USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Pražská plynárenská Distribuce, a. s., se sídlem v Praze 4, U plynárny 500/44, IČO 21031088, zastoupená Mgr. Šárkou Anežkovou Harantovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1327/45, proti žalovanému: J. S., zastoupený Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, o uložení povinnosti vydat plynoměr, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 59/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2025, č. j. 20 Co 483/2024-77, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2025, č. j. 20 Co 483/2024-77, se zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 327,50 Kč k rukám její zástupkyně, Mgr. Šárky Anežkové Harantové, advokátky se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1327/45, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2024, č. j. 15 C 59/2024- 59, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala vydání měřícího zařízení (plynoměr) typu R015, výrobní číslo 1340529, které je umístěno na adrese odběrného místa XY v místě spotřeby (EIC) č.: 27ZG100Z0233657X (výrok I) a měřícího zařízení (plynoměr) typu A015, výrobní číslo 3790139, které je umístěno na adrese odběrného místa XY v místě spotřeby (EIC) č.: 27ZG100Z0242674W (výrok II), a to vždy za účasti pověřeného zástupce žalobkyně; dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Soud prvního stupně vyšel z nezpochybněných tvrzení žalobkyně, podle nichž na základě smlouvy uzavřené s původním odběratelem zemního plynu, paní R. C., s adresou odběrného místa X bylo na této adrese v místě spotřeby EIC: 27ZG100Z0233657X osazeno měřící zařízení (plynoměr) typu R015, výrobní číslo 3790139. Dále na základě smlouvy uzavřené s původním odběratelem zemního plynu, panem L. K., s adresou odběrného místa XY bylo na této adrese v místě spotřeby EIC: 27ZG100Z0242674W osazeno měřící zařízení (plynoměr) typu A015, výrobní číslo 1340529. Distribuce plynu na prvním odběrném místě byla ukončena ke dni 17. 8. 2015. Distribuce plynu na druhém odběrném místě byla ukončena ke dni 24. 10. 2013. Původní odběratel se přitom odstěhoval z odběrného místa v blíže nezjištěný čas a úmysl byt opustit demonstroval tím, že žalovanému vhodil klíče od bytu do domovní schránky. V důsledku ukončení těchto odběrů vznikla žalobkyni povinnost demontovat a odebrat předmětné plynoměry z odběrních míst. Soud prvního stupně s odkazem na § 3 odst. 1 a 3 ve spojení s § 4 odst. 1 písm. b) bod 4, § 2 odst. 2 písm. b) bod 1, § 71 odst. 6 věta první, § 72 odst. 1, § 62 odst. 2 písm. c) a § 62 odst. 4 písm. c) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, energetický zákon, (dále ,,energetický zákon“) dospěl k závěru, že povinnost vydat předmětné plynoměry mají pouze zákazníci žalobkyně, tj. původní odběratelé. Žalovaný, coby vlastník nemovitosti, má pak toliko povinnost umožnit provozovateli distribuční soustavy přístup k odběrným zařízením v jeho nemovitosti, nikoliv povinnost je vydat. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaný není v přítomné věci pasivně legitimován, a žalobu proto zamítl.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, č. j. 20 Co 483/2024-77, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen žalobkyni za účasti jejího pověřeného zástupce vydat měřící zařízení (plynoměry) typu R015, výrobní číslo 1340529, a typu A015, výrobní číslo 3790139, umístěná na adrese odběrných míst XY v místě spotřeby (EIC) č. 27ZG100Z0233657X a č. 27ZG100Z0242674W (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že žaloba, jíž se žalobkyně jakožto provozovatelka distribuční plynové soustavy domáhá vydání dvou konkrétních plynoměrů umístěných v nemovitosti žalovaného, je důvodná. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil nedostatek věcné pasivní legitimace žalovaného s odkazem na absenci smluvního vztahu a na doslovné znění § 62 odst. 4 písm. c) energetického zákona, odvolací soud posoudil žalobu jako žalobu reivindikační a vyšel z toho, že žalobkyně se domáhá vydání měřících zařízení, která jsou jejím vlastnictvím a nacházejí se v nemovitosti žalovaného.
Právu žalobkyně na jejich vydání přitom koresponduje povinnost vlastníka nemovitosti umožnit přístup k cizí věci dle § 1014 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). V tomto směru vyložil rovněž § 62 odst. 4 písm. c) energetického zákona ve spojení s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž povinnost vydat plynoměr nelze odlišovat od povinnosti jej zpřístupnit a umožnit jeho demontáž za účasti pověřené osoby. Odvolací soud zároveň postavil najisto, že se měřící zařízení stále nacházejí v nemovitosti žalovaného, a to na základě listinných důkazů i skutkových zjištění soudu prvního stupně.
V této souvislosti pak uvedl, že v dané věci není rozhodné, že žalovaný neví, kde se v tom kterém bytě plynoměr nachází nebo že ho nenašel, neboť jejich vydání má proběhnout za účasti pověřeného zástupce žalobkyně, který také odborným způsobem provede jeho demontáž.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř.“) pro řešení právní otázky, jež má být dovolacím soudem řešena jinak, a sice zda se žalobkyně, jakožto provozovatelka distribuční soustavy a vlastník měřícího zařízení - plynoměru, může po ukončení smluvního vztahu se zákazníkem domáhat vydání tohoto plynoměru po žalovaném – vlastníku nemovitosti. Ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (na kterou odkázal i odvolací soud), jíž je formulován a odůvodněn závěr, že v případě žaloby na vydání plynoměru je nerozhodné, zda se žalobce domáhá uložení povinnosti vydat plynoměr či zda žádá o uložení povinnosti zpřístupnit jej na odběrném místě. I v případě, že je návrh formulován jako povinnost plynoměr vydat, nejde totiž o nic jiného, než o uložení povinnosti zpřístupnit jej na odběrném místě a umožnit jeho demontáž (a odnos). Dovolatel se však domnívá, že nelze právně tyto dvě situace zaměňovat, neboť dojde-li k takovéto situaci, je pak dovolatel, jakožto vlastník nemovitosti, kde se plynoměr nachází, a nikoliv strana smluvního vztahu závazku o odběru plynu, povinen k vydání věci, jež není v jeho dispozici. Dovolatel proto žádá, aby Nejvyšší soud vyslovil odlišný právní názor, než je v dosavadní judikatuře zastáván. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Současně žádá o odklad vykonatelnosti rozhodnutí, neboť jeho výkonem mu hrozí závažná újma, kterou představuje vydání plynoměru, který nemá.
6. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání s rozsudkem odvolacího soudu ztotožňuje, považuje jej za věcně správný a plně respektující judikaturu. Má za to, že dovolací námitky nemohou obstát, neboť otázka existence smluvního vztahu mezi účastníky není pro posouzení věci rozhodná; podstatné je, že plynoměry jsou umístěny v nemovitosti žalovaného a žalobkyně jako jejich vlastník má ze zákona právo domáhat se jejich zpřístupnění a odnosu. Zdůrazňuje, že povinnost vydat plynoměr je dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nutno vykládat jako povinnost umožnit jeho demontáž po zpřístupnění za účasti oprávněné osoby, přičemž formulace žalobního návrhu této judikatuře odpovídá. K argumentaci, že se plynoměry v nemovitostech žalovaného nenacházejí, uvádí, že jejich existence v dotčených prostorách byla prokázána listinnými důkazy a nebyla dosud demontována pouze z důvodu jejich nepřístupnosti pro žalobkyni. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu považuje žalobkyně za nedůvodný, neboť mu rozhodnutí neukládá žádnou aktivní činnost s rizikem újmy, nýbrž jen povinnost zpřístupnění prostor k provedení odborné demontáže.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání není přípustné.
11. Podle § 71 odst. 2 energetického zákona jsou provozovatel přepravní soustavy a provozovatelé distribučních soustav povinni vybavit měřicím zařízením odběrná místa zákazníků připojená k jimi provozované soustavě a předávací místa mezi jimi provozovanou soustavou a jinou distribuční soustavou.
12. Podle § 71 odst. 8 energetického zákona jsou výrobci plynu, zákazníci a provozovatelé podzemních zásobníků plynu povinni umožnit provozovateli přepravní soustavy a provozovateli distribuční soustavy kdykoliv přístup k měřicímu zařízení za účelem provedení kontroly, odečtu, údržby, výměny či odebrání měřicího zařízení.
13. Dovolatel v poměrech projednávané věci předkládá k řešení otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešenou, jež by však měla být nově Nejvyšším soudem posouzena jinak, a sice zda se může provozovatel distribuční soustavy a vlastník plynoměru po ukončení smluvního vztahu se zákazníkem domáhat vydání tohoto plynoměru po třetí osobě, která není účastníkem smluvního vztahu, avšak je vlastníkem nemovitosti, v níž se měřící zařízení nachází.
14. Otázka vymezená dovolatelem přípustnost dovolání nezakládá; odvolací soud se při jejím řešení, jež je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pevně ukotveno, od judikatorních konkluzí neodchýlil, přičemž dovolací soud zároveň neshledal přesvědčivé důvody (žalovaný je ostatně ani nepředkládá), pro které by tato otázka měla být posouzena jinak.
15. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu setrvale vychází ze závěru, který dovolací soud vyslovil již v rozsudku ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 385/2012 (tento rozsudek, jakožto i další uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), a na něj navazující judikatuře (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 600/2012, ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2182/2012, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2667/2012, nebo ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1596/2012), dle které platí, že povinnost vydat plynoměr není v dané situaci ničím jiným než povinností zpřístupnit jej na odběrném místě a umožnit jeho demontáž (a odnos), přičemž žalovaný není povinen ani jej demontovat a ani někam dopravit. Žalobní návrh znějící na vydání plynoměru může být důvodný proto, že chování, kterým by žalovaný vydání plynoměru uskutečnil, by bylo v dané situaci shodné s chováním, kterým by žalobkyni umožnil přístup a demontáž. Tato shoda je jednak důsledkem absence povinnosti žalovaného plynoměr demontovat a fyzicky v nejužším smyslu slova předat a dále jednak důsledkem úpravy místa plnění.
16. Vydat plynoměr může žalovaný buď tak, že zástupci pověřenému žalobkyní zpřístupní své prostory a nechá jej plynoměr demontovat, anebo tak, že plynoměr sám (nebo prostřednictvím někoho jiného) demontuje a předá žalobkyni. K druhé alternativě však z výše uvedených důvodů není povinen, tudíž může být povinen jen k alternativě prvé. Ta navíc vyplývá i z § 567 odst. 1 obč. zák. (obdobně i dnes účinné ustanovení § 1955 o. z.), který by se zde aplikoval přinejmenším analogicky (srov. Spáčil J., Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, s. 121 a 122) a podle kterého platí, že dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků; není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka (jde o tzv. odnosný neboli výběrný dluh). Analogicky lze dále dovodit, že podle povahy věci může být místem, kde se dluh plní, i jiné místo u dlužníka; zde by šlo o tzv. odběrné místo. S ohledem na právní úpravu místa plnění je bez významu, zda povinnost vydat je podmíněna dovětkem „za účasti pověřeného zástupce“. Tato účast se tu totiž rozumí sama sebou, protože jinak než prostřednictvím pověřeného zástupce, si žalobkyně plynoměr z odběrného místa odnést nemůže. Možno shrnout, že povinnost vydat plynoměr není v dané situaci ničím jiným než povinností zpřístupnit jej na odběrném místě a umožnit jeho demontáž (a odnos).
17. V nyní souzené věci pak odvolací soud postupoval v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže jako východisko rozhodnutí určil, že jde o reivindikační žalobu.
18. Dovolací soud pak neshledal v přítomné věci důvody pro změnu své ustálené judikatury. Je třeba zejména zopakovat, že pro soudy při posuzování důvodnosti žaloby není rozhodné, zda žalobní návrh zní na zpřístupnění nebo na vydání. Nejpřesněji danému stavu odpovídá žalobní návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost umožnit žalobkyni přístup do prostor, v nichž se nachází plynoměr, a demontáž plynoměru. Nelze však vyloučit ani žalobní návrh na uložení povinnosti plynoměr vydat, a to ať už je s dovětkem „za účasti pověřeného zástupce“ nebo bez tohoto dovětku. Soudy pak při svých úvahách nepřihlíží k existenci smluvního vztahu. V této konkrétní věci navíc odvolací soud svůj závěr o uložení povinnosti žalovanému opřel o skutečnost, že plynoměry se nacházejí v jeho nemovitosti, přičemž jejich vlastnictví svědčí žalobkyni, a zároveň byla prokázána nečinnost žalovaného, který i přes opakované výzvy žalobkyni neumožnil přístup k těmto zařízením. Námitka dovolatele, že má povinnost vydat věc, kterou objektivně nemá, neobstojí. Povinnost vydat plynoměr je v dané situaci totožná s povinností jej zpřístupnit k odborné demontáži, nikoli s povinností jej sám nalézt, odmontovat a fyzicky předat. Právě z tohoto důvodu judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě nahlíží na žalobní návrhy směřující k vydání plynoměru nikoli jako na požadavek aktivní činnosti vlastníka nemovitosti ve smyslu fyzického předání věci, ale jako na pasivní umožnění výkonu práva vlastníka plynoměru – tedy žalobkyně – k jeho zpřístupnění a odnesení oprávněnou osobou. Této konečné úvaze v poměrech dané věci nelze nic vytknout.
19. S přihlédnutím k charakteru ostatních uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
20. Namítá-li ve zbylé části dovolání žalovaný, že po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu zjistil nové skutečnosti ohledně jiného řízení mezi žalobkyní a odběratelem plynu, panem L. K., či sporuje-li důkaz provedený odvolacím soudem, pak dovolací soud zde akcentuje, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013]. Skutkové námitky tak nemohou založit přípustnost dovolání i proto, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci je navázán na § 237 o. s. ř. právě skrze řešení otázky hmotného či procesního práva (nikoliv na argumentaci o správnosti či úplnosti zjištěného skutkového stavu).
21. K vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. V poměrech projednávané věci dovolací soud žádné vady, jež by postihovaly rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě řízení, jež jeho vydání předcházelo, navíc nezjistil.
22. Jelikož dovolatel brojil proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
23. Z uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není dle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a sice v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, jenž je přístupný na webových stránkách https://nalus.usoud.cz).
25. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu