30 Cdo 4792/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobců a) F. Ř., a b) M. Ř.,zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) Mgr.
J. Č., 2) Mgr. V. Č., zastoupeným advokátem, a 3) Bytovému podniku v P.,
státnímu podniku v likvidaci, o vyklizení nemovitosti, o zaplacení částky 14
389 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 133/2002, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince
2007, č.j. 29 Co 362/2007-380, t a k t o :
I. Dovolání žalobců proti výrokům I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 13. prosince 2007, č.j. 29 Co 362/2007-380, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007, č.j. 29 Co
362/2007-380, se ve výrocích II. , IV. a V. zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 19. prosince 2006, č.j. 13 C 133/2002-323, výrokem I. zamítl žalobu o
určení, že kupní smlouva ze dne 10. května 1982, o prodeji specifikovaného bytu
je neplatná, výrokem II. rovněž zamítl žalobu o určení, že manželé Mgr. V. Č. a
Mgr. J. Č. nejsou vlastníky specifikovaného bytu, výrokem III. zavázal žalované
1) a 2) vyklidit byt č. 5 o velikosti 3+1, sestávající ze dvou pokojů, alkovny,
kuchyňského koutu, šatny, 2 komor, kuchyňského koutu, jídelního koutu, chodby,
koupelny a WC, ve spodním podkroví domu čp. 988 na parcele p.č. 1067 v k.ú. L.,
a 7/50 společných prostor tamtéž, a dále parcelu p.č. 1067 a parcelu č.
1068/1, v k.ú. L., výrokem IV. uložil týmž žalovaným povinnost společně a
nerozdílně zaplatit žalobcům částku 14 389 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku,
a konečně výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pro účely
dovolacího řízení možno k výroku III. (v něm uložené povinnosti žalovaným 1/ a
2/ vyklidit předmětný byt) uvést, že jej soud prvního stupně odůvodnil tím, že
s ohledem na (absolutní) neplatnost smlouvy ze dne 10. května 1982, žalovaným
1) a 2) k tomuto bytu nesvědčí žádný právní titul.
K odvolání žalobců a žalovaných 1) a 2) Městský soud v Praze (dále již
„odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a VI. (výrok I.), výrok III.
rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o vyklizení shora
specifikovaného bytu žalovanými (výrok II.), dále ve výroku IV. změnil rozsudek
soudu prvního stupně v jeho výroku IV. tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky
14 389 Kč, změnil též nákladový výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, tak že
žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů řízení
částku 32 965 Kč k rukám advokáta žalovaných, a konečně výroky V. a VI. rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Pokud jde o změněný výrok III. rozsudku soudu
prvního stupně, odvolací soud z obsahu předmětné kupní smlouvy dovodil, že byla
uzavírána v souladu se zákonem č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, a
že úmyslem smluvních stran bylo převést do vlastnictví žalovaných 1) a 2) byt,
který byl touto smlouvou dostatečně přesně určen, když její součástí byl i
situační plán, a učinit uvedené žalované též spoluvlastníky ostatních částí
domu a nemovitostí ve smlouvě uvedených. Podle odvolacího soudu v rozporu se
zákonem může být jen určitý formální nedostatek smlouvy, která výslovně neuvádí
výpočet společných částí domu, nicméně za situace, kdy smlouva obsahuje určení
výše podílu žalovaných 1) a 2) na těchto prostorách a pozemku, nelze dovodit,
že tento nedostatek by bylo možno považovat za důvod neplatnosti smlouvy podle
§ 39 nebo § 37 odst. 1 obč. zák. Stejně tak práva a povinnosti spoluvlastníků
byly smlouvou dostatečně určitým způsobem upraveny. Vzhledem k tomu, že smlouva
o koupi bytu do osobního vlastnictví žalovaných 1) a 2) je platná, i jejich
další ujednání se žalovaným 3) nelze považovat za neplatné, protože jde opět o
jasný projev vůle spoluvlastníků domu, směřující ke změně stávajících
spoluvlastnických poměrů. Odvolací soud uzavřel, že pokud právní vztahy k
jednotkám, společným částem domu a k pozemku, nejsou v souladu se zákonem v
souladu, může se vlastník obrátit na soud s návrhem, aby nahradil chybějící
projev vůle (viz § 31 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb.). Proto za situace, kdy
žalovaní 1) a 2) jsou vlastníky bytu (jednotky) a spoluvlastníky ostatních
částí nemovitostí, nemohl mj. obstát meritorní výrok III. rozsudku soudu
prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho výroků I. až
III., podali prostřednictvím své advokátky včasné dovolání žalobci (dále též
„dovolatelé“), jehož přípustnost odvozují v případě napadeného výroku I. z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., u zbylých výroků z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., a při uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2
písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle písm. b) cit. par. (tj. že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Vytýkají odvolacímu soudu, že se
zcela nevypořádal se všemi skutečnostmi, kterými odůvodňovali neplatnost kupní
smlouvy ze dne 10. května 1982, ani uváděnými důvody neplatnosti dohody o
modernizaci bytu ze dne 6. července 1989 a argumenty, proč nemohli žalovaní 1)
a 2) nabýt na základě této dohody vlastnictví k prostorám, vzniklým přístavbou
bytu. Situace, kdy odvolací soud posoudil otázku platnosti předmětné kupní
smlouvy po stránce právní jinak, než ji posoudil soud prvního stupně, přesto,
že rozhodoval na podkladě stejného skutkového stavu, byla podle dovolatelů
důvodem ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud před přijetím
svého rozhodnutí neseznámil účastníky se svým právním názorem, odlišným od
právního názoru soudu prvního stupně a neumožnil tak žalobcům se k tomuto
odlišnému právnímu názoru vyjádřit, čímž došlo k porušení práva žalobců na
spravedlivý proces. Odůvodnění odlišného názoru odvolacího soudu od názoru
soudu prvního stupně v otázce platnosti kupní smlouvy nejen, že je neúplné a
nezabývá se důležitými tvrzeními žalobců (např. zejména skutečností, že
předmětem smlouvy byl právně neexistující byt), ale není přesvědčivé a nemá
oporu v hmotném právu. Dovolatelé v rámci své argumentace poukazují též na
judikaturu Nejvyššího soudu a závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části
první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) předem dnem nabyté účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 234c odst.
2 tím není dotčeno.
Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byly mj.
potvrzeny výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byly zamítnuty
žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. května 1982, a dále o
určení, že manželé Mgr. V. Č. a Mgr. J. Č. nejsou vlastníky shora
specifikovaného bytu, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
nebylo shledáno pro absenci judikatorního přesahu a řešení otázky naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení v souladu s konstantní rozhodovací praxí
přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Rovněž dovolání směřující proti výroku III. rozsudku odvolacího
soudu, jímž došlo ke změně meritorního výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně
ve věci žaloby o peněžité plnění ve výši 14 389 Kč, není ve smyslu § 237 odst.
2 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání, které směřovalo
proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V případě meritorního výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým
byl změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaných 1)
a 2) vyklidit předmětný byt, je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
přípustné, a Nejvyšší soud jej shledal i důvodným.
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu se podává, že
odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci (vyjádřené v rámci
rozsudečného výroku II.) soudem prvního stupně ohledně neplatnosti předmětné
kupní smlouvy, když naopak dovodil, že tato smlouva, je platná; z toho tedy pak
v rámci posouzení týchž skutkových zjištění dospěl oproti soudu prvního stupně
k jinému právnímu posouzení. Odvolací soud však v tomto směru pominul ústavně
právní rozměr, na nějž dovolatelé důvodně ve svém dovolání odkazují, a jenž byl
opakovaně judikován Ústavním soudem České republiky a je též respektován v
rozhodovací praxi obecných soudů. Je jím totiž požadavek, aby odvolací soud
před vydáním rozsudku seznámil účastníky se svým právním názorem – odlišným od
právního názoru soudu prvního stupně, a umožnil jím se k němu vyjádřit (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo
749/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo
2125/2006 a v něm učiněný odkaz na judikaturu Ústavního soudu, in www.nsoud).
Zaujal-li tedy odvolací soud oproti soudu prvního stupně jiný
právní názor, aniž by dovolatelům umožnil se k jeho právnímu názoru vyjádřit a
případně uplatnit novou argumentaci ve prospěch jejich žalobou uplatněnému
nároku, lze uzavřít, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyššímu soudu za této procesní situace tudíž nezbylo, než dovoláním napadený
výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jakož i na něm akcesoricky závislé výroky
o nákladech řízení, zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Protože dovolatelé ve svém dovolání v uvedeném směru, již v reakci
na jiný právní názor odvolacího soudu, jak je vyložen v odůvodnění jeho
písemného vyhotovení rozsudku, podrobně argumentují, bude věcí právě odvolacího
soudu, aby při rozhodování tuto uplatněnou argumentaci vzal v úvahu a v
případě, že by ji nepovažoval za relevantní, se s ní v odůvodnění písemného
vyhotovení svého rozsudku pečlivě vypořádal (srov. § 157 odst. 2 za užití § 211
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d ost. 1
o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a
dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d ost. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu