11 Tdo 1025/2022

11 Tdo 1025/2022-289

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2023 o dovolání

obviněných 1. M. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu

odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Pankrác, a 2. M. J., nar. XY v XY,

okres Děčín, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve

Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022,

sp. zn. 8 To 34/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.

zn. 45 T 4/2021 a sp. zn. 45 T 11/2021, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze

dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To 34/2022, jakož i jemu předcházející rozsudky

Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, a ze dne 10.

2. 2022, sp. zn. 45 T 11/2021.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na tři

výše uvedená zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k

níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1, 3 tr. řádu se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc

v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu.

Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněný M. S., nar. XY, nebere do

vazby.

Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněný M. J., nar. XY, nebere do

vazby.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T

4/2021, byl obviněný M. J. uznán vinným pod bodem I. zločinem úvěrového

podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaným ve

formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a pod bodem II.

zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6

písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1

písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to

byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku

odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon

byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o povinnosti jmenovaného

obviněného zaplatit na náhradě majetkové škody společně a nerozdílně s P. J.

a M. S. poškozeným Československé obchodní bance, a. s. částku ve výši

4.800.000 Kč a Factoringu KB, a. s. částku ve výši 6.622.680,12 Kč. Naopak se

zbytkem svého nároku byla poškozená Československá obchodní banka, a. s. podle

§ 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Následně byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 02. 2022,

sp. zn. 45 T 11/2021, obviněný M. S. uznán vinným pod bodem I. zločinem

úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku,

spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem

II. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6

písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c)

tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle

§ 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k

úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož

výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s

ostrahou. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o povinnosti

tohoto obviněného zaplatit na náhradě majetkové škody společně a nerozdílně s

M. J. a P. J. poškozeným Československé obchodní bance, a. s. částku ve

výši 4.800.000 Kč a Factoringu KB, a. s. částku ve výši 6.622.680,12 Kč.

Naopak se zbytkem svého nároku byla poškozená Československá obchodní banka, a.

s. podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Výše citované rozsudky soudu prvního stupně právní moci nenabyly,

neboť byly v zákonné lhůtě napadeny odvoláním jak ze strany obviněných M. J.

a M. S., tak v případě rozsudku ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021,

odvoláním státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podaným v

neprospěch obviněného M. J. Vrchní soud v Praze však všechna tři odvolání

podaná proti oběma rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp.

zn. 45 T 4/2021, a ze dne 10. 02. 2022, sp. zn. 45 T 11/2021, svým usnesením ze

dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To 34/2022, v souladu s § 256 tr. řádu zamítl jako

nedůvodná.

4. Nad rámec výše uvedeného je namístě připomenout, že v trestní věci

obviněných M. J. a M. S. bylo u Městského soudu v Praze původně vedeno

společné řízení pod sp. zn. 45 T 4/2021, a to na podkladě obžaloby Městského

státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 1 KZV 183/2018. V

této trestní věci byl společně s oběma obviněnými trestně stíhán rovněž

spoluobviněný P. J., a to jednak pod bodem I. pro zločin úvěrového podvodu

podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku a pod bodem II. pro

zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm.

a) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21

odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021,

sp. zn. 45 T 4/2021, však došlo ke schválení dohody o vině a trestu uzavřené

mezi spoluobviněným P. J. a státním zástupcem Městského státního

zastupitelství v Praze, na jejímž podkladě byl tento obviněný uznán vinným

jednak zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c)

tr. zákoníku (jednání pod bodem I.) a jednak zločinem úvěrového podvodu podle §

211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným

a dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod

bodem II.), za což byl odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za užití § 43

odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let, jehož

výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 84 a § 85 tr. zákoníku

podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení

dohledu nad osobou obviněného, jakož i přiměřené povinnosti podle § 85 odst. 2

tr. zákoníku nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Za podmínek § 73

odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti

spočívající jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní

společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho

člena a dále v zákazu výkonu funkce prokuristy obchodní společnosti včetně

jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu pěti let. Současně bylo

tímto rozsudkem soudu prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o

povinnosti spoluobviněného J. zaplatit na náhradě majetkové škody společně a

nerozdílně s M. J. a M. S. poškozeným Československé obchodní bance, a. s.

částku ve výši 4.800.000 Kč a Factoringu KB, a. s. částku ve výši 6.622.680,12

Kč. Naopak se zbytkem svého nároku byla poškozená Československá obchodní

banka, a. s. podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech

občanskoprávních. Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci v

den jeho vyhlášení, tedy dne 20. 10. 2021. V dané trestní věci tak bylo nadále

trestní stíhání vedeno již pouze ve vztahu k osobám obviněných M. J. a M.

S.

5. Na počátku hlavního líčení konaného dne 22. 11. 2021 bylo usnesením

Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 4/2021 podle § 23 odst. 1 tr. řádu

rozhodnuto o vyloučení trestní věci obviněného M. S. (který se omluvil z

účasti u hlavního líčení ze zdravotních důvodů, načež se k tomuto jednání

nedostavil, byť městský soud jeho omluvu neakceptoval jako řádnou) ze

společného řízení s tím, že nadále bude tato věc vedena u téhož soudu pod sp.

zn. 45 T 11/2021. Téhož dne Městský soud v Praze přikročil v trestní věci

vedené pod sp. zn. 45 T 4/2021 k vyhlášení shora citovaného odsuzujícího

rozsudku ve vztahu k osobě obviněného M. J. Naproti tomu k vyhlášení

odsuzujícího rozsudku ve vztahu k osobě obviněného M. S. došlo ze strany

Městského soudu v Praze až dne 10. 2. 2022, a to v rámci samostatně vedeného

řízení pod sp. zn. 45 T 11/2021. Následně bylo usnesením Městského soudu v

Praze ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 45 T 11/2021, podle § 23 odst. 3 tr. řádu

rozhodnuto o opětovném spojení trestní věci obviněného M. S. ke společnému

projednání s trestní věcí obviněného M. J. s tím, že nadále budou obě věci u

tohoto soudu vedeny pod sp. zn. 45 T 4/2021. Poté, co byla proti oběma

rozsudkům městského soudu obviněnými M. J. a M. S., jakož i státním

zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze (v neprospěch obviněného

M. J.) podána odvolání, byla již spojená věc obou obviněných předložena k

rozhodnutí o podaných řádných opravných prostředcích Vrchnímu soudu v Praze,

který tak ve vztahu k oběma napadeným rozsudkům soudu prvního stupně učinil

svým shora citovaným usnesením ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To

34/2022.

6. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obvinění M.

J. a M. S. předmětné trestné činnosti (velmi stručně vyjádřeno) dopustili

fakticky tím, že:

společně s již odsouzeným P. J. ve vzájemné součinnosti a stanovené dělbě

jednotlivých úkolů, jako členové organizované skupiny, vedeni společným záměrem

získat neoprávněný finanční prospěch, spočívající v podvodném vylákání

finančních prostředků od jednotlivých bankovních institucí, kdy nejprve v

přesně nezjištěné době, ve druhé polovině roku 2013 oslovil obviněný M. J.,

coby vůdčí postava celé skupiny, P. J., kterého pod příslibem finanční odměny

ve výši 25.000,- Kč měsíčně přesvědčil, aby se tento stal formálním jednatelem

a jediným společníkem společnosti R., na kterou následně převedl stávající

portfolio zákazníků společnosti C. P., ve které byl obviněný M. J.

jednatelem a jediným společníkem, což vyvolalo dojem, že společnost R. je

řádně fungující společností, když následně, v úmyslu vylákat finanční

prostředky a získat tak neoprávněný majetkový prospěch, přesvědčil M. J., aby

jako jednatel společnosti uzavřel za tuto společnost jednotlivé úvěrové

smlouvy, a to u České spořitelny, Československé obchodní banky, GE Money Bank,

a dále aby uzavřel faktoringovou smlouvu u Factoring KB a.s., přičemž obviněný

M. J. věděl, že společnost R. nesplňuje stanovené podmínky pro čerpání

těchto finančních produktů, načež obviněný M. J. oslovil obviněného M.

S., vystupujícího pod falešnými jmény „XY“, „XY“, „XY“ a „XY“, který po

vzájemné dohodě s obviněným M. J. využil svých znalostí, neboť věděl,

jaké podmínky musí být pro čerpání uvedeného finančního produktu splněny a

vyhotovil, případně zajistil vyhotovení, nepravdivých a zkreslených podkladů

pro získání jednotlivých úvěrů a faktoringu tak, aby tyto stanovené podmínky

splňovaly, konkrétně:

I. 1) dne 18. 8. 2014 ve XY uzavřel odsouzený P. J. coby jednatel

společnosti R., s Českou spořitelnou, a.s. smlouvu o kontokorentním úvěru č.

868/14/LCD, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru s pohyblivou úvěrovou

částkou odpovídající součinu částky ve výši 2.500.000,- Kč a 80% aktuálního

součtu nominálních hodnot pohledávek z obchodního styku, které jsou zastaveny

ve prospěch České spořitelny a započítávají se do rozsahu zajištění, maximálně

však ve výši 5.000.000,- Kč, současně téhož dne uzavřel smlouvu o zastavení

pohledávek č. ZP/868/14/LCD, jejímž předmětem bylo zřízení zástavního práva k

pohledávkám společnosti R. z obchodního styku specifikovaných v příloze, jež

je nedílnou součástí této smlouvy, přičemž v uvedené smlouvě o kontokorentním

úvěru se zavázal tento úvěr použít výlučně pro financování provozních potřeb

společnosti R. a splatit ho v plné výši, nejpozději do 20. 8. 2015, ačkoliv

si byl vědom toho, že úvěr splácet nebude a ani neměl fakticky zájem tento úvěr

použít ke sjednanému účelu, protože věděl, že společnost R. nevyvíjí

podnikatelskou činnost v deklarovaném rozsahu, a při sjednání úvěru rovněž

zamlčel, že je pouze „nastrčenou“ osobou a o úvěr žádá po předchozí domluvě s

obviněným M. J., který předal obviněnému M. S. podklady společnosti R., o

kterých věděl, že jsou nedostatečné a dohodl se s ním, že tento vyhotoví,

případně zajistí vyhotovení nepravdivých popřípadě zkreslených podkladů

společnosti R. tak, aby tato společnost požadovaná kritéria pro získání úvěru

splňovala, poté obviněný M. S., vystupující jako obchodní ředitel společnosti

R. pod smyšleným jménem „XY“, v úmyslu vylákat finanční prostředky oslovil

zprostředkovatele úvěrů T. M. s požadavkem na provozní financování

společnosti, kterému předal nepravdivé, popřípadě zkreslené podklady

společnosti R., které vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení po

předchozí dohodě s M. J. a to konkrétně přiznání k dani z příjmů právnických

osob za rok 2012, rozvahu a výkaz zisku a ztráty ke dni 31. 12. 2012, přiznání

k dani z příjmů právnických osob za rok 2013, rozvahu a výkaz zisku a ztráty ke

dni 31. 12. 2013 a ke dni 31. 3. 2014 a další podklady, když po doručení těchto

podkladů byl úvěr schválen a prostředky převedeny na účet společnosti R.;

odsouzený P. J. téhož dne vybral na pokyn obviněného M. J. částku

2.000.000,- Kč, kterou předal obviněnému M. J. a dne 20. 8. 2014 částku

2.500.000,- Kč, když celkově z uváděných pohledávek ve výši 50.404.045,- Kč

byly nepravdivě deklarovány pohledávky ve výši 40.491.655,- Kč, po zjištění

nesprávností a zaplacení části dluhu tak České spořitelně vznikla škoda ve výši

4.978.731,19 Kč;

2) dále odsouzený P. J. dne 26. 11. 2014 v XY na pobočce

Československé obchodní banky, a.s. uzavřel jako jednatel společnosti R.,

smlouvu o úvěru č. 2953/14/5658, jejímž předmětem bylo poskytnutí finančních

prostředků této společnosti formou kontokorentního úvěru do výše úvěrového

limitu 5.000.000,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, když věděl, že

společnost R. nevyvíjí podnikatelskou činnost v deklarovaném rozsahu a při

sjednání úvěru rovněž zamlčel, že je pouze „nastrčenou“ osobou a o úvěr žádá po

předchozí společné domluvě s obžalovaným M. J. a který požádal obviněného M.

S. o jeho zajištění za odměnu 10-25% z poskytnutého úvěru, přičemž obviněný

M. S., vystupující pod jménem „XY“, oslovil zprostředkovatele úvěrů T. M. s

požadavkem na další úvěr s tím, že bude použit na nákup reklamních LED

obrazovek, a předal mu obdobné doklady jako v předchozím případě a dále knihu

pohledávek ke dni 30. 6. 2014, která obsahovala zčásti fiktivní faktury, a poté

i nepravdivé výpisy z účtů společnosti R., které vyhotovil obviněný M. S. po

dohodě s obviněným M. J., přičemž později docházelo k postupnému odčerpávání

finančních prostředků z kontokorentního úvěru především formou hotovostních

výběrů, které prováděl odsouzený P. J. na základě pokynů obviněného M. J.,

kdy konkrétně v roce 2014 dne 27. 11. 2014 částku 1.800.000,- Kč, kterou předal

obviněnému M. J. spolu s přístupovými daty k internetovému bankovnictví

účtu, v roce 2014 pak vybral další částku 1.800.000,- Kč, v roce 2015 finanční

prostředky v celkové výši 5.433.000,- Kč a v roce 2016 finanční prostředky ve

výši 348.000,- Kč, přičemž z důvodů porušení smluvních podmínek došlo nejprve

ke snížení limitu kontokorentního úvěru z částky 5.000.000,- Kč na 4.000.000,-

Kč a poté prohlásila Československá obchodní banka všechny pohledávky z

poskytnutého úvěru za splatné ke dni 15. 2. 2017, kdy zůstatek ve výši

4.800.000,- Kč nebyl do současné doby uhrazen,

II. 1) další žádost o poskytnutí kontokorentního úvěru reg. č. XY

podepsal odsouzený P. J. dne 15. 9. 2015 jako jednatel společnosti R. s GE

Money bank, a.s., když se jednalo o poskytnutí kontokorentního úvěru s

požadovaným limitem čerpání do výše 10.000.000,- Kč, kdy částka 5.000.000,- Kč

měla být použita k refinancování předchozího kontokorentního úvěru u České

spořitelny a zbytek k provozním potřebám společnosti R.; žádost byla postupně

doplněna potřebnými nepravdivými, případně zkreslenými podklady, které dodal

obviněný M. S. po dohodě s obviněným M. J.; následně obviněný M. S.

jednal jako jednatel společnosti R. pod smyšleným jménem „XY“ se

zprostředkovatelem úvěrů R. M., který poté podklady předal bankéři GE Money

Bank, P. H.; vzhledem k tomu, že předložené podklady byly shledány v rozporu s

reálnou situací, byla žádost o poskytnutí úvěru zamítnuta.

2) dne 21. 12. 2015 uzavřel odsouzený P. J. jako jednatel společnosti R. s

Factoring KB a.s. faktoringovou smlouvu č. 1479, jejímž předmětem bylo

předfinancování pohledávek společnosti R. s faktoringovým limitem 6.000.000,-

Kč, ačkoliv si byl vědom toho, že společnost R. nevyvíjí podnikatelskou

činnost v deklarovaném rozsahu, zamlčel, že je pouze „nastrčenou“ osobou a o

financování prostřednictvím factoringu žádá po předchozí dohodě s obviněným M.

J., který jednal v úmyslu vylákané prostředky použít pro svou potřebu a

trestnou činnost vymyslel; obviněný M. J. opět požádal o pomoc obviněného

M. S., který vystupoval jako zástupce společnosti R. a jednal pod smyšleným

jménem „XY“ se zprostředkovatelem úvěrů R. M., kterému předal nepravdivé,

případně zkreslené podklady společnosti R., když z celkové výše pohledávek v

částce 14.174.600,- Kč byly nepravdivě deklarovány pohledávky minimálně ve výši

8.164.746,- Kč, načež ani po navýšení faktoringových limitů nedošlo k úhradě

celkem 46 předfinancovaných faktur, čímž byla poškozené Faktoring KB a.s.

způsobena škoda ve výši 6.622.680,12 Kč.

II.

Podaná dovolání a vyjádření k nim

7. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8

To 34/2022, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022,

sp. zn. 45 T 11/2021, podal obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce

dovolání. Výše uvedená rozhodnutí nižších soudů dovolatel napadl v celém jejich

rozsahu, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), g), a l) tr. řádu,

ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť je předně přesvědčen, že v jeho trestní

věci rozhodoval vyloučený orgán. Současně namítl, že výše uvedená rozhodnutí

spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení, přičemž má rovněž zato, že bylo rozhodnuto o zamítnutí

jím podaného řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu

předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.

řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

8. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný

obviněný předně namítá, že Vrchní soud v Praze v rámci přezkumu napadeného

rozsudku městského soudu dospěl i přes znalost judikatury, např. rozsudku

Soudního dvora EU ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. C-377/18 či rozsudků Evropského

soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ze dne 27. 2. 2014 ve věci Karaman

proti Německu, ze dne 23. 2. 2016 ve věci Navalnyj a Oficerov proti Rusku, ze

dne 9. 12. 1999 ve věci Erdem proti Německu, ze dne 12. 11. 2019 ve věci Adamčo

proti Slovensku, ze dne 16. 2. 2021 ve věci Meng proti Německu či ze dne 25.

11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, k závěru, že nedošlo k porušení zásady

presumpce neviny, pokud v samostatném odsuzujícím rozsudku spoluobviněného M.

J. došlo k uvedení jména obviněného S. jako možného spolupachatele.

Jmenovaný dovolatel nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, jenž porušení

presumpce neviny nespatřuje ani v zavázání jeho osoby k povinnosti nahradit

poškozeným subjektům majetkovou škodu v odsuzujícím rozsudku vyhlášeném v

odděleně vedené trestní věci spoluobviněného M. J., když se podle vrchního

soudu jedná toliko o „zjevnou chybu“, jež byla napravena pozdějším odsouzením

M. S. V této souvislosti obviněný odkázal zejména na čl. 4 odst. 1 Směrnice

Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se

posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním

řízení před soudem, podle kterého platí, že „členské státy přijmou opatření

nezbytná k zajištění toho, aby do doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě

prokázána vina zákonným způsobem, nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních

orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutích jiných než o vině označována za

vinou.

9. V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn.

45 T 4/2021, jímž tento soud schválil dohodu o vině a trestu ve věci

spoluobviněného P. J., a který je ve smyslu čl. 4 odst. 1 citované Směrnice

soudním rozhodnutím, byl dovolatel jednoznačně identifikován jako spolupachatel

trestné činnosti bez jakékoli indicie směřující ke skutečnosti, že jeho vina

nebyla do té doby zákonným způsobem prokázána. V návaznosti na to dovolatel

cituje jednotlivé pasáže výrokové části tohoto rozsudku městského soudu,

konkrétně vybrané části skutkové věty a výroku o povinnosti k náhradě škody, ve

kterých je popsáno jednání jeho osoby v rámci trestné činnosti, jíž však byl

tímto rozsudkem uznán vinným toliko spoluobviněný P. J.

10. Rovněž v rámci následně vyhlášeného rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, kterým byl odsouzen toliko obviněný

M. J., byl dovolatel jednoznačně identifikován jako spolupachatel trestné

činnosti bez jakékoli indicie směřující ke skutečnosti, že jeho vina nebyla

dosud zákonným způsobem prokázána. V této souvislosti dovolatel cituje

formulace, které soud prvního stupně užil ve vztahu k jeho osobě nejen ve

výrokové části, ale též v odůvodnění citovaného rozsudku, když mimo jiné uvedl,

že „po dokazování provedeném v hlavním líčení … Městský soud v Praze zcela bez

pochybností uzavřel, že obžalovaný M. J. se – spolu s P. J., již pravomocně

odsouzeným, a M. S., odděleně stíhaným, dopustil /dvou/ skutků ve výroku

rozsudku vymezených“ (str. 11 rozsudku, bod 1); „do scénáře organizované

skupiny zaměřené na podvodné vylákávání úvěrových prostředků dobře zapadá osoba

M. S. … který stál skryt v pozadí, dohlížel na zásadní okamžiky procesu

sjednávání úvěrových smluv či odlivu vylákaných finančních prostředků …“ (str.

28 rozsudku, bod 73); „těmito důkazy byla beze zbytku vyvrácena obhajoba jak

obžalovaného J., tak obžalovaného S. …“ (str. 28 rozsudku, bod 74); „k závěru,

že jak obžalovaný M. J., tak spolupachatelé P. J. a M. S. jednali jako

členové organizované skupiny, resp. že shora jmenovaná skupina pachatelů již

naplnila definici organizované skupiny, soud uvádí následující …“ (str. 29

rozsudku, bod 80); „jednání obžalovaného M. J. a P. J. a M. S. pak

vykazovalo veškeré znaky organizované skupiny … kdy M. S. … zajišťoval padělky

dokladů předkládaných úvěrovým věřitelům …“ (str. 30 rozsudku, bod 80);

„jelikož byly provedeným dokazováním bez pochybností prokázány nároky obou

poškozených a to jak co do důvodu, tak co do výše … soud uložil obžalovanému

M. J., společně a nerozdílně s P. J. a M. S. zaplatit …“ (str. 33

rozsudku, bod 89).

11. V návaznosti na výše uvedené formulace, jež byly Městským soudem v

Praze zvoleny v rámci samostatného rozsudku ve věci již spoluobviněného P.

J. a samostatného rozsudku ve věci obviněného M. J., dovolatel poukázal na

závěr, ke kterému dospěl Evropský soud pro lidská práva, podle kterého je

porušením zásady presumpce neviny, jestliže soudní rozhodnutí či úřední akt

týkající se osoby obviněného v případě, že nebyl vydán pravomocný odsuzující

rozsudek, jasným způsobem konstatuje, že dotčená osoba spáchala předmětný

trestný čin. Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti zdůraznil význam

formulace zvolené soudními orgány, jakož i konkrétních okolností, za jakých

byla formulace použita, a povahy či kontextu předmětného řízení. Uznal, že ve

složitých trestních řízeních týkajících se několika podezřelých, kteří nemohou

být souzeni společně, je možné, že vnitrostátní soud musí za účelem posouzení

viny obviněných nezbytně zmínit účast třetích osob, které pak možná budou

souzeny samostatně. Upřesnil však, že jakkoli skutečnosti týkající se účasti

třetích osob musí být uvedeny, dotčený soud by neměl uvést více informací, než

je nezbytné k analyzování právní odpovědnosti osob, o nichž rozhoduje. Kromě

toho zdůraznil, že odůvodnění soudních rozhodnutí musí být formulováno tak, aby

se zabránilo možnému předčasnému rozhodnutí o vině dotčených třetích osob,

které by mohlo ohrozit spravedlivé posouzení obvinění vznesených proti nim v

jiném řízení (srov. rozsudky ESLP ze dne 27. 2. 2014 ve věci Karaman proti

Německu, body 63. až 65., a ze dne 23. 2. 2016 ve věci Navalnyj a Oficerov

proti Rusku, bod 99.). Dovolatel dále cituje z odůvodnění rozsudků Soudního

dvora EU dne 5. 9. 2019, sp. zn. C-377/18, bod 46, či ESLP ze dne 25. 11. 2021

ve věci Mucha proti Slovensku. Výše uvedené závěry judikatury Evropského soudu

pro lidská práva a Soudního dvora EU se přitom podle dovolatele v plném rozsahu

uplatní i v jeho případě, kdy je jak ze znění rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, schvalujícího dohodu o vině a trestu

spoluobviněného P. J., tak ze znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

22. 11. 202, sp. zn. 45 T 4/2021, obviněného M. J. zjevné, že soud prvního

stupně zaujal závěry o vině osoby dovolatele (spolupachatelství) ve vztahu k

dotčené trestné činnosti ještě před jeho odsouzením. Takovýto postup soudu vedl

podle dovolatele k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení principů

řádného a spravedlivého procesu, kterak vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR.

12. V další části podaného dovolání obviněný M. S. brojí proti

vadnému provádění výslechu jednotlivých svědků, když nesouhlasí se závěry

Vrchní soud v Praze, podle kterého je třeba si ve vztahu k výslechům svědků

uvědomit, že svědci vypovídali k událostem, které se odehrály cca před osmi

lety, pročež za této situace není známkou podjatosti předsedkyně senátu soudu

prvního stupně to, že se je snaží konkrétními dotazy dovést k tomu, k čemuž by

vlastně měli vypovídat. Podle obviněného však v řízení před soudem prvního

stupně došlo k vadnému provádění výslechů svědků, když městský soud mimo jiné

porušil svoji zákonnou povinnost svědky řádně poučit ve smyslu § 100 a § 101

tr. řádu, přičemž o právu odepřít výpověď je – podle obviněným odkazované

judikatury obecných soudů - třeba svědka poučit vždy. Aby došlo k řádnému

poučení svědka, musí být takový svědek seznámen s předmětem věci a osobou

obviněného, jinak se nejedná o řádné poučení. Zároveň svědkům podle obviněného

nebyla dána možnost souvislé výpovědi. Nepostupuje-li však orgán činný v

trestním řízení, který konkrétní důkaz provádí, tímto způsobem, může být jeho

postup příčinou snížení významu či následné nepoužitelnosti jinak relevantního

důkazu. Právní předpisy ani judikatura přitom podle obviněného neumožňují soudu

snížit standart provádění důkazů s ohledem na časový odstup. Soud prvního

stupně tedy jednoznačně nepostupoval v souladu s danými pravidly, když svědky

řádně nepoučil a nedal jim možnost spontánní výpovědi.

13. Podle mínění dovolatele se nelze ztotožnit ani se závěrem Vrchního

soudu v Praze, že byť z nahrávky pořízené při hlavním líčení vyplývá „určitý

specifický styl vedení řízení“, nelze z tohoto dovodit žádné známky podjatosti

soudu prvního stupně. Dovolatel v této souvislosti připomíná, že již ve svém

podání ze dne 29. 3. 2022 vyjádřil názor, že ještě před vyhlášením rozsudku

soudem prvního stupně, ba dokonce ještě před skončením dokazování, bylo zřejmé,

jakým způsobem nalézací soud rozhodne. Ve svém podání ze dne 26. 5. 2022

poukázal na chybnou protokolaci jak výpovědí svědků, tak jeho osoby, přičemž

tato chybná protokolace byla v jeho neprospěch. Ve svém podání ze dne 27. 5.

2022 pak poukázal na předpojatost soudu prvního stupně ke skutkovým závěrům,

když docházelo k účelovému kladení dotazů svědkům v rozporu se zásadami

trestního procesu. Ve svém podání ze dne 27. 5. 2022 v neposlední řadě

upozornil jednak na posouzení jeho omluvy z hlavního líčení konaného dne 22.

11. 2021 jako nedůvodné i přes doložené důvody (a absenci jakéhokoli

obstrukčního jednání z jeho strany po celou dobu trestního řízení) a jednak na

značně neobvyklý tlak ze strany předsedkyně senátu soudu prvního stupně na

účast jeho obhájce u hlavního líčení i přes pozitivní test na COVID-19. Toto

jednání společně s odůvodněním napadeného rozsudku, ve kterém nejen výroková

část, ale i odůvodnění, až na naprosté drobnosti odpovídá výroku rozsudku

Městského soudu v Praze o schválení dohody o vině a trestu spoluobviněného J.

ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, jakož i výroku odsuzujícího rozsudku

téhož soudu ve věci obviněného M. J. ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T

4/2021, stejně jako posuny významu výpovědí svědků (zejména svědka T. M.) či

závěr, že jeho osoba „zapadá do scénáře“ organizované skupiny (ve spojení s

dalšími námitkami uvedenými v jeho podáních), svědčí o podjatosti předsedkyně

senátu soudu prvního stupně. Z dovoláním napadeného usnesení vrchního soudu

přitom není nikterak patrné, co znamená „specifický styl vedení řízení“.

Obviněný M. S. tedy svým mimořádným opravným prostředkem brojí zejména proti

zjevné snaze soudu prvního stupně zajistit výstupy svědeckých výpovědí a

provést jejich následnou interpretaci způsobem jsoucím v rozporu s ústavně

právní zásadou in dubio pro reo tak, aby došlo k jeho odsouzení, jakož i proti

objektivním pochybnostem o nestrannosti senátu soudu prvního stupně.

14. V další části svého dovolání obviněný brojí proti závěrům Vrchního

soudu v Praze, že měl k dispozici dostatek důkazů a že se žádné doplnění

dokazování nenabízí. Současně napadá i chybnou interpretaci a významový posun

výpovědi svědka T. M., který jej přesně nepopsal a neoznačil za osobu, která

přišla žádat o úvěr, což však podle odvolacího soudu nemění nic na tom, že

obhajoba obviněného je absurdní, neboť od jednání o úvěru uběhla značná doba,

obviněný měl měnit podobu a svědek si to nemusí přesně pamatovat. Závěr

vrchního soudu, že měl obviněný měnit podobu, však podle jeho vyjádření nemá

žádnou oporu v provedeném dokazování. Pakliže si svědek něco nepamatuje, resp.

pamatuje si to ve prospěch obviněného, je naprosto v rozporu se zásadami

trestního řízení, aby takový důkaz byl nalézacím a odvolacím soudem posuzován v

neprospěch obviněného, z čehož plyne, že se ve svém důsledku jedná o opětovné

porušení zásady presumpce neviny.

15. Dovolatel nesouhlasí ani se závěry soudů nižších stupňů stran jeho

účasti na trestné činnosti, jíž byl uznán vinným, jež má mimo jiné plynout z

jeho zapojení do přípravy a jednání o úvěrech (faktoringu) s jednotlivými

bankovními institucemi. V této souvislosti namítá, že po celou dobu trestního

řízení nepopíral, že se některých jednání účastnil, nicméně je přesvědčen, že

samotná účast na jednáních nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu

úvěrového podvodu. Naopak o tom, že by předával, zajistil nebo nechal zajistit

jakékoli dokumenty, ve spise absentuje jakýkoli důkaz. Jednání jeho osoby tedy

nebylo v žádném směru protiprávní a nikterak se nevymykalo běžným obchodním

zvyklostem.

16. Obviněný v neposlední řadě namítá, že se Vrchní soud řádně v rámci

odvolacího řízení nevypořádal se všemi vznesenými námitkami, zejména s jeho

námitkou a) nesprávného zjištění skutkového stavu, b) absence subjektivní

stránky trestného činu, c) absence organizované skupiny, d) absence subsumování

skutku pod znaky skutkové podstaty trestného činu, e) porušení hmotněprávního

předpisu týkajícího se náhrady škody a f) porušení zásady in dubio pro reo.

Jeho obrana je současně považována soudem prvního stupně za účelovou, soudem

druhého stupně za absurdní, přestože po celou dobu trestního řízení vypovídal

pravdivě, konzistentně a nikoli v rozporu s jinými důkazy obsaženými ve spise,

když jeho obrana byla naopak potvrzena výpověďmi řady svědků, jež ve svém

dovolání stručně cituje. Byť spolupracující obviněný J. ohledně jeho osoby

tvrdí některé skutečnosti, které by měly znamenat jisté zapojení dovolatele do

celé věci a prokazovat některé skutečnosti uvedené v obžalobě, je jeho výpověď

v tomto ohledu podle dovolatele zcela nevěrohodná, vedená snahou o jeho

vyvinění, nicméně soud prvního stupně tuto výpověď zcela nekriticky převzal do

svých závěrů, zatímco odvolací soud se námitkami obviněného nikterak nezabýval.

Ač výsledky dokazování podle dovolatele neprokazují, že se stal skutek, pro

který je stíhán, resp. že je v žalobním návrhu označený skutek trestným činem,

resp. že tento skutek spáchal on, čímž vznikla obligatorní podmínka podle § 226

písm. a), b), c) tr. řádu pro jeho zproštění obžaloby, vrchní soud v rozporu s

provedenými důkazy jím důvodně podané odvolání zamítl.

17. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle

§ 265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7.

2022, sp. zn. 8 To 34/2022, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v

Praze ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 45 T 11/2021, jakož i všechna další na ně

obsahově navazující rozhodnutí, zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. řádu jej

zprostil podané obžaloby. S ohledem na výše uvedené dovolací námitky obviněný

M. S. současně vznesl podnět k odložení výkonu dovoláním napadeného

rozhodnutí postupem podle § 265h tr. řádu.

18. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8

To 34/2022, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021,

sp. zn. 45 T 4/2021, podal prostřednictvím svého obhájce dovolání rovněž

obviněný M. J., který rozhodnutí nižších soudů napadl z důvodu uvedeného v §

265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť je předně

přesvědčen, že v jeho trestní věci bylo vrchním soudem rozhodnuto o zamítnutí

jím podaného řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu

předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g), h), a i)

tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, tzn. že rozhodná skutková zjištění,

která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byl

uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení a současně mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou

v trestním zákoně, resp. mu byl uložen trest nepřiměřeně přísný. Vrchní soud v

Praze se jako soud odvolací podle dovolatele zcela ztotožnil se závěry

nalézacího soudu a jím podané odvolání zamítl jako nedůvodné, když plně přejal

závěry nalézacího soudu, aniž by je podrobil řádnému přezkumu a vypořádal se

námitkami dovolatele.

19. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný

obviněný předně namítá, že soud prvního stupně vystavěl odůvodnění odsuzujícího

rozsudku na výpovědi spolupracujícího obviněného P. J., aniž by se však

vypořádal s tím, do jaké míry byla jeho výpověď ovlivněna okolnostmi uzavření

dohody o vině a trestu a s tím spojenými výhodami, a to navzdory skutečnosti,

že je tato otázka z hlediska posouzení celého případu zásadního významu a obsah

výpovědi spolupracujícího obviněného je nejen zcela evidentně účelový, vedený

snahou o minimalizaci dopadu trestního řízení na jeho osobu, ale je též ve

zjevném rozporu s obsahem dalších v hlavním líčení provedených výpovědí svědků

(např. P. N., Z. J., P. P., N. J., J. H., P. Z., E. S., P. H., K.

G., T. D. a A. M.). V této souvislosti obviněný odkázal na rozsudek ESLP ze

dne 12. 11. 2019 ve věci Adamčo proti Slovensku.

20. Dovolatel současně namítá, že již z rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, jímž byla schválena dohoda o vině a

trestu ve věci spolupracujícího obviněného P. J., lze vyčíst, že si nalézací

soud učinil závěry o jeho vině ještě před konáním hlavního líčení a vynesením

rozsudku ve vztahu k jeho osobě, neboť již v tomto rozsudku je uvedeno, že P.

J. je vinen tím, že se společně s dovolatelem a obviněným M. S. dopustil

trestné činnosti popsané v obžalobě. Takový postup soudu prvního stupně však

představuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny

základních práv a svobod a zásady presumpce neviny, přičemž nezákonný postup

soudu prvního stupně nebyl napraven ani v odvolacím řízení.

21. V další části svého dovolání obviněný brojí proti tomu, že ve vztahu

k jeho osobě oba soudy nižších stupňů po právní stránce posoudily skutky

popsané v obžalobě pod body I. a II. v rozporu s hmotným právem, neboť dané

skutky reálně nenaplňují jednotlivé znaky skutkových podstat jemu přisouzených

trestných činů, ježto absentuje znak jeho jednání, přičemž všechny znaky

skutkové podstaty nejsou kryty ani jeho zaviněním. V daném případě tak podle

obviněného nedošlo k naplnění hned několika obligatorních znaků nutných k

naplnění jeho trestní odpovědnosti, a to k naplnění jak objektivní stránky, tak

subjektivní stránky stíhaných trestných činů. Navíc způsob, jakým soud prvního

stupně provedené důkazy zhodnotil, a odvolací soud následně toto jeho hodnocení

přijal, je v extrémním rozporu s jejich obsahem. Obě napadená rozhodnutí tedy

vybočují z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu a současně jsou i v

rozporu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny.

22. Všechna výše uvedená pochybení soudu prvního stupně, jakož i soudu

odvolacího podle dovolatele vedla rovněž k naplnění dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť mu byl

uložen nepřiměřeně přísný trest, tj. trest mimo rámec vymezený zákonem, čímž

došlo k porušení ústavního principu proporcionality trestní represe, a to i

přes skutečnost, že nalézací soud při ukládání trestu nevybočil z mezí trestní

represe. Výše jemu uloženého trestu je totiž podle obviněného v extrémním

rozporu s povahou a závažností trestného činu, jakož i mírou jeho účasti na

trestné činnosti. Trest ukládaný v rozporu s obecnými zásadami obsaženými v §

37, § 38 a § 39 tr. zákoníku je příkladem exemplárního trestu, neboť při

stanovení výše trestu je zdůrazněn pouze moment trestní represe. Takový postup

však podle dovolatele představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces a

ve svém důsledku znamená též zásadní zásah do jeho práva na soukromý a rodinný

život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

23. Oba soudy nižších stupňů podle dovolatele v napadených rozhodnutích,

jakož i v řízení, která jejich vydání předcházela, porušily právo na nestranné

posuzování věci, jednostranně a nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, čímž

došlo k porušení § 2 odst. 6 tr. řádu, a bez přiměřených důvodů odmítly jeho

obhajobu, aniž by se vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí,

pročež jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků

trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí

spočívají na nesprávném právním posouzení věci nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení. Podle tvrzení obviněného v dané věci neexistují žádné přímé

důkazy, přičemž nepřímé důkazy netvoří ucelený, spojitý a na sebe navzájem

navazující řetěz důkazů, jenž by ve svém důsledku vyloučil jakoukoli pochybnost

o jeho vině a usvědčil jej z trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu.

Jelikož nebylo jednoznačně a bezpečně prokázáno, že se dopustil jakéhokoli

úmyslného jednání naplňujícího znaky trestného činu, bylo podle dovolatele

namístě, aby nižší soudy postupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny a

zásadou in dubio pro reo.

24. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel závěrem svého podání navrhl, aby

Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Vrchního soudu v

Praze ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To 34/2022, a jemu předcházející rozsudek

Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, jakož i

všechna další na ně obsahově navazující rozhodnutí, zrušil a podle § 265m odst.

1 tr. řádu jej zprostil podané obžaloby. S ohledem na výše uvedené dovolací

námitky obviněný M. J. současně vznesl podnět k odložení výkonu dovoláním

napadeného rozhodnutí postupem podle § 265h odst. 3 tr. řádu.

25. K oběma výše uvedeným dovoláním obviněných M. S. a M. J. se v

rámci svého písemného stanoviska ze dne 17. 10. 2022, sp. zn. 1 NZO 814/2022-10

a 1 MZO 772/2022-17, vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního

zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která k námitkám obviněných

vztahujícím se k výroku o vině nejprve konstatovala, že mezi skutkovými

zjištěními Městského soudu v Praze, se kterými se v napadeném usnesení

ztotožnil i Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně

druhé, není možné zaznamenat žádný, natož pak zjevný nebo extrémní rozpor. Oba

obvinění se podle státní zástupkyně primárně domáhají jiného hodnocení výpovědi

spolupracujícího obviněného P. J. Stran výpovědi spolupracujícího obviněného

je pak podle státní zástupkyně namístě poukázat na skutečnost, že jde o důkazní

prostředek, který je třeba považovat sám o sobě za legitimní. Z judikatury

Evropského soudu pro lidská práva, jíž podrobně ve svém vyjádření cituje, jasně

plyne, že podmínkou pro použití výpovědi spolupracujícího obviněného jako

důkazu je mimo jiné pečlivé hodnocení této výpovědi, včetně její motivace,

přičemž takový důkaz nesmí stát osamoceně a je třeba jej hodnotit kriticky. Z

rozhodnutí soudů obou stupňů přitom vyplývá, že si soudy byly shora uvedených

podmínek vědomy, výpověď spolupracujícího obviněného byla provedena v hlavním

líčení za aktivní účasti procesních stran, které se podle zásady ústnosti a

bezprostřednosti snažily odhalit případné rozpory mezi výpovědí

spolupracujícího obviněného z přípravného řízení a u hlavního líčení. Současně

je namístě vyzdvihnout fakt, že výpověď spoluobviněného P. J. nestojí

osamoceně, nýbrž je podporována dalšími důkazy, a to svědeckými výpověďmi

přímých svědků (především svědků M. J., B. B., N. J., Z. T. a Z. K.),

jakož i listinnými důkazy. Výpovědí spoluobviněného P. J. se Městský soud v

Praze podle státní zástupkyně zabýval velmi důkladně, přičemž přesvědčivě

vysvětlil, proč tuto výpověď hodnotil jako věrohodnou, načež se obdobnou

námitkou zabýval i soud odvolací. Soudy obou stupňů tedy hodnotily výpověď

spoluobviněného P. J. důsledně podle § 2 odst. 6 tr. řádu, a to jak

jednotlivě, tak především ve spojení s ostatními provedenými důkazy.

26. Stran námitky obviněného M. S., který označil výslechy svědků,

které blíže nespecifikoval, za procesně nepoužitelné důkazy, neboť svědkům

nebyla dána možnost souvislé výpovědi, se státní zástupkyně zcela ztotožnila se

závěry odvolacího soudu, jenž akcentoval skutečnost, že svědci vypovídali k

událostem, které se odehrály cca před osmi lety, a proto vadou prováděných

výslechů nemohla být skutečnost, že se předsedkyně senátu snažila konkrétními

dotazy svědky orientovat k událostem, o kterých by měli vypovídat.

27. Státní zástupkyně se podle svého vyjádření zcela ztotožnila rovněž

se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k porušení zásady presumpce neviny,

pokud byli oba dovolatelé zmíněni jako spolupachatelé, resp. účastníci trestné

činnosti v ostatních rozhodnutích, jimiž nebylo rozhodnuto o jejich vině.

Pakliže obvinění vyslovují pochybnosti o nestrannosti rozhodujícího senátu

soudu prvního stupně, bylo by třeba uvedenou námitku podřadit pod dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže ve

věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, jestliže tato

okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla

jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ze smyslu námitek obou

obviněných plyne, že senát Městského soudu v Praze podle nich rozhodoval jako

ve věci vyloučený orgán, přičemž tuto svoji výhradu odůvodnili tím, že stejný

senát rozhodl v totožné trestní věci o vině a trestu spoluobviněného P. J., a

to tím způsobem, že schválil dohodu o vině a trestu. Odkazují-li dovolatelé na

rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19,

pak je podle státní zástupkyně takovýto odkaz nepřípadný, a to s ohledem na

jiné skutkové okolnosti, které se k tomuto rozsudku ESLP vázaly.

28. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu

nadto podle státní zástupkyně nebyla splněna formální podmínka pro jeho užití,

neboť přestože obvinění věděli při rozhodování v jejich trestních věcech o tom,

že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2021 schválil dohodu o vině a

trestu ohledně spoluobviněného P. J., tuto námitku o podjatosti soudu v

následném řízení nevznesli. Avšak i za situace, kdy by uvedenou námitku vznesli

a soud by o ní rozhodl negativně, nebylo by podle státní zástupkyně možné

dospět k závěru o podjatosti soudu prvního stupně. Byť Městský soud v Praze v

posuzované trestní věci rozhodoval ve stejném složení, byl senát složen z

profesionálních soudců, u nichž

je namístě předpokládat, že by měli vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem

být schopni odlišit závěry, ke kterým dospěli v různých řízeních. Jestliže

podle dovolatelů přicházelo v úvahu vyloučení soudců prvního stupně pro poměr k

projednávané věci, pak státní zástupkyně zdůrazňuje, že za takový poměr k

projednávané věci nelze považovat poměr abstraktního rázu spočívající v

hodnocení důkazů soudcem a z něj vycházejícím právním názorům soudce jako

přístupu k projednávané věci, protože zde nejde o osobní poměr k věci samé.

Navíc městský soud nebyl odsuzujícím rozsudkem, kterým byla schválena dohoda o

vině a trestu spoluobviněného P. J., jakkoliv vázán. V trestním řízení proti

dovolatelům byly provedeny i jiné důkazy, které vedly senát k vlastním

skutkovým a právním zjištěním a závěrům, přičemž výpověď spoluobviněného P.

J. byla řádně provedena kontradiktorním způsobem v hlavním líčení. Podle

státní zástupkyně tedy nelze generalizovat, že by ve všech případech, v nichž

soud rozhodne o vině obviněného na základě dohody o vině a trestu, byl stejný

rozhodující senát vyloučen z dalšího řízení.

29. Podle státní zástupkyně nelze souhlasit ani s právními výhradami

obviněných, že ze skutkových zjištění nevyplývá objektivní ani subjektivní

stránka přisouzeného trestného činu úvěrového podvodu ve formě účastenství,

neboť ve skutkových větách výroku rozsudku jsou popsány skutečnosti, které

skutkovou podstatu předmětného trestného činu, případně jeho pokusu, plně

naplňují. Ve skutkové větě je jasně definováno, že společnost R., která

fakticky nesplňovala podmínky pro čerpání finančních produktů, podala žádosti o

úvěry a faktoring, přičemž ve všech těchto žádostech byly zcela záměrně uvedeny

lživé údaje. Zpochybňují-li dovolatelé úmyslnou formu zavinění, pak je podle

státní zástupkyně třeba zdůraznit, že pro vyjádření subjektivní stránky v

popisu skutku není nutné, aby soud ve skutkové větě výslovně definoval formu

zavinění, neboť postačuje popis rozhodných okolností, z nichž úmysl pachatele

jednoznačně vyplývá.

30. Jde-li o námitky obviněného M. J. proti výroku o trestu, pak ty

dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, jakož ani žádnému z

dalších zákonných dovolacích důvodů podle státní zástupkyně neodpovídají, neboť

tento dovolací důvod lze v dovolání úspěšně uplatnit jen tehdy, jestliže byl

obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře

mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře

uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až §

39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak

mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. K přezkumu výroku o trestu je

v rámci dovolacího řízení možné přikročit pouze v případě, pokud je uložený

trest tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu

proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného

na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl.

10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. O takový případ se však v nyní

posuzované věci podle státní zástupkyně nejedná, neboť obviněnému J. byl

uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, a to v rámci zákonné

trestní sazby, konkrétně při její samé spodní hranici. Výrok o trestu byl

současně náležitě odůvodněn, přičemž soud vzal v úvahu okolnosti činu,

přitěžující okolnosti i hodnocení osoby obviněného. Za tohoto stavu tak výrok o

trestu, který byl obviněnému J. uložen, zmiňovaným ústavním deficitem netrpí.

31. Po zvážení všech výše uvedených skutečností státní zástupkyně

závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. S.

i M. J. v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r

odst. 1 písm. a) tr. řádu, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť

jsou zjevně neopodstatněná. Současně však vyjádřila svůj souhlas ve smyslu §

265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání

učinil i jiné než jí navrhované rozhodnutí.

32. Vyjádření státní zástupkyně k oběma podaným dovoláním bylo následně

Nejvyšším soudem zasláno obhájcům obviněných k jejich případné replice, která

však byla do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních

předložena pouze ze strany obviněného M. S., který fakticky setrval na své

původní argumentaci. V reakci na vyjádření státní zástupkyně jmenovaný obviněný

připomíná, že podstatou jeho dovolání z důvodu nedodržení zásady presumpce

neviny není skutečnost, že v rámci samostatného řízení vedeného proti

spoluobviněnému P. J. byla uzavřena dohoda o vině a trestu, nýbrž fakt, že

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 2021, který

předcházel samotnému rozhodnutí o jeho vině či nevině, obsahuje mimo jiné –

aniž by došlo k řádnému projednání jeho věci - předpojaté pasáže, které

dovolatel znovu blíže cituje. S textací žádného z výše uvedených rozsudků, jež

byly vydány dříve než odsuzující rozsudek ve věci dovolatele, se však

nevypořádal ani odvolací soud, který pouze v bodě 13. suše konstatuje, že je mu

známa judikatura týkající se porušení zásady presumpce neviny, ani státní

zástupkyně, která ve svém vyjádření k bodům 13. až 16. podaného dovolání

nereaguje vůbec. Obviněný M. S. znovu zdůrazňuje, že podstatou judikatury,

včetně judikatury ESLP a Soudního dvora EU není skutečnost, že byla uzavřena

dohoda o vině a trestu, kterak se může z vyjádření státní zástupkyně k podaným

dovoláním zdát. Podstatou judikatury ESLP je naopak závěr, že v rámci presumpce

neviny nemůže být obžalovaný uznán vinným v jiném řízení, než které je proti

němu vedeno, a to ještě před samotným zahájením dokazování v řízení, ve kterém

má být předmětem dokazování mimo jiné jeho vina. Vrchní soud v Praze, jakož i

státní zástupkyně však ve svých rozhodnutích nebo podáních zcela opomíjí,

případně zlehčují skutečnost, že rozsudek ve věci spoluobviněného P. J.

dovolatele odsuzuje k povinnosti nahradit způsobenou škodu, aniž by byl v dané

věci účastníkem řízení, aniž by byl osobou, které je výše uvedený rozsudek

doručován, a aniž by měl možnost proti tomuto výroku jakkoli brojit. Jednání

soudu nesmí podle dovolatele vzbuzovat dojem, že soud vynesl rozsudek pouze

proto, že již v jiném rozhodnutí zcela jednoznačně uzavřel, že se dovolatel

podílel na trestné činnosti, aniž by mu před vydáním rozsudku ve věci

spoluobviněného P. J. bylo umožněno být slyšen.

33. Závěry o jednoznačném porušení zásady presumpce neviny potvrzuje

podle obviněného S. i praxe Městského soudu v Praze, tedy soudu prvního

stupně, který v jiných řízeních zásadu presumpce neviny ctí, což se projevuje

označováním osoby obviněného jako „XY“, zatímco v jeho případě tomu tak ale

nebylo. Porušení zásady presumpce jeho neviny bylo navíc zesíleno výše uvedeným

výrokem, kterým mu byla uložena povinnost nahradit škodu. Pro vyloučení

jakýchkoli pochybností obviněný zdůraznil, že podstatou jeho dovolání nebyla

námitka spočívající v tvrzení, že rozhodoval vyloučený soud, pokud rozhodoval v

jiné věci, jak uvádí státní zástupkyně ve svém vyjádření, neboť si je dobře

vědom, že o jeho věci mohl rozhodovat tentýž soud, resp. soudce. Má-li však být

zachována zásada presumpce neviny, nelze akceptovat, aby soud podřizoval

navazující rozhodnutí svému prvnímu rozhodnutí, jež bylo učiněno bez provedení

důkazů a jež dovolatele v rozporu se zásadou presumpce neviny označilo za

pachatele trestného činu.

34. Stran námitky vadného provádění důkazů obviněný zdůraznil, že

předmětem jeho výtek je skutečnost, že soud pokládal svědkům návodné otázky, a

pokud svědek na otázku neodpověděl ke spokojenosti soudu, byla tato otázka

pokládána opakovaně. V této souvislosti obviněný v rámci své repliky podrobně

rozebírá výpovědi jednotlivých svědků, jež byly v dané věci učiněny. O

předpojatosti soudu prvního stupně ke skutkovým závěrům tak podle dovolatele

svědčí i způsob vedení výslechů svědků, když v řízení před soudem prvního

stupně byly svědkům pokládány sugestivní i kapciózní otázky, protokolace

neodpovídala nahrávkám, ale naopak byla vždy vedena tak, aby výpovědi vyznívaly

výlučně k tíži obviněného.

35. Obviněný se vymezil rovněž proti vyjádření státní zástupkyně, podle

kterého „ve skutkovy?ch větách vy?roku rozsudku jsou popsány skutečnosti,

které skutkovou podstatu předmětného trestného činu, případně jeho pokusu, plně

naplňují“, neboť podle jeho mínění soud prvního stupně interpretoval provedené

důkazy tak, aby mu „zapadaly“ do příběhu prezentovaného v rámci dříve uzavřené

dohody o vině a trestu ve věci spoluobviněného P. J. Obviněný současně

namítl, že neexistuje důkaz, že by připravoval a předával nějaké finanční

dokumenty společnosti R., vyjma výpovědi svědka M. Závěrem pak obviněný

zopakoval svůj návrh, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil

napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To

34/2022, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2.

2022, sp. zn. 45 T 11/2021, jakož i všechna další na ně obsahově navazující

rozhodnutí, a podle § 265m odst. 1 tr. řádu jej zprostil podané obžaloby.

III.

Přípustnost dovolání

36. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve

zjišťoval, zda jsou podaná dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním

ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2

tr. řádu, zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v

souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §

265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda tato

podání splňují všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr.

řádu.

37. Po jejich prostudování shledal, že oba obvinění výše uvedená

ustanovení trestního řádu respektovali, pročež Nejvyšší soud předmětná dovolání

vyhodnotil jako přípustná a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního

řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému

projednání.

IV.

Důvodnost dovolání

38. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v

ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze

obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaných

ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu

napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

39. S odkazem na obviněným M. S. výslovně a M. J. nikoli výslovně,

avšak věcně uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.

řádu, Nejvyšší soud připomíná, že v rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat,

že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze akceptovat, pokud

tato okolnost byla tomu, kdo dovolání podává, již v původním řízení známa a

nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Proto je naplnění

uvedeného dovolacího důvodu podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek –

jednak ve věci rozhodl vyloučený orgán, a jednak tato okolnost v původním

řízení nebyla dovolateli známa, anebo mu tato okolnost byla známa a byla jím

před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolatel tedy není oprávněn

relevantně namítat podjatost soudce (nebo senátu), který ve věci rozhodoval, až

v dovolacím řízení, pokud věděl o této skutečnosti již dříve.

40. Důvody pro vyloučení soudce nebo přísedícího (státního zástupce,

policejního orgánu či osoby v něm služebně činné) z vykonávání úkonů trestního

řízení představují pochybnosti o jejich podjatosti pro poměr k projednávané

věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (k jejich obhájcům, zákonným

zástupcům a zmocněncům) anebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení.

Taxativní výčet případů, ve kterých je soudce nebo přísedící vyloučen z

vykonávání úkonů trestního řízení, je přitom obsažen v ustanovení § 30 odst. 2

až 5 tr. řádu. K dané problematice současně existuje již poměrně rozsáhlá

ustálená judikatura obecných soudů i soudu Ústavního. K procesní otázce, kdy

lze usuzovat na to, že obviněný mohl vědět o důvodech vyloučení soudce, srov.

např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002. K

závěrům, kdy nejsou dány důvody pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů

trestního řízení, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č.

30/2007 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 11

Tdo 133/2002, nebo ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002. K otázce, kdy

mohou být dány důvody pro vyloučení soudce (resp. soudu) srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 4 Tz 132/2005, nebo nález

Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl.ÚS 6/05.

41. Oba obvinění ve svých podáních odkázali rovněž na důvod dovolání

uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (byť obviněný M. S. tak učinil

podle právní úpravy, která byla v době jeho podání již překonána novelizací

trestního řádu), přičemž se tak stalo v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022

byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu

provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v §

265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově

vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění,

která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu

s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných

důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné

důkazy“. Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní

dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat:

- správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené

rozhodnutí založeno,

- procesní bezvadnost provedeného dokazování a

- správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.

řádu.

42. Cílem tohoto dovolacího důvodu byla kodifikace dosavadní rozhodovací

praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního

soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95,

nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento

dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním

(extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro

naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán

vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto

některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr.

řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy

nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:

- případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a

skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy

deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného

důkazu),

- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který

byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní

prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),

- vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice

některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani

nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.

43. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022

však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky

skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž

pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu

vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv.

extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v

tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený

dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu

dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g)

tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

44. Oba dovolatelé ve svých písemných podáních odkázali rovněž na

dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (byť obviněný M. S.

tak učinil prostřednictvím právní úpravy účinné do 31. 12. 2021), který je dán

tehdy, jestliže dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním

posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích

lze namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně

kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný

trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze

podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v

konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo

104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např.

usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15.

4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

45. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b

odst. 1 písm. h) tr. řádu zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah

dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy

zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým

trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková

zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného

činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak

může být obviněným namítáno, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného

trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem (k této problematice

srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28.

6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu

uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.) Ve smyslu dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je rovněž možné vznášet námitky ve vtahu k vadám

výroku o trestu, nicméně za relevantní je možné posoudit pouze vady spočívající

v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam

z hlediska hmotněprávního (nikoli tedy námitky stran druhu či výměry trestu).

46. V souvislosti s obviněným M. J. uplatněným dovolacím důvodem podle

§ 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, je třeba

upozornit na skutečnost, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže

obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl

uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na

trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

h) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, není naopak naplněn pouhou

námitkou nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný,

nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002,

uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Druhem trestu, který zákon

nepřipouští, se přitom rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze

zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez

splnění zákonných podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním

případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý

druh trestu. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu se týká trestu odnětí

svobody, který má v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku

stanovenou horní a dolní hranici v závislosti na tom, o jaký trestný čin se

jedná. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení

horní hranice trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice,

pokud je taková hranice v zákoně určena (včetně nesprávného užití § 58 tr.

zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

47. V neposlední řadě oba obvinění ve svých dovoláních odkázali též na

dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, ve znění účinném od

1. 1. 2022 [byť obviněný M. S. tak učinil odkazem na právní úpravu účinnou

před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., tj. odkazem na

§ 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021], a to v

jeho druhé alternativě. Z obecného hlediska tento dovolací důvod obsahuje dvě

alternativy důvodů dovolání. Je dán jednak, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí

nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení

uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože nebyly splněny

procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, anebo pokud byl v

řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b

odst. 1 tr. řádu. Pod první variantu tedy spadají případy, kdy byl zamítnut

nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí nalézacího soudu z ryze

formálních důvodů uvedených v § 253 tr. řádu, bez věcného přezkoumání podle §

254 tr. řádu. Pod druhou alternativu spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané

odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po

věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že jej odvolací

soud neshledal důvodným. Odvolateli tedy v takovém případě nebylo odepřeno

právo na přístup k soudu druhého stupně, avšak tento soud, přestože v řádném

opravném řízení napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával,

vytýkanou vadu neodstranil.

48. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje

a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na

spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod

a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání

posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva

obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko

pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V.

K meritu věci

49. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí kteréhokoli z

podaných dovolání, přezkoumal v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i

Ústavního soudu ve smyslu § 265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch

výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů

uvedených v obou dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí

předcházející. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání

obviněného M. S. stejně jako obviněného M. J. jsou důvodná, byť část

obviněnými vytýkaných vad, jimiž míří proti způsobu, jímž byly hodnoceny

provedené důkazy oběma nižšími soudy, lze pokládat za námitky ryze skutkové

povahy, které – stejně jako námitky obviněného J. zpochybňující přiměřenost

jemu uloženého trestu - nelze podřadit nejen pod jimi označený, ale ani pod

žádný jiný v § 265b odst. 1 tr. řádu taxativně uvedený důvod dovolání. Ve

vztahu k oběma obviněnými namítanému porušení zásady presumpce neviny Nejvyšší

soud dospěl k jednoznačnému závěru, že oběma dovolateli souhlasně vznesené

dovolací námitky v této části jimi uplatněnému [a to obviněným S. výslovně s

odkazem na příslušné ustanovení trestního řádu, zatímco obviněným J. nikoli s

výslovným odkazem na příslušné ustanovení trestního řádu vymezující tento

dovolací důvod, nicméně způsobem věcně tomuto dovolacímu důvodu odpovídajícím]

dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu nejenže formálně

odpovídají, ale jsou i zcela důvodné.

50. S odkazem na tento dovolací důvod oba obvinění souhlasně namítli, že

o jejich vině a trestu rozhodl senát Městského soudu v Praze, který však již

dříve zaujal vůči jejich osobám negativní poměr, neboť na podkladě slovních

formulací, jež byly užity v písemném vyhotovení rozsudku Městského soudu v

Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, jímž byla schválena dohoda o

vině a trestu ve věci spoluobviněného P. J., lze dospět k závěru, že si soud

prvního stupně učinil závěry o jejich vině ještě před konáním hlavního líčení a

vynesení rozsudku ve vztahu k jejich osobám. Již v tomto rozsudku týkajícím se

výhradně osoby spoluobviněného J. je totiž výslovně uvedeno, že tento

spoluobviněný je vinen tím, že se společně s oběma dovolateli dopustil trestné

činnosti popsané v obžalobě, načež byli oba dovolatelé již v rámci tohoto

rozsudku, tedy dříve, než bylo městským soudem rozhodnuto o jejich vině,

zavázáni k náhradě trestným činem způsobené škody, a to společně a nerozdílně

se spoluobviněným P. J. Takový postup soudu prvního stupně však podle mínění

obou dovolatelů představuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36

Listiny základních práv a svobod, jakož i zásady presumpce neviny ve smyslu § 2

odst. 2 tr. řádu, načež nezákonný postup soudu prvního stupně nebyl napraven

ani v odvolacím řízení, neboť Vrchní soud v Praze jimi vznesené námitce v tomto

směru nepřisvědčil, aniž by se však řádně vypořádal s konkrétními odkazy na

přiléhavou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora EU.

51. V návaznosti na oběma obviněnými vznesené námitky Nejvyšší soud

předně připomíná, že důvodem pro vyloučení soudce nebo přísedícího (stejně jako

státního zástupce, policejního orgánu či osoby v něm služebně činné) z

vykonávání úkonů trestního řízení jsou pochybnosti o jejich podjatosti pro

poměr k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (popř. k jejich

obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům) nebo k jinému orgánu činnému v

trestním řízení. Ustanovení § 30 odst. 2 až 5 tr. řádu pak obsahuje taxativní

výčet případů, ve kterých je soudce nebo přísedící vyloučen z vykonávání úkonů

trestního řízení. Jedná se zejména o situace, kdy byl soudce v projednávané

věci dříve činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce,

obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání

obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je z vykonávání úkonů

trestního řízení vyloučen též soudce, který v projednávané věci v přípravném

řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal

příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž

byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z

rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo

přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.

52. Z výše uvedeného (nikoli kompletního) výčtu vyplývá, že pochybnosti

o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností, které

svědčí o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci

proto nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních

názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na

podjatost lze usuzovat toliko v případě, že existují skutečné a konkrétní

okolnosti svědčící o tom, že soudce není v projednávané věci schopen

spravedlivě a nestranně rozhodovat. K této procesní otázce je již k dispozici

poměrně rozsáhlá a ustálená judikatura obecných soudů, která objektivně

vymezuje případy, ve kterých pro poměr k projednávané věci či k osobám, jichž

se úkon přímo dotýká, resp. k jinému orgánu činnému v trestním řízení, jsou

dány zjevné pochybnosti o nestrannosti a objektivitě konkrétního soudce (srov.

např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 14/2000, č. 45/2002 a č.

30/2007 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp.

zn. 4 Tvo 157/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 7 Tz

178/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 5 Tvo 34/2001,

apod.).

53. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna

nezávislost či nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním

účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o

subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či

nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se

rozhodování jevilo nezávislému vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i

objektivní aspekt vyzdvihla i judikatura ESLP, která pravidelně používá obě

tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud ČR.

Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny

vedou, osvětlil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp.

zn. I. ÚS 371/04, když konstatoval, že ,,Nestrannost soudce je především

subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k

projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům

řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně

referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti

soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní

přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto

třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost

nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první

roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na

různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých

funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či

vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil,

I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR,

a. s., 2012, s. 739-740).

54. V nyní posuzované věci přitom oba dovolatelé svoji námitku

spočívající v tvrzení, že ve vztahu k jejich osobám bylo na úrovni soudu

prvního stupně meritorně rozhodnuto vyloučeným orgánem, opírají o rozsudek,

jímž bylo Městským soudem v Praze jako soudem prvního stupně dne 20. 10. 2021,

sp. zn. 45 T 4/2021, pravomocně rozhodnuto o schválení dohody o vině a trestu

uzavřené ve věci spoluobviněného P. J., zatímco vůči oběma dovolatelům bylo i

nadále vedeno trestní stíhání, které bylo ukončeno až napadeným usnesením

Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To 34/2022, jímž tento

soud jako soud odvolací postupem podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné jak

odvolání obviněného M. J. a státního zástupce Městského státního

zastupitelství v Praze podané proti odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v

Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, tak odvolání obviněného M.

S. podané proti odsuzujícímu rozsudku téhož soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn.

45 T 11/2021.

55. Pakliže obviněný S. v tomto směru namítá, že byl v rozporu se

zněním čl. 4 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne

9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být

přítomen při trestním řízení před soudem, citovaným rozsudkem Městským soudem v

Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, jednoznačně identifikován jako

spolupachatel trestné činnosti, jejímž spácháním byl v rámci tohoto rozsudku

uznán vinným pouze spoluobviněný P. J., a to bez jakékoli indicie směřující ke

skutečnosti, že jeho vina (míněno obviněného M. S.) nebyla do té doby zákonným

způsobem prokázána, pak nezbývá, než mu dát zcela za pravdu. Podle čl. 4 odst.

1 citované Směrnice totiž platí, že „členské státy přijmou opatření nezbytná k

zajištění toho, aby do doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána

vina zákonným způsobem, nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů

veřejné moci a soudních rozhodnutích jiných než o vině označována za vinou“.

56. V nyní posuzované věci je však z rozhodnutí nalézacího soudu -

konkrétně z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T

4/2021 – zřejmé, že tento závazek nebyl soudem prvního stupně ve vztahu k

osobám obou dovolatelů řádně dodržen, neboť daný soud ve výrokové části svého

rozsudku vyhlášeného dne 20. 10. 2021, jímž bylo na podkladě schválené dohody o

vině a trestu meritorně rozhodováno toliko ve vztahu k osobě spoluobviněného

P. J., opakovaně užil takové slovní formulace (a to jak ve skutkové větě v

rámci výroku o vině, tak v samostatném výroku o náhradě škody), jež nutně

vyvolávají dojem o předčasném přijetí závěru o vině též ve vztahu k osobám

obviněných M. S. a M. J., byť o jejich vině bylo meritorně rozhodováno až v

pozdějších fázích řízení samostatnými rozsudky (v případě obviněného J.

rozsudkem Městského soudu v Praze vyhlášeným dne 22. 11. 2021 pod sp. zn. 45 T

4/2021 a v případě obviněného S. rozsudkem téhož soudu vyhlášeným dokonce až

dne 10. 2. 2022 pod sp. zn. 45 T 11/2021). V tomto směru lze odkázat na

obviněným S. citované pasáže rozsudku městského soudu ze dne 20. 10. 2021, ve

kterých tento soud výslovně uvádí, že „obžalovaný P. J. … je vinen, že společně

s M. J., nar. XY, a M. S., nar. XY, ve vzájemné součinnosti a stanovené dělbě

jednotlivých úkolů jako členové organizované skupiny, vedeni společným záměrem

získat neoprávněný finanční prospěch … načež z tohoto důvodu oslovil M. J.

M. S. … který po vzájemné dohodě s M. J., v úmyslu vylákat finanční

prostředky a získat tak neoprávněný majetkový prospěch, využil svých znalostí,

neboť věděl, jaké podmínky musí být pro čerpání uvedených finančních produktů

splněny a vyhotovil, případně zajistil vyhotovení nepravdivých a zkreslených

podkladů pro získání jednotlivých úvěrů … kdy konkrétně:

I. P. J. spolu s M. J. a M. S.

1) … M. J. … požádal M. S., který byl s trestnou činností obeznámen … poté

M. S. … v úmyslu vylákat finanční prostředky a získat tak neoprávněný

majetkový prospěch … kdy tyto nepravdivé podklady opět vyhotovil, případně

zajistil jejich vyhotovení M. S. …

2) … přičemž M. S. … v úmyslu vylákat další finanční prostředky oslovil

zprostředkovatele …

II. P. J. spolu s M. J. a M. S.

1) … M. J. … požádal M. S., který byl s trestnou činností obeznámen …

současně se M. S. s M. J. dohodl, že vyhotoví, případně zajistí vyhotovení

potřebných nepravdivých, popřípadě zkreslených podkladů …

2) … kdy tyto podklady, které byly taktéž v rozporu s realitou, opět vyhotovil,

případně zajistil jejich vyhotovení M. S. …

čímž spáchal ad I. zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm.

a) … a odsuzuje se…“. Současně nelze přehlédnout ani výrok o náhradě škody,

jenž je soudem prvního stupně v citovaném rozsudku ze dne 20. 10. 2021 výslovně

formulován tak, že „Podle § 228 odst. 1 trestního řádu je obžalovaný P. J.,

nar. XY, povinen společně a nerozdílně s M. J., nar. XY a M. S., nar. XY

zaplatit: …“

57. Identickým způsobem pak Městský soud v Praze jako soud prvního

stupně postupoval i v rámci později vyhlášeného rozsudku ze dne 22. 11. 2021,

sp. zn. 45 T 4/2021, jímž bylo rozhodováno o otázce viny výhradně ve vztahu k

osobě obviněného M. J., neboť trestní věc obviněného M. S. byla na počátku

hlavního líčení konaného téhož dne - tedy ještě před vyhlášením tohoto rozsudku

- postupem podle § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučena ze společného řízení k

samostatnému projednání. I v rámci tohoto rozsudku však městský soud opakovaně

užil, a to jak ve výrokové části, tak v odůvodnění, takové formulační obraty,

jež mohou budit dojem, že soud prvního stupně v rámci daného rozhodnutí

předčasně zaujal závěry o vině dotčenou trestnou činností též ve vztahu k osobě

obviněného S., byť tento ještě nebyl odsouzen. V tomto směru lze odkázat na

jednoznačné (a dovolatelem v jeho podání přímo odkazované) formulace, které

byly městským soudem užity ve vztahu k osobě obviněného S. nejen ve výrokové

části, ale též v odůvodnění citovaného rozsudku ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45

T 4/2021, ve kterých bylo tímto soudem mimo jiné uvedeno, že „po dokazování

provedeném v hlavním líčení … Městský soud v Praze zcela bez pochybností

uzavřel, že obžalovaný M. J. se – spolu s P. J., již pravomocně odsouzeným,

a M. S., odděleně stíhaným, dopustil /dvou/ skutků ve výroku rozsudku

vymezených“ (viz str. 11 rozsudku, bod 1); „do scénáře organizované skupiny

zaměřené na podvodné vylákávání úvěrových prostředků dobře zapadá osoba M. S.

… který stál skryt v pozadí, dohlížel na zásadní okamžiky procesu sjednávání

úvěrových smluv či odlivu vylákaných finančních prostředků …“ (viz str. 28

rozsudku, bod 73); „těmito důkazy byla beze zbytku vyvrácena obhajoba jak

obžalovaného J., tak obžalovaného S. …“ (viz str. 28 rozsudku, bod 74); „k

závěru, že jak obžalovaný M. J., tak spolupachatelé P. J. a M. S.

jednali jako členové organizované skupiny, resp. že shora jmenovaná skupina

pachatelů již naplnila definici organizované skupiny, soud uvádí následující …“

(viz str. 29 rozsudku, bod 80); „jednání obžalovaného M. J. a P. J. a

M. S. pak vykazovalo veškeré znaky organizované skupiny … kdy M. S. …

zajišťoval padělky dokladů předkládaných úvěrovým věřitelům …“ (viz str. 30

rozsudku, bod 80); „jelikož byly provedeným dokazováním bez pochybností

prokázány nároky obou poškozených a to jak co do důvodu, tak co do výše … soud

uložil obžalovanému M. J., společně a nerozdílně s P. J. a M. S.

zaplatit …“ (viz str. 33 rozsudku, bod 89).

58. Výše uvedený postup Městského soudu v Praze, a to jak v rámci

rozsudku ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021 (ve vztahu k osobám obou

dovolatelů), tak v rámci rozsudku ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021 (ve

vztahu k osobě obviněného S.), měl za následek porušení základních práv a

svobod ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu, kterak

vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1

Ústavy ČR (k tomu srov. nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 172/2004 SbNU).

59. V návaznosti na oběma obviněnými zvolenou dovolací argumentaci, jíž

lze věcně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu,

je namístě odkázat rovněž na obviněným M. S. přiléhavě citovanou judikaturu

Evropského soudu pro lidská práva (zejména rozsudky ze dne 27. 2. 2014 ve věci

Karaman proti Německu, ze dne 23. 2. 2016 ve věci Navalnyj a Oficerov proti

Rusku, ze dne 12. 11. 2019 ve věci Adamčo proti Slovensku, ze dne 9. 12. 1999

ve věci Erdem proti Německu, ze dne 16. 2. 2021 ve věci Meng proti Německu či

ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku), jakož i Soudního dvora EU

(zejména rozsudek ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. C-440/19).

60. Obecné zásady týkající se nestrannosti v kontextu podílení se soudce

na předchozích rozhodnutích ve stejné věci byly shrnuty zejména v rozsudku ESLP

ze dne 16. 2. 2021 ve věci Meng proti Německu, č. 1128/17 (viz body 46. až 48).

V této věci dospěl ESLP mimo jiné k závěru, že „samotná skutečnost, že soudce

již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu, nemůže sama o sobě

odůvodňovat obavy o jeho nestrannost. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce

již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že

již soudil spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě

nepostačuje k tomu, aby vyvolala pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v

pozdější věci“. Otázka nestrannosti soudce však podle ESLP vyvstává tehdy,

„pokud již dřívější rozhodnutí obsahuje podrobné posouzení role osoby, jež byla

následně souzena za trestný čin spáchaný vícero osobami, a to zejména tehdy,

pokud dřívější rozhodnutí obsahuje konkrétní kategorizace účasti stěžovatele

nebo je z něj zřejmé, že později souzená osoba naplnila všechny podmínky

nezbytné pro spáchání trestného činu. V závislosti od okolností konkrétního

případu mohou být takové skutečnosti považovány za předjímání otázky viny osoby

souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným

pochybnostem, že vnitrostátní soud má již na počátku soudního řízení s později

souzenou osobou předpojatý názor ohledně skutkových okolností týkajících se

této osoby.“ Tyto závěry přitom ESLP nejen potvrdil, ale i dále rozvedl ve svém

pozdějším rozsudku ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, č.

63703/19 (zejména v bodech 49. až 64.).

61. Ve shodě se závěry citovaného rozsudku ESLP ve věci Mucha proti

Slovensku lze konstatovat, že i v nyní posuzované věci rozsudek Městského soudu

v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, kterým byla schválena dohoda

o vině a trestu ve věci spoluobviněného P. J. (tedy spolupachatele obou

dovolatelů), obsahoval podrobný popis skutkového děje jím spáchaných dvou

zločinů úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr.

zákoníku a podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr.

zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně

role obou dovolatelů v nich coby spolupachatelů, resp. členů stejné

organizované skupiny. Přesný popis skutkového děje v rámci spoluobviněným J.

spáchaných trestných činů byl přitom totožný s popisem skutkového děje

trestných činů, které byly pozdějšími rozsudky téhož soudu připisovány osobám

obou dovolatelů. Byť citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10.

2021, sp. zn. 45 T 4/2021, přímo neobsahuje žádné samostatné shledání viny ve

vztahu k oběma dovolatelům, je nezbytné na ně – jak ostatně upozornil ESLP -

nahlížet ve světle znaků skutkových podstat dotčených trestných činů (zejména

stran znaku fungování v rámci jedné organizované skupiny, u něhož se ze strany

spolupachatelů předpokládá jejich vzájemná součinnost a dělba jednotlivých

úkolů, tedy koordinovaná trestná činnost). Odsouzení P. J. coby

spolupachatele obou dovolatelů za předmětné trestné činy na základě popisu

jejich společně páchané trestné činnosti, který obsahoval i přesné skutkové

vymezení konkrétních rolí obou dovolatelů, tak bylo v zásadě způsobilé vyvolat

pochybnosti, zda nedošlo k předjímání odpovědi na otázku stran naplnění všech

kritérii potřebných pro to, aby byli dovolatelé považováni za pachatele

předmětných trestných činů (k tomu srov. rozsudky ESLP ve věci Meng proti

Německu, bod 48., a ve věci Mucha proti Slovensku, bod 55.). V citovaném

rozsudku Městského soudu v Praze ve věci spoluobviněného P. J. ze dne 20.

10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, byli oba dovolatelé tímto soudem dříve, než bylo

rozhodnuto o jejich vině danými trestnými činy, současně podle § 228 odst. 1

tr. řádu pravomocně zavázáni zaplatit společně a nerozdílně s P. J.

jednotlivým poškozeným subjektům na náhradě majetkové újmy částky podrobně

specifikované ve výrokové části tohoto rozsudku.

62. Identické závěry, prezentované v předchozím bodě tohoto usnesení,

lze přitom ve vztahu k osobě obviněného M. S. bezezbytku vztáhnout též na

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021,

kterým bylo rozhodnuto toliko o vině obviněného M. J. (tedy spolupachatele

obviněného M. S.), když i tento rozsudek obsahuje podrobný popis skutkového

děje M. J. spáchaných dvou zločinů úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1,

odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1

písm. a) tr. zákoníku, a podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm.

a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě

organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to opět včetně

uvedení role M. S. v nich coby spolupachatele, resp. člena stejné organizované

skupiny. Taktéž v rozsudku Městského soudu v Praze ve věci obviněného M. J.

ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, byl obviněný M. S. tímto soudem

dříve, než bylo rozhodnuto o jeho vině danými trestnými činy, podle § 228 odst.

1 tr. řádu pravomocně zavázán zaplatit společně a nerozdílně s P. J. a M.

J. jednotlivým poškozeným subjektům na náhradě majetkové újmy částky podrobně

specifikované ve výrokové části tohoto rozsudku. V tomto směru nelze pominout

ani shora citované slovní formulace, jež byly soudem prvního stupně užity též v

odůvodnění daného rozsudku a jež se výslovně týkají osoby obviněného M. S., o

jehož vině dotčenými skutky však nebylo v dané chvíli nikterak rozhodnuto.

63. V návaznosti na právě uvedené lze podle Nejvyššího soudu odkázat na

přiléhavé závěry ESLP, který ve svém rozsudku ve věci Mucha proti Slovensku

jasně uvedl, že odkazování na osobu dovolatele a jeho jednání výše uvedeným

způsobem může v zásadě zavdat příčinu k ochraně jeho práva na presumpci neviny,

neboť o dodržení tohoto práva objektivně existují určité pochybnosti.

64. Jak připomněl ESLP v rámci svého rozsudku ve věci Mucha proti

Slovensku, zásada presumpce neviny bude porušena tehdy, pokud soudní rozhodnutí

týkající se osoby obviněné z trestného činu bude reflektovat názor, že dotyčná

osoba je vinna dříve, než jí byla vina skutečně podle zákona prokázána. Vždy je

totiž třeba důsledně rozlišovat mezi prohlášením, že je někdo pouze podezřelý

ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že dotyčná osoba předmětný

trestný čin spáchala, aniž by byla pravomocně odsouzena. V tomto ohledu ESLP

zdůraznil význam soudem učiněné volby slov, jež jsou obsažena v rozhodnutí,

které bylo soudem učiněno ještě předtím, než byla osoba souzena a shledána

vinnou z určitého trestného činu. Byť má v uvedené souvislosti použitý jazyk

zásadní význam, je podle ESLP nutné upozornit na skutečnost, že z hlediska

přijetí závěru, zda je soudem učiněný výrok v rozporu se zásadou presumpce

neviny či nikoli, je třeba vycházet z kontextu konkrétních okolností, za nichž

byl napadený výrok vysloven. Ani použití některých nešťastných výrazů totiž

nemusí být z hlediska závěru o zachování či naopak porušení zásady presumpce

neviny rozhodující, je-li přihlédnuto k povaze a kontextu konkrétního řízení (k

tomu srov. rozsudky ESLP ze dne 27. 2. 2014 ve věci Karaman proti Německu, č.

17103/10, bod 63., a ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, č.

63703/19, bod. 57.).

65. Kterak ve své judikatuře připustil i ESLP, přičemž Nejvyšší soud se

s těmito závěry zcela ztotožňuje, ve složitých trestních řízeních týkajících se

několika osob, které nemohou být souzeny společně, mohou být odkazy soudu na

účast třetích osob (jež mohou být později souzeny v samostatném řízení)

nezbytné pro posouzení viny aktuálně souzených osob, neboť trestní soudy jsou

povinny zjistit skutkový stav věci významný pro posouzení právní odpovědnosti

obviněného co nejúplněji a nejpřesněji a nemohou zjištěné skutečnosti

prezentovat jako pouhé domněnky nebo podezření. Uvedené přitom platí i pro

skutečnosti týkající se účasti třetích osob, ačkoli je-li třeba takové

skutečnosti uvést, měl by se soud vyhnout tomu, aby poskytl více podrobností,

než je nezbytné pro posouzení právní odpovědnosti obviněných v aktuálně

projednávané věci (k tomu srov. rozsudky ESLP ve věci Karaman proti Německu,

bod 64., a ve věci Mucha proti Slovensku, bod 58., nebo rozsudek Soudního dvora

EU ze dne 5. 9. 2019, C-377/18, ve věci AH a další, bod 44.). Kromě toho ESLP

již v minulosti konstatoval, že byť zákon výslovně stanoví, že z trestního

řízení, jehož se osoba neúčastnila, nelze vyvozovat žádné závěry o její vině,

soudní rozhodnutí musí být formulována tak, aby se předešlo jakékoliv

potenciální předběžné předpojatosti o vině třetí osoby, a tedy aby nedošlo k

ohrožení spravedlivého posouzení obvinění v rámci samostatného řízení (k tomu

srov. rozsudky ESLP ve věci Karaman proti Německu, bod 65., a ve věci Mucha

proti Slovensku, bod 58., nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 3. 2021,

C-440/19, ve věci Pometon proti Komisi, bod 63.).

66. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze jako soud prvního stupně

považoval ve věci dovolatelů odsouzení jejich spolupachatele P. J. za

součást řízení proti nim, nelze zcela vyloučit, že měl přinejmenším na první

pohled zřejmou motivaci k tomu, aby zůstal v souladu se svým dřívějším

rozsudkem (což platí ohledně obviněného M. S. i stran rozsudku městského

soudu, jímž bylo rozhodnuto toliko o vině obviněného M. J.), neboť jakákoli

rozporná zjištění učiněná v řízení vedeném proti osobám dovolatelů by mohla

narušit věrohodnost předchozího rozsudku proti jejich spolupachateli, tj.

rozsudku vyhlášenému ve věci spoluobviněného P. J. (k tomu srov. rozsudky

ESLP ve věci Navalnyy a Ofitserov proti Rusku, bod 108., a ve věci Mucha proti

Slovensku, bod 64.).

67. V souvislosti s posouzením oběma obviněnými uplatněné námitky, že v

jejich věci díky porušení zásady presumpce neviny rozhodl vyloučený orgán, je

podle Nejvyššího soudu současně třeba přihlédnout k tomu, jakým způsobem působí

soudem užité formulace a slovní obraty při vymezení popisu skutkového děje ve

věci spolupachatele, o jehož vině bylo rozhodováno dříve než ve vztahu k osobám

jeho dalších spolupachatelů (popř. členů téže organizované skupiny), včetně

popisu činnosti, resp. konkrétní role dalších spolupachatelů (o jejichž vině

není daným rozsudkem rozhodováno), nikoli na odbornou – a tedy práva znalou –

veřejnost (např. soudní profesionály), nýbrž na osoby z řad laické (a tedy

odborně neproškolené) veřejnosti, v níž může daná situace vzbuzovat obavu, zda

je stejný soudní senát schopen se oprostit od svých zkušeností a závěrů, které

učinil již v rámci předchozího řízení vedeného proti spolupachateli osob, jež

jsou v nově projednávané věci v procesním postavení obviněných.

68. Při aplikaci závěrů, ke kterým ESLP dospěl ve svém rozsudku ve věci

Mucha proti Slovensku, na nyní posuzovanou věc obviněných M. S. a M. J., má

Nejvyšší soud jednoznačně za to, že soudem prvního stupně užité formulace v

rámci rozsudku vyhlášeném ve věci spoluobviněného P. J., jakož v rámci

rozsudku vyhlášeném ve věci obviněného M. J. (ve vztahu k osobě M. S.), lze

považovat za takové, které byly na újmu práva obou dovolatelů být považováni za

nevinné, dokud jim není prokázána vina, tedy na újmu zásady presumpce neviny

zakotvené v § 2 odst. 2 tr. řádu. V tomto směru přitom nelze pominout

skutečnost, že rozsudek ve věci spoluobviněného P. J. byl vyhlášen stejným

soudem prvního stupně, ve stejném složení senátu, v jakém bylo následně konáno

hlavní líčení ve věci obou dovolatelů a v jakém došlo k pozdějšímu vyhlášení

rozsudků v jejich (dílem samostatně vedených) věcech (tj. ve vztahu k

obviněnému J. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45

T 4/2021, a ve vztahu k obviněnému S. rozsudku téhož soudu ze dne 10. 2. 2022,

sp. zn. 45 T 11/2021). Na podkladě výše uvedeného tak lze pochybnosti obou

dovolatelů o nestrannosti soudu prvního stupně, který v jejich věcech postupně

rozhodoval, považovat za objektivně opodstatněné. Současně nelze pominout, že

byť měl Vrchní soud v Praze na podkladě podaných odvolání pravomoc zrušit oba

dotčené rozsudky soudu prvního stupně z důvodu, že nebyly vyhlášeny nestranným

soudem, neučinil tak, čímž nezajistil nápravu detekovaných vad (k tomu srov.

rozsudky ESLP ve věci Meng proti Německu, bod 64. a ve věci Mucha proti

Slovensku, bod 67.).

69. Ve shodě se závěry ESLP, prezentovanými mimo jiné v rozsudku ve věci

Mucha pro Slovensku, lze podle Nejvyššího soudu dospět k závěru, že skutečnost,

že senát soudu prvního stupně ve stejném složení uznal vinným ze spáchání téhož

trestného činu nejprve jednoho obviněného, který se podílel na téže trestné

činnosti, jaká je kladena za vinu i dalším obviněným, nelze bez dalšího

považovat za důvod vedoucí k vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu z

vykonávání úkonů trestního řízení proti těmto dalším obviněným, a tedy ani za

porušení zásady presumpce neviny ve smyslu § 2 odst. 2 tr. řádu, pokud byli i

tito obvinění týmž soudem (ve stejném složení senátu) posléze uznáni vinnými.

Tento závěr je přitom třeba aplikovat i na situace, kdy byla ve věci prvního

obviněného v popisu skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku vyjádřena

konkrétní role (podíl na trestné činnosti) i dalších obviněných, o jejichž vině

nebylo daným rozsudkem rozhodnuto. K tomu je však v duchu shora citované

judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora EU třeba, aby

soud v rámci svého prvotního rozhodnutí jasně konstatoval - je-li zejména z

důvodu odpovídající právní kvalifikace projednávaného skutku, na němž se

podíleli všichni obvinění, nutné v rámci vyhlašovaného rozsudku uvést rovněž

okolnosti týkající se účasti dalších obviněných - že tito další obvinění (o

jejichž vině není dotčeným rozsudkem rozhodováno) jsou stíháni v samostatně

vedeném trestním řízení či že o jejich vině nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.

K takovémuto vyjádření však ze strany Městského soudu v Praze v nyní posuzované

věci, tedy v rámci rozsudku ze dne 20. 10. 2021 ve věci spoluobviněného P. J.

(tj. ve vztahu k osobám obou dovolatelů), ani v rámci rozsudku ze dne 22. 11.

2021 ve věci obviněného M. J. (tj. již jen ve vztahu k osobě obviněného M.

S.) nedošlo. Naopak, ze soudem prvního stupně použitých slovních formulací, jež

jsou obsaženy jak ve výrokové části obou výše citovaných rozsudků ze dne 20.

10. 2021 a ze dne 22. 11. 2021 (konkrétně v popisu skutku, stejně jako ve

výroku o náhradě škody), tak v textu odůvodnění rozsudku ze dne 22. 11. 2021,

jakož i z kontextu, za kterých byly dané formulace učiněny, nelze než dospět k

závěru, že v dané věci došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu § 2

odst. 2 tr. řádu, pročež v později projednávaných věcech obou dovolatelů

rozhodoval vyloučený orgán.

70. Za tohoto stavu tak lze v postupu obou soudů nižších stupňů

spatřovat jednoznačné porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení

principů řádného a spravedlivého procesu, kterak vyplývají z čl. 36 odst. 1 a

čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (tj. práva domáhat se svých

práv u nezávislého a nestranného soudu, jakož i práva každého, proti němuž je

vedeno trestní řízení, být považován za nevinného, dokud nebyla pravomocným

odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena jeho vina), jakož i z čl. 1 Ústavy ČR,

resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (tj.

práva na projednání věci nezávislým a nestranným soudem). Vzhledem k výše

uvedenému tak byl ve vztahu k oběma obviněným naplněn jimi namítaný dovolací

důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

71. Pakliže státní zástupkyně ve svém vyjádření k podaným dovoláním

opakovaně namítá, že daný dovolací důvod není v případě obviněných M. S. a

M. J. dán, neboť tito měli své pochybnosti o nestrannosti rozhodujícího

senátu soudu prvního stupně vyslovit až v rámci dovolacího řízení, což je však

z pohledu zákonných podmínek, za kterých lze daný dovolací důvod uplatnit,

nepřípustné, je podle Nejvyššího soudu namístě poukázat na následující

skutečnosti. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je třeba, aby dovolatel

námitku spočívající v tvrzení, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, pakliže mu

byla daná okolnost známa již v původním řízení, vznesl již před rozhodnutím

soudu druhého stupně. Z námitek obou obviněných přitom podle státní zástupkyně

plyne, že tito danou výhradu odůvodnili tím, že stejný senát Městského soudu v

Praze rozhodl v totožné trestní věci o vině a trestu spoluobviněného P. J., a

to tím způsobem, že schválil dohodu o vině a trestu. Podle státní zástupkyně

tedy nebyla splněna formální podmínka pro užití dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť přestože oba obvinění věděli při rozhodování v

jejich trestních věcech o tom, že Městský soud v Praze schválil dohodu o vině a

trestu ohledně spoluobviněného P. J. rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, tuto

námitku o podjatosti soudu v následném řízení nikterak nevznesli.

72. V tomto směru je však namístě připomenout, že obvinění danou námitku

nepřípustného porušení zásady presumpce neviny uplatnili již v předchozích

fázích trestního řízení, konkrétně v rámci odvolacího řízení, když i Vrchní

soud v Praze mimo jiné v bodě 9. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení stran

vznesených odvolacích námitek výslovně konstatuje, že „podjatost předsedkyně

senátu je dále zřejmá z toho, že se v odsuzujícím rozsudku obžalovaného J.

uvádí, že se trestné činnosti dopustil společně s obžalovaným S., což bylo

opakovaně judikaturou označené za nepřípustné porušení presumpce neviny.“

Rovněž z obsahu podání obviněného M. S. označeného jako doplnění odvolání,

jež je datováno dnem 27. 5. 2022, je – ve spojení s protokolem o veřejném

zasedání o odvolání konaném u vrchního soudu dne 27. 7. 2022 - zřejmé, že tento

v části VIII. označené jako „další porušení principu neviny“ uplatnil stejné

námitky stran porušení zásady presumpce neviny a z toho plynoucí pochybnosti o

objektivitě a nestrannosti soudu prvního stupně v důsledku způsobu, jímž bylo

stejným soudem dříve rozhodnuto samostatnými rozsudky ve věci spoluobviněného

P. J. (dne 20. 10. 2021) a poté ve věci obviněného M. J. (dne 22. 11.

2021), resp. v důsledku způsobu, jímž soud prvního stupně v těchto rozsudcích

přistoupil k identifikaci osoby jmenovaného dovolatele jako spolupachatele dané

trestné činnosti, a to bez uvedení jakékoli indicie směřující ke skutečnosti,

že jeho vina nebyla v té době zákonným způsobem prokázána. Za této situace tak

má Nejvyšší soud za to, že v případě obviněných byly splněny obě kumulativní

podmínky předpokládané ustanovením § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy jak

skutečnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, tak skutečnost, že tato

okolnost v původním řízení nebyla dovolateli známa, anebo mu tato okolnost byla

známa a byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

73. Za situace, kdy Městský soud v Praze jako soud prvního stupně stejně

jako Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tím, že nezhojil výše detekované

vady zjištěné v řízení před soudem prvního stupně (když jeho konstatování, že

za situace, kdy v rozsudku týkajícího se výlučně osoby obviněného M. J. soud

zavázal k náhradě škody i osobu dosud neodsouzeného M. S., se ze strany

předsedkyně senátu soudu prvního stupně sice jednalo o chybu, jíž lze vysvětlit

nedostatečnou reakcí na vyloučení věci obviněného M. S. ze společného

řízení, nicméně tím, že v pozdějším řízení byl odsouzen i obviněný S., došlo k

„nápravě“ tohoto pochybení, díky čemuž je výrok o náhradě škody v souladu s

faktickým procesním stavem, pročež v tomto postupu není namístě spatřovat

jakýkoli důvod podjatosti předsedkyně senátu městského soudu, je ve světle

shora uvedeného – zejména citované judikatury ESLP - nutno označit přinejmenším

za krajně nepřiléhavé), z výše rozvedených důvodů zatížily svá rozhodnutí

učiněná ve věci obou dovolatelů zásadní procesní vadou vedoucí k jejich úplnému

zrušení, není již podle Nejvyššího soudu třeba se dále zabývat zbylými

námitkami obviněných, které uplatnili v rámci svých dovolání a jež jsou zčásti

namířeny vůči skutkovým zjištěním nižších soudů vážícím se k hodnocení výpovědí

jednotlivých svědků, jakož i osoby spolupracujícího obviněného, provedených v

řízení před soudem prvního stupně, jakož i vůči přiměřenosti ukládaného trestu,

neboť tyto námitky budou moci uplatnit v rámci nově konaného řízení před soudem

prvního stupně, který daná tvrzení obviněných vezme v rámci své rozhodovací

činnosti v potaz.

VI. Závěr

74. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že

dovolání obviněného M. S., jakož i obviněného M. J. byla podána důvodně,

pročež podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To 34/2022, jakož i jemu předcházející

rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, a ze

dne 10. 2. 2022, sp. zn. 45 T 11/2021. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu

současně zrušil i další rozhodnutí na všechna tři zrušená rozhodnutí obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

tj. včetně nařízení výkonu nepodmíněných trestů odnětí svobody, jež byly oběma

obviněným pravomocně uloženy. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud dále

Městskému soudu v Praze přikázal, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu

projednal a rozhodl, a to podle § 265l odst. 3 tr. řádu v jiném složení senátu.

K tomuto rozhodnutí byl Nejvyšší soud veden povahou oběma obviněnými důvodně

uplatněné dovolací námitky, že v jejich věci rozhodoval vyloučený orgán, ježto

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně dříve, než rozhodl o vině

jednotlivých dovolatelů, učinil v rámci svého předchozího rozhodování (zejména

ve věci spoluobviněného P. J.), předčasné závěry o jejich vině, čímž ze shora

podrobně rozvedených důvodů porušil zásadu presumpce neviny ve smyslu § 2 odst.

2 tr. řádu.

75. Úkolem Městského soudu v Praze, jemuž se předmětná věc vrací k

dalšímu řízení, tedy bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících

ustanovení trestního řádu, jakož i s ohledem na výše uvedený právní názor

Nejvyššího soudu, věc obou obviněných na podkladě původně podané obžaloby znovu

projednat, a to v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající

rozhodnutí. To znamená, že soud prvního stupně v rámci svého postupu v dané

věci mimo jiné zajistí dodržení všech pravidel, jež právní řád spojuje s právem

obviněného na spravedlivý proces, přičemž se v rámci své rozhodovací činnosti

vyvaruje jakýchkoli úkonů, jež by mohly zavdávat důvod k pochybnostem o jeho

nepodjatosti, tedy k pochybnostem o jeho objektivním a nestranném přístupu k

dané věci a osobám obou obviněných. Zároveň je ve smyslu ustanovení § 265s

odst. 1 tr. řádu nutno připomenout závaznost právního názoru, který v tomto

usnesení Nejvyšší soud vyslovil.