8 Tdo 267/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání obviněného M. P. a obviněné právnické osoby GLOSSINA, s. r. o., IČ: 24131393, se sídlem Praha 3, Prokopova 148/15, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 9 To 62/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 3/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. P. a právnické osoby GLOSSINA, s. r. o., odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 2 T 3/2022, byl v bodě 1. obviněný M. P. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a v bodě 2. obviněná právnická osoba GLOSSINA, s. r. o., IČ: 24131393, se sídlem Praha 3, Prokopova 148/15 (dále „obviněná společnost GLOSSINA“) pomocí ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za použití § 7 a § 8 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 písm. a) t.

o. p. o., jichž se dopustili zkráceně tím, že ad 1. obviněný M. P. v úmyslu se protiprávně obohatit, společně s již odsouzeným Ladislavem Namyslovem, nar. 14. 9. 1969, od 17. 7. 2012 jediným jednatelem obviněné společnosti GLOSSINA, jednajícím v úmyslu poskytnout obviněnému M. P. k tomuto potřebnou součinnost, i když si byl vědom, že jeho majetková situace je od 1. 4. 2010 na úrovni úpadku, jelikož mu byla na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 24 Cm 490/2009, pravomocně od 6.

10. 2009 uložena povinnost zaplatit směnečný peníz ve výši 5.000.000 Kč včetně příslušenství, což však neučinil, byla mu nařízena exekuce jeho majetku a výkon tohoto rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na soubor nemovitostí ve společném jmění manželů M. P. a J. P., a na základě směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 65/2010, pravomocného od 10. 4. 2010 zaplatit směnečný peníz ve výši 50.000.000 Kč včetně příslušenství, což však neučinil, a proto mu byla nařízena exekuce jeho majetku popsanými rozhodnutími pravomocnými od 16.

3. 2011 a 10. 8. 2012, přesto, jakožto od počátku hlavní objednatel, konečný uživatel, nabyvatel (v rámci společného jmění manželů) a stavebník specifikované přístavby svého rodinného domu, aniž věděl, zda bude reálné splnit smlouvu na provedení této přístavby, jejíž obsah předem dohodnul a ze které měl osobně profitovat bezplatným zvětšením svého tehdejšího nemovitého majetku (v rámci společného jmění manželů), kdy tuto smlouvu nechal namísto sebe uzavřít jím ovládanou obviněnou společnost GLOSSINA, jakožto osoba s faktickým vlivem ve svůj prospěch na jednání společnosti GLOSSINA, po ústní domluvě s Ing.

Tomášem Vohryzkou, tehdejším předsedou představenstva společnosti KLEMENT, a. s., IČ: 25016695, se sídlem Řehlovice (dále „společnost KLEMENT“) - jediného akcionáře společnosti NAVA-K Teplice, a. s., IČ: 27332110, se sídlem Řehlovice, (dále „společnost NAVA-K“), a v dohodě s tehdejším jediným společníkem a jednatelem obviněné společnosti GLOSSINA Ladislavem Namyslovem, jenž v tomto postavení musel znát její špatnou ekonomickou situaci, která od roku 2013 vykazovala zcela patrný negativní trend a signalizovala bankrot, přesto nechal obviněnou společnost GLOSSINA, jednající svým jediným jednatelem Ladislavem Namyslovem, uzavřít dne 20.

10. 2013 se společností NAVA-K, jakožto zhotovitelem, smlouvu o dílo na dostavbu přístavby svého rodinného domu č. p.

XY za částku určenou součtem cen uvedených v přílohách smlouvy na 11.610.217 Kč, 1.696.365 Kč a 196.800 Kč bez DPH s termínem dokončení do dne 31. 5. 2014, a zhotovitel byl oprávněn fakturovat úhradu ceny objednateli nejdříve po dokončení části díla, a to ve výši 3.000.000 Kč a následně pak vždy k poslednímu dni následujícího měsíce v rozsahu skutečně provedených prací, obvinění takto jednali, přestože vzhledem k tehdejší patrné špatné ekonomické situaci obviněné společnosti GLOSSINA a trendu dalšího zhoršování reálně hrozilo nesplnění (neuhrazení) sjednaného závazku společností GLOSSINA, byť i jen zčásti, když tato smlouva jí ukládala pouze závazek, ale neposkytovala žádné odpovídající protiplnění, a aniž se obviněný M.

P. staral o úhradu tohoto závazku, ze kterého měl přitom osobně bezplatně profitovat, obviněná společnost GLOSSINA uhradila společnosti NAVA-K, po výzvách na úhradu souhrnné částky 20.253.191,45 Kč do 5. 10. 2015 jen 1.700.000 Kč, čímž celkem způsobil společnosti NAVA-K škodu ve výši nejméně 15.429.191,45 Kč. ad 2. Obviněná společnost GLOSSINA jednající svým tehdejším jediným jednatelem a společníkem již odsouzeným Ladislavem Namyslovem, nar. 14. 9. 1969, uzavřela dne 20. 10. 2013 se společností NAVA-K, jakožto zhotovitelem, smlouvu o dílo na dostavbu přístavby rodinného domu č. p.

XY, za částku určenou součtem cen 11.610.217 Kč, 1.696.365 Kč, 196.800 Kč s termínem dokončení do dne 31. 5. 2014, zhotovitel byl oprávněn fakturovat úhradu ceny objednateli nejdříve po dokončení části díla v uvedeném rozsahu, ne však před datem 1. 1. 2014 ve výši 3.000.000 Kč a za dále stanovených podmínek, toto tato smlouva jí ukládala pouze závazek, ale neposkytovala žádné odpovídající protiplnění (naopak z ní měl majetkově profitovat bezplatným zvětšením svého tehdejšího nemovitého majetku obviněný M.

P., který obsah této smlouvy předem dohodnul), přičemž od roku 2013 byla patrná špatná ekonomická situace této obviněné právnické osoby, vykazovala zcela patrný negativní trend, svědčící pro existenci její platební neschopnosti, okamžitá likvidita blížící se nule signalizovala bankrot, hraničila s předlužením, a i další ukazatele vykazovaly zcela negativní vývoj. Obviněná uhradila společnosti NAVA-K po výzvách za provedenou práci ze sjednané ceny díla podle faktur namísto částky 20.253.191,45 celkem jen 1.700.000 K., Tímto způsobem obviněná společnost GLOSSINA s obviněnými M.

P. a Ladislavem Namyslovem způsobila společnosti NAVA-K škodu ve výši nejméně 15.429.191,45 Kč.

2. Obviněný M. P. byl za tento zločin pod bodem 1. a dále za sbíhající se zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 49 T 8/2021, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 5 To 20/2023, odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích a družstvech v trvání sedmi let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl ohledně něj zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 49 T 8/2021, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 5 To 20/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná GLOSSINA byla za zločin pod bodem 2. odsouzena podle § 16 odst. 1 t. o. p. o. k trestu zrušení právnické osoby.

3. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou oba obvinění společně a nerozdílně povinni zaplatit poškozené společnosti NAVA-K částku 2.429.191,45 Kč, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 9 To 62/2024, o odvoláních obviněných rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné společnosti GLOSSINA a podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obou obviněných rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu uloženém společnosti GLOSSINA a ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině u obou obviněných a nezměněném výroku o trestu uloženém obviněnému M. P. znovu obviněnou společnost GLOSSINA odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 16 odst. 1 t. o. p. o. k trestu zrušení právnické osoby.

II. Z dovolání obviněných

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím obhájců dovolání oba obvinění shodně s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.

a) dovolání obviněného M. P.

6. Obviněný M. P. k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vytýkal, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně namítal vyloučení soudů senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem z konání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř., a to pro pochybnost pro jejich poměr k projednávané věci. Důvodem byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2023, č. j. 2 T 5/2023-173, jímž ve stejném složení senátu rozhodl o vině původně společně stíhaného obviněného Ladislava Namyslova, jehož trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání u hlavního líčení konaného dne 29. 3. 2023, poté, co soud schválil dohodu o vině a trestu jím uzavřenou mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a současně jej uznal vinným ze spáchání pomoci ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Krajský soud o této námitce rozhodl usnesením ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 2 T 5/2023, tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. žádný ze členů tohoto senátu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 3/2022. Správnost tohoto závěru potvrdil i vrchní soud jako soud stížnostní.

7. Obviněný k námitce podjatosti, na níž trvá, uvedl, že trestní řízení bylo vedeno proti němu a obviněným společnosti GLOSSINA a jejímu jednateli Ladislavu Namyslovovi, jenž u prvního hlavního líčení dne 28. 3. 2023 prohlásil vinu a po jeho výslechu, týkajícího se zejména činnosti obviněného M. P., a výpovědi dalších spoluobviněných, bylo hlavní líčení přerušeno a následně Ladislav Namyslov spolu se státním zástupcem uzavřeli dohodu o vině a trestu. Dovolatel poukázal na podle něj nesprávnou interpretaci procesního průběhu předmětného hlavního líčení konaného dne 29. 3. 2023, obsaženou zejména v bodě 32. napadeného rozsudku odvolacího soudu, která je v rozporu s obsahem protokolu o hlavním líčení ze dne 28. až 31. 3. 2023. Označil za nestandardní, že soud na žádost jednoho z více spoluobviněných přerušil hlavní líčení, aby mu dal prostor vyjednat a uzavřít dohodou o vině a trestu do druhého dne.

8. K důvodům podjatosti vedle nestandardního postupu soudu prvního stupně při uzavírání dohody o vině a trestu spoluobviněného poukázal na rozhodování v obdobné procesní situaci Evropským soudem pro lidská práva (dále „ESLP“) s ohledem na to, že ve výrokové části rozsudku ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. 2 T 5/2023, jímž byla schválena dohoda o vině a trestu tak, že obviněný Ladislav Namyslov je vinen tím, že „společně s M. P., jehož trestní stíhání je vedeno odděleně a o jehož vině dosud nebylo rozhodnuto“, avšak v dalších částech výroku téhož rozsudku již zcela převzal znění popisu skutku tak, jak jej podávala obžaloba, aniž by přihlédl k tomu, že odsuzuje pomocníka k trestnému činu jiného, ke kterému je povinen přistupovat s presumpcí neviny.

Na mnohých místech výrokové části rozsudku používá soud prvního stupně formulace, kterými hodnotí jednání obviněného M. P., jeho úmysly, motivaci či stav jeho vědomí (např. „M. P. si byl vědom, že jeho majetková situace je od 1. 4. 2010 na úrovni úpadku“…). Přes formulaci v uvozovací větě popisu skutku, ze kterého uznává vinným Ladislava Namyslova, na sedmi místech popisu skutku jednoznačně de facto konstatuje i jeho vinu. Právě tyto soudem užité formulace v pasážích, ve kterých v popisu skutku hovoří o dalších osobách, které se měly podílet na projednávané trestné činnosti, ale současně je ve vztahu k nim vedeno samostatné trestní řízení, což zakládá důvod pro pochybnosti o tom, zda v nyní posuzované trestní věci bude senát složený ze stejných soudců schopen rozhodovat nestraně bez vnitřního pocitu vázanosti svým rozhodnutím v již skončené trestní věci Ladislava Namyslova.

Na podporu své argumentace dovolatel odkázal na závěry a východiska rozhodnutí č. 10/2024 Sb. rozh. tr. (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tvo 2/2024) s tvrzením, že soud porušil povinnosti stanovené ve Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016 i rozhodnutí Soudního dvora EU v rozsudku ze dne 5. 9. 2019 ve věci C-377/18, nebo rozsudky ESLP ze dne 27. 2. 2014 ve věci Karaman proti Německu, stížnost č. 17103/10, či ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63073/19).

Podle těchto rozhodnutí bylo třeba důsledně odlišit osobu obviněného, o jehož vině není rozhodováno, a jeho konkrétní účast na společné trestné činnosti tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není aktuálně posuzována, a to za užití takové formulace skutkových zjištění a popisu účasti tohoto obviněného na trestném jednání, která bude předcházet jakémukoli možnému předběžnému úsudku o vině dotčené osoby. Soud prvního stupně v daném případě při rozhodování o schválení dohody o vině a trestu však postupoval zcela mechanicky, když ve skutkové větě zanechal stejné formulace, jaké byly užity v obžalobě, a tedy vůbec neodlišil procesní postavení osoby dosud nevinné.

9. Podle obviněného došlo k porušení zásady presumpce neviny v tom, že spoluobviněný Ladislav Namyslov byl uznán vinným pomocí ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o spáchání daného trestného činu jeho hlavním pachatelem, čímž dříve, než rozhodl o vině dovolatele, zcela zřetelně vyjádřil svůj názor na danou věc, a to že trestný čin byl spáchán, aniž o něm bylo dosud pravomocně rozhodnuto. Pokud by v posuzované trestní věci senát soudu prvního stupně vyčkal s vydáním rozsudku nad spoluobviněným Ladislavem Namyslovem (22. 5. 2023) do doby vyhlášení rozsudku (14. 5. 2024) v nyní posuzované trestní věci, nebylo by porušeno základní ústavní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ani práva jiná.

10. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítal zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaku trestného činu, který spatřoval ve způsobu, jakým soudy vyhodnotily obsah výpovědi svědka Tomáše Vohryzky (viz bod 26. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), z níž dovodily, že kdyby znal skutečný stav věci, nedal by pokyn k uzavření předmětné smlouvy o dílo. Soudy totiž pominuly nutnost rozlišovat, kdy mělo dojít k údajnému ujišťování svědka Tomáše Vohryzky o finanční kondici obviněného umožňující mu uhradit cenu díla, protože pro naplnění znaků zločinu podvodu se tak muselo stát před tím, než byla daná smlouva o dílo uzavřena, tedy před datem 20. 10. 2013, což však z výpovědi tohoto svědka nelze dovodit, protože k rozhovorům mezi nimi o tom, zda bude obviněný M. P. schopen uhradit cenu rekonstrukce rodinného domu, docházelo později v průběhu provádění díla, a tedy tato okolnost nemohla mít vliv na to, zda svědek bude uveden v omyl, v jehož důsledku jím řízená společnost NAVA-K uzavře předmětnou smlouvu o dílo.

11. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podložil výhradou, že odvolací soud vadně posuzoval, do jaké míry je či není podstatné, zda jeho manželka J. P. a její finanční či majetkové zázemí mohlo mít význam při hodnocení schopnosti uhradit cenu díla a účinků uzavření dohody o narovnání mezi ní a obviněnou společností GLOSSINA dne 23. 3. 2023, případně navazující dohody o narovnání se společností NAVA-K dne 17. 6. 2024. Zdůraznil, že finanční a majetkové zázemí jeho manželky bylo na takové úrovni, že umožňovalo uhradit cenu díla, jak plyne i z odůvodnění usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. j. 1 KZV 89/2020-18. V tomto směru namítl, že citované usnesení státního zástupce vycházelo nejen z údajů z roku 2015 a 2016, jak vadně konstatoval odvolací soud, a že cena díla byla vždy mezi stranami smlouvy o dílo otázkou spornou.

12. Soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily skutečnosti vyplývající z uzavřených dohod o narovnání, pokud je označily za účelové s tím, že o jejich faktické existenci lze mít důvodné pochybnosti. Poukázal na to, že společnosti NAVA-K již byla obviněnou GLOSSINOU uhrazena částka 13.000.000 Kč, avšak soud odmítl zkoumat původ těchto finančních prostředků, a že odvolací soud měl k dispozici i navazující dohodu o narovnání ze dne 17. 6. 2024, uzavřenou ve smyslu § 1903 a násl. obč. zákoníku mezi společnostmi NAVA-K, GLOSSINA, obviněným a jeho manželkou jako zúčastněnou osobou, a že již před podpisem dohody o narovnání byla uvedená částka uhrazena s výslovným konstatováním, že na úhradu byly použity i finanční prostředky J. P. Společnost NAVA-K nadto výslovně prohlásila, že se dále necítí být poškozenou pro účely trestního řízení a zavázala se dále neuplatňovat právo na náhradu nákladů spojených s uplatněným nárokem poškozené v trestním řízení. K této nově vzniklé skutečnosti odvolací soud zaujal postoj vyjádřený v bodě 37. odůvodnění rozsudku, s nímž se dovolatel neztotožnil, protože se měl soud zabývat tím, zda nešlo o realizaci obchodního práva, které k nápravě postačovalo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 89/2003), obzvláště za situace, kdy uvedené dohody o narovnání tvořily předmět civilního řízení vedeného do té doby u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 363/2017. Absence jakéhokoliv zohlednění této skutečnosti přinejmenším jako polehčující okolnosti je důvodem, pro který rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

13. Závěrem dovolání obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 2 T 3/2022, i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 9 To 62/2024, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

b) dovolání obviněné společnosti GLOSSINA

14. Obviněná společnost GLOSSINA v dovolání rovněž vytýkala prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podjatost senátu soudu prvního stupně s ohledem na skutečnost, že tentýž senát ve stejném složení rozhodl o schválení dohody o vině a trestu spoluobviněného Ladislava Namyslova, který byl stíhán jako účastník trestného činu, přičemž byl zároveň jediným členem statutárního orgánu odsouzené společnosti, ač při schválení této dohody o vině a trestu došlo k předjímání rozhodnutí o ostatních spoluobviněných ještě před tím, než nalézací soud ohledně nich započal s prováděním dokazování. Přestože soudy k námitce obviněné společnosti GLOSSINA uvedenou vadu v řízení neshledaly, dovolatelka zopakovala své přesvědčení, že jde o specifický vztah mezi účastníkem na trestném činu a hlavním pachatelem, kdy trestnost účastníka je závislá na trestnosti činu hlavního pachatele, a schválil-li soud před zahájením dokazování ve věci dohodu o vině a trestu účastníka, tím předjímal vinu hlavního pachatele.

15. Uvedená vada existovala i v přípravném řízení, kdy ve věci rozhodoval vyloučený orgán o stížnostech jednotlivých odsouzených proti usnesení o zahájení trestního stíhání, konkrétně šlo o státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jenž rozhodoval přesto, že Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem i Vrchní státní zastupitelství v Praze dalo k usnesení o zahájení trestního stíhání, proti němuž předmětná stížnost směřovala, pokyn. Obviněná se neztotožnila s reakcí odvolacího soudu na tuto její námitku uvedenou v odvolání, když v bodě 43. napadeného rozsudku vytknuté pochybení neshledal, s názorem, že dozorový státní zástupce nevydal pokyn k zahájení trestního stíhání, ale toliko přezkoumával, zda je na místě věc odložit, a poukázal přitom na opožděnost této výhrady, která měla být namítána v přípravném řízení, a pokud tak neučinila, nemůže být taková vada důvodem pro zrušení rozsudku. Uvedený názor odvolacího soudu považovala za neodpovídající judikatuře Nejvyššího soudu.

16. Se zřetelem na zákonné vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná poukázala na nepoužitelnost výpovědi původně spoluobviněného Ladislava Namyslova jako důkazu, u něhož nebyl dodržen zákonný procesní postup předepsaný pro hlavní líčení, pokud jde o institut prohlášení viny, resp. uzavření dohody o vině a trestu, když soud namísto přerušení hlavního líčení za účelem sjednání dohody o vině a trestu tohoto obviněného vyslechl, a to prakticky výhradně k jednání ostatních spoluobviněných, a teprve poté jeho věc vyloučil do samostatného projednání, kde schválil jím uzavřenou dohodu o vině a trestu se státním zástupcem. Odvolací soud sice označil uvedený postup soudu prvního stupně za nestandardní a nedoporučený, nicméně neshledal jej nezákonným, neboť, jak uvedl odvolací soud v bodě 33. svého rozsudku, postupy jednotlivých prvostupňových soudů se při procesním postupu po předložení dohody nebo prohlášení viny liší, a proto některé soudy přistupují k vyloučení věci ihned, jiné po provedení části dokazování, přičemž s ohledem na povahu věci nebyl ze strany nalézacího soudu zvolen postup nelogický. S takovým názorem dovolatelka nesouhlasí a ve výpovědi Ladislava Namyslova spatřuje procesně nepoužitelný důkaz.

17. Obviněná vady shledávala i ve skutkových zjištěních, protože považovala za špatnou konstrukci zjištěného podvodného jednání obviněného M. P. jako hlavního pachatele, protože výroková věta odsuzujícího rozsudku pracovala s verzí, že měl exekuce v řádech desítek milionů korun, přičemž však bylo zároveň prokázáno, že poškozená společnost o těchto exekucích věděla, neboť takovou skutečnost nijak nezamlčoval, a proto prostředníkem celého obchodního vztahu byla právě obviněná společnost GLOSSINA. Nebylo zjištěno, jakým konkrétním jednáním měl obviněný uvést společnost NAVA-K v omyl nebo jejího omylu využít k vlastnímu obohacení. Ani odvolací soud tento nedostatek neodstranil, když toliko konstatoval, že obviněný M. P. odsouzenou společnost přímo ovládal, přičemž nezaplacení odměny poškozené společnosti bylo jeho rozhodnutím, z něhož dovozuje podvodný úmysl, a to přesto, že v trestním řízení je třeba zcela jasně a exaktně zjistit a označit skutečnosti, které tvoří základní znaky určitého trestného činu. Uvedení dvou alternativ, z nichž si soud žádnou nevybere, nepovažuje dovolatelka za správné.

18. Soudy se podle obviněné řádně nevypořádaly ani s poměry manželů P., protože nerespektovaly, že je bylo třeba zkoumat ke dni jejich trestněprávně relevantního jednání, avšak znalkyně z oboru ekonomika Ing. Lenka Chvojková ve svém posudku své závěry činila až k době po spáchání činu. Překročila meze svého zkoumání, když hodnotila po právní stránce některá zjištění, např. že odsouzená společnost naplňovala všechny znaky úpadku, ačkoliv pro takový závěr nebyly naplněny zákonné podmínky, nebo hodnotila majetkové poměry J. P., k níž mylně uvedla, že dluhy jednoho z manželů automaticky zatěžují i druhého z manželů a hovořila o „úpadku rodiny“, což nekriticky převzal i soud prvního stupně, jenž přehlížel příjmy J. P. i obviněné GLOSSINY. Pokud znalkyně dospěla k závěru, že situace dovolatelky nebyla dobrá od roku 2013, nezjistila, jaká byla její hospodářská situace ke dni uzavření smlouvy o dílo, tj. ke dni 20. 10. 2013 s tím, že obviněná společnost nedostatky začala vykazovat až po uzavření smlouvy a v jejím přímém důsledku. Nesprávným shledala i závěr o škodě přesahující 18.000.000 Kč, neboť původní uzavřená smlouva o dílo zněla na částku 11.610.217 Kč. Další závazky v podobě fakturovaných víceprací a tvrzených změn projektu na straně investora sice ze strany poškozené společnosti NAVA-K byly tvrzeny, avšak skutečnému provedení takových víceprací neodpovídají dostupné důkazy, například zápisy do stavebního deníku, který byl k důkazu proveden.

19. Nesprávně byla též podle obviněné zjištěna způsobená újma, pokud soudy vycházely z uznání dluhu provedené obviněným M. P. a z fakturace samotné společnosti NAVA-K, přestože nejde o „škodu“ ve smyslu trestního práva. Bylo třeba zjišťovat náklady vynaložené na přestavbu předmětného rodinného domu, které podle poškozené činily 4.000.000 Kč, a proto není možné obviněným klást za vinu způsobení újmy několikanásobně vyšší, jež navíc odůvodňuje použití vyšší právní kvalifikace.

20. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze přiřadit výhrady obviněné týkající se nenaplnění obligatorních znaků trestného činu podvodu hlavního pachatele, a že proto nemělo s ohledem na zásadu akcesority účastenství dojít ani k odsouzení dovolatelky za stejný trestný čin ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku s tím, že nebylo možné slučovat finanční poměry obviněného a obviněné, když poškozená společnost NAVA-K o exekucích obviněného věděla. V takovém případě obviněný tuto skutečnost nezamlčel, když ani sám žádnou smlouvu neuzavřel. Pro závěr o naplnění znaku „uvedení v omyl“ dovolatelka nevidí ve skutkové větě dostatečné skutečnosti. Podložen skutkově neshledává ani znak, že obviněný M. P. takový omyl sám vyvolal, či jej pouze k vlastnímu obohacení využil. Není ani pravdou, že by jednatel poškozené společnosti NAVA-K věděl toliko, že vůči obviněnému je vedena nějaká exekuce bez znalosti výše závazku. Soud nerespektoval ani to, že trestnost takového jednání je možno připustit pouze v případě, kdy pachatel ví, že převzatý závazek nebude schopen splnit, a takovou skutečnost svému smluvnímu partnerovi zamlčí. Samotná nejistota ohledně budoucího možného splnění závazků naopak k naplnění znaků trestného činu podvodu nestačí. Mezi exekučním řízením proti obviněnému M. P. a uzavřenou smlouvou mezi obviněnou společností GLOSSINA a společností NAVA-K neexistuje žádný kauzální nexus, neboť obviněný žádnou smlouvu s poškozenou neuzavřel ani neučinil jiné kroky, jimiž by na sebe převzal závazek, který by objektivně nebyl schopen plnit.

21. Obviněná poukázala rovněž na to, že kdyby obviněný M. P. neměl v úmyslu závazek uhradit, smlouvu o dílo mohl uzavřít i sám, a nebylo tak nutno do celé transakce zahrnovat společnost GLOSSINA. Oba dovolatelé se o narovnání s poškozenou pokoušeli ještě předtím, než ze strany poškozené došlo k podání trestního oznámení, což vyplynulo i ze svědeckých výpovědí Tomáše Vohryzky a R. J., nedošlo pouze ke shodě ohledně výše částky. Společnost NAVA-K počala svou pohledávku vymáhat nejprve v civilním řízení, a trestní oznámení podala přesto, že nemohla dosáhnout uspokojení své pohledávky v tomto trestním řízení, jehož jediným účelem zjevně bylo stupňování nátlaku na obviněné. Ze všech důvodů není možné dovozovat podvodný úmysl spočívající v rozhodnutí závazek nezaplatit za situace, kdy mezi stranami probíhá civilní spor, strany jednají a obviněná společnost prokazatelně přes společnost MONOTAME připravila již v roce 2017 částky 8.000.000 Kč a 10.000.000 Kč na případné narovnání. Pokud soud dovodil, že GLOSSINA byla pouze jakousi nastrčenou figurkou, která měla vzbudit zdání legálnosti celého jednání, poukázala na to, že stejně nastrčenou figurkou byla společnost NAVA-K, která v době zahájení výstavby neměla téměř žádné zaměstnance, veškeré personální kapacity na stavbě byly společnosti KLEMENT, neměla prakticky žádné obraty ani žádné zkušenosti s podobnými stavbami, a tedy sama byla nastrčenou prázdnou schránkou (viz výpověď Z. U.).

22. Vadným bylo podle obviněné určení okolností rozhodných pro vznik škody, za níž nemůže být považován výnos z peněz na základě smlouvy, k jejímuž uzavření došlo trestným činem. V případě smlouvy o dílo mezi obviněnou společností GLOSSINA a společností NAVA-K je škodou pouze částka, kterou společnost NAVA-K tratila při provádění díla. Pokud však společnost NAVA-K prakticky žádnou stavbu neprováděla, byla pouze prázdnou schránkou, která využívala kapacity společnosti KLEMENT, a na stavbě se nacházela spousta subdodavatelů, z nichž řada nedostala ani zaplaceno, nelze jí přisuzovat neuhrazenou částku jako vzniklou škodu, protože část nákladů pak hradila společnost KLEMENT. Soudy pochybily, pokud nebraly v potaz, že složkou škody není marže zhotovitele ani další složky, které nejsou spojeny s úbytkem majetku na straně poškozeného. Na základě listinných důkazů předložených poškozenou činila skutečná škoda částku 3.815.207,78 Kč, a další škodu se nepodařilo prokázat, což je výše nedosahující hranice škody velkého rozsahu [§ 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku], a proto skutek měl být právně kvalifikován jako zločin podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

23. Nebylo objasněno, jaké byly zůstatky na účtu J. P., a zda nad rámec jejích, soudem zjišťovaných obratů, neměla na bankovním účtu další finanční prostředky. Úhrnný příjem obviněné společnosti GLOSSINA a J. P. činil za od roku 2013 do roku 2017 celkem 33.810.159 Kč, za dobu výstavby pak 18.442.230 Kč. I bez započtení příjmů obviněného M. P., vůči kterému byla vedena exekuce, je zjevné, že hodnotu díla, která byla stanovena na základě smlouvy o dílo na částku 11.610.217 Kč, byla v rozhodném období schopna zaplatit obviněná společnost GLOSSINA i J. P., a to již v době výstavby. Za zmatečný obviněná označila znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, zpracovaný Ing. Lenkou Chvojkovou, která nejen, že vadně vyhodnotila existenci podmínek úpadku na straně obviněné společnosti GLOSSINA, ale i to, zda závazek obviněného M. P., pro který byla vedena exekuce, byl součástí společného jmění manželů. Z výpovědi znalkyně u hlavního líčení vyplynulo, že příjmové poměry J. P. porovnávala pouze a výhradně s výší směnečných pohledávek, i když u dluhů manželů je nutno rozlišit závazky, které jsou pouze jednoho z nich, od dluhů společných, s čímž se pro vznik směnečného závazku ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) a § 170 písm. b) obč. zákoníku soudy nevypořádaly [viz Komentář k § 710 (Pasiva společného jmění manželů). PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 12.; dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2498/2013]. Soud tak neměl žádné podklady k tomu, aby učinil rozhodnutí, zda závazky obviněného M. P. jsou součástí společného jmění manželů, či nikoliv. Výdělkové poměry manželů P. z let 2013 až 2019 nenaznačují, že by závazek ve výši 50.000.000 Kč, který obviněný převzal, nevybočoval z obvyklých transakcí, které manželé P. v rámci obvyklého hospodaření činili.

24. Napadená rozhodnutí jsou podle dovolatelky tendenční a výsledkem libovůle soudů, které nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů, a proto dospěly i k nesprávným právním závěrům.

25. Obviněná namítala i to, že měl být vyloučen senát nalézacího soudu i státní zastupitelství. Vyloučení senátu namítala již v předchozím řízení před soudy nižších stupňů, jakož i před Ústavním soudem na základě ústavní stížnosti, kterou však Ústavní soud pro její předčasnost odmítl. Důvod spatřované podjatosti senátu spočíval v tom, že tentýž senát uzavřel dohodu o vině a trestu se spoluobviněným Ladislavem Namyslovem, u nějž nejprve schválil jím učiněné prohlášení viny s poukazem na zásadu akcesority účastenství a zásadu přičitatelnosti jednání statutárního orgánu právnické osobě ve smyslu § 8 t. o. p. o. S odkazem na § 314r odst. 2 tr. ř. a jeho nedodržení ve věci spoluobviněného Ladislava Namyslova zmínila, že s ohledem na princip akcesority účastenství a na provázanost jednání obviněného Ladislava Namyslova a obviněné společnosti GLOSSINA, schválení dohody o vině a trestu předtím, než v její věci proběhlo dokazování, bylo vadným postupem, protože když soud schválil dohodu o vině a trestu a na stejném skutkovém základě určil i vinu spoluobviněných, o které v dalším řízení na základě toho předpojatě rozhodl, šlo o pochybení, na které dopadá judikatura ESLP, konkrétně rozsudek ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63703/19, jenž navazoval na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) ze dne 17. 11. 1993, sp. zn. C-2/91, ve věci Meng proti Německu. V uvedených rozhodnutích formulované premisy platí o to více v případech, kdy s ohledem na právní konstrukci stíhaného jednání a podmínky trestnosti jsou vztahy mezi jednotlivými obviněnými natolik pevné, že je nelze jednoduše oddělovat. U jednání účastníka trestnost jednání závislá od činu hlavního pachatele predikuje schválená dohoda o vině a trestu a názor soudu, že její obsah odpovídá spisovému materiálu, i osud dalších spoluobviněných. Pokud odvolací soud k obsahově shodné námitce obviněných uplatněné v podaných odvoláních odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 622/24, nešlo o obdobnou záležitost, neboť tam uvedená námitka neobsahovala stejnou argumentaci, jakou zvolila dovolatelka v nyní posuzované věci.

26. Podjatost státního zastupitelství spatřovala v řízení o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, protože Krajské státní zastupitelství učinilo na základě pokynu Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 7. 2019, č. j. 1 VZN 1687/2019-42, který obsahuje jak pokyn ke změně skutkového náhledu na věc, jenž prakticky kopíruje náhled obžaloby (a napadeného rozsudku), tak samo formulovalo skutek, který má být předmětem dalšího prověřování. Věc pak byla odložena usnesením policejního orgánu ze dne 8.

4. 2020, č. j. KRPU-47677-64/TČ-2019-040080-BER, které bylo zrušeno Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 5. 2020, č. j. 1 KZN 642/2019-92, a věc policejnímu orgánu vrátilo zpět k dalšímu prověřování, přičemž mu udělilo pokyn k prověření majetkových poměrů obviněné společnosti a manželů P. Na základě tohoto pokynu policejní orgán dne 30. 9. 2020 vydal usnesení o zahájení trestního stíhání č. j. KRPU-47677-124/TČ-2019-040080-BER, které krajské státní zastupitelství dne 3.

12. 2020, č. j. 1 KZV 89/2020-18, jako nezákonné zrušilo, a policejní orgán poté usnesením ze dne 10. 12. 2020, č. j. KRPU-47677-167/TČ-20191-040080-BER, rozhodl tak, že věc opětovně odložil. Ve věci rozhodovalo Vrchní státní zastupitelství v Praze, které svým usnesením ze dne 15. 2. 2021, č. j. 1 VZT 7/2021-11, usnesení policejního orgánu o odložení věci zrušilo a věc mu vrátilo k dalšímu došetření. I přesto policejní orgán usnesením ze dne 24. 6. 2021, č. j. KRPU-47677-192/TČ-2019-040080-BER, věc znovu odložil.

Toto usnesení pak bylo zrušeno usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2021, č. j. 1 KZV 89/2020-75, a v návaznosti na ně bylo ve věci vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání.

Proti tomuto usnesení podali obvinění stížnost, o které rozhodovalo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, jež však bylo podle jejich názoru z rozhodování o stížnosti vyloučeno, neboť i rozhodnutí neobsahovalo výslovně pokyn věc odložit, obsahovalo takové skutkové a právní závěry, které svědčily o vůli státního zastupitelství věc neodkládat. Jedinou možností v řízení před soudem, jak uvedené pochybení zhojit, je vrácení věci státnímu zástupci k došetření, a následné zrušení vadného rozhodnutí ze strany nadřízeného státního zastupitelství (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 3 Tz 51/2013 či sp. zn. 3 Tz 24/2016, nebo rozhodnutí č. 8/2013 Sb. rozh.

tr., obdobně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tz 32/2013, sp. zn. 5 Tz 94/2012 či sp. zn. 4 Tz 25/2014). Z uvedených důvodů měla být věc v rámci soustavy státních zastupitelství postoupena k vyřízení Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Protože se tak nestalo, ve věci rozhodoval vyloučený orgán, a proto je třeba napadený rozsudek zrušit a věc vrátit zpět do přípravného řízení.

27. Obviněná společnost GLOSSINA v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 9 To 62/2024, podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil, jakož aby zrušil jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 2 T 3/2022, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň požádala o odklad výkonu trestu zrušení právnické osoby, jenž jí byl napadeným rozsudkem uložen, až do pravomocného rozhodnutí o jejím dovolání, neboť v případě, že by její dovolání bylo shledáno důvodným, bude výkon tohoto trestu nevratným a nenapravitelným procesem.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a replik k němu

28. Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněného M. P. k výhradám podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. o podjatosti senátu soudu prvního stupně připomenul, že o totožné námitce Vrchní soud v Praze rozhodoval usnesením ze dne 24. 10. 2023, v němž v bodech 30. až 33. vysvětlil důvody, pro které senát vyloučen není, s čímž se státní zástupce ztotožnil. Podle citovaných rozhodnutí ESLP samotná presumpce neviny se vztahuje na obviněného v konkrétním trestním řízení a není porušena tím, že je účast obviněného na trestné činnosti v předmětném řízení uvedena již ve výroku nebo odůvodnění dřívějšího soudního rozhodnutí, kterým byla odsouzena jiná osoba. Proto je podstatné, jakým způsobem soud ve vyloučené věci přistupoval k osobě obviněného M. P., a zda rozhodnutí ve vyloučené věci sloužilo jako výhradní podklad pro uznání viny obviněného v „jeho“ trestní věci. V předmětném rozhodnutí soud uvedl, že „o vině obviněného M. P. nebylo dosud rozhodnuto a že věc je projednávána samostatně“. I když soud mohl osobu obviněného označit např. jen iniciály či jiným způsobem, nejde o pouhý formalismus, jak namítá obviněný, nýbrž o naprosto běžnou soudní praxi, která bez dalšího sama o sobě nemůže vést k úvahám o podjatosti či jiné překážce pro rozhodování totožného soudního senátu ve věci. V podrobnostech státní zástupce souhlasil se závěry v bodě 31. odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nimiž se ztotožnil, protože v posuzované věci obviněného M. P. soud při rozhodování o jeho vině nevycházel toliko z rozhodnutí či dohody o vině a trestu ve věci Ladislava Namyslova, nýbrž důsledně provedl veškeré relevantní důkazy potřebné pro rozhodnutí o podané obžalobě. Tedy skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném činu, nemůže sama o sobě bez dalšího odůvodňovat pochybnosti o jeho nestrannosti. V posuzované věc nešlo o předjímání viny, a tedy nelze poukázat na kategorický požadavek, který např. z rozhodnutí ESLP ve věci Mucha proti Slovensku vyplývá. Důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. v daném kontextu není to, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu.

29. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že v posuzované věci nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, protože soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž řádně provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a na základě pravidel formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř.

30. Důvodnými neshledal ani námitky podřazené pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože obviněný toliko rozporuje soudy učiněná skutková zjištění, jak ostatně činil již v řízení před soudy obou stupňů, na což soudy reagovaly a podrobně se skutečnostmi uváděnými obviněným zabývaly a své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily. Státní zástupce se přiklonil k závěru soudů, že bylo řádně objasněno, že obviněný přes Ladislava Namyslova ovládal obchodní společnost GLOSSINA, která neměla vlastní potřebné finanční zdroje ani nevykonávala žádnou podstatnou podnikatelskou činnost, a sám byl předlužen. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že majetkovým poměrům obviněného věnovaly náležitou pozornost. Poukázal na to, že v době, kdy ještě jako zhotovitel díla působila společnost RAVEL, docházelo k prodlení s platbami ze strany objednatele. Následné postoupení na společnost GLOSSINA bylo účelovým krokem, když je zřejmé, z jakého důvodu společnost vůbec byla zapojena do probíhajícího obchodního vztahu, navíc do díla, jejímž beneficiantem vůbec neměla být obchodní společnost, nýbrž manželé P. Za stávající důkazní situace, kterou státní zástupce stručně shrnul, není podle jeho názoru možné přisvědčit obviněnému, jelikož o podvodné jednání může jít i když je poškozený sice schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele, např. jeho vystupováním či zamlčením podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.

31. U námitky týkající se posouzení majetkových poměrů manželky obviněného J. P. a uzavřené dohody o narovnání plně odkázal na správné úvahy uvedené v rozsudku soudu prvního stupně v bodech 171., 172. a 198. a v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 36., 37. a 38., kde soudy přezkoumatelným a přesvědčivým způsobem popsaly, jak se vypořádaly s tím, proč k úkonům realizovaným s mnohaletým odstupem od porušení platebních podmínek není možné přihlížet. Státní zástupce ke správným úvahám soudů doplnil, že i kdyby manželka obviněného měla dostatek finančních prostředků v době splatnosti závazku, nejde o okolnost, která by přítomnost podvodného úmyslu automaticky vyvracela. Rovněž nebyl důvod posuzovat věc v rovině obchodněprávního vztahu, protože ze zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá, že ji nelze použít, když jde o trestné jednání a jiné prostředky k nápravě vadného stavu nepostačují. Zdůraznil, že v této věci šlo o předem plánovanou a relativně sofistikovanou trestnou činnost se způsobenou škodou přesahující 15.000.000 Kč, a společenskou škodlivost posuzovaného zločinu nesnižuje náhrada škody, o které navíc lze mít pochybnosti. Způsob nazírání dohody o narovnání a proklamované náhrady škody soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil, navíc k narovnání závazků mělo dojít díky aktivitě manželky obviněného, nikoli obviněného samotného.

32. Neopodstatněnými shledal i výhrady směřující proti uložení trestu, protože souhrnný trest za dva zvlášť závažné zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, je zcela přiměřený všem zjištěným skutečnostem, obzvláště, když na straně obviněného nelze spatřovat žádné výrazné polehčující okolnosti, což svědčí o trestu spíše benevolentně ukládaném na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.

33. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného M. P. je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, jako celek zjevně neopodstatněné, a proto ho navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

34. K dovolání obviněné společnosti GLOSSINA státní zástupce uvedl, že neshledal důvodnými námitky směřující proti závěrům znalkyně, která měla hodnotit její ekonomickou kondici, protože znalkyně popsala aktiva a pasiva obviněné a sdělila, jakým způsobem na ni coby odbornici celá situace působí. V dalším posuzování věci to již byly soudy, které sice vzaly v potaz znalecké závěry s tím, že v kontextu dalších provedených důkazů vyvozovaly trestněprávní závěry, jež znalkyně nečinila. I kdyby se znalkyně vyjadřovala k otázkám, které jí nepřísluší hodnotit, nešlo by automaticky o celkovou devalvaci zpracovaného posudku, ale bylo by na soudu, aby učiněné závěry dokázal korigovat. Soudy se správně zaměřily při posuzování majetkových poměrů obviněných i J. P. na delší časový úsek, neboť pro závěr o podvodném jednání musí být zkoumán primárně úmysl potenciálního pachatele dostát závazku a za dílo zaplatit anebo naopak. Skutečnost, že objednatel nemá z čeho závazek uhradit a není dán ani reálný předpoklad, že potřebné finanční prostředky bude mít v budoucnu, může podvodný úmysl odůvodňovat, avšak není jediným relevantním kritériem.

35. Namítaný vadný postup státního zastupitelství z hlediska judikatury Nejvyššího soudu ani rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 4 Tz 46/2009, na nějž dovolatelka poukazovala, neshledal. Není možné automaticky zevšeobecňovat veškeré situace, kdy dozorující či dohledové státní zastupitelství vyjádří souhlasné anebo nesouhlasné stanovisko se závěry policejního orgánu. Vždy je totiž nezbytné zvažovat, zda je opětovně rozhodováno o totožné situaci, anebo došlo ke změně skutkových či právních okolností. Skutečnost, že státní zástupce zruší rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. ř., nelze bez dalšího vnímat jako formu pokynu k zahájení trestního stíhání. V posuzované věci nic nebránilo, aby dozorující státní zastupitelství opětovně rozhodovalo o usnesení policejního orgánu, resp. o stížnostech proti usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť v průběhu řízení docházelo k pozměněným skutkovým i právním závěrům policejního orgánu.

36. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné společnosti GLOSSINA odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť dospěl k závěru, že je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, jako celek zjevně neopodstatněné.

37. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno oběma dovolatelům.

38. Vyjádřila se k němu obviněná společnost GLOSSINA, která nepřisvědčila argumentům státního zástupce týkajícím se použitelnosti znaleckého posudku, protože učiní-li znalec právní závěry, překračuje vlastní erudici a nahrazuje činnost soudu jako instituce, která má sama nalézat právo. Toto se přitom týká nejen aplikace trestněprávních norem, nýbrž posouzení jakékoliv hmotněprávní či procesněprávní otázky. Znalkyně v posuzované věci tyto mantinely překročila, a to jak ve svém písemném znaleckém posudku, tak i v jeho přednesu při hlavním líčení (viz str. 9 posudku), kde uvedla právní zhodnocení, které jí nenáleží, a které i přes výslovná opakovaná upozornění obhajoby krajský soud převzal do svého odsuzujícího rozsudku jako skutečnosti zjištěné znaleckým posudkem. Otázka rozsahu společného jmění, zejména pokud jde o dluhy jednoho z manželů, které mohou postihovat toto společné jmění, je přitom otázkou veskrze právní. Tento vadný postup měl pro rozhodnutí ve věci zcela fatální následky. Pokud by totiž soud vzal v potaz příjmy J. P., k nimž vůbec s ohledem na závěr o úpadku prezentovaný znalkyní nepřihlédl, bylo by zjevné, že minimálně J. P. měla dostatek finančních prostředků pro úhradu odměny poškozené společnosti NAVA-K. Bylo nezbytné správným způsobem časově zařadit trestněprávně relevantní skutek a učinit jasné závěry ohledně finanční situace (byť například s určitým předpokládaným výhledem do budoucnosti) ke dni, který je ze skutkového hlediska trestněprávně relevantní. Pokud by se znalkyně i soud skutečně zaměřily na delší časový úsek, jak argumentuje státní zastupitelství, bylo by nutno zohlednit celkové příjmy jak obviněné právnické společnosti, tak i J. P, což soudy neučinily, ale přičetly jí k tíži i dluh, za který neodpovídá. Obviněnému nebyl prokázán úmysl nesplnit smlouvou převzatý závazek již od samého počátku, neboť právě skutečnost, že obviněný M. P. s vědomím vlastních exekucí neuzavřel smlouvu o dílo jako objednatel sám, nýbrž tak učinil prostřednictvím společnosti GLOSSINA, je významnou okolností. V podrobnostech dovolatelka odkázala na obsah svého dovolání, na němž v plném rozsahu setrvala, zatímco argumentaci státního zastupitelství shledává zjevně účelovou.

IV. Přípustnost a další obecné podmínky dovolání

39. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., podali je obvinění jako oprávněné osoby podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

40. Z podnětu podaného dovolání jím napadená rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo, Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami se může opírat pouze o konkrétní důvody označené § 265b tr. ř. odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., a každý důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty dopadají na označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), a že je své závěry povinen opírat o skutečnosti zjištěné soudy nižších stupňů, může se v řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání.

41. Tyto zásady je možné prolomit jen, když nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

42. Oba obvinění v dovoláních vytýkali nedostatky napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., obviněná společnost GLOSSINA opřela dovolání též o důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. K důvodům dovolání a) k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

43. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Je zřejmé, že tento důvod je založen na dvou odlišných alternativách vycházejících z toho, za jakých okolností bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno. Podle obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněná shledala naplněnou jeho druhou variantu, a to s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu, jenž ohledně obviněné společnosti GLOSSINA (i obviněného M. P.) rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal za podmínek uvedených v § 254 tr. ř. a na základě tohoto přezkumu vydal rozhodnutí, s nímž se obviněná neztotožnila, navíc zvolila i další dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. Nejvyšší soud se zřetelem na ně posuzoval, zda jsou argumenty k nim přiřazené důvodné.

b) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

44. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. použili oba dovolatelé a uvedli k němu v zásadě obdobné výhrady s tím, že obviněný M. P. jej shledával naplněným pouze ve vyloučení senátu soudu prvního stupně, což uváděli oba dovolatelé, avšak obviněná společnost poukazovala i na vyloučení státního zástupce v přípravném řízení. Pokud jde o společné uváděné výhrady, Nejvyšší soud se jimi bude zabývat současně k oběma dovolatelům.

45. Nejprve je třeba v obecné rovině uvést, že důvod podle § 3265 odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z jeho dikce je patrné, že zákon možnost podle něho podat dovolání spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich je, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, tedy jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Druhou z těchto podmínek je, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jestliže se o ní však dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl-li ji namítat předtím, lze v ní spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).

46. Nejvyšší soud posuzoval k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., zda byly splněny formální podmínky pro jeho uplatnění, a to že o okolnostech k vyloučení soudce, který rozhodl ve věci samé, dovolatel buď nevěděl v době konání původního řízení, anebo tuto okolnost namítl ještě před rozhodnutím soudu druhého stupně, ale nebylo mu vyhověno. V posuzované věci shledal, že obvinění na uvedené nedostatky upozorňovali ještě v řízení před soudem druhého stupně, který tuto námitku neshledal důvodnou, a proto podle § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že žádný ze členů uvedeného senátu není z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 3/2022 (srov. usnesení ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 2 T 3/2022, na č. l. 3002 spisu). Tento závěr ke stížnosti obviněných potvrdil i Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní (viz body 30. až 33. odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 9 To 66/2023, na č. l. 3043 spisu). Vzhledem k tomu, že uvedené formální hledisko obvinění splnili, zkoumal Nejvyšší soud, zda je jejich námitka důvodná.

47. Obvinění namítali podjatost soudců senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to předsedy senátu JUDr. Jiřího Blažka a přísedících Jany Konyové a Tomáše Vostárka ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Tuto námitku založili na tvrzení, že tento senát ve stejném obsazení rozhodl dne 22. 5. 2023 rozsudkem č. j. 2 T 5/2023-173 v jejich trestní věci rovněž původně vystupujícího spoluobviněného Ladislava Namyslova, jehož trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání poté, co tento soud umožnil spoluobviněnému sjednat se státním zástupcem dohodu o vině a trestu, kterou posléze v samostatném řízení schválil. V jejím rámci jej uznal vinným účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byli nyní uznáni vinnými i obviněný M. P. a obviněná společnost GLOSSINA, čímž porušil zásadu presumpce neviny, neboť tím, jak uvedené rozhodnutí o schválení dohody o vině a trestu naformuloval, předjímal své budoucí rozhodnutí o vině dovolatelů.

48. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy obou stupňů obviněné nepřesvědčily o tom, že uvedený senát odvolacího soudu není vyloučen z vykonávání úkonů v jejich trestní věci, protože stále mají za to, že s ohledem na judikaturu ESLP postup soudů v posuzované věci není správný a je nezákonný, a to jak s odkazem na Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, tak zejména na rozsudek SDEU ze dne 5. 9. 2019 ve věci C-377/18 a rozsudky ESLP ze dne 27. 2. 2014 ve věci Karaman proti Německu, stížnost č. 17103/10, a ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63073/19.

49. Nejvyšší soud se s výhradami obviněných neztotožnil, protože zejména poslední uvedené rozhodnutí nelze vykládat tak, že když soud rozhodne ve věci, kde je více obviněných, o některém z nich dříve než o ostatních spoluobviněných uvedených v popisu skutku (např. tím, že schválí dohodu o vině a trestu), o dalších obviněných později nemůžou rozhodovat stejní soudci, proto, že jsou pro podjatost vyloučeni. Takové závěry z předmětných rozhodnutí automaticky neplynou, ale pouze poukazují na určitá úskalí, jimž je třeba se vyhnout, zejména vhodnými formulacemi, kterými lze vyjádřit součinnost dalších osob na společném jednání tak, aby jejich vinu ve smyslu zásady zákazu presumpce neviny soudy nepředjímaly dříve, než o nich rozhodnou.

50. Jelikož obvinění shodně vyjádřili přesvědčení, že jsou jmenovaní soudci podjatí, a tudíž měli být vyloučeni z rozhodování v jejich, nyní posuzované trestní věci, v níž byli odsouzeni, Nejvyšší soud poukazuje na to, že důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného není bez dalšího zjištění, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká. Přitom jsou významné především použité slovní formulace a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění (srov. rozhodnutí č. 10/2024 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů je vhodné jen připomenout, že základní teze o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v návaznosti na porušení principu presumpce neviny a nestrannosti soudce vychází, jak je patrné i z textu porovnávaného rozhodnutí ESLP ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63073/19 (viz body 49., 51., 52., 55., 58., 60., 61. a další), i jiných již dříve ohledně těchto otázek vydaných rozhodnutí ESLP nebo SDEU. Ani v českém právním řádu nejde o situaci neznámou, protože zásadu presumpce neviny zakotvuje již tradičně ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. Za této situace soudů nižších stupňů, v daném případě posuzovaly hlediska spravedlivého procesu (čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 38 odst. 2 Listiny).

51. Takto vyjádřeným názorem se řídil v posuzované věci i odvolací soud, který na identické námitky obviněných reagoval v bodech 30. a 31. napadeného rozsudku, kde mj. poukázal na způsob, jakým se jmenovaný senát Krajského soudu v Ústí nad Labem vypořádal v popisu trestné činnosti spáchané všemi obviněnými s tím, že jen u jednoho z nich o vině rozhodl, kdežto u ostatních ještě o jejich vině rozhodnuto nebylo. Za postačující ve smyslu uvedených rozhodnutí ESLP považoval, že v návětí výroku uvedl, že o vině ohledně ostatních osob, jež jmény označil, není prozatím pravomocně rozhodnuto, což podle odvolacího soudu „je zcela dostatečným a průkazným ujištěním, že rozhodující soud předpojatý není a je si vědom, že skutek, ve vztahu k těmto osobám, bude teprve v jiném řízení, nezávisle na výsledku předchozího rozhodnutí, projednávat“.

Soud rovněž poukázal na dosavadní judikaturu navazující na rozhodnutí ESLP ve věci Mucha proti Slovensku, která řešila stejnou nebo obdobnou otázku (srov. rozhodnutí č. 10/2024 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 Tdo 546/2023), podle níž předchozí seznámení se s věcí bez dalšího není důvodem k pochybnostem o nestrannosti soudce. Vrchní soud s odkazem na obsah svého rozhodnutí o stížnosti obviněných proti usnesení soudu prvního stupně, jímž rozhodoval o námitce podjatosti, kterou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.

ř. jako nedůvodnou zamítl a své úvahy k této námitce řádně vysvětlil.

52. Nejvyšší soud k jinak správnému závěru soudu druhého stupně považuje za vhodné s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 11 Tvo 18/2023, ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tvo 6/2023, nebo ze dne 4. 1. 2021, sp. zn. 11 Tvo 29/2020, zejména však na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16, doplnit, že je třeba mít na paměti všechny rozhodné zásady týkající se jak presumpce neviny, tak i důvodů, pro které je soudce z vykonávání úkonů konkrétního řízení vyloučen, a proto je třeba uvést, že podle § 30 odst. 1 tr.

ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jejichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

K tomu je nutné doplnit, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout, a je tak vyloučena i odůvodněná pochybnost o existenci takového vztahu. K vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných, či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné.

Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak.

53. Nestranností soudce je rozuměna nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení a rozlišujeme u ní subjektivní a objektivní rovinu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, rozsudky ESLP ve věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku ze dne 22. 4. 1994, stížnost č. 15651/89, nebo ve věci Gautrin a další proti Francii ze dne 20. 5. 1998, stížnost č. 21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93). Rovněž je vhodné zmínit, že „nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04).

54. Nejvyšší soud v posuzované věci obviněnými vytýkané důvody pro vyloučení senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem neshledal, protože posoudí-li se uvedená zjištění, jak jsou rozvedena a popsána v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. 2 T 5/2023, jímž byl obviněný Ladislav Namyslov uznán vinným v rámci schválené dohody o vině a trestu, je rozhodná návěta v úvodu učiněných skutkových zjištění, podle které předmětný senát výslovně konstatoval, že odsuzovaný se činu dopustil „společně s M. P., jehož trestní stíhání je vedeno odděleně a o jehož vině dosud nebylo rozhodnuto“ (č. l. 2966 spisu). Obdobně k obviněné GLOSSINĚ uvedl, že „že její trestní stíhání je vedeno odděleně a o její vině nebylo dosud rozhodnuto“. Soud respektoval požadavek, že vinu obviněných, o nichž nebylo dosud rozhodováno, nesmí presumovat.

55. Pochybnost o nestrannosti soudce vyvstává tam, kde dřívější rozsudek již obsahuje podrobné posouzení úlohy osoby následně souzené pro trestný čin spáchaný několika osobami (srov. rozsudky ESLP ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, § 56, § 59, ve věci Rojas Morales proti Itálii ze dne 16. 11. 2000, stížnost č. 39676/98, § 33, ve věci Rudnichenko proti Ukrajině ze dne 11. 7. 2013, stížnost č. 2775/07, § 116, a další), a to zejména tam, kde dřívější rozsudek obsahuje konkrétní kvalifikaci účasti stěžovatele, neboť je třeba mít za to, že souzená osoba následně naplnila všechny znaky nezbytné pro spáchání trestného činu.

V okolnostech konkrétního případu lze takové prvky považovat za předjímání otázky viny projednávané v následném řízení, což může vést k objektivně oprávněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má předpojatý názor na podstatu případu a osoby souzené v následném soudním řízení. Z výše citované judikatury vyplývá, že objektivně odůvodněné pochybnosti byly shledány zejména v případech, kde vnitrostátní soudy kromě toho, že vylíčily skutečnosti týkající se později souzené osoby, rovněž vyslovily právní závěry o spáchání činů, jichž se měla dopustit (srov. rozsudek ESLP ze dne 16.

2. 2021 ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 1128/17, bod 44.). O takovou skutečnost v posuzované věci nešlo, protože žádné z těchto závěrů Krajský soud v Ústí nad Labem ve smyslu viny dovolatelů ve zkoumaném rozsudku neučinil, naopak zdůraznil, že o jejich vině žádné předčasné nepodložené závěry nečiní. Nutno je rovněž zdůraznit, že pouhá skutečnost, že soudce prvního stupně učinil předchozí rozhodnutí týkající se stejného trestného činu, nemůže vyvolávat sama o sobě důvodné obavy ohledně jeho nestrannosti týkající se rozhodnutí v přípravném řízení.

Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodl o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již spoluobviněného soudil v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje ke zpochybnění nepodjatosti tohoto soudce v následné věci. Zejména ve složitém trestním řízení, jehož se účastní několik osob, které nemohou být souzeny společně, mohou být odkazy nalézacího soudu na účast třetích osob, které mohou být později souzeny odděleně, nezbytné pro posouzení viny těch, kdo jsou souzeni (srov. rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16.

2. 2021, stížnost č. 1128/17, bod 47.). Z výše citované judikatury vyplývá, že objektivně odůvodněné pochybnosti byly shledány zejména tam, kde vnitrostátní soudy kromě toho, že vylíčily skutečnosti týkající se později souzené osoby, rovněž vyslovily právní závěry o spáchání činů, jichž se měla dopustit (srov. rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 1128/17, bod 48., obdobně již dříve ve věci Karaman proti Německu ze dne 27. 2. 2014, stížnost č. 17103/10, či ve věci Navalnyj a Oficerov proti Rusku ze dne 23.

2. 2016, stížnost č. 46632/13 a 28671/14).

56. V posuzované věci není možné odhlédnout ani od obsahové stránky nyní přezkoumávaných rozhodnutí, z níž plyne, že závěry soudů o vině dovolatelů jsou založeny na výsledcích provedeného dokazování, nikoliv jen na presumovaných názorech odvíjejících se od viny jiného spolupachatele. Soud prvního stupně do svého rozhodnutí zahrnul pouze věcné a objektivní argumenty podávající se z učiněných důkazů v nyní posuzované věci nebo z obsahu zákonných ustanovení. Z žádného objektivního podkladu nelze shledat, že by se senát 2 T tohoto soudu jakkoli nad míru nezbytně nutnou k vyjádření skutkových okolností vystihujících jednání obviněného Ladislava Namyslova, a tím i skutkovou podstatu trestného činu kladeného mu za vinu, která tento obviněný v rámci dohody o vině a trestu doznal a učinil nespornými ve vztahu ke své osobě, zmiňoval o postavení anebo vztahu dalších obviněných k tomu, co je jim nyní kladeno za vinu. Z rozsudku, jímž soud prvního stupně rozhodl ohledně obviněného Ladislava Namyslova a schválil jím dohodu o vině a trestu, rovněž neplyne žádné hodnocení týkající se dovolatelů coby obviněných, ani ohledně nich nečiní žádné právní a skutkové závěry kromě nutných zjištění, byť jsou v nich tito jako aktéři označeni i jmény a rolí, avšak pouze z důvodu nutnosti co nejpřesnějšího vymezení činu obviněného Ladislava Namyslova, protože bez toho by jeho trestná činnost nedávala smysl (č. l. 2968 spisu),

57. Z tohoto důvodu, pokud jde o faktické a formálně zaznamenané zapojení dovolatelů do posuzovaného jednání, mohl se s ním soud seznámit a učinit poznatek, že v jeho trestné činnosti vystupují, avšak bez toho, že by současně předjímal jejich trestnou činnost, a již v této fázi řízení je považoval za obviněné, resp. za vinné (neboť jejich trestní stíhání již bylo zahájeno a bylo jim i sděleno obvinění). Rozhodné v této věci je, že krajský soud výslovně oba dovolatele označil za samostatně trestně stíhané osoby, v jejichž věci je před krajským soudem vedeno dosud neskončené řízení, z čehož je zcela zřejmé, že trestní věc proti nim stále běžela a soud nerozhodoval v daném řízení (při schvalování dohody o vině a trestu spoluobviněného Ladislava Namyslova) o jejich vině. Ani podle Ústavního soudu v takových případech neexistuje žádný vztah mezi oběma trestními řízeními, který by se týkal předpojatosti soudu nebo porušení presumpce neviny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3329/24). Pro tento závěr se Nejvyšší soud kromě principů uvedených ve výše citované judikatuře českých soudů vyjadřujících se k vymezení podjatosti soudce zabýval i tím, do jaké míry mohla být uvedená skutečnost týkající se schválení dohody o vině a trestu ohledně Ladislava Namyslova porušením nestranného pohledu soudce podle judikatury ESLP.

58. Pokud obvinění zmiňovali ve svých dovoláních i komunitární právo, konkrétně Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (dále „Směrnice“), je třeba uvést, že tato Směrnice stanoví minimální pravidla týkající se některých aspektů presumpce neviny a vztahuje se na fyzické osoby podezřelé nebo obviněné v trestním řízení, použije se ve všech stadiích trestního řízení od okamžiku, kdy se určitá osoba stane podezřelou až do okamžiku nabytí právní moci konečného rozhodnutí.

Podle jejího čl. 3 členské státy Evropské unie zajistí, aby byla podezřelá nebo obviněná osoba považována za nevinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Podle čl. 4 mají zajistit přijetí opatření nezbytných k zajištění toho, aby do doby prokázání viny podezřelé nebo obviněné osobě zákonným způsobem nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutích jiných než o vině, označována za vinnou. Ve vztahu k této Směrnici již rozhodoval SDEU v rozsudku ze dne 5.

9. 2019 ve věci C-377/18, anebo v rozsudku ze dne 6. 6. 2019, ve věci C-440/19, Pometon proti Komisi, v níž vyložil v bodech 62. až 66. s odkazem na judikaturu ESLP, že zásada presumpce neviny je porušena, jestliže soudní rozhodnutí či úřední akt týkající se osoby obviněného v případě, že nebyl vydán pravomocný odsuzující rozsudek, jasným způsobem konstatuje, že dotčená osoba spáchala předmětný trestný čin. SDEU trval na tom, že soud by neměl uvést více informací, než je nezbytné k analyzování právní odpovědnosti osob, o nichž aktuálně rozhoduje.

Odůvodnění soudních rozhodnutí musí být formulováno tak, aby se zabránilo možnému předčasnému rozhodnutí o vině dotčených třetích osob, což by později mohlo ohrozit spravedlivé posouzení obvinění vznesených proti nim v jiném řízení (srov. bod 63. cit. rozhodnutí).

59. Ve způsobu, jakým rozhodující senát v rozsudku ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. 2 T 5/2023, ohledně Ladislava Namyslova pojal postavení a úlohu dovolatelů, nelze spatřovat důvody pro obviněnými nastíněnou pochybnost ve vztahu k rozhodování o jejich vině, protože v předmětném rozsudku nejde o vztah, který by zakládal důvod pro podjatost soudců, a to ani přesto, že z hmotněprávního hlediska jde o akcesoritu účastenství, neboť u odsouzeného Ladislava Namyslova šlo o pomoc k trestnému činu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.

zákoníku, § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož hlavním pachatelem je obviněný M. P. V tomto směru je totiž třeba mít na paměti, že účastenství vždy směřuje ke konkrétnímu trestnému činu a konkrétnímu hlavnímu pachateli (srov. rozhodnutí č. 3/2018-IV. Sb. rozh. tr.), přitom však účastník nemusí znát totožnost hlavního pachatele a účastenství ani není podmíněno osobním kontaktem účastníka s hlavním pachatelem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1340/2015) [ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 563, 564, marg. č. 2.]. Pomoci se lze tedy dopustit i ve vztahu k trestnému činu spáchanému dosud neustanoveným pachatelem, aniž by zásady, na nichž je akcesorita účastenství budována, byly jakkoli dotčeny, a proto zmínka o určitém zapojení M. P. a společnosti GLOSSINA do posuzovaného jednání nutně neznamená, že budou shledáni vinnými a v jakém postavení.

60. Totéž lze v zásadě vztáhnout i na přičitatelnost jednání obviněné GLOSSINY jako právnické osobě ve smyslu § 8 t. o. p. o., byť ne každé jednání jejího statutárního orgánu, zaměstnance či jiné osoby v obdobném postavení lze považovat za jednání právnické osoby (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 29/2017 Sb. rozh. tr.). Naproti tomu zákon připouští vyvodit trestní odpovědnost právnické osoby i tehdy, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v § 8 odst. 1, 2 t.

o. p. o. (srov. rozhodnutí č. 34/2017 Sb. rozh. tr.). Zda se o takové jednání přičitatelné společnosti GLOSSINA ze strany Ladislava Namyslova jednalo či nikoli, nebylo možné dovodit již z rozhodnutí ve věci Ladislava Namyslova, ale bylo nutné za tím účelem vést podrobné dokazování zaměřené na všechny podstatné skutkové okolnosti vztahující se právě ke společnosti GLOSSINA ve smyslu § 8 odst. 1, 2 t. o. p. o., což soudy respektovaly a její vinu (či nevinu), stejně jako i obviněného M. P., relativně podrobně a pečlivě nejprve v rámci dokazování objasňovaly, v rámci hodnocení důkazů důsledně posuzovaly, a teprve poté vyvodily právní kvalifikaci, která podle jejich názoru zjištěným a důkazně podloženým skutkovým zjištěním nejlépe odpovídala, jak o tom svědčí obsah spisu i napadených rozsudků.

Odlišný postoj by bylo třeba zaujmout v opačné situaci, pokud by soud nejdříve rozhodl o vině obviněné právnické osoby, jejíž trestní odpovědnost je vždy odvozována od trestní odpovědnosti fyzických osob za ni či jejím jménem jednajících, a tedy uznáním viny právnické osoby by soud bez dalšího objektivně předjímal, že následně bude z jeho strany dovozena i trestní odpovědnost a vina obviněné fyzické osoby v postavení statutárního či jiného mu naroveň postaveného orgánu obviněné právnické osoby (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

1. 2024, sp. zn. 11 Tvo 1/2024; též COUFAL, A. K označení spoluobviněných v případě využití konsenzuálního způsobu vyřízení trestní věci. Trestněprávní revue, roč. 2024, seš. 2, s.

83. Dostupné v právním informačním systému Beck-online ke dni 30. 4. 2025). O takovou situaci však v posuzované věci nešlo.

61. Brojili-li dvolatelé též proti postupu soudu prvního stupně, který schválení, resp. i samotnému uzavření dohody o vině a trestu s obviněným Ladislavem Namyslovem předcházel, je třeba předeslat, že tato námitka se vymyká otázkám spojeným s předmětným důvodem dovolání, protože nejde o výtky ve vztahu k řízení, jež předcházelo vydání nyní přezkoumávaných rozhodnutí, ale k řízení, jež vedlo k rozhodnutí o vině a trestu již odsouzeného Ladislava Namyslova. Jde tedy o námitky vztahované k řízení, které se obviněných, kteří byli vyloučeni ze společného řízení, netýká, a proto jsou uvedeny mimo jimi označené dovolací důvody. I přesto Nejvyšší soud jen pro úplnost (obiter dictum) zmiňuje, že této námitce se již věnoval odvolací soud a svůj postoj k ní vyložil v bodě 33. svého rozsudku. Jím uvedené úvahy jsou správné s tím, že postup, který soud zvolil ve věci Ladislava Namyslova koresponduje jednak s dikcí § 206b odst. 1 věta čtvrtá tr. ř., podle něhož vyjádří-li se státní zástupce a obžalovaný, že mají zájem jednat o dohodě o vině a trestu, předseda senátu hlavní líčení na nezbytnou dobu přeruší za účelem jejího sjednání mimo hlavní líčení; je-li to s ohledem na okolnosti zapotřebí, hlavní líčení odročí. Pokud v praxi předseda senátu odročí hlavní líčení, zpravidla nezdůvodňuje okolnosti, kvůli nimž bylo nutné takový postup považovat za vadný. Trestní řád zásadně neumožňuje sjednání dohody o vině a trestu v hlavním líčení, nýbrž mimo něj. Až poté, co skončí jednání o dohodě mezi státním zástupcem a obžalovaným či více obžalovanými, ať již jejím sjednáním, či nikoliv, se pokračuje v hlavním líčení (srov. VANTUCH, P. K dohodě o vině a trestu mezi obžalovaným a státním zástupcem po přednesení obžaloby. Bulletin advokacie, roč. 2021, č. 4, s. 24. Dostupné v právním informačním systému Beck-online ke dni 30. 4. 2025).

62. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud v nyní projednávané trestní věci shledal, že soudci JUDr. Jiří Blažek, Jana Konyová a Tomáš Vostárek, kteří rozhodovali ve věci obviněného Ladislava Namyslova, postupovali v rámci své úřední povinnosti a jejich rozhodnutí nezakládá důvod k domněnkám o nerespektování práva na presumpci neviny. Nic nesvědčí o tom, že by v posuzované trestní věci dovolatelů byla porušena pravidla spravedlivého procesu, protože soudci dodrželi kritéria určující objektivní postup i závěry z něj plynoucí. Proto lze uzavřít, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. 2 T 5/2023, jmenovaní soudci nezaložili důvod pro své vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení (§ 30 odst. 1 tr. ř.) ve věci obviněných M. P. a společnosti GLOSSINA v nyní řešené trestní věci. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto nebyl naplněn.

63. K námitce obviněné společnosti GLOSSINA uplatněné rovněž podle důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že ve věci jako vyloučený orgán rozhodoval o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který dal již dříve údajně pokyn k zahájení trestního stíhání, je třeba připomenout, že o rozhodnutí vyloučeného orgánu, jež lze napadat cestou dovolání, jde tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé (např. v mezidobí bylo rozhodnuto o vyloučení takového soudce podle § 31 tr. ř., věc byla odvolacím soudem zrušena a přikázána k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu podle § 262 tr. ř., místo vyloučeného soudce již rozhodoval náhradní soudce ve smyslu § 197 odst. 2 tr. ř.) [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157].

64. S poukazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze v dovolání směřujícím proti rozsudku soudu druhého stupně [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.] namítat, že ve věci vystupoval podjatý státní zástupce rozhodující v přípravném řízení o stížnosti proti usnesení, jímž bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněných. Nejde totiž o orgán činný v trestním řízení, který vydal rozhodnutí ve věci samé ve smyslu řízení o dovolání. Procesní rozhodnutí o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání takovým meritorním rozhodnutím není, a proto ani touto výhradou nebyl citovaný dovolací důvod naplněn.

65. Posuzovaná námitka nedopadá na žádný z uvedených důvodů dovolání. Možnost k nápravě případné skutečně zjištěné vady odpovídající vytýkaným skutečnostem je pouze cestou stížnosti pro porušení zákona (srov. § 266 a násl. tř. ř.), čemuž odpovídají i rozhodnutí použitá v argumentaci obviněné právnické osoby, neboť všechna, o něž své úvahy opírá, se týkala věcí rozhodnutých v řízení o stížnostech pro porušení zákona představující další mimořádný opravný prostředek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 51/2013, 3 Tz 24/2016, 7 Tz 32/2013, 5 Tz 94/2012, 4 Tz 25/2014). Současně je však třeba zdůraznit, že případný podnět ke stížnosti pro porušení zákona je možné podat v době aktuální k okamžiku, kdy byla rozhodnutí vzbuzující uvažovanou pochybnost vydána. Takový podnět je již neúčelný v době, kdy bylo o věci meritorně rozhodnuto (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 8 Tz 45/2024).

66. Z těchto důvodů obviněná GLOSSINA námitku vyloučení státního zástupce v této trestní věci uplatnila mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a proto se jí Nejvyšší soud nemohl meritorně zabývat.

c) k výhradám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

67. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

68. Obvinění v souladu s dikcí důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazovali na nedostatky v dokazování, zejména na nesprávné hodnocení svědecké výpovědi Tomáše Vohryzky a výpovědi spoluobviněného Ladislava Namyslova, jíž obviněná společnost GLOSSINA vytýkala i její procesní nepoužitelnost z důvodů již výše rozvedených. Oba dovolatelé dále namítali vadné hodnocení, resp. procesní nepoužitelnost znaleckého posudku z oboru ekonomika zpracovaného Ing. Lenkou Chvojkovou, jakož i nesprávné stanovení výše škody. Tyto námitky svědčí pro alternativu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky trestného činu kladeného jim za vinu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech. Vzhledem k tomu, že obvinění námitkami splnili formální podmínky uvedeného důvodu, Nejvyšší soud posuzoval, zda tyto důvody naplnili i po materiální stránce. Měl však na paměti, že jde o opakování výhrad, na něž soudy nižších stupňů již reagovaly a v průběhu trestního řízení se s nimi vypořádaly [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408)].

69. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že jejich odůvodnění korespondují se spisovým materiálem a že soudy věnovaly obhajobě obviněných potřebnou pozornost. Závěry plynoucí z provedených důkazů zejména soud prvního stupně popsal a vysvětlil v bodech 3. až 176. rozsudku, přičemž následně též zdůvodnil, jak provedené důkazy hodnotil, včetně úvah na tyto závěry navazujících (srov. body 177. až 211. rozsudku). Odvolací soud v tomto jeho postupu neshledal obviněnými vytýkané nedostatky, jak konstatoval v bodech 24., 25. a dále rozvedl v bodech 32. až 44. svého rozsudku.

70. Nejvyšší soud považuje za vhodné k výtkám proti hodnocení výpovědi svědka Tomáše Vohryzky (jednatele společnost KLEMENT, která vlastnila a ovládala poškozenou společnost NAVA-K), jejíž obsah soud prvního stupně podrobně rozvedl v bodech 106. až 133. svého rozsudku, uvést, že soud tohoto svědka považoval za věrohodného, neboť dostatečně vysvětlil, že jeho výpověď v podstatných bodech koresponduje s obsahem dalších ve věci provedených důkazů, a to jak výpovědi spoluobviněného Ladislava Namyslova, tak svědeckých výpovědí (J.

N., R. J., Z. U.), jakož i listinných důkazů, jejichž výčet a stručný obsah podal v bodech 136. až 174. rozsudku soudu prvního stupně, jimiž objasňoval jednak ekonomickou situaci obviněných, jednak okolnosti uzavírání smlouvy o dílo, včetně informovanosti poškozené společnosti NAVA-K o ní, a v neposlední řadě i způsob realizace zakázky a souvisejících plnění závazků ze smlouvy pro obviněné i poškozenou plynoucích. Výpověď svědka Tomáše Vohryzky nebyla v průběhu trestního řízení objektivně zpochybněna, a proto o jeho věrohodnosti ani soudy nepochybovaly a pro své závěry z ní, avšak nikoli výlučně, vycházely, když neshledaly ani důvod obviněnému M.

P. škodit, a to jak v průběhu trestního řízení, tak již v době uzavírání smlouvy o dílo a realizace stavebních prací, když byl zřejmý jejich relativně blízký, téměř přátelský vztah, který započal zhruba pět let před zahájením stavebních prací na přístavbě domu obviněného (viz bod 106. rozsudku soudu prvního stupně a bod 44. rozsudku odvolacího soudu).

71. Nedůvodná je i námitka obviněné společnosti GLOSSINA, že výpověď spoluobviněného Ladislava Namyslova je procesně nepoužitelná. Pro takový závěr není v obsahu posuzovaných rozhodnutí žádný podklad. Uvedenou výpověď uvedl tento spoluobviněný za splnění všech procesních podmínek, po řádném poučení s vědomím všech následků vztahujících se k schválení dohody o vině a trestu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ve způsobu, jakým soud prvního stupně vedl hlavní líčení, vytýkané skutečnosti, dospěl k závěru, že vytýkané vady nepředstavují žádná pochybení, neboť zákon na soudy neklade konkrétní požadavky při výslechu obviněného, který hodlá uzavřít takovou dohodu.

K uzavření dohody o vině a trestu nesmí dojít v hlavním líčení bez přerušení či odročení jednání, což soudy respektovaly. Zásadně zákon nezakazuje, a tedy připouští i možnost, že nejdříve soud zahájí dokazování, a teprve v jeho průběhu umožní obviněným či některému z nich uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu. Všechna procesní pravidla v posuzované věci byla dodržena, obviněného Ladislava Namyslova vyslechl procesně správným způsobem, což ani dovolatelé nezpochybňují, a tedy není důvod o její procesní použitelnosti pochybovat.

Je třeba poznamenat, že při posuzování činů dovolatelů soud nepřihlížel k obsahu a okolnostem dohody o vině a trestu uzavřené obviněným Ladislavem Namyslovem s příslušným státním zástupcem, ale hodnotil výlučně výpověď, kterou jmenovaný učinil v procesním postavení obviněného před tím, než byla jeho věc vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání. Dodržel zásady spravedlivého procesu i na straně dovolatelů, kteří byli osobně, včetně jejich obhájců, této jeho výpovědi přítomni (č. l.

2872 spisu). Z obsahu posuzovaných rozhodnutí je patrné, že soudy výpovědi tohoto spoluobviněného nepřikládaly větší váhu než obhajobě dovolatelů, neboť měly na zřeteli nepominutelný zájem spoluobviněného Ladislava Namyslova na dosažení co nejpříznivějšího výsledku pro sebe samotného, a proto obsah jeho výpovědi pečlivě hodnotily v návaznosti na obsah dalších ve věci provedených důkazů, jak daly soudy zřetelně v napadených rozhodnutích najevo (srov. body 208. rozsudku soudu prvního stupně a 33., 41.

rozsudku odvolacího soudu).

72. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani výhradu obou obviněných proti hodnocení a použitelnosti znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, zpracovanému znalkyní Ing. Lenkou Chvojkovou (č. l. 315 až 362 spisu), jehož závěry tato znalkyně stvrdila ústně před soudem v rámci hlavního líčení (srov. bod 134. rozsudku soudu prvního stupně). Z jeho obsahu není zřejmé, že by obsahoval kategorické právní závěry týkající se úpadku obviněných, jak ve svých dovoláních naznačovali, nýbrž pouze po zhodnocení ekonomické situace na základě aktiv a pasiv na straně obviněných konstatovala mimo jiné to, že „na základě interpretace Altmanova Z faktoru...

se obžalovaná právnická osoba pohybovala v rámci sledovaného období v pásmu hodnot, kdy je společnost ohrožena vážnými finančními problémy... a vzhledem k záporným hodnotám, také v pásmu hodnot předpovídajících bankrot“. Tato zjištění plynou z insolvenčního rejstříku, že „K předlužení obžalované právnické osoby, ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 insolvenčního zákona, ve sledovaném období podle doložených rozvah nedošlo“. Soud tento znalecký závěr doplnil o informace, které získal z dalších provedených důkazů, s nimiž jej porovnával, a dospěl k závěru, že znalecké závěry jsou zcela správné a odrážejí reálnou ekonomickou situaci obviněných, resp. obviněné společnosti GLOSSINA v rozhodném období.

Zmínil, že tato společnost žádnou jinou ekonomickou činnost, vyjma posuzované dostavby rodinného domu obviněného M. P., nevykonávala. Vzhledem k tomu soud dovodil, že šlo o tzv. servisní společnost“ či „prázdnou schránku“ založenou za účelem realizace posuzovaného podvodu (viz např. body 193., 195. rozsudku soudu prvního stupně), která nedisponovala žádnými aktivy, ale naopak plynuly jí z předmětné smlouvy o dílo toliko závazky, které prohlubovaly stav jejích pasiv bez potřebného majetkového krytí na její straně, a to jak v době uzavření smlouvy o dílo s poškozenou společností NAVA-K, tak i pro futuro, neboť pro absenci jakékoli hospodářské činnosti, z níž by mohla společnost GLOSSINA generovat potřebný zisk, nemohla ani do budoucna očekávat příliv finančních prostředků na úhradu svých závazků.

Nadto ze zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2019 (č. l. 1549 až 1550) bylo mj. zjištěno, že obviněná společnost GLOSSINA evidovala za celou dobu své existence toliko dva zaměstnance, a to J. P., která byla zaměstnána od 20. 2. 2014 do 31. 8. 2016, a Michaela Waltera Groskeho, nar. 5. 12. 1968, zaměstnaného od 5. 1. 2016 do 31. 7. 2016 (viz bod 158. rozsudku soudu prvního stupně). Nedisponovala tedy nejen dostatkem kapitálu, ale nebyla ani dostatečně personálně vybavena, což pouze dokresluje její postavení coby tzv. „prázdné schránky“, která měla od počátku, resp. od okamžiku, kdy ji zakoupil obviněný M.

P., sloužit k obcházení zákona, jak soudy doložily i na základě dalších ve věci zjištěných skutečností. Je tak patrné, že soudy hodnotily uvedený znalecký posudek jako každý jiný důkaz na základě pravidel stanovených v § 2 odst. 5 tr. ř., aniž by mu přisuzovaly a priori vyšší důkazní hodnotu (srov.

73. Nejvyšší soud v obsahu provedených důkazů ani ze způsobu dokazování v napadených rozsudcích nezjistil nedostatky, na které obvinění v dovoláních poukazovali, protože, jak plyne z obsahu odůvodnění rozhodnutí, soudy se zabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi, a to i rozsahem a obsahem podnikatelské činnosti obviněné společnosti GLOSSINA. Pokud o tato zjištění soud opřel své závěry o vině obviněných, nelze jeho postup označit za vadný, neboť vycházel z jemu dostupných důkazů a vypořádal se i se správností závěrů znaleckého posudku (srov. body 200. až 201. rozsudku soudu prvního stupně). Orgány činné v trestním řízení nepominuly, že dostavovaná, a tedy zhodnocovaná nemovitost je součástí společného jmění manželů P., a proto prověřovaly i finanční situaci manželky obviněného J. P. (č. l. 2653 až 2655 spisu), a zjistily, že v rozhodném období nedisponovala takovým množstvím finančních prostředků či jiného majetku (vyjma osobního vozu VOLVO a předmětné nemovitosti, jíž se týkala i smlouva o dílo), jehož zpeněžením by mohlo dojít k uspokojení mnohamilionové pohledávky společnosti NAVA-K plynoucí z realizované dostavby přístavby rodinného domu manželů P. Navíc k takovému kroku J. P. po celou dobu provádění přístavby nevyvinula jakoukoli aktivitu či iniciativu směřující k úhradě závazků, a to přesto, že se jednání o dostavbě přístavby rovněž osobně účastnila. Nelze se proto ztotožnit s námitkami obviněných, že se soudy uvedenými skutečnostmi nezabývaly a že je neprověřovaly. Otázce schopnosti obviněného zaplatit a uhradit cenu díla, potažmo majetkové poměry jeho manželky, která však není v této věci osobou, proti níž se vede toto řízení, se soudy věnovaly a uvedené skutečnosti zjišťovaly v potřebném rozsahu, avšak způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Soud zcela správně nepovažoval za podstatné a rozhodné zjišťovat, zda exekuce obviněného zavazovaly i jeho manželku, neboť i pokud by tomu tak pro neběžnost závazku, jak se snažili obvinění nastínit, bylo, což ovšem nebylo prokázáno, měly exekuce pro svoji enormní výši na příjmy rodiny drtivý dopad, když ani majetek J. P. ve výlučném vlastnictví, jehož existence však navíc rovněž prokázána nebyla, na úhradu závazků prokazatelně během takřka deseti let nepoužila. Začala tak činit až pod tlakem trestního stíhání a rizika odsouzení jejího manžela (viz bod 198. rozsudku soudu prvního stupně), tedy s odstupem přibližně deseti let od okamžiku dokonání trestného činu podvodu.

74. K námitkám obviněných je třeba poukázat i na to, že soudy objasňovaly též výši způsobené škody, pro kterou vyšly v souladu se zásadou in dubio pro reo z písemného potvrzení o výši dluhu, které dne 11. 11. 2015 podepsal obviněný M. P., v němž stvrdil existenci závazku obviněné společnosti GLOSSINA vůči společnosti NAVA-K ve výši 15.429.191,45 Kč, což je částka jím akceptovaná po úhradě jediné platby ze smlouvy o dílo ve výši 1.700.000 Kč ze dne 5. 10. 2015, ač stvrzená hodnota provedeného díla byla vyčíslena na částku 17.129.191,45 Kč.

75. Soud prvního stupně zejména v bodě 211. svého rozsudku vyjádřil úvahy směřující k závěru, že obchodní vztahy byly dostatečně podloženy fakturami i objemem vykonaných stavebních prací, proti nimž po dobu realizace stavby žádné výhrady proti němu obvinění nevznášeli, a to přesto, že obviněný M. P. na místě stavby bydlel, přičemž byly řádně schvalovány i zápisy ve stavebním deníku, z nichž žádné rozpory rovněž nevyplynuly (srov. body 211. rozsudku soudu prvního stupně a 43. rozsudku odvolacího soudu). Není pochyb o předem dohodnuté ceně díla s nejzazšími termíny splatnosti, jak plyne ze smlouvy o dílo a jejích příloh (č. l. 560 až 563), dodatků (č. l. 588 až 591) i výkazu provedených prací, jež byly fakturovány a odsouhlaseny oběma smluvními stranami, jak bylo zaznamenáno mj. v Zjišťovacím protokolu k části provedeného díla ke dni 6. 1. 2014 (č. l. 592 až 607). Podle všech těchto poznatků mohl soud výši škody relativně přesně určit. Lze proto uzavřít, že zde soud respektoval zásadu in dubio pro reo a pro své skutkové závěry vycházel z údajů, na kterých mezi účastníky smlouvy o dílo panovala shoda, i když cena díla byla podstatně vyšší, jak v bodě 211. rozsudku soud prvního stupně vysvětlil, a které ani obvinění nerozporovali.

76. Současně je třeba mít na paměti, že nelze zaměňovat výši škody, k níž jednání obviněných od počátku směřovalo, což byla výše sjednaná v rámci Smlouvy o dílo a jejího Dodatku č. 2, tedy částka v celkové výši 15.248.478,48 Kč bez DPH (č. l. 563, 590), od škody poškozené společnosti NAVA-K skutečně způsobené, jíž je třeba u stavebního díla odvozovat od prokazatelně vynaložených nákladů zhotovitelem na realizaci stavby, která převyšovala původně ve smlouvě stanovené částky. Pro závěr o výši škody se soud opřel o uznání dluhu, tedy souhlasného ujednání mezi smluvními stranami na částce 15.429.191,45 Kč, která je jen nepatrně odlišná od částky 15.248.478,48 Kč představující součet cen stavby určené v přílohách č. 1., 2. a 3. smlouvy o dílo ze dne 20. 10. 2013 jejího Dodatku č. 2. Při porovnání uvedených částek je pro právní závěry rozdíl mezi nimi z hlediska výše určující právní kvalifikaci vztahující se k závěru o škodě dosahující hranice škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku zcela nevýznamný. Z uvedeného důvodu způsob stanovení ani výsledná výše škody nevykazují nedostatky, pro které by bylo třeba posuzovaná rozhodnutí rušit. Soud se opřel o výsledek ujednání, který si smluvní strany vzájemně odsouhlasily a stvrdily vlastnoručními podpisy, tedy o jejich projev vůle. Nutno podotknout, že skutečné náklady společnosti NAVA-K na stavbu přístavby rodinného domu XY, jež jí nebyly obviněnými uhrazeny, byly vyšší (viz č. l. 607).

77. Vady nelze shledat ani v soudy učiněném závěru, že obviněný M. P. byl osobou odpovědnou za skutečné vedení a ovládání společnosti GLOSSINA (srov. body 189. až 195. rozsudku soudu prvního stupně), protože vysvětlily na základě výsledků provedeného dokazování, jaká byla jeho role ve společnosti GLOSSINA, jejímž jediným jednatelem byl v rozhodné době obviněný Ladislav Namyslov, jemuž však příslušelo toliko formální obchodní vedení společnosti a podepisování smluvních dokumentů, avšak vše v intencích pokynů obviněného M. P., který se také sám, jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů, osobně účastnil jednání, z nichž vzešla smlouva o dílo, dohlížel nad průběhem stavebních prací, s ním Tomáš Vohryzka i další osoby na stavbě zúčastněné řešily provozní a finanční záležitosti, investoval v počátcích do chodu společnosti GLOSSINA, kterou také sám jako tzv. ready made zakoupil (viz body 190. rozsudku soudu prvního stupně). Bylo tedy dostatečně prokázáno, že právě tento obviněný byl určovatelem všech rozhodných kroků a úkonů směřujících k naplnění jím vytyčeného cíle, jímž bylo vylákání rekonstrukce domu za stavu, kdy věděl, že nedisponuje dostatečným množstvím finančních prostředků, aby takové náročné dílo financoval, a tedy s ohledem na způsob a provedení jím realizovaného činu byl s ohledem na všechny zjištěné okolnosti jeho hlavním pachatelem, tj. tím, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. § 22 odst. 1 tr. zákoníku), a to, že účastníkem předmětné smlouvy o dílo byla obviněná právnická osoba, bylo jen dotvrzením jeho podvodného jednání, protože tato společnost zde vystupovala jen proto, aby tím, kdo bude dlužit, nebyl právě obviněný M. P., ale tato společnost jako jedna ze stran předmětného smluvního vztahu.

78. Nedostatky dovolateli vytýkané nelze spatřovat ani v postupu odvolacího soudu, který se námitkám obviněných uvedeným v odvoláních věnoval a věcně se s nimi vypořádal, jak bylo poukázáno výše. Je třeba připomenout, že i když má odvolací soud povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, nevyžaduje se od něj podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59., 60.). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17), čemuž odvolací soud v posuzované věci dostál.

79. Po posouzení všech shora uvedených závěrů Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod ke zpochybňování skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a tudíž ani možnost do nich zasahovat. Může konstatovat, že je považuje za správné a odpovídající obsahu provedených důkazů (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, a další). V dané situaci lze uvést, že zde nestála proto proti sobě toliko výpověď poškozené společnosti a jejího zástupce na straně jedné a výpovědi obviněných na straně druhé, ale byly zajištěny i další, byť nepřímé důkazy, dokládající průběh a vývoj činu. Soud prvního stupně při posuzování věrohodnosti svědků, obviněných i poškozené bral všechna učiněná zjištění v úvahu a vypořádal se s nimi podle zásad ovládajících proces hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), protože vyložil, které důkazy spolu vzájemně korespondují, a které se naopak většině z nich vymykají a proč. Způsob, jakým soud provedené důkazy hodnotil, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, nevykazuje žádné disproporce nebo libovůli a není zatížen ani jednostranným hodnocením důkazů či neobjektivním přístupem ke skutečnostem, které vzešly z výsledků provedeného dokazování. Jeho postup je transparentní a dostatečně vyjádřený v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování soudy učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, včetně toho, kterým důkazům uvěřily a kterým nikoli (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).

80. Nejvyššímu soudu nic nebánilo v tom, aby podle činěných skutkových závěrů posuzoval důvodnost námitek obviněnými vznesených podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zaměřených proti nesprávnému právnímu posouzení.

d) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

81. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. U takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Byť na vymezení důvodů dovolání uvedené argumenty nedopadají, vymezené zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

82. Důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se týkají námitky směřující proti závěru o podvodném úmyslu či uvedení jiného v omyl nebo schopnosti uhradit cenu rekonstrukce stavby manželkou obviněného J. P. v návaznosti na uzavřené dohody o narovnání.

83. Nejvyšší soud, aniž by opakoval to, co již v odůvodnění správně rozvedly soudy obou stupňů (srov. zejména body 178. až 215. rozsudku soudu prvního stupně a body 26., 34. až 39., 41. až 42., 44. až 45. rozsudku odvolacího soudu), zdůrazňuje, že v potřebné míře reagovaly na námitky dovolatelů a svá zjištění promítly do závěru, že obviněný M. P. jednal podvodně, tzn. od počátku s úmyslem náklady vyplývající ze smlouvy o dílo neuhradit, když věděl, že finanční prostředky nutné na splnění sjednaných podmínek nejsou objektivně k dispozici. Své úvahy rozvedly zcela v souladu s požadavky na vymezení znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Obviněná GLOSSINA byla uznána vinnou pomocí ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za použití § 7 a § 8 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 písm. a) t. o. p. o. vztahující se k jednání obviněného M. P. Pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestnému činu se dopustí ten, kdo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).

84. Podle tzv. právní věty soudy čin obviněného M. P. shledaly spáchaným v alternativě, že „sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněná společnost GLOSSINA svým jednáním naplnila znaky spočívající v tom, že „umožnila jinému spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“.

85. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním (např. uvedením nepravdivých údajů o své identitě a o svých majetkových poměrech – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 475/2016). O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité skutečnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, zpravidla se vztahuje na určité služby, zboží či věci, kterou oklamaný očekává nebo má obdržet.

Často je poškozený uváděn v omyl ohledně platební schopnosti dlužníka (vydlužitele) či o možnosti zaplatit za vylákané služby či zboží anebo v případě půjčky (nyní zápůjčky) o schopnosti dlužníka (vydlužitele) takovou půjčku (zápůjčku) splácet (srov. rozhodnutí č. 15/1969, 57/1978-III. Sb. rozh. tr.). Má-li být trestný čin podvodu spáchán uvedením v omyl, s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení, popř. i více takových podváděných osob současně nebo postupně [srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2653 až 2654]. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby (viz rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy.

Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda.

86. Obviněnému M. P. za vinu kladené jednání spočívá v tom, že jediného jednatele poškozené společnosti NAVA-K Tomáše Vohryzku a jeho prostřednictvím i tuto společnost uvedl v omyl tím, že ve svůj prospěch nechal jím záměrně nastrčenou a za tím účelem koupenou obviněnou společnost GLOSSINA, formálně řízenou jednatelem Ladislavem Namyslovem, kterou cíleně k podvodnému záměru zneužil, sjednat dne 20. 10. 2013 smlouvu o dílo, na jejímž základě na sebe obviněná společnost GLOSSINA smluvně převzala závazky z této smlouvy plynoucí coby objednatel dostavby přístavby rodinného domu v obci XY patřícího v rozhodném období do společného jmění manželů P.

Sám přitom u poškozené vyvolával zdání své solventnosti s tím, že veškeré, tj. i finanční, závazky plynoucí ze smlouvy o dílo bude plnit on jakožto osoba, v jejíž prospěch a na základě jejích pokynů byla smlouva uzavřena a následně také realizována předmětná stavba, tedy jako jediná osoba, která měla mít ze smlouvy o dílo (spolu se svou manželkou) skutečný prospěch, ačkoli věděl, že takovými prostředky nedisponuje on ani obviněná GLOSSINA, a ani v budoucnu v době splatnosti je nemůže očekávat, neboť jeho majetek byl zatížen exekucemi ve výši 55.000.000 Kč, přičemž hodnota těchto jeho závazků se dále v průběhu doby navyšovala o její příslušenství.

87. Závěr o naplnění pojmu „uvedení v omyl“ nebyl zpochybněn tím, že obviněný M. P. jednatele společnosti NAVA-K Tomáše Vohryzku částečně informoval, že na jeho majetek jsou vedeny exekuce, protože podstatné je, že současně s tím jej ujišťoval, že je schopen hradit závazky plynoucí ze sjednané smlouvy o dílo, a nikterak nedával najevo, že je před bankrotem, a s většinou svého majetku nemůže disponovat (viz podrobný popis v učiněných skutkových zjištěních). Utvrzoval Tomáše Vohryzku o tom, že exekuce u něj nejsou rozhodné jak svým pracovním postavením (generální ředitel XY), tak i způsobem chování, protože se prezentoval jako velmi movitý člověk.

I slovně vyvracel pochybnosti svědka o tom, že by nemohl cenu uhradit, a tedy v daných termínech plnit (viz body 106. až 133. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je proto zjevné, že tohoto zástupce poškozené společnosti pravdivě neinformoval o skutečném rozsahu jeho dluhů ani o tom, že penězi, jež by měl platit, nedisponuje (viz zejména body 129., 190., 204. rozsudku soudu prvního stupně). Pochybnosti poškozeného vyvracel ujišťováním, že exekuce pro něj nejsou likvidační a nepředstavují ve vztahu k plnění ze smlouvy o dílo žádnou hrozbu, neboť je má zcela pod kontrolou a stále disponuje dostatkem financí na úhradu závazků ze smlouvy o dílo.

K tomu zneužil důvěry Tomáše Vohryzky, s nímž se již pár let předtím seznámil, strávili spolu několik dovolených na horách a po celou dobu se mu obviněný M. P. prezentoval jako zdatný podnikatel, osoba žijící si tzv. na vysoké noze, zábavný společník, zkrátka jako člověk, kterému se dá v obchodních vztazích věřit (viz zejména body 124., 204. rozsudku soudu prvního stupně). Ve skutečnosti však již v době uzavírání smlouvy o dílo mezi společnostmi GLOSSINA a NAVA-K znal dobře svoji kritickou ekonomickou situaci, když čelil exekucím ve výši 55.000.000 Kč, které nebylo v jeho silách uhradit, neboť takovým majetkem movitým ani nemovitým nedisponoval, a ani nemohl do budoucna s jeho rozmnožením počítat, což bylo už s ohledem na existující exekuce u obviněného M.

P. vyloučeno a u obviněné společnosti GLOSSINA nepřicházelo v úvahu proto, že kromě realizace předmětné stavby žádná obchodní jednání ani jinou hospodářskou činnost, z níž by mohla generovat zisk, nevedla a nevykonávala. O správnosti tohoto závěru soudů svědčí obsah spisu, z něhož se podává, že k osobě obviněného M. P. bylo provedeno finanční šetření (č. l. 2646 až 2655 spisu), které nepotvrdilo, vyjma závazků po splatnosti v celkové výši 55.000.000 Kč (jejichž výše během doby narůstala o příslušenství), žádná aktiva, resp. aktiva v takové výši, která by mohla postačovat ke krytí závazků plynoucích z uvedené smlouvy o dílo (č. l.

2648 až 2652 spisu). Stejným způsobem bylo provedeno finanční šetření i k obviněné společnosti GLOSSINA (č. l. 2656 až 2657 spisu), která nevlastnila nic než 681,48 Kč na bankovním účtu u ČSOB, a. s., a lesní pozemek ve výměře 866 m2 (viz č. l. 2656 spisu).

Z obsahu spisu a výsledků provedeného dokazování lze podpořit závěr soudů o tom, že podvodné jednání obviněného zahrnovalo celou realizaci jeho záměru zhodnotit si rekonstrukcí dům, při zásadním nedostatku finančních prostředků tím, že namísto sebe do smluvního vztahu se zhotovitelem díla a osobu uzavírající předmětnou smlouvu o dílo, ač k realizovaném dílu neměla zcela žádný vztah, ustanovil obviněnou společnost GLOSSINA, neboť ta nebyla zatížena žádnými exekucemi či insolvencí, ač za vším, co se v této souvislosti uskutečnilo, stál a byl právě on sám, kdežto role jak této právnické osoby, tak i jejího jednatele, byla zcela minimální a dotvářela jen zdání řádného obchodního vztahu, o který však od počátku nešlo, protože obviněný věděl, že cena díla uhrazena pro nedostatek financí být nemůže.

Pro úplnost lze jen dodat, že společnost GLOSSINA žádné podnikatelské či jiné výdělečné aktivity nevykonávala, ale byla pouze tzv. servisní společností obviněného M. P. Pro podvodnost celého záměru a role obviněného v celém jednáním svědčí počátek a průběh celé této záležitosti spadající ještě do doby před uzavřením posuzované smlouvy o dílo, neboť jako původní zhotovitel díla vystupovala v daném projektu od března 2011 společnost RAVEL (objednatelem v té době byla společnost GENOPE na základě dohody s manželi P.), která pohledávku postoupila na společnost NAVA-K, a na místo objednatele nastoupila společnost GLOSSINA poté, co společnost GENOPE s poukazem na dlouhodobé zdravotní problémy svého jednatele ze smlouvy vystoupila (č. l.

414 až 424), přičemž dluh obviněného vůči společnosti RAVEL již tehdy činil 5.324.000 Kč. I tato skutečnost přispěla k tomu, že společnost RAVEL se ocitla v úpadku, který byla nucena řešit cestou insolvenčního řízení (č. l. 425-428). Poté, co došlo dne 20. 10. 2013 k uzavření smlouvy o dílo mezi společnostmi GLOSSINA a NAVA-K, dne 30. 4. 2014 uzavřela obviněná společnost GLOSSINA na pokyn obviněného M. P. se společností NAVA-K Dodatek č. 2 k této smlouvě, jímž došlo k navýšení smluvní ceny díla obsažené v Příloze č. 11 z původních 11.610.217 Kč bez DPH (č. l.

563) na 13.355.313,48 Kč bez DPH (č. l. 590 až 591). Dodatkem č. 1 ze dne 30. 4. 2014 došlo k úpravě termínů dokončení díla ve smyslu jejich prodloužení v první fázi do 31. 8. 2014 (původně podle Přílohy č. 1 Smlouvy o dílo do 31. 5. 2014), další fáze do 31. 12. 2013 (podle Přílohy č. 2 původní smlouvy do 31. 12. 2013) a třetí fáze prací do 31. 8. 2014 (podle Přílohy č. 3 do 28. 2. 2014) [č. l. 588 až 589]. Ani v těchto souvislostech obviněný poškozené společnosti nenaznačil, že je nezpůsobilý jakékoliv úhrady, protože dodatky smlouvy byly již realizovány v době, kdy byla nařízena exekuce jeho veškerého majetku (viz usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.

6. 2010, sp. zn. 53 EXE 469/2010, pravomocné dne 19. 6. 2012).