Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Martinem Slivoněm, advokátem se sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 38 C 209/2022-60 ze dne 19. 9. 2022 a č. j. 38 C 209/2022-85 ze dne 21. 10. 2022, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 257/2022-175 ze dne 21. 12. 2022, výrokům III a VI rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 38 C 209/2022-204 ze dne 9. 2. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 80/2023-283 ze dne 14. 6. 2023 v rozsahu výroku II v části, v níž potvrzuje výrok III uvedeného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, a výroku III, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a L. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Zletilá dcera stěžovatele, které v řízení před Ústavním soudem svědčí postavení vedlejší účastnice řízení, se žalobou proti svému otci, tedy stěžovateli, domáhala zvýšení výživného. Stěžovatel podal vzájemnou žalobu, jíž se domáhal snížení výživného, a to na 1 000 Kč měsíčně na období od 1. 1. 2018 do 3. 8. 2021 (kdy jeho dcera dosáhla zletilosti) a poté aby od 4. 8. 2021 nebylo výživné přiznáno vůbec.
2. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobě dcery částečně vyhověl a s účinností od 1. 9. 2022 výživné zvýšil na 4 000 Kč měsíčně (výrok I). Zamítl však návrh, aby bylo výživné zvýšeno o dalších 1 000 Kč pro období od 1. 9. 2022 a aby bylo pro období od 1. 7. 2022 do 31. 8. 2022 zvýšeno o dalších 2 000 Kč (výrok II). Současně zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného (výrok III). Dále stanovil, že tímto rozhodnutím se mění rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 6 Nc 86/2009-22 ze dne 2. 6. 2009 (výrok IV), uložil stěžovateli povinnost uhradit dlužné výživné (výrok V) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů (výrok VI). Zvýšení výživného zdůvodnil tím, že u dcery došlo ke změně poměrů; dosavadní výše výživného (3 000 Kč) byla stanovena v době, kdy jí bylo šest let, zatímco jako studentka vysoké školy má zcela odlišné odůvodněné potřeby. Podle okresního soudu stěžovatelovy vážné zdravotní problémy, které jej postihly v roce 2021, již pominuly, respektive nebránily mu zcela pracovat. Podle zjištění okresního soudu byl stěžovatel v té době bez jakéhokoli příjmu, pro dluhy neměl dostatečné prostředky na pokračování v podnikání a závisel na finanční podpoře své přítelkyně. Podle názoru okresního soudu nicméně mohl stěžovatel dosahovat měsíčního příjmu 25 000 Kč, vycházejícího z nabídek práce v jeho oboru a regionu. K zamítnutí vzájemné žaloby stěžovatele okresní soud dodal, že stěžovatel svůj návrh odůvodnil jen tím, že na něj dceřina matka podala trestní oznámení pro neplacení výživného, což nepředstavuje dostatečně závažný důvod pro snížení výživného.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba účastníci řízení odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") výrokem I napadeného rozsudku změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl návrh vedlejší účastnice na zvýšení výživného i v částce 1 000 Kč měsíčně (což dopadlo i na výrok o změně předchozího rozsudku a dluhu na výživném). Výrokem II krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil ve výrocích II a III a výrokem III nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Nevyhověl tedy ani stěžovatelově návrhu na snížení výživného, ani návrhu dcery na jeho zvýšení. S důvody okresního soudu pro zamítnutí stěžovatelovy vzájemné žaloby se krajský soud ztotožnil.
4. Stěžovatel kromě těchto rozsudků ústavní stížností napadá také rozhodnutí o zamítnutí jeho žádostí o osvobození od soudního poplatku a o ustanovení právního zástupce. Podle usnesení okresního soudu č. j. 38 C 209/2022-60 byla žaloba na snížení výživného osvobozena od soudního poplatku ze zákona a pro ustanovení právního zástupce nebyly splněny zákonné podmínky, jelikož stěžovatel dostatečně neobjasnil své poměry. Proti tomu podal stěžovatel odvolání, které okresní soud odmítl pro opožděnost usnesením č. j. 38 C 209/2022-85. Krajský soud toto rozhodnutí okresního soudu potvrdil usnesením č. j. 56 Co 257/2022-175.
5. K usnesením, která se vztahovala k neustanovení právního zástupce, stěžovatel namítá, že okresní a krajský soud nesprávně vyhodnotily opožděnost jeho odvolání, a tím porušily jeho práva chráněná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Má za to, že byly splněny podmínky pro to, aby mu byl právní zástupce ustanoven.
6. Stěžovatel brojí i proti rozhodnutím o výživném. Ta podle něj vycházejí z nesprávně zjištěného skutkového stavu, nedostatečně se vypořádávají s některými stěžovatelovými námitkami nebo okolnostmi věci a není v nich patrný vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Napadená rozhodnutí mají představovat soudcovské svévole, porušující právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Stěžovatel kritizuje, že okresní soud vycházel při stanovení výživného z potenciality příjmů stěžovatele, určené na 25 000 Kč měsíčně. Stěžovatel přitom předložil doklad o tom, že na žádné z pracovních míst nabízejících tuto mzdu nebyl pro svůj zdravotní stav přijat. Z objektivních důvodů tedy nebylo možné, aby si takto vysoký příjem zajistil. Okresní soud také nesprávně vycházel jen z příjmů stěžovatele z podnikání za rok 2019, aniž vzal v potaz roky předcházející a následující. Po roce 2019 byla schopnost stěžovatele podnikat narušena hned několika okolnostmi ? v roce 2020 vykázal ztrátu, v roce 2021 měl zásadní zdravotní obtíže a nebylo prokázáno, že by i přes ně mohl dosahovat příjmu jako v roce 2019, a měl mu být nezákonně exekučně zabaven majetek potřebný k podnikání. To považuje stěžovatel za objektivní okolnosti, kvůli nimž bylo už v době rozhodování obou soudů zřejmé, že nebude schopen dostát povinnosti výživné platit a bude mu hrozit trestní stíhání. Napadenými rozhodnutími jej soudy v podstatě nutí najít si práci mimo svůj obor, čímž zasahují do jeho práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Navíc nedostatečně zjistily skutkový stav k jeho zdravotním obtížím, protože nenařídily vypracování znaleckého posudku.
8. Dále stěžovatel tvrdí, že soudy nesprávně vyhodnotily trvání vyživovací povinnosti, a tím zasáhly do jeho majetkové sféry v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny. Nezabývaly se tím, zda dcera nestuduje vysokou školu samoúčelně. Podle stěžovatele se o samoúčelné studium jedná, protože vysokoškolský obor humanitní studia nijak nenavazuje na její středoškolské vzdělání získané na obchodní akademii. Stěžovatel považuje za neoprávněné, aby životní úroveň jeho dcery, která je už nyní vyšší, než jakou má on, ještě vzrostla na jeho úkor. Namítá, že v řízení před obecnými soudy nebylo řádně zjištěno, jaké má dcera odůvodněné potřeby.
13. Ústavní soud připomíná, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Z jeho úkolu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) plynou omezení v přezkumu rozhodnutí obecných soudů, do nichž Ústavní soud zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Vědom si těchto východisek, dospěl Ústavní soud k závěru, že v části, v níž je ústavní stížnost projednatelná, je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatel především namítal, že nebyly naplněny záruky spravedlivého procesu, protože se okresní soud dostatečně nevypořádal s jeho tvrzeními a některými skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo. K tomu Ústavní soud připomíná, že z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) plyne povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a přitom se adekvátně, racionálně a logicky vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3.
10. 2006 (N 175/43 SbNU 17)]. Z odůvodnění jejich rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování a způsobuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [ve vztahu k rozhodování o výživném viz nález sp. zn. I. ÚS 2680/19 ze dne 18. 8. 2020 (N 164/101 SbNU 142)].
15. Takové vady však Ústavní soud v odůvodnění napadených rozsudků okresního ani krajského soudu nespatřuje. Obecně konstatuje, že tato rozhodnutí jsou odůvodněná pečlivě, vnitřně konzistentně a logicky. Z odůvodnění je zřejmé, jaké skutečnosti a ze kterých provedených důkazů byly zjištěny a ke kterým právním závěrům na jejich základě soudy dospěly.
16. To platí i pro ty námitky a skutečnosti, na něž stěžovatel zvlášť upozornil v ústavní stížnosti. Stěžovatel konkrétně namítl, že okresní soud nezohlednil, že na žádné z nabízených pracovních míst, jež mu doporučil úřad práce, nebyl ze zdravotních důvodů přijat. Dále stěžovatel vytkl rozsudku okresního soudu, že vycházel z jeho příjmů v roce 2019, aniž by zohlednil pozdější skutečnosti ovlivňující jeho možnost výdělku. Tyto úvahy okresního soudu později korigoval krajský soud po provedení dalšího dokazování v tom smyslu, že zdravotní stav stěžovatele ovlivňuje možnosti úřadu práce najít stěžovateli zaměstnání, o čemž svědčí i rozhodnutí o tom, že je osobou se zdravotním znevýhodněním.
Krajský soud současně zohlednil, že i podle stěžovatelova tvrzení jeho zdravotní stav není překážkou tomu, aby vykonával činnost, v níž dříve podnikal. Proto krajský soud uzavřel, že stěžovatel by byl schopen si navzdory svému zdravotnímu stavu zajistit prací (byť mimo obor) alespoň příjem ve výši minimální mzdy (bod 6 napadeného rozsudku krajského soudu). Ústavní soud proto považuje za zřejmé, že otázka stěžovatelova zdravotního stavu, respektive přetrvávajících omezení, byla krajským soudem zohledněna.
Skutkové závěry týkající se stěžovatelova zdravotního stavu současně nejsou nijak excesivní, mají oporu ve stěžovatelem předložených lékařských zprávách, v rozhodnutí o uznání statusu osoby se zdravotním znevýhodněním i ve stěžovatelových vlastních vyjádřeních v průběhu řízení. Proto nespatřuje Ústavní soud porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ani v tom, že nebyl jeho zdravotní stav zjišťován také znaleckým posudkem. Stěžovatel kritizoval i to, že v řízení nebyly zjištěny odůvodněné potřeby jeho dcery.
Této otázce se však okresní soud věnoval podrobně v bodě 5 svého rozsudku, na což odkazuje i bod 6 rozsudku krajského soudu. Podle stěžovatele také krajský soud opomenul vypořádat jeho námitku, že matka jeho dcery má daleko vyšší životní úroveň než stěžovatel. Lze však opět poukázat na to, že krajský soud v bodě 6 zohlednil, že vyživovací povinnost vůči dceři má též její matka.
17. Co se týče namítaného nezákonného zásahu do stěžovatelovy majetkové sféry (porušujícího čl. 11 odst. 1 Listiny), Ústavní soud připomíná, že vyživovací povinnost plyne u rodičů ve vztahu k jejich dětem ze zákona a trvá, dokud se děti nejsou schopny samy živit [nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591), bod 22; k výkladu pojmu "živit se samostatně" viz nález sp. zn. II. ÚS 3113/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 82/61 SbNU 277)]. Jedním z důvodů, proč se i zletilé dítě nemůže zaopatřit samo, je skutečnost, že se studiem soustavně připravuje na výkon svého budoucího povolání. Současně je u zletilých dětí třeba, aby obecné soudy pro posouzení trvání vyživovací povinnosti a její výše vycházely vždy z konkrétních okolností daného případu; vyživovací povinnost totiž nepotrvá, jde-li jen o studium samoúčelné (viz nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ).
18. Okresní soud i krajský soud přesvědčivě zdůvodnily, proč vyživovací povinnost stěžovatele k dceři trvá, přičemž žádné relevantní pochybnosti o účelnosti denního studia na vysoké škole nebyly stěžovatelem vzneseny. Ústavní soud se neztotožňuje s tím, že jen proto, že dcera nenavázala na obchodní akademii studiem ekonomického, ale humanitního oboru, si "prodlužuje mládí". Dalším stupněm studia si rozšiřuje své možnosti budoucího pracovního uplatnění, a tím naplňuje svá práva plynoucí z čl. 26 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1487/23 ze dne 21. 2. 2024). To, že i při studiu má určitou, byť omezenou možnost přivýdělku, bylo oběma soudy zohledněno.
19. Stěžovatel nemůže úspěšně namítat ani to, že jeho dcera bude mít díky výživnému zajištěnu vyšší životní úroveň než on. Podle § 915 odst. 1 občanského zákoníku životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. V extrémním případě tak mohou být potřeby dítěte pokryty výživným od povinného rodiče jen do té míry, nakolik to umožní rodičova životní úroveň. Pak je ovšem třeba zkoumat, nakolik je tento stav způsoben objektivními vlivy a nakolik např. nedůvodnými rozhodnutími povinného rodiče či jeho laxností (nález sp. zn. IV. ÚS 2173/23 ze dne 24. 1. 2024, bod 24).
20. Takto okresní a krajský soud postupovaly, když shledaly, že stěžovatelova situace, kdy neměl vlastní příjem a závisel na finanční podpoře své přítelkyně, souvisela s tím, že ji dostatečně aktivně neřešil, a proto při stanovení výše výživného vycházely z potenciálního příjmu, kterého by mohl dosahovat. Úvaha krajského soudu k potenciálnímu příjmu stěžovatele byla řádně odůvodněná a vycházela z konkrétních poznatků o poměrech stěžovatele plynoucích z provedeného dokazování (srov. nález sp. zn. IV.
ÚS 205/23 ze dne 13. 12. 2023). Námitka stěžovatele, že jej soudy napadenými rozhodnutími nutí k přijetí zaměstnání mimo obor jeho specializace, a tím porušují jeho právo na svobodnou volbu povolání (čl. 26 odst. 1 Listiny), je v návaznosti na to také neopodstatněná. Stěžovatel sice nepochybně má právo zvolit si, jak bude získávat finanční prostředky pro své potřeby, to jej však nezbavuje odpovědnosti vůči jeho dceři [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2324/17 ze dne 18. 4. 2018 (N 76/89 SbNU 173), body 48-49].
Ve svých rozhodnutích musí brát ohled též na její práva a oprávněné zájmy, a pokud tak bez vážných důvodů nebo objektivních překážek nečiní, je při rozhodování o výživném zohlednění potenciálního příjmu namístě.
21. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost proti napadeným částem výroků rozsudků okresního a krajského soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu