30 Cdo 3616/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) F. Ř.-, a b) M. Ř., zastoupených JUDr. Janou Jankotovou,
advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 124, proti žalovaným 1) Mgr. J. Č.,
a 2) Mgr. V. Č., zastoupeným JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v
Praze 2, Sokolská 35, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 133/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. února 2011, č.j. 29 Co 362/2007-473, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2011, č.j. 29 Co
362/2007-473, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v pořadí již druhým (v záhlaví
cit.) rozsudkem, poté, co jeho předchozí rozsudek (ze dne 13. prosince 2007,
č.j. 29 Co 362/2007-380) byl rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále
již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 18. února 2010, č.j. 30 Cdo
4792/2008-407, ve výrocích II., IV. a V. zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu
vrácena zpět k dalšímu řízení, změnil v meritorním výroku III. rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. prosince 2006, č.j. 13 C 133/2002-323,
tak, že předmětnou vyklizovací žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (prostřednictvím své advokátky) včasné a
stručné dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v něm formálně všechny zákonem předvídané dovolací důvody. Přitom
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatňují při tvrzení
(ve stručnosti shrnuto), že ač z výše označeného kasačního rozhodnutí
dovolacího soudu vyplývala povinnost, aby odvolací soud při rozhodování
reagoval na právní argumentaci žalobců, jak ji uvedli v podaném dovolání,
odvolací soud tak v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku neučinil,
v důsledku čehož je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Podle žalobců již tato
okolnost představuje důvod ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Žalobci
dále poukazují na nesprávný nákladový výrok a na jimi zjištěný rozpor mezi
ústním odůvodněním vyhlášeného rozsudku odvolacího soudu (žalobci uvádějí, že
při vyhlášení rozsudku jim bylo sděleno, že se žalobcům nepodařilo prokázat
tvrzené skutečnosti, zatímco písemné vyhotovení napadeného rozsudku neobsahuje
uvedení žádných skutečností, které se podle názoru odvolacího soudu nepodařilo
žalobcům prokázat). Pro případ, že by dovolací soud nepovažoval nedostatek
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu za dostačující pro jeho zrušení, žalobci
„odkazují na obsah jejich předchozího dovolání ze dne 29. března 2008 (mimo
jeho závěr, kterým odůvodňujeme přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.), na závěrečné stanovisko ve věci ze dne 31.1.20011 i na
obsah našich dalších vyjádření v soudním spisu.“ Žalobci navrhují zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobců (naopak) mají za to, že
námitky týkající se odůvodnění soudního rozhodnutí nejsou dovolacím důvodem,
stejně jako uváděné chybné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Poukazují na
okolnosti vztahující se ke koupi předmětného bytu a k jeho rekonstrukci. Rozhodnutí soudu prvního stupně považují za věcně nesprávné a podané žaloby za
zjevně šikanózní a ryze účelové zneužití práv žalobců vůči žalovaným. Navrhli
proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání žalobců jako zcela nedůvodné zamítl,
resp. odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami
(účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek
proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné,
dospěl k závěru, že žalobci uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. byl osvědčen. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 18. února 2010, č.j. 30 Cdo
4792/2008-407, jímž byl (ve shora uvedeném rozsahu) zrušen předchozí rozsudek
odvolacího soudu ze dne 13. prosince 2007, č.j.
29 Co 362/2007-380, závěrem (v
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku) uvedl: „Protože dovolatelé ve svém
dovolání v uvedeném směru, již v reakci na jiný právní názor odvolacího soudu,
jak je vyložen v odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku, podrobně
argumentují, bude věcí právě odvolacího soudu, aby při rozhodování tuto
uplatněnou argumentaci vzal v úvahu a v případě, že by ji nepovažoval za
relevantní, se s ní v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku pečlivě
vypořádal (srov. § 157 odst. 2 za užití § 211 o. s. ř.).“
V předmětném podání přitom žalobci (primárně) namítali, že „Odvolací soud se
nezabýval všemi skutečnostmi, kterými odůvodňovali žalobci neplatnost kupní
smlouvy ze dne 10. 5. 1982, ani uváděnými důvody neplatnosti dohody o
modernizaci bytu ze dne 6. 7. 1989, a argumenty proč nemohli žalovaní 1. a 2. nabýt na základě této dohody vlastnictví k prostorám, vzniklým přístavbou bytu,
který získali kupní smlouvou ze dne 10. 5. 1982.“
Jak je zřejmé z obsahu spisu, esenciální námitkou, kterou žalobci v průběhu
tohoto (již od roku 2002 trvajícího) soudního sporu ve svých podáních opakovaně
zmiňovali při argumentaci, na jejímž základě formulovali právní závěr o
absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. května 1982, od níž žalovaní
odvozují vlastnictví (platnost titulu) k předmětnému bytu, bylo tvrzení, že v
době převodu ve smlouvě specifikovaný byt právně neexistoval, neboť nebyl (v
takto převáděném rozsahu) zkolaudovaný. Přitom již ve své žalobě (v rámci
právního posouzení vylíčených skutkových tvrzení) stran pojmu „byt“ žalobci
odkázali na § 62 zákona č. 40/1964 Sb. (žalobci zjevně ovšem zamýšleli odkázat
na zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v rozhodném znění, který
obsahuje definici bytu, nikoliv na občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který byl v
této souvislosti zřejmě nedopatřením v žalobě uveden), a v tomto směru pak dále
odkazovali na (podle nich relevantní) judikaturu (nález Ústavního soudu ze dne
16. září 1998, sp. zn. III. ÚS 91/98 – viz stanovisko žalobců na č.l. 103 a
násl., především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo
1603/99 a sp. zn. 22 Cdo 2980/2005 – viz vyjádření žalobců k odvolání
žalovaných na č.l. 364 a násl. atd.). Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku ovšem
nevyplývá, že by se odvolací soud uvedenou právní argumentací žalobců zabýval a
seznatelným způsobem vysvětlil, proč (z jakých důvodů) ji nepovažuje (včetně
odkazovaných rozhodnutí) za relevantní. V této souvislosti přitom Nejvyšší soud
musí připomenout, že již v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/1985, bylo judikováno, že pojem „byt“ musí
být i pro účely sledované zákonem č. 52/1966 Sb. vykládán shodně s ustanovením
§ 62 zákona č. 41/1962 Sb., o hospodaření s byty, že totiž bytem se rozumí
místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu
určeny k bydlení a mohou tomuto účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky
(totéž uvádí v podstatě i důvodová zpráva k zákonu č. 52/1966 Sb.). Podle § 157 odst. 2 o. s. ř.
není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03 (publikovaném pod číslem 160 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu České republiky, svazek 38) zaujal (pro soudní praxi) závazný právní
názor, že „Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze
zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit
své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní
vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí
se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat,
případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věci za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může
legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný je výklad práva ten, který
soud zvolil.“ Obdobně judikoval Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006 (jenž je veřejnosti přístupný na webových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), když zaujal právní názor, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil
proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně. Na judikované závěry pak navázal dovolací soud v rozsudku ze dne 19. října
2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010 (in www.nsoud.cz), ve kterém (což lze přiměřeně
vztáhnout i na posuzovanou věc) mj. vyložil, že mění-li odvolací soud
rozhodnutím odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo
procesně příznivé pro účastníka, který v řízení v prvním stupni na podporu své
právní argumentace poukazoval na konkrétní rozhodnutí, ve kterém příslušný soud
měl ve skutkově obdobné věci vyložit určitý právní názor, je nezbytné, aby
odvolací soud na takovou argumentaci, resp. právní názor obsažený v citovaném
rozhodnutí reagoval a v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku v
odpovídajícím rozsahu vyložil, proč judikovaný právní názor nebylo možno při
rozhodování v odvolacím řízení zohlednit, případně pro jaké důvody jej
považoval za překonaný (např. s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu
nebo Ústavního soudu atd.). Lze tedy ve shodě např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005,
sp. zn.
22 Cdo 943/2005 (in www.nsoud.cz), uzavřít, že požadavku na zajištění
spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá povinnost
(nalézacího) soudu vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami
vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a vyjádřit jejich
posouzení přesvědčivým způsobem v odůvodnění rozhodnutí. Jestliže se odvolací
soud v odůvodnění svého rozhodnutí s některou z takových námitek nevypořádal
vůbec anebo přesvědčivým způsobem, přičemž řešení takovéto námitky je pro
výsledek řízení určující, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože taková vada, zatěžující odvolací řízení, byla v posuzovaném případě
zjištěna, Nejvyššímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a podle odst. 3 věty
první téhož zákonného ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.