Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele V. U., správce Svěřenského fondu ve prospěch - F. P., zastoupeného Mgr. Markem Gocmanem, advokátem, sídlem 28. října 438/219, Ostrava, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 43 Nt 2848/2024, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") napadeným usnesením rozhodl o návrhu Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 6. 2024, aby soud provedl podle § 44 odst. 2 věta třetí zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) výběr konkrétních společných zmocněnců, jejichž prostřednictvím mohou poškození uplatňovat práva v trestním řízení vedeném policejním orgánem Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování, sekce finanční kriminality, odbor daní, 3. oddělení, pod sp. zn. NCOZ-622/TČ-2022-412303-H.
2. Státní zástupce návrh odůvodnil tím, že obvodní soud již dříve usnesením ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 43 Nt 2816/2024, rozhodl podle § 44 odst. 2 trestního řádu, že s ohledem na mimořádně vysoký počet poškozených tito mohou ve shora uvedené trestní věci uplatňovat svá práva pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Poškození zvolili celkem 15 společných zmocněnců, což je počet přesahující limit stanovený § 44 odst. 2 trestního řádu.
3. Obvodní soud proto vybral šest zmocněnců, uvedených ve výroku napadeného rozhodnutí. Tento výběr odůvodnil v prvé řadě ochotou vykonávat funkci zmocněnce pro poškozené a teritoriální dostupností jejich služeb. Obvodní soud upřednostnil zmocněnce zastupující vyšší počet poškozených.
4. Stěžovatel s těmito závěry obvodního soudu nesouhlasí a dovolává se porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
5. Namítá, že si zvolil svého zástupce pro uplatňování nároků v trestním řízení, který jej zastupuje i nyní v řízení o ústavní stížnosti. Zdůrazňuje, že tento zmocněnec uplatnil přípisy ze dne 20. a 21. 6. 2024 z pověření stěžovatele a dalších svěřenských správců více než 750 svěřenských fondů ve shora uvedené trestní věci nárok na náhradu škody. Stěžovatel uvádí, že mu orgány činné v trestním řízení nedoručily usnesení ze dne 13. 3. 2024. Namítá, že soud vybral společné zmocněnce prakticky pouze ze dvou lokalit. Rozporuje dva konkrétní zmocněnce, přičemž upozorňuje, že jde o advokáty dlouhodobě spolupracující v rámci jedné advokátní kanceláře. Obvodnímu soudu rovněž vytýká, že zcela ignoroval jeho požadavek, aby byl jeho zástupce zvolen společným zmocněncem poškozených v trestním řízení.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení, přičemž se v prvé řadě zabýval aktivní legitimací stěžovatele k podání ústavní stížnosti. Jak vyplývá z § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
7. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že podmínkou aktivní legitimace fyzické nebo právnické osoby k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí je její účastenství v řízení, v němž bylo vydáno. Buď musela být účastníkem řízení jako celku, nebo musela mít uvedené procesní postavení alespoň ve vztahu k určité dílčí fázi řízení, která měla samostatnou povahu a v jejímž rámci bylo vydáno rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv. Jestliže však tato osoba neměla postavení účastníka řízení, lze ji považovat za aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech, a ústavní stížnost by představovala jediný prostředek, kterým by se mohla dovolat svého práva [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95 ze dne 10. ledna 1996).
8. Ačkoliv stěžovatel nebyl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, je zřejmé, že tímto rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech a povinnostech (jako poškozený může uplatňovat svá práva v trestním řízení pouze prostřednictvím šesti soudem vybraných společných zmocněnců) a ústavní stížnost představuje jediný prostředek, kterým se může dovolat svého tvrzeně zasaženého základního práva. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou.
9. Ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. podal rovnou ústavní stížnost, protože proti napadenému rozhodnutí nejsou přípustné žádné opravné prostředky.
10. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v jejímž rámci Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
12. Dovolává-li se stěžovatel práva na právní pomoc, lze předně uvést, že toto základní právo náleží dle čl. 37 odst. 2 Listiny každému, tedy i poškozenému v trestním řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2842/20 ze dne 24. 11. 2020). Ústavní soud současně zdůrazňuje, že se jedná o základní právo omezitelné, jehož uplatnění v konkrétní věci se může střetávat s jiným legitimním cílem, který nad ním může v přiměřené míře převážit. Tímto legitimním cílem je v případě institutu společného zmocněnce, použitelného v řízeních s mimořádně vysokým počtem poškozených, zájem na zrychlení trestního řízení (srov. Šámal, P.
a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 538). Tato východiska se projevují již v počáteční fázi uplatnění práva na právní pomoc, neboť ovlivňují samotný výběr společného zmocněnce. Zatímco právo na obhajobu, zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny a náležející v trestním řízení toliko obviněnému, v sobě obecně vzato zahrnuje rovněž právo zvolit si obhájce (srov. např. nález IV. ÚS 3740/19 ze dne 11. 2. 2020, bod 16), v případě mimořádně vysokého počtu poškozených je naopak ústavněprávně akceptovatelné, je-li jejich zastupování v trestním řízení omezeno, a to právě prostřednictvím zvolení společného zmocněnce rozhodnutím soudu.
V opačném případě by totiž hrozilo neúměrné prodloužení trestního řízení zasahující do práva obviněného na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Této koncepci ostatně odpovídá i přístup zákonodárce, který proti rozhodnutí o určení společného zmocněnce nepřipustil opravný prostředek (srov. § 141 odst. 2 trestního řádu).
13. Stěžovatel se svou argumentací domáhá zvolení konkrétní osoby jako společného zmocněnce. Takové základní právo však z obsahu čl. 37 odst. 2 Listiny s ohledem na shora předestřené úvahy nelze dovodit. Vyjadřuje-li přitom stěžovatel obavy, že jeho zastupování soudem zvolenými společnými zmocněnci nebude efektivní, jsou jeho námitky předčasné. Ústavní soud připomíná, že poskytuje ochranu pouze v případě bezprostředního či reálného zásahu do základních práv, a tedy nikoliv v případech zásahu, jenž zůstává v rovině pouhé hrozby či možnosti.
Pro Ústavní soud je podstatné, že zájmy stěžovatele - v případě, že k tomu přistoupí - bude hájit osoba znalá práva. Orgány činné v trestním řízení přitom mají povinnost zajistit, aby účastníci tohoto řízení, včetně poškozených, měli přístup k právní pomoci prakticky a účinně, a nikoliv pouze teoreticky. Ukázalo-li by se v průběhu dalšího řízení, že orgány veřejné moci tento svůj pozitivní závazek nenaplnily, byl by tím teprve naplněn požadavek bezprostřednosti zásahu, jímž by se v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti spjaté s povinností stěžovatele vyčerpat prostředky ochrany svých práv mohl zabývat rovněž Ústavní soud.
14. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám tvrzeného porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny. Obvodní soud své závěry dostatečně vysvětlil, přičemž důsledně vycházel z úpravy obsažené v § 44 odst. 2 trestního řádu. V jeho odůvodnění nespatřuje Ústavní soud cokoliv protiústavního.
15. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obvodního soudu vady, jež by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Závěry obvodního soudu jsou z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné, a nelze je považovat ani za vybočující z mezí ústavnosti, např. ve smyslu projevu přepjatého formalismu či svévole. Ústavní soud proto konstatoval, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
16. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu