30 Cdo 2583/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha v právní
věci žalobkyně P. R., zastoupené Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem
v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C
63/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.
1. 2015, č. j. 55 Co 466/2014-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 7. 2014,
č. j. 11 C 63/2014-34, zamítl žalobu, aby soud konstatoval v petitu žalobkyní
specifikovaném znění porušení jejího práva na osobní svobodu a na to, aby nikdo
nebyl stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodu a způsobem, který stanoví
zákon (výrok I), aby byla žalované uložena povinnost písemně se omluvit
žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku doporučeným, datovaným, podpisem
oprávněné úřední osoby a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem v petitu
žalobkyní specifikovaném znění (výrok II) a aby byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 62 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a dále
rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 1. 2015, č. j. 55
Co 466/2014-61, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval, že
nezákonnou vazbou žalobkyně od 29. 1. 2013 do 28. 2. 2013 bylo porušeno její
právo na osobní svobodu a uložil žalované se za toto žalobkyni do 15 dnů od
právní moci rozsudku písemně omluvit, dále rozsudek ve věci samé potvrdil a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Žalobkyně byla vzata do vazby na základě usnesení Okresního soudu Praha – západ
ze dne 31. 1. 2013, č. j. 33 Nt 1203/2013-15, počínaje dnem 29. 1. 2013 od
15:00. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno k stížnosti žalobkyně usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013, č. j. 14 to 93/2013-27, když
žalobkyně byla omezena na osobní svobodě nejpozději od 11:00 dne 29. 1. 2013.
Okresní soud Praha – západ vyznačil datum převzetí návrhu na vzetí do vazby dne
31. 1. 2013 v 12:50. Krajský soud v Praze proto konstatoval, že nebyla dodržena
zákonná lhůta 48 hodin k podání návrhu na vzetí do vazby, a vazba je tudíž
nezákonná. Žalobkyně byla z vazby propuštěna dne 28. 2. 2013. Žalobkyně byla
rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, č. j. 1 T 45/2013-1066,
ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2014 uznána vinnou
ze zločinu zpronevěry a pravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání 7 let.
Žalobkyně se svou žalobou domáhala přiznání výše specifikovaného zadostiučinění
za nemajetkovou újmu způsobenou jí nezákonným držením ve vazbě, a to ve formě
konstatování porušení práva na osobní svobodu a na to, aby nikdo nebyl stíhán
nebo zbaven svobody jinak, než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon, ve
formě omluvy a ve formě peněžitého zadostiučinění.
Soud prvního stupně shledal, že žalobkyně byla vzata do vazby na základě
nezákonného rozhodnutí a ve vazbě byla následně držena po dobu 31 dní. Dospěl
taktéž k závěru, že tímto postupem byla porušena její základní práva podle čl.
8 Listiny základních práv a svobod, uvedl však, že s ohledem na skutečnost, že
žalobkyně byla v předmětném řízení pravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody na 7 let a vzhledem k tomu, že nezákonné omezení na svobodě
trvalo 31 dní, o něž jí bude délka trestu zkrácena, byla žalobkyni vzniklá újma
již dostatečně kompenzována konstatováním porušení práva a omluvou obsaženými
ve vyjádření Ministerstva spravedlnosti k žádosti žalobkyně ze dne 27. 3. 2014.
Soud prvního stupně proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně dostatečně a správně
zjistil rozhodné skutkové okolnosti, nesprávně je však právně posoudil.
Odvolací soud shledal, že z vyjádření Ministerstva spravedlnosti zaslaného
žalobkyni dne 27. 3. 2014 vyplývá pouze konstatování porušení práva vydaným
nezákonným rozhodnutí a omluva za ně, nikoliv pak za důsledky takového
rozhodnutí. Odvolací soud proto konstatoval, že bylo porušeno právo žalobkyně
na osobní svobodu a dále uložil žalované, aby se žalobkyni omluvila. Odvolací
soud však shledal nedůvodnými požadavky žalobkyně na formulaci konstatování
porušení práva a obsah omluvy, a to jednak proto, že jsou nadbytečně podrobné a
jednak proto, že jsou částečně nedůvodné, když nezákonné bylo pouze vzetí
žalobkyně do vazby, nikoliv však samotné stíhání. Ohledně požadavku na
přiměřené zadostiučinění v penězích se ztotožnil s odůvodněním soudu prvního
stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně řádné a včasné dovolání, v
němž výslovně napadla oba výroky rozsudku odvolacího soudu. Ve svém podání
uvedla toliko tři námitky. Dovolatelka se v první řadě domnívá, že soudy
postupovaly nesprávně, pokud jí nepřiznaly žádné zadostiučinění v penězích z
toho důvodu, že byla následně uznána vinnou ze zločinu zpronevěry a pravomocně
odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a protože jí
doba strávená ve vazbě bude do doby trestu započítána. Dle dovolatelky to však
nemění ničeho na tom, že osobní svoboda žalobkyně byla vazbou omezena
nezákonně, a je třeba takovou nemajetkovou újmu odškodnit. Dovolatelka dále
uvedla, že odvolací soud nerespektoval konstantní judikaturu dovolacího soudu
ohledně toho, jak má být ve výroku formulováno, jaké právo žalobce bylo
porušeno, když konstatoval toliko pouze porušení práva na osobní svobodu, a
nikoliv už práva na to, aby nikdo nebyl stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z
důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Dovolatelka v neposlední řadě uvádí, že
rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou, která může mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud ve výroku rozhodnutí
nespecifikoval, jak má znít soudem uložena omluva, což činí rozsudek materiálně
nevykonatelným.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. 1. 2015 a jelikož řízení v
projednávané věci bylo zahájeno po 1. 1. 2014, Nejvyšší soud v dovolacím řízení
postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a
čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolatelka v první řadě namítá, že odvolací soud jakož i soud prvního stupně
nepostupovaly správně, když jí nepřiznaly přiměřené zadostiučinění v penězích s
ohledem na to, že jí doba strávená ve vazbě byla započtena na nepodmíněný trest
odnětí svobody, k němuž byla odsouzena.
Podle ustanovení § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), dále jen „OdpŠk“, mají právo na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z
něhož jim vznikla škoda.
Podle ustanovení § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Nejvyšší soud se již v minulosti vyslovil k zadostiučinění za způsobenou
nemajetkovou újmu. Uvedl, že základním vodítkem pro určení vhodné formy
satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy
takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na
prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování
porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování
porušení práva stěžovatele nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň
účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda
nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, např. formou omluvy, zmírněním
uloženého trestu, a podobně. Jednotlivé prostředky nápravy se přitom mohou
lišit podle toho, zda došlo ke vzniku nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené
délky řízení či z důvodu jiného nesprávného úředního postupu nebo nezákonného
rozhodnutí. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální
satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Poskytnutí finanční
náhrady je tedy považováno za formu zadostiučinění pro poškozené nejsilnější a
nejhodnotnější, zatímco konstatování porušení práva za pouhý mezník nutný k
vyjádření, že k určitému pochybení orgánů veřejné moci došlo. Právní úprava §
31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně
již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy
zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé
nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek
odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice
že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování
porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).
K otázce poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou
vazbou, jejíž délka byla započtena na uložený trest odnětí svobody, se dovolací
soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo
2486/2013, ve kterém uvedl, že je lhostejno, zda je žalobce omezen na svobodě v
rámci vazby či v rámci výkonu trestu odnětí svobody, je-li omezení na svobodě
kvalitativně stejné a je-li na svobodě omezen po stejný počet dní. Jediným
rozdílem zůstává konkrétní období, kdy je žalobce na svobodě omezen. Bylo by
tedy možné si představit, že by osobě omezené na svobodě nezákonnou vazbou
mohla vzniknout újma, která by započtením nebyla dostatečně odčiněna, právě v
souvislosti s tím, že by v rozhodné době, kdy byla na svobodě omezena
nezákonnou vazbou, například zmeškal nějakou důležitou životní událost. Pokud
však dovolatelka takovou újmu netvrdí, pak je nemajetková újma způsobená
nezákonný držením ve vazbě dostatečně zhojena započtením doby, kterou žalobce
strávil ve vazbě na dobu výkonu trestu.
Jestliže tedy odvolací soud uvedl, že újma způsobená žalobkyni tím, že byla ve
vazbě nezákonně držena po dobu 31 dní, je dostatečně zhojena již započtením
doby ve vazbě strávené na dobu výkonu trestu, postupoval v souladu s
judikaturou dovolacího soudu, a námitka dovolatelky tak není způsobilá založit
přípustnost dovolání.
Pokud dovolatelka dále uvádí, že odvolací soud pochybil, když ve výroku
rozsudku konstatoval toliko pouze porušení práva na osobní svobodu, a nikoliv
už práva na to, aby nikdo nebyl stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodu
a způsobem, který stanoví zákon, ani tato námitka není způsobilá založit
přípustnost dovolání. Dovolatelka totiž zcela pomíjí, že odvolací soud porušení
jiného základního práva dovolatelky než právě práva na osobní svobody
neshledal, což také ve svém rozhodnutí zdůvodnil, když uvedl, že nezákonné bylo
toliko vzetí dovolatelky do vazby, nikoliv však již samotné její stíhání.
Dovolatelka však napadá pouze formu výroku rozsudku odvolacího soudu, a nikoliv
samotný závěr odvolacího soudu, že její další základní lidská práva porušena
nebyla.
Pokud pak jde o námitku materiální nevykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu,
jak dovolatelka sama uvádí, jde o namítanou vadu řízení. Dovolání lze v souladu
s ustanovením § 241a o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K vadám řízení, které by
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží v souladu s
ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné. Neboť se dovolatelce přípustnost dovolání založit nepodařilo,
dovolací soud se namítanou vadou řízení nezabýval.
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné s ohledem na
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek: „jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy
vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše
nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.“
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek
žalobkyně.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. 1. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu