Nejvyšší soud Usnesení trestní

8 Tdo 267/2025

ze dne 2025-04-30
ECLI:CZ:NS:2025:8.TDO.267.2025.1

Právní věta

Důvodem pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení není samotné dřívější rozhodnutí o vině jiné osoby za stejný čin, pokud soud ve svém rozhodnutí jasně uvede, že o vině obviněného v dané věci nebylo dosud rozhodnuto a řízení proti němu probíhá samostatně. Při posuzování podjatosti soudce je rozhodující objektivní hledisko, tedy zda existují opodstatněné pochybnosti o jeho nestrannosti, nikoli pouze subjektivní přesvědčení účastníků řízení. Ustanovení o presumpci neviny a zásady spravedlivého procesu vyžadují, aby soudní rozhodnutí neobsahovala předčasné závěry o vině osob, o jejichž vině se v daném řízení ještě nerozhodlo, a aby bylo zřejmé, že tyto osoby jsou stíhány samostatně. Nesprávné právní posouzení skutku lze napadnout dovoláním, pokud bylo skutkové zjištění založeno na procesně nepoužitelných důkazech nebo je ve zjevném rozporu s obsahem důkazů, přičemž soudy jsou povinny řádně a logicky odůvodnit své závěry a vypořádat se s námitkami obviněných. Trestní odpovědnost právnické osoby je odvozena od jednání fyzických osob jednajících jejím jménem, a proto nelze předjímat její vinu před provedením řádného dokazování ve věci.

Plný text rozhodnutí

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání

obviněného M. P. a obviněné právnické osoby GLOSSINA, s. r. o., IČ: 24131393,

se sídlem Praha 3, Prokopova 148/15, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze

dne 4. 12. 2024, sp. zn. 9 To 62/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci

vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 3/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. P. a právnické

osoby GLOSSINA, s. r. o., odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 2 T 3/2022, byl v bodě 1. obviněný M. P. uznán vinným zločinem podvodu

podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a v bodě 2. obviněná

právnická osoba GLOSSINA, s. r. o., IČ: 24131393, se sídlem Praha 3, Prokopova

148/15 (dále „obviněná společnost GLOSSINA“) pomocí ke zločinu podvodu podle §

24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku

za použití § 7 a § 8 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 písm. a) t. o. p. o.,

jichž se dopustili zkráceně tím, že

ad 1. obviněný M. P. v úmyslu se protiprávně obohatit, společně s již

odsouzeným Ladislavem Namyslovem, nar. 14. 9. 1969, od 17. 7. 2012 jediným

jednatelem obviněné společnosti GLOSSINA, jednajícím v úmyslu poskytnout

obviněnému M. P. k tomuto potřebnou součinnost,

i když si byl vědom, že jeho majetková situace je od 1. 4. 2010 na úrovni

úpadku, jelikož mu byla na základě směnečného platebního rozkazu Krajského

soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 24 Cm 490/2009, pravomocně od 6. 10. 2009

uložena povinnost zaplatit směnečný peníz ve výši 5.000.000 Kč včetně

příslušenství, což však neučinil, byla mu nařízena exekuce jeho majetku a výkon

tohoto rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na soubor nemovitostí

ve společném jmění manželů M. P. a J. P., a na základě směnečného platebního

rozkazu Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 65/2010, pravomocného od 10. 4. 2010 zaplatit směnečný peníz ve výši 50.000.000 Kč včetně příslušenství, což

však neučinil, a proto mu byla nařízena exekuce jeho majetku popsanými

rozhodnutími pravomocnými od 16. 3. 2011 a 10. 8. 2012, přesto, jakožto od

počátku hlavní objednatel, konečný uživatel, nabyvatel (v rámci společného

jmění manželů) a stavebník specifikované přístavby svého rodinného domu, aniž

věděl, zda bude reálné splnit smlouvu na provedení této přístavby, jejíž obsah

předem dohodnul a ze které měl osobně profitovat bezplatným zvětšením svého

tehdejšího nemovitého majetku (v rámci společného jmění manželů), kdy tuto

smlouvu nechal namísto sebe uzavřít jím ovládanou obviněnou společnost GLOSSINA,

jakožto osoba s faktickým vlivem ve svůj prospěch na jednání společnosti

GLOSSINA, po ústní domluvě s Ing. Tomášem Vohryzkou, tehdejším předsedou

představenstva společnosti KLEMENT, a. s., IČ: 25016695, se sídlem Řehlovice

(dále „společnost KLEMENT“) - jediného akcionáře společnosti NAVA-K Teplice, a. s., IČ: 27332110, se sídlem Řehlovice, (dále „společnost NAVA-K“), a v dohodě s

tehdejším jediným společníkem a jednatelem obviněné společnosti GLOSSINA

Ladislavem Namyslovem, jenž v tomto postavení musel znát její špatnou

ekonomickou situaci, která od roku 2013 vykazovala zcela patrný negativní trend

a signalizovala bankrot, přesto nechal obviněnou společnost GLOSSINA, jednající

svým jediným jednatelem Ladislavem Namyslovem, uzavřít dne 20. 10. 2013 se

společností NAVA-K, jakožto zhotovitelem, smlouvu o dílo na dostavbu přístavby

svého rodinného domu č. p.

XY za částku určenou součtem cen uvedených v

přílohách smlouvy na 11.610.217 Kč, 1.696.365 Kč a 196.800 Kč bez DPH s

termínem dokončení do dne 31. 5. 2014, a zhotovitel byl oprávněn fakturovat

úhradu ceny objednateli nejdříve po dokončení části díla, a to ve výši

3.000.000 Kč a následně pak vždy k poslednímu dni následujícího měsíce v

rozsahu skutečně provedených prací,

obvinění takto jednali, přestože vzhledem k tehdejší patrné špatné ekonomické

situaci obviněné společnosti GLOSSINA a trendu dalšího zhoršování reálně

hrozilo nesplnění (neuhrazení) sjednaného závazku společností GLOSSINA, byť i

jen zčásti, když tato smlouva jí ukládala pouze závazek, ale neposkytovala

žádné odpovídající protiplnění,

a aniž se obviněný M. P. staral o úhradu tohoto závazku, ze kterého měl přitom

osobně bezplatně profitovat, obviněná společnost GLOSSINA uhradila společnosti

NAVA-K, po výzvách na úhradu souhrnné částky 20.253.191,45 Kč do 5. 10. 2015

jen 1.700.000 Kč, čímž celkem způsobil společnosti NAVA-K škodu ve výši nejméně

15.429.191,45 Kč. ad 2. Obviněná společnost GLOSSINA jednající svým tehdejším jediným jednatelem

a společníkem již odsouzeným Ladislavem Namyslovem, nar. 14. 9. 1969, uzavřela

dne 20. 10. 2013 se společností NAVA-K, jakožto zhotovitelem, smlouvu o dílo na

dostavbu přístavby rodinného domu č. p. XY, za částku určenou součtem cen

11.610.217 Kč, 1.696.365 Kč, 196.800 Kč s termínem dokončení do dne 31. 5. 2014, zhotovitel byl oprávněn fakturovat úhradu ceny objednateli nejdříve po

dokončení části díla v uvedeném rozsahu, ne však před datem 1. 1. 2014 ve výši

3.000.000 Kč a za dále stanovených podmínek, toto tato smlouva jí ukládala

pouze závazek, ale neposkytovala žádné odpovídající protiplnění (naopak z ní

měl majetkově profitovat bezplatným zvětšením svého tehdejšího nemovitého

majetku obviněný M. P., který obsah této smlouvy předem dohodnul), přičemž od

roku 2013 byla patrná špatná ekonomická situace této obviněné právnické osoby,

vykazovala zcela patrný negativní trend, svědčící pro existenci její platební

neschopnosti, okamžitá likvidita blížící se nule signalizovala bankrot,

hraničila s předlužením, a i další ukazatele vykazovaly zcela negativní vývoj. Obviněná uhradila společnosti NAVA-K po výzvách za provedenou práci ze sjednané

ceny díla podle faktur namísto částky 20.253.191,45 celkem jen 1.700.000 K.,

Tímto způsobem obviněná společnost GLOSSINA s obviněnými M. P. a Ladislavem

Namyslovem způsobila společnosti NAVA-K škodu ve výši nejméně 15.429.191,45 Kč.

2. Obviněný M. P. byl za tento zločin pod bodem 1. a dále za sbíhající

se zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž

byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11.

2022, sp. zn. 49 T 8/2021, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne

14. 6. 2023, sp. zn. 5 To 20/2023, odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za

užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání

pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen

do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest

zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena

statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích a družstvech v trvání

sedmi let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl ohledně něj zrušen výrok o

trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2022, sp. zn.

49 T 8/2021, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023,

sp. zn. 5 To 20/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněná GLOSSINA byla za zločin pod bodem 2. odsouzena podle § 16 odst. 1 t.

o. p. o. k trestu zrušení právnické osoby.

3. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že podle § 228 odst. 1

tr. ř. jsou oba obvinění společně a nerozdílně povinni zaplatit poškozené

společnosti NAVA-K částku 2.429.191,45 Kč, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla

tato poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech

občanskoprávních.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 12. 2024,

sp. zn. 9 To 62/2024, o odvoláních obviněných rozhodl tak, že podle § 258 odst.

1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné společnosti GLOSSINA a

podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obou obviněných

rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu uloženém společnosti

GLOSSINA a ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při

nezměněném výroku o vině u obou obviněných a nezměněném výroku o trestu

uloženém obviněnému M. P. znovu obviněnou společnost GLOSSINA odsoudil podle §

209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 16 odst. 1 t. o. p. o. k trestu zrušení

právnické osoby.

II. Z dovolání obviněných

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím obhájců

dovolání oba obvinění shodně s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1

písm. b), g), h) tr. ř.

a) dovolání obviněného M. P.

6. Obviněný M. P. k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vytýkal,

že v průběhu řízení před soudem prvního stupně namítal vyloučení soudů senátu

Krajského soudu v Ústí nad Labem z konání úkonů trestního řízení podle § 30

odst. 1 tr. ř., a to pro pochybnost pro jejich poměr k projednávané věci.

Důvodem byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2023, č. j.

2 T 5/2023-173, jímž ve stejném složení senátu rozhodl o vině původně společně

stíhaného obviněného Ladislava Namyslova, jehož trestní věc byla vyloučena k

samostatnému projednání u hlavního líčení konaného dne 29. 3. 2023, poté, co

soud schválil dohodu o vině a trestu jím uzavřenou mezi státním zástupcem

Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a současně jej uznal vinným

ze spáchání pomoci ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 209 odst.

1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Krajský soud o této námitce rozhodl usnesením

ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 2 T 5/2023, tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. žádný

ze členů tohoto senátu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve

věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 3/2022.

Správnost tohoto závěru potvrdil i vrchní soud jako soud stížnostní.

7. Obviněný k námitce podjatosti, na níž trvá, uvedl, že trestní řízení

bylo vedeno proti němu a obviněným společnosti GLOSSINA a jejímu jednateli

Ladislavu Namyslovovi, jenž u prvního hlavního líčení dne 28. 3. 2023 prohlásil

vinu a po jeho výslechu, týkajícího se zejména činnosti obviněného M. P., a

výpovědi dalších spoluobviněných, bylo hlavní líčení přerušeno a následně

Ladislav Namyslov spolu se státním zástupcem uzavřeli dohodu o vině a trestu.

Dovolatel poukázal na podle něj nesprávnou interpretaci procesního průběhu

předmětného hlavního líčení konaného dne 29. 3. 2023, obsaženou zejména v bodě

32. napadeného rozsudku odvolacího soudu, která je v rozporu s obsahem

protokolu o hlavním líčení ze dne 28. až 31. 3. 2023. Označil za nestandardní,

že soud na žádost jednoho z více spoluobviněných přerušil hlavní líčení, aby mu

dal prostor vyjednat a uzavřít dohodou o vině a trestu do druhého dne.

8. K důvodům podjatosti vedle nestandardního postupu soudu prvního

stupně při uzavírání dohody o vině a trestu spoluobviněného poukázal na

rozhodování v obdobné procesní situaci Evropským soudem pro lidská práva (dále

„ESLP“) s ohledem na to, že ve výrokové části rozsudku ze dne 22. 5. 2023, sp.

zn. 2 T 5/2023, jímž byla schválena dohoda o vině a trestu tak, že obviněný

Ladislav Namyslov je vinen tím, že „společně s M. P., jehož trestní stíhání je

vedeno odděleně a o jehož vině dosud nebylo rozhodnuto“, avšak v dalších

částech výroku téhož rozsudku již zcela převzal znění popisu skutku tak, jak

jej podávala obžaloba, aniž by přihlédl k tomu, že odsuzuje pomocníka k

trestnému činu jiného, ke kterému je povinen přistupovat s presumpcí neviny. Na

mnohých místech výrokové části rozsudku používá soud prvního stupně formulace,

kterými hodnotí jednání obviněného M. P., jeho úmysly, motivaci či stav jeho

vědomí (např. „M. P. si byl vědom, že jeho majetková situace je od 1. 4. 2010

na úrovni úpadku“…). Přes formulaci v uvozovací větě popisu skutku, ze kterého

uznává vinným Ladislava Namyslova, na sedmi místech popisu skutku jednoznačně

de facto konstatuje i jeho vinu. Právě tyto soudem užité formulace v pasážích,

ve kterých v popisu skutku hovoří o dalších osobách, které se měly podílet na

projednávané trestné činnosti, ale současně je ve vztahu k nim vedeno

samostatné trestní řízení, což zakládá důvod pro pochybnosti o tom, zda v nyní

posuzované trestní věci bude senát složený ze stejných soudců schopen

rozhodovat nestraně bez vnitřního pocitu vázanosti svým rozhodnutím v již

skončené trestní věci Ladislava Namyslova. Na podporu své argumentace dovolatel

odkázal na závěry a východiska rozhodnutí č. 10/2024 Sb. rozh. tr. (obdobně též

usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tvo 2/2024) s tvrzením, že soud

porušil povinnosti stanovené ve Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU)

2016/343 ze dne 9. 3. 2016 i rozhodnutí Soudního dvora EU v rozsudku ze dne 5.

9. 2019 ve věci C-377/18, nebo rozsudky ESLP ze dne 27. 2. 2014 ve věci Karaman

proti Německu, stížnost č. 17103/10, či ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti

Slovensku, stížnost č. 63073/19). Podle těchto rozhodnutí bylo třeba důsledně

odlišit osobu obviněného, o jehož vině není rozhodováno, a jeho konkrétní účast

na společné trestné činnosti tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není aktuálně

posuzována, a to za užití takové formulace skutkových zjištění a popisu účasti

tohoto obviněného na trestném jednání, která bude předcházet jakémukoli možnému

předběžnému úsudku o vině dotčené osoby. Soud prvního stupně v daném případě

při rozhodování o schválení dohody o vině a trestu však postupoval zcela

mechanicky, když ve skutkové větě zanechal stejné formulace, jaké byly užity v

obžalobě, a tedy vůbec neodlišil procesní postavení osoby dosud nevinné.

9. Podle obviněného došlo k porušení zásady presumpce neviny v tom, že

spoluobviněný Ladislav Namyslov byl uznán vinným pomocí ke zločinu podvodu

podle § 24 odst. 1 písm. c), § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku

dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o spáchání daného trestného činu jeho

hlavním pachatelem, čímž dříve, než rozhodl o vině dovolatele, zcela zřetelně

vyjádřil svůj názor na danou věc, a to že trestný čin byl spáchán, aniž o něm

bylo dosud pravomocně rozhodnuto. Pokud by v posuzované trestní věci senát

soudu prvního stupně vyčkal s vydáním rozsudku nad spoluobviněným Ladislavem

Namyslovem (22. 5. 2023) do doby vyhlášení rozsudku (14. 5. 2024) v nyní

posuzované trestní věci, nebylo by porušeno základní ústavní právo na

projednání věci v přiměřené lhůtě ani práva jiná.

10. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný

namítal zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodným skutkovým

zjištěním, určujícím pro naplnění znaku trestného činu, který spatřoval ve

způsobu, jakým soudy vyhodnotily obsah výpovědi svědka Tomáše Vohryzky (viz bod

26. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), z níž dovodily, že kdyby znal

skutečný stav věci, nedal by pokyn k uzavření předmětné smlouvy o dílo. Soudy

totiž pominuly nutnost rozlišovat, kdy mělo dojít k údajnému ujišťování svědka

Tomáše Vohryzky o finanční kondici obviněného umožňující mu uhradit cenu díla,

protože pro naplnění znaků zločinu podvodu se tak muselo stát před tím, než

byla daná smlouva o dílo uzavřena, tedy před datem 20. 10. 2013, což však z

výpovědi tohoto svědka nelze dovodit, protože k rozhovorům mezi nimi o tom, zda

bude obviněný M. P. schopen uhradit cenu rekonstrukce rodinného domu, docházelo

později v průběhu provádění díla, a tedy tato okolnost nemohla mít vliv na to,

zda svědek bude uveden v omyl, v jehož důsledku jím řízená společnost NAVA-K

uzavře předmětnou smlouvu o dílo.

11. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podložil

výhradou, že odvolací soud vadně posuzoval, do jaké míry je či není podstatné,

zda jeho manželka J. P. a její finanční či majetkové zázemí mohlo mít význam

při hodnocení schopnosti uhradit cenu díla a účinků uzavření dohody o narovnání

mezi ní a obviněnou společností GLOSSINA dne 23. 3. 2023, případně navazující

dohody o narovnání se společností NAVA-K dne 17. 6. 2024. Zdůraznil, že

finanční a majetkové zázemí jeho manželky bylo na takové úrovni, že umožňovalo

uhradit cenu díla, jak plyne i z odůvodnění usnesení státního zástupce

Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. j. 1 KZV 89/2020-18. V

tomto směru namítl, že citované usnesení státního zástupce vycházelo nejen z

údajů z roku 2015 a 2016, jak vadně konstatoval odvolací soud, a že cena díla

byla vždy mezi stranami smlouvy o dílo otázkou spornou.

12. Soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily skutečnosti vyplývající z

uzavřených dohod o narovnání, pokud je označily za účelové s tím, že o jejich

faktické existenci lze mít důvodné pochybnosti. Poukázal na to, že společnosti

NAVA-K již byla obviněnou GLOSSINOU uhrazena částka 13.000.000 Kč, avšak soud

odmítl zkoumat původ těchto finančních prostředků, a že odvolací soud měl k

dispozici i navazující dohodu o narovnání ze dne 17. 6. 2024, uzavřenou ve

smyslu § 1903 a násl. obč. zákoníku mezi společnostmi NAVA-K, GLOSSINA,

obviněným a jeho manželkou jako zúčastněnou osobou, a že již před podpisem

dohody o narovnání byla uvedená částka uhrazena s výslovným konstatováním, že

na úhradu byly použity i finanční prostředky J. P. Společnost NAVA-K nadto

výslovně prohlásila, že se dále necítí být poškozenou pro účely trestního

řízení a zavázala se dále neuplatňovat právo na náhradu nákladů spojených s

uplatněným nárokem poškozené v trestním řízení. K této nově vzniklé skutečnosti

odvolací soud zaujal postoj vyjádřený v bodě 37. odůvodnění rozsudku, s nímž se

dovolatel neztotožnil, protože se měl soud zabývat tím, zda nešlo o realizaci

obchodního práva, které k nápravě postačovalo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu

ve věci sp. zn. 7 Tdo 89/2003), obzvláště za situace, kdy uvedené dohody o

narovnání tvořily předmět civilního řízení vedeného do té doby u Obvodního

soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 363/2017. Absence jakéhokoliv zohlednění

této skutečnosti přinejmenším jako polehčující okolnosti je důvodem, pro který

rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp.

jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

13. Závěrem dovolání obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil

podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne

14. 5. 2024, sp. zn. 2 T 3/2022, i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4.

12. 2024, sp. zn. 9 To 62/2024, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal

Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl.

b) dovolání obviněné společnosti GLOSSINA

14. Obviněná společnost GLOSSINA v dovolání rovněž vytýkala

prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podjatost senátu

soudu prvního stupně s ohledem na skutečnost, že tentýž senát ve stejném

složení rozhodl o schválení dohody o vině a trestu spoluobviněného Ladislava

Namyslova, který byl stíhán jako účastník trestného činu, přičemž byl zároveň

jediným členem statutárního orgánu odsouzené společnosti, ač při schválení této

dohody o vině a trestu došlo k předjímání rozhodnutí o ostatních

spoluobviněných ještě před tím, než nalézací soud ohledně nich započal s

prováděním dokazování. Přestože soudy k námitce obviněné společnosti GLOSSINA

uvedenou vadu v řízení neshledaly, dovolatelka zopakovala své přesvědčení, že

jde o specifický vztah mezi účastníkem na trestném činu a hlavním pachatelem,

kdy trestnost účastníka je závislá na trestnosti činu hlavního pachatele, a

schválil-li soud před zahájením dokazování ve věci dohodu o vině a trestu

účastníka, tím předjímal vinu hlavního pachatele.

15. Uvedená vada existovala i v přípravném řízení, kdy ve věci

rozhodoval vyloučený orgán o stížnostech jednotlivých odsouzených proti

usnesení o zahájení trestního stíhání, konkrétně šlo o státního zástupce

Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jenž rozhodoval přesto, že

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem i Vrchní státní zastupitelství v

Praze dalo k usnesení o zahájení trestního stíhání, proti němuž předmětná

stížnost směřovala, pokyn. Obviněná se neztotožnila s reakcí odvolacího soudu

na tuto její námitku uvedenou v odvolání, když v bodě 43. napadeného rozsudku

vytknuté pochybení neshledal, s názorem, že dozorový státní zástupce nevydal

pokyn k zahájení trestního stíhání, ale toliko přezkoumával, zda je na místě

věc odložit, a poukázal přitom na opožděnost této výhrady, která měla být

namítána v přípravném řízení, a pokud tak neučinila, nemůže být taková vada

důvodem pro zrušení rozsudku. Uvedený názor odvolacího soudu považovala za

neodpovídající judikatuře Nejvyššího soudu.

16. Se zřetelem na zákonné vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. obviněná poukázala na nepoužitelnost výpovědi původně spoluobviněného

Ladislava Namyslova jako důkazu, u něhož nebyl dodržen zákonný procesní postup

předepsaný pro hlavní líčení, pokud jde o institut prohlášení viny, resp.

uzavření dohody o vině a trestu, když soud namísto přerušení hlavního líčení za

účelem sjednání dohody o vině a trestu tohoto obviněného vyslechl, a to

prakticky výhradně k jednání ostatních spoluobviněných, a teprve poté jeho věc

vyloučil do samostatného projednání, kde schválil jím uzavřenou dohodu o vině a

trestu se státním zástupcem. Odvolací soud sice označil uvedený postup soudu

prvního stupně za nestandardní a nedoporučený, nicméně neshledal jej

nezákonným, neboť, jak uvedl odvolací soud v bodě 33. svého rozsudku, postupy

jednotlivých prvostupňových soudů se při procesním postupu po předložení dohody

nebo prohlášení viny liší, a proto některé soudy přistupují k vyloučení věci

ihned, jiné po provedení části dokazování, přičemž s ohledem na povahu věci

nebyl ze strany nalézacího soudu zvolen postup nelogický. S takovým názorem

dovolatelka nesouhlasí a ve výpovědi Ladislava Namyslova spatřuje procesně

nepoužitelný důkaz.

17. Obviněná vady shledávala i ve skutkových zjištěních, protože

považovala za špatnou konstrukci zjištěného podvodného jednání obviněného M. P.

jako hlavního pachatele, protože výroková věta odsuzujícího rozsudku pracovala

s verzí, že měl exekuce v řádech desítek milionů korun, přičemž však bylo

zároveň prokázáno, že poškozená společnost o těchto exekucích věděla, neboť

takovou skutečnost nijak nezamlčoval, a proto prostředníkem celého obchodního

vztahu byla právě obviněná společnost GLOSSINA. Nebylo zjištěno, jakým

konkrétním jednáním měl obviněný uvést společnost NAVA-K v omyl nebo jejího

omylu využít k vlastnímu obohacení. Ani odvolací soud tento nedostatek

neodstranil, když toliko konstatoval, že obviněný M. P. odsouzenou společnost

přímo ovládal, přičemž nezaplacení odměny poškozené společnosti bylo jeho

rozhodnutím, z něhož dovozuje podvodný úmysl, a to přesto, že v trestním řízení

je třeba zcela jasně a exaktně zjistit a označit skutečnosti, které tvoří

základní znaky určitého trestného činu. Uvedení dvou alternativ, z nichž si

soud žádnou nevybere, nepovažuje dovolatelka za správné.

18. Soudy se podle obviněné řádně nevypořádaly ani s poměry manželů P.,

protože nerespektovaly, že je bylo třeba zkoumat ke dni jejich trestněprávně

relevantního jednání, avšak znalkyně z oboru ekonomika Ing. Lenka Chvojková ve

svém posudku své závěry činila až k době po spáchání činu. Překročila meze

svého zkoumání, když hodnotila po právní stránce některá zjištění, např. že

odsouzená společnost naplňovala všechny znaky úpadku, ačkoliv pro takový závěr

nebyly naplněny zákonné podmínky, nebo hodnotila majetkové poměry J. P., k níž

mylně uvedla, že dluhy jednoho z manželů automaticky zatěžují i druhého z

manželů a hovořila o „úpadku rodiny“, což nekriticky převzal i soud prvního

stupně, jenž přehlížel příjmy J. P. i obviněné GLOSSINY. Pokud znalkyně dospěla

k závěru, že situace dovolatelky nebyla dobrá od roku 2013, nezjistila, jaká

byla její hospodářská situace ke dni uzavření smlouvy o dílo, tj. ke dni 20.

10. 2013 s tím, že obviněná společnost nedostatky začala vykazovat až po

uzavření smlouvy a v jejím přímém důsledku. Nesprávným shledala i závěr o škodě

přesahující 18.000.000 Kč, neboť původní uzavřená smlouva o dílo zněla na

částku 11.610.217 Kč. Další závazky v podobě fakturovaných víceprací a

tvrzených změn projektu na straně investora sice ze strany poškozené

společnosti NAVA-K byly tvrzeny, avšak skutečnému provedení takových víceprací

neodpovídají dostupné důkazy, například zápisy do stavebního deníku, který byl

k důkazu proveden.

19. Nesprávně byla též podle obviněné zjištěna způsobená újma, pokud

soudy vycházely z uznání dluhu provedené obviněným M. P. a z fakturace samotné

společnosti NAVA-K, přestože nejde o „škodu“ ve smyslu trestního práva. Bylo

třeba zjišťovat náklady vynaložené na přestavbu předmětného rodinného domu,

které podle poškozené činily 4.000.000 Kč, a proto není možné obviněným klást

za vinu způsobení újmy několikanásobně vyšší, jež navíc odůvodňuje použití

vyšší právní kvalifikace.

20. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze přiřadit výhrady

obviněné týkající se nenaplnění obligatorních znaků trestného činu podvodu

hlavního pachatele, a že proto nemělo s ohledem na zásadu akcesority

účastenství dojít ani k odsouzení dovolatelky za stejný trestný čin ve formě

pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku s tím, že nebylo možné slučovat

finanční poměry obviněného a obviněné, když poškozená společnost NAVA-K o

exekucích obviněného věděla. V takovém případě obviněný tuto skutečnost

nezamlčel, když ani sám žádnou smlouvu neuzavřel. Pro závěr o naplnění znaku

„uvedení v omyl“ dovolatelka nevidí ve skutkové větě dostatečné skutečnosti.

Podložen skutkově neshledává ani znak, že obviněný M. P. takový omyl sám

vyvolal, či jej pouze k vlastnímu obohacení využil. Není ani pravdou, že by

jednatel poškozené společnosti NAVA-K věděl toliko, že vůči obviněnému je

vedena nějaká exekuce bez znalosti výše závazku. Soud nerespektoval ani to, že

trestnost takového jednání je možno připustit pouze v případě, kdy pachatel ví,

že převzatý závazek nebude schopen splnit, a takovou skutečnost svému smluvnímu

partnerovi zamlčí. Samotná nejistota ohledně budoucího možného splnění závazků

naopak k naplnění znaků trestného činu podvodu nestačí. Mezi exekučním řízením

proti obviněnému M. P. a uzavřenou smlouvou mezi obviněnou společností GLOSSINA

a společností NAVA-K neexistuje žádný kauzální nexus, neboť obviněný žádnou

smlouvu s poškozenou neuzavřel ani neučinil jiné kroky, jimiž by na sebe

převzal závazek, který by objektivně nebyl schopen plnit.

21. Obviněná poukázala rovněž na to, že kdyby obviněný M. P. neměl v

úmyslu závazek uhradit, smlouvu o dílo mohl uzavřít i sám, a nebylo tak nutno

do celé transakce zahrnovat společnost GLOSSINA. Oba dovolatelé se o narovnání

s poškozenou pokoušeli ještě předtím, než ze strany poškozené došlo k podání

trestního oznámení, což vyplynulo i ze svědeckých výpovědí Tomáše Vohryzky a R.

J., nedošlo pouze ke shodě ohledně výše částky. Společnost NAVA-K počala svou

pohledávku vymáhat nejprve v civilním řízení, a trestní oznámení podala přesto,

že nemohla dosáhnout uspokojení své pohledávky v tomto trestním řízení, jehož

jediným účelem zjevně bylo stupňování nátlaku na obviněné. Ze všech důvodů není

možné dovozovat podvodný úmysl spočívající v rozhodnutí závazek nezaplatit za

situace, kdy mezi stranami probíhá civilní spor, strany jednají a obviněná

společnost prokazatelně přes společnost MONOTAME připravila již v roce 2017

částky 8.000.000 Kč a 10.000.000 Kč na případné narovnání. Pokud soud dovodil,

že GLOSSINA byla pouze jakousi nastrčenou figurkou, která měla vzbudit zdání

legálnosti celého jednání, poukázala na to, že stejně nastrčenou figurkou byla

společnost NAVA-K, která v době zahájení výstavby neměla téměř žádné

zaměstnance, veškeré personální kapacity na stavbě byly společnosti KLEMENT,

neměla prakticky žádné obraty ani žádné zkušenosti s podobnými stavbami, a tedy

sama byla nastrčenou prázdnou schránkou (viz výpověď Z. U.).

22. Vadným bylo podle obviněné určení okolností rozhodných pro vznik

škody, za níž nemůže být považován výnos z peněz na základě smlouvy, k jejímuž

uzavření došlo trestným činem. V případě smlouvy o dílo mezi obviněnou

společností GLOSSINA a společností NAVA-K je škodou pouze částka, kterou

společnost NAVA-K tratila při provádění díla. Pokud však společnost NAVA-K

prakticky žádnou stavbu neprováděla, byla pouze prázdnou schránkou, která

využívala kapacity společnosti KLEMENT, a na stavbě se nacházela spousta

subdodavatelů, z nichž řada nedostala ani zaplaceno, nelze jí přisuzovat

neuhrazenou částku jako vzniklou škodu, protože část nákladů pak hradila

společnost KLEMENT. Soudy pochybily, pokud nebraly v potaz, že složkou škody

není marže zhotovitele ani další složky, které nejsou spojeny s úbytkem majetku

na straně poškozeného. Na základě listinných důkazů předložených poškozenou

činila skutečná škoda částku 3.815.207,78 Kč, a další škodu se nepodařilo

prokázat, což je výše nedosahující hranice škody velkého rozsahu [§ 138 odst. 1

písm. d) tr. zákoníku], a proto skutek měl být právně kvalifikován jako zločin

podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

23. Nebylo objasněno, jaké byly zůstatky na účtu J. P., a zda nad rámec

jejích, soudem zjišťovaných obratů, neměla na bankovním účtu další finanční

prostředky. Úhrnný příjem obviněné společnosti GLOSSINA a J. P. činil za od

roku 2013 do roku 2017 celkem 33.810.159 Kč, za dobu výstavby pak 18.442.230

Kč. I bez započtení příjmů obviněného M. P., vůči kterému byla vedena exekuce,

je zjevné, že hodnotu díla, která byla stanovena na základě smlouvy o dílo na

částku 11.610.217 Kč, byla v rozhodném období schopna zaplatit obviněná

společnost GLOSSINA i J. P., a to již v době výstavby. Za zmatečný obviněná

označila znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence,

zpracovaný Ing. Lenkou Chvojkovou, která nejen, že vadně vyhodnotila existenci

podmínek úpadku na straně obviněné společnosti GLOSSINA, ale i to, zda závazek

obviněného M. P., pro který byla vedena exekuce, byl součástí společného jmění

manželů. Z výpovědi znalkyně u hlavního líčení vyplynulo, že příjmové poměry J.

P. porovnávala pouze a výhradně s výší směnečných pohledávek, i když u dluhů

manželů je nutno rozlišit závazky, které jsou pouze jednoho z nich, od dluhů

společných, s čímž se pro vznik směnečného závazku ve smyslu § 143 odst. 1

písm. b) a § 170 písm. b) obč. zákoníku soudy nevypořádaly [viz Komentář k §

710 (Pasiva společného jmění manželů). PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol.

Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č.

12.; dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22

Cdo 2498/2013]. Soud tak neměl žádné podklady k tomu, aby učinil rozhodnutí,

zda závazky obviněného M. P. jsou součástí společného jmění manželů, či

nikoliv. Výdělkové poměry manželů P. z let 2013 až 2019 nenaznačují, že by

závazek ve výši 50.000.000 Kč, který obviněný převzal, nevybočoval z obvyklých

transakcí, které manželé P. v rámci obvyklého hospodaření činili.

24. Napadená rozhodnutí jsou podle dovolatelky tendenční a výsledkem

libovůle soudů, které nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů, a proto

dospěly i k nesprávným právním závěrům.

25. Obviněná namítala i to, že měl být vyloučen senát nalézacího soudu i

státní zastupitelství. Vyloučení senátu namítala již v předchozím řízení před

soudy nižších stupňů, jakož i před Ústavním soudem na základě ústavní

stížnosti, kterou však Ústavní soud pro její předčasnost odmítl. Důvod

spatřované podjatosti senátu spočíval v tom, že tentýž senát uzavřel dohodu o

vině a trestu se spoluobviněným Ladislavem Namyslovem, u nějž nejprve schválil

jím učiněné prohlášení viny s poukazem na zásadu akcesority účastenství a

zásadu přičitatelnosti jednání statutárního orgánu právnické osobě ve smyslu §

8 t. o. p. o. S odkazem na § 314r odst. 2 tr. ř. a jeho nedodržení ve věci

spoluobviněného Ladislava Namyslova zmínila, že s ohledem na princip akcesority

účastenství a na provázanost jednání obviněného Ladislava Namyslova a obviněné

společnosti GLOSSINA, schválení dohody o vině a trestu předtím, než v její věci

proběhlo dokazování, bylo vadným postupem, protože když soud schválil dohodu o

vině a trestu a na stejném skutkovém základě určil i vinu spoluobviněných, o

které v dalším řízení na základě toho předpojatě rozhodl, šlo o pochybení, na

které dopadá judikatura ESLP, konkrétně rozsudek ze dne 25. 11. 2021 ve věci

Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63703/19, jenž navazoval na rozsudek

Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) ze dne 17. 11. 1993, sp. zn. C-2/91,

ve věci Meng proti Německu. V uvedených rozhodnutích formulované premisy platí

o to více v případech, kdy s ohledem na právní konstrukci stíhaného jednání a

podmínky trestnosti jsou vztahy mezi jednotlivými obviněnými natolik pevné, že

je nelze jednoduše oddělovat. U jednání účastníka trestnost jednání závislá od

činu hlavního pachatele predikuje schválená dohoda o vině a trestu a názor

soudu, že její obsah odpovídá spisovému materiálu, i osud dalších

spoluobviněných. Pokud odvolací soud k obsahově shodné námitce obviněných

uplatněné v podaných odvoláních odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ve

věci sp. zn. 5 Tdo 622/24, nešlo o obdobnou záležitost, neboť tam uvedená

námitka neobsahovala stejnou argumentaci, jakou zvolila dovolatelka v nyní

posuzované věci.

26. Podjatost státního zastupitelství spatřovala v řízení o stížnosti

proti usnesení o zahájení trestního stíhání, protože Krajské státní

zastupitelství učinilo na základě pokynu Vrchního státního zastupitelství v

Praze ze dne 2. 7. 2019, č. j. 1 VZN 1687/2019-42, který obsahuje jak pokyn ke

změně skutkového náhledu na věc, jenž prakticky kopíruje náhled obžaloby (a

napadeného rozsudku), tak samo formulovalo skutek, který má být předmětem

dalšího prověřování. Věc pak byla odložena usnesením policejního orgánu ze dne

8. 4. 2020, č. j. KRPU-47677-64/TČ-2019-040080-BER, které bylo zrušeno Krajským

státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 5. 2020, č. j. 1

KZN 642/2019-92, a věc policejnímu orgánu vrátilo zpět k dalšímu prověřování,

přičemž mu udělilo pokyn k prověření majetkových poměrů obviněné společnosti a

manželů P. Na základě tohoto pokynu policejní orgán dne 30. 9. 2020 vydal

usnesení o zahájení trestního stíhání č. j. KRPU-47677-124/TČ-2019-040080-BER,

které krajské státní zastupitelství dne 3. 12. 2020, č. j. 1 KZV 89/2020-18,

jako nezákonné zrušilo, a policejní orgán poté usnesením ze dne 10. 12. 2020,

č. j. KRPU-47677-167/TČ-20191-040080-BER, rozhodl tak, že věc opětovně odložil.

Ve věci rozhodovalo Vrchní státní zastupitelství v Praze, které svým usnesením

ze dne 15. 2. 2021, č. j. 1 VZT 7/2021-11, usnesení policejního orgánu o

odložení věci zrušilo a věc mu vrátilo k dalšímu došetření. I přesto policejní

orgán usnesením ze dne 24. 6. 2021, č. j. KRPU-47677-192/TČ-2019-040080-BER,

věc znovu odložil. Toto usnesení pak bylo zrušeno usnesením Krajského státního

zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2021, č. j. 1 KZV 89/2020-75, a v

návaznosti na ně bylo ve věci vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání.

Proti tomuto usnesení podali obvinění stížnost, o které rozhodovalo Krajské

státní zastupitelství v Ústí nad Labem, jež však bylo podle jejich názoru z

rozhodování o stížnosti vyloučeno, neboť i rozhodnutí neobsahovalo výslovně

pokyn věc odložit, obsahovalo takové skutkové a právní závěry, které svědčily o

vůli státního zastupitelství věc neodkládat. Jedinou možností v řízení před

soudem, jak uvedené pochybení zhojit, je vrácení věci státnímu zástupci k

došetření, a následné zrušení vadného rozhodnutí ze strany nadřízeného státního

zastupitelství (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 3 Tz 51/2013 či

sp. zn. 3 Tz 24/2016, nebo rozhodnutí č. 8/2013 Sb. rozh. tr., obdobně též

rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tz 32/2013, sp. zn. 5 Tz 94/2012

či sp. zn. 4 Tz 25/2014). Z uvedených důvodů měla být věc v rámci soustavy

státních zastupitelství postoupena k vyřízení Nejvyššímu státnímu

zastupitelství. Protože se tak nestalo, ve věci rozhodoval vyloučený orgán, a

proto je třeba napadený rozsudek zrušit a věc vrátit zpět do přípravného řízení.

27. Obviněná společnost GLOSSINA v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší

soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 9 To

62/2024, podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil, jakož aby zrušil

jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5.

2024, sp. zn. 2 T 3/2022, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému

soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Zároveň požádala o odklad výkonu trestu zrušení právnické osoby, jenž jí byl

napadeným rozsudkem uložen, až do pravomocného rozhodnutí o jejím dovolání,

neboť v případě, že by její dovolání bylo shledáno důvodným, bude výkon tohoto

trestu nevratným a nenapravitelným procesem.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a replik k němu

28. Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněného M. P. k výhradám

podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. o podjatosti senátu soudu prvního stupně

připomenul, že o totožné námitce Vrchní soud v Praze rozhodoval usnesením ze

dne 24. 10. 2023, v němž v bodech 30. až 33. vysvětlil důvody, pro které senát

vyloučen není, s čímž se státní zástupce ztotožnil. Podle citovaných rozhodnutí

ESLP samotná presumpce neviny se vztahuje na obviněného v konkrétním trestním

řízení a není porušena tím, že je účast obviněného na trestné činnosti v

předmětném řízení uvedena již ve výroku nebo odůvodnění dřívějšího soudního

rozhodnutí, kterým byla odsouzena jiná osoba. Proto je podstatné, jakým

způsobem soud ve vyloučené věci přistupoval k osobě obviněného M. P., a zda

rozhodnutí ve vyloučené věci sloužilo jako výhradní podklad pro uznání viny

obviněného v „jeho“ trestní věci. V předmětném rozhodnutí soud uvedl, že „o

vině obviněného M. P. nebylo dosud rozhodnuto a že věc je projednávána

samostatně“. I když soud mohl osobu obviněného označit např. jen iniciály či

jiným způsobem, nejde o pouhý formalismus, jak namítá obviněný, nýbrž o

naprosto běžnou soudní praxi, která bez dalšího sama o sobě nemůže vést k

úvahám o podjatosti či jiné překážce pro rozhodování totožného soudního senátu

ve věci. V podrobnostech státní zástupce souhlasil se závěry v bodě 31.

odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nimiž se ztotožnil, protože v posuzované

věci obviněného M. P. soud při rozhodování o jeho vině nevycházel toliko z

rozhodnutí či dohody o vině a trestu ve věci Ladislava Namyslova, nýbrž

důsledně provedl veškeré relevantní důkazy potřebné pro rozhodnutí o podané

obžalobě. Tedy skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném činu,

nemůže sama o sobě bez dalšího odůvodňovat pochybnosti o jeho nestrannosti. V

posuzované věc nešlo o předjímání viny, a tedy nelze poukázat na kategorický

požadavek, který např. z rozhodnutí ESLP ve věci Mucha proti Slovensku vyplývá.

Důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. v daném kontextu

není to, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný

čin jinou osobu.

29. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce

konstatoval, že v posuzované věci nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor

mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, protože soudy obou stupňů v

dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v

rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž řádně

provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných

souvislostech a na základě pravidel formální logiky, tj. zcela v souladu se

zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř.

30. Důvodnými neshledal ani námitky podřazené pod důvod uvedený v § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř., protože obviněný toliko rozporuje soudy učiněná

skutková zjištění, jak ostatně činil již v řízení před soudy obou stupňů, na

což soudy reagovaly a podrobně se skutečnostmi uváděnými obviněným zabývaly a

své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily. Státní zástupce se

přiklonil k závěru soudů, že bylo řádně objasněno, že obviněný přes Ladislava

Namyslova ovládal obchodní společnost GLOSSINA, která neměla vlastní potřebné

finanční zdroje ani nevykonávala žádnou podstatnou podnikatelskou činnost, a

sám byl předlužen. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že majetkovým

poměrům obviněného věnovaly náležitou pozornost. Poukázal na to, že v době, kdy

ještě jako zhotovitel díla působila společnost RAVEL, docházelo k prodlení s

platbami ze strany objednatele. Následné postoupení na společnost GLOSSINA bylo

účelovým krokem, když je zřejmé, z jakého důvodu společnost vůbec byla zapojena

do probíhajícího obchodního vztahu, navíc do díla, jejímž beneficiantem vůbec

neměla být obchodní společnost, nýbrž manželé P. Za stávající důkazní situace,

kterou státní zástupce stručně shrnul, není podle jeho názoru možné přisvědčit

obviněnému, jelikož o podvodné jednání může jít i když je poškozený sice

schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn

působením pachatele, např. jeho vystupováním či zamlčením podstatných

informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo

tak neučiní včas.

31. U námitky týkající se posouzení majetkových poměrů manželky

obviněného J. P. a uzavřené dohody o narovnání plně odkázal na správné úvahy

uvedené v rozsudku soudu prvního stupně v bodech 171., 172. a 198. a v

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 36., 37. a 38., kde soudy

přezkoumatelným a přesvědčivým způsobem popsaly, jak se vypořádaly s tím, proč

k úkonům realizovaným s mnohaletým odstupem od porušení platebních podmínek

není možné přihlížet. Státní zástupce ke správným úvahám soudů doplnil, že i

kdyby manželka obviněného měla dostatek finančních prostředků v době splatnosti

závazku, nejde o okolnost, která by přítomnost podvodného úmyslu automaticky

vyvracela. Rovněž nebyl důvod posuzovat věc v rovině obchodněprávního vztahu,

protože ze zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku

vyplývá, že ji nelze použít, když jde o trestné jednání a jiné prostředky k

nápravě vadného stavu nepostačují. Zdůraznil, že v této věci šlo o předem

plánovanou a relativně sofistikovanou trestnou činnost se způsobenou škodou

přesahující 15.000.000 Kč, a společenskou škodlivost posuzovaného zločinu

nesnižuje náhrada škody, o které navíc lze mít pochybnosti. Způsob nazírání

dohody o narovnání a proklamované náhrady škody soud prvního stupně ve svém

rozhodnutí dostatečně odůvodnil, navíc k narovnání závazků mělo dojít díky

aktivitě manželky obviněného, nikoli obviněného samotného.

32. Neopodstatněnými shledal i výhrady směřující proti uložení trestu,

protože souhrnný trest za dva zvlášť závažné zločiny podvodu podle § 209 odst.

1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5

písm. a) tr. zákoníku, je zcela přiměřený všem zjištěným skutečnostem,

obzvláště, když na straně obviněného nelze spatřovat žádné výrazné polehčující

okolnosti, což svědčí o trestu spíše benevolentně ukládaném na samé spodní

hranici zákonné trestní sazby.

33. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k

závěru, že dovolání obviněného M. P. je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným

dovolacím důvodům, jako celek zjevně neopodstatněné, a proto ho navrhl

odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

34. K dovolání obviněné společnosti GLOSSINA státní zástupce uvedl, že

neshledal důvodnými námitky směřující proti závěrům znalkyně, která měla

hodnotit její ekonomickou kondici, protože znalkyně popsala aktiva a pasiva

obviněné a sdělila, jakým způsobem na ni coby odbornici celá situace působí. V

dalším posuzování věci to již byly soudy, které sice vzaly v potaz znalecké

závěry s tím, že v kontextu dalších provedených důkazů vyvozovaly trestněprávní

závěry, jež znalkyně nečinila. I kdyby se znalkyně vyjadřovala k otázkám, které

jí nepřísluší hodnotit, nešlo by automaticky o celkovou devalvaci zpracovaného

posudku, ale bylo by na soudu, aby učiněné závěry dokázal korigovat. Soudy se

správně zaměřily při posuzování majetkových poměrů obviněných i J. P. na delší

časový úsek, neboť pro závěr o podvodném jednání musí být zkoumán primárně

úmysl potenciálního pachatele dostát závazku a za dílo zaplatit anebo naopak.

Skutečnost, že objednatel nemá z čeho závazek uhradit a není dán ani reálný

předpoklad, že potřebné finanční prostředky bude mít v budoucnu, může podvodný

úmysl odůvodňovat, avšak není jediným relevantním kritériem.

35. Namítaný vadný postup státního zastupitelství z hlediska judikatury

Nejvyššího soudu ani rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 4 Tz

46/2009, na nějž dovolatelka poukazovala, neshledal. Není možné automaticky

zevšeobecňovat veškeré situace, kdy dozorující či dohledové státní

zastupitelství vyjádří souhlasné anebo nesouhlasné stanovisko se závěry

policejního orgánu. Vždy je totiž nezbytné zvažovat, zda je opětovně

rozhodováno o totožné situaci, anebo došlo ke změně skutkových či právních

okolností. Skutečnost, že státní zástupce zruší rozhodnutí policejního orgánu o

odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. ř., nelze bez dalšího vnímat jako formu

pokynu k zahájení trestního stíhání. V posuzované věci nic nebránilo, aby

dozorující státní zastupitelství opětovně rozhodovalo o usnesení policejního

orgánu, resp. o stížnostech proti usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť

v průběhu řízení docházelo k pozměněným skutkovým i právním závěrům policejního

orgánu.

36. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud

dovolání obviněné společnosti GLOSSINA odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř., neboť dospěl k závěru, že je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným

dovolacím důvodům, jako celek zjevně neopodstatněné.

37. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno oběma dovolatelům.

38. Vyjádřila se k němu obviněná společnost GLOSSINA, která

nepřisvědčila argumentům státního zástupce týkajícím se použitelnosti

znaleckého posudku, protože učiní-li znalec právní závěry, překračuje vlastní

erudici a nahrazuje činnost soudu jako instituce, která má sama nalézat právo.

Toto se přitom týká nejen aplikace trestněprávních norem, nýbrž posouzení

jakékoliv hmotněprávní či procesněprávní otázky. Znalkyně v posuzované věci

tyto mantinely překročila, a to jak ve svém písemném znaleckém posudku, tak i v

jeho přednesu při hlavním líčení (viz str. 9 posudku), kde uvedla právní

zhodnocení, které jí nenáleží, a které i přes výslovná opakovaná upozornění

obhajoby krajský soud převzal do svého odsuzujícího rozsudku jako skutečnosti

zjištěné znaleckým posudkem. Otázka rozsahu společného jmění, zejména pokud jde

o dluhy jednoho z manželů, které mohou postihovat toto společné jmění, je

přitom otázkou veskrze právní. Tento vadný postup měl pro rozhodnutí ve věci

zcela fatální následky. Pokud by totiž soud vzal v potaz příjmy J. P., k nimž

vůbec s ohledem na závěr o úpadku prezentovaný znalkyní nepřihlédl, bylo by

zjevné, že minimálně J. P. měla dostatek finančních prostředků pro úhradu

odměny poškozené společnosti NAVA-K. Bylo nezbytné správným způsobem časově

zařadit trestněprávně relevantní skutek a učinit jasné závěry ohledně finanční

situace (byť například s určitým předpokládaným výhledem do budoucnosti) ke

dni, který je ze skutkového hlediska trestněprávně relevantní. Pokud by se

znalkyně i soud skutečně zaměřily na delší časový úsek, jak argumentuje státní

zastupitelství, bylo by nutno zohlednit celkové příjmy jak obviněné právnické

společnosti, tak i J. P, což soudy neučinily, ale přičetly jí k tíži i dluh, za

který neodpovídá. Obviněnému nebyl prokázán úmysl nesplnit smlouvou převzatý

závazek již od samého počátku, neboť právě skutečnost, že obviněný M. P. s

vědomím vlastních exekucí neuzavřel smlouvu o dílo jako objednatel sám, nýbrž

tak učinil prostřednictvím společnosti GLOSSINA, je významnou okolností. V

podrobnostech dovolatelka odkázala na obsah svého dovolání, na němž v plném

rozsahu setrvala, zatímco argumentaci státního zastupitelství shledává zjevně

účelovou.

IV. Přípustnost a další obecné podmínky dovolání

39. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §

265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., podali je obvinění jako oprávněné

osoby podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na

místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

40. Z podnětu podaného dovolání jím napadená rozhodnutí a řízení, které

jim předcházelo, Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání

relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1,

2 tr. ř., protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem

stanovenými formálními podmínkami se může opírat pouze o konkrétní důvody

označené § 265b tr. ř. odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., a každý důvod

musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou

dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud nejprve

posuzuje, zda argumenty dopadají na označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy

může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z

důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou

provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr.

ř.). Nejvyšší soud není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní

iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo

849/2006), a že je své závěry povinen opírat o skutečnosti zjištěné soudy

nižších stupňů, může se v řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi,

které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi

dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v

textu dovolání.

41. Tyto zásady je možné prolomit jen, když nebyly dodrženy zásadní

požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny),

neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo

rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí

být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k

tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04,

ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS

554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

42. Oba obvinění v dovoláních vytýkali nedostatky napadených rozhodnutí

a řízení jim předcházejícího podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.,

obviněná společnost GLOSSINA opřela dovolání též o důvod podle § 265b odst. 1

písm. m) tr. ř.

V. K důvodům dovolání

a) k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

43. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze uplatnit, pokud bylo

rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž

byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo

přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech

a) až l) tr. ř. Je zřejmé, že tento důvod je založen na dvou odlišných

alternativách vycházejících z toho, za jakých okolností bylo rozhodnutí

odvolacího soudu vydáno. Podle obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněná

shledala naplněnou jeho druhou variantu, a to s ohledem na způsob rozhodnutí

odvolacího soudu, jenž ohledně obviněné společnosti GLOSSINA (i obviněného M.

P.) rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal za podmínek uvedených v §

254 tr. ř. a na základě tohoto přezkumu vydal rozhodnutí, s nímž se obviněná

neztotožnila, navíc zvolila i další dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.

b), g), h) tr. ř. Nejvyšší soud se zřetelem na ně posuzoval, zda jsou argumenty

k nim přiřazené důvodné.

b) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

44. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. použili oba dovolatelé a

uvedli k němu v zásadě obdobné výhrady s tím, že obviněný M. P. jej shledával

naplněným pouze ve vyloučení senátu soudu prvního stupně, což uváděli oba

dovolatelé, avšak obviněná společnost poukazovala i na vyloučení státního

zástupce v přípravném řízení. Pokud jde o společné uváděné výhrady, Nejvyšší

soud se jimi bude zabývat současně k oběma dovolatelům.

45. Nejprve je třeba v obecné rovině uvést, že důvod podle § 3265 odst.

1 písm. b) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento

důvod nelze použít, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání,

již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně

namítnuta. Z jeho dikce je patrné, že zákon možnost podle něho podat dovolání

spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich

je, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, tedy jestliže rozhodnutí napadené

dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl

ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho

vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen,

ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal

rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1

písm. b) tr. ř. Druhou z těchto podmínek je, že tato okolnost nebyla tomu, kdo

podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem

před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jestliže se o ní však

dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl-li ji namítat

předtím, lze v ní spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení (viz ŠÁMAL,

P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2013, s. 3157).

46. Nejvyšší soud posuzoval k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.

ř., zda byly splněny formální podmínky pro jeho uplatnění, a to že o

okolnostech k vyloučení soudce, který rozhodl ve věci samé, dovolatel buď

nevěděl v době konání původního řízení, anebo tuto okolnost namítl ještě před

rozhodnutím soudu druhého stupně, ale nebylo mu vyhověno. V posuzované věci

shledal, že obvinění na uvedené nedostatky upozorňovali ještě v řízení před

soudem druhého stupně, který tuto námitku neshledal důvodnou, a proto podle §

31 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že žádný ze členů uvedeného senátu není z důvodů

uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve

věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 3/2022 (srov.

usnesení ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 2 T 3/2022, na č. l. 3002 spisu). Tento

závěr ke stížnosti obviněných potvrdil i Vrchní soud v Praze jako soud

stížnostní (viz body 30. až 33. odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 24. 10.

2023, sp. zn. 9 To 66/2023, na č. l. 3043 spisu). Vzhledem k tomu, že uvedené

formální hledisko obvinění splnili, zkoumal Nejvyšší soud, zda je jejich

námitka důvodná.

47. Obvinění namítali podjatost soudců senátu Krajského soudu v Ústí nad

Labem, a to předsedy senátu JUDr. Jiřího Blažka a přísedících Jany Konyové a

Tomáše Vostárka ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Tuto námitku založili na tvrzení,

že tento senát ve stejném obsazení rozhodl dne 22. 5. 2023 rozsudkem č. j. 2 T

5/2023-173 v jejich trestní věci rovněž původně vystupujícího spoluobviněného

Ladislava Namyslova, jehož trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání

poté, co tento soud umožnil spoluobviněnému sjednat se státním zástupcem dohodu

o vině a trestu, kterou posléze v samostatném řízení schválil. V jejím rámci

jej uznal vinným účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) k §

209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byli nyní uznáni vinnými i

obviněný M. P. a obviněná společnost GLOSSINA, čímž porušil zásadu presumpce

neviny, neboť tím, jak uvedené rozhodnutí o schválení dohody o vině a trestu

naformuloval, předjímal své budoucí rozhodnutí o vině dovolatelů.

48. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy obou

stupňů obviněné nepřesvědčily o tom, že uvedený senát odvolacího soudu není

vyloučen z vykonávání úkonů v jejich trestní věci, protože stále mají za to, že

s ohledem na judikaturu ESLP postup soudů v posuzované věci není správný a je

nezákonný, a to jak s odkazem na Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU)

2016/343 ze dne 9. 3. 2016, tak zejména na rozsudek SDEU ze dne 5. 9. 2019 ve

věci C-377/18 a rozsudky ESLP ze dne 27. 2. 2014 ve věci Karaman proti Německu,

stížnost č. 17103/10, a ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku,

stížnost č. 63073/19.

49. Nejvyšší soud se s výhradami obviněných neztotožnil, protože zejména

poslední uvedené rozhodnutí nelze vykládat tak, že když soud rozhodne ve věci,

kde je více obviněných, o některém z nich dříve než o ostatních spoluobviněných

uvedených v popisu skutku (např. tím, že schválí dohodu o vině a trestu), o

dalších obviněných později nemůžou rozhodovat stejní soudci, proto, že jsou pro

podjatost vyloučeni. Takové závěry z předmětných rozhodnutí automaticky

neplynou, ale pouze poukazují na určitá úskalí, jimž je třeba se vyhnout,

zejména vhodnými formulacemi, kterými lze vyjádřit součinnost dalších osob na

společném jednání tak, aby jejich vinu ve smyslu zásady zákazu presumpce neviny

soudy nepředjímaly dříve, než o nich rozhodnou.

50. Jelikož obvinění shodně vyjádřili přesvědčení, že jsou jmenovaní

soudci podjatí, a tudíž měli být vyloučeni z rozhodování v jejich, nyní

posuzované trestní věci, v níž byli odsouzeni, Nejvyšší soud poukazuje na to,

že důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů

trestního řízení ve věci obviněného není bez dalšího zjištění, že soudce dříve

uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde

ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém

svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i

obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud

přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném

trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento

rozsudek se jej netýká. Přitom jsou významné především použité slovní formulace

a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového

předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění (srov. rozhodnutí č. 10/2024

Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů je vhodné jen připomenout, že základní teze o

porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v návaznosti na porušení principu presumpce

neviny a nestrannosti soudce vychází, jak je patrné i z textu porovnávaného

rozhodnutí ESLP ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63073/19 (viz body

49., 51., 52., 55., 58., 60., 61. a další), i jiných již dříve ohledně těchto

otázek vydaných rozhodnutí ESLP nebo SDEU. Ani v českém právním řádu nejde o

situaci neznámou, protože zásadu presumpce neviny zakotvuje již tradičně

ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. Za této situace soudů nižších stupňů, v daném

případě posuzovaly hlediska spravedlivého procesu (čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 38

odst. 2 Listiny).

51. Takto vyjádřeným názorem se řídil v posuzované věci i odvolací soud,

který na identické námitky obviněných reagoval v bodech 30. a 31. napadeného

rozsudku, kde mj. poukázal na způsob, jakým se jmenovaný senát Krajského soudu

v Ústí nad Labem vypořádal v popisu trestné činnosti spáchané všemi obviněnými

s tím, že jen u jednoho z nich o vině rozhodl, kdežto u ostatních ještě o

jejich vině rozhodnuto nebylo. Za postačující ve smyslu uvedených rozhodnutí

ESLP považoval, že v návětí výroku uvedl, že o vině ohledně ostatních osob, jež

jmény označil, není prozatím pravomocně rozhodnuto, což podle odvolacího soudu

„je zcela dostatečným a průkazným ujištěním, že rozhodující soud předpojatý

není a je si vědom, že skutek, ve vztahu k těmto osobám, bude teprve v jiném

řízení, nezávisle na výsledku předchozího rozhodnutí, projednávat“. Soud rovněž

poukázal na dosavadní judikaturu navazující na rozhodnutí ESLP ve věci Mucha

proti Slovensku, která řešila stejnou nebo obdobnou otázku (srov. rozhodnutí č.

10/2024 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn.

8 Tdo 546/2023), podle níž předchozí seznámení se s věcí bez dalšího není

důvodem k pochybnostem o nestrannosti soudce. Vrchní soud s odkazem na obsah

svého rozhodnutí o stížnosti obviněných proti usnesení soudu prvního stupně,

jímž rozhodoval o námitce podjatosti, kterou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.

ř. jako nedůvodnou zamítl a své úvahy k této námitce řádně vysvětlil.

52. Nejvyšší soud k jinak správnému závěru soudu druhého stupně považuje

za vhodné s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech ze dne 30. 11.

2023, sp. zn. 11 Tvo 18/2023, ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tvo 6/2023, nebo

ze dne 4. 1. 2021, sp. zn. 11 Tvo 29/2020, zejména však na nález Ústavního

soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16, doplnit, že je třeba mít na

paměti všechny rozhodné zásady týkající se jak presumpce neviny, tak i důvodů,

pro které je soudce z vykonávání úkonů konkrétního řízení vyloučen, a proto je

třeba uvést, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení

je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba

v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané

věci nebo osobám, jejichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným

zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v

trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny

vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. K

tomu je nutné doplnit, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci

může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané

věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že

i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a

nestranně rozhodnout, a je tak vyloučena i odůvodněná pochybnost o existenci

takového vztahu. K vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných, či účastníků

řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí

existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování

legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v

úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy

dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale to, zda lze

tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní

zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno

pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak.

53. Nestranností soudce je rozuměna nepodjatost rozhodujícího subjektu

ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení a rozlišujeme u ní

subjektivní a objektivní rovinu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8.

2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, rozsudky ESLP ve věci Saraiva de Carvalho proti

Portugalsku ze dne 22. 4. 1994, stížnost č. 15651/89, nebo ve věci Gautrin a

další proti Francii ze dne 20. 5. 1998, stížnost č. 21257/93, 21258/93,

21259/93 a 21260/93). Rovněž je vhodné zmínit, že „nestrannost soudce je

především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah

soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení,

účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně

přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie

nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné

objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii

nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za

objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze

subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda

reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k

legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k

věci disponuje“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS

371/04).

54. Nejvyšší soud v posuzované věci obviněnými vytýkané důvody pro

vyloučení senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem neshledal, protože posoudí-li

se uvedená zjištění, jak jsou rozvedena a popsána v rozsudku Krajského soudu v

Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. 2 T 5/2023, jímž byl obviněný

Ladislav Namyslov uznán vinným v rámci schválené dohody o vině a trestu, je

rozhodná návěta v úvodu učiněných skutkových zjištění, podle které předmětný

senát výslovně konstatoval, že odsuzovaný se činu dopustil „společně s M. P.,

jehož trestní stíhání je vedeno odděleně a o jehož vině dosud nebylo

rozhodnuto“ (č. l. 2966 spisu). Obdobně k obviněné GLOSSINĚ uvedl, že „že její

trestní stíhání je vedeno odděleně a o její vině nebylo dosud rozhodnuto“. Soud

respektoval požadavek, že vinu obviněných, o nichž nebylo dosud rozhodováno,

nesmí presumovat.

55. Pochybnost o nestrannosti soudce vyvstává tam, kde dřívější

rozsudek již obsahuje podrobné posouzení úlohy osoby následně souzené pro

trestný čin spáchaný několika osobami (srov. rozsudky ESLP ve věci Ferrantelli

a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, § 56, § 59,

ve věci Rojas Morales proti Itálii ze dne 16. 11. 2000, stížnost č. 39676/98, §

33, ve věci Rudnichenko proti Ukrajině ze dne 11. 7. 2013, stížnost č. 2775/07,

§ 116, a další), a to zejména tam, kde dřívější rozsudek obsahuje konkrétní

kvalifikaci účasti stěžovatele, neboť je třeba mít za to, že souzená osoba

následně naplnila všechny znaky nezbytné pro spáchání trestného činu. V

okolnostech konkrétního případu lze takové prvky považovat za předjímání otázky

viny projednávané v následném řízení, což může vést k objektivně oprávněným

pochybnostem, že vnitrostátní soud má předpojatý názor na podstatu případu a

osoby souzené v následném soudním řízení. Z výše citované judikatury vyplývá,

že objektivně odůvodněné pochybnosti byly shledány zejména v případech, kde

vnitrostátní soudy kromě toho, že vylíčily skutečnosti týkající se později

souzené osoby, rovněž vyslovily právní závěry o spáchání činů, jichž se měla

dopustit (srov. rozsudek ESLP ze dne 16. 2. 2021 ve věci Meng proti Německu ze

dne 16. 2. 2021, stížnost č. 1128/17, bod 44.). O takovou skutečnost v

posuzované věci nešlo, protože žádné z těchto závěrů Krajský soud v Ústí nad

Labem ve smyslu viny dovolatelů ve zkoumaném rozsudku neučinil, naopak

zdůraznil, že o jejich vině žádné předčasné nepodložené závěry nečiní. Nutno je

rovněž zdůraznit, že pouhá skutečnost, že soudce prvního stupně učinil

předchozí rozhodnutí týkající se stejného trestného činu, nemůže vyvolávat sama

o sobě důvodné obavy ohledně jeho nestrannosti týkající se rozhodnutí v

přípravném řízení. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodl o

obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již

spoluobviněného soudil v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje

ke zpochybnění nepodjatosti tohoto soudce v následné věci. Zejména ve složitém

trestním řízení, jehož se účastní několik osob, které nemohou být souzeny

společně, mohou být odkazy nalézacího soudu na účast třetích osob, které mohou

být později souzeny odděleně, nezbytné pro posouzení viny těch, kdo jsou

souzeni (srov. rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021,

stížnost č. 1128/17, bod 47.). Z výše citované judikatury vyplývá, že

objektivně odůvodněné pochybnosti byly shledány zejména tam, kde vnitrostátní

soudy kromě toho, že vylíčily skutečnosti týkající se později souzené osoby,

rovněž vyslovily právní závěry o spáchání činů, jichž se měla dopustit (srov.

rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021, stížnost č.

1128/17, bod 48., obdobně již dříve ve věci Karaman proti Německu ze dne 27. 2.

2014, stížnost č. 17103/10, či ve věci Navalnyj a Oficerov proti Rusku ze dne

23. 2. 2016, stížnost č. 46632/13 a 28671/14).

56. V posuzované věci není možné odhlédnout ani od obsahové stránky nyní

přezkoumávaných rozhodnutí, z níž plyne, že závěry soudů o vině dovolatelů jsou

založeny na výsledcích provedeného dokazování, nikoliv jen na presumovaných

názorech odvíjejících se od viny jiného spolupachatele. Soud prvního stupně do

svého rozhodnutí zahrnul pouze věcné a objektivní argumenty podávající se z

učiněných důkazů v nyní posuzované věci nebo z obsahu zákonných ustanovení. Z

žádného objektivního podkladu nelze shledat, že by se senát 2 T tohoto soudu

jakkoli nad míru nezbytně nutnou k vyjádření skutkových okolností vystihujících

jednání obviněného Ladislava Namyslova, a tím i skutkovou podstatu trestného

činu kladeného mu za vinu, která tento obviněný v rámci dohody o vině a trestu

doznal a učinil nespornými ve vztahu ke své osobě, zmiňoval o postavení anebo

vztahu dalších obviněných k tomu, co je jim nyní kladeno za vinu. Z rozsudku,

jímž soud prvního stupně rozhodl ohledně obviněného Ladislava Namyslova a

schválil jím dohodu o vině a trestu, rovněž neplyne žádné hodnocení týkající se

dovolatelů coby obviněných, ani ohledně nich nečiní žádné právní a skutkové

závěry kromě nutných zjištění, byť jsou v nich tito jako aktéři označeni i

jmény a rolí, avšak pouze z důvodu nutnosti co nejpřesnějšího vymezení činu

obviněného Ladislava Namyslova, protože bez toho by jeho trestná činnost

nedávala smysl (č. l. 2968 spisu),

57. Z tohoto důvodu, pokud jde o faktické a formálně zaznamenané

zapojení dovolatelů do posuzovaného jednání, mohl se s ním soud seznámit a

učinit poznatek, že v jeho trestné činnosti vystupují, avšak bez toho, že by

současně předjímal jejich trestnou činnost, a již v této fázi řízení je

považoval za obviněné, resp. za vinné (neboť jejich trestní stíhání již bylo

zahájeno a bylo jim i sděleno obvinění). Rozhodné v této věci je, že krajský

soud výslovně oba dovolatele označil za samostatně trestně stíhané osoby, v

jejichž věci je před krajským soudem vedeno dosud neskončené řízení, z čehož je

zcela zřejmé, že trestní věc proti nim stále běžela a soud nerozhodoval v daném

řízení (při schvalování dohody o vině a trestu spoluobviněného Ladislava

Namyslova) o jejich vině. Ani podle Ústavního soudu v takových případech

neexistuje žádný vztah mezi oběma trestními řízeními, který by se týkal

předpojatosti soudu nebo porušení presumpce neviny (srov. usnesení Ústavního

soudu ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3329/24). Pro tento závěr se Nejvyšší

soud kromě principů uvedených ve výše citované judikatuře českých soudů

vyjadřujících se k vymezení podjatosti soudce zabýval i tím, do jaké míry mohla

být uvedená skutečnost týkající se schválení dohody o vině a trestu ohledně

Ladislava Namyslova porušením nestranného pohledu soudce podle judikatury ESLP.

58. Pokud obvinění zmiňovali ve svých dovoláních i komunitární právo,

konkrétně Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3.

2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen

při trestním řízení před soudem (dále „Směrnice“), je třeba uvést, že tato

Směrnice stanoví minimální pravidla týkající se některých aspektů presumpce

neviny a vztahuje se na fyzické osoby podezřelé nebo obviněné v trestním

řízení, použije se ve všech stadiích trestního řízení od okamžiku, kdy se

určitá osoba stane podezřelou až do okamžiku nabytí právní moci konečného

rozhodnutí. Podle jejího čl. 3 členské státy Evropské unie zajistí, aby byla

podezřelá nebo obviněná osoba považována za nevinnou, dokud její vina nebyla

prokázána zákonným způsobem. Podle čl. 4 mají zajistit přijetí opatření

nezbytných k zajištění toho, aby do doby prokázání viny podezřelé nebo obviněné

osobě zákonným způsobem nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů

veřejné moci a soudních rozhodnutích jiných než o vině, označována za vinnou.

Ve vztahu k této Směrnici již rozhodoval SDEU v rozsudku ze dne 5. 9. 2019 ve

věci C-377/18, anebo v rozsudku ze dne 6. 6. 2019, ve věci C-440/19, Pometon

proti Komisi, v níž vyložil v bodech 62. až 66. s odkazem na judikaturu ESLP,

že zásada presumpce neviny je porušena, jestliže soudní rozhodnutí či úřední

akt týkající se osoby obviněného v případě, že nebyl vydán pravomocný

odsuzující rozsudek, jasným způsobem konstatuje, že dotčená osoba spáchala

předmětný trestný čin. SDEU trval na tom, že soud by neměl uvést více

informací, než je nezbytné k analyzování právní odpovědnosti osob, o nichž

aktuálně rozhoduje. Odůvodnění soudních rozhodnutí musí být formulováno tak,

aby se zabránilo možnému předčasnému rozhodnutí o vině dotčených třetích osob,

což by později mohlo ohrozit spravedlivé posouzení obvinění vznesených proti

nim v jiném řízení (srov. bod 63. cit. rozhodnutí).

59. Ve způsobu, jakým rozhodující senát v rozsudku ze dne 22. 5. 2023,

sp. zn. 2 T 5/2023, ohledně Ladislava Namyslova pojal postavení a úlohu

dovolatelů, nelze spatřovat důvody pro obviněnými nastíněnou pochybnost ve

vztahu k rozhodování o jejich vině, protože v předmětném rozsudku nejde o

vztah, který by zakládal důvod pro podjatost soudců, a to ani přesto, že z

hmotněprávního hlediska jde o akcesoritu účastenství, neboť u odsouzeného

Ladislava Namyslova šlo o pomoc k trestnému činu podvodu podle § 24 odst. 1

písm. c) tr. zákoníku, § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož hlavním

pachatelem je obviněný M. P. V tomto směru je totiž třeba mít na paměti, že

účastenství vždy směřuje ke konkrétnímu trestnému činu a konkrétnímu hlavnímu

pachateli (srov. rozhodnutí č. 3/2018-IV. Sb. rozh. tr.), přitom však účastník

nemusí znát totožnost hlavního pachatele a účastenství ani není podmíněno

osobním kontaktem účastníka s hlavním pachatelem (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1340/2015) [ŠÁMAL, P. a kol. Trestní

zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 563, 564, marg. č. 2.]. Pomoci

se lze tedy dopustit i ve vztahu k trestnému činu spáchanému dosud

neustanoveným pachatelem, aniž by zásady, na nichž je akcesorita účastenství

budována, byly jakkoli dotčeny, a proto zmínka o určitém zapojení M. P. a

společnosti GLOSSINA do posuzovaného jednání nutně neznamená, že budou shledáni

vinnými a v jakém postavení.

60. Totéž lze v zásadě vztáhnout i na přičitatelnost jednání obviněné

GLOSSINY jako právnické osobě ve smyslu § 8 t. o. p. o., byť ne každé jednání

jejího statutárního orgánu, zaměstnance či jiné osoby v obdobném postavení lze

považovat za jednání právnické osoby (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 29/2017 Sb.

rozh. tr.). Naproti tomu zákon připouští vyvodit trestní odpovědnost právnické

osoby i tehdy, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala

způsobem uvedeným v § 8 odst. 1, 2 t. o. p. o. (srov. rozhodnutí č. 34/2017 Sb.

rozh. tr.). Zda se o takové jednání přičitatelné společnosti GLOSSINA ze strany

Ladislava Namyslova jednalo či nikoli, nebylo možné dovodit již z rozhodnutí ve

věci Ladislava Namyslova, ale bylo nutné za tím účelem vést podrobné dokazování

zaměřené na všechny podstatné skutkové okolnosti vztahující se právě ke

společnosti GLOSSINA ve smyslu § 8 odst. 1, 2 t. o. p. o., což soudy

respektovaly a její vinu (či nevinu), stejně jako i obviněného M. P., relativně

podrobně a pečlivě nejprve v rámci dokazování objasňovaly, v rámci hodnocení

důkazů důsledně posuzovaly, a teprve poté vyvodily právní kvalifikaci, která

podle jejich názoru zjištěným a důkazně podloženým skutkovým zjištěním nejlépe

odpovídala, jak o tom svědčí obsah spisu i napadených rozsudků. Odlišný postoj

by bylo třeba zaujmout v opačné situaci, pokud by soud nejdříve rozhodl o vině

obviněné právnické osoby, jejíž trestní odpovědnost je vždy odvozována od

trestní odpovědnosti fyzických osob za ni či jejím jménem jednajících, a tedy

uznáním viny právnické osoby by soud bez dalšího objektivně předjímal, že

následně bude z jeho strany dovozena i trestní odpovědnost a vina obviněné

fyzické osoby v postavení statutárního či jiného mu naroveň postaveného orgánu

obviněné právnické osoby (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

1. 2024, sp. zn. 11 Tvo 1/2024; též COUFAL, A. K označení spoluobviněných v

případě využití konsenzuálního způsobu vyřízení trestní věci. Trestněprávní

revue, roč. 2024, seš. 2, s. 83. Dostupné v právním informačním systému

Beck-online ke dni 30. 4. 2025). O takovou situaci však v posuzované věci nešlo.

61. Brojili-li dvolatelé též proti postupu soudu prvního stupně, který

schválení, resp. i samotnému uzavření dohody o vině a trestu s obviněným

Ladislavem Namyslovem předcházel, je třeba předeslat, že tato námitka se vymyká

otázkám spojeným s předmětným důvodem dovolání, protože nejde o výtky ve vztahu

k řízení, jež předcházelo vydání nyní přezkoumávaných rozhodnutí, ale k řízení,

jež vedlo k rozhodnutí o vině a trestu již odsouzeného Ladislava Namyslova. Jde

tedy o námitky vztahované k řízení, které se obviněných, kteří byli vyloučeni

ze společného řízení, netýká, a proto jsou uvedeny mimo jimi označené dovolací

důvody. I přesto Nejvyšší soud jen pro úplnost (obiter dictum) zmiňuje, že této

námitce se již věnoval odvolací soud a svůj postoj k ní vyložil v bodě 33.

svého rozsudku. Jím uvedené úvahy jsou správné s tím, že postup, který soud

zvolil ve věci Ladislava Namyslova koresponduje jednak s dikcí § 206b odst. 1

věta čtvrtá tr. ř., podle něhož vyjádří-li se státní zástupce a obžalovaný, že

mají zájem jednat o dohodě o vině a trestu, předseda senátu hlavní líčení na

nezbytnou dobu přeruší za účelem jejího sjednání mimo hlavní líčení; je-li to s

ohledem na okolnosti zapotřebí, hlavní líčení odročí. Pokud v praxi předseda

senátu odročí hlavní líčení, zpravidla nezdůvodňuje okolnosti, kvůli nimž bylo

nutné takový postup považovat za vadný. Trestní řád zásadně neumožňuje sjednání

dohody o vině a trestu v hlavním líčení, nýbrž mimo něj. Až poté, co skončí

jednání o dohodě mezi státním zástupcem a obžalovaným či více obžalovanými, ať

již jejím sjednáním, či nikoliv, se pokračuje v hlavním líčení (srov. VANTUCH,

P. K dohodě o vině a trestu mezi obžalovaným a státním zástupcem po přednesení

obžaloby. Bulletin advokacie, roč. 2021, č. 4, s. 24. Dostupné v právním

informačním systému Beck-online ke dni 30. 4. 2025).

62. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud v nyní

projednávané trestní věci shledal, že soudci JUDr. Jiří Blažek, Jana Konyová a

Tomáš Vostárek, kteří rozhodovali ve věci obviněného Ladislava Namyslova,

postupovali v rámci své úřední povinnosti a jejich rozhodnutí nezakládá důvod k

domněnkám o nerespektování práva na presumpci neviny. Nic nesvědčí o tom, že by

v posuzované trestní věci dovolatelů byla porušena pravidla spravedlivého

procesu, protože soudci dodrželi kritéria určující objektivní postup i závěry z

něj plynoucí. Proto lze uzavřít, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem

ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. 2 T 5/2023, jmenovaní soudci nezaložili důvod pro

své vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení (§ 30 odst. 1 tr. ř.) ve věci

obviněných M. P. a společnosti GLOSSINA v nyní řešené trestní věci. Důvod

dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto nebyl naplněn.

63. K námitce obviněné společnosti GLOSSINA uplatněné rovněž podle

důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že ve věci jako vyloučený

orgán rozhodoval o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání státní

zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který dal již dříve údajně

pokyn k zahájení trestního stíhání, je třeba připomenout, že o rozhodnutí

vyloučeného orgánu, jež lze napadat cestou dovolání, jde tehdy, jestliže

rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda

senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo

rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen

z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud

(soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §

265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí,

že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila

jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve

věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní

zapisovatel. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším

stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním

rozhodnutí ve věci samé (např. v mezidobí bylo rozhodnuto o vyloučení takového

soudce podle § 31 tr. ř., věc byla odvolacím soudem zrušena a přikázána k

novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu podle § 262 tr. ř., místo

vyloučeného soudce již rozhodoval náhradní soudce ve smyslu § 197 odst. 2 tr.

ř.) [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,

2013, s. 3157].

64. S poukazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze v

dovolání směřujícím proti rozsudku soudu druhého stupně [§ 265a odst. 2 písm.

a) tr. ř.] namítat, že ve věci vystupoval podjatý státní zástupce rozhodující v

přípravném řízení o stížnosti proti usnesení, jímž bylo podle § 160 odst. 1 tr.

ř. zahájeno trestní stíhání obviněných. Nejde totiž o orgán činný v trestním

řízení, který vydal rozhodnutí ve věci samé ve smyslu řízení o dovolání.

Procesní rozhodnutí o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení

trestního stíhání takovým meritorním rozhodnutím není, a proto ani touto

výhradou nebyl citovaný dovolací důvod naplněn.

65. Posuzovaná námitka nedopadá na žádný z uvedených důvodů dovolání.

Možnost k nápravě případné skutečně zjištěné vady odpovídající vytýkaným

skutečnostem je pouze cestou stížnosti pro porušení zákona (srov. § 266 a násl.

tř. ř.), čemuž odpovídají i rozhodnutí použitá v argumentaci obviněné právnické

osoby, neboť všechna, o něž své úvahy opírá, se týkala věcí rozhodnutých v

řízení o stížnostech pro porušení zákona představující další mimořádný opravný

prostředek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 51/2013, 3 Tz

24/2016, 7 Tz 32/2013, 5 Tz 94/2012, 4 Tz 25/2014). Současně je však třeba

zdůraznit, že případný podnět ke stížnosti pro porušení zákona je možné podat v

době aktuální k okamžiku, kdy byla rozhodnutí vzbuzující uvažovanou pochybnost

vydána. Takový podnět je již neúčelný v době, kdy bylo o věci meritorně

rozhodnuto (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 8 Tz

45/2024).

66. Z těchto důvodů obviněná GLOSSINA námitku vyloučení státního

zástupce v této trestní věci uplatnila mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. b) tr. ř., a proto se jí Nejvyšší soud nemohl meritorně zabývat.

c) k výhradám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

67. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít,

jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků

trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou

založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly

nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi

alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla

vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků

trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o

zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem

provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že

důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými

procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí

neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým

důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů,

rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez

ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na

dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří

alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou

okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro

naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.

Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se

skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která

pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023

Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo

1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

68. Obvinění v souladu s dikcí důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. poukazovali na nedostatky v dokazování, zejména na nesprávné hodnocení

svědecké výpovědi Tomáše Vohryzky a výpovědi spoluobviněného Ladislava

Namyslova, jíž obviněná společnost GLOSSINA vytýkala i její procesní

nepoužitelnost z důvodů již výše rozvedených. Oba dovolatelé dále namítali

vadné hodnocení, resp. procesní nepoužitelnost znaleckého posudku z oboru

ekonomika zpracovaného Ing. Lenkou Chvojkovou, jakož i nesprávné stanovení výše

škody. Tyto námitky svědčí pro alternativu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř., že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků

objektivní i subjektivní stránky trestného činu kladeného jim za vinu, jsou ve

zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo byla založena na procesně

nepoužitelných důkazech. Vzhledem k tomu, že obvinění námitkami splnili

formální podmínky uvedeného důvodu, Nejvyšší soud posuzoval, zda tyto důvody

naplnili i po materiální stránce. Měl však na paměti, že jde o opakování

výhrad, na něž soudy nižších stupňů již reagovaly a v průběhu trestního řízení

se s nimi vypořádaly [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí

Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408)].

69. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že jejich odůvodnění

korespondují se spisovým materiálem a že soudy věnovaly obhajobě obviněných

potřebnou pozornost. Závěry plynoucí z provedených důkazů zejména soud prvního

stupně popsal a vysvětlil v bodech 3. až 176. rozsudku, přičemž následně též

zdůvodnil, jak provedené důkazy hodnotil, včetně úvah na tyto závěry

navazujících (srov. body 177. až 211. rozsudku). Odvolací soud v tomto jeho

postupu neshledal obviněnými vytýkané nedostatky, jak konstatoval v bodech 24.,

25. a dále rozvedl v bodech 32. až 44. svého rozsudku.

70. Nejvyšší soud považuje za vhodné k výtkám proti hodnocení výpovědi

svědka Tomáše Vohryzky (jednatele společnost KLEMENT, která vlastnila a

ovládala poškozenou společnost NAVA-K), jejíž obsah soud prvního stupně

podrobně rozvedl v bodech 106. až 133. svého rozsudku, uvést, že soud tohoto

svědka považoval za věrohodného, neboť dostatečně vysvětlil, že jeho výpověď v

podstatných bodech koresponduje s obsahem dalších ve věci provedených důkazů, a

to jak výpovědi spoluobviněného Ladislava Namyslova, tak svědeckých výpovědí

(J. N., R. J., Z. U.), jakož i listinných důkazů, jejichž výčet a stručný obsah

podal v bodech 136. až 174. rozsudku soudu prvního stupně, jimiž objasňoval

jednak ekonomickou situaci obviněných, jednak okolnosti uzavírání smlouvy o

dílo, včetně informovanosti poškozené společnosti NAVA-K o ní, a v neposlední

řadě i způsob realizace zakázky a souvisejících plnění závazků ze smlouvy pro

obviněné i poškozenou plynoucích. Výpověď svědka Tomáše Vohryzky nebyla v

průběhu trestního řízení objektivně zpochybněna, a proto o jeho věrohodnosti

ani soudy nepochybovaly a pro své závěry z ní, avšak nikoli výlučně, vycházely,

když neshledaly ani důvod obviněnému M. P. škodit, a to jak v průběhu trestního

řízení, tak již v době uzavírání smlouvy o dílo a realizace stavebních prací,

když byl zřejmý jejich relativně blízký, téměř přátelský vztah, který započal

zhruba pět let před zahájením stavebních prací na přístavbě domu obviněného

(viz bod 106. rozsudku soudu prvního stupně a bod 44. rozsudku odvolacího

soudu).

71. Nedůvodná je i námitka obviněné společnosti GLOSSINA, že výpověď

spoluobviněného Ladislava Namyslova je procesně nepoužitelná. Pro takový závěr

není v obsahu posuzovaných rozhodnutí žádný podklad. Uvedenou výpověď uvedl

tento spoluobviněný za splnění všech procesních podmínek, po řádném poučení s

vědomím všech následků vztahujících se k schválení dohody o vině a trestu.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ve způsobu, jakým soud prvního

stupně vedl hlavní líčení, vytýkané skutečnosti, dospěl k závěru, že vytýkané

vady nepředstavují žádná pochybení, neboť zákon na soudy neklade konkrétní

požadavky při výslechu obviněného, který hodlá uzavřít takovou dohodu. K

uzavření dohody o vině a trestu nesmí dojít v hlavním líčení bez přerušení či

odročení jednání, což soudy respektovaly. Zásadně zákon nezakazuje, a tedy

připouští i možnost, že nejdříve soud zahájí dokazování, a teprve v jeho

průběhu umožní obviněným či některému z nich uzavřít se státním zástupcem

dohodu o vině a trestu. Všechna procesní pravidla v posuzované věci byla

dodržena, obviněného Ladislava Namyslova vyslechl procesně správným způsobem,

což ani dovolatelé nezpochybňují, a tedy není důvod o její procesní

použitelnosti pochybovat. Je třeba poznamenat, že při posuzování činů

dovolatelů soud nepřihlížel k obsahu a okolnostem dohody o vině a trestu

uzavřené obviněným Ladislavem Namyslovem s příslušným státním zástupcem, ale

hodnotil výlučně výpověď, kterou jmenovaný učinil v procesním postavení

obviněného před tím, než byla jeho věc vyloučena ze společného řízení k

samostatnému projednání. Dodržel zásady spravedlivého procesu i na straně

dovolatelů, kteří byli osobně, včetně jejich obhájců, této jeho výpovědi

přítomni (č. l. 2872 spisu). Z obsahu posuzovaných rozhodnutí je patrné, že

soudy výpovědi tohoto spoluobviněného nepřikládaly větší váhu než obhajobě

dovolatelů, neboť měly na zřeteli nepominutelný zájem spoluobviněného Ladislava

Namyslova na dosažení co nejpříznivějšího výsledku pro sebe samotného, a proto

obsah jeho výpovědi pečlivě hodnotily v návaznosti na obsah dalších ve věci

provedených důkazů, jak daly soudy zřetelně v napadených rozhodnutích najevo

(srov. body 208. rozsudku soudu prvního stupně a 33., 41. rozsudku odvolacího

soudu).

72. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani výhradu obou obviněných proti

hodnocení a použitelnosti znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní

evidence, zpracovanému znalkyní Ing. Lenkou Chvojkovou (č. l. 315 až 362

spisu), jehož závěry tato znalkyně stvrdila ústně před soudem v rámci hlavního

líčení (srov. bod 134. rozsudku soudu prvního stupně). Z jeho obsahu není

zřejmé, že by obsahoval kategorické právní závěry týkající se úpadku

obviněných, jak ve svých dovoláních naznačovali, nýbrž pouze po zhodnocení

ekonomické situace na základě aktiv a pasiv na straně obviněných konstatovala

mimo jiné to, že „na základě interpretace Altmanova Z faktoru... se obžalovaná

právnická osoba pohybovala v rámci sledovaného období v pásmu hodnot, kdy je

společnost ohrožena vážnými finančními problémy... a vzhledem k záporným

hodnotám, také v pásmu hodnot předpovídajících bankrot“. Tato zjištění plynou z

insolvenčního rejstříku, že „K předlužení obžalované právnické osoby, ve smyslu

ustanovení § 3 odst. 4 insolvenčního zákona, ve sledovaném období podle

doložených rozvah nedošlo“. Soud tento znalecký závěr doplnil o informace,

které získal z dalších provedených důkazů, s nimiž jej porovnával, a dospěl k

závěru, že znalecké závěry jsou zcela správné a odrážejí reálnou ekonomickou

situaci obviněných, resp. obviněné společnosti GLOSSINA v rozhodném období. Zmínil, že tato společnost žádnou jinou ekonomickou činnost, vyjma posuzované

dostavby rodinného domu obviněného M. P., nevykonávala. Vzhledem k tomu soud

dovodil, že šlo o tzv. servisní společnost“ či „prázdnou schránku“ založenou za

účelem realizace posuzovaného podvodu (viz např. body 193., 195. rozsudku soudu

prvního stupně), která nedisponovala žádnými aktivy, ale naopak plynuly jí z

předmětné smlouvy o dílo toliko závazky, které prohlubovaly stav jejích pasiv

bez potřebného majetkového krytí na její straně, a to jak v době uzavření

smlouvy o dílo s poškozenou společností NAVA-K, tak i pro futuro, neboť pro absenci jakékoli hospodářské činnosti, z níž by mohla společnost

GLOSSINA generovat potřebný zisk, nemohla ani do budoucna očekávat příliv

finančních prostředků na úhradu svých závazků. Nadto ze zprávy Okresní správy

sociálního zabezpečení Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2019 (č. l. 1549 až 1550)

bylo mj. zjištěno, že obviněná společnost GLOSSINA evidovala za celou dobu své

existence toliko dva zaměstnance, a to J. P., která byla zaměstnána od 20. 2. 2014 do 31. 8. 2016, a Michaela Waltera Groskeho, nar. 5. 12. 1968,

zaměstnaného od 5. 1. 2016 do 31. 7. 2016 (viz bod 158. rozsudku soudu prvního

stupně). Nedisponovala tedy nejen dostatkem kapitálu, ale nebyla ani dostatečně

personálně vybavena, což pouze dokresluje její postavení coby tzv. „prázdné

schránky“, která měla od počátku, resp. od okamžiku, kdy ji zakoupil obviněný

M. P., sloužit k obcházení zákona, jak soudy doložily i na základě dalších ve

věci zjištěných skutečností. Je tak patrné, že soudy hodnotily uvedený znalecký

posudek jako každý jiný důkaz na základě pravidel stanovených v § 2 odst. 5 tr. ř., aniž by mu přisuzovaly a priori vyšší důkazní hodnotu (srov.

73. Nejvyšší soud v obsahu provedených důkazů ani ze způsobu dokazování

v napadených rozsudcích nezjistil nedostatky, na které obvinění v dovoláních

poukazovali, protože, jak plyne z obsahu odůvodnění rozhodnutí, soudy se

zabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi, a to i rozsahem a obsahem podnikatelské

činnosti obviněné společnosti GLOSSINA. Pokud o tato zjištění soud opřel své

závěry o vině obviněných, nelze jeho postup označit za vadný, neboť vycházel z

jemu dostupných důkazů a vypořádal se i se správností závěrů znaleckého posudku

(srov. body 200. až 201. rozsudku soudu prvního stupně). Orgány činné v

trestním řízení nepominuly, že dostavovaná, a tedy zhodnocovaná nemovitost je

součástí společného jmění manželů P., a proto prověřovaly i finanční situaci

manželky obviněného J. P. (č. l. 2653 až 2655 spisu), a zjistily, že v

rozhodném období nedisponovala takovým množstvím finančních prostředků či

jiného majetku (vyjma osobního vozu VOLVO a předmětné nemovitosti, jíž se

týkala i smlouva o dílo), jehož zpeněžením by mohlo dojít k uspokojení

mnohamilionové pohledávky společnosti NAVA-K plynoucí z realizované dostavby

přístavby rodinného domu manželů P. Navíc k takovému kroku J. P. po celou dobu

provádění přístavby nevyvinula jakoukoli aktivitu či iniciativu směřující k

úhradě závazků, a to přesto, že se jednání o dostavbě přístavby rovněž osobně

účastnila. Nelze se proto ztotožnit s námitkami obviněných, že se soudy

uvedenými skutečnostmi nezabývaly a že je neprověřovaly. Otázce schopnosti

obviněného zaplatit a uhradit cenu díla, potažmo majetkové poměry jeho

manželky, která však není v této věci osobou, proti níž se vede toto řízení, se

soudy věnovaly a uvedené skutečnosti zjišťovaly v potřebném rozsahu, avšak

způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Soud zcela správně nepovažoval za

podstatné a rozhodné zjišťovat, zda exekuce obviněného zavazovaly i jeho

manželku, neboť i pokud by tomu tak pro neběžnost závazku, jak se snažili

obvinění nastínit, bylo, což ovšem nebylo prokázáno, měly exekuce pro svoji

enormní výši na příjmy rodiny drtivý dopad, když ani majetek J. P. ve výlučném

vlastnictví, jehož existence však navíc rovněž prokázána nebyla, na úhradu

závazků prokazatelně během takřka deseti let nepoužila. Začala tak činit až pod

tlakem trestního stíhání a rizika odsouzení jejího manžela (viz bod 198.

rozsudku soudu prvního stupně), tedy s odstupem přibližně deseti let od

okamžiku dokonání trestného činu podvodu.

74. K námitkám obviněných je třeba poukázat i na to, že soudy

objasňovaly též výši způsobené škody, pro kterou vyšly v souladu se zásadou in

dubio pro reo z písemného potvrzení o výši dluhu, které dne 11. 11. 2015

podepsal obviněný M. P., v němž stvrdil existenci závazku obviněné společnosti

GLOSSINA vůči společnosti NAVA-K ve výši 15.429.191,45 Kč, což je částka jím

akceptovaná po úhradě jediné platby ze smlouvy o dílo ve výši 1.700.000 Kč ze

dne 5. 10. 2015, ač stvrzená hodnota provedeného díla byla vyčíslena na částku

17.129.191,45 Kč.

75. Soud prvního stupně zejména v bodě 211. svého rozsudku vyjádřil

úvahy směřující k závěru, že obchodní vztahy byly dostatečně podloženy

fakturami i objemem vykonaných stavebních prací, proti nimž po dobu realizace

stavby žádné výhrady proti němu obvinění nevznášeli, a to přesto, že obviněný

M. P. na místě stavby bydlel, přičemž byly řádně schvalovány i zápisy ve

stavebním deníku, z nichž žádné rozpory rovněž nevyplynuly (srov. body 211.

rozsudku soudu prvního stupně a 43. rozsudku odvolacího soudu). Není pochyb o

předem dohodnuté ceně díla s nejzazšími termíny splatnosti, jak plyne ze

smlouvy o dílo a jejích příloh (č. l. 560 až 563), dodatků (č. l. 588 až 591) i

výkazu provedených prací, jež byly fakturovány a odsouhlaseny oběma smluvními

stranami, jak bylo zaznamenáno mj. v Zjišťovacím protokolu k části provedeného

díla ke dni 6. 1. 2014 (č. l. 592 až 607). Podle všech těchto poznatků mohl

soud výši škody relativně přesně určit. Lze proto uzavřít, že zde soud

respektoval zásadu in dubio pro reo a pro své skutkové závěry vycházel z údajů,

na kterých mezi účastníky smlouvy o dílo panovala shoda, i když cena díla byla

podstatně vyšší, jak v bodě 211. rozsudku soud prvního stupně vysvětlil, a

které ani obvinění nerozporovali.

76. Současně je třeba mít na paměti, že nelze zaměňovat výši škody, k

níž jednání obviněných od počátku směřovalo, což byla výše sjednaná v rámci

Smlouvy o dílo a jejího Dodatku č. 2, tedy částka v celkové výši 15.248.478,48

Kč bez DPH (č. l. 563, 590), od škody poškozené společnosti NAVA-K skutečně

způsobené, jíž je třeba u stavebního díla odvozovat od prokazatelně

vynaložených nákladů zhotovitelem na realizaci stavby, která převyšovala

původně ve smlouvě stanovené částky. Pro závěr o výši škody se soud opřel o

uznání dluhu, tedy souhlasného ujednání mezi smluvními stranami na částce

15.429.191,45 Kč, která je jen nepatrně odlišná od částky 15.248.478,48 Kč

představující součet cen stavby určené v přílohách č. 1., 2. a 3. smlouvy o

dílo ze dne 20. 10. 2013 jejího Dodatku č. 2. Při porovnání uvedených částek je

pro právní závěry rozdíl mezi nimi z hlediska výše určující právní kvalifikaci

vztahující se k závěru o škodě dosahující hranice škody velkého rozsahu podle §

138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku zcela nevýznamný. Z uvedeného důvodu způsob

stanovení ani výsledná výše škody nevykazují nedostatky, pro které by bylo

třeba posuzovaná rozhodnutí rušit. Soud se opřel o výsledek ujednání, který si

smluvní strany vzájemně odsouhlasily a stvrdily vlastnoručními podpisy, tedy o

jejich projev vůle. Nutno podotknout, že skutečné náklady společnosti NAVA-K na

stavbu přístavby rodinného domu XY, jež jí nebyly obviněnými uhrazeny, byly

vyšší (viz č. l. 607).

77. Vady nelze shledat ani v soudy učiněném závěru, že obviněný M. P.

byl osobou odpovědnou za skutečné vedení a ovládání společnosti GLOSSINA (srov.

body 189. až 195. rozsudku soudu prvního stupně), protože vysvětlily na základě

výsledků provedeného dokazování, jaká byla jeho role ve společnosti GLOSSINA,

jejímž jediným jednatelem byl v rozhodné době obviněný Ladislav Namyslov, jemuž

však příslušelo toliko formální obchodní vedení společnosti a podepisování

smluvních dokumentů, avšak vše v intencích pokynů obviněného M. P., který se

také sám, jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů, osobně

účastnil jednání, z nichž vzešla smlouva o dílo, dohlížel nad průběhem

stavebních prací, s ním Tomáš Vohryzka i další osoby na stavbě zúčastněné

řešily provozní a finanční záležitosti, investoval v počátcích do chodu

společnosti GLOSSINA, kterou také sám jako tzv. ready made zakoupil (viz body

190. rozsudku soudu prvního stupně). Bylo tedy dostatečně prokázáno, že právě

tento obviněný byl určovatelem všech rozhodných kroků a úkonů směřujících k

naplnění jím vytyčeného cíle, jímž bylo vylákání rekonstrukce domu za stavu,

kdy věděl, že nedisponuje dostatečným množstvím finančních prostředků, aby

takové náročné dílo financoval, a tedy s ohledem na způsob a provedení jím

realizovaného činu byl s ohledem na všechny zjištěné okolnosti jeho hlavním

pachatelem, tj. tím, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty

posuzovaného trestného činu (srov. § 22 odst. 1 tr. zákoníku), a to, že

účastníkem předmětné smlouvy o dílo byla obviněná právnická osoba, bylo jen

dotvrzením jeho podvodného jednání, protože tato společnost zde vystupovala jen

proto, aby tím, kdo bude dlužit, nebyl právě obviněný M. P., ale tato

společnost jako jedna ze stran předmětného smluvního vztahu.

78. Nedostatky dovolateli vytýkané nelze spatřovat ani v postupu

odvolacího soudu, který se námitkám obviněných uvedeným v odvoláních věnoval a

věcně se s nimi vypořádal, jak bylo poukázáno výše. Je třeba připomenout, že i

když má odvolací soud povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, nevyžaduje

se od něj podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože se

při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího

stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS

2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti

Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59., 60.). Podmínkou takového

postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být

patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s

pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze

dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17), čemuž odvolací soud v posuzované věci

dostál.

79. Po posouzení všech shora uvedených závěrů Nejvyšší soud nezjistil

žádný důvod ke zpochybňování skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a tudíž

ani možnost do nich zasahovat. Může konstatovat, že je považuje za správné a

odpovídající obsahu provedených důkazů (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu

ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS

3189/09, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, či ze dne 25. 10. 2016, sp.

zn. II. ÚS 1153/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo

1345/2020, a další). V dané situaci lze uvést, že zde nestála proto proti sobě

toliko výpověď poškozené společnosti a jejího zástupce na straně jedné a

výpovědi obviněných na straně druhé, ale byly zajištěny i další, byť nepřímé

důkazy, dokládající průběh a vývoj činu. Soud prvního stupně při posuzování

věrohodnosti svědků, obviněných i poškozené bral všechna učiněná zjištění v

úvahu a vypořádal se s nimi podle zásad ovládajících proces hodnocení důkazů (§

2 odst. 6 tr. ř.), protože vyložil, které důkazy spolu vzájemně korespondují, a

které se naopak většině z nich vymykají a proč. Způsob, jakým soud provedené

důkazy hodnotil, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech,

nevykazuje žádné disproporce nebo libovůli a není zatížen ani jednostranným

hodnocením důkazů či neobjektivním přístupem ke skutečnostem, které vzešly z

výsledků provedeného dokazování. Jeho postup je transparentní a dostatečně

vyjádřený v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Své úvahy a závěry, které

podle výsledků provedeného dokazování soudy učinily, v souladu s pravidly

stanovenými v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, včetně

toho, kterým důkazům uvěřily a kterým nikoli (srov. přiměřeně usnesení

Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).

80. Nejvyššímu soudu nic nebánilo v tom, aby podle činěných skutkových

závěrů posuzoval důvodnost námitek obviněnými vznesených podle § 265b odst. 1

písm. h) tr. ř. a zaměřených proti nesprávnému právnímu posouzení.

d) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

81. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že

napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v

nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním

posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady

právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně

kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný

trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. U takto vymezeného

dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku,

tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v

souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně

právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti

skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování

rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu

ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž prostřednictvím tohoto dovolacího

důvodu nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů

přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací

důvody [srov. § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Byť na vymezení důvodů

dovolání uvedené argumenty nedopadají, vymezené zásady je možné prolomit,

jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek

6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném

prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a

tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení

o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne

25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze

dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp.

zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

82. Důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se týkají námitky

směřující proti závěru o podvodném úmyslu či uvedení jiného v omyl nebo

schopnosti uhradit cenu rekonstrukce stavby manželkou obviněného J. P. v

návaznosti na uzavřené dohody o narovnání.

83. Nejvyšší soud, aniž by opakoval to, co již v odůvodnění správně

rozvedly soudy obou stupňů (srov. zejména body 178. až 215. rozsudku soudu

prvního stupně a body 26., 34. až 39., 41. až 42., 44. až 45. rozsudku

odvolacího soudu), zdůrazňuje, že v potřebné míře reagovaly na námitky

dovolatelů a svá zjištění promítly do závěru, že obviněný M. P. jednal

podvodně, tzn. od počátku s úmyslem náklady vyplývající ze smlouvy o dílo

neuhradit, když věděl, že finanční prostředky nutné na splnění sjednaných

podmínek nejsou objektivně k dispozici. Své úvahy rozvedly zcela v souladu s

požadavky na vymezení znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst.

1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného

obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné

skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Obviněná

GLOSSINA byla uznána vinnou pomocí ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm.

c) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za použití § 7 a

§ 8 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 písm. a) t. o. p. o. vztahující se k

jednání obviněného M. P. Pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k

trestnému činu se dopustí ten, kdo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání

trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním

poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí

nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).

84. Podle tzv. právní věty soudy čin obviněného M. P. shledaly spáchaným

v alternativě, že „sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na

cizím majetku škodu velkého rozsahu“. Podle tzv. právní věty výroku o vině

rozsudku soudu prvního stupně obviněná společnost GLOSSINA svým jednáním

naplnila znaky spočívající v tom, že „umožnila jinému spáchání trestného činu

spočívajícího v tom, že sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak

na cizím majetku škodu velkého rozsahu“.

85. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti,

které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být

spácháno konáním (např. uvedením nepravdivých údajů o své identitě a o svých

majetkových poměrech – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp.

zn. 7 Tdo 475/2016). O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité

skutečnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se

může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, zpravidla se vztahuje na

určité služby, zboží či věci, kterou oklamaný očekává nebo má obdržet. Často je

poškozený uváděn v omyl ohledně platební schopnosti dlužníka (vydlužitele) či o

možnosti zaplatit za vylákané služby či zboží anebo v případě půjčky (nyní

zápůjčky) o schopnosti dlužníka (vydlužitele) takovou půjčku (zápůjčku) splácet

(srov. rozhodnutí č. 15/1969, 57/1978-III. Sb. rozh. tr.). Má-li být trestný

čin podvodu spáchán uvedením v omyl, s využitím omylu (nebo neznalosti všech

podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou

neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit

příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby

nebo v jejím zastoupení, popř. i více takových podváděných osob současně nebo

postupně [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck,

2023, s. 2653 až 2654]. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby:

pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě

pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby (viz rozhodnutí č.

5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku

(majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo

ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného

vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena

poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda.

86. Obviněnému M. P. za vinu kladené jednání spočívá v tom, že jediného

jednatele poškozené společnosti NAVA-K Tomáše Vohryzku a jeho prostřednictvím i

tuto společnost uvedl v omyl tím, že ve svůj prospěch nechal jím záměrně

nastrčenou a za tím účelem koupenou obviněnou společnost GLOSSINA, formálně

řízenou jednatelem Ladislavem Namyslovem, kterou cíleně k podvodnému záměru

zneužil, sjednat dne 20. 10. 2013 smlouvu o dílo, na jejímž základě na sebe

obviněná společnost GLOSSINA smluvně převzala závazky z této smlouvy plynoucí

coby objednatel dostavby přístavby rodinného domu v obci XY patřícího v

rozhodném období do společného jmění manželů P. Sám přitom u poškozené

vyvolával zdání své solventnosti s tím, že veškeré, tj. i finanční, závazky

plynoucí ze smlouvy o dílo bude plnit on jakožto osoba, v jejíž prospěch a na

základě jejích pokynů byla smlouva uzavřena a následně také realizována

předmětná stavba, tedy jako jediná osoba, která měla mít ze smlouvy o dílo

(spolu se svou manželkou) skutečný prospěch, ačkoli věděl, že takovými

prostředky nedisponuje on ani obviněná GLOSSINA, a ani v budoucnu v době

splatnosti je nemůže očekávat, neboť jeho majetek byl zatížen exekucemi ve výši

55.000.000 Kč, přičemž hodnota těchto jeho závazků se dále v průběhu doby

navyšovala o její příslušenství.

87. Závěr o naplnění pojmu „uvedení v omyl“ nebyl zpochybněn tím, že

obviněný M. P. jednatele společnosti NAVA-K Tomáše Vohryzku částečně

informoval, že na jeho majetek jsou vedeny exekuce, protože podstatné je, že

současně s tím jej ujišťoval, že je schopen hradit závazky plynoucí ze sjednané

smlouvy o dílo, a nikterak nedával najevo, že je před bankrotem, a s většinou

svého majetku nemůže disponovat (viz podrobný popis v učiněných skutkových

zjištěních). Utvrzoval Tomáše Vohryzku o tom, že exekuce u něj nejsou rozhodné

jak svým pracovním postavením (generální ředitel XY), tak i způsobem chování,

protože se prezentoval jako velmi movitý člověk. I slovně vyvracel pochybnosti

svědka o tom, že by nemohl cenu uhradit, a tedy v daných termínech plnit (viz

body 106. až 133. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je proto zjevné,

že tohoto zástupce poškozené společnosti pravdivě neinformoval o skutečném

rozsahu jeho dluhů ani o tom, že penězi, jež by měl platit, nedisponuje (viz

zejména body 129., 190., 204. rozsudku soudu prvního stupně). Pochybnosti

poškozeného vyvracel ujišťováním, že exekuce pro něj nejsou likvidační a

nepředstavují ve vztahu k plnění ze smlouvy o dílo žádnou hrozbu, neboť je má

zcela pod kontrolou a stále disponuje dostatkem financí na úhradu závazků ze

smlouvy o dílo. K tomu zneužil důvěry Tomáše Vohryzky, s nímž se již pár let

předtím seznámil, strávili spolu několik dovolených na horách a po celou dobu

se mu obviněný M. P. prezentoval jako zdatný podnikatel, osoba žijící si tzv. na vysoké noze, zábavný společník, zkrátka jako člověk, kterému se dá v

obchodních vztazích věřit (viz zejména body 124., 204. rozsudku soudu prvního

stupně). Ve skutečnosti však již v době uzavírání smlouvy o dílo mezi

společnostmi GLOSSINA a NAVA-K znal dobře svoji kritickou ekonomickou situaci,

když čelil exekucím ve výši 55.000.000 Kč, které nebylo v jeho silách uhradit,

neboť takovým majetkem movitým ani nemovitým nedisponoval, a ani nemohl do

budoucna s jeho rozmnožením počítat, což bylo už s ohledem na existující

exekuce u obviněného M. P. vyloučeno a u obviněné společnosti GLOSSINA

nepřicházelo v úvahu proto, že kromě realizace předmětné stavby žádná obchodní

jednání ani jinou hospodářskou činnost, z níž by mohla generovat zisk, nevedla

a nevykonávala. O správnosti tohoto závěru soudů svědčí obsah spisu, z něhož se

podává, že k osobě obviněného M. P. bylo provedeno finanční šetření (č. l. 2646

až 2655 spisu), které nepotvrdilo, vyjma závazků po splatnosti v celkové výši

55.000.000 Kč (jejichž výše během doby narůstala o příslušenství), žádná

aktiva, resp. aktiva v takové výši, která by mohla postačovat ke krytí závazků

plynoucích z uvedené smlouvy o dílo (č. l. 2648 až 2652 spisu). Stejným

způsobem bylo provedeno finanční šetření i k obviněné společnosti GLOSSINA (č. l. 2656 až 2657 spisu), která nevlastnila nic než 681,48 Kč na bankovním účtu u

ČSOB, a. s., a lesní pozemek ve výměře 866 m2 (viz č. l. 2656 spisu).

Z obsahu

spisu a výsledků provedeného dokazování lze podpořit závěr soudů o tom, že

podvodné jednání obviněného zahrnovalo celou realizaci jeho záměru zhodnotit si

rekonstrukcí dům, při zásadním nedostatku finančních prostředků tím, že namísto

sebe do smluvního vztahu se zhotovitelem díla a osobu uzavírající předmětnou

smlouvu o dílo, ač k realizovaném dílu neměla zcela žádný vztah, ustanovil

obviněnou společnost GLOSSINA, neboť ta nebyla zatížena žádnými exekucemi či

insolvencí, ač za vším, co se v této souvislosti uskutečnilo, stál a byl právě

on sám, kdežto role jak této právnické osoby, tak i jejího jednatele, byla

zcela minimální a dotvářela jen zdání řádného obchodního vztahu, o který však

od počátku nešlo, protože obviněný věděl, že cena díla uhrazena pro nedostatek

financí být nemůže. Pro úplnost lze jen dodat, že společnost GLOSSINA žádné

podnikatelské či jiné výdělečné aktivity nevykonávala, ale byla pouze tzv. servisní společností obviněného M. P. Pro podvodnost celého záměru a role

obviněného v celém jednáním svědčí počátek a průběh celé této záležitosti

spadající ještě do doby před uzavřením posuzované smlouvy o dílo, neboť jako

původní zhotovitel díla vystupovala v daném projektu od března 2011 společnost

RAVEL (objednatelem v té době byla společnost GENOPE na základě dohody s

manželi P.), která pohledávku postoupila na společnost NAVA-K, a na místo

objednatele nastoupila společnost GLOSSINA poté, co společnost GENOPE s

poukazem na dlouhodobé zdravotní problémy svého jednatele ze smlouvy vystoupila

(č. l. 414 až 424), přičemž dluh obviněného vůči společnosti RAVEL již tehdy

činil 5.324.000 Kč. I tato skutečnost přispěla k tomu, že společnost RAVEL se

ocitla v úpadku, který byla nucena řešit cestou insolvenčního řízení (č. l. 425-428). Poté, co došlo dne 20. 10. 2013 k uzavření smlouvy o dílo mezi

společnostmi GLOSSINA a NAVA-K, dne 30. 4. 2014 uzavřela obviněná společnost

GLOSSINA na pokyn obviněného M. P. se společností NAVA-K Dodatek č. 2 k této

smlouvě, jímž došlo k navýšení smluvní ceny díla obsažené v Příloze č. 11 z

původních 11.610.217 Kč bez DPH (č. l. 563) na 13.355.313,48 Kč bez DPH (č. l. 590 až 591). Dodatkem č. 1 ze dne 30. 4. 2014 došlo k úpravě termínů dokončení

díla ve smyslu jejich prodloužení v první fázi do 31. 8. 2014 (původně podle

Přílohy č. 1 Smlouvy o dílo do 31. 5. 2014), další fáze do 31. 12. 2013 (podle

Přílohy č. 2 původní smlouvy do 31. 12. 2013) a třetí fáze prací do 31. 8. 2014

(podle Přílohy č. 3 do 28. 2. 2014) [č. l. 588 až 589]. Ani v těchto

souvislostech obviněný poškozené společnosti nenaznačil, že je nezpůsobilý

jakékoliv úhrady, protože dodatky smlouvy byly již realizovány v době, kdy byla

nařízena exekuce jeho veškerého majetku (viz usnesení Okresního soudu v Ústí

nad Labem ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 53 EXE 469/2010, pravomocné dne 19. 6. 2012).

Načítám další text...
⚖ Zeptejte se AI asistenta na toto rozhodnutí