8 Tdo 452/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2009 o
dovolání obviněného O. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.
1. 2004, sp. zn. 6 To 129/2003, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 6/2000, t a k t o :
Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného O. P. z a m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 39 T 6/2000, byl
obviněný O. P. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona
č. 265/2001 Sb. a odsouzen za tento a za sbíhající se trestný čin podvodu podle
§ 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem
Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 1 T 50/2002, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28.
8. 2003, sp. zn. 14 To 95/2003, za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, 2 tr. zák., pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c)
k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu
v Brně ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 10 T 6/1999, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 4 To 189/2000, podle § 250
odst. 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., § 35 odst. 2 tr. zák. k
souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50
odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu předmětu podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a
v zákazu působit v obchodních společnostech v pozici statutárního zástupce
společnosti na pět let. Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku
Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 1 T 50/2002, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28.
8. 2003, sp. zn. 14 To 95/2003, a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21.
2. 2000, sp. zn. 10 T 6/1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 8. 8. 2000, sp. zn. 4 To 189/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto
výroky o trestech obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3
písm. c) tr. zák. dopustil tím, že dne 6. 10. 1997 podal v B. na F. ú. B., Ž.,
vlastnoručně vyplněné a vlastnoručně podepsané přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 1997, datované dnem 1. 10.
1997, ve kterém neoprávněně požadoval vyplacení nadměrného odpočtu ve výši
2.294.273,- Kč za fiktivní nákup dřevní hmoty v celkové hodnotě 15.318.827,- Kč
na podkladě faktur od společnosti L., s. r. o., M. H., uvedený nadměrný odpočet
byl poukázán na běžný účet dle opisu denního výpisu ze dne 28. 11. 1997, vedený
u Č. s.‚ a. s., pobočka B., S., odkud byl v pěti případech vybrán neznámou
osobou vystupující pod jménem E. N., Českému státu, zastoupenému F. ú. B., tak
způsobil škodu ve výši 2.294.273,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný O. P. odvoláním, směřujícím
zejména proti výroku o vině. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1.
2004, sp. zn. 6 To 129/2003, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které odvolací
soud v dané věci učinil. V prvém případě byl k odvoláním státního zástupce a
obviněného usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 6 To
10/2003, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. zrušen rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 39 T 6/2000, a podle § 259
odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 To
129/2003, podal obviněný O. P. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě
dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1
písm. a), b), g), l) tr. ř. V této souvislosti je s ohledem na otázku
přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. vhodné uvést, že dovolání
obviněného sice podle jeho úvodní části směřuje proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 39 T 6/2000, ale z jeho textu je zřejmé, že
je jím napadáno i výše označené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci coby
soudu, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni.
Soudům obou stupňů obviněný vytkl, že vycházely z neúplně zjištěného skutkového
stavu, neprovedly obviněným učiněné návrhy na doplnění dokazování zejména
revizní znalecký posudek z oboru grafologie – znalectví písma, který by
osvětlil klíčovou otázku celého případu, tj. kdo vyplnil a podepsal daňové
přiznání, a za vadu považoval, že odvolací soud nevyhověl jeho dalším návrhům
na doplnění dokazování.
Obviněný poukazoval na obsah zvukového záznamu pořízeného dne 12. 12. 2003,
který předložil odvolacímu soudu ve veřejném zasedání dne 15. 1. 2004, z něhož
mělo být patrno, že se trestné činnosti dopustila jiná osoba, T. G. (uváděno
též „G.“) z B. Současně se z něj také podává, že dle tvrzení osob vystupujících
v tomto zvukovém záznamu osoba blízká předsedovi senátu ve spojení s dalšími
osobami údajně měla nabídnout za určitou finanční částku příznivější hodnocení
trestní věci obviněného. Zvukový záznam byl pořízen dovolatelem bez vědomí
přítomných osob a protože na předsedu senátu JUDr. M. K. měl údajně působit
jeho bratr, byly o této skutečnosti vyrozuměny i příslušné policejní orgány. Ve
veřejném zasedání byla uplatněna námitka podjatosti JUDr. M. K., ale odvolací
soud rozhodl, že tento soudce není vyloučen z vykonávání trestních úkonů v
předmětné trestní věci. Následně pak JUDr. M. K. podal trestní oznámení na T.
G. pro trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. Dovolatel se proto
domníval, že pokud soudce, který v dané věci rozhoduje, v rámci podaného
odvolání podává trestní oznámení na svědka, který je navrhnut obhajobou k
prokázání skutečností svědčících ve prospěch obviněného, lze mít pochybnosti,
že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo týká, k
jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému
orgánu činnému v trestním řízení nemohl nestranně rozhodovat a úkony, které
učinil, nemohly být podkladem pro rozhodnutí v trestní věci.
Obviněný dále tvrdil, že jeho vina nebyla jednoznačně prokázána, nesouhlasil se
závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví expertizy ručního
písma, neboť při jeho zpracování nebyly použity všechny základní metody. Závěry
a odborné předpoklady znalce nebyly podle něj způsobilé přesvědčivě odpovědět
na relevantní otázku, zda podpis na daňovém přiznání je skutečně jeho podpisem.
Uvedl, že pakliže soudní rozhodnutí spočívá na znaleckém posudku, jehož
správnost jím byla napadena, přičemž revizní znalecký posudek proveden nebyl,
„bylo mu odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť bylo v jeho případě
rozhodnuto bez dostatečně zjištěného stavu věci“. Závěrem dodal, že v rámci
trestního řízení nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil subjektivní a
objektivní stránku trestného činu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 39 T 6/2000, zrušil a aby
tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém vyjádření k
dovolání obviněného O. P. uvedl, že dovolatelovy námitky, jimiž odůvodňoval
důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř. nesměřují k
porušení pravidel zakládajících věcnou příslušnost soudů, které meritorně
rozhodovaly v jeho trestní věci, nevytýkají nesprávné obsazení těchto soudů, a
proto nezakládají dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Stran
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že
skutková zjištění, ze kterých vycházely Vrchní soud v Olomouci i Nejvyšší soud
při rozhodování o případném vyloučení předsedy senátu odvolacího soudu, jsou
správná. Soudy se důvodně opíraly o stanovisko JUDr. M. K. Skutečnosti
zaznamenané na předmětném CD nosiči nelze považovat za dostatečně přesvědčivé v
tom smyslu, aby mohly stanovisko JUDr. M. K. významným způsobem zpochybnit. Za
situace, kdy se na předsedu senátu nejenže neobrátila žádná z osob uváděných na
CD nosiči s cílem ovlivnit jeho rozhodování ve prospěch obviněného a kdy není
známa žádná jiná skutečnost, která by mohla zakládat pochybnost o tom, že by
JUDr. M. K. nemohl nestranně rozhodovat, neexistoval důvod pro jeho vyloučení
ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Za podstatnou nepovažoval ani skutečnost, že
JUDr. M. K. podal trestní oznámení, neboť toto bylo podáno na T. G. pro
podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle § 206 tr. zák., a nikoliv na
obviněného O. P. Navíc upozornil, že obsahem trestního oznámení je i podezření
JUDr. M. K., že na trestné činnosti dovolatele se účastnil i T. G. V této části
označil dovolání obviněného za nedůvodné. Výhrady dovolatele, že soudy při
rozhodování vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť nebyl
akceptován návrh obhajoby na vypracování revizního grafologického znaleckého
posudku, míjí dovolací důvod podle § 265b odst. písm. g) tr. ř., poněvadž
směřují proti úplnosti důkazního řízení, a nikoliv proti právní kvalifikaci
skutku v podobě zjištěné soudy. Doplnil, že i námitkou, že v rámci předmětného
trestního řízení nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil subjektivní a
objektivní stránku trestného činu, pro který byl pravomocně uznán vinným,
obviněný zpochybňoval správnost skutkového zjištění, a proto ji taktéž nelze
subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. [s výjimkou formálně uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Shledal však, že
dovolání obviněného je částečně podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b
tr. ř., a částečně je nedůvodné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě
meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v
tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. a), b), g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže ve věci
rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže
místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Podle § 265f odst. 1 tr. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu
i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu
na rozhodnutí s odkazem na zákonné ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. a) až
l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je povinen v
dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Ke
splnění obsahových náležitostí předpokládaných ustanovením § 265f odst. 1 tr.
ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b
odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento
důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními
vadami.
S ohledem na obsah podaného dovolání lze konstatovat, že obviněný uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zcela formálně, aniž uvedl
jakoukoliv argumentaci v tom směru, že rozhodl věcně nepříslušný nebo nesprávně
obsazený soud. Dovolací soud se tudíž takto uplatněným, ale ničím neodůvodněným
dovolacím důvodem nezabýval. Z textu dovolání se naznačuje, že obviněný
ztotožnil dovolací důvod zakládající se na výhradě, že ve věci rozhodl soud,
který nebyl náležitě obsazen, s dovolacím důvodem obsaženým v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř., totiž že ve věci rozhodl vyloučený orgán, na který ale
též odkázal.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci
vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu,
kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta.
Ze smyslu námitek obviněného plyne, že podle něho JUDr. M. K., předseda senátu
Vrchního soudu v Olomouci, rozhodl ve věci jako vyloučený orgán. Tuto svoji
výhradu odůvodnil tím, že soudce JUDr. M. K. podal trestní oznámení na svědka
T. G., který mohl uvést skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného a jehož
výslech obviněný navrhl, a lze mít proto pochybnosti o tom, zda mohl pro poměr
k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich
obhájcům nebo pro poměr k jinému orgánu trestního řízení nestranně
rozhodovat.
Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo
podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta.
Ve veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 15. 1. 2004 byla obviněným
námitka podjatosti uplatněna (č. l. 451). Usnesením z téhož dne č. j. 6 To
129/2004 - 457 bylo podle § 31 odst. 1 tr. ř. Vrchním soudem v Olomouci
rozhodnuto, že JUDr. M. K. není vyloučen z projednávání úkonů trestního řízení
v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 To 129/2003. Z
obsahu odůvodnění tohoto usnesení se podává, že JUDr. M. K., předseda senátu
odvolacího soudu, kategoricky odmítl, že by byl v této trestní věci kýmkoliv
kontaktován ve smyslu ovlivnění rozhodnutí senátu, jemuž předsedá. Neobrátil se
na něj ani JUDr. P. ani jeho bratr ani žádná jiná osoba se záměrem dosáhnout
příznivějšího rozhodnutí pro obviněného. K žádné osobě, která v této věci
vystupuje, nemá jiný vztah než ryze profesionální a pracovní. Pokud jde o osobu
T. G., vědomě se s ním nikdy nesetkal a v žádném případě nedošlo k tomu, že by
byl jím, ať už přímo či zprostředkovaně, kontaktován s cílem jakéhokoliv
nezákonného rozhodnutí v této věci. Důvod pro postup podle § 30 odst. 1 tr. ř.
tedy neshledal. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 11 Tvo 6/2004, podle § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta s odůvodnění, že předložený CD nosič
je důkazem nejasným a nekonkrétním a JUDr. M. K. jej snadno vyvrátil. Proto ani
podle Nejvyššího soudu neexistovaly pochybnosti, že je schopen dál ve věci
nestranně rozhodovat (č. l. 779).
Formální předpoklady pro použití tohoto důvodu dovolání ve vztahu k osobě
soudce JUDr. M. K. tak byly splněny.
V daných souvislostech není od věci poznamenat, že ač o stížnosti obviněného
proti označenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci rozhodl Nejvyšší soud, není
právním názorem vyjádřeným v tomto jeho rozhodnutí Nejvyšší soud coby dovolací
soud vázán. Ačkoliv v obou případech rozhoduje Nejvyšší soud, není možné
odhlédnout od odlišných povah řízení, v nichž se tak děje; v jednom z nich
rozhoduje o řádném opravném prostředku jako nadřízený orgán soudu, který
rozhodl v prvním stupni, ve druhém pak o mimořádném opravném prostředku jako
dovolací soud. Byl-li by i dovolací soud vázán právním názorem, který vyjádřil
Nejvyšší soud jako nadřízený orgán v řízení o stížnosti, postrádal by odkaz na
dovolací důvod obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jakýkoliv
smysl a navíc by takový závěr a priori ustavil nerovné postavení těch
obviněných, kteří uplatnili námitku podjatosti soudce odvolacího soudu, byl-li
by jím soudce krajského soudu na straně jedné, a soudce vrchního soudu na
straně druhé. Byl-li by jím totiž soudce krajského soudu, rozhodl by o případné
stížnosti vrchní soud a jeho právní názor by s odkazem na důvod dovolání
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. bezpochyby dovolací soud
přezkoumal, zatímco byl-li by jím soudce vrchního soudu, o případné stížnosti
by rozhodl Nejvyšší soud a při vázanosti právním názorem by se pak nemohl
účinně přezkumu správnosti takového rozhodnutí domáhat, což s ohledem na povahu
dovolání coby mimořádného opravného prostředku a významu důvodu dovolání
obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. připustit nelze. Právě
odlišnost těchto řízení, byť v nich rozhoduje Nejvyšší soud, je důvodem, pro
který není možné aplikovat právní závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 15 Tdo 44/2004.
Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle které má
každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a
nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak
v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že
rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou
výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jež je
zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat.
Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho
zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí
být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen
osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným
na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na
rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě je relevantní ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., podle něhož
je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze
mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro
poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro
rozhodnutí v trestním řízení. Ustanovení § 30 odst. 2, 3 tr. ř. upravující
další důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení vyplývající z jejich
podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení nepřicházejí v
úvahu.
Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04) ve shodě s řadou rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva vyložil, že nestrannost soudu (soudce) má dva
aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k
účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné
pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít
význam (např. v rozhodnutí P. proti Belgii ze dne 21. září 1982, § 30, soud
konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje
opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost,
kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u
účastníků řízení; srov. též W. proti Švýcarsku ze dne 21. prosince 2000, § 42 -
44). Ústavní soud v jiných souvislostech připomněl, že vyloučení orgánů činných
v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. není založeno pouze na
pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto
pochybnostem vedly (k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 475/99, publikovaný in
Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 182/1999, nález sp. zn.
II. ÚS 105/01, publikovaný tamtéž, sv. 23, č. 98).
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že soudce JUDr. M. K. podal trestní
oznámení mimo jiné i pro podezření z trestného činu pomluvy podle § 206 tr.
zák. na T. G., osobu, již obviněný navrhl slyšet v procesním postavení svědka
ve svůj prospěch, na podkladě obviněným pořízené nahrávky na CD nosiči. Z
jejího obsahu vyplynulo, že se jednalo o rozhovor tří mužů, obviněného O. P.,
dále údajně JUDr. J. K. a T. G., který měl podle obviněného zorganizovat
trestnou činnost, pro niž byla podána obžaloba na něj. T. G. měl také opakovaně
uvádět, že je schopen za blíže nespecifikovanou finanční částku prostřednictvím
buď JUDr. P., advokáta, popřípadě bratra soudce JUDr. M. K., předsedy senátu
odvolacího soudu, zajistit, aby byla trestní věc obviněného hodnocena
příznivěji. Nahrávka byla podle vyjádření obviněného pořízena bez souhlasu
dalších osob.
V projednávaném případě nemá ani dovolací soud důvod pochybovat o tom, že se
soudce JUDr. M. K. subjektivně necítí být podjatým, neboť podle svého vyjádření
obviněného nezná, žádná osoba vystupující v nahrávce na CD nosiči a ani nikdo
jiný jej v dané věci nekontaktoval s cílem jakkoliv ovlivnit výsledek trestního
řízení vedeného proti obviněnému.
Stěžejní otázkou je, zda objektivně odůvodněnou pochybnost o jeho nestrannosti
může odůvodnit skutečnost, že soudce podal na T. G., osobu, již obviněný navrhl
slyšet jako svědka ve svůj prospěch, trestní oznámení pro trestný čin pomluvy
podle § 206 tr. zák., poněvadž podle jeho názoru výroky této osoby byly
způsobilé ohrozit značnou měrou jeho vážnost u spoluobčanů, a to zejména s
ohledem na charakter jeho práce jako soudce a poškodit jej v zaměstnání.
Dovolací soud je přesvědčen, že sama tato skutečnost takovou pochybnost založit
nemůže.
Především je třeba konstatovat, že trestní oznámení pro podezření ze spáchání
trestného činu pomluvy pro jednání, jímž měla být poškozena čest JUD. M. K.,
nebylo podáno na obviněného, z jeho textu se dokonce ani nenaznačuje, že by
oznamovatel, soudce JUDr. M. K., takovou možnost byť i jen naznačoval. Navíc,
jak přiléhavě státní zástupce ve svém vyjádření, nelze nechat stranou
pozornosti, že obsahem trestního oznámení bylo i podezření, že na trestné
činnosti obviněného se účastnil právě i T. G. (č. l. 446). Samotný obsah
nahrávky na CD nosiči byl odvolacím soudem vyhodnocen nejen z hlediska námitek
podjatosti JUDr. M. K., ale i jako důkaz ve vztahu k trestné činnosti spáchané
obviněným, který byl konfrontován s ostatními ve věci provedenými důkazy v
souladu se zásadami obsaženými v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
Objektivní pochybnost o nestrannosti soudce nemůže být v posuzovaném případě
založena jen na tom, že soudce s ohledem na skutečnosti, které v řízení o
skutku obviněného O. P. vyšly najevo, podal na osobu, jež byla obviněným
navržena ke slyšení v procesním postavení svědka v jeho prospěch, trestní
oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy, jehož se měla
dopustit jednáním dotýkajícím se osobní cti soudce. Takový čin soudce zjevně
nedemonstruje jeho nežádoucí poměr k věci nebo osobám, jichž se jeho procesní
úkony přímo dotýkají, tj. v konkrétním případě obviněnému, který by zakládal
pochybnosti o jeho schopnosti nestranně rozhodovat. Jiný důvod, který by
takovou pochybnost odůvodňoval, zjištěn nebyl.
Za této situace nelze námitky obviněného považovat za důvodné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které
směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny
provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský
soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Olomouci. V
podstatě vytkl, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, zejména
neopatřily revizní grafologický znalecký posudek a nevyhověly jeho návrhům
předneseným ve veřejném zasedání odvolacího soudu. V důsledku toho nebylo
najisto postaveno, kdo vyplnil a podepsal inkriminované daňové přiznání, a lze
mít pochybnosti o správnosti skutkového stavu věci a též o naplnění objektivní
a subjektivní stránky trestného činu.
Se zřetelem na povahu dovolatelem vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli
obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se
primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (daňové přiznání
nepodepsal a nepodal); vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem,
žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z
důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se
zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková
zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se
však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý
vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. V
této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněného
tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy
obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů soudy
postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem
odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Uvedly, proč neuvěřily obhajobě
obviněného, který neustále měnil svá tvrzení ohledně faktur, a proč závěr o
vině opřely o svědeckou výpověď Z. K., pracovníka F. ú. Br., který uváděl, že
faktury, které se staly podkladem pro daňové přiznání, resp. daňový odpočet,
byly potvrzeny obviněným, včetně potvrzení o placení v hotovosti, a který dále
uváděl, že za ním obviněný přišel, že ještě neobdržel peníze, což by nečinil,
kdyby vyplacení nadměrného odpočtu neočekával. Do řetězce usvědčujících důkazů
zapadají i výpovědi svědků Ing. M. B., JUDr. J. K., z nichž vyplynulo, že k
žádnému zdanitelnému plnění (dodávkám dřeva) nedošlo, neboť obviněný nesehnal
prostředky. Znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví expertizy
ručního písma, vzaly soudy za prokázané, že obviněný daňové přiznání podepsal. Stranou jejich pozornosti nezůstal návrh obviněného na vypracování revizního
znaleckého posudku z tohoto odvětví, pokládaly jej však z důvodů v rozhodnutích
obou soudů uváděných za nadbytečný a výhrady obviněného vůči erudovanosti
znalce za neopodstatněné (č. l. 419, 468). Bylo-li zjištěno, že obviněný daňové
přiznaní vyplnil a podal, ačkoliv věděl, že zdanitelná plnění nebyla
uskutečněna, nelze mít pochybnosti o naplnění objektivní a subjektivní stránky
předmětného trestného činu.
Že rozsah dokazování či způsob hodnocení
provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě
závěr o tom, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, a o nezbytnosti
zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
V části opírající se o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.
ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného (jako celek) není důvodné, a
proto je podle § 265j tr. ř. zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání,
poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný [ § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková