11 Tvo 1/2024-20345
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2024 stížnosti obžalovaných 1. J. T., 2. P. P., a 3. D. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2023, č. j. 5 To 53/2023-20318, a rozhodl t a k t o :
Podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2023, č. j. 5 To 53/2023-20318, zrušuje a podle § 31 odst. 1 tr. řádu za užití § 30 odst. 1 tr. řádu se nově rozhoduje tak, že soudci Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Vladislav Šlapák, Vítězslav Božoň a JUDr. Ivo Lajda jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaných J. T., P. P. a D. P., vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 To 53/2023.
1. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) v rámci odvolacího řízení rozhodl v záhlaví označeným usnesením tak, že podle § 31 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu není senát 5 To tohoto soudu ve složení z předsedy senátu JUDr. Vladislava Šlapáka a soudců Vítězslava Božoně a JUDr. Ivo Lajdy vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u jmenovaného soudu pod sp. zn. 5 To 53/2023.
2. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud předně konstatoval, že je u něj vedeno řízení v trestní věci obžalovaných J. T., P. P. a D. P. pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož předmětem jsou odvolání podaná státním zástupcem a všemi třemi obžalovanými proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 9. 2021, č. j. 34 T 4/2018-19028. Dále poukázal na to, že před konáním veřejného zasedání nařízeného na den 13. 12. 2023 obžalovaný J. T. doručil dne 3. 12. 2023 odvolacímu soudu písemné podání, v němž vznesl námitku podjatosti soudců senátu 5 To odvolacího soudu, neboť měl za to, že jsou u těchto soudců vůči němu dány podmínky pro jejich vyloučení z rozhodování podle § 30 odst. 1 tr. řádu. Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení přitom tento obžalovaný uvedl, že vzhledem k tomu, že se nemohl veřejného zasedání ze zdravotních důvodů zúčastnit, byla jeho věc vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí. Současně doplnil, že v rámci veřejného zasedání v původní věci pak dne 15. 11. 2023 odvolací soud vyhlásil rozsudek, kterým ponechal beze změny popis skutku v napadeném rozsudku, u některých spoluobžalovaných pouze změnil jim uložené tresty a u ostatních spoluobžalovaných odvolání zamítl. Tento obžalovaný dále zdůraznil, že součástí popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně je přitom i popis jeho údajně trestně postižitelného jednání, za které byl nepravomocně odsouzen. Vytkl odvolacímu soudu, že ponechal-li popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně beze změny, a tudíž potvrdil správnost závěru o jeho vině, rozhodl tak i o něm jako obžalovaném ještě dříve, než bylo projednáno jeho odvolání a o jeho odvolání rozhodnuto. Měl tedy za to, že již z toho je zřejmý negativní poměr předmětných soudců k němu, neboť je zřejmé, jakým způsobem o jeho odvolání, pokud jde o vinu, rozhodnou; tím je podle něj porušena zásada presumpce neviny. V této souvislosti obžalovaný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 11 Tdo 1025/2022-289, které je podle něj zcela aplikovatelné na tuto věc.
3. Pokud jde o obžalované P. P. a D. P., odvolací soud konstatoval, že tito se v písemném podání doručeném odvolacímu soudu dne 12. 12. 2023 připojili v této trestní věci k výše uvedenému podání obžalovaného J. T. a taktéž namítli ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu podjatost soudců senátu 5 To tohoto soudu. Poukázali přitom na to, že v původní věci vedené pod sp. zn. 5 To 21/2022, odvolací soud za nezměněného popisu skutku (v porovnání s rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 1. 9. 2021, č. j. 34 T 4/2018-19028) dne 15. 11. 2023 vyhlásil rozsudek, kterým toliko upravil výroky o trestech některých z odvolatelů a zbylá odvolání zamítl. Rovněž tito obžalovaní tak vyjádřili pochybnost o nepodjatosti senátu 5 To, kdy nyní nelze vyloučit, že odvolací soud bude motivován rozhodnout v jejich věci ve shodě se svým rozsudkem ze dne 15. 11. 2023; případná odlišnost jeho rozhodnutí by totiž zasáhla do věrohodnosti předchozího rozsudku odvolacího soudu. I jmenovaní obžalovaní podložili důvodnost své námitky odkazem na již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 11 Tdo 1025/2022-289.
4. Odvolací soud dále uvedl, že v trestní věci vedené u něj pod sp. zn. 5 To 53/2023 má rozhodovat pátý odvolací senát trestního úseku (5 To) tohoto soudu složený v souladu s rozvrhem práce ze soudců JUDr. Vladislava Šlapáka jako předsedy senátu a členů senátu Vítězslava Božoně a JUDr. Ivo Lajdy. Senát 5 To odvolacího soudu neshledal, že by byly splněny podmínky předpokládané § 30 odst. 1 tr. řádu, pro které by měli být jeho členové či některý z nich vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci. Zdůraznil přitom, že žádný z těchto jmenovaných členů senátu nemá poměr k projednávané věci ani osobám obžalovaných či jejich obhájcům, a ve věci rozhodují jako soudci zařazení do senátu 5 To pouze na základě rozvrhu práce odvolacího soudu.
5. Co se týče obžalovanými uplatněných námitek podjatosti, jež shodně odkazují na předchozí způsob rozhodování senátu 5 To a jeho členů v odvolacím trestním řízení vedeném u odvolacího soudu pod sp. zn. 5 To 21/2022, připomněl odvolací soud, že jejich účast se týkala senátního přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. 9. 2021, č. j. 34 T 4/2018-19028, k odvolání státního zástupce, obžalovaných a také všech ostatních osmnácti původně spoluobžalovaných. Poukázal na to, že právě v rámci tohoto původního odvolacího řízení musel senát odvolacího soudu ve složení JUDr. Vladislava Šlapáka jako předsedy senátu a Vítězslava Božoně a JUDr. Ivo Lajdy coby členů senátu reagovat na nastalou procesní situaci ve věci spojenou s nedostavením se obžalovaných J. T., P. P. a D. P. k nařízenému veřejnému zasedání na den 7. 11. 2023 s omluvou ze zdravotních důvodů; vzhledem k tomu, že v případě ostatních osmnácti tehdy spoluobžalovaných nevyvstaly žádné překážky pro konání veřejného zasedání, vyloučil v zájmu ekonomie trestního řízení věc obžalovaných J. T., P. P. a D. P. z tohoto společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 5 To 53/2023.
6. Dále odvolací soud konstatoval, že z obsahu v podstatě shodně podaných námitek podjatosti je zřejmé, že obžalovaní J. T., P. P. a D. P. reagovali na odvolací řízení ve věci původně spoluobžalovaných vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 5 To 21/2022. Pokud obžalovaní měli za to, že odvolací soud za nezměněného popisu skutku (v porovnání s rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 1. 9. 2021, č. j. 34 T 4/2018-19028) dne 15. 11. 2023 vyhlásil rozsudek, kterým toliko upravil výroky o trestech některých z odvolatelů a zbylá odvolání zamítl, není jasné, z jakého zdroje čerpali takové informace. Podle názoru odvolacího soudu je zřejmé, že neměli dostatečný přehled o skutečné existenci a charakteru zásahů odvolacího soudu do popisu skutku vytýkaného jednání v případě původně spoluobžalovaných při korekci rozsudku soudu prvního stupně, a při formulaci uplatněných námitek evidentně nevycházeli ze skutečného stavu věci. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že za této situace poukazování obžalovaných na nerespektování ustálené judikatury ze strany odvolacího soudu nemělo reálný podklad, a ani jejich argumentace s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 11 Tdo 1025/2022-289, tak není vůbec přiléhavá.
7. Odvolací soud dále uvedl, že v původním odvolacím řízení vedeném u něj pod sp. zn. 5 To 21/2022, ohledně ostatních původně spoluobžalovaných byl napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. 9. 2021, č. j. 34 T 4/2018-19028, jak z jejich podnětu (vyjma obžalovaných A. Č. a D. Š.), tak i z podnětu odvolání státního zástupce ohledně všech těchto osmnácti obžalovaných zrušen v celém rozsahu. O vině a trestech odvolací soud pak sám rozhodl tak, že tyto původně spoluobžalované uznal nově vinnými z jim vytýkaného jednání při úpravě popisu skutku. Odvolací soud zdůraznil, že ta spočívala mimo nápravu zřejmých nesprávností a pochybení také v tom, že pokud popis skutku obsahoval i zapojení J. T., P. P. a D. P., pak důsledně vypustil jejich označení jako obžalovaných (kdy toto postavení v tomto řízení ztratili). V návětí jednotlivých skutků označených body I.-III. pak také výslovně uvedl, že J. T., P. P. a D. P. jsou stíháni samostatně a že o jejich vině dosud nebylo rozhodnuto. Dodal přitom, že ze způsobu a rozsahu vytýkaného jednání je zřejmé, že šlo skutkově o poměrně složitou a vzájemně provázanou trestnou činnost více osob, a vlastní odkazy na zapojení J. T., P. P. a D. P. jako třetích osob v popisu skutku ponechal toliko z důvodu nezbytnosti pro posouzení viny tehdy aktuálně souzených spoluobžalovaných. Není to tedy tak, že by měl z trestního řízení ostatních původně spoluobžalovaných, jehož se J. T., P. P. a D. P. v odvolací fázi neúčastnili, jakkoli vyvozovat a vyslovovat závěry o jejich vině; ta je v plném rozsahu přezkoumávána v samostatném odvolacím řízení.
8. Odvolací soud proto uzavřel, že výhrady obžalovaných J. T., P. P. a D. P. v předmětných námitkách podjatosti nejsou opodstatněné, a nemohou tak být důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu, a tudíž těmto nebylo vyhověno.
9. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obžalovaní J. T., P. P. a D. P. stížnosti. Obžalovaný J. T. tak učinil dne 21. 12. 2023 prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vlastimila Rampuly, advokáta, přičemž následně stížnost odůvodnil podáním ze dne 28. 12. 2023. Obžalovaní P. P. a D. P. tak učinili společným podáním dne 21. 12. 2023 prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bronislava Šeráka, advokáta.
10. Obžalovaný J. T. po úvodní rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvádí, že vzhledem k tomu, že se ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu, jehož předmětem bylo projednání (mimo jiné) jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. 9. 2021, č. j. 34 T 4/2018-19028, byla jeho věc usnesením odvolacího soudu ze dne 7. 11. 2023, č. j. 5 To 21/2022-20103, vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále je u odvolacího soudu vedena pod sp. zn. 5 To 53/2023.
Dále připomíná, že v rámci veřejného zasedání v původní věci sp. zn. 5 To 21/2022, odvolací soud dne 15. 11. 2023 vyhlásil rozsudek, kterým (podle jeho názoru) ponechal bez zásadní změny popis skutku obsažený v rozsudku soudu prvního stupně, u některých spoluobžalovaných pouze změnil jim uložené tresty a u ostatních spoluobžalovaných odvolání zamítl. Zdůrazňuje, že součástí popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně je přitom i popis jeho údajně trestně postižitelného jednání, za které byl soudem prvního stupně nepravomocně odsouzen.
Vytýká odvolacímu soudu, že použil-li popis skutku z rozsudku soudu prvního stupně a ponechal-li jej ve svém rozsudku v zásadě beze změny, a tudíž potvrdil správnost závěru o jeho vině, rozhodl tak i o něm ještě dříve, než bylo projednáno jeho odvolání a o jeho odvolání rozhodnuto. Je přesvědčen, že již z toho je zřejmý negativní poměr předmětných soudců k němu, neboť je zřejmé, jakým způsobem o jeho odvolání, pokud jde o vinu, rozhodnou; tím je podle jeho názoru porušena zásada presumpce neviny.
Má za to, že na tom nemůže nic změnit ani tvrzení odvolacího soudu, že o něm bylo v jeho rozsudku uvedeno, že je stíhán samostatně a o jeho vině dosud nebylo rozhodnuto. Dodává, že k tomu přistupuje fakt, že daným rozsudkem odvolacího soudu bylo pravomocně rozhodnuto o vině právnické osoby P. M. S. v bodech I. 1. – 5., jejíž trestní odpovědnost je dovozována a je jí tedy připisována podle § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o. na základě trestní odpovědnosti jeho osoby, když za tuto společnost jako statutární orgán v rozhodné době jednal.
V této souvislosti obžalovaný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 11 Tdo 1025/2022-289, které je podle jeho názoru zcela aplikovatelné na posuzovanou věc, v němž jmenovaný soud v bodu 55. poukázal na článek 4 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (dále jen „směrnice“); ze směrnice vyplývá, že „členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby do doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem, nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutích jiných než o vině označována za vinnou“.
Obžalovaný poukazuje i na bod 65.
zmíněného usnesení Nejvyššího soudu a konstatuje, že zůstalo-li jeho jednání v popisu skutku součástí jednání jeho údajných spolupachatelů, pak podle názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v bodu 66. citovaného usnesení nelze zcela vyloučit, že odvolací soud bude mít přinejmenším na první pohled zřejmou motivaci k tomu, aby rozhodl v souladu se svým dřívějším rozsudkem, neboť jakákoli rozporná zjištění učiněná v řízení vedeném proti jeho osobě by mohla narušit věrohodnost předchozího rozsudku proti jeho údajným spolupachatelům (k tomu odkazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Navalnyy a Ofitserov proti Rusku, č. 46632/13 a 28671/14, rozsudek ze dne 23. 2. 2016, bod 108., a ve věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, rozsudek ze dne 25. 11. 2021, bod 64.).
11. Obžalovaný J. T. z výše uvedených důvodů navrhuje, aby stížnostní soud podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadené usnesení zrušil a uložil odvolacímu soudu ve věci znovu jednat a rozhodnout.
12. Obžalovaní P. P. a D. P. ve společně podané stížnosti proti usnesení odvolacího soudu uvádějí, že ve shodě s obžalovaným J. T. se obávají o způsobilost soudu rozhodnout v jejich věci nestranně, resp. obávají se možné motivace odvolacího soudu rozhodnout ve shodě se svým rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 5 To 21/2022, neboť případný vzájemný nesoulad nového a dřívějšího rozhodnutí příslušného senátu odvolacího soudu by mohl mimo jiné znevěrohodnit právě jeho dřívější (výše citovaný) rozsudek. V této souvislosti připomínají usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 11 Tdo 1025/2022-289.
13. Dále obžalovaní poukazují na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, v němž tento soud vytkl jim oběma, že neměli dostatečný přehled o skutečné existenci a charakteru zásahů odvolacího soudu do popisu skutku vytýkaného jednání v případě původně spoluobžalovaných při korekci rozsudku soudu prvního stupně, a ve kterém rovněž uvedl, že odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu, přičemž o vině a trestech pak rozhodl sám tak, že tyto původně spoluobžalované nově uznal vinnými z jim vytýkaného jednání při úpravě popisu skutku. Tato úprava provedená odvolacím soudem přitom měla spočívat v nápravě zřejmých nesprávností a pochybení a také (v případě, že popis skutku obsahoval i zapojení jejich osob) v důsledném vypuštění jejich označení jako obžalovaných. Současně odvolací soud uvedl, že odkazy na zapojení jejich osob ponechal v popisu skutku toliko z důvodu nezbytnosti pro posouzení viny tehdy aktuálně souzených spoluobžalovaných. Konečně poukazují na to, že odvolací soud odůvodnění svého usnesení uzavřel s tím, že námitky podjatosti nejsou opodstatněné, a nemohou tak být důvodem pro vyloučení soudce, a tudíž jim nebylo vyhověno. Oba obžalovaní uvádějí, že výše uvedené skutečnosti zmíněné odvolacím soudem však ani zdaleka neodstraňují jejich pochybnosti o tom, že senát 5 To nebude rozhodovat nestranně, nezaujatě, a že by neměl být z rozhodování v jejich věcech vyloučen – právě naopak. Podotýkají, že pokud namítali, že odvolací soud v podstatě toliko upravil výroky o trestech některých odvolatelů a zbylá odvolání zamítl, jednalo se o tezi pravdivou. Důvěru v nepodjatost daného senátu odvolacího soudu pak u nich nevzbuzuje ani skutečnost, že odvolacím soudem nebyli výslovně označeni za obžalované, když s jejich jmény spojuje trestnou činnost tehdejších spoluobžalovaných, resp. nyní již pravomocně odsouzených. Za tohoto stavu vyjadřují přesvědčení, že je více než namístě pochybovat o nepodjatosti senátu 5 To odvolacího soudu, stejně jako je namístě pochybovat o tom, že tento soud bude hájit základní trestněprávní principy, když si musí být vědom toho, že v případě jejich neodsouzení by nutně přinejmenším oslabil věrohodnost svého rozsudku ze dne 15. 11. 2023, jímž nově uznal vinnými všechny tehdejší odvolatele z jim vytýkaného jednání. Již z těchto důvodů nemůže být podle názoru obžalovaných objektivně zajištěna nestrannost odvolacího soudu v jejich trestních věcech.
14. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem jsou oba obžalovaní přesvědčeni, že senát 5 To odvolacího soudu měl ve smyslu § 31 odst. 1 tr. řádu rozhodnout o svém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 5 To 53/2023. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 31 odst. 3 tr. řádu z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu tak, že senát 5 To odvolacího soudu ve složení z předsedy senátu JUDr. Vladislava Šlapáka a soudců Vítězslava Božoně a JUDr. Ivo Lajdy je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 5 To 53/2023.
15. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížností v tomto případě připouští, zda byly podány řádně, včas a oprávněnými osobami, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle § 147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo.
16. V obecné rovině je třeba předně připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
17. Dále je zapotřebí uvést, že pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
18. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska (srov. věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, č. 15651/89, rozsudek ze dne 22. 4. 1994 a Gautrin a další proti Francii, č. 21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93, rozsudek ze dne 20. 5. 1998), přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, uveřejněném pod č. 121 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu: „Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Současně platí, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
19. Nejvyšší soud považuje za nezbytné dále připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. DURDÍK, T. In DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
20. S ohledem na zvolenou stížnostní argumentaci obžalovaných je podle Nejvyššího soudu nutné též poukázat na obecné zásady týkající se nestrannosti v kontextu podílení se soudce na předchozích rozhodnutích ve stejné (trestní) věci, které shrnul Evropský soud pro lidská práva ve věci Meng proti Německu, č. 1128/17, rozsudek ze dne 16. 2. 2021, zejména v bodech 46. až 48. V této věci dospěl daný soud mimo jiné k závěru, že „samotná skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu, nemůže sama o sobě odůvodňovat obavy o jeho nestrannost. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již soudil spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby vyvolala pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v pozdější věci“. Otázka nestrannosti soudce však podle Evropského soudu pro lidská práva vyvstává tehdy, „pokud již dřívější rozhodnutí obsahuje podrobné posouzení role osoby, jež byla následně souzena za trestný čin spáchaný vícero osobami, a to zejména tehdy, pokud dřívější rozhodnutí obsahuje konkrétní kategorizaci účasti stěžovatele nebo je z něj zřejmé, že později souzená osoba naplnila všechny podmínky nezbytné pro spáchání trestného činu. V závislosti od okolností konkrétního případu mohou být takové skutečnosti považovány za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má již na počátku soudního řízení s později souzenou osobou předpojatý názor ohledně skutkových okolností týkajících se této osoby.“ Tyto závěry přitom Evropský soud pro lidská práva nejen potvrdil, ale i dále rozvedl ve své pozdější věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, rozsudek ze dne 25. 11. 2021 (srov. zejména body 49. až 64.).
21. Ve vztahu k projednávané trestní věci lze též přiměřeně poukázat na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie, zejména pak jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2021, C-440/19, Pometon proti Komisi.
22. Ustálená rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie tedy pro případy, v nichž se týž soudce (mimo jiné) podílí jak na předchozích rozhodnutích o vině skupiny spoluobžalovaných, tak na pozdějším rozhodnutí o vině dalších spoluobžalovaných, vyžaduje, aby soud předcházel vzniku objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti rozhodujícího senátu, resp. soudce. Dosáhnout toho lze (kromě dalšího) pečlivým odlišením osoby obžalovaného, o jehož vině není rozhodováno, a jeho konkrétní účasti na společné trestné činnosti, tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není aktuálně posuzována (srov. zejména Mucha proti Slovensku, bod 58.). Takovému přístupu ostatně odpovídá i znění článku 4 odst. 1 směrnice, podle něhož platí, že „členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby do doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem, nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutí jiných než o vině označována za vinnou“.
23. Jestliže tedy obžalovaní P. P. a D. P., ve shodě s obžalovaným J. T., vyjadřují svoje obavy o způsobilost odvolacího soudu rozhodnout v jejich trestní věci vedené pod sp. zn. 5 To 53/2023, nestranně, resp. obávají se možné motivace tohoto soudu rozhodnout ve shodě se svým rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 5 To 21/2022-20229, neboť případný vzájemný nesoulad nového a dřívějšího rozhodnutí příslušného senátu odvolacího soudu by mohl mimo jiné znevěrohodnit právě jeho dřívější (výše citovaný) rozsudek, nelze této argumentaci v zásadě přisvědčit, neboť není důvodná.
24. Nejvyšší soud předně uvádí, že z předložené části trestního spisu je zřejmé, že se nepochybně jedná o skutkově poměrně složitou, a především pak vzájemně provázanou trestnou činnost velkého počtu fyzických a právnických osob. Pokud tedy odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 7. 11. 2023, s ohledem na nepřítomnost obžalovaných J. T., P. P. a D. P., rozhodl o vyloučení trestní věci těchto obžalovaných ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že tato bude nadále u odvolacího soudu vedena pod sp. zn. 5 To 53/2023, nelze tomuto procesnímu postupu v zásadě ničeho vytknout. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že z rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 11. 2023, č. j. 5 To 21/2022-20229, vyplývá, že tento soud, v trestní věci jiných tam uvedených obžalovaných fyzických a právnických osob, do popisu skutku uvedeného pod bodem I. zahrnul též obžalované J. T., P. P. a D. P., pod bodem II. obžalovaného P. P. a pod bodem III. obžalované D. P. a P. P., neboť to bylo ve všech případech nezbytné pro správné vystižení skutkového děje a na něj navazující právní kvalifikaci skutku. Současně též odvolací soud jednoznačně vyjádřil, že tito obžalovaní jsou stíháni v samostatně vedeném trestním řízení (srov. s. 3, 11 a 19 citovaného rozsudku odvolacího soudu). A konečně tuto skutečnost odvolací soud zdůraznil v rámci odůvodnění daného rozsudku (srov. bod 3. až 5. jeho rozsudku). Z uvedeného vyjádření lze tedy seznat, že se tento rozsudek netýká obžalovaných J. T., P. P. a D. P.. Z tohoto pohledu tedy odvolací soud v základních obrysech dostál požadavkům vyjádřeným ve shora citované judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie. S ohledem na shora uvedené tudíž nelze odvolacímu soudu vytknout žádné zásadní pochybení.
25. Nejvyšší soud však musí přisvědčit námitce obžalovaného J. T., který v rámci stížnostní argumentace poukázal též na skutečnost, že citovaným rozsudkem odvolací soud pravomocně rozhodl o vině právnické osoby P. M. S. v bodech I. 1. – 5., jejíž trestní odpovědnost je dovozována (přičítána) podle § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o. z trestní odpovědnosti jeho osoby, když za tuto společnost jako statutární orgán v rozhodné době jednal, neboť tato je důvodná.
26. Nejvyšší soud z trestního spisu ověřil, že odvolací soud projednal ve veřejném zasedání konaném ve dnech 7. až 8. 11. 2023 a 15. 11. 2023 odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen „státní zástupce“) a mimo jiné též obžalovaných P. M. S., ale i P. M., s.r.o. „v likvidaci“ a T. S., proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. 9. 2021, č. j. 34 T 4/2018-19028, a rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 5 To 21/2022-20229, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) odst. 2 tr. řádu se napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce podaného mimo jiné též ohledně obžalovaných P. M. S., ale i P. M., s.r.o. „v likvidaci“ a T. S. částečně zrušuje, a to i ohledně těchto obžalovaných (právnických osob), a to v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud (mimo jiné) rozhodl tak, že každou z těchto právnických osob shledal vinnou ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Za uvedené zločiny uložil odvolací soud každé této obžalované právnické osobě podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 16 odst. 1 t. o. p. o., trest zrušení právnické osoby.
27. Jednání evropské společnosti P. M. S. je přitom uvedeno v popisu skutku pod bodem I., resp. I. 1. až I. 5., ze kterého vyplývá, že za tuto evropskou společnost jednal v různých časových obdobích způsobem tam uvedeným jednak obžalovaný J. T., ale též obžalovaní P. P. a D. P. (srov. zejména s. 3 až 11 a 28 citovaného rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že uvedený zločin byl spáchán některou z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) nebo písm. d) t. o. p. o., za podmínek stanovených v návětí § 8 odst. 1 t. o. p. o. a takové jednání bylo též této právnické osobě přičteno podle § 8 odst. 2 písm. a) nebo písm. b) t. o. p. o. Ke stejnému závěru lze dojít také v případě právnické osoby T. S., jejíž jednání je uvedeno v popisu skutku pod bodem III., resp. III. 1. až 5., ze kterého vyplývá, že za tuto evropskou společnost jednali v různých časových obdobích způsobem tam uvedeným obžalovaní P. P. a D. P. (srov. zejména s. 18 až 28 citovaného rozsudku odvolacího soudu).
28. Z uvedeného je tedy zřejmé, že jednání přičitatelné právnickým osobám P. M. S. a T. S., o jejichž vině odvolací soud již rozhodl shora citovaným rozsudkem, bylo „výhradně“ tvořeno jednáním obžalovaných J. T., P. P. a D. P. (v případě právnické osoby T. S. jednáním obžalovaných P. P. a D. P.), o jejichž vině však nebylo odvolacím soudem dosud rozhodnuto. Tato skutečnost podle Nejvyššího soudu již může v zásadě zavdat příčinu k ochraně práv obžalovaných, konkrétně presumpce neviny, neboť o dodržení tohoto jejich práva již objektivně existují určité pochybnosti, a to ve smyslu shora citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie. To proto, neboť závěr o vině či nevině uvedených obžalovaných je v této trestní věci v zásadě nezbytným předpokladem pro dovození trestní odpovědnosti právnických osob P. M. S. a T. S. Nelze tedy zcela vyloučit případnou motivaci odvolacího soudu k tomu, aby setrval na závěrech, které učinil o vině shora uvedených právnických osob vyslovených ve svém dřívějším rozsudku, neboť jakákoliv rozporná zjištění učiněná v řízení vedeném proti obžalovaným by mohla narušit věrohodnost tohoto rozsudku nejméně v trestní věci právnických osob P. M. S. a T. S. (k tomu přiměřeně srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Navalnyy a Ofitserov proti Rusku, bod 108. a Mucha proti Slovensku, bod 64.).
29. Z uvedených důvodů je tedy namístě odvolacímu soudu vytknout pochybení spočívající v nezohlednění shora uvedených skutečností. Za dané situace tedy bylo namístě, aby odvolací soud v trestní věci vedené pod sp. zn. 5 To 21/2022 rozhodl též o vyloučení trestní věci obžalovaných právnických osob P. M. S. a T. S. k samostatnému projednání a rozhodnutí, a to v návaznosti na vyloučení trestní věci obžalovaných J. T., P. P. a D. P. ze společného řízení, a to pro výše popsanou vazbu mezi jednáním těchto obžalovaných a obžalovaných právnických osob P. M. S. a T. S.
30. Shora popsané skutečnosti již podle Nejvyššího soudu zakládají důvod pro vyloučení soudců senátu 5 To odvolacího soudu z vykonávání úkonů trestního řízení, a to pro možný poměr k projednávané trestní věci.
31. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že na podkladě stížnosti obžalovaných zrušil podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2023, č. j. 5 To 53/2023-20318, a podle § 31 odst. 1 tr. řádu za užití § 30 odst. 1 tr. řádu nově rozhodl tak, že soudci Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Vladislav Šlapák, Vítězslav Božoň a JUDr. Ivo Lajda jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci těchto obžalovaných.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu