5 Tdo 1495/2015-103
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2016 o
dovoláních, která podali obviněný I. S. , a obviněný Ing. I. S. , proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 9 To 157/2015,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod
sp. zn. 2 T 248/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j
í .
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 2
T 248/2010, byl obviněný I. S. uznán vinným trestným činem poškozování
věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, účinného do 30. 6. 2006 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“),
spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a obviněný Ing. I.
S. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm.
a), odst. 4 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Týmž rozsudkem byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem legalizace
výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.,
spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Těchto trestných činů
se dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za to byl obviněný I. S. odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků,
k jehož výkonu byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s
ostrahou. Obviněný Ing. I. S. byl odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků,
jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného stanovení dohledu nad
obviněným.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak
státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch
obviněného Ing. I. S. a jednak obvinění I. S. a Ing. I. S. O těchto
odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 9
To 157/2015, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněných
4. Oba obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti citovanému
usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, která shodně opřeli o dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. řádu. Přestože obě
dovolání byla podána samostatně, jejich odůvodnění se z podstatné části
překrývá jak argumentačně, tak formulačně.
5. Obviněný I. S. namítl ve svém dovolání, že v jeho věci rozhodl
vyloučený soudce, protože předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Tomáš
Jureček podal na tohoto obviněného trestní oznámení pro podezření ze spáchání
přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny, kterého se měl dopustit
falšováním předloženého potvrzení lékaře o pracovní neschopnosti obviněného.
Dále obviněný vyvozoval podjatost předsedy senátu z toho, jakým způsobem vedl
trestní řízení. Obviněný zde odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva, podle něhož má být určující, zda lze obavy osoby z podjatosti považovat
za objektivně odůvodněné. Obviněný argumentoval i četnými nálezy Ústavního
soudu, podle kterých má být vyloučení soudce založeno nikoliv jen na skutečně
prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Přitom není třeba žádný kategorický závěr ani důkazy a při posuzování
nestrannosti soudce má být zkoumáno, zda reálně neexistují objektivní
okolnosti, které zpochybňují nepodjatost soudce.
6. Dále tentýž obviněný vytkl porušení ustanovení, jimiž se má
zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, přičemž soudy nižších stupňů se
podle jeho názoru nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí,
což mělo mít vliv na správnost a zákonnost takového rozhodnutí. Konkrétně pak
obviněný namítl neprovedení důkazů navrhovaných obhajobou, zejména nepředvolání
svědků ani zpracovatelů revizních znaleckých posudků, což mělo vést k
významnému zvýhodnění státního zástupce a k porušení práva obviněného na
spravedlivý proces. Obviněný napadl také procesní použitelnost důkazu v podobě
znaleckého posudku, když poukázal na jeho formální, procesní a obsahové
nedostatky a na to, že znalkyně neměla potřebnou specializaci a že zjevně
nepochopila a špatně vyhodnotila dokument „Výhledová finanční analýza
společnosti North GAS, s. r. o.“, v důsledku čehož je takový znalecký posudek v
rozporu se zákonem. Jak dále obviněný zdůraznil, listinné důkazy získané
prostřednictvím mezinárodní právní pomoci nebyly úředně ověřeny ani nejde o
originály, takže mělo být porušeno i ustanovení čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o
vzájemné pomoci ve věcech trestních, když není nikde ve spisovém materiálu
založeno věrohodné prohlášení cizozemských dožádaných orgánů, že požadované
úkony a předání listin provedly v souladu se svými procesními předpisy, což
mělo způsobit jejich procesní nepoužitelnost. Ve vztahu k žádostem o poskytnutí
mezinárodní právní pomoci obviněný namítal také zneužití mezinárodního práva a
nedovolené vyhledávání důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení. Podle
názoru obviněného vůči obchodní společnosti North GAS, s. r. o., se sídlem v
Jenči, nebylo ze strany finančního úřadu vedeno vytýkací řízení, a tato
obchodní společnost ani nebyla v období od dubna 2005 do ledna 2006 v prodlení
s plněním daňových povinností vůči finančním orgánům České republiky. Zmíněná
obchodní společnost přitom uhradila daň z přidané hodnoty za III. čtvrtletí
roku 2005 ve 14 splátkách, které byly finančním úřadem povoleny.
7. Obviněný I. S. uplatnil i námitku tzv. extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a to ve vztahu k trestnému činu
legalizace výnosů z trestné činnosti. Zde poukázal na chybějící popis
konkrétního jednání, kterým by měl obviněný zastírat původ věcí nebo jiného
majetkového prospěchu pocházejícího z trestné činnosti, na neexistenci věci
nebo jiného majetkového prospěchu pocházejícího z trestné činnosti a na to, že
trestní stíhání ohledně trestného činu poškozování věřitele v době odvolacího
řízení nebylo pravomocně skončeno. Přitom obviněný konstantně popíral vinu,
takže nebylo možné dovodit jeho srozumění s tím, že věci nebo jiný majetkový
prospěch pocházejí z trestné činnosti. Dále obviněný vytkl používání slovního
spojení „pohonné hmoty“, které shledal nesrozumitelným, protože nejde o
označení konkrétní věci. Obdobně se vyjádřil k pojmům „fiktivní závazek“,
„žádný kapitál“ apod., když podle obviněného jde o výrazy, které právní
terminologie nezná. Obviněný označil své jednání za souladné se zákonem, neboť
šlo o strategii a základ jeho podnikatelského záměru a opakovaně odkazoval na
dokument „Výhledová finanční analýza společnosti North GAS, s. r. o.“. Podle
názoru obviněného příčinou finančních problémů této obchodní společnosti byl
postup Celního úřadu Kladno, který vydával zajišťovací příkazy na zajištění
daňové povinnosti ke spotřební dani, které nebyly dostatečně odůvodněné a byly
nezákonné. Otázku, zda je tato námitka důvodná, měly podle obviněného řešit
soudy nižších stupňů jako prejudiciální otázku, protože to má vliv na naplnění
subjektivní stránky trestného činu. Extrémní nesoulad spatřuje obviněný také v
nesprávné právní kvalifikaci skutku, neboť tvrzená pohledávka v rozhodné době
vůbec neexistovala, a nebyla tak ani splatná, aby se mohlo jednat o trestný čin
poškozování věřitele. Jak dále obviněný zdůraznil, nebyla prokázána fiktivnost
pohledávek obchodní společnosti North GAS, s. r. o., přičemž odkázal na
stejnopisy uzavřených smluv a na rozhodčí nález ve věci sporu ze smlouvy mezi
obchodní společností North GAS, s. r. o., a obchodní společností Nightingale
International LLC.
8. Obviněný vytkl také nepřiměřenost jemu uloženého trestu ve vztahu ke
skutku, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, k jeho osobním, rodinným a
majetkovým poměrům a s ohledem na dobu, která již uplynula od spáchání skutku,
přičemž opět odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i
Evropského soudu pro lidská práva.
9. Závěrem svého dovolání obviněný I. S. navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze,
jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ a aby přikázal
věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení
senátu. Současně obviněný navrhl, aby mu Nejvyšší soud odložil, popřípadě
přerušil výkon trestu odnětí svobody.
10. Obviněný Ing. I. S. uplatnil ve svém dovolání totožné námitky
jako jeho syn, obviněný I. S. , jež byly popsány výše. Navíc pak poukázal na
skutečnost, že nikdy neměl žádný osobní ani právní vztah k obchodní společnosti
North GAS, s. r. o., pouze poskytl synovi do začátku podnikání půjčku, která mu
byla vrácena, a jako jednatel obchodní společnosti NOVA-KONT, spol. s. r. o.,
odsouhlasil odběr pohonných hmot od obchodní společnosti North GAS, s. r. o.
Dále obviněný popřel existenci jakékoliv dohody se svým synem i důkazu
prokazujícího takovou dohodu. Obviněný vytkl také neprovedení důkazů jím
navrhovaných, zejména výslechu svědků k prokázání pravosti příjmových
pokladních poukázek a výslechu zpracovatele znaleckého posudku, podle kterého
nelze jednoznačně potvrdit, že bankovní účet ve Švýcarsku, z něhož byla vybrána
finanční částka, skutečně a prokazatelně otevřel obviněný a že on byl skutečným
vlastníkem účtu stejně jako finančních prostředků na něj převedených. Obviněný
rovněž poukázal na nepřiměřenost uloženého trestu.
11. Závěrem svého dovolání obviněný Ing. I. S. navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ a aby
přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to v
jiném složení senátu.
III. Vyjádření k dovoláním
12. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obou obviněných
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde o námitku podjatosti předsedy senátu Okresního soudu Praha-západ
JUDr. Tomáše Jurečka, podle názoru státní zástupkyně ji před rozhodnutím soudu
druhého stupně uplatnil výlučně obviněný I. S. , takže u obviněného Ing. I.
S. nebyly splněny zákonné podmínky pro použití dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť se domáhal změny rozhodnutí s poukazem na
podjatost soudce pouze ve prospěch svého syna. Jak dále v této souvislosti
státní zástupkyně zdůraznila, poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se
úkon přímo dotýká, musí mít konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být
dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti takové
osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně, přičemž odkázala
na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Současně státní zástupkyně poukázala na
usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 67/04, publikované
pod č. 42 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle kterého
plnění oznamovací povinnosti soudce ve smyslu § 8 odst. 1 tr. řádu, a tím i
uplatnění podnětu k postupu místně příslušného policejního orgánu ve smyslu §
158 odst. 1 tr. řádu nemůže být důvodem podjatosti soudce, neboť trestní
oznámení se týká jiného trestného činu než toho, pro který byla podána
obžaloba. Hlediska důvodných pochybností o nestrannosti osoby podle § 30 odst.
1 tr. řádu se mohou vztahovat toliko a výlučně k úkonům v rámci projednávané
trestní věci, nikoliv k úkonům jiného trestního řízení. Dále v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu státní zástupkyně zdůraznila, že
nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení,
nýbrž i z právního rozboru skutečností, které vedou k těmto pochybnostem.
Stejně tak státní zástupkyně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014, dovodila, že vztah k projednávané věci nelze
vyvozovat ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, případně z
procesního postupu soudu, a to ani v případě, když takový postup vykazuje
nedostatky.
13. Pokud jde o námitku neprovedení důkazů navrhovaných obviněnými, a
to výslechu svědků a zpracovatelů revizních znaleckých posudků, podle státní
zástupkyně námitka tzv. opomenutých důkazů spadá pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen výjimečně v případě, kdyby se soudy nižších
stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy a jestliže se taková vada jejich
postupu odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve
správnosti hmotně právního posouzení spáchaného skutku, přičemž odkázala na
četnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ohledně této problematiky. V
posuzované trestní věci důkazní situace nevyznívá ve prospěch splnění těchto
předpokladů. Soud prvního stupně vysvětlil důvody, pro které považoval
provádění dalších důkazů za nadbytečné, a odvolací soud poukázal na zákonnost
postupu řízení při zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností.
Dále státní zástupkyně shrnula, proč bylo jednání obviněných posouzeno podle §
256 tr. zák., a nikoli podle § 148 tr. zák.
14. K námitce částečné procesní nepoužitelnosti znaleckého posudku
zpracovaného Ing. Soňou Novákovou, Ph.D., která údajně neměla potřebnou
specializaci ohledně některých otázek, státní zástupkyně poukázala na
skutečnost, že závěry znalkyně nemohly být zpochybněny obsahem „Výhledové
finanční analýzy společnosti North GAS, s. r. o.“, jestliže podnikatelská
aktivita této obchodní společnosti se omezila na příjem inkasovaných prostředků
z daně z přidané hodnoty, o nichž sice v zájmu vzbuzení zdání řádné
podnikatelské činnosti pravidelně podávala příslušná daňová přiznání, avšak se
záměrem nesplnit platební povinnost z toho vyplývající, a to prostřednictvím
odčerpání takto získaných finančních prostředků. Pokud jde o obdobnou námitku
procesní nepoužitelnosti důkazů získaných na podkladě mezinárodní právní pomoci
od justičních orgánů jiných států, podle názoru státní zástupkyně k uskutečnění
procesních úkonů a k opatření listinných materiálů došlo ve formě dožádání
podle čl. 3 odst. 1 a čl. 4 až 6 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech
trestních prostřednictvím justičních orgánů dožádaných států, a proto neměly
soudy důvod pochybovat o procesně přípustném způsobu získání důkazního
materiálu, aniž by rozhodným hlediskem věrohodnosti mělo být prohlášení
cizozemských justičních orgánů o tom, že dožádané úkony byly provedeny v
souladu s jejich procesními předpisy. Jestliže obvinění ve svých dovoláních
poukazovali na odmítnutí žádosti o právní pomoc s odkazem na pouhé porušení
daňové povinnosti nepodléhající podmínkám cizozemské právní úpravy o poskytnutí
právní pomoci, k tomu státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí o příslušnosti
soudu, které učinil Vrchní soud v Praze a v němž bylo konstatováno, že se jedná
o trestný čin poškozování věřitele, nikoli o daňový delikt.
15. K námitce neexistence pohledávky věřitele státní zástupkyně
zdůraznila, že ke vzniku závazkového vztahu mezi Českou republikou zastoupenou
příslušným finančním úřadem a obchodní společností North GAS, s. r. o., došlo
již na základě splnění podmínek podle § 5 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Obchodní společnost North
GAS, s. r. o., sice splnila povinnost přiznat daň v předmětných čtvrtletních
zdaňovacích obdobích roku 2005 a 2006, ale na druhé straně činila vše, aby
pohledávka České republiky vyplývající z daně z přidané hodnoty nebyla reálně
vymožitelná. Státní zástupkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 823/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu v sešitě 23 pod č. T 523., podle kterého je skutková podstata
trestného činu poškozování věřitele naplněna, jestliže pachatel jako jednatel
obchodní společnosti činil postupně kroky k odstranění majetku obchodní
společnosti tak, aby se vyhnul plnění jejích závazků i vůči finančním orgánům
státu; je-li zřejmý úmysl pachatele odstranit veškerý majetek, není na překážku
uvedenému právnímu posouzení, jestliže došlo k určité časové prodlevě mezi
jednotlivými kroky, které směřovaly k jedinému následku. Úmysl obviněných byl
podle státní zástupkyně realizován postupně v průběhu celého rozhodného období
od března 2005 do února 2006. Ohledně zpochybnění splatnosti pohledávky pak
podle státní zástupkyně za situace, jestliže následek jednání obviněných nastal
po uskutečnění postupného zcizování majetku k zúčtovacím termínům povinného
daňového odvodu daně z přidané hodnoty, nejeví se jako schůdná možnost, která
by při zohlednění prvního termínu splatnosti plnění daňové povinnosti za
sledované období (za III. čtvrtletí roku 2005 ke dni 25. 10. 2005) a výlučně na
něj časově navazujících úkonů vyvádění majetku vedla k právnímu závěru o
naplnění skutkové podstaty trestného činu dílem dokonaným a dílem spáchaným ve
stadiu pokusu. Navíc by taková právní úvaha postrádala na významu. Okamžik
přijetí zdanitelného plnění spojený s povinností přiznat daň se odvíjel již od
předcházejících skutkových okolností jednání obviněných, za kterých jim vznikla
povinnost platit daň z přidané hodnoty. Celková výše škody pak představovala
rozsah vyvedených finančních prostředků a nelze přisvědčit ani tvrzení
obviněných, že nebylo postaveno najisto, zda vznikla škoda a v jaké výši.
16. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, o skutečném způsobu naplnění
obchodních vztahů nemůže svědčit jen splnění jejich formálních podmínek, které
zakládají právní titul pro uplatnění finančního nároku žalující strany v
rozhodčím řízení ukončeném vydáním rozhodčího nálezu. Námitky nesprávného
úředního postupu Celního úřadu v Kladně pak podle státní zástupkyně mají
výhradně skutkovou povahu a totéž platí o námitce zpochybňující naplnění
podmínek součinnosti spolupachatelů. Spolupachatelství obviněných v této
trestní věci vyplývá již z povahy jejich jednání, neboť takto koordinovaný
způsob zapojení se do trestné činnosti by nebyl možný bez jejich vzájemné
dohody vedené jednotným záměrem.
17. Pokud jde o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, podle
přesvědčení státní zástupkyně jednání obviněných, které naplňuje znaky skutkové
podstaty tohoto trestného činu, je dostatečně popsáno ve skutkové větě ve
výroku o vině i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
18. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s výhradami obou obviněných
ohledně nepřiměřenosti trestu, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích
důvodů. Navíc ve vztahu k namítané nepřiměřeně dlouhé době trestního stíhání,
která se měla projevit ve výroku o trestu, podle názoru státní zástupkyně ani
jeden z obviněných neuplatnil tuto námitku v takové argumentační kvalitě, která
by podporovala závěr, že na celkové době vedení trestního řízení se nepodílí
žádné zřejmé a výjimečné důvody nebo že by zde nebyl dostatečný odraz v
odpovídajícím poměru spravedlivé rovnováhy mezi omezeními plynoucími z
ukládaného trestu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele, jak bylo
konstatováno v judikatuře Ústavního soudu. Při zohlednění celkové doby
trestního řízení, míry, jakou se o jeho průtahy zasadili sami obvinění, a
závažnosti trestné činnosti obviněných a jejího škodlivého následku soud
posoudil okolnosti společenské nebezpečnosti jejich jednání a dostatečným
způsobem kompenzoval dobu trvání trestního řízení v trestech uložených oběma
obviněným.
19. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných I. S.
a Ing. I. S. jako zjevně neopodstatněná.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
21. Pokud jde o dovolací důvody, oba obvinění opřeli svá dovolání o
ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodl vyloučený
orgán, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 2 písm. a) až k) tr.
řádu.
b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
22. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr.
řádu, jeho podstatou je to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, ledaže tato
skutečnost byla již
v původním řízení dovolateli známa a nenamítl ji před rozhodnutím soudu druhého
stupně. Oba obvinění ve svých dovoláních vytkli podjatost JUDr. Tomáše Jurečka,
předsedy senátu Okresního soudu Praha-západ, který rozhodl v jejich věci v
prvním stupni. Obvinění odůvodnili tuto svoji výhradu tím, že JUDr. Tomáš
Jureček podal na obviněného I. S. trestní oznámení pro podezření ze spáchání
přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny, a dále způsobem, jakým zmíněný
předseda senátu vedl trestní řízení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §
30 odst. 1 tr. řádu jsou důvodem pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů
trestního řízení pochybnosti o jeho schopnosti rozhodovat nestranně, a to v
důsledku jeho poměru k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká,
k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému
v trestním řízení. Zmíněné pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších
orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně
existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno,
pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností
odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám
v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro
podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro
posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či
nikoli.
23. V nyní posuzované trestní věci Nejvyšší soud zjistil z obsahu
trestního spisu vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 248/2010
a z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, že dne 22. 11. 2010 byla na oba
obviněné podána obžaloba k Okresnímu soudu Praha-západ a v souladu s rozvrhem
práce byla tato věc přidělena do senátu 2 T, jehož předsedou byl JUDr. Tomáš
Jureček. Dne 7. 11. 2013 namítl obhájce obviněného I. S. podjatost tohoto
předsedy senátu ve věci, neboť se tak jeví s ohledem na nevyhovění žádosti
obhájce o odročení hlavního líčení. O této námitce podjatosti rozhodl Okresní
soud Praha-západ usnesením dne 19. 11. 2013 tak, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu
předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček není vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení. Proti tomuto usnesení podali oba obvinění stížnosti, o nichž rozhodl
Krajský soud v Praze, který je usnesením ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 10 To
4/2014, zamítl jako nedůvodné. Dne 4. 7. 2014 podal obviněný I. S.
prostřednictvím svého obhájce další námitku podjatosti předsedy senátu JUDr.
Tomáše Jurečka. Odůvodnil ji shodnými argumenty, které byly uplatněny již v
námitce ze dne 7. 11. 2013, a navíc ji doplnil tím, že tento předseda senátu
podal na obviněného I. S. podnět k trestnímu stíhání pro podezření ze
spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny, jehož se měl dopustit
předložením padělaného rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti soudu
prostřednictvím svého obhájce. O této námitce podjatosti rozhodl dne 11. 7.
2014 Okresní soud Praha-západ usnesením podle § 30 odst. 1 tr. řádu tak, že
předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček není vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení v dané trestní věci. Proti tomuto usnesení podal obviněný I. S.
stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2014,
sp. zn. 11 To 291/2014, jímž ji zamítl jako nedůvodnou.
24. Nejvyšší soud – na rozdíl od názoru státní zástupkyně obsaženého v
jejím vyjádření k dovoláním obviněných – shledal u obou obviněných formální
předpoklady pro použití důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
ve vztahu k osobě předsedy senátu JUDr. Tomáše Jurečka. Jak je totiž patrné z
obsahu trestního spisu, i obviněný Ing. I. S. namítl podjatost tohoto
předsedy senátu, a to ve stížnosti podané ústně do protokolu o hlavním líčení
konaném dne 19. 11. 2013, kterou následně odůvodnil v písemném podání ze dne
16. 12. 2013. Přitom stížnost směřovala proti usnesení Okresního soudu
Praha-západ ze dne 19. 11. 2013, jímž nebyl předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček
vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení.
25. K tomu Nejvyšší soud obecně připomíná, že rozhodnutí o vyloučení
soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, podle
níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jež je zakotvena v čl. 38
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), proto
je třeba ji skutečně vnímat jako výjimku. Rozhodnutí o vyloučení soudce z
vykonávání úkonů trestního řízení lze tedy učinit jen při důsledném dodržení
zákonných podmínek a je třeba ho pečlivě a přesvědčivě odůvodnit. Jak totiž i
Ústavní soud opakovaně judikuje (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1.
2005, sp. zn. III. ÚS 441/04, publikovaný pod č. 6 ve svazku 36 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu), nestrannost soudce má dva aspekty. Nestačí, že se
soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i
objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho
nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam. Vyloučení
orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. řádu přitom není
založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k
osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru
skutečností, které vedly k těmto pochybnostem.
26. Jak vyplývá z výše uvedeného, námitkou podjatosti předsedy senátu
JUDr. Tomáše Jurečka se důkladně zabýval Krajský soud v Praze již při
rozhodování o stížnosti (viz č. l. 3412 trestního spisu) jako nadřízený orgán
soudu, který rozhodl v prvním stupni, a následně také při rozhodování o
odvolání jako odvolací soud. Nejvyšší soud se s jeho argumentací ztotožňuje a
považuje za nutné v této souvislosti odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 13. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 452/2009, nebo na usnesení Ústavního soudu ze
dne 4. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 67/04, publikované pod č. 42 ve svazku 34 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu. Jak je patrné z citovaných rozhodnutí,
samotná skutečnost, že soudce podal trestní oznámení na obviněného, případně na
svědka svědčícího v jím projednávané trestní věci, anebo vyjádřil názor, že se
obviněný mohl dopustit svým jednáním i další trestné činnosti, není důvodem pro
vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení pro jeho podjatost. Především je třeba zdůraznit, že předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček podal
trestní oznámení na obviněného I. S. pro jiný trestný čin, než kterého se
týká obžaloba podaná ve věci přidělené mu k projednání. Přitom pochybnosti o
podjatosti osoby uvedené v ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu se mohou vztahovat
výlučně k úkonům činěným v rámci projednávané trestní věci, nikoliv k úkonům
jiného trestního řízení. Splnění oznamovací povinnosti soudce ve smyslu § 8
odst. 1 tr. řádu, podle kterého jsou státní orgány povinny neprodleně oznamovat
státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl
spáchán trestný čin, a tím i uplatnění podnětu k postupu místně příslušnému
státnímu zastupitelství ve smyslu § 158 odst. 1 tr. řádu, nemůže být důvodem
podjatosti soudce. Výše uvedený soudce tak postupoval v rámci své úřední
povinnosti, což nikterak nezakládá důvod k domněnkám o jakékoliv jeho osobní
zainteresovanosti v trestní věci, kterou projednává. Potvrzení o dočasné
pracovní neschopnosti, které mělo omluvit nepřítomnost obviněného I. S. u
hlavního líčení ze zdravotních důvodů, neobsahovalo údaj, ke kterému datu byla
stanovena kontrola lékařem, a tedy ani to, jak dlouho bude pravděpodobně jeho
zdravotní indispozice trvat. Po telefonickém šetření pak předseda senátu
dokonce zjistil, že lékařka, jejíž otisk razítka je na potvrzení o dočasné
pracovní neschopnosti, tuto listinu nemohla vystavit, neboť v té době nebyla
pro nemoc přítomna na pracovišti. Jak je tedy z popsané situace zcela
evidentní, předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček nabyl důvodně přesvědčení o
spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny (byť spíše mohlo jít o
přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu). Přestože na základě zmíněného oznámení nebylo zahájeno trestní stíhání
obviněného I. S. , tato skutečnost není relevantní pro posouzení důvodnosti
vyloučení předsedy senátu JUDr. Tomáše Jurečka z vykonávání úkonů trestního
řízení. Obdobné závěry zaujal Ústavní soud také ve svém usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. IV.
ÚS 3208/15, v němž neshledal důvod pro vyloučení pro
podjatost u předsedkyně senátu, která podala trestní oznámení na svědkyni
svědčící v jí projednávané trestní věci, ačkoliv trestní stíhání takto zahájené
bylo úspěšné.
27. Pokud pak obviněný I. S. ve své námitce podjatosti ze dne 4. 7.
2014 argumentuje odkazem na usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 520/2009, publikované pod
č. 31/2010 Sb. rozh. tr., Nejvyšší soud se ztotožňuje s tvrzením státního
zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ve vyjádření k podané námitce
podjatosti ze dne 10. 7. 2014. Obviněný zde totiž pouze vytrhuje z kontextu
citovaného rozhodnutí větu, podle níž bezdůvodná iniciace trestního stíhání ze
strany předsedy senátu může být důvodem pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů
trestního řízení. Důležité ovšem ve shora zmíněné trestní věci bylo, že
předseda senátu podal trestní oznámení na znalce, jehož znalecký posudek byl
součástí prováděných důkazů, a že tento znalecký posudek představoval dokonce
jeden ze stěžejních důkazů, neboť otázka trestní odpovědnosti se ve vztahu k
příčetnosti obviněné v době činu stala předmětem nejobsáhlejší části procesu
dokazování před soudy prvního i druhého stupně. Předseda senátu v uvedeném
řízení opakovaně projevil negativní postoj k osobě znalce, a tím i k jím
vypracovanému znaleckému posudku, který odmítl provést k důkazu. To je zcela
odlišná situace ve srovnání s nyní projednávaným případem, v němž se trestní
oznámení na obviněného I. S. nijak netýkalo posuzovaného skutku a ani z něj
nevyplývá poměr předsedy senátu k projednávané věci nebo k osobám, jichž se
úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k
jinému orgánu činnému v trestním řízení. V souladu se závěry vyplývajícími ze
zmíněného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu je i nález
Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15. Zde byl sice Ústavní
soud vázán svým vlastním rozhodnutím v téže věci ve vztahu k témuž předsedovi
senátu o tom, že u něho nebyl dán důvod k vyloučení z rozhodování, i když podal
na obviněného trestní oznámení pro podezření ze spáchání zločinu křivého
obvinění a sám vylíčil důvody, pro které se cítí být podjatý. Přesto Ústavní
soud konstatoval, že na podjatost tohoto předsedy senátu lze usuzovat z jeho
výroků, které uvedl v napadeném rozhodnutí a jež svědčí o jeho negativním
postoji k osobě obviněného. Takovými výroky předseda senátu totiž porušil
presumpci neviny obviněného, čímž založil silné podezření, že není subjektivně
nestranný a že uvažování tohoto soudce je zatíženo předsudkem ve vztahu k
obviněnému a není nezaujaté. V nyní posuzovaném případě však nejde o zmíněnou
situaci, neboť kromě trestního oznámení, jímž předseda senátu JUDr. Tomáš
Jureček pouze plnil svou povinnost podle § 8 odst. 1 tr. řádu, nejsou zřejmé
žádné jiné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné zvažovat jeho poměr k
osobě obviněného.
28. Objektivní pochybnost o nestrannosti soudce tak nemůže být v daném
věci založena jen na tom, že předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček s ohledem na
skutečnosti, které v řízení o projednávaném skutku obviněných vyšly najevo,
podal na osobu obviněného I. S. trestní oznámení pro podezření ze spáchání
přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny. Takový čin předsedy senátu sám o
sobě ani ve spojení s dalším průběhem řízení zjevně nedemonstruje jeho
negativní postoj k věci ani k osobám, jichž se jeho procesní úkony přímo
dotýkají, tj. v konkrétním případě k obviněnému, který by zakládal pochybnosti
o schopnosti předsedy senátu jako soudce nestranně rozhodovat.
29. Obvinění dále dovozovali podjatost a naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu i ze způsobu, jakým předseda senátu
JUDr. Tomáš Jureček vedl trestní řízení. Ani tuto námitku však nemohl Nejvyšší
soud akceptovat, protože procesní postup soudce v konkrétním řízení a způsob
jeho rozhodnutí v něm bez dalšího nezakládá poměr soudce k věci nebo k osobám
vystupujícím v tomto řízení. Dokonce ani odlišný právní názor soudce na řešení
určité otázky nelze považovat za takový jeho poměr k projednávané věci, který
by byl důvodem k postupu podle § 30 odst. 1 tr. řádu (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Jak totiž vyplývá
z dikce zákona i z povahy problému, projednávanou věcí je nutno rozumět skutek
a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k
věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být
dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce
přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně. Jiný důvod, který by
odůvodňoval takovou pochybnost, zde nebyl zjištěn.
30. Za této situace nelze námitku obviněných, v níž vytýkají
rozhodování vyloučeným soudcem, považovat za důvodnou.
c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán jen
tehdy, když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky
jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může
spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy
nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr
o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin
se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které
lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena
podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
32. Oba obvinění s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu zpochybnili právní posouzení skutku, který podle jejich
názoru nevykazuje znaky trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Obvinění zde
ovšem zároveň zpochybňují správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a
jeho hodnocení důkazů.
K trestným činům poškozování věřitele
33. K tomu je třeba připomenout, že trestného činu poškozování věřitele
podle § 256
odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustil ten, kdo i jen částečně zmařil
uspokojení svého věřitele tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil, učinil
neupotřebitelnou nebo odstranil část svého majetku, a způsobil tak škodu
velkého rozsahu. Věřitelem je osoba, která má vůči pachateli, popřípadě vůči
jiné osobě, právo na plnění zejména na základě existujícího závazkového
právního vztahu bez ohledu na to, zda důvodem vzniku takového vztahu je smlouva
nebo jiná v zákoně uvedená skutečnost (např. daňová povinnost). Existence
věřitele předpokládá zároveň i existenci dlužníka. Dlužník zmařil uspokojení
svého věřitele tím, že jednáním vůči svému majetku některou z forem podle § 256
odst. 1 tr. zák. způsobil stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout
uspokojení své pohledávky. Uspokojení je částečně zmařeno, jestliže dlužník
takovým jednáním tuto možnost jen omezí a věřitel v důsledku toho nedosáhne
úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl. Předpokladem tedy
bylo, aby pohledávka věřitele již byla splatná. Trestný čin podle § 256 odst. 1
tr. zák. byl dokonán, tedy uspokojení věřitele bylo alespoň částečně zmařeno,
jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v
§ 256 odst. 1 tr. zák. již nebyl schopen poskytnout věřiteli plnění v celém
rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již neměl
vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z
dlužníkova majetku. Jednání podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. představovalo
zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by se mohl věřitel uspokojit. Jde o
snížení skutečné (nikoli jen účetní) hodnoty majetku, tedy o reálné zmenšení
jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení
pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Způsoby,
kterými se pachatel zbavil majetku, nemusejí být samy o sobě trestnými činy.
Trestným činem podle § 256 tr. zák. se staly vzhledem k důsledkům, které měly
pro uspokojení pohledávky věřitele. Zcizení spočívá v tom, že pachatel převedl
svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu např. prodejem s následným utracením
získaných peněz, darováním, postoupením pohledávky apod. Jde tedy o úkon (nebo
několik na sebe navazujících úkonů), jímž dlužník v konečném důsledku za
zcizenou majetkovou hodnotu neobdrží do majetku použitelného k uspokojení
pohledávky věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou ke splnění závazku
dlužníka.
34. Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a),
odst. 4 tr. zák. se dopustil ten, kdo i jen částečně zmařil uspokojení věřitele
jiné osoby tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil nebo odstranil část
majetku dlužníka, a způsobil tak škodu velkého rozsahu. Podle tohoto
ustanovení, které je samostatnou skutkovou podstatou, byla trestně odpovědná
jen jiná osoba než dlužník, přičemž je nerozhodné, zda dlužník věděl o jednání
pachatele nebo o jeho povaze, či nikoli. Jde o poškozování cizího věřitele,
které je formou pomoci dlužníkovi. Podstatou jednání je i v tomto případě
zmaření uspokojení pohledávky věřitele, byť jen částečné. Jde o skutečné
zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z nichž by mohl věřitel dosáhnout uspokojení
své pohledávky, nebo o fingování pasiv, která mají fiktivně snížit skutečnou
hodnotu tohoto majetku. V ustanovení § 256 odst. 2 tr. zák. jde sice rovněž o
dispozice učiněné ve vztahu k majetku dlužníka, ten je ovšem z hlediska
pachatele tohoto trestného činu majetkem cizím.
35. K naplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů se
vyžaduje úmyslné zavinění. Pachatel jako dlužník nebo osoba disponující s jeho
majetkem tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení pohledávky věřitele,
případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice s majetkem dlužníka, ač si
z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro
případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. Na srozumění pachatele lze v tomto
smyslu usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím
existence četných dluhů, které měl dlužník, neschopnosti dlužníka hradit je a
podaného návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek. Škodou velkého rozsahu
se ve smyslu § 256 odst. 4 tr. zák. rozuměla škoda dosahující částky nejméně 5
000 000 Kč (viz § 89 odst. 11 tr. zák.). Tu bude představovat hodnota zmařené
pohledávky věřitele, resp. té její neuspokojené části, kterou by bylo možné
uspokojit, kdyby si pachatel nepočínal způsobem podle § 256 odst. 1 nebo 2 tr.
zák. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1543
až 1554).
36. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění
popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho následného
odůvodnění, obvinění I. S. a Ing. I. S. se dopustili trestného činu
poškozování věřitele tím, že v období od března 2005 do února 2006 v úmyslu
poškodit věřitele obchodní společnosti North GAS, s. r. o., a to Českou
republiku zastoupenou Finančním úřadem Praha-západ, odčerpali z této obchodní
společnosti úhradou fiktivního závazku finanční prostředky představující daň z
přidané hodnoty, čímž společným jednáním způsobili České republice na
neodvedené dani z přidané hodnoty škodu ve výši minimálně 111 858 553 Kč.
Obvinění tedy jednali v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, když
činili fiktivní dispozice s majetkem obchodní společnosti North GAS, s. r. o.,
ač si z okolností museli být vědomi toho, že takové jejich jednání může mít
následek (účinek) v podobě způsobné škody, neboť věděli, že obchodní společnost
North GAS, s. r. o., je jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty povinna
ji účtovat v zákonných termínech (konkrétně ke dni 25. 10. 2005, 25. 1. 2006 a
25. 4. 2006) a odvést Finančnímu úřadu Praha-západ a že v důsledku těchto
dispozic nebude mít finanční prostředky k jejímu uhrazení, a nebude tak schopna
svůj závazek splnit.
37. K právní otázce splatnosti lze uvést následující. Doba splnění
dluhu neboli splatnost dluhu obsažená v § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013, byla stanovena
dohodou, právním předpisem nebo v rozhodnutí. Obvykle byla určena pevným
termínem. Byla-li vymezena prvním a posledním dnem splnění, byl dlužník povinen
plnit nejpozději poslední den lhůty (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1655). Dobu splatnosti je třeba odlišovat od lhůty
k plnění. Ta určuje počátek doby, v níž je dlužník oprávněn plnit. Jde o
okamžik, od kterého dlužník plnit může (a věřitel nesmí plnění odmítnout).
38. Pokud obvinění namítli neexistenci splatné pohledávky věřitele a
poukázali na skutečnost, že ze strany finančního úřadu nebylo vedeno vytýkací
řízení vůči obchodní společnosti North GAS, s. r. o., která tedy nebyla v
období od dubna 2005 do ledna 2006 v prodlení s úhradami daňových povinností
vůči finančním orgánům České republiky, Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. Existence pohledávky České republiky jako věřitele vůči obchodní společnosti
North GAS, s. r. o., jako dlužníku vyplývá ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to na základě splnění podmínek
stanovených v § 5 odst. 1 tohoto zákona zmíněnou obchodní společností. Tvrzení
obviněných, podle kterého jednání, v němž soudy spatřovaly znaky trestného činu
poškozování věřitele, se stalo ještě před faktickou splatností pohledávky
věřitele, nelze přisvědčit. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již ve svém usnesení ze
dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 823/2002 (publikovaném pod č. T 523. ve svazku
23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), skutková podstata trestného činu poškozování věřitele podle
§ 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. byla naplněna, jestliže pachatel jako jednatel
obchodní společnosti s ručením omezeným činil postupně kroky k odstranění
majetku této obchodní společnosti tak, aby se vyhnul plnění finančních závazků
mimo jiné i vůči finančním orgánům státu. Byl-li zřejmý úmysl pachatele
odstranit veškerý majetek, není uvedenému právnímu posouzení na překážku,
jestliže došlo k určité časové prodlevě mezi jednotlivými kroky pachatele. Přitom v nyní posuzované trestní věci byl úmysl obou obviněných realizován
postupně v průběhu celého rozhodného období od března 2005 do února 2006 a v
důsledku jejich jednání neměla obchodní společnost North GAS, s. r. o., k
zúčtovacím termínům finanční prostředky k odvedení daně z přidané hodnoty. Není
tedy pochyb o tom, že došlo k poškození České republiky ve vztahu k neuhrazené
daňové pohledávce za všechna tři zdaňovací období, a tím i ke zmaření
uspokojení této pohledávky, resp. ve vztahu k III. čtvrtletí roku 2005 s
ohledem na dílčí odvod k částečnému zmaření. I když nakonec byla daň z přidané
hodnoty za toto období ve splátkách zaplacena, nemá to vliv na trestní
odpovědnost obviněných, neboť jejich jednání již naplnilo všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, a to včetně způsobení
následku ke dni 25. 10. 2005. Přitom daň z přidané hodnoty musí být u
čtvrtletního plátce této daně zaplacena vždy nejpozději k 25. dni měsíce
následujícího po ukončení příslušného zdaňovacího období (§ 101 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,
účinném ke dni spáchání posuzovaného skutku). To znamená, že daň z přidané
hodnoty byla splatná již od 1. dne tohoto měsíce a 25. den byl nejzazší termín
pro zaplacení daně. Obchodní společnost North GAS, s. r. o., tak mohla plnit
kdykoliv od 1. až do 25. dne příslušného měsíce, přičemž dnem následujícím
nastalo prodlení. Vůči obchodní společnosti North GAS, s. r.
o., pak bylo
vedeno i vytýkací řízení, jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně (viz s. 13 jeho odůvodnění), na jehož základě byl dne 8. 6. 2006 vydán platební výměr. Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti o tom, že oba obvinění činili
dispozice s majetkem zmíněné obchodní společnosti za takových okolností a v
době, kdy už bylo zřejmé zmaření možnosti uspokojit její dluh vůči České
republice z již existující daňové povinnosti.
39. Trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a
odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. se dopustil ten, kdo zastíral původ nebo jinak usiloval, aby
bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiného
majetkového prospěchu získaného trestnou činností, s cílem vzbudit zdání, že
taková věc nebo prospěch byly nabyty v souladu se zákonem, nebo kdo jinému
spáchání takového činu umožnil, a získá-li takovým činem prospěch velkého
rozsahu. Zastřením původu věci nebo jiného majetkového prospěchu se rozumí
především tzv. „praní špinavých peněz“. Zastření znamená, že informace o původu
věci nebo jiného majetkového prospěchu je utajována nebo zkreslována.
Prostředkem zastření původu věci je převod vlastnictví k věci, utajení skutečné
povahy věci, místa a pohybu věci, utajení dispozic s věcí a informací o
vlastnictví, resp. o jiných právech k věci. Obdobně tomu je i u jiného
majetkového prospěchu. Jiný majetkový prospěch získaný trestnou činností je
jakýkoli majetkový prospěch pocházející z trestné činnosti, nejde-li o věc
získanou trestnou činností. Půjde především o odměnu za trestnou činnost, dále
o věc nebo jiný majetkový prospěch nabytý za věc získanou trestným činem (např.
na základě jejího prodeje nebo jiné směny) apod. Pokud jde o zavinění, trestný
čin legalizace výnosů z trestné činnosti je úmyslným trestným činem. U první
skutkové podstaty pachatel jedná s cílem vzbudit zdání, že taková věc (získaná
trestnou činností) nebo prospěch (majetkový získaný trestnou činností) byly
nabyty v souladu se zákonem, u druhé skutkové podstaty pachatel musí jednat s
vědomím, že ten, komu umožňuje spáchání takového trestného činu, jedná s cílem
vzbudit zdání, že taková věc nebo prospěch byly nabyty v souladu se zákonem
(viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2004, s. 1513 – 1515).
40. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění
popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho následného
odůvodnění, zastírání původu věcí získaných trestnou činností je zřejmé zejména
z převedení finančních prostředků odčerpaných z obchodní společnosti North GAS,
s. r. o., přes několik zahraničních bankovních účtů s úmyslem zastřít jejich
původ a jejich následné získání obviněnými ve vlastní prospěch. Navíc obvinění
ve svých dovoláních nic konkrétního nevytýkají právní kvalifikaci skutku podle
§ 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ani podrobněji neupřesňují, které
zákonné znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti nebyly
naplněny, takže Nejvyšší soud se nemohl blíže zabývat tímto právním posouzením.
K ostatním námitkám obviněných
41. Pokud jde o námitku obviněných I. S. a Ing. I. S. , v níž vytkli
soudům nižších stupňů neprovedení jimi navrhovaných důkazů, je třeba zdůraznit
následující skutečnosti. V trestním řízení – podobně jako v jiných typech
soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných,
předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení
čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z
uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního
řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav
dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování
(obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95,
publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný
pod č. 40 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy
povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud
odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně (viz jeho s. 31 a 32), soud dostatečně odůvodnil, proč nevyhověl návrhům
obviněných na provedení dalších důkazů. Nemohlo tedy dojít ani k porušení
jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, jak namítají obvinění ve svých dovoláních. Nejvyšší soud tudíž
považuje zmíněné námitky za takové, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu
důvodu, takže neměl důvod učinit je předmětem svého posuzování.
42. Totéž platí o námitkách obviněných, pokud v podstatné části svých
dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy
nižších stupňů, zejména když vytkli, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy,
jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy, jak postupoval při dokazování, v jakém
rozsahu provedl dokazování a že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů.
Tím totiž obvinění zpochybnili výsledky dokazování a shledali existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním
postupu soudů nižších stupňů. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního
posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně a za nějž byli obvinění odsouzeni, ani jiného hmotně právního
posouzení. To potvrzuje i skutečnost, že obvinění v této souvislosti
nepoukázali na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z
důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,
zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a §
263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu.
43. Pokud jde o konkrétní dovolací námitky obviněných směřující proti
skutkovým zjištěním a úplnosti provedeného dokazování, je především nutné
konstatovat, že jde
o námitky obsahově zcela shodné s těmi, které obvinění uplatnili již v
předchozích stadiích trestního řízení. Byly součástí jejich obhajoby v hlavním
líčení i základem jejich odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního
stupně, zejména pokud jde o námitku používání výrazu „pohonné hmoty“ či
některých dalších pojmů nebo když obvinění vytýkali, že příčinou finančních
problémů obchodní společnosti North GAS, s. r. o., byl postup Celního úřadu
Kladno. Soudy obou stupňů se řádně zabývaly těmito námitkami a beze zbytku se s
nimi vypořádaly, což je patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz zejména
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 28 až 33 a odůvodnění usnesení
odvolacího soudu na s. 8 a 9). Odvolací soud reagoval i na námitku obviněného
Ing. I. S. , pokud tvrdil, že nikdy neměl žádný osobní ani právní vztah k
obchodní společnosti North GAS, s. r. o., a že neexistuje žádný důkaz
prokazující vzájemnou dohodu obviněných, v důsledku níž by jednali společně.
Ostatně takto souladné jednání obou obviněných by ani nebylo bez jejich
předchozí vzájemné dohody možné. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje
obsahově shodné námitky s námitkami, které již byly uplatněny v řízení před
soudem prvního a druhého stupně, dopadají závěry usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného pod č. T 408. ve svazku
17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H.
Beck, Praha 2002), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.“.
Pokud obvinění poukazovali na povahu rozhodčího nálezu a na výsledky dokazování
v rozhodčím řízení, které předcházelo jeho vydání, podle názoru Nejvyššího
soudu tím nelze prokazovat platnost smlouvy, z níž vznikl spor, ani vyloučit
možnou fiktivnost pohledávky obchodní společnosti North GAS, s. r. o.
44. Obvinění tedy ve svých dovoláních v podstatě požadovali, aby
Nejvyšší soud jen na podkladě spisu přehodnotil důkazy, případně aby dal pokyny
soudům nižších stupňů, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům
mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je ovšem v rozporu s koncepcí
dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých
procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v § 256b odst. 1 tr. řádu,
ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání
nenahrazuje řádné opravné prostředky, a jak je již uvedeno výše, jeho podání
není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné
prostředky. Z tohoto pohledu je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu
podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhají. Uvedený výklad
zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo
482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
45. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o
naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je
Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily
soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných to pak znamená, že pro Nejvyšší
soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutku
tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Kdyby měl
Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho
obvinění domáhají ve svých dovoláních, musel by modifikovat zmíněná rozhodná
skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od
těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestných činů
poškozování věřitele a legalizace výnosů z trestné činnosti. Taková změna
skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak
Nejvyšší soud zdůraznil již výše.
46. Navíc a zcela nad rámec uplatněných dovolacích důvodů lze
zdůraznit, že za popsaného stavu věci soudy nižších stupňů nijak nepochybily
při hodnocení důkazů ani svévolně neopomenuly opatřit a provést důkazy navržené
obhajobou. Naopak, soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž
vytvořil dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval
i hodnocení důkazů, když jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně
popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu, co do jejich
věrohodnosti a relevance k prokázání viny obviněných.
47. Pokud obvinění ve svém dovolání namítali procesní nepoužitelnost
důkazů, konkrétně znaleckého posudku a listinných důkazů získaných
prostřednictvím mezinárodní právní pomoci, vypořádal se s těmito námitkami již
soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na s. 30 a 31 i odvolací soud v
odůvodnění svého usnesení na s. 8 a 9. Podle soudů obou stupňů závěr o
nepřezkoumatelnosti a nevěrohodnosti znaleckého posudku může učinit pouze soud,
a nikoliv obvinění, jejichž námitka ani v tomto směru neodpovídá dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Přitom listiny zaslané
justičními orgány poskytujícími právní pomoc považovaly soudy nižších stupňů za
zcela věrohodné, stejně jako informace poskytnuté bankovními institucemi. Nad
rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že závěry znalkyně nemohou být
zpochybněny obsahem dokumentu „Výhledová finanční analýza společnosti North
GAS, s. r. o.“, jestliže se podnikatelská aktivita této obchodní společnosti
omezila pouze na příjem finančních prostředků daně z přidané hodnoty, o nichž
sice pravidelně podávala daňová přiznání, avšak se záměrem nesplnit tomu
odpovídající platební povinnost, a tím páchala trestnou činnost. Obdobně pak
pokud k uskutečnění procesních úkonů a k opatření listinných materiálů došlo
prostřednictvím justičních orgánů dožádaných států, není důvod mít pochybnosti
o procesně přípustném způsobu získání důkazního materiálu a při posuzování jeho
věrohodnosti nelze přisuzovat zásadní roli chybějícímu prohlášení o tom, zda
byly dožádané úkony provedeny v souladu s procesními předpisy dožádaného státu.
Ostatně i Ústavní soud dospěl ve svém nálezu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III.
ÚS 761/14, k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky
nezpůsobuje jeho nepoužitelnost a vždy je třeba přihlížet k intenzitě takového
pochybení, zda vůbec bylo způsobilé ovlivnit provádění důkazů. Nelze přisvědčit
ani tvrzením obviněných, pokud jimi namítali zneužití mezinárodního práva a
nedovolené vyhledávání důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení. Soud
prvního stupně vycházel ze závěrů Vrchního soudu v Praze o tom, že obvinění
svým jednáním nenaplnili znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby, nýbrž trestného činu poškozování věřitele,
který na rozdíl od daňových deliktů odpovídá podmínkám cizozemské právní úpravy
pro poskytnutí právní pomoci.
48. Ani námitka obviněných, jíž poukázali na existenci tzv. extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neodpovídá hmotně
právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k
výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr., nebo v četných
dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu
jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006,
publikovaném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Takový výklad byl potvrzen i řadou
rozhodnutí Ústavního soudu
(např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04,
publikovaném pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu),
v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při
interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
takže zde není důvod odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc
tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací
praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí
obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za
následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů
spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §
265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
49. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá
ani námitka obviněných, kterou zpochybnili přiměřenost trestů jim uložených. K
tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz
rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v
dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v §
265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná
případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr.
zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného
trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání
obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o
výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného
práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v
právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný
trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové vady
ovšem obvinění nevytkli a ani u nich nepřicházely v úvahu. Proto ani námitky
poukazující na nepřiměřenost uloženého trestu není Nejvyšší soud oprávněn
přezkoumávat v řízení o dovolání. Navíc v posuzované trestní věci soud prvního
stupně neuložil obviněným nijak nepřiměřeně přísné tresty, když obviněnému I.
S. byl vyměřen trest odnětí svobody v trvání 4 roků, tedy jen 2 roky nad
dolní hranicí zákonné trestní sazby. Obviněnému Ing. I. S. pak byl uložen
podmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, tedy jen 1 rok nad dolní
hranicí zákonné trestní sazby, za současného stanovení dohledu probačním
úředníkem a maximální možné zkušební doby podmíněného odsouzení v trvání 5 let.
Přitom soud zohlednil jak osobní a rodinné poměry obou obviněných, tak dobu,
která již uplynula od spáchání trestného činu do rozhodnutí o něm, a výši
způsobené škody. Obviněnému Ing. I. S. byl uložen mírnější trest s ohledem
na skutečnost, že jeho role byla nepochybně v dané trestní věci méně významná.
Nejvyšší soud se tak ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně (viz s. 33 a
34 jeho rozsudku), pokud jde o druh a výši trestů uložených oběma obviněným,
které byly potvrzeny i odvolacím soudem.
50. Pojem „nepřiměřená délka trestního řízení“ není nikde přesně
definován, proto je nutné vycházet z judikatury, přičemž jedním z klíčových
rozhodnutí je nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03,
publikovaný pod č. 157 ve svazku 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
na který ve svém dovolání poukazují také obvinění. V něm Ústavní soud
deklaroval, že si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat
paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž
překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi,
resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva, pokládá za zřejmé, že dobu
trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše
výjimečnou a v případě neexistence zřejmých a významných důvodů pro překročení
této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Ústavní
soud dovodil také povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na
přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, a to využitím všech prostředků, které jim trestní právo
poskytuje. Dalším významným rozhodnutím je nález Ústavního soudu ze dne 10. 11.
1998, sp. zn. IV. ÚS 358/98, publikovaný pod č. 140 ve svazku 12 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, kde byla za nedůvodné průtahy označena situace,
když soud mimo jiné neučinil žádný procesní úkon po dobu téměř tří let. Ostatně
i v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08,
publikovaném pod č. 71 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
za nepřiměřeně dlouhé bylo označeno trestní řízení trvající 9 let, přičemž od
spáchání skutku uplynulo 13 let. Na druhou stranu pokud jde o vztah
proporcionality mezi výší uloženého trestu a délkou řízení, Ústavní soud se k
němu vyjádřil ve svém nálezu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06,
publikovaném pod č. 65 ve svazku 45 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v
němž uvedl, že přiměřenost délky řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je
podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve
světle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke složitosti věci, chování
obviněného a chování příslušných orgánů. V usnesení ze dne 20. 12. 2006, sp.
zn. I. ÚS 532/06, pak Ústavní soud výslovně odmítl jako rozhodné kritérium
časový úsek od spáchání vytýkané trestné činnosti do skončení trestního
stíhání, tedy zahrnutí i doby před zahájením trestního stíhání. Konečně v
usnesení ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 2508/08, Ústavní soud nevyloučil, že
i v případě nepřiměřené délky trestního řízení může při úvaze o výši trestu
převážit značně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti vytýkaného jednání,
zejména vzhledem k povaze spáchaného jednání, jeho pohnutce, způsobu jeho
provedení a povaze jeho následku.
51. Jak je tedy z výše uvedeného zřejmé, ačkoliv v trestní věci
obviněných trvalo trestní řízení víc jak sedm let, nemůže být označeno jako
nepřiměřeně dlouhé, a to ani s ohledem na obviněnými zdůrazňovaný ústavněprávní
aspekt, neboť přiměřenost délky trestního řízení je třeba v každém jednotlivém
případě zkoumat podle charakteru projednávané věci, tedy zejména podle její
složitosti, závažnosti, rozsáhlosti či obtížnosti dokazování. Dále je nezbytné
přihlédnout k chování účastníků řízení v průběhu řízení a posoudit případné
zvláštní okolnosti, jež mohou způsobit průtahy v řízení. Právě v této trestní
věci se na výsledné době trestního řízení podstatnou měrou podíleli sami
obvinění a jejich obhájci, a proto Nejvyšší soud neshledává žádný právní důvod,
který by zakládal opodstatněnost této námitky. Obviněným sice lze přisvědčit,
že doba od podání obžaloby dne 21. 12. 2010 do nařízení prvního hlavního líčení
soudem prvního stupně, které se konalo až v průběhu roku 2012, byla delší,
avšak nejde o nedůvodný průtah způsobující nepřiměřenou délku trestního řízení
ve zmíněném ústavněprávním rozměru a ani o případ, který nastal ve výše
citovaném nálezu Ústavního soudu, kdy soud neučinil žádný procesní úkon po dobu
téměř tří let. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v nyní
posuzovaném případě soud prvního stupně při ukládání trestů oběma obviněným
zohlednil v jejich výši celkovou dobu vedení trestního řízení, jak je ostatně
již shora uvedeno.
52. Vzhledem ke všem konstatovaným argumentům proto Nejvyšší soud
považuje závěr soudů nižších stupňů za správný a námitky obviněných, jimiž
zpochybnili právní posouzení skutku, za neopodstatněné.
e) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
53. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který
rovněž uplatnili ve svém dovolání oba obvinění, Nejvyšší soud připomíná, že ho
lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod
dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto
o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku
nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této
variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na
přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo
zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného
rozhodnutí. Odvolání obou obviněných však byla v souladu se zákonem a v řádně
provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za
dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o
jejich zamítnutí. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího
soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k
odvolacímu soudu, a tudíž ani nemohl být naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho
první alternativě.
54. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání
napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v
ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obvinění pak spatřovali v
předcházejícím řízení naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b)
a g) tr. řádu. K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již
výše, přičemž zjistil, že námitky obviněných jsou nedůvodné.
V. Závěrečné shrnutí
55. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že obvinění I. S. a Ing. I. S. podali proti napadenému usnesení
Krajského soudu v Praze dovolání, která sice vycházela z námitek, jež částečně
odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l)
tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto
odmítl dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako
zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o
závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a
obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či
ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením
důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
56. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud
rozhodnout tímto způsobem o dovoláních obviněných v neveřejném zasedání, proto
tak učinil.
57. Pokud jde o návrh obviněného I. S. na odklad nebo přerušení
výkonu rozhodnutí, tímto se Nejvyšší soud nezabýval, neboť podle § 265h odst. 3
tr. řádu může takový návrh učinit jen předseda senátu soudu, jenž ve věci
rozhodoval v prvním stupni. Bez tohoto návrhu může přerušit výkon napadeného
rozhodnutí jen předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu,
avšak vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného nebyly shledány
důvody pro takový postup.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 2. 2016
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu