11 Tvo 18/2023-9419
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2023 stížnost
obviněného M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2023,
sp. zn. 3 To 48/2023, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného M. M. zamítá.
1. Usnesením ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 3 To 48/2023 (dále jen
„napadené usnesení“), rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že podle § 31 odst. 1
tr. ř. není Mgr. Stanislav Králík vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení
v trestní věci obviněných D. E., nar. XY, V. M., nar. XY, a M. M., nar. XY
(dále též jen „obviněný“ nebo „stěžovatel“), vedených u Vrchního soudu v Praze
pod sp. zn. 3 To 48/2023 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 2/2019.
2. Vrchní soud v Praze v bodě 4. odůvodnění napadeného usnesení uvedl,
že předseda senátu Mgr. Stanislav Králík se v žádném ohledu necítí být podjatým
a neshledává žádného důvodu pro své vyloučení z rozhodování v rámci uvedené
trestní věci a poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo
dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo
pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, pro který by nemohl
nestranně rozhodovat, rozhodně nebyl založen ani tím, že byl předsedou senátu,
který o odvolání obviněného rozhodoval v původním odvolacím řízení před
zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu, ale ani tím, že nevyhověl žádosti
obviněného o odročení nařízeného veřejného zasedání. Vrchní soud zdůraznil, že
ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. o důvodech vyloučení soudce z vykonávání úkonů
trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen
osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení
zúčastněných nebo k věci samotné. V daném případě není podmínka určité kvality
osobního vztahu (subjektivní podmínka) vůči předsedovi senátu naplněna.
3. Proti tomuto usnesení podal obviněný sám i prostřednictvím svých
obhájců včas stížnost.
4. Ve stížnosti podané prostřednictvím obhájců Petera Kaneva a Mgr.
Zdeňka Burdy se shodně namítá, že předseda senátu Mgr. Stanislav Králík již
jednou rozhodoval v této věci stěžovatele, dříve vedené pod sp. zn. 3 To
45/2021, a to rozsudkem ze dne 29. 11. 2021, nyní vedené pod sp. zn. 3 To
48/2023. Proto vznikají pochybnosti o jeho nestrannosti při opětovném
rozhodování téže věci a takový postup je v rozporu s právem obviněného na
spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces bylo porušeno též tím, že
předseda senátu dne 16. 10. 2023 nevyhověl žádosti obviněného o odročení
veřejného zasedání, o něž žádal z toho důvodu, že mu vrchním soudem nebyly
předloženy všechny důkazní prostředky. V podané stížnosti se rovněž uvádí, že o
námitce podjatosti měl nejprve rozhodnout sám předseda senátu a teprve po
nevyhovění, měl o ní rozhodovat jiný senát vrchního soudu. Stěžovatel rovněž
namítal, že vrchní soud nesprávně uvedl, že námitku podjatosti podal opožděně.
5. Obviněný sám doplnil podanou stížnost tím, že vrchní soud procesně
pochybil, neboť měl rozhodnout nejdříve ve věci podjatosti předsedy senátu, a
teprve až následně mělo být zahájeno veřejné zasedání ve věci samé. Právě
okolnost podjatosti osoby soudce mohla mít zásadní dopad na otázku zákonnosti
meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně o věci samé. Obviněný dále namítal,
že soud se nijak nevypořádal s jeho námitkou, že nebyl předložen důkazní
materiál v rámci uplatnění práva advokáta nahlížet do spisu. Obviněný přiložil
ke stížnosti rovněž několik konkrétních příloh.
6. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil
z důvodu závažného porušení práva obviněného na spravedlivý proces a aby sám
rozhodl o vyloučení Mgr. Stanislava Králíka z vykonávání úkonů trestního řízení
v předmětné věci.
7. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem
podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Praze,
tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu na vyloučení předsedy senátu
Vrchního soudu v Praze 3 To Mgr. Stanislava Králíka z vykonávání úkonů
trestního řízení, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k
závěru, že podaná stížnost není důvodná.
8. V obecné rovině je potřeba připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř.
platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo
přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u
něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám,
jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům
a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže
nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou
být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
9. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna
nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním
účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o
subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či
nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se
rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt
přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně
používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní
soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny
vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I.
ÚS 371/04, v němž mimo jiné uvedl, že …nestrannost soudce je především
subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k
projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům
řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně
referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti
soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní
přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto
třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Vedle toho může nestrannost
nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první
roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na
různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých
funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či
vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil,
I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR,
a. s., 2012, s. 739-740).
10. Při aplikaci výše uvedených hledisek na konkrétní okolnosti daného
případu je zřejmé, že pokud Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí dospěl k
závěru, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. není předseda senátu 3 To Mgr. Stanislav
Králík vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného, nelze
tomuto postupu ničeho vytknout.
11. Pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v
trestním řízení musí být založeny na reálně existujících objektivních
skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti
soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného
neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý
subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z
projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je
schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
12. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině dále připomíná, že vztah k
projednávané věci nelze vyvozovat toliko ze způsobu rozhodování či z odůvodnění
rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, příp. z procesního postupu soudu,
a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky (srov.
Draštík A., Fenyk J. aj., Trestní řád. Komentář, 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer,
2017). Důvodem pro vyloučení soudce samy o sobě nejsou ani výhrady zaměřené
proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací
činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení
trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových
vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje
vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti ve
smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019,
sp. zn. 11 Tvo 6/2019). S ohledem na to je zcela nedůvodná námitka stěžovatele
spočívající v tom, že předseda senátu dne 16. 10. 2023 zamítl žádost obviněného
o odročení veřejného zasedání, neboť není způsobilá založit důvod pro jeho
vyloučení z vykonávání úkonů v trestním řízení. Stejné platí rovněž pro námitku
týkající se toho, že se vrchní soud nijak nevypořádal s jeho tvrzením, že nebyl
předložen důkazní materiál „…v rámci nahlížení advokáta do spisu“.
13. Jak již bylo shora zmíněno, důvodem pro vyloučení soudce samy o sobě
nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce. Nedůvodné, a
především neodpovídající zákonné úpravě, jsou námitky obviněného, že o
podjatosti předsedy senátu měl nejprve rozhodnout sám předseda senátu a poté
jiný senát vrchního soudu, a dále, že „…senát stížnostního soudu měl nejprve
rozhodnout ve věci stížnosti proti podjatosti a teprve až následně mělo být
zahájeno veřejné zasedání o věci samé“.
14. Podle ustanovení § 31 odst. 1 věta první a druhá tr. ř. o vyloučení
z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají,
a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v
senátě, rozhodne tento senát. K uvedenému ustanovení komentářová literatura
uvádí, že k rozhodnutí o vyloučení je příslušný vždy ten orgán činný v trestním
řízení, jehož se důvody uvedené v § 30 tr. ř. přímo týkají. Týká-li se zákonný
důvod vedoucí k případnému vyloučení soudce nebo přísedícího, kteří rozhodují v
senátě, činí rozhodnutí o jejich vyloučení celý senát, nikoli jen předseda
senátu, popř. sama osoba, jíž se konkrétní důvod uvedený v § 30 tr. ř. přímo
týká (srov. Draštík A., Fenyk J. aj., Trestní řád. Komentář, 1. vyd. Praha:
Wolters Kluwer, 2017, s. 257). Postup vrchního soudu byl tedy procesně zcela
správný, když o vyloučení předsedy senátu rozhodoval senát 3 To, nikoliv sám
jeho předseda Mgr. Králík. Jiný senát téhož soudu rozhoduje pouze v případě
rozhodování o vyloučení soudce Nejvyššího soudu (srov. § 31 odst. 1 věta třetí
tr. ř.).
15. Rozhoduje-li o vyloučení soudce nebo přísedícího senát a nečiní-li
své rozhodnutí v rámci konaného hlavního líčení či veřejného, popř. vazebního
zasedání, rozhoduje vždy v neveřejném zasedání (srov. Draštík A., Fenyk J. aj.,
Trestní řád. Komentář, 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 257). Jinými
slovy řečeno, nejedná se o pochybení, jestliže v rámci konaného veřejného
zasedání dne 23. 10. 2023 (viz č. l. 9325 spisu) bylo nejprve rozhodnuto o
vznesené námitce podjatosti (viz č. l. 9327 spisu) a poté bylo pokračováno v
již zahájeném veřejném zasedání, na jehož konci bylo rovněž meritorně
rozhodnuto. Zákon nevyžaduje, aby nejprve bylo rozhodováno ve věci stížnosti
proti podjatosti a teprve následně aby bylo zahájeno veřejné zasedání. Vrchní
soud tedy postupoval i v tomto ohledu správně, když na počátku veřejného
zasedání nejprve rozhodoval o vznesené námitce podjatosti a poté pokračoval ve
veřejném zasedání.
16. Obviněný dále dovodil podjatost předsedy senátu Mgr. Stanislava
Králíka z faktu, že jmenovaný rozhodoval již jednou ve stejné věci stěžovatele
vedené pod sp. zn. 3 To 45/2021, a to rozsudkem ze dne 29. 11. 2021, přičemž se
jedná se o stejnou věc, tentokráte vedenou pod sp. zn. 3 To 48/2023. K této
námitce Nejvyšší soud uvádí, že sama skutečnost, že soudce odvolacího soudu již
meritorně rozhodoval (podílel se na rozhodování) v téže věci, zákon bez dalšího
nepovažuje za důvod k vyloučení takového soudce z pozdějšího rozhodování. To
platí na rozdíl např. od situace, kdy soudce v přípravném řízení rozhodoval o
vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba a v jejíž věci po podání obžaloby
už soudce rozhodovat ze zákona nemůže, třebaže se podjatým sám necítí být (§ 30
odst. 2 věta druhá tr. ř.). Podobně je podle § 30 odst. 3 věty první tr. ř. z
rozhodování u soudu vyššího stupně vyloučen soudce nebo přísedící, který se
zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Nejde-li o takové
situace, důvod pro vyloučení soudce by mohl nastat teprve tehdy, kdyby zde
přistoupila jiná okolnost, která by popřípadě i ve spojitosti s dřívějším
podílem soudce na rozhodování, zcela zřejmě svědčila o tom, že soudce není
schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě. Nejvyšší soud přitom
již ve své dřívější rozhodovací praxi dovodil, že v jakémkoli dřívějším
rozhodnutí ve věci musí soudce činit určité skutkové a právní závěry, které
přímo či nepřímo souvisejí s posouzením viny obviněného, aniž by to soudce
diskvalifikovalo z možnosti rozhodnout později o vině a trestu téhož obviněného
zcela nestranně, nezaujatě a v souladu se zákonem (k tomu srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 5 Tvo 151/2000, obdobně též srov.
usnesení ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 5 Tvo 34/2002). Ani tato námitka
obviněného tedy není důvodná.
17. Zcela bezpředmětná je námitka o údajně mylné domněnce vrchního soudu
ohledně opožděnosti podané námitky podjatosti, neboť obviněným prezentované
závěry z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývají. Předseda senátu pouze
poznamenal, že do nařízení veřejného zasedání dne 23. 10. 2023 nebyly vzneseny
námitky proti složení senátu, přičemž obhájce obviněného podal dne 18. 10. 2023
žádost o vyloučení předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka pro jeho údajnou
podjatost (k tomu srov. č. l. 9326 spisu a body 1. in fine a 2. odůvodnění
napadeného usnesení).
18. Ve světle shora uvedeného neshledal Nejvyšší soud ani v postupu
senátu 3 To Vrchního soudu v Praze, ani u předsedy tohoto senátu Mgr.
Stanislava Králíka, nic takového, co by vzbuzovalo pochybnosti týkající se jeho
podjatosti vůči obviněnému M. M.
19. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost
obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 3
To 48/2023, důvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu