Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky E. J. B., zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2025 č. j. 37 Co 114/2024-711, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. března 2024 č. j. 129 Nc 2109/2022-359, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ch. B. Ch. B. a nezl. G. A. R. B. a D. T. D. B., zastoupených Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Kounicova 683/14, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu vyžádaného spisu a dalších přiložených listin plyne, že stěžovatelka - matka uzavřela s vedlejším účastníkem - otcem nezletilých manželství dne 14. 12. 2013 ve Francii; starší syn se narodil v roce 2015 ve Francii a mladší syn v roce 2020 v Brně. Dne 24. 11. 2021 opustila stěžovatelka s nezletilými společnou domácnost bez vědomí otce a přestěhovala se s nimi do Polska; dle sdělení Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí - opatrovníka nezletilých se stěžovatelka ve dnech 27. 10., 10. 11. a 11. 11. 2021 dostavila na osobní schůzky s opatrovníkem, který ji poučil o následcích vycestování s nezletilými bez souhlasu otce do Polska, kdy by otec mohl zahájit řízení o navrácení do místa obvyklého bydliště dětí v České republice. Dne 1. 12. 2021 otec informoval o vycestování stěžovatelky s nezletilými opatrovníka, který dne 20. 1. 2022 zaslal žádost o navrácení nezletilých. Poté otec viděl nezletilé syny naposledy v srpnu 2022 za přítomnosti kurátora, v listopadu 2022 je viděl "ve dveřích", protože byli nemocní a následný styk nadále probíhal pouze online formou. Usnesením Krajského soudu ve Varšavě ze dne 17. 11. 2022 bylo rozhodnuto o navrácení nezletilých do České republiky (viz bod 24 napadeného rozsudku městského soudu), usnesením Apelačního soudu ve Varšavě ze dne 18. 4. 2023 bylo zamítnuto odvolání matky (bod 25 napadeného rozsudku městského soudu) a kasační stížnosti Veřejného ochránce práv dětí a Nejvyššího státního zástupce byly odmítnuty k projednání (rozhodnutí občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu Polské republiky ze dne 15. 1. 2025). Současně bylo v Polsku vedeno trestní stíhání otce z podnětu stěžovatelky, v rámci něhož polské orgány opakovaně rozhodly o zastavení trestního stíhání, ale stěžovatelka proti rozhodnutím podala opravné prostředky. Z vyjádření opatrovníka plyne, že trestní stíhání bylo nepravomocně zastaveno.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilé do péče otce, a to pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů (výrok I.), stanovil stěžovatelce povinnost platit výživné (výrok II.) a určil rozsah jejího běžného styku s nezletilými (od pátku do neděle, dále telefonicky nebo prostřednictvím prostředků elektronické komunikace vždy v pondělí, ve středu a v pátek) i mimořádný styk o prázdninách a svátcích (výrok III.). Rovněž zakázal stěžovatelce během styku s nezletilými vycestování s nezletilými mimo území České republiky bez písemného souhlasu otce opatřeného jeho úředně ověřeným podpisem (výrok IV.), bydlištěm nezletilých určil hlavní město Praha, Česká republika (výrok V.) a nahradil souhlas stěžovatelky s podáním přihlášky nezletilého staršího syna do vzdělávacího zařízení L. a s plněním povinné školní docházky v tomto zařízení (výrok VI.) i souhlas stěžovatelky s podáním přihlášky nezletilého mladšího syna k předškolnímu vzdělávání do jakékoliv spádové mateřské školy pro Prahu 5 (výrok VII.), přičemž zamítl návrh stěžovatelky na nahrazení souhlasu otce s podáním přihlášky nezletilých k zápisu k povinné školní docházce a předškolnímu vzdělávání do vzdělávacích zařízení ve Varšavě, Polsko (výroky VIII. až X.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok XI.). Městský soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že je v nejlepší zájmu nezletilých, aby byli svěření do péče otce. Zdůraznil především protiprávní jednání stěžovatelky, která nezletilé bez svolení otce odvezla do Polska. Vypořádal se též s tvrzením stěžovatelky o domácím násilí, kterého se měl otec dopouštět vůči ní i nezletilým a poukázal i na závěry polských soudů, které se rovněž tvrzením stěžovatelky zabývaly. V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost odkazuje na body 101 až 112 napadeného rozsudku městského soudu.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil výroky I., IV., V., VI., VII., VIII., IX. a X. rozsudku městského soudu (výrok I.), dále změnil výrok II. téhož rozsudku ve výši výživného pro nezletilé stanoveného stěžovatelce (výrok II.) a rovněž jeho výrok III. tak, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilými každý sudý týden od čtvrtka do neděle a v období letních prázdnin po dobu 14 dnů v červenci a 14 dnů v srpnu s tím, že přesný termín otci oznámí nejpozději do 30. 4. daného roku a mezi termíny styku bude rozestup minimálně 14 dnů, jinak jej potvrdil (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. a V.) Krajský soud se ztotožnil se závěry městského soudu a mimo to zdůraznil, že stěžovatelka se nijak nesnaží o nápravu negativního vztahu nezletilých k jejich otci; naopak utvrdila soud o svém (zcela v rozporu se zájmy nezletilých) "nesmiřitelném" postoji zabránit nezletilým v kontaktu s otcem. Takové jednání zcela popírá její rodičovské kompetence. Přihlédl i k postoji opatrovníka, který navrhoval svěření obou nezletilých do péče otce.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po shrnutí dosavadního průběhu řízení, včetně průběhu řízení před polskými soudy (nejen) v řízení o navrácení nezletilých uplatňuje tyto okruhy námitek:
a) Nejlepší zájem a participační práva nezletilých: Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů jsou rozporná především s nejlepším zájmem a názorem nezletilých. Poukazuje přitom na "incident" - napadení staršího syna, při kterém jej měl otec dokonce škrtit, které se mělo odehrát dne 7. 10. 2021, po němž se rozhodla chránit sebe i nezletilé a od otce, který se vůči ní i nezletilým dopouštěl fyzického násilí již dříve, odešla. Obecné soudy jí však - namísto pomoci - vytkly, že napadení otcem neprokázala. Podle stěžovatelky se soudy nedokázaly "oprostit od touhy potrestat ji za to, že nezletilé odvezla do Polska bez souhlasu otce". Starší syn se přitom otce bojí a vídat se s ním nechce (kvůli násilnému chování otce musí navštěvovat v Polsku psychologa) a mladší syn k němu nemá vůbec žádný vztah; oba jsou již plně adaptování v Polsku, chodí tu do školy a mateřské školy, mají tu své prarodiče a kamarády. Podstatná je též jazyková bariéra, neboť nezletilí prakticky neumí mluvit česky (ani francouzsky). Stěžovatelka též nesouhlasí s tím, že by soudy musely volit mezi dvěma variantami a hledat, která z nich je "menším zlem". O nezletilé řádně pečuje a není její vinou, že k otci nemají pozitivní, resp. žádný vztah (nemanipuluje jimi). Přesto doposud probíhal distanční styk nezletilých s otcem, čemuž stěžovatelka nebrání. Stěžovatelka souhlasila i s asistovaným stykem nezletilých s otcem, ale otec se jej opakovaně neúčastnil. b) Zákaz vycestování: Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí soud uložil zákaz vycestování s nezletilými mimo území České republiky, v důsledku čehož se nemohou stýkat s prarodiči v Polsku. Rozhodnutí obecných soudů podle stěžovatelky "prakticky navozuje stav, kdy dojde k úplnému zpřetrhání velmi dobrých vztahů nezletilých s jejich polskými prarodiči, což v závěru vnímají jako újmu všichni dotčení." Zákaz vycestování dále neumožní nezletilým setkávat se s jejich kamarády z Polska, "neumožňuje jim navštívit s matkou její rodnou zemi, cestovat a poznávat cizí krajiny". c) Výživné: Podle stěžovatelky se obecné soudy nevypořádaly s jejím návrhem na stanovení výživného otci, přestože měl být součástí jejích námitek a podání, a to za období od prosince 2021. Soudy se spokojily s tvrzením otce, že hradí na každé z dětí částku ve výši 1 000 zlotých, tedy asi 5 800 Kč měsíčně. Městský soud však nijak nezjišťoval majetkové poměry otce a přiměřenost takto hrazeného výživného, tj. zda odpovídá skutečně jeho možnostem a zdali jim zajišťuje srovnatelnou životní úroveň s otcem. Naopak byla napadenými rozhodnutími stanovena vyživovací povinnost stěžovatelce, přestože nezletilí setrvávají i nadále v její péči. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí, jakož nesouhlasí ani s tím, jak obecné soudy vypočetly výši tohoto výživného - tj. z hypotetické částky, kterou by stěžovatelka mohla vydělávat, avšak bez toho, aby respektovaly její aktuální rodinnou situaci (péči o starší rodiče a nezletilé).
d) Jednání krajského soudu v nepřítomnosti: Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že jednal v její nepřítomnosti, ač ona sama opakovaně dávala najevo, že se chce jednání účastnit osobně, ovšem pro zdravotní obtíže žádala o odročení jednání na jiný termín.
6. Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud podané ústavní stížnosti přiznal ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odkladný účinek. Odkazuje na začátek školního roku, doporučení psychologa či skutečnost, že v Polsku stále probíhá řízení o navrácení nezletilých (resp. jsou posuzovány opravné prostředky uplatněné stěžovatelkou) či trestní stíhání vedené proti otci.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části ústavní stížnosti stěžovatelky směřující proti části výroku II. napadeného rozsudku městského soudu ve výši výživného pro nezletilé stanoveného stěžovatelce a části výroku III. téhož rozsudku, podle něhož je stěžovatelka oprávněna stýkat se s nezletilými každý sudý týden od čtvrtka do neděle a v období letních prázdnin po dobu 14 dnů v červenci a 14 dnů v srpnu s tím, že přesný termín otci oznámí nejpozději do 30. 4. daného roku a mezi termíny styku bude rozestup minimálně 14 dnů, které byly v tomto rozsahu změněny výroky II. a III. napadeného rozsudku krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud usnesením ze dne 25. 9. 2025
sp. zn. III. ÚS 2442/25
, ustanovil opatrovníkem nezletilých Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, neboť ústavní stížností byla napadena rozhodnutí, jejichž závěry se dotýkají zájmů nezletilých, kteří mají v řízení postavení vedlejších účastníků a jejich zákonní zástupci jsou v postavení účastnice řízení (stěžovatelka) a vedlejšího účastníka řízení; existuje proto důvodná obava, že by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů.
9. Stěžovatelka dne 30. 10. 2025 prostřednictvím svého právního zástupce uplatnila proti usnesení o ustanovení opatrovníka námitky, prostřednictvím kterých se domáhá ustanovení "nezávislého" opatrovníka, který bude hájit zájmy nezletilých (navrhuje ustanovit advokáta). Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí podle stěžovatelky neposkytl náležitou ochranu jejím nezletilým synům. Naopak jeho postupy a stanoviska výrazně přispěly k současnému stavu, který vedl stěžovatelku k podání ústavní stížnosti. V takovém případě není možné, aby věrohodně a efektivně zastupoval nezletilé v řízení, které se právě jich týká.
10. Soudce zpravodaj vyzval opatrovníka nezletilých k vyjádření se k ústavní stížnosti.
11. Opatrovník v zaslaném vyjádření předně poukázal na to, že jeho poslední žádost o zjištění poměrů nezletilých, zaslaná polským orgánům v únoru 2025, nebyla úspěšně vyřízena - podle zprávy polského ústředního orgánu matka odmítá spolupracovat se sociálním pracovníkem.
12. Dále poukázal na to, že stěžovatelka se s dětmi bez souhlasu otce či rozhodnutí soudu vědomě přestěhovala do Polska, i přes předchozí poučení o důsledcích svého jednání, čímž se dopustila porušení právních předpisů a jednala proti nejlepšímu zájmu nezletilých (ti se kvůli tomuto jednání po dobu několika let osobně nestýkali s otcem). Stěžovatelka rovněž opakovaně nespolupracovala při zajištění participace nezletilých; byla nekontaktní pro účely šetření a informování nezletilých ze strany polských orgánů, svými omluvami z jednání soudů způsobovala průtahy v řízení a po vydání pravomocných a vykonatelných rozhodnutí - jak ve věci péče, styku a výživy, tak v řízení o nevrácení nezletilých, dobrovolně tato neplnila. Nejlepší zájem nezletilých nelze podle opatrovníka zakládat na skutečnosti, že z důvodu plynutí času si zvykli na nové prostředí a odmítají kontakt s otcem. To, že si nezletilí ve svém faktickém bydlišti zvykli, jejich primárním jazykem se stala polština, došlo k přetržení vazeb s otcem a státem jejich původního bydliště, je přímým důsledkem protiprávního jednání stěžovatelky.
13. Podle opatrovníka bylo v řízení respektováno právo nezletilých na sdělení názoru; participace nezletilých byla zajištěna dokonce opakovaně, v reálně možném rozsahu a adekvátními způsoby. Nezletilí byli slyšeni, jejich názory byly zohledněny a současně nebyly absolutizovány, což je v souladu s poznatky vývojové psychologie i aktuální relevantní judikaturou. Současně je třeba zohlednit vzdálenost nynějšího bydliště nezletilých v Polsku, nutnost součinnosti polských orgánů, jejich věk v době řízení a v neposlední řadě ochotu stěžovatelky spolupracovat s kompetentními orgány.
14. Obecné soudy se dostatečně zabývaly i otázkou tvrzeného násilí ze strany otce. V rámci trestního stíhání v Polsku se doposud tvrzené jednání otce nepotvrdilo, nebyl předložen přesvědčivý důkaz o tom, že by nezletilí u otce byli vystaveni bezprostřednímu ohrožení. "Byť existenci stěžovatelkou popisovaného incidentu nelze zcela vyloučit, nezbývá než vycházet z prokázaných faktů" a přitom se nelze opírat pouze o tvrzení jednoho z rodičů. Ze znaleckého posudku zpracovaného pro účely řízení o navrácení nezletilých před polským soudem nevyplynulo, že by k násilí mělo dojít; tvrzením stěžovatelky se zabývaly rovněž polské soudy, které jej nevyhodnotily jako důvod pro nenavrácení nezletilých. Důkazy provedené v rámci nalézacího řízení naopak ukazují na rizikové chování stěžovatelky vůči nezletilým, ve formě manipulace a nátlaku a tendenci otce odcizovat. Tyto skutečnosti se objevily ve znaleckém posudku a ve zprávě z rozhovoru s nezletilými. Takové jednání lze považovat za nenaplnění zájmu nezletilých, případně až za formu psychického násilí.
15. Opatrovník rovněž zdůraznil, že nezletilí byli a nadále jsou traumatizováni. Důvodem je jednání obou rodičů a dlouhodobě trvající rodičovský konflikt. Opatrovník byl nucen volit menší zlo pro nezletilé - zde jednorázová izolovaná událost spočívající ve změně pečující osoby, která má ale směřovat k ukončení dlouhodobé a chronické zátěže, jakou je ztráta jednoho rodiče a odepírání kontaktu s otcem. Obecné soudy podle jeho názoru napadenými rozhodnutími vytvořily prostor pro to, aby oba rodiče zůstali součástí života nezletilých, a tím v co nejvyšší míře zachovaly jejich základní práva a respektovaly jejich nejlepší zájem.
16. Ústavní soud následně zaslal vyjádření opatrovníka stěžovatelce na vědomí (právnímu zástupci stěžovatelky doručeno 29. 10. 2025). Stěžovatelka na vyjádření opatrovníka reagovala dopisem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2025; tento dopis zaslala soudu sama (z datové schránky fyzické osoby), tj. nikoliv již v právním zastoupení. Pro úplnost však lze však stručně uvést, že v dopise stěžovatelka opakovaně vyjadřuje nesouhlas se závěry opatrovníka, který se podle ní dostatečně nezabýval ani násilným chováním otce ani zprávami prokazujícími, že starší nezletilý syn byl obětí násilí. V závěru mj. žádá, aby Ústavní soud "konstatoval, že stanoviska opatrovníka ze dne 27. 2. 2024 a 14. 3. 2024 nesplňují odborné standardy a nemohou být podkladem pro rozhodnutí ve věci týkající se dětí" či "přijal výpověď nezletilého staršího syna učiněnou v Polsku před trestním soudem v lednu 2025 jako důkaz násilí a stanovisko dítěte".
17. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti [usnesení ze dne 10. 11. 2020
sp. zn. II. ÚS 2598/20
(U 18/103 SbNU 411), bod 11]. Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní. Současně Ústavní soud poukazuje na potřebu zohledňovat zejména nejlepší zájem dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010
sp. zn. Pl. ÚS 15/09
(N 139/58 SbNU 141), bod 29].
a) Nejlepší zájem a participační práva nezletilých
18. Předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány musí být zájem dítěte. Obdobně i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010
sp. zn. Pl. ÚS 15/09
(N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014
sp. zn. IV. ÚS 3305/13
, nález ze dne 30. 5. 2014
sp. zn. I. ÚS 1506/13
(N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011
sp. zn. III. ÚS 3363/10
(N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2019
sp. zn. II. ÚS 2344/18
(N 205/91 SbNU 611)]. Jeho přezkum se přitom soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
19. V nyní posuzované věci je třeba zdůraznit, že obecné soudy ve věci provedly celou řadu důkazů (srov. body 9 až 95 napadeného rozsudku městského soudu), z nichž náležitě zjistily ve věci relevantní skutkové okolnosti a tyto následně ve svém souhrnu posuzovaly podle platné právní úpravy a v souladu s požadavkem nejlepšího zájmu nezletilých (viz body 97 až 114 napadeného rozsudku městského soudu). Nelze přitom důvodně brojit proti tomu, že české soudy rozhodovaly bez ohledu na stav řízení o navrácení nezletilých vedeného před polskými soudy (bod 23 až 26, 34, 42, 49, 50, a 73 napadeného rozsudku městského soudu). Naopak z pohledu právní jistoty je zásadní právě to, že ve věci rozhodly bez toho, aby vyčkávaly na skončení řízení před polskými soudy (iniciováno otcem již v lednu 2022), jehož délka je poznamenána stěžovatelkou opakovaně uplatňovanými opravnými prostředky. Nelze též nezmínit, že podle sdělení opatrovníka stěžovatelka navíc řádně nespolupracuje s polskými orgány a tím fakticky napomáhá zbytečným obstrukcím. Ty jí ostatně vytknul i krajský soud, a to v bodě 5 napadeného rozsudku.
20. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, že to byla stěžovatelka, kdo přes poučení Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí o důsledcích takového jednání, odvezl nezletilé do Polska bez souhlasu otce. Není přitom v možnostech Ústavního soudu zjišťovat vztahy mezi rodiči nezletilých (a mezi rodiči a nezletilými) či ověřovat správnost tvrzení stěžovatelky o fyzickém násilí, kterého se měl otec dopouštět vůči ní i nezletilým (zejména staršímu synovi). Musí však souhlasit se závěry soudů, potažmo opatrovníka, že stěžovatelka tyto skutečnosti pouze tvrdí, ale již neprokazuje. V takové situaci je třeba vycházet z toho, co bylo v řízení před soudy prokázáno, včetně závěrů, k nimž dospěly polské soudy. Ústavní soud z obsahu spisu i napadených rozhodnutí zjistil, že obecné soudy těmto tvrzením stěžovatelky věnovaly patřičnou pozornost; nelze jim přitom vytýkat, že se pozastavily nad tím, jak stěžovatelka po (podle jejích slov až brutálním) napadení staršího syna říjnu 2021 postupovala, tedy že mu primárně nevyhledala lékařskou pomoc a nešla tento incident nahlásit na policii a naopak s otcem nadále sdílela společnou domácnost a nezletilé od něj pouze "separovala".
21. Obecným soudům nelze upřít, že by nesledovaly nejlepší zájem nezletilých, jakkoliv z opakovaného pohovoru se starším synem vyplynul jeho negativní vztah k otci. Nelze přitom odhlédnout, že jak opatrovník, tak i obecné soudy hovoří o určité míře manipulace nezletilými od stěžovatelky; ze záznamu z pohovoru nezletilých s polskou kurátorkou plyne, že starší syn odůvodňuje svůj negativní vztah k setkání s otcem primárně tím, že stěžovatelka mu o tom "něco říkala, ale nechce o tom mluvit" (bod 73 napadeného rozsudku městského soudu).
22. Z ustálené judikatury plyne, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoli na pečlivém posuzování všech jeho zájmů [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2015
sp. zn. II. ÚS 2943/14
(N 110/77 SbNU 607)]. Ani nejlepší zájem dítěte současně není jediným hlediskem, které soudy musí zvažovat, neboť je třeba jej vyvažovat také s ostatními oprávněnými zájmy. Jde tedy o flexibilní koncept, který by měl být definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se konkrétní dítě nachází [viz např. nálezy ze dne 30. 5. 2014
sp. zn. I. ÚS 1506/13
, ze dne 25. 9. 2014
sp. zn. I. ÚS 3216/13
(N 176/74 SbNU 529), nález ze dne 20. 1. 2015
sp. zn. II. ÚS 2919/14
(N 7/76 SbNU 115) nebo ze dne 19. 7. 2022
sp. zn. III. ÚS 2391/21
].
23. Současně je třeba připomenout, že zájmem dítěte je vždy zachování vazeb s oběma rodiči. Hrozba fyzického násilí ze strany rodiče je přitom srovnatelná s újmou pramenící ze ztráty vazeb k jednomu rodiči v důsledku manipulace druhým rodičem. I sebevíce ukřivděný člověk si přitom musí přiznat, že dítě má právo poznat skutečně a pořádně oba své rodiče, mít možnost trávit s každým z nich čas a vyrovnat se třeba i s tím, že jeho rodič není dokonalý. Vede-li jeden rodič své dítě k nenávisti či zapření druhého rodiče, učí ho vlastně nenávisti k sobě samému. Stát má přitom odpovědnost prostřednictvím svých orgánů vést rodiče ke konstruktivnímu řešení krize jejich rodiny a k respektu k rodičovství druhého rodiče [nález ze dne 26. 7. 2017
sp. zn. I. ÚS 1079/17
(N 133/86 SbNU 261); pozn.: v daném řízení bylo dokonce proti otci již vedeno trestní řízení pro trestný čin týrání svěřené osoby].
24. Vztaženo na posuzovanou věc - jakkoliv z obsahu spisu i napadených rozhodnutí jasně plyne silně negativní vztah staršího syna k otci (pozn.: názor mladšího syna nebyl v řízení blíže zjišťován vzhledem k nízkému věku - nyní je mu pět let), je třeba jej při rozhodování zohlednit v kontextu dalších zjištěných skutečností. Pokud je ve věci zřejmá manipulace nezletilými ze strany stěžovatelky, která s otcem - ač uvádí opak - nespolupracuje, kontakt s nezletilými znemožňuje mj. i s opakovaným odkazem na nemoc (body 42 až 49 napadeného rozsudku městského soudu), nelze než konstatovat, že závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí. Ze zprávy opatrovníka přitom plyne, že nezletilí jsou danou situací již silně traumatizováni, přičemž obdobný přístup obou rodičů lze předpokládat při nezměněných podmínkách též do budoucna. Je tedy třeba stabilizovat stav nezletilých, což lze jedině jejich návratem do České republiky, o čemž opakovaně rozhodly též polské soudy (byť nyní není zcela jasné, zda jsou rozhodnutí vykonatelná, vzhledem k množství stěžovatelkou uplatňovaných námitek). Namísto toho stěžovatelka opakovaně neplní pravomocná soudní rozhodnutí a s příslušnými orgány nespolupracuje. Námitky stěžovatelky, resp. její nesouhlas s ustanovením Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí jako opatrovníka nezletilých - kdy namísto něj navrhuje jmenování advokáta - ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, nejsou v kontextu výše uvedeného ničím jiným než další snahou o obstrukce a oddalování nutnosti podrobit se soudním rozhodnutím (pozn.: z obsahu spisu plyne, že nezletilí jsou stále v Polsku, v péči stěžovatelky). Ostatně - jak je uvedeno již výše - krajský soud ve svém rozhodnutí zmiňuje tuto nevhodnou tendenci stěžovatelky, kdy opakovaně žádala o odročení jednání z důvodu nemoci a poté, co její žádosti soud nevyhověl, odvolala plnou moc udělenou advokátce pouhý jeden den před nařízením jednáním, a to bez uvedení důvodu.
b) Zákaz vycestování
25. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí obecné soudy uložily zákaz vycestování do zahraničí s nezletilými. Jde přitom o zcela logický krok soudů reagující na předchozí jednání stěžovatelky. Důvodem tu bezesporu je snaha zabránit, aby matka opětovně přemístila nezletilé mimo stát bydliště bez vědomí/bez souhlasu otce. Z pohledu Ústavního soudu jsou přitom závěry obecných soudů v tomto ohledu (bod 117 napadeného rozsudku městského soudu) ústavně konformní a není důvodu do nich zasahovat. Na tom nic nemění ani poukaz stěžovatelky na věk jejích rodičů či ztráta kontaktu jak s nimi, tak i s kamarády, které mají nezletilí v Polsku. Jakkoliv jde o určité omezení, je plně v souladu s prokázanými skutečnostmi i obavami otce, potažmo soudů či opatrovníka.
c) Výživné
26. Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Je třeba zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Přihlíží se také k tomu, zda povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí (§ 913 odst. 1 a 2 občanského zákoníku). Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 odst. 1 občanského zákoníku). Soudy tedy musí pro správné určení výživného pro nezletilé děti zjistit všechny relevantní skutečnosti, včetně celkové majetkové situace povinného. Přitom musí vycházet nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů, tj. příjmů, kterých by mohl dosahovat. Současně musí přihlédnout také k celkové sumě movitého a nemovitého majetku povinného a ke způsobu jeho života, resp. jeho životní úrovni. Posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu; musí však jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [nález ze dne 16. 4. 2025
sp. zn. IV. ÚS 2492/24
).
27. Obecné soudy se v nyní posuzované věci řádně zabývaly výdělkovými možnostmi stěžovatelky a zohlednily též její majetkovou situaci (viz body 27 až 29, 115 a 116 napadeného rozsudku městského soudu či bod 13 napadeného rozsudku krajského soudu). Při rozhodování vycházely z toho, že je nezaměstnaná, avšak před jejím odstěhováním do Polska pracovala ve společnosti H. a její měsíční příjem před nástupcem na mateřskou dovolenou v roce 2020 byl 60 000 Kč měsíčně. Nezletilí navštěvují školu, resp. mateřskou školu a ohledně situace rodičů stěžovatelky plyne z ústavní stížnosti pouze toliko, že jsou vyššího věku a částečně o ně pečuje; netvrdí však, že o ně pečuje soustavně nebo že by byli na její péči odkázáni. Na druhou stranu stěžovatelka s nezletilými bydlí prakticky zdarma právě u jejích rodičů a finančně jí též vypomáhají, jelikož nemá pravděpodobně žádný pravidelný příjem. Je též třeba uvést, že soudy při stanovení výživného vycházely po právu z předpokladu, že nezletilí jsou svěřeni do péče otce. Úvahy soudu o výši výživného jsou proto z pohledu výše shrnutých hledisek zcela v souladu se zjištěnými skutečnostmi, resp. potenciálním příjmem stěžovatelky, kterého by skutečně mohla dosahovat vzhledem ke svým schopnostem (a dříve ho i dosahovala - po dohodě o ukončení pracovní smlouvy se zaměstnavatelem v září 2023 dokonce obdržela formu finančního bonusu).
28. Tvrdí-li stěžovatelka, že o nezletilé stále pečuje dlouhodobě výhradně sama, přesto má právě ona platit otci výživné, nelze jejím námitkám přičítat opodstatněnost. Nezletilí jsou počínaje nabytím právní moci napadeného rozsudku krajského soudu v péči otce. Pokud se stěžovatelka odmítá (již opakovaně) podrobit účinkům pravomocného rozhodnutí o péči o nezletilé (o povinnosti navrátit nezletilé zpět do České republiky nemluvě), nemůže úspěšně namítat, že by jí nemělo být uloženo platit v takové situaci výživné.
29. Ohledně výživného, které by měl platit otec a jehož se v rámci dřívějšího návrhu sama domáhala, je nyní vedeno u městského soudu samostatné řízení. Nelze přitom opomenout, že otec doposud výživné na nezletilé platil.
d) Jednání krajského soudu v nepřítomnosti
30. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí též proti tomu, že krajský soud jednal v její nepřítomnosti, ač ji řádně a včas omluvila. Je však třeba poukázat na odůvodnění napadeného rozsudku, konkrétně bod 5, ve kterém krajský soud tento svůj postup řádně a přesvědčivě zdůvodňuje. Zdůraznit lze především to, že se nejednalo o první žádost stěžovatelky o odročení jednání z důvodu nemoci a stěžovatelka byla soudem poučena, že jde o obstrukční jednání. Soud přitom stěžovatelce vysvětlil, že její žádosti nebude vyhověno, a to mj. i proto, že je v řízení zastoupena advokátkou; reakcí stěžovatelky na rozhodnutí soudu o jejím návrhu bylo, že den před nařízeným jednáním vypověděla plnou moc advokátce, která jí zastupovala i v průběhu řízení před městským soudem. Napadené rozhodnutí krajského soudu proto z ústavněprávního hlediska obstojí.
31. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů není dán extrémní rozpor a odůvodnění napadených rozsudků jsou proto ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což však v dané věci nejde. Napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo nepřípustně zasaženo do základních práv stěžovatelky, potažmo nezletilých vedlejších účastníků.
32. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
33. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu