Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem, sídlem Dušní 907/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025, č. j. 8 Tdo 267/2025-3392, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2024, č. j. 9 To 62/2024-3295, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. května 2024, č. j. 2 T 3/2022-3144, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání pomoci ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil spoluobžalovaný P. Podstata tohoto podvodu spočívala v tom, že ačkoliv si byl spoluobžalovaný vědom, že jeho majetková situace je na úrovni úpadku, jako hlavní objednatel, konečný uživatel, nabyvatel a stavebník přístavby rodinného domu nechal jím ovládanou stěžovatelku uzavřít smlouvu s poškozenou společností na provedení této stavby, přestože reálně hrozilo nesplnění sjednaného závazku. Stěžovatelka tuto smlouvu podepsala, avšak ze vzniklého závazku uhradila jen 1 700 000 Kč. Tím vznikla poškozené společnosti škoda ve výši 15 429 191,45 Kč. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu zrušení právnické osoby.
3. Z podnětu odvolání stěžovatelky a spoluobžalovaného zrušil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu v části týkající se náhrady škody a výroku o trestu uloženého stěžovatelce. Sám nově napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce trest zrušení právnické osoby. Veškeré odvolací námitky však shledal nedůvodné.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelka a spoluobžalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro zjevnou neopodstatněnost.
5. Stěžovatelka namítá, že v dané věci měl být vyloučen rozhodující senát, neboť již rozhodoval o schválení dohody o vině a trestu odsouzeného N. (bývalého jednatele stěžovatelky). Schválením této dohody musel soud nutně předjímat i vinu stěžovatelky. Schválená dohoda o vině a trestu se týkala účastenství na trestné činnosti, které je v akcesorickém vztahu k hlavní trestné činnosti obžalovaného P. Trestnost jednání stěžovatelky tak musel soud (ještě před provedením dokazování) zkoumat a zjevně dospěl k závěru o tom, že stěžovatelka je pachatelkou žalovaného jednání. Obžaloba byla podána společně na všechny jednající osoby, avšak soudy vyloučily do samostatného řízení věc odsouzeného N., který chtěl uzavřít dohodu o vině a trestu. V této věci neprováděl žádné dokazování (vycházel pouze ze spisu). Postup soudů v dané věci odporuje závěrům rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mucha proti Slovensku, které na danou věc dopadají. Přisvědčením stěžovatelčině obhajobě by soud negoval své vlastní předchozí rozhodnutí o schválení dohody o vině a trestu. To podle stěžovatelky muselo nutně jeho rozhodování ovlivnit. Dovolací soud fakticky negoval závaznost rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro stěžovatelčinu věc. Zároveň řádně nepřihlédl k povaze předmětné trestné činnosti při hodnocení vztahu účastenství odsouzeného N.
6. Dále stěžovatelka namítá, že jednání, za které byla odsouzena, nenaplňuje všechny znaky uvedené skutkové podstaty. Osoba, která jednala za poškozenou, věděla o exekučních řízeních, vedených proti spoluobžalovanému. Ten navíc za stěžovatelku právně nejednal. Z napadených rozhodnutí tak nevyplývá, jak mohly exekuce, vedené proti jiné osobě, uvést poškozený subjekt v omyl. Nalézací soud navíc popsal skutek tak, že spoluobžalovaný jednal "aniž věděl, zda bude schopen svůj závazek splnit". Takové jednání se však míjí se skutkovou podstatou podvodu. Naplnění všech jejích znaků nelze dovozovat z prostého neuhrazení závazku. Ostatně stěžovatelka po celou dobu vedla jednání o narovnání daného závazku. Samotná poškozená společnost je jen "prázdnou schránkou", což budí pochybnosti o její motivaci. Soudy rovněž nesprávně určily rozhodný okamžik pro posouzení předmětného skutku a fakticky zkoumaly stěžovatelčinu ekonomickou situaci až po uzavření smlouvy s poškozenou. Konečně stěžovatelka namítá, že soudy rovněž nesprávně stanovily výši škody, což mělo vliv na právní kvalifikaci stíhaného jednání.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Jde-li o námitku porušení práva na zákonného (resp. nestranného a nezávislého) soudce, je třeba poukázat na to, že totožnou námitku založenou na stejných důvodech vznesl ve své ústavní stížnosti rovněž spoluobžalovaný. Ústavní soud jeho ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 27. 11. 2025,
sp. zn. I. ÚS 2432/25
. V jeho odůvodnění se s touto námitkou vypořádal (ostatně jako Nejvyšší soud v napadeném usnesení) a Ústavní soud neshledal ve stěžovatelčině věci žádný důvod se od předestřených závěrů odchýlit. Lze tedy bezezbytku odkázat jak na body 7 až 10 uvedeného usnesení Ústavního soudu, tak na body 45 až 63 usnesení Nejvyššího soudu.
10. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatelka pouze opakuje svoji obhajobu (zejména své vlastní názory na správný výklad podústavních právních předpisů a obsah provedených důkazů při současném ignorování nebo dezinterpretování skutečností hovořících v její neprospěch), aniž by reflektovala skutečnost, že soudy se s její obhajobou obsáhle a srozumitelně vypořádaly. Stěžovatelka se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině stěžovatelky. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno.
11. Žádné kvalifikované vady však Ústavní soud v dané věci neshledal. Se všemi stěžovatelkou uplatněnými námitkami (vztahujícími se navíc výhradně k oblastem podústavního práva a hodnocení obsahu důkazů) se výslovně vypořádaly obecné soudy v nadstandardně obsáhlých odůvodněních. Podle Ústavního soudu je neúčelné, aby na tomto místě byly jejich závěry opakovány. Lze na ně proto zcela odkázat (viz body 68 a násl. usnesení Nejvyššího soudu, body 34 a násl. rozsudku vrchního soudu a body 179 a násl. rozsudku krajského soudu). Zejména je z napadených rozhodnutí zřejmé, že se soudy zabývaly otázkou řádného naplnění všech znaků skutkové podstaty podvodu a vyloučily, že by stěžovatelka, resp. jí ovládající spoluobžalovaný, nejednala od počátku přinejmenším v nepřímém úmyslu uvést poškozenou společnost v omyl (viz bod 87 usnesení Nejvyššího soudu).
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu