Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. A. Z., zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2020 č. j. 30 Cdo 2001/2019-628, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2018 č. j. 25 Co 256/2018-473 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. března 2018 č. j. 20 C 18/2017-441, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1, 3, 4 a 5, čl. 6 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po žalované (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 1 027 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.), částky 1 485 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a částky 302 500 Kč s příslušenstvím (výrok III.). Výrokem IV. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 300 Kč. Obvodní soud shledal, že nebyl splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), a to existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v trestním řízení stěžovatele.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení uvedených částek jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou vazby, nezákonnou vazbou a nepřiměřenou délkou vazebního řízení v souvislosti s jeho trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015. Za nepřiměřenou délku vazby stěžovatel požadoval zadostiučinění ve výši 1 027 500 Kč, za vazbu, která na něm měla být vykonána nezákonně, žádal částku 1 485 000 Kč a za nepřiměřenou délku vazebního řízení požadoval částku 302 500 Kč.
5. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť je neshledal přípustným.
6. Stěžovatel po shrnutí skutkových okolností trvá na přezkumu argumentů soudů vztahujících se k přiměřenosti délky vazby, nezákonnosti vazby a přiměřenosti délky vazebních řízení. Tvrdí, že obvodní soud vydal meritorní rozhodnutí, aniž by odpovídajícím způsobem zjistil skutkový stav věci a aniž by si vyžádal příslušný spis, a městský soud toto pochybení nezhojil. Upozorňuje na to, že v žalobě uvedl řadu důvodů, pro něž je nutno výkon vazby považovat za nezákonný. Má dále za to, že jeho nárok nelze považovat za předčasný, jak posoudily soudy obou stupňů.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vznáší argumenty, pro něž považuje délku vazby za nepřiměřenou, přičemž poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), vyslovující se k délce vazebního řízení. Tvrdí, že od počátku nebylo dáno důvodné podezření ze spáchání trestného činu a ani zbavení jeho osobní svobody nespočívalo na žádných relevantních a dostatečných důvodech, vyšetřující orgány nepostupovaly s náležitou péčí, soudy opakovaně odmítaly přijmout návrhy na nahrazení vazby jinými opatřeními a jejich rozhodnutí o dalším trvání vazby nebyla opakovaně odůvodněna. Civilní soudy všech stupňů se touto argumentací odmítaly zabývat a bez dalšího odkazovaly na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná v jeho věci.
8. Rovněž stran tvrzené nezákonnosti vazby a nutnosti pravidelného přezkumu důvodů jejího trvání se dle stěžovatele soudy odmítly jeho argumentací zabývat, přestože tím byl porušen zákaz diskriminace a rovnosti zbraní, zásada rovného zacházení a svévole při určování místní příslušnosti v přípravném řízení a trestní stíhání a prodlužovaná detence stěžovatele byly motivovány politicky. Obsáhle přitom polemizuje se závěry Ústavního soudu vyslovenými především v usnesení ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 3320/15 (dostupným jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
9. Stěžovatel se s odkazem na judikaturu ESLP a Ústavního soudu neztotožňuje ani se závěrem soudů o přiměřenosti namítané délky vazebních řízení, přičemž poukazuje na dílčí neodůvodněné průtahy např. při nařizování jednání soudu, zasílání příslušných spisů a doručování písemných vyhotovení rozhodnutí. Tvrdí přitom, že soudy jeho argumenty zcela ignorovaly. Se započtením rozhodování Ústavního soudu celková délka vazebního řízení trvala od 15. 4. 2015 do 20. 9. 2016, kterou dle stěžovatele nelze akceptovat. Obsáhle se vyjadřuje též k události předcházející přijetí peněžité záruky a k roli Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a krajského soudu v řízení o přijetí peněžité záruky a při jeho opětovném zadržení po jejím složení. Poukazuje i na nadstandartní vztah Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a krajského soudu.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 a § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým civilním soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Ústavní soud poté, co posoudil argumenty stěžovatele a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal. Jak již bylo zdůrazněno výše, není povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako činí soudy odvolací a dovolací. Přestože stěžovatel v postupu soudů spatřuje porušení svých ústavních práv, námitkami se v podstatě domáhá "revize" závěrů, k nimž soudy dospěly hodnocením provedených důkazů. Předkládá přitom vlastní skutkové závěry a na nich buduje od soudů odlišné právní posouzení věci.
14. Ústavní soud se nemůže ztotožnit se stěžovatelem v názoru, že se soudy dopustily libovůle, porušující jeho právo na soudní ochranu. Již obvodní soud provedl všechny relevantní důkazy a svůj důkazní postup a zjištění, která z důkazů vyvodil, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě popsal; důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich skutkové a právní závěry, s nimiž se městský soud ztotožnil. Postupem podle § 115a o. s. ř. vyšel z rozhodnutí vydaných ve vazebním řízení stěžovatele, která jsou obsahem spisu krajského soudu sp. zn. 46 T 5/2015. Spatřuje-li stěžovatel zásadní pochybení v tom, že obvodní soud předmětný spis nepřipojil a nečetl, touto námitkou se městský soud zabýval a shledal ji nedůvodnou. Relevantní je, že obvodní soud měl k dispozici všechna předmětná rozhodnutí vydaná ve vazebním řízení, z nichž učinil správné skutkové i právní závěry. Nadto v době jeho rozhodování obsahoval trestní spis téměř 150 000 stran, takže si lze jen stěží představit, že by byl celý jeho obsah při soudním jednání sdělován k důkazu.
15. K vytýkanému neprovedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů a neúplně zjištěnému skutkovému stavu Ústavní soud odkazuje na svou konzistentní judikaturu [viz např. nález ze dne 3. 11. 1993 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)], podle níž procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje občanský soudní řád. Ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. l o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli (§ 120 odst. l al. 2 o. s. ř.). Nelze proto spatřovat porušení zásad, které jsou dány čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny v tom, nevyhoví-li soud všem důkazním návrhům účastníků, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit. Z odůvodnění napadených rozsudků jsou pak zřetelně patrné důvody neprovedení navržených důkazů, přičemž tento postup akceptoval i Nejvyšší soud.
16. Namítá-li stěžovatel, že soudy nevzaly do úvahy všechny jeho námitky, je k tomu vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tak se stalo i v případě stěžovatele.
17. Názor stěžovatele, že lze o nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem nezákonné vazby rozhodnout dříve, než skončí samotné trestní řízení, v rámci něhož bylo o vazbě rozhodnuto, akceptoval i Nejvyšší soud, který v napadeném rozhodnutí uvedl, že byť je výsledek trestního stíhání jedním z určujících kritérií pro posouzení, zda vůbec, jakou formou a případně v jakém rozsahu má být poškozenému za vzniklou nemajetkovou újmu poskytnuto zadostiučinění, může jít o zcela výjimečnou situaci, kdy by nezákonným rozhodnutím o vazbě vznikla újma, která by započtením nebyla zcela nebo zčásti odčinitelná, a to v souvislosti s tím, že by v rozhodné době, kdy byl poškozený na svobodě omezen nezákonnou vazbou, například zmeškal nějakou důležitou událost, či s ohledem na okolnosti subjektivní povahy (vysoký věk, vážná nemoc poškozeného či situace extrémně dlouze vedeného trestního řízení s objektivně nedohledným koncem a bez možnosti uplatnění prostředků nápravy porušení práv poškozeného na kompenzaci nemajetkové újmy). Jen v naznačených případech by mohlo právo poškozeného na projednání jeho nároku na odškodnění za vykonanou vazbu převážit nad obavou z nespravedlivého rozhodnutí věci. Jak však Nejvyšší soud ověřil, ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplynulo, že by posuzované trestní řízení neprobíhalo plynule z důvodů na straně orgánů veřejné moci a že by bylo zatíženo nedůvodnými průtahy. Nelze je označit ani za extrémně dlouhé řízení a na jeho délku měla vedle jeho objektivní složitosti významný vliv i značná procesní aktivita stěžovatele a jeho obhájců. Jestliže tedy soudy ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě v poměrech posuzované věci neshledaly, že by o takovou zcela výjimečnou situaci šlo, nelze jejich závěru z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.
18. S otázkami spojenými se zbavením osobní svobody stěžovatele vazbou se soudy dostatečně vypořádaly již v rámci samotného trestního řízení, přičemž jejich rozhodnutí byla na základě ústavních stížností stěžovatele přezkoumána Ústavním soudem a byla shledána ústavně konformními (viz výše zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/15 , na jehož závěrech nemíní Ústavní soud cokoliv měnit ani v nyní posuzované věci). Opakovaná tvrzení stěžovatele o nepřiměřené délce nezákonné vazby a vazebního řízení, která mají odůvodnit jeho nárok na náhradu imateriální újmy, je proto nutno odmítnout právě s odkazem na závěry usnesení sp. zn. III. ÚS 3320/15 , v němž se Ústavní soud vypořádal jak s tvrzenou nezákonností vazby, tak i s namítanou nepřiměřenou délkou vazby i vazebního řízení, přičemž neshledal, že by soudy v trestním řízení stěžovatele jednaly svévolně či nezákonně. Jestliže tedy obvodní soud vycházel ze závěrů uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu, v němž nechybí ani zhodnocení příslušné judikatury ESLP, a dospěl k závěru o nedůvodnosti nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy, přičemž neshledal žádný opodstatněný důvod, proč by se měl od závěrů přijatých Ústavním soudem odchylovat, je takový závěr z ústavního hlediska akceptovatelný.
19. Za zcela neopodstatněné Ústavní soud považuje i další námitky stěžovatele, že od počátku chybělo důvodné podezření ze spáchání trestného činu, že zbavení jeho osobní svobody nespočívalo na relevantních důvodech, že příslušné orgány nepostupovaly s náležitou péčí, že soudy opakovaně odmítaly návrhy na nahrazení vazby jinými opatřeními a že soudní rozhodnutí o vazbě nebyla řádně odůvodněna, neboť všemi těmito argumenty se v rámci podaných ústavních stížností stěžovatele vypořádal Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3320/15 .
20. Domnívá-li se stěžovatel, že Ústavní soud by měl své předchozí rozhodnutí o zákonnosti vazby, přiměřenosti její délky i délky vazebního řízení přezkoumat a přehodnotit, k takovému postupu není Ústavní soud oprávněn, stejně jako není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí Ústavního soudu obecný soud. Stanoví-li Ústava v čl. 89 odst. 2, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a na to navazující zákon o Ústavním soudu konstatuje, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat, resp. že odvolání není přípustné, pak tyto překážky přezkumu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků podle zákona o odpovědnosti za škodu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 179/13 (N 166/70 SbNU 545)]. Rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci včetně obecného soudu. Podle zákona o Ústavním soudu nemůže vydané rozhodnutí Ústavního soudu přezkoumávat dokonce ani samotný Ústavní soud; jeho rozhodnutí jsou na vnitrostátní úrovni konečná a mohou být zpochybněna toliko v řízení před ESLP, ovšem bez možnosti přímé kasace.
21. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti může napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze za předpokladu, že vykazuje rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad. V posuzovaném případě však odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, na základě nichž bylo dovolání odmítnuto, včetně odkazu na příslušnou soudní judikaturu, od níž se městský soud neodklonil.
22. Lze tak uzavřít, že skutkové a právní závěry, k nimž soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu. Námitky stěžovatele jsou tak pouze polemikou se způsobem, jakým soudy v řízení postupovaly, což však nemůže věc posunout do ústavní roviny.
23. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena tvrzená základní práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu