Vyloučení orgánů činných v trestním řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti M.
Ch., za účasti účastníka řízení Městského soudu v Praze, proti
zasahování Městského soudu v Praze do práva na spravedlivý proces
s návrhem na předběžné opatření podle § 80 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., takto:
Ústavní stížnost proti zasahování Městského soudu v Praze do
práva na spravedlivý proces s návrhem na předběžné opatření podle
§ 80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. se zamítá.
Dne 6. 10. 1999 se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud se
stížností, ve které s odvoláním na ustanovení § 80 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, požaduje vydání
předběžného opatření, kterým by bylo v trestní věci, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 45/93, Městskému soudu
uloženo: a) nepokračovat v hlavním líčení na podkladě neplatných
úkonů vyloučené státní zástupkyně, b) nepokračovat v porušování
ústavních práv. Tomuto soudu nechť je uloženo postupovat zákonem
stanoveným způsobem, který stěžovatelce zaručuje právo na
spravedlivý proces a právo na rychlé projednání věci bez
zbytečných průtahů. Stěžovatelka vytýká Městskému soudu v Praze, že ve výše
označené trestní věci akceptoval a akceptuje obžalobu vypracovanou
a u soudu přednesenou podjatou a z úkonů z trestního řízení
vyloučenou státní zástupkyni JUDr. J. B. Obdobně vytýká soudu, že
akceptuje i procesní úkony této státní zástupkyně, učiněné
v přípravném řízení trestním, neboť jde o jednání, které je
v rozporu s ustanovením § 30 odst. 1 tr. ř. a tyto úkony nemohou
být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. O svém vyloučení z vykonávání úkonů a trestního řízení
rozhodla JUDr. J. B. usnesením ze dne 23.11. 1998, č. j. Kv
111/92, a proto se stěžovatelka domnívá, že nelze pokračovat
v hlavním líčení a rovněž tak, že na podkladě neplatných úkonů,
které v trestním řízení učinila podjatá státní zástupkyně, nemůže
soud meritorně rozhodovat. Pokud by bylo v hlavním líčení pokračováno na podkladě úkonů
podjaté státní zástupkyně, došlo by podle názoru stěžovatelky
k porušení ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. tím, že by úkony učiněné
vyloučenou osobou byly podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Tím by došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle
stěžovatelky by došlo rovněž k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a čl. 89 odst. 2 Ústavy. V odůvodnění, které uvedla státní zástupkyně v usnesení ze
dne 23. 11. 1998, č. j. Kv 111/92, považuje stěžovatelka za
účelové a nesprávné. Poukazuje přitom na to, že neučinila opatření
k jejímu propuštění z vazby, že ignorovala poskytování informací
vyšetřovatelem, v průběhu vyšetřování vybraným svědkům - členům
Bytového družstva Černínská jízdárna, dále, že připustila
v přípravném řízení nezákonnou manipulaci s důkazy - notářskými
spisy. Další projev podjatosti spatřuje v tom, že při vypracování
obžaloby ze dne 31. 3. 1993 použila státní zástupkyně proti
stěžovatelce naprosto nehodnověrný důkaz z držení výše uvedených
svědků bytového družstva, uvádí její součinnost při rozhodování
o zajištění majetku stěžovatelky podle § 47 odst. 1 tr. ř. a konečně, že když byla v důkazní nouzi, navrhla naprosto
nevěrohodného svědka. V podané ústavní stížnosti dále poukazuje na závažné průtahy
v řízení městského soudu, který způsobil vyloučený předseda senátu
JUDr. M. H.. Až do vyloučení JUDr. H.
z projednávané věci dne 17. 11. 1995, došlo ke zbytečnému provedení 52 celodenních líčení,
čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy pro
rozsáhlé neodůvodněné průtahy v řízení. Stěžovatelka rovněž upozorňuje Ústavní soud, že jeho nález ze
dne 30. 11. 1995, sp. zn. III.ÚS 62/95
, ve věci neoprávněných
odposlechů telefonních hovorů nebyl dosud v plném rozsahu vykonán
a že všechny nahrané kazety nebyly zničeny. V popsaném procesním postupu Městského soudu v Praze ve
vztahu na úkony vyloučené státní zástupkyně, spatřuje stěžovatelka
jiný zásah orgánu veřejné moci, kterým byla porušena její ústavně
zaručená základní práva, výše citovaná a navrhuje s odkazem na
ustanovení § 80 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., aby Ústavní soud
v již dříve označených bodech vyslovil neústavnost procesního
postupu městského soudu a aby mu uložil, aby v tomto porušování
dále nepokračoval. Protože ústavní stížnost byla podána řádně a včas a tím
splňovala zákonem č. 182/1993 Sb., předepsané podmínky, přistoupil
Ústavní soud k jejímu projednání. Předseda senátu Městského soudu v Praze, který trestní věc
stěžovatelky projednává, ve svém vyjádření ze dne 22. října 1999,
č. j. 10 T 45/92, uvedl, že podle jeho názoru a názoru členů
senátu, nedošlo k žádnému porušení ústavních práv stěžovatelky. Dále uvedl, že v projednávané trestní věci vzhledem k vyloučení
předsedy senátu JUDr. M. H., bylo nutno v hlavním líčení
pokračovat, i když muselo být hlavní líčení provedeno od začátku
i s tím, že byla znovu intervenující státní žalobkyni přednesena
obžaloba. Ve věci nebylo možno dál jednat, a to pro postoj, který
ve věci zaujala stěžovatelka a rovněž proto, že se opakovaně
omlouvala z jednání s poukazem na svůj zdravotní stav. Senát městského soudu si je vědom toho, že se procesně
situace zkomplikovala vlastním vyloučením se do té doby
intervenující státní zástupkyně. Je však toho názoru, že by dál
nemohl postupovat v řízení pouze na základě úkonů, které by
vyloučený orgán učinil až po svém vyloučení. Proto pokračoval
v hlavním líčení tím, že je nařídil na termíny od 18. října do
nejméně 13. prosince 1999. Upozorňuje dále, že žalobu svým jménem nepodávala
intervenující státní zástupkyně, nýbrž že ji podal tehdejší
městský prokurátor v Praze. Stěžovatelka, jak pokračuje vyjádření Městského soudu
v Praze, se opakovaně domáhala u předsedy senátu, aby bylo
rozhodnuto, že věc má být vrácena orgánům přípravného řízení,
neboť byla podána osobou vyloučenou v trestním řízení a že by
senát měl rozhodnout znovu o předběžném projednání obžaloby ve
smyslu trestního řádu. Své stanovisko k tomuto požadavku vyjádřil
senát Městského soudu v Praze tím, že ve věci nařídil hlavní
líčení, ve kterém hodlá znovu provést všechny důkazy, které byly
již provedeny v dřívějších řízeních a event. je doplnit o další
důkazy, které byly v průběhu tohoto hlavního líčení navrženy. Teprve po provedení důkazů a jejich vyhodnocení ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
by bylo možno ve věci rozhodnout. Konečně poukazuje Městský soud v Praze na skutečnost, že proti
současnému předsedovi senátu JUDr. Ho. byla ze strany Městského
státního zastupitelství v Praze vznesena námitka, ve které bylo
poukázáno na to, že z jeho strany dochází k úkonům, které jsou
jednostranně ve prospěch stěžovatelky. Námitka byla projednána
a bylo o ní rozhodnuto senátem Městského soudu v Praze a senátem
Vrchního soudu v Praze. I ve světle této skutečnosti, námitka
stěžovatelky o porušování jejích základních práv soudem vyznívá
čistě subjektivně. Městské státní zastupitelství k podané ústavní stížnosti
zaslalo toto stanovisko : "Městský soud v Praze přijal obžalobu na
M. Ch. pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona,
podanou Městským prokurátorem v Praze JUDr. J. J. v zastoupení
JUDr. T. B. a je proto ze zákona povinen věc projednat v hlavním
líčení. Námitky obžalované Ch. proti JUDr. B., JUDr. H. a JUDr. Ho. jsou demagogické, neboť jediným jejich účelem je věc za každou
cenu vrátit státnímu zástupci k došetření, t. j. do přípravného
řízení, což by obžalované umožnilo využít již dané amnestie
a zabránit tak projednání věci před soudem". Dopisem ze dne 26. 11. 1999, č. j. Kzv 111/92-2521,
s odvoláním na § 28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., se Městské
státní zastupitelství v Praze vzdalo postavení vedlejšího
účastníka. Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost z hlediska své
příslušnosti, kterou je ochrana ústavních práv a svobod fyzických
a právnických osob a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je
neopodstatněná. Vydání předběžného opatření v pojednávaném případě by mělo
za úkol zamezit zásahům ze strany obecného soudu do
stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod. Vydání
předběžného opatření neznamená konečné řešení sporu z hlediska
hmotného práva. Jde o rozhodnutí zatímní a předběžné, kterým není
prejudikován výsledek sporu. Základní námitka ústavní stížnosti spočívá v odvolání se
stěžovatelky na porušování ustanovení § 30 odst. 1, poslední věta
tr. ř. Ostatní ve stížnosti uvedení námitky jsou nepodstatné
a nerozhodující pro rozhodnutí Ústavního soudu vzhledem k tomu, že
trestní řízení teprve probíhá a že rozhodování o nich přísluší do
pravomoci příslušného obecného soudu. Z usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne
23. 11. 1998, vyplývá, že z dalšího vykonávání úkonů trestního
řízení ve věci stěžovatelky se vyloučila intervenující státní
zástupkyně sama. V odůvodnění tohoto usnesení poukazuje na to, že
v průběhu celého trestního řízení a hlavně po zahájení hlavního
líčení se stěžovatelka cíleně zaměřuje na všechny osoby činné
v tomto trestním řízení, kdy své námitky vůči nim prezentuje nejen
v souladu s jejím oprávněním podle trestního řádu, ale i jejich
medializací ve sdělovacích prostředcích. V jejím případě útoky
stěžovatelky se rozšířily ze státní zástupkyně i na členy její
rodiny. Jejich intenzita by byla schopna ze strany napadených osob
vyvolat nutnost jejich soudní ochrany.
Takto vzniklá objektivní
situace by potom mohla vyvolat nedůvěru v nestrannost státní
zástupkyně, která je tak vystavena trvalému tlaku a mohla by se
dostat do postavení, které by mohlo vzbudit v budoucnu pochybnosti
o její nestrannosti. Svým vyloučením z trestního řízení chtěla
těmto námitkám pro futuro zabránit. Vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. nepozůstává pouze z pochybnosti o jejich poměru
k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká,
nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto
pochybnostem vedly. Městský soud v Praze, jak vyplývá z jeho
vyjádření, má znovu všechny úkony i důkazy hodnotit, a to podle
svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Z tohoto hlediska se jeví námitky stěžovatelky jako
nesprávné. Nelze všechny úkony vyloučené státní zástupkyně, které
učinila v přípravném řízení i při sepsání žaloby posuzovat jako
úkony, vedoucí k procesní neupotřebitelnosti podané obžaloby. Důležitá je časová otázka vzniku těchto pochybností. Sama
stěžovatelka námitku na vyloučení státní zástupkyně z důvodů
pochybností o jejím konání vznesla, a to opakovaně. Tyto námitky
byly ze strany rozhodujícího státního zastupitelství odmítnuty. Proto učinila tak státní zástupkyně sama, aby vyloučila
v budoucnu tuto možnost, a to i vzhledem k možnosti vlastní
ochrany osobnosti. Ústavní práva stěžovatelky jsou stále zajištěna
soudní ochranou v probíhajícím trestním řízení. Stěžovatelce tedy
nehrozí vážná škoda ani újma nebo nutnost zabránění hrozícímu
násilnému zásahu ani porušení jejích základních práv, aby jí bylo
nutno poskytnout ještě ochranu podle ustanovení § 80 odst. 1
zákona o Ústavním soudu. Konečně nutno dodat, že kterýkoli státní zástupce na
kterémkoli stupni není nezávislý, ale podléhá dozoru, kontrole
a rozhodnutí vyššího státního zástupce, kterému je podřízen. Obžaloba, která byla podána na stěžovatelku u Městského soudu
v Praze, je zcela v rámci zákona. Pokud byla nyní vyloučenou
státní zástupkyní sepsána, vyžadovalo její podání aprobaci
vedoucím státním zástupcem Městského státního zastupitelství
v Praze. Ten obžalobu také podal vlastním jménem. Pokud byla
obžaloba soudem přijata, je tento soud oprávněn o ní jednat. Stěžovatelka jen hypoteticky tvrdí, co bude v rozhodnutí
(bude se opírat o úkony, učiněné vyloučenou osobou podle § 30/1
tr. ř.), aniž má proto jakýkoli podklad. Tím může být jen vlastní
rozsudek. Pokud stěžovatelka namítá porušení pěti ústavních
ustanovení, potom čl. 90 a čl. 95 Ústavy vůbec nezakládají její
veřejné subjektivní právo; čl. 38 odst. 2 Listiny vzhledem k 52
jednáním rozumně namítat nelze čl. 89 odst. 2 Listiny se týká
jiného případu III. senátu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy porušeny nebyly, jak vyplývá z odůvodnění nálezu. Do
okamžiku, kdy se Dr. B.
prohlásila za vyloučenou, nutno všechny
úkony považovat za řádně provedené, státní zastupitelství námitky
podjatosti vždy zamítlo. Jde proto jen o tvrzení. Navíc soud
teprve znovu všechny důkazy provede. Ústavní soud proto vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byl
nucen podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zcela zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. prosince 1999