Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Odborového svazu pracovníků obchodu, se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, IČ: 60166762, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2009 č. j. 28 Cdo 1061/2009-154, 28 Cdo 1521/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2008 č. j. 69 Co 366/2008-133, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. března 2008 č. j. 18 C 276/2006-104, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ke skutkové stránce věci uvádí, že je členem občanského sdružení Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů (dále jen "žalovaná"), po níž se žalobou domáhal zaplacení částky 262 800,- Kč s příslušenstvím, "z titulu dluhu" na majetkovém vypořádání provedeném žalovanou v rámci delimitace za rok 2003. Pokud obecné soudy jeho žalobu zamítly, upřednostnily prý ústavně zaručené právo svobody vnitřní autonomie občanského sdružení na úkor dalších základních práv, a to práva na poskytnutí soudní ochrany a práva na ochranu vlastnictví.
Stěžovatel tvrdí, že valná hromada žalované konaná dne 19. 12. 2003 nerozhodla o vypořádání členského ideálního podílu na majetku vystoupivšího člena žalované, jak jí to má ukládat čl. 15 odst. 1 a čl. 16 statutu žalované, ale že k takovému vypořádání došlo jejím "faktickým jednáním". Tvrdí, že za rozhodnutí ve smyslu výše uvedených článků statutu nelze považovat usnesení valné hromady žalované č. 8, neboť jím nebylo rozhodnuto, kolik finančních prostředků připadne na vypořádání stěžovatele a ostatních členů občanského sdružení, resp. jak bude vymezen "klíč" pro takové rozdělení prostředků na jednotlivé členy. Absence stěžovatelem předpokládaného rozhodnutí valné hromady žalované byla prý důvodem k tomu, že se stěžovatel nemohl domáhat žalované částky žalobou podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 83/1990 Sb.").
Za této situace stěžovatel dovozuje, že po zamítnutí jeho žaloby obecnými soudy nemá k dispozici žádný právní nástroj, jímž by se mohl domáhat soudní ochrany "svého nároku".
V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s průběhem a výsledkem pravomocně skončeného řízení v projednávané věci, a uvádí, že obecné soudy se měly zabývat i dalšími otázkami činnosti žalované, jako je zjištění, zda majetkové vypořádání stěžovatele bylo provedeno podle jeho ideálního podílu a zda byla dodržena "hlasovací procedura" podle čl. 9 odst. 1 písm. ch) statutu žalované.
Ústavní soud s odvoláním na svoji platnou judikaturu znovu zdůrazňuje, že není "další" instancí v systému všeobecného soudnictví a není ani vrcholem soustavy obecných soudů. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), takže mu v obecné rovině nelze přiznat ani stěžejní roli při interpretaci a aplikaci tzv. jednoduchého práva.
Ústavní soud se problematikou soudní ochrany práv a oprávněných zájmů člena (či bývalého člena) občanského sdružení zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006
sp. zn. I. ÚS 90/06
, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 43, pod č. 223, str. 497, usnesení ze dne 3. 4. 2007
sp. zn. IV. ÚS 111/07
, nález ze dne 10. 3. 1998
sp. zn. IV. ÚS 9/98
a nález ze dne 23. 4. 2009
sp. zn. III. ÚS 2542/07
, všechny rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz). V těchto rozhodnutích ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, dotýkající se skutkově obdobných otázek, konstatoval, že "úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti od státu, která se projevuje zejména v tom, že stát vznik společností nekonceduje, pouze je administrativně registruje, případně jen pořádkově eviduje".
Ve smyslu § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 83/1990 Sb. stát nemůže nijak zasahovat do vnitřních poměrů společnosti, což je vyjádřením nezávislosti členské samosprávy, přičemž oddělenost občanských sdružení od státu a jeho nástrojů je odrazem autonomie správy jejich vnitřních záležitostí. Zásah do jejich činnosti a postavení prostřednictvím státních orgánů je možný jen v mezích zákona a stanoveným způsobem (ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny), na straně druhé je možnost soudní ochrany člena sdružení (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) značně limitována, a to na možnost ochrany proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, případně s jiným vnitřním předpisem (viz právní konstrukce ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.).
Právě v posledně uvedeném nálezu ze dne 23. 4. 2009
sp. zn. III. ÚS 2542/07
, ve shodě s právními závěry Nejvyššího soudu uvedenými v jeho usnesení ze dne 23. 11. 2005 sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, na něž odkázal i dovolací soud ve svém odmítavém usnesení, Ústavní soud vyslovil závěr, že v případě majetkových nároků, resp. při majetkovém vypořádání mezi členem a sdružením, tedy v případech tvrzeného porušení základního práva, není možné trvat na restriktivním výkladu ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. tak, že je možné se soudní ochrany domáhat jen žalobou na určení, že rozhodnutí orgánu sdružení je v souladu se stanovami (jinými vnitřními předpisy) a se zákonem.
Nutno ovšem v této souvislosti připomenout, že skutková a tedy i právní situace v nyní projednávané věci není shodná se situací, z níž vycházel nález
sp. zn. III. ÚS 2542/07
.
Stěžovatel podal v projednávané věci žalobu, kterou se domáhal na žalované zaplacení konkrétní částky včetně příslušenství, přičemž tvrdil, že jde o dluh vzniklý v důsledku nezákonného postupu žalované. Nezákonnost postupu žalované spatřoval ve schválení delimitace finančních prostředků za rok 2003 usnesením její výroční valné hromady, kterým však nebyl navýšen jeho ideální majetkový podíl za rok 2003. Tato žaloba nebyla soudy zamítnuta z formálních důvodů, ale proto, že se stěžovateli nepodařilo prokázat jeho nárok na jím uvedené poměrné zvýšení ideálního podílu na majetku žalované v označeném časovém období. Protože o právu na poměrné navýšení ideálního podílu jen jednoho z mnoha dalších členů sdružení nemůže rozhodnout soud, ale jen orgán sdružení při zachování interním předpisem žalované předvídaných procedurálních postupů, nebyl stěžovatel se svou žalobou úspěšný, neboť soud svým rozhodnutím nemůže založit dosud neexistující právo stěžovatele.
Jak odvolací soud správně připomněl, stěžovatel sám svým hlasem odsouhlasil na konané valné hromadě delimitaci finančních prostředků z majetku žalované za rok 2003, aniž toto rozhodnutí napadl žalobou podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990. V řízení ostatně nebyla zpochybněna skutečnost, že by stěžovatel na základě usnesení valné hromady neobdržel tolik finančních prostředků, kolik mu náleželo dle jeho ideálního podílu ke dni 19. 12. 2003.
Ze všech výše uvedených důvodů nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jím označených ústavně garantovaných základních práv a svobod, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu