30 Cdo 4389/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce
V. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) F. Š., zastoupenému
opatrovnicí I. S., 2) P. K., a 3) J. D., zastoupenému opatrovnicí E. K., o
92.719,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C
60/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.
února 2009, č.j. 49 Co 439/2008-80, t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2009, č.j. 49 Co 439/2008-80,
se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
V záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“)
potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. července 2008, č.j. 51 C
60/2008-40, kterým uvedený soud prvního stupně rozhodl o tom, že „Žaloba ze dne
28. 5. 2008, doplněná podáním ze dne 10. 7. 2008, se odmítá.“ Odvolací soud
dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že v
projednávané věci se žalobce domáhá po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení
v celkové výši 92.719,- Kč, a to tak, že 1. žalovaný je povinen zaplatit
žalobci částku 72.719,- Kč s příslušenstvím, 2. žalovaný je povinen zaplatit
žalobci částku 20.000,- Kč s příslušenstvím a žaloba vůči 3. žalovanému se
zamítá, nebo že žaloba se zamítá vůči žalovaným 1. a 2. a 3. žalovaný je
povinen žalobci zaplatit částku 92.719,- Kč s příslušenstvím. Podle odvolacího
soudu z takto formulovaného žalobního petitu žaloby nevyplývá, jakou konkrétní
částku má žalobci zaplatit každý z žalovaných, jelikož v první eventualitě
žalobního petitu se žalobce plnění domáhá pouze po žalovaných 1. a 2., zatímco
v eventualitě druhé požaduje zaplacení žalované částky pouze po 3. žalovaném.
Soud prvního stupně postupoval správně, pokud usnesením vyzval žalobce k
odstranění shora popsané neurčitosti žaloby a poučil jej o tom, že neurčitost
žalobního petitu je třeba odstranit uvedením částky, kterou má ten který
žalovaný žalobci zaplatit, nebo zda mají žalobci zaplatit žalovanou částku
společně a nerozdílně.V reakci na výzvu k odstranění vad žaloby zaslal žalobce
soudu podání ze dne 10. července 2008, v němž je žalobní petit uveden ve vztahu
k věci samé ve stejném znění jako v žalobě. Odvolací soud ve shodě se závěrem
soudu prvního stupně uzavřel, že žaloba v projednávané věci neobsahuje řádný
žalobní petit, v němž by byly jasně a srozumitelně formulovány povinnosti, k
jejichž splnění mají být všichni žalovaní v řízení zavázáni, když i přes výzvu
soudu prvního stupně nebyla předmětná vada žalobcem odstraněna.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého
advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 239 odst. 3 o.s.ř. a
uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj.
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci) a § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci). Pochybení odvolacího soudu spatřuje žalobce
zejména v nesprávném závěru odvolacího soudu o tom, že žalobcem zformulovaný
petit v žalobě ze dne 28. května 2008, doplněný podáním ze dne 10. července
2008, je neurčitý. Žalobce s tímto právním závěrem odvolacího soudu nesouhlasí
a v dovolání opětovně odkazuje - jak již učinil v odvolacím řízení – na
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp.zn. Odo 121/2003, jakož
i nově na další rozhodnutí téhož soudu ve věcech sp.zn. 30 Cdo 1239/2007, 21
Cdo 909/2003 nebo 29 Odo 421/2002. S odkazem na tuto judikaturu žalobce
dovozuje, že jeho podání bylo učiněno v souladu s občanským soudním řádem a
rozhodovací praxí soudů a v každém případě je srozumitelné a určité, takže není
dán jediný důvod, proč žalobu neprojednávat. S ohledem na tuto dovolací
argumentaci žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí
odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst.
2 tím není dotčeno.
V posuzované věci je dovolání přípustné ve smyslu § 239 odst. 3 o.s.ř. a je
také důvodné, byl-li jím napaden výrok I. shora citovaného usnesení odvolacího
soudu, jímž bylo předmětné usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí podání,
resp. žaloby potvrzeno; skutečnost, že žalobce do návrhového petitu svého
dovolání pojal také požadavek i na zrušení usnesení soudu prvního stupně nic
nemění na faktu, že dovolání žalobce směřovalo správně toliko proti rozhodnutí
odvolacího soudu.
Podle § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takovou jinou
vadu dovolací soud zaznamenal v proběhnutém odvolacím řízení.
Jak vyplývá z obsahu nalézacího spisu, žalobce v rámci odvolání proti shora již
citovanému usnesení okresního soudu, jímž byla jeho žaloba (jako
neprojednatelná) odmítnuta, mj. argumentoval odkazem na usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 11. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 121/2003, v
přesvědčení, že v něm judikovaný závěr lze analogicky uplatnit na daný případ
stran posouzení náležitostí jeho podání, resp. žaloby. Z odůvodnění nyní
dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu je ovšem zřejmé, že se odvolací
soud s touto odvolací argumentací žalobce nijak nevypořádal, jako by jím vůbec
nebyla uplatněna, případně ani nezdůvodnil, pro nepovažoval za nezbytné se v
tomto směru uvedenou argumentací zabývat. Přitom si měl být vědom i toho, že
např. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 17.8. 2005, sp. zn. I.
ÚS 403/03 (publikovaném pod číslem 38 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu České republiky, svazek 38) zaujal (pro soudní praxi závazný) právní
názor, že „Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze
zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit
své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní
vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí
se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat,
případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní.
Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může
legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten,
který soud zvolil.“ Obdobně judikoval ve svém rozsudku ze dne 10. ledna 2006,
sp. zn. 28 Cdo 1336/2006 (in www.nsoud.cz), také Nejvyšší soud České republiky,
který zaujal právní názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval
argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu posouzení věci soudem
prvního stupně. Shodný závěr je pak možno uplatnit i pro případ odmítnutí
žaloby, resp. na procesní situaci, kdy odvolací soud ve svém rozhodnutí nijak
nereflektoval odvolatelem konstatovanou judikaturu vyšších soudů a usnesení
soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby potvrdil.
Absence vypořádání se s argumentací odvolatele, jenž odkazuje na právní závěry
v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, které mohou být pro daný případ
analogicky využitelné, tedy ve světle citované judikatury představuje ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky proto z tohoto
důvodu dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
novému řízení a rozhodnutí (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, § 243d ost. 1
o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude o náhradě
nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v.r.
předseda senátu