11 Tvo 1/2024-20345
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2024 stížnosti
obžalovaných 1. J. T., 2. P. P., a 3. D. P., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 13. 12. 2023, č. j. 5 To 53/2023-20318, a rozhodl t a k t o :
Podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 13. 12. 2023, č. j. 5 To 53/2023-20318, zrušuje a podle § 31 odst. 1 tr.
řádu za užití § 30 odst. 1 tr. řádu se nově rozhoduje tak, že soudci Vrchního
soudu v Olomouci JUDr. Vladislav Šlapák, Vítězslav Božoň a JUDr. Ivo Lajda jsou
vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaných J.
T., P. P. a D. P., vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 To 53/2023.
1. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) v rámci odvolacího
řízení rozhodl v záhlaví označeným usnesením tak, že podle § 31 odst. 1 tr.
řádu z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu není senát 5 To tohoto soudu ve
složení z předsedy senátu JUDr. Vladislava Šlapáka a soudců Vítězslava Božoně a
JUDr. Ivo Lajdy vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci
vedené u jmenovaného soudu pod sp. zn. 5 To 53/2023.
2. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud předně konstatoval, že je
u něj vedeno řízení v trestní věci obžalovaných J. T., P. P. a D. P. pro zločin
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2
písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož předmětem jsou odvolání podaná státním
zástupcem a všemi třemi obžalovanými proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 9. 2021, č. j. 34 T 4/2018-19028.
Dále poukázal na to, že před konáním veřejného zasedání nařízeného na den 13.
12. 2023 obžalovaný J. T. doručil dne 3. 12. 2023 odvolacímu soudu písemné
podání, v němž vznesl námitku podjatosti soudců senátu 5 To odvolacího soudu,
neboť měl za to, že jsou u těchto soudců vůči němu dány podmínky pro jejich
vyloučení z rozhodování podle § 30 odst. 1 tr. řádu. Poté, co zrekapituloval
dosavadní průběh řízení přitom tento obžalovaný uvedl, že vzhledem k tomu, že
se nemohl veřejného zasedání ze zdravotních důvodů zúčastnit, byla jeho věc
vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí. Současně
doplnil, že v rámci veřejného zasedání v původní věci pak dne 15. 11. 2023
odvolací soud vyhlásil rozsudek, kterým ponechal beze změny popis skutku v
napadeném rozsudku, u některých spoluobžalovaných pouze změnil jim uložené
tresty a u ostatních spoluobžalovaných odvolání zamítl. Tento obžalovaný dále
zdůraznil, že součástí popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně je přitom
i popis jeho údajně trestně postižitelného jednání, za které byl nepravomocně
odsouzen. Vytkl odvolacímu soudu, že ponechal-li popis skutku v rozsudku soudu
prvního stupně beze změny, a tudíž potvrdil správnost závěru o jeho vině,
rozhodl tak i o něm jako obžalovaném ještě dříve, než bylo projednáno jeho
odvolání a o jeho odvolání rozhodnuto. Měl tedy za to, že již z toho je zřejmý
negativní poměr předmětných soudců k němu, neboť je zřejmé, jakým způsobem o
jeho odvolání, pokud jde o vinu, rozhodnou; tím je podle něj porušena zásada
presumpce neviny. V této souvislosti obžalovaný poukázal na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 11 Tdo 1025/2022-289, které je podle něj zcela
aplikovatelné na tuto věc.
3. Pokud jde o obžalované P. P. a D. P., odvolací soud konstatoval, že
tito se v písemném podání doručeném odvolacímu soudu dne 12. 12. 2023 připojili
v této trestní věci k výše uvedenému podání obžalovaného J. T. a taktéž namítli
ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu podjatost soudců senátu 5 To tohoto soudu.
Poukázali přitom na to, že v původní věci vedené pod sp. zn. 5 To 21/2022,
odvolací soud za nezměněného popisu skutku (v porovnání s rozsudkem soudu
prvního stupně ze dne 1. 9. 2021, č. j. 34 T 4/2018-19028) dne 15. 11. 2023
vyhlásil rozsudek, kterým toliko upravil výroky o trestech některých z
odvolatelů a zbylá odvolání zamítl. Rovněž tito obžalovaní tak vyjádřili
pochybnost o nepodjatosti senátu 5 To, kdy nyní nelze vyloučit, že odvolací
soud bude motivován rozhodnout v jejich věci ve shodě se svým rozsudkem ze dne
15. 11. 2023; případná odlišnost jeho rozhodnutí by totiž zasáhla do
věrohodnosti předchozího rozsudku odvolacího soudu. I jmenovaní obžalovaní
podložili důvodnost své námitky odkazem na již výše uvedené usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 11 Tdo 1025/2022-289.
4. Odvolací soud dále uvedl, že v trestní věci vedené u něj pod sp. zn.
5 To 53/2023 má rozhodovat pátý odvolací senát trestního úseku (5 To) tohoto
soudu složený v souladu s rozvrhem práce ze soudců JUDr. Vladislava Šlapáka
jako předsedy senátu a členů senátu Vítězslava Božoně a JUDr. Ivo Lajdy. Senát
5 To odvolacího soudu neshledal, že by byly splněny podmínky předpokládané § 30
odst. 1 tr. řádu, pro které by měli být jeho členové či některý z nich
vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci. Zdůraznil
přitom, že žádný z těchto jmenovaných členů senátu nemá poměr k projednávané
věci ani osobám obžalovaných či jejich obhájcům, a ve věci rozhodují jako
soudci zařazení do senátu 5 To pouze na základě rozvrhu práce odvolacího soudu.
5. Co se týče obžalovanými uplatněných námitek podjatosti, jež shodně
odkazují na předchozí způsob rozhodování senátu 5 To a jeho členů v odvolacím
trestním řízení vedeném u odvolacího soudu pod sp. zn. 5 To 21/2022, připomněl
odvolací soud, že jejich účast se týkala senátního přezkoumání rozsudku soudu
prvního stupně ze dne 1. 9. 2021, č. j. 34 T 4/2018-19028, k odvolání státního
zástupce, obžalovaných a také všech ostatních osmnácti původně
spoluobžalovaných. Poukázal na to, že právě v rámci tohoto původního odvolacího
řízení musel senát odvolacího soudu ve složení JUDr. Vladislava Šlapáka jako
předsedy senátu a Vítězslava Božoně a JUDr. Ivo Lajdy coby členů senátu
reagovat na nastalou procesní situaci ve věci spojenou s nedostavením se
obžalovaných J. T., P. P. a D. P. k nařízenému veřejnému zasedání na den 7. 11.
2023 s omluvou ze zdravotních důvodů; vzhledem k tomu, že v případě ostatních
osmnácti tehdy spoluobžalovaných nevyvstaly žádné překážky pro konání veřejného
zasedání, vyloučil v zájmu ekonomie trestního řízení věc obžalovaných J. T., P.
P. a D. P. z tohoto společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí
pod sp. zn. 5 To 53/2023.
6. Dále odvolací soud konstatoval, že z obsahu v podstatě shodně
podaných námitek podjatosti je zřejmé, že obžalovaní J. T., P. P. a D. P.
reagovali na odvolací řízení ve věci původně spoluobžalovaných vedené u
odvolacího soudu pod sp. zn. 5 To 21/2022. Pokud obžalovaní měli za to, že
odvolací soud za nezměněného popisu skutku (v porovnání s rozsudkem soudu
prvního stupně ze dne 1. 9. 2021, č. j. 34 T 4/2018-19028) dne 15. 11. 2023
vyhlásil rozsudek, kterým toliko upravil výroky o trestech některých z
odvolatelů a zbylá odvolání zamítl, není jasné, z jakého zdroje čerpali takové
informace. Podle názoru odvolacího soudu je zřejmé, že neměli dostatečný
přehled o skutečné existenci a charakteru zásahů odvolacího soudu do popisu
skutku vytýkaného jednání v případě původně spoluobžalovaných při korekci
rozsudku soudu prvního stupně, a při formulaci uplatněných námitek evidentně
nevycházeli ze skutečného stavu věci. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že za
této situace poukazování obžalovaných na nerespektování ustálené judikatury ze
strany odvolacího soudu nemělo reálný podklad, a ani jejich argumentace s
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 11 Tdo
1025/2022-289, tak není vůbec přiléhavá.
7. Odvolací soud dále uvedl, že v původním odvolacím řízení vedeném u
něj pod sp. zn. 5 To 21/2022, ohledně ostatních původně spoluobžalovaných byl
napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. 9. 2021, č. j. 34 T
4/2018-19028, jak z jejich podnětu (vyjma obžalovaných A. Č. a D. Š.), tak i z
podnětu odvolání státního zástupce ohledně všech těchto osmnácti obžalovaných
zrušen v celém rozsahu. O vině a trestech odvolací soud pak sám rozhodl tak, že
tyto původně spoluobžalované uznal nově vinnými z jim vytýkaného jednání při
úpravě popisu skutku. Odvolací soud zdůraznil, že ta spočívala mimo nápravu
zřejmých nesprávností a pochybení také v tom, že pokud popis skutku obsahoval i
zapojení J. T., P. P. a D. P., pak důsledně vypustil jejich označení jako
obžalovaných (kdy toto postavení v tomto řízení ztratili). V návětí
jednotlivých skutků označených body I.-III. pak také výslovně uvedl, že J. T.,
P. P. a D. P. jsou stíháni samostatně a že o jejich vině dosud nebylo
rozhodnuto. Dodal přitom, že ze způsobu a rozsahu vytýkaného jednání je zřejmé,
že šlo skutkově o poměrně složitou a vzájemně provázanou trestnou činnost více
osob, a vlastní odkazy na zapojení J. T., P. P. a D. P. jako třetích osob v
popisu skutku ponechal toliko z důvodu nezbytnosti pro posouzení viny tehdy
aktuálně souzených spoluobžalovaných. Není to tedy tak, že by měl z trestního
řízení ostatních původně spoluobžalovaných, jehož se J. T., P. P. a D. P. v
odvolací fázi neúčastnili, jakkoli vyvozovat a vyslovovat závěry o jejich vině;
ta je v plném rozsahu přezkoumávána v samostatném odvolacím řízení.
8. Odvolací soud proto uzavřel, že výhrady obžalovaných J. T., P. P. a
D. P. v předmětných námitkách podjatosti nejsou opodstatněné, a nemohou tak být
důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu, a tudíž těmto
nebylo vyhověno.
9. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obžalovaní J. T., P. P.
a D. P. stížnosti. Obžalovaný J. T. tak učinil dne 21. 12. 2023 prostřednictvím
svého obhájce JUDr. Vlastimila Rampuly, advokáta, přičemž následně stížnost
odůvodnil podáním ze dne 28. 12. 2023. Obžalovaní P. P. a D. P. tak učinili
společným podáním dne 21. 12. 2023 prostřednictvím svého obhájce Mgr.
Bronislava Šeráka, advokáta.
10. Obžalovaný J. T. po úvodní rekapitulaci dosavadního průběhu
trestního řízení uvádí, že vzhledem k tomu, že se ze zdravotních důvodů nemohl
zúčastnit veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu, jehož předmětem bylo
projednání (mimo jiné) jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne
1. 9. 2021, č. j. 34 T 4/2018-19028, byla jeho věc usnesením odvolacího soudu
ze dne 7. 11. 2023, č. j. 5 To 21/2022-20103, vyloučena ze společného řízení k
samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále je u odvolacího soudu
vedena pod sp. zn. 5 To 53/2023. Dále připomíná, že v rámci veřejného zasedání
v původní věci sp. zn. 5 To 21/2022, odvolací soud dne 15. 11. 2023 vyhlásil
rozsudek, kterým (podle jeho názoru) ponechal bez zásadní změny popis skutku
obsažený v rozsudku soudu prvního stupně, u některých spoluobžalovaných pouze
změnil jim uložené tresty a u ostatních spoluobžalovaných odvolání zamítl. Zdůrazňuje, že součástí popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně je přitom
i popis jeho údajně trestně postižitelného jednání, za které byl soudem prvního
stupně nepravomocně odsouzen. Vytýká odvolacímu soudu, že použil-li popis
skutku z rozsudku soudu prvního stupně a ponechal-li jej ve svém rozsudku v
zásadě beze změny, a tudíž potvrdil správnost závěru o jeho vině, rozhodl tak i
o něm ještě dříve, než bylo projednáno jeho odvolání a o jeho odvolání
rozhodnuto. Je přesvědčen, že již z toho je zřejmý negativní poměr předmětných
soudců k němu, neboť je zřejmé, jakým způsobem o jeho odvolání, pokud jde o
vinu, rozhodnou; tím je podle jeho názoru porušena zásada presumpce neviny. Má
za to, že na tom nemůže nic změnit ani tvrzení odvolacího soudu, že o něm bylo
v jeho rozsudku uvedeno, že je stíhán samostatně a o jeho vině dosud nebylo
rozhodnuto. Dodává, že k tomu přistupuje fakt, že daným rozsudkem odvolacího
soudu bylo pravomocně rozhodnuto o vině právnické osoby P. M. S. v bodech I. 1. – 5., jejíž trestní odpovědnost je dovozována a je jí tedy připisována podle §
8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o. na základě trestní
odpovědnosti jeho osoby, když za tuto společnost jako statutární orgán v
rozhodné době jednal. V této souvislosti obžalovaný odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 11 Tdo 1025/2022-289, které je podle
jeho názoru zcela aplikovatelné na posuzovanou věc, v němž jmenovaný soud v
bodu 55. poukázal na článek 4 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU
2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty neviny a právo
být přítomen při trestním řízení před soudem (dále jen „směrnice“); ze směrnice
vyplývá, že „členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby do
doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem,
nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních
rozhodnutích jiných než o vině označována za vinnou“. Obžalovaný poukazuje i na
bod 65.
zmíněného usnesení Nejvyššího soudu a konstatuje, že zůstalo-li jeho
jednání v popisu skutku součástí jednání jeho údajných spolupachatelů, pak
podle názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v bodu 66. citovaného usnesení nelze
zcela vyloučit, že odvolací soud bude mít přinejmenším na první pohled zřejmou
motivaci k tomu, aby rozhodl v souladu se svým dřívějším rozsudkem, neboť
jakákoli rozporná zjištění učiněná v řízení vedeném proti jeho osobě by mohla
narušit věrohodnost předchozího rozsudku proti jeho údajným spolupachatelům (k
tomu odkazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Navalnyy a
Ofitserov proti Rusku, č. 46632/13 a 28671/14, rozsudek ze dne 23. 2. 2016, bod
108., a ve věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, rozsudek ze dne 25. 11. 2021, bod 64.).
11. Obžalovaný J. T. z výše uvedených důvodů navrhuje, aby stížnostní
soud podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadené usnesení zrušil a uložil
odvolacímu soudu ve věci znovu jednat a rozhodnout.
12. Obžalovaní P. P. a D. P. ve společně podané stížnosti proti usnesení
odvolacího soudu uvádějí, že ve shodě s obžalovaným J. T. se obávají o
způsobilost soudu rozhodnout v jejich věci nestranně, resp. obávají se možné
motivace odvolacího soudu rozhodnout ve shodě se svým rozsudkem ze dne 15. 11.
2023, sp. zn. 5 To 21/2022, neboť případný vzájemný nesoulad nového a
dřívějšího rozhodnutí příslušného senátu odvolacího soudu by mohl mimo jiné
znevěrohodnit právě jeho dřívější (výše citovaný) rozsudek. V této souvislosti
připomínají usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 11 Tdo
1025/2022-289.
13. Dále obžalovaní poukazují na odůvodnění napadeného usnesení
odvolacího soudu, v němž tento soud vytkl jim oběma, že neměli dostatečný
přehled o skutečné existenci a charakteru zásahů odvolacího soudu do popisu
skutku vytýkaného jednání v případě původně spoluobžalovaných při korekci
rozsudku soudu prvního stupně, a ve kterém rovněž uvedl, že odvoláními napadený
rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu, přičemž o vině a trestech
pak rozhodl sám tak, že tyto původně spoluobžalované nově uznal vinnými z jim
vytýkaného jednání při úpravě popisu skutku. Tato úprava provedená odvolacím
soudem přitom měla spočívat v nápravě zřejmých nesprávností a pochybení a také
(v případě, že popis skutku obsahoval i zapojení jejich osob) v důsledném
vypuštění jejich označení jako obžalovaných. Současně odvolací soud uvedl, že
odkazy na zapojení jejich osob ponechal v popisu skutku toliko z důvodu
nezbytnosti pro posouzení viny tehdy aktuálně souzených spoluobžalovaných.
Konečně poukazují na to, že odvolací soud odůvodnění svého usnesení uzavřel s
tím, že námitky podjatosti nejsou opodstatněné, a nemohou tak být důvodem pro
vyloučení soudce, a tudíž jim nebylo vyhověno. Oba obžalovaní uvádějí, že výše
uvedené skutečnosti zmíněné odvolacím soudem však ani zdaleka neodstraňují
jejich pochybnosti o tom, že senát 5 To nebude rozhodovat nestranně, nezaujatě,
a že by neměl být z rozhodování v jejich věcech vyloučen – právě naopak.
Podotýkají, že pokud namítali, že odvolací soud v podstatě toliko upravil
výroky o trestech některých odvolatelů a zbylá odvolání zamítl, jednalo se o
tezi pravdivou. Důvěru v nepodjatost daného senátu odvolacího soudu pak u nich
nevzbuzuje ani skutečnost, že odvolacím soudem nebyli výslovně označeni za
obžalované, když s jejich jmény spojuje trestnou činnost tehdejších
spoluobžalovaných, resp. nyní již pravomocně odsouzených. Za tohoto stavu
vyjadřují přesvědčení, že je více než namístě pochybovat o nepodjatosti senátu
5 To odvolacího soudu, stejně jako je namístě pochybovat o tom, že tento soud
bude hájit základní trestněprávní principy, když si musí být vědom toho, že v
případě jejich neodsouzení by nutně přinejmenším oslabil věrohodnost svého
rozsudku ze dne 15. 11. 2023, jímž nově uznal vinnými všechny tehdejší
odvolatele z jim vytýkaného jednání. Již z těchto důvodů nemůže být podle
názoru obžalovaných objektivně zajištěna nestrannost odvolacího soudu v jejich
trestních věcech.
14. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem jsou oba obžalovaní
přesvědčeni, že senát 5 To odvolacího soudu měl ve smyslu § 31 odst. 1 tr. řádu
rozhodnout o svém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené
u tohoto soudu pod sp. zn. 5 To 53/2023. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud
rozhodl podle § 31 odst. 3 tr. řádu z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu
tak, že senát 5 To odvolacího soudu ve složení z předsedy senátu JUDr.
Vladislava Šlapáka a soudců Vítězslava Božoně a JUDr. Ivo Lajdy je vyloučen z
vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp.
zn. 5 To 53/2023.
15. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon
podání stížností v tomto případě připouští, zda byly podány řádně, včas a
oprávněnými osobami, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání
napadeného usnesení odvolacího soudu jsou v tomto směru splněny. Následně proto
v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle § 147
odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho
vydání předcházelo.
16. V obecné rovině je třeba předně připomenout, že podle § 30 odst. 1
tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící,
státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze
mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům,
nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně
rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být
podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
17. Dále je zapotřebí uvést, že pochybnosti zakládající vyloučení soudce
a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně
existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno,
pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností
odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám
v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro
podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro
posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či
nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo
1495/2015).
18. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna
nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním
účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o
subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či
nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se
rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt
přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně
používá obě tato hlediska (srov. věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, č.
15651/89, rozsudek ze dne 22. 4. 1994 a Gautrin a další proti Francii, č.
21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93, rozsudek ze dne 20. 5. 1998), přičemž
se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření
nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud
například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, uveřejněném pod č.
121 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu: „Nestrannost soudce
je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický
vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu
řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen
relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná
kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem
k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii
nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Současně
platí, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno
nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít
pochybnost o jeho nepodjatosti.
19. Nejvyšší soud považuje za nezbytné dále připomenout, že vztah k
projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího
rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z
procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité
nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti
vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti,
tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního
procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení
či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové
rozhodování soudů.“ (srov. DURDÍK, T. In DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní
řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28.
2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
20. S ohledem na zvolenou stížnostní argumentaci obžalovaných je podle
Nejvyššího soudu nutné též poukázat na obecné zásady týkající se nestrannosti v
kontextu podílení se soudce na předchozích rozhodnutích ve stejné (trestní)
věci, které shrnul Evropský soud pro lidská práva ve věci Meng proti Německu,
č. 1128/17, rozsudek ze dne 16. 2. 2021, zejména v bodech 46. až 48. V této
věci dospěl daný soud mimo jiné k závěru, že „samotná skutečnost, že soudce již
v minulosti rozhodl o totožném trestném činu, nemůže sama o sobě odůvodňovat
obavy o jeho nestrannost. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval
o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již soudil
spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje k tomu,
aby vyvolala pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v pozdější věci“. Otázka
nestrannosti soudce však podle Evropského soudu pro lidská práva vyvstává
tehdy, „pokud již dřívější rozhodnutí obsahuje podrobné posouzení role osoby,
jež byla následně souzena za trestný čin spáchaný vícero osobami, a to zejména
tehdy, pokud dřívější rozhodnutí obsahuje konkrétní kategorizaci účasti
stěžovatele nebo je z něj zřejmé, že později souzená osoba naplnila všechny
podmínky nezbytné pro spáchání trestného činu. V závislosti od okolností
konkrétního případu mohou být takové skutečnosti považovány za předjímání
otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně
odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má již na počátku soudního
řízení s později souzenou osobou předpojatý názor ohledně skutkových okolností
týkajících se této osoby.“ Tyto závěry přitom Evropský soud pro lidská práva
nejen potvrdil, ale i dále rozvedl ve své pozdější věci Mucha proti Slovensku,
č. 63703/19, rozsudek ze dne 25. 11. 2021 (srov. zejména body 49. až 64.).
21. Ve vztahu k projednávané trestní věci lze též přiměřeně poukázat na
rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie, zejména pak jeho rozsudek ze
dne 18. 3. 2021, C-440/19, Pometon proti Komisi.
22. Ustálená rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva a
Soudního dvora Evropské unie tedy pro případy, v nichž se týž soudce (mimo
jiné) podílí jak na předchozích rozhodnutích o vině skupiny spoluobžalovaných,
tak na pozdějším rozhodnutí o vině dalších spoluobžalovaných, vyžaduje, aby
soud předcházel vzniku objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti
rozhodujícího senátu, resp. soudce. Dosáhnout toho lze (kromě dalšího) pečlivým
odlišením osoby obžalovaného, o jehož vině není rozhodováno, a jeho konkrétní
účasti na společné trestné činnosti, tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není
aktuálně posuzována (srov. zejména Mucha proti Slovensku, bod 58.). Takovému
přístupu ostatně odpovídá i znění článku 4 odst. 1 směrnice, podle něhož platí,
že „členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby do doby, než
byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem, nebyla
tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutí
jiných než o vině označována za vinnou“.
23. Jestliže tedy obžalovaní P. P. a D. P., ve shodě s obžalovaným J.
T., vyjadřují svoje obavy o způsobilost odvolacího soudu rozhodnout v jejich
trestní věci vedené pod sp. zn. 5 To 53/2023, nestranně, resp. obávají se možné
motivace tohoto soudu rozhodnout ve shodě se svým rozsudkem ze dne 15. 11.
2023, č. j. 5 To 21/2022-20229, neboť případný vzájemný nesoulad nového a
dřívějšího rozhodnutí příslušného senátu odvolacího soudu by mohl mimo jiné
znevěrohodnit právě jeho dřívější (výše citovaný) rozsudek, nelze této
argumentaci v zásadě přisvědčit, neboť není důvodná.
24. Nejvyšší soud předně uvádí, že z předložené části trestního spisu je
zřejmé, že se nepochybně jedná o skutkově poměrně složitou, a především pak
vzájemně provázanou trestnou činnost velkého počtu fyzických a právnických
osob. Pokud tedy odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 7. 11. 2023, s
ohledem na nepřítomnost obžalovaných J. T., P. P. a D. P., rozhodl o vyloučení
trestní věci těchto obžalovaných ze společného řízení k samostatnému projednání
a rozhodnutí s tím, že tato bude nadále u odvolacího soudu vedena pod sp. zn. 5
To 53/2023, nelze tomuto procesnímu postupu v zásadě ničeho vytknout. Dále
Nejvyšší soud konstatuje, že z rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 11. 2023,
č. j. 5 To 21/2022-20229, vyplývá, že tento soud, v trestní věci jiných tam
uvedených obžalovaných fyzických a právnických osob, do popisu skutku uvedeného
pod bodem I. zahrnul též obžalované J. T., P. P. a D. P., pod bodem II.
obžalovaného P. P. a pod bodem III. obžalované D. P. a P. P., neboť to bylo ve
všech případech nezbytné pro správné vystižení skutkového děje a na něj
navazující právní kvalifikaci skutku. Současně též odvolací soud jednoznačně
vyjádřil, že tito obžalovaní jsou stíháni v samostatně vedeném trestním řízení
(srov. s. 3, 11 a 19 citovaného rozsudku odvolacího soudu). A konečně tuto
skutečnost odvolací soud zdůraznil v rámci odůvodnění daného rozsudku (srov.
bod 3. až 5. jeho rozsudku). Z uvedeného vyjádření lze tedy seznat, že se tento
rozsudek netýká obžalovaných J. T., P. P. a D. P.. Z tohoto pohledu tedy
odvolací soud v základních obrysech dostál požadavkům vyjádřeným ve shora
citované judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské
unie. S ohledem na shora uvedené tudíž nelze odvolacímu soudu vytknout žádné
zásadní pochybení.
25. Nejvyšší soud však musí přisvědčit námitce obžalovaného J. T., který
v rámci stížnostní argumentace poukázal též na skutečnost, že citovaným
rozsudkem odvolací soud pravomocně rozhodl o vině právnické osoby P. M. S. v
bodech I. 1. – 5., jejíž trestní odpovědnost je dovozována (přičítána) podle §
8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o. z trestní odpovědnosti
jeho osoby, když za tuto společnost jako statutární orgán v rozhodné době
jednal, neboť tato je důvodná.
26. Nejvyšší soud z trestního spisu ověřil, že odvolací soud projednal
ve veřejném zasedání konaném ve dnech 7. až 8. 11. 2023 a 15. 11. 2023 odvolání
státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen „státní
zástupce“) a mimo jiné též obžalovaných P. M. S., ale i P. M., s.r.o. „v
likvidaci“ a T. S., proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. 9. 2021, č.
j. 34 T 4/2018-19028, a rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 5 To
21/2022-20229, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) odst. 2 tr.
řádu se napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce podaného mimo
jiné též ohledně obžalovaných P. M. S., ale i P. M., s.r.o. „v likvidaci“ a T.
S. částečně zrušuje, a to i ohledně těchto obžalovaných (právnických osob), a
to v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud (mimo jiné)
rozhodl tak, že každou z těchto právnických osob shledal vinnou ze spáchání
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Za uvedené
zločiny uložil odvolací soud každé této obžalované právnické osobě podle § 240
odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 16 odst. 1 t. o. p. o., trest zrušení
právnické osoby.
27. Jednání evropské společnosti P. M. S. je přitom uvedeno v popisu
skutku pod bodem I., resp. I. 1. až I. 5., ze kterého vyplývá, že za tuto
evropskou společnost jednal v různých časových obdobích způsobem tam uvedeným
jednak obžalovaný J. T., ale též obžalovaní P. P. a D. P. (srov. zejména s. 3
až 11 a 28 citovaného rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že
uvedený zločin byl spáchán některou z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a)
nebo písm. d) t. o. p. o., za podmínek stanovených v návětí § 8 odst. 1 t. o.
p. o. a takové jednání bylo též této právnické osobě přičteno podle § 8 odst. 2
písm. a) nebo písm. b) t. o. p. o. Ke stejnému závěru lze dojít také v případě
právnické osoby T. S., jejíž jednání je uvedeno v popisu skutku pod bodem III.,
resp. III. 1. až 5., ze kterého vyplývá, že za tuto evropskou společnost
jednali v různých časových obdobích způsobem tam uvedeným obžalovaní P. P. a D.
P. (srov. zejména s. 18 až 28 citovaného rozsudku odvolacího soudu).
28. Z uvedeného je tedy zřejmé, že jednání přičitatelné právnickým
osobám P. M. S. a T. S., o jejichž vině odvolací soud již rozhodl shora
citovaným rozsudkem, bylo „výhradně“ tvořeno jednáním obžalovaných J. T., P. P.
a D. P. (v případě právnické osoby T. S. jednáním obžalovaných P. P. a D. P.),
o jejichž vině však nebylo odvolacím soudem dosud rozhodnuto. Tato skutečnost
podle Nejvyššího soudu již může v zásadě zavdat příčinu k ochraně práv
obžalovaných, konkrétně presumpce neviny, neboť o dodržení tohoto jejich práva
již objektivně existují určité pochybnosti, a to ve smyslu shora citované
judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie. To
proto, neboť závěr o vině či nevině uvedených obžalovaných je v této trestní
věci v zásadě nezbytným předpokladem pro dovození trestní odpovědnosti
právnických osob P. M. S. a T. S. Nelze tedy zcela vyloučit případnou motivaci
odvolacího soudu k tomu, aby setrval na závěrech, které učinil o vině shora
uvedených právnických osob vyslovených ve svém dřívějším rozsudku, neboť
jakákoliv rozporná zjištění učiněná v řízení vedeném proti obžalovaným by mohla
narušit věrohodnost tohoto rozsudku nejméně v trestní věci právnických osob P.
M. S. a T. S. (k tomu přiměřeně srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská
práva ve věcech Navalnyy a Ofitserov proti Rusku, bod 108. a Mucha proti
Slovensku, bod 64.).
29. Z uvedených důvodů je tedy namístě odvolacímu soudu vytknout
pochybení spočívající v nezohlednění shora uvedených skutečností. Za dané
situace tedy bylo namístě, aby odvolací soud v trestní věci vedené pod sp. zn.
5 To 21/2022 rozhodl též o vyloučení trestní věci obžalovaných právnických osob
P. M. S. a T. S. k samostatnému projednání a rozhodnutí, a to v návaznosti na
vyloučení trestní věci obžalovaných J. T., P. P. a D. P. ze společného řízení,
a to pro výše popsanou vazbu mezi jednáním těchto obžalovaných a obžalovaných
právnických osob P. M. S. a T. S.
30. Shora popsané skutečnosti již podle Nejvyššího soudu zakládají důvod
pro vyloučení soudců senátu 5 To odvolacího soudu z vykonávání úkonů trestního
řízení, a to pro možný poměr k projednávané trestní věci.
31. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že na podkladě stížnosti
obžalovaných zrušil podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2023, č. j. 5 To 53/2023-20318, a
podle § 31 odst. 1 tr. řádu za užití § 30 odst. 1 tr. řádu nově rozhodl tak, že
soudci Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Vladislav Šlapák, Vítězslav Božoň a
JUDr. Ivo Lajda jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní
věci těchto obžalovaných.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu