stěžovatel, ale pověřený zástupce vedlejší účastnice (body 16 a 18 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 6 rozhodnutí městského soudu).
16. Závěr soudů, že se plynoměry ve stěžovatelově domě nachází, je podle Ústavního soudu ústavně obhajitelný [námitka d)]. Soudy vyšly ze zjištění, že ve stěžovatelově domě byly na konkrétních odběrných místech uzavřeny smlouvy o dodávkách plynu. Plyn byl do těchto bytů prokazatelně dodáván, a proto musela být tato místa vybavena plynoměry. Tento závěr potvrzují i přílohy ke smlouvám uzavřeným mezi vedlejší účastnicí a nájemci. Vedlejší účastnice přitom žádný z plynoměrů dosud neodmontovala. Za těchto okolností Ústavní soud nepovažuje neprovedení místního ohledání za protiústavní (bod 6 rozhodnutí městského soudu). Tvrzení, kterými se stěžovatel snaží závěry soudů zpochybnit, navíc v řízení před Ústavním soudem ani obecnými soudy nedoložil jediným důkazem - a to ať už jde o údajné závěry jiného soudního řízení, odcizení plynoměrů, neexistenci označeného plynoměru v jeho domě nebo zjištění Policie České republiky a technika vedlejší účastnice.
17. Odmítnutí stěžovatelova dovolání nebylo protiústavní [námitka e)].
Dovolatel v něm předložil otázku, zda se provozovatel distribuční soustavy a vlastník plynoměru může po ukončení smluvního vztahu se zákazníkem domáhat vydání plynoměru po třetí osobě, která vlastní nemovitost, v níž se plynoměr nachází. Podle stěžovatele by měl Nejvyšší soud tuto již vyřešenou otázku posoudit jinak. Nejvyšší soud však ve svém rozhodnutí řádně a konkrétně vysvětlil, že neshledal přesvědčivé důvody pro její přehodnocení a že rozhodnutí městského soudu je s touto judikaturou v souladu (body 13 až 18 rozhodnutí). Závěry této judikatury přitom neporušují ústavně zaručená základní práva a svobody. Nejvyšší soud proto splnil ústavní požadavky, které jsou na rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost obecně kladeny (např. nález sp. zn. IV. ÚS 634/25 , bod 18; III. ÚS 2722/22, bod 18; I. ÚS 2657/18, bod 12; II. ÚS 2312/15, bod 20).
IV. Závěr
18. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu