USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce S. A. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného doc. JUDr.
Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Optátova 46, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 18/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, č. j. 25 Co 256/2018-473, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
28. 3. 2018, č. j. 20 C 18/2017-441, zamítl žalobu na uložení povinnosti
žalované zaplatit žalobci částku 1 027 500 Kč s příslušenstvím (výrok I
rozsudku) a též ohledně částky 1 485 000 Kč s příslušenstvím (výrok II
rozsudku). Dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci
302 500 Kč s příslušenstvím (výrok III rozsudku) a konečně žalobci uložil
povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok IV rozsudku). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto bylo soudy obou stupňů rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal
uvedených částek jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou vazby, nezákonnou vazbou a nepřiměřenou délkou vazebních
řízení v souvislosti s trestním řízením vedeném nyní u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 46 T 5/2015 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce za nepřiměřenou
délku vazby požadoval zadostiučinění ve výši 1 027 500 Kč a dále žádal přiznat
částku 1 485 000 Kč za vazbu, která na něm měla být vykonána nezákonně. Za
nepřiměřenou délku vazebních řízení pak samostatně požadoval částku ve výši 302
500 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním
(čítajícím 64 stran textu), které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017
(viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
odmítl. K okruhu námitek žalobce formulovaných v dovolání pod písmenem A dovolání
platí, že otázka, zda měl být k důkazu čten celý spis týkající se posuzovaného
řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při
jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře
Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudku ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1653/2009, podle něhož provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné,
neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního,
případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v
občanském soudním řízení čten nebo sdělován obsah celého spisu. Uvedené závěry
lze nepochybně vztáhnout i do poměrů projednávané věci, kde jen v době
rozhodování odvolacího soudu měl podle vlastních tvrzení žalobce spis Krajského
soudu v Brně, sp. zn. 46 T 5/2005, přes 150 000 stran. Žalobce ostatně ani v
dovolání neuvedl, jaké jiné, než jím předložené listiny z trestního spisu a jak
by měly (mohly) ovlivnit závěr o skutkovém stavu, na němž je rozhodnutí
odvolacího soudu [resp. soudu prvního stupně] vybudováno. Navazující námitka neprovedení všech důkazů žalobcem navrhovaných, může
představovat jen vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. K takové vadě lze v dovolacím řízení podle ustanovení § 242 odst. 3,
věta druhá o. s. ř.
přihlédnout pouze, je-li dovolání jinak (podle § 237 o. s. ř.) přípustné [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002,
sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 40/2003]. Dovolací soud také opakovaně uvedl, že „účastník řízení, na němž je povinnost
tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní
prostředky, nemá (v procesním slova smyslu) právo na provedení jím navrženého
důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje,
které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v
odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů
(zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním
závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl“ [srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005,
sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3090/2009, a rozsudku ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále též
nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09]. Této své povinnosti soudy v posuzované věci
dostály, jejich rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006,
sp. zn. 28 Cdo 2551/2006). K výhradě žalobce, že odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) nereagoval na
všechny jeho námitky, Nejvyšší soud připomíná, že na dané téma se vyjádřil
např. ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, když
uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka
řízení, kterými brojil proti právnímu (popřípadě skutkovému) posouzení věci
soudem prvního stupně (k tomu srov. další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, rozsudek ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, nebo rozsudek ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3616/2011). Soud ale není povinen vypořádat každou z námitek účastníka
jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08), což byl právě i případ právě
projednávané věci. Nejvyšší soud ve své judikatuře také opakovaně připomíná, že „nesprávná
skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele
se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při
meritorním rozhodování, nepředstavuje, a ani v poměrech stávající platné
procesní úpravy dovolacího řízení nemůže způsobilý dovolací důvod představovat
(k tomu srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jinými slovy řečeno,
zjištěný skutkový stav v předchozích řízeních nepodléhá dovolacímu
přezkumu“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn.
25 Cdo 979/2015). Dovoláním předestřená otázka v rámci okruhu námitek B, zda je možné o nároku na
poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem nezákonné
vazby rozhodnout dříve, než skončí trestní řízení, v jehož rámci bylo o vazbě
rozhodnuto, a zda může zápočet vazby do případně uloženého nepodmíněného trestu
odnětí svobody dle trestních předpisů vyrovnat nemajetkovou újmu způsobenou
výkonem nezákonné vazby, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím hodnocení se odvolací soud neodchýlil od řešení, jehož bylo
dosaženo v judikatuře dovolacího soudu, pokud vycházel z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2486/2013. V uvedeném rozhodnutí bylo
vyloženo, že právě výsledek trestního stíhání je jedním z určujících kritérií
pro posouzení, zda vůbec, jakou formou a případně v jakém rozsahu má být
poškozenému za vzniklou nemajetkovou újmu poskytnuto zadostiučinění. Stejnou
odpověď na žalobcem předestřené otázky poskytují i další rozhodnutí Nejvyššího
soudu (srov. usnesení ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1272/2016, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1864/17, a usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo
2583/2015, a částečně i usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1864/17). K tomu je třeba dodat, že v rozsudku ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1588/2016, dovolací soud řešil situaci zcela souměřitelnou s nyní
projednávanou věcí, kde v době rozhodování o požadovaném zadostiučinění za
nezákonně vykonanou vazbu ještě nedošlo k pravomocnému skončení trestního
řízení. Ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě se prozatím nepodává, že by v
poměrech projednávané věci šlo o takovou zcela výjimečnou situaci, kdy by
nezákonným rozhodnutím o vazbě vznikla újma, která by započtením nebyla zcela,
popř. alespoň zčásti, odčinitelná, a to v souvislosti s tím, že by v rozhodné
době, kdy byl žalobce na svobodě omezen nezákonnou vazbou, například zmeškal
nějakou důležitou životní událost (ve smyslu závěrů již zmiňovaného usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2583/2015).
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou žalobce vůči zamítnutí kompenzační
žaloby tzv. pro předčasnost (pro tentokráte), a to z hlediska dovozovaného
zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces a přístup k soudu. V rámci
zvažování způsobu odstranění kolize mezi právem žalobce na spravedlivý proces
(včetně práva na rozhodnutí soudu o kompenzační žalobě v přiměřené době) a
zájmu na spravedlivém a věcně správném rozhodnutí, odvolací soud zcela správně
vycházel ze znění ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), které je případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky
vyplývajícím z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti
se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě
zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za
současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné
nemajetkové újmě. Shora bylo vyloženo, že výsledek trestního stíhání je jedním
z určujících kritérií pro posouzení, zda vůbec, jakou formou a případně v jakém
rozsahu má být za vzniklou nemajetkovou újmu poskytnuto v občanskoprávním
řízení zadostiučinění. Pokud by poškozenému byl v rámci probíhajícího trestního
řízení uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, do kterého by mu byla započtena
vykonaná vazba, pak dřívější rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení o
přiznání zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích (jak je nakonec výslovně
požadováno i v projednávané žalobě), by mohlo ve výsledku nastolit v právu
nežádoucí stav, kdy by jedna a tatáž újma na straně poškozeného, mající původ v
případně nezákonně vykonané vazbě, byla, ať už zcela, nebo i jen částečně,
kompenzována duplicitně, a tedy ve zjevném rozporu s hledisky vytyčenými v
ustanovení § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4689/2015). Vzhledem k nutnosti posuzovat přiměřenost odškodnění jako celek komplexně a
integrovaně, je třeba trvat na tom, aby byl kompenzační prostředek nápravy
uplatněn nejprve v dosud probíhajícím trestním řízení, a teprve poté, nebyla-li
by újma poškozeného odškodněna vůbec nebo nedostatečně, lze uvažovat o
odškodnění cestou žaloby na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2310/2012, uveřejněný pod číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jehož dílčí závěr lze uplatnit i v řízení o poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění za vykonanou vazbu). Uvedené bezpochyby platí i ve vztahu k
dílčí argumentaci žalobce, vážící se k porovnávání výkonu vazby s výkonem
trestu odnětí svobody. Z výše formulovaných zásad však judikatura připustila výjimky. V již zmiňovaném
rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, nebo v rozsudku ze dne
20. 4. 2011, sp. zn.
30 Cdo 1455/2009, Nejvyšší soud uvedl, že výjimku (za níž
lze rozhodnout o kompenzaci před pravomocným skončením trestního řízení) mohou
představovat případy vyžadující zohlednění okolností subjektivní povahy, např. vysoký věk či vážná nemoc poškozeného, které by snižovaly reálnou možnost jeho
kompenzace (tyto skutečnosti žalobce ani netvrdil), anebo situace extrémně
dlouze vedeného trestního řízení s objektivně nedohledným koncem a bez možnosti
uplatnění prostředků nápravy porušení práv poškozeného na kompenzaci
nemajetkové újmy. Nejvyšší soud ve sledovaných souvislostech připomíná, že považuje za
nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly a hodnotily postup orgánů činných v
trestním řízení v dosud neskončeném trestním řízení, a tím zasahovaly do jeho
průběhu. Jsou však oprávněny hodnotit, a to i jako otázku předběžnou, zda
orgány činné v trestním řízení přistupují k věci s péčí, kterou si vyžaduje
význam řízení pro poškozeného, resp. nezůstávají po nepřiměřeně dlouhou dobu
zcela nečinnými. Postup orgánů veřejné moci během trestního řízení je třeba
hodnotit zejména podle toho, zda může být kvalifikován jako snaha rozhodnout ve
věci v co nejkratším možném čase nebo jako bezdůvodná nečinnost, svévole či
neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (srov. část
IV, bod c/ Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Pokud by v tomto
řízení vyšlo najevo, že je to stát, vůči němuž kompenzační nárok směřuje, a
který prostřednictvím svých orgánů přispěl významně k tomu, že trestní řízení
proti žalobci neprobíhá plynule a existuje proto reálné riziko toho, že újma
žalobce nebude v přiměřené době kompenzována, byl by dán důvod ke zcela
výjimečnému rozhodnutí o uplatněném nároku v kompenzačním řízení ještě předtím,
než by bylo meritorně rozhodnuto ve vlastním posuzovaném (trestním) řízení. Právo žalobce na projednání jeho nároku na odškodnění za vykonanou vazbu by pak
převážilo nad obavou z (vůči státu) nespravedlivého rozhodnutí věci a výše
uvedenou povahou § 31a odst. 2 OdpŠk. Je to totiž stát, který by za průtahy v
trestním řízení nesl odpovědnost. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů
neplyne, že by posuzované trestní řízení neprobíhalo plynule z důvodů na straně
orgánů veřejné moci a že by bylo zatíženo nedůvodnými průtahy. Nelze je označit
ani za extrémně dlouhé řízení a na jeho délku má vedle jeho objektivní
složitosti významný vliv i značná procesní aktivita žalobce (obžalovaného) a
jeho obhájců. Odkaz žalobce na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“)
ve věci Žirovnický proti České republice, číslo stížnosti 10092/13, a další,
není namístě již jen proto, že se týká požadavku na včasné ukončení
kompenzačního řízení, neřeší však otázku jeho důvodnosti za situace, kdy má být
odškodněna vazba vykonávaná v dosud neukončeném trestním řízení.
K tvrzení, že nebylo důvodu odkládat rozhodnutí v rozsahu (dílčího) nároku
žalobce uplatněného z titulu nepřiměřené délky jednotlivých vazebních řízení,
Nejvyšší soud poukazuje na to, že v posuzovaném případě dovoláním kritizovaný
právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil,
když k závěru o nepřiměřené délce vazebních řízení nedospěl (také proto v této
části nezamítl žalobu pro předčasnost). Uvedená námitka žalobce se tak ve
skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proto nemůže být způsobilá
vést k závěru o přípustnosti dovolání. Ani při řešení otázky, zda soudy měly v kompenzačním řízení přezkoumávat
zákonnost vazby (existenci vazebních důvodů a dále důvodů pro zahájení
trestního stíhání žalobce), se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že rozhodnutí o vazbě přijatá
v posuzovaném řízení nebyla pro nezákonnost zrušena, jak vyžaduje § 8 OdpŠk,
přičemž odškodňovací řízení neplní funkci dalšího opravného prostředku (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Takový úsudek, vedle jeho obtížné proveditelnosti z praktických
důvodů, by byl formou zcela nepřípustné ingerence do úvah přináležejících
výlučně soudu v trestním řízení (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 3611/17). Nejvyšší soud se v tomto dovolacím řízení
již proto nemohl zabývat polemikou žalobce na téma, zda bylo dáno důvodné
podezření ze spáchání trestného činu žalobcem, zda byly dány důvody pro uvalení
(anebo trvání) vazby a zda rozhodnutí o vazbě byla řádně odůvodněna. Taktéž
nebylo možno reagovat na četné žalobcovy výhrady ohledně porušení zákazu
diskriminace a rovného zacházení, porušení zásady kontradiktornosti a rovnosti
zbraní, svévole při určování místní příslušnosti soudu v přípravném řízení
trestním, údajného „politického zásahu exekutivy“ a „nových důkazů o zlé víře
orgánů činných v trestním řízení v souvislosti se složením peněžité záruky“. Nejvyššímu soudu rozhodně nepřísluší k dovolání žalobce zkoumat ani správnost
postupu nebo vlastního rozhodnutí Ústavního soudu. Stanoví-li Ústava v článku
89 odst. 2, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny
orgány i osoby, a na to navazující zákon o Ústavním soudu konstatuje, že proti
rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993
Sb.), pak tyto překážky přezkumu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků dle
zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou
podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/13).
I ve vztahu k okruhu námitek dovolatele označených písmenem C možno
připomenout, že tam formulované otázky spojené s absencí zhodnocení kritérií
pro posouzení délky vazebního řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládají, neboť ohledně nich nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu
jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud
odvolací soud vycházel ze závěrů Stanoviska. Soud prvního stupně mimo jiné
rovněž s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 3320/2015, sice stručně, leč dostatečně zhodnotil kritéria vymezená v § 31a
odst. 3 OdpŠk. a odvolací soud jeho argumentaci jako správnou převzal. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že judikatura Evropského soudu pro lidská
práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního
ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, dále jen „Úmluva“), soudy
zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak,
že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti
se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností
každého případu. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání (v podmínkách
občanskoprávního řízení v České republice jde o potvrzení napadeného rozsudku)
v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Shodně judikuje i
Ústavní soud (srov. nález ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03,
uveřejněný pod číslem 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Vadou,
jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen
takový nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by jej činil pro
nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Napadený rozsudek
odvolacího soudu takovými deficity netrpí, neboť jeho rozhodnutí s odkazem na
závěry soudu prvního stupně srozumitelně vysvětluje podstatné důvody, na nichž
je založeno, a opomenutí některých dílčích (pro výsledek řízení nepodstatných)
argumentů uplatněných žalobcem nemůže na tomto závěru nic změnit. Odvolacímu
soudu nelze ani vyčítat, že se ztotožnil s právní argumentací soudu prvního
stupně a v důsledku toho ji zčásti formulačně vzal za základ svého rozhodnutí
(k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo
867/2004, ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 299/09, uveřejněným pod číslem 142/2011 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, a v nich uvedenou judikaturu). Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů odkázaly na zcela
konkrétní okolnosti v posuzovaném řízení mimořádným způsobem umocňující zejména
kritérium složitosti věci, a to i se zřetelem k rozsahu trestné činnosti, jež
je žalobci (obžalovanému) a dalším 14 společníkům kladena za vinu, jejímu
sofistikovanému provedení, k rozsahu spisového materiálu (přes zmiňovaných 150
000 stran), procesním obtížím spojeným např.
s povinností zajistit žalobci
překlad písemností soudů, s počtem instancí, které se na rozhodování o vazbě
žalobce podílely a v neposlední řadě též k jednání samotného žalobce
(obžalovaného) a jeho obhájců. Přitom na straně druhé nebyly zjištěny žádné
významnější průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení, čímž došlo
současně ze strany soudů nižších stupňů i ke zhodnocení kritéria postupu orgánů
veřejné moci. Soudy také zohlednily kritérium významu řízení pro žalobce, i
celkovou délku řízení, která nevybočila z rámce zákonného limitu. Soud prvního
stupně, jehož závěry převzal i soud odvolací, se sice ztotožnil se závěry, k
nimž ohledně přiměřenosti délky vazby i jednotlivých řízení dospěl ve výše
označeném usnesení Ústavní soud, doplnil je však i úvahami vlastními, a to
rovněž s odkazem na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Takové posouzení je v souladu se závěry, k nimž dospěl ESLP ve věci Punzlet
proti České republice, stížnost č. 31315/96, což ostatně vyplývá i z podrobného
odůvodnění jednotlivých rozhodnutí o vazbě učiněných Okresním soudem ve Znojmě
a zejména Krajským soudem v Brně a Vrchním soudem v Olomouci. Na místě není ani srovnávání s jednotlivými žalobcem označenými případy
projednávanými před ESLP (viz str. 15 a 16 dovolání), neboť délka vazby je vždy
odvislá od konkrétních jedinečných skutkových okolností právě projednávané věci
a vzpírá se možnosti zobecnění. Soudy obou stupňů (v plné shodě s Ústavním
soudem) vysvětlily, proč považovaly délku vazebních řízení týkajících se
žalobce (obžalovaného) v poměrech České republiky sice za výjimečnou, leč s
odkazem na zcela konkrétní jimi podrobně uváděné skutečnosti objektivní povahy
ještě ospravedlnitelnou a tedy přiměřenou. Namítá-li potom žalobce, že bylo porušeno jeho právo nebýt stíhán a zbaven
svobody jinak, než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon a na dobu
stanovenou zákonem zaručené článkem 8 odst. 2 a 5 Listiny a jeho právo na
urychlené rozhodnutí o zákonnosti vazby zaručené článkem 5 odst. 4 Úmluvy,
jejichž součástí je také požadavek na urychlené rozhodování ve vazebních věcech
a požadavek periodických kontrol v přiměřených intervalech a má-li za to, že
celková délka jednotlivých vazebních řízení překročila dobu 6 týdnů, kterou
ESLP považuje ještě za maximální přiměřenou, Nejvyšší soud považuje za vhodné k
tomu připomenout následující:
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v
přiměřené lhůtě, tvoří integrální součást práva na soudní ochranu (srov. k tomu
např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 600/03), přičemž
soudy jsou ve smyslu článek 5 odst. 4 Úmluvy a článku 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod povinny s největším urychlením projednávat zejména
vazební věci (§ 2 odst. 4 trestního řádu). Přiměřená délka řízení o vazbě závisí na konkrétních okolnostech (složitosti)
každého případu (k článku 5 odst. 4 Úmluvy viz rozsudek ESLP ve věci Rehbock
proti Slovinsku ze dne 28. 11. 2000, stížnost č.
29462/95, § 84), nicméně z
hlediska požadavku na délku řízení lze rozlišovat mezi situací, kdy má být
soudem poprvé rozhodováno o vazbě obviněného, popř. zatčené osoby, a situací,
kdy je takové rozhodnutí o vazbě předmětem až následného soudního přezkumu
(srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2012 ve věci Abdulkhanov proti Rusku,
stížnost č. 14743/11, § 198). Ze strany ESLP je zřetelná větší tolerance z
hlediska požadavku na rychlost rozhodnutí v situaci, kdy původní rozhodnutí o
vazbě bylo vydáno soudem (srov. rozsudek ESLP ve věci Shcherbina proti Rusku ze
dne 26. 6. 2014, stížnost č. 41970/11, § 65), tedy při následném přezkumu
důvodů trvání již uvalené vazby. Při hodnocení přiměřenosti délky řízení o
vazbě musí být přitom váženy různé aspekty případného prodlení (nečinnost na
straně orgánů veřejné moci, prodlevy způsobené osobou vazebně stíhanou,
případně další faktory, srov. rozsudky ESLP ve věci Mooren proti Německu ze dne
9. 7. 2009, stížnost č. 11364/03, § 106, a ve věci Kolompar proti Belgii ze dne
24. 9. 1992, stížnost č. 11613/85, § 42), kteréžto okolnosti soudy v
předcházejícím řízení náležitě zhodnotily. Od vzetí žalobce do vazby usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 3. 2014, č. j. Nt 8/2014-34, do doby rozhodnutí Krajského soudu v Brně o zamítnutí
podané stížnosti (usnesení ze dne 15. 5. 2014, č. j. 9 To 195/2014-171)
neuběhly ani dva měsíce. Jak již dříve [v jiné trestní věci týkající se
žalobce] zdůraznil Ústavní soud, není navíc možno do doby rozhodování v řízení
započítávat dobu doručování písemného stejnopisu rozhodnutí (srov. nález ze dne
29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1811/17, bod 31.). Rovněž nelze (byť jen pro účely
komparace základní délky vazebního řízení s požadavky vyplývajícími z
judikatury ESLP) zahrnovat i délku řízení před Ústavním soudem o podané ústavní
stížnosti. Soudy zjištěná delší doba rozhodování v souvislosti s prodlužováním
vazby u žalobce tak byla ještě tolerovatelná s ohledem na mimořádnou složitost
projednávané věci a další výše nastíněné skutečnosti objektivní povahy, které
nelze přičítat na vrub státu. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
objektivně přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl,
neboť jej neshledal přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 6. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu