30 Cdo 4689/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce J. K.,
zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní
lán 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 16, o 180 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 15 C 179/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 68 Co 187/2015-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení částky 50 400 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu v části, jíž se žalobce
domáhal zaplacení částky 48 725 Kč s příslušenstvím, zamítl, jinak rozsudek ve
zbývající části výroku I a ve výroku II potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Žalované částky se žalobce
domáhal jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce trestního stíhání. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 9. 4. 2001
bylo žalobci doručeno sdělení obvinění. Řízení bylo vedeno u Okresního soudu v
Uherském Hradišti pod sp. zn. 10 T 203/2004 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce byl stíhán pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti. Dalším usnesením ze dne 29. 1. 2004 bylo zahájeno trestní
stíhání pro trestné činy zkreslování údajů o stavu hospodaření, porušení
povinnosti řízení o konkurzu. Dále se soud zabýval průběhem posuzovaného
řízení. Dne 7. 1. 2013 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno z důvodu
vyhlášení amnestie prezidenta republiky a pravomocně skončilo dne 22. 1. 2013. Žalovaná konstatovala, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že posuzované řízení trvalo cca 10
let. Dospěl k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a že je na místě
přiznat žalobci zadostiučinění v penězích. Vyšel ze základní částky 16 000 Kč
za první dva a každý následující rok řízení. Částku 144 000 Kč ponížil o 20 % z
důvodu složitosti řízení a navýšil o 10 % z důvodu významu řízení pro žalobce. Dospěl tak k výsledné částce 129 600 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní
stránce uvedl, že posuzované řízení trvalo 11 let, 9 měsíců a 12 dnů, neboť za
počátek řízení je nutné považovat již den doručení sdělení obvinění z trestné
činnosti, tj. 9. 4. 2001. Odvolací soud vyšel ze základní částky 15 000 Kč. Částku ponížil o 30 % z důvodu složitosti řízení a navýšil o 20 % na základě
kritéria postupu orgánu veřejné moci a o 10 % z důvodu významu řízení pro
žalobce. Výslednou částku 161 750 Kč snížil dále na polovinu z důvodu, že
žalobci se již dostalo dílčího odškodnění jeho újmy rozhodnutím o zastavení
trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta
republiky. Přiznal tak žalobci finanční zadostiučinění ve výši 80 875 Kč. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé napadl žalobce dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny.
Dovolatel formuluje následující otázky:
1) Lze snížit peněžité odškodnění z titulu nepřiměřené délky trestního
řízení z důvodu zastavení trestního stíhání v důsledku amnestijního rozhodnutí
prezidenta republiky, když samotné zastavení není soudem považováno za
dostatečnou formu zadostiučinění. 2) Pokud ano, lze toto procentuální snížení provést bez uvedení
konkrétních úvah soudu, které vedly ke zvolenému rozsahu snížení.
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že
pokud odvolací soud vyslovil názor, že pouhé konstatování porušení práva
žalobce není dostatečným zadostiučiněním za újmu utrpěnou nepřiměřenou délkou
trestního stíhání, byť bylo skončeno amnestií prezidenta republiky, pak není na
místě z téhož důvodu mimořádně snižovat výši peněžitého odškodnění. Odvolacímu
soudu se nepodařilo dostatečně přesvědčivě a věrohodně odůvodnit tvrzení, že
byl žalobce dílem odškodněn samotným zastavením trestního stíhání. Odůvodnění
napadeného rozhodnutí postrádá zdůvodnění toho, proč byla výsledná částka z
tohoto důvodu snížena o extrémních 50 %. Napadené rozhodnutí je tak v této
části nepřezkoumatelné. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolání je přípustné pro řešení první dovolatelem vymezené otázky, jež v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání není důvodné. Podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), bez
ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění
za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3). Podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013
(1/2013 Sb.) se nařizuje, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní
stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník
stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Mezi základní formy přiměřeného zadostiučinění upravené v § 31a odst. 2 OdpŠk
patří relutární (peněžní) satisfakce, morální zadostiučinění v podobě
konstatování porušení práva a „jiná forma zadostiučinění“. V rozsudku ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, Nejvyšší soud přijal a
odůvodnil závěr, dle nějž „[z]astavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou
délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje
zásadně pro poškozeného způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání.“
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že o další formě zadostiučinění
podle § 31a odst.
2 OdpŠk je možné uvažovat pouze v případě, že by se
odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v trestním řízení, nejevilo jako
dostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3300/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1608/14 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014). V nyní posuzované věci bylo dovolateli přiznáno finanční zadostiučinění, jež
však bylo poníženo z důvodu, že dovolateli se již dostalo zadostiučinění v
trestním řízení v podobě zastavení trestního stíhání právě z důvodu jeho délky
v důsledku amnestie prezidenta republiky. Takovýto závěr odpovídá výše uvedené
judikatuře Nejvyššího soudu. Jak plyne z citovaného rozsudku sp. zn. 30 Cdo
785/2015 Nejvyšší soud v obdobných případech zásadně považuje dostatečným
zadostiučiněním zastavení trestního stíhání. Tento závěr ovšem nebrání tomu,
aby s ohledem na okolnosti konkrétního případu byla poškozenému přiznána i jiná
forma zadostiučinění, včetně relutární satisfakce. V takovém případě však nelze
odhlížet od toho, že toto zadostiučinění se poškozenému přiznává nad rámec
zadostiučinění již poskytnutého v průběhu trestního řízení. Odvolací soud tak
postupoval správně, když částku vypočtenou dle stanoviska Nejvyššího soudu ze
dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, s ohledem na tuto okolnost snížil. Ve vztahu ke konkrétnímu snížení částky na polovinu, k němuž odvolací soud
přistoupil právě z důvodu, že újma dovolatele již byla částečně odčiněna,
dovolací soud dovolání přípustným neshledal. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či
formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou
(formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení
na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen
správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež
jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo
rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). V tomto
ohledu dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou
podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali
byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu
obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto
kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30
%); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30
Cdo 4462/2009.
Jelikož dovolání napadající pouze výši procentuálního snížení základní částky
není zásadně přípustné, nezakládá absence odůvodnění, jakým způsobem soud
dospěl ke snížení o konkrétní počet procentních bodů, nepřezkoumatelnost
rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolání žalobce podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151
odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož
dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu