Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. W., zastoupeného JUDr. Beátou Kolcunovou, advokátkou, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 21 Co 336/2022-66, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilého L. W. a E. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Nezletilému vedlejšímu účastníku L. W. se ustanovuje opatrovníkem pro řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. IV. ÚS 205/23
Úřad městské části Praha 4, sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4 - Krč.
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení napadeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 29. 7. 2022 č. j. 14 Nc 1295/2021-52 snížil otci výživné na nezletilého naposledy stanovené rozhodnutím Nejvyššího soudu státu Kalifornie (Spojené státy americké) ze dne 25. 6. 2012 sp. zn. BD534606, jenž bylo uznáno rozsudkem obvodního soudu ze dne 22. 2. 2017 č. j. 13 C 1/2017-5, částkou 923 USD měsíčně, na částku 7 000 Kč měsíčně, a uložil otci povinnost je hradit k rukám vedlejší účastnice, tj. matky, vždy do 10. dne v měsíci (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání matky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek obvodního soudu ve výroku I mění jen tak, že se výživné snižuje na částku 12 000 Kč měsíčně, jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. V řízení o ústavní stížnosti má nezletilý postavení vedlejšího účastníka řízení a otec (jako stěžovatel) a matka (jako vedlejší účastnice) jsou rovněž účastníky řízení. Protože by mohlo v posuzované věci dojít ke střetu zájmů každého z rodičů a nezletilého, je nutno jmenovat nezletilému kolizního opatrovníka.
5. Podle § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemůže-li dítě z důvodů střetu zájmů zastoupit žádný z rodičů, jmenuje soud dítěti opatrovníka. Opatrovníkem s ohledem na povahu sporu se zpravidla jmenuje orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí. Ústavní soud proto usnesením rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Usnesením ze dne 14. 2. 2023, č. j.
, Ústavní soud ustanovil opatrovníkem nezletilému Úřad městské části Praha 4, neboť ústavní stížností bylo napadeno rozhodnutí, jehož závěry se dotýkají konkrétních zájmů nezletilého, který má v řízení postavení vedlejšího účastníka. IV.
Vyjádření k věci
8. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od obvodního soudu spis a dále vyjádření městského soudu a opatrovníka nezletilého.
9. Městský soud odkázal na odůvodnění rozsudku. Zopakoval, že v době jeho rozhodování bylo nezletilému již 16 let, studoval soukromou školu se školným ve výši 24 000 Kč ročně a hrál fotbal, s nímž jsou spojeny další výdaje. Výše výživného odpovídá výši finanční částky, kterou stěžovatel nezletilému na výživné již poskytoval, se započtením školného a kapesného. K tomu městský soud dodal, že stěžovatel se nevyjádřil k odvolání matky, k odvolacímu jednání se on ani jeho právní zástupkyně nedostavili a souhlasili s tím, aby bylo rozhodnuto v nepřítomnosti stěžovatele.
10. Opatrovník nezletilého považuje napadené rozhodnutí o výživném za správné a v zájmu nezletilého. Současně poukázal na výslech stěžovatele před obvodním soudem, v němž stěžovatel fakticky uvedl, že se pohybuje zcela mimo oficiální systém právních vztahů, není jasné, kde vlastně bydlí (podle svého prohlášení bezplatně), pracuje pouze brigádně bez jakéhokoliv právního podkladu a svůj příjem pouze tvrdí, nijak jej nedokládá. Faktický příjem stěžovatele nelze zjistit ani ověřit. Vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatele i jeho proklamované fyzické zdatnosti je zřejmé, že je v jeho možnostech zajistit si adekvátní práci a s tím spojený příjem.
11. Ústavní soud vyzval k vyjádření i matku nezletilého, neboť byla účastnicí řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, a v řízení o ústavní stížnosti jí tak příslušelo postavení vedlejšího účastníka; zároveň ji poučil o právu vzdát se tohoto postavení, jakož i o tom, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě prostřednictvím advokáta, bude se mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdala. Matka Ústavní soud uvědomila o tom, že podala žádost k České advokátní komoře na určení advokáta, a současně požádala o prodloužení lhůty k vyjádření, která jí byla k jejím dalším žádostem opakovaně prodlužována. Ve svém posledním sdělení matka uvedla, že jí advokát určen nebyl, a že je proto nucena vzdát se práva vyjádřit se k ústavní stížnosti. S ohledem na uvedené Ústavní soud s matkou již dále ve věci nejednal.
12. Obdržená vyjádření Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten se v ní vymezil proti některým tvrzením opatrovníka a zdůraznil, že podstatou ústavní stížnosti je skutečnost, že městský soud mu uložil vyživovací povinnost ve výši, kterou není schopen hradit. Městský soud zároveň rozhodl v situaci, kdy měl zjištěno, jak nízké jsou stěžovatelovy příjmy a jaké má stěžovatel dluhy. Stěžovatel se ztotožňuje s výší výživného, která mu byla stanovena obvodním soudem.
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a poté, co se seznámil též s vyžádaným spisem a výše rekapitulovanými vyjádřeními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
14. Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (§ 913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Podle § 915 odst. 1 občanského zákoníku má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. např. nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 756/16
(N 114/81 SbNU 785); všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby povinné k výživě a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je ovšem povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného, pohybovala; v opačném případě se jeho rozhodnutí stává nepřezkoumatelným [např. nález ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 1836/13
(N 24/72 SbNU 275)].
16. Existence řádného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí je základním předpokladem přezkumu ústavní konformity právního názoru obecného soudu, a současně podmínkou řádně vedeného soudního řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak Ústavní soud ustáleně uvádí, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, upraveným v § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
17. Z odůvodnění soudního rozhodnutí rovněž musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, jež lze podřadit pod porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1356/16
(N 170/82 SbNU 647)].
18. Požadavek dodržení zákonem stanoveného procesního postupu a náležitého odůvodnění rozhodnutí je přitom o to naléhavější, dospěje-li odvolací soud k odlišnému závěru než soud nalézací. V takovém případě, má-li odvolací soud za to, že z důkazů provedených nalézacím soudem lze dospět k jiným skutkovým zjištěním, má podle § 213 odst. 2 občanského soudního řádu povinnost provedené důkazy v odvolacím řízení zopakovat.
19. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nedostojí výše uvedeným požadavkům.
20. Městský soud při úvaze o výši (tzv. potenciálního) měsíčního příjmu stěžovatele vycházel zejména z částek, které podle zjištění obvodního soudu stěžovatel nezletilému poskytoval, a dále přihlédl i "k nezbytným nákladům souvisejícím s uspokojování[m] jeho základních životních potřeb" (srov. bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku). Tento závěr má však podle Ústavního soudu nesprávné jak východisko, tak způsob, kterým k němu městský soud dospěl.
21. Východisko městského soudu je v prvé řadě v rozporu s § 915 odst. 1 občanského zákoníku. Z něho vyplývá, že soud je při určení výživného pro nezletilé dítě povinen zjistit životní úroveň rodičů, přičemž platí, že hledisko zásadně shodné životní úrovně rodičů i dítěte, jak je zmíněno výše, předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Z napadeného rozsudku je v tomto ohledu zřejmé pouze to, že městský soud vycházel pouze ze současných odůvodněných potřeb nezletilého, životní úrovní stěžovatele se nezabýval. Stejně tak nijak nevymezil, jaké konkrétní náklady nezbytné na uspokojování základních životních potřeb, k nimž podle svých slov přihlížel, považoval u stěžovatele za zjištěné; pouze v obecnosti konstatoval předpoklad jejich existence.
22. Městský soud uvedl, že na rozdíl od obvodního soudu nevycházel ze stěžovatelem tvrzeného příjmu ve výši 20 000 Kč měsíčně, nýbrž z potenciálně dosahovaného příjmu "přesahujícího 25 000 Kč měsíčně". Takovéto vymezení je podle Ústavního soudu jednak nepodložené, ale též zcela neurčité, neboť z něho nelze dovodit, jakou konkrétní částku městský soud považoval za příjem stěžovatele, z něhož při rozhodování vycházel. Mínil-li přitom skutečně vycházet z tzv. potenciálního příjmu (což bylo vzhledem k okolnostem věci zcela namístě), bylo jeho povinností v prvé řadě provést dokazování ke zjištění majetkových poměrů stěžovatele a dále zkoumat, zda se stěžovatel nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či jiných příjmů, případně majetku (§ 913 odst. 2 občanského zákoníku).
Za tímto účelem soudy obvykle přistupují například k porovnání pracovních nabídek, které pro povinného rodiče přicházejí v úvahu, a to vzhledem k místu jeho bydliště, fyzickému stavu, nadání, vzdělání a pracovním zkušenostem (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2012). Městský soud však ke stanovení tzv. potenciálního příjmu stěžovatele žádné dokazování neprovedl, alespoň takový postup nevyplývá ze spisu a zejména není popsán v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
23. Pro úplnost je namístě uvést, že stěžovatelovu životní úroveň podrobněji nezjišťoval ani obvodní soud. Z odůvodnění jeho rozhodnutí (které však není napadeno ústavní stížností) vyplývá, že vycházel ze stěžovatelova tvrzení o příjmu ve výši 20 000 Kč měsíčně, přičemž dále "vzal v úvahu", že stěžovatel nezletilému platí školné a kapesné. Obvodní soud však již neozřejmil, zda jsou tyto další částky, které stěžovatel nezletilému poskytuje, již zahrnuty v částce výživného, které svým rozsudkem stanovil, či nikoliv. V tomto ohledu je nicméně podstatné, že stěžovatel proti rozhodnutí obvodního soudu nepodal odvolání, z čehož lze dovodit, že s takto stanoveným výživným souhlasil, což ostatně sám potvrdil v ústavní stížnosti i v replice.
24. Z ústavněprávního hlediska neobstojí ani způsob, jakým městský soud přistoupil k přehodnocení závěrů, k nimž dospěl obvodní soud.
25. Nejen z napadeného rozhodnutí, ale též z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že městský soud při posuzování matčina odvolání vycházel ohledně majetkových poměrů stěžovatele výhradně z důkazů provedených v nalézacím řízení. Vzhledem k tomu, že na jejich základě dospěl k odlišnému závěru o odpovídající výši výživného, než k jakému dospěl obvodní soud (neboť se po jejich zhodnocení domníval, že je namístě stanovené výživné zvýšit, resp. původní výživné snížit méně, než učinil obvodní soud), bylo jeho povinností tyto důkazy v odvolacím řízení zopakovat. To však neučinil. Ústavní soud zde připomíná zejména východisko zmíněné v bodu 18 výše a konstatuje, že popsaný postup městského soudu, který přehodnotil důkazy provedené obvodním soudem a vyvodil z nich odlišné závěry, aniž je sám zároveň zopakoval, je v rozporu s § 213 odst. 2 občanského soudního řádu, a v důsledku toho též s čl. 36 odst. 1 Listiny (viz níže bod 27).
26. K tomu Ústavní soud doplňuje, že rozsudek městského soudu je z již popsaných důvodů zatížen též vadou nepřezkoumatelnosti, neboť z jeho odůvodnění není patrný vztah mezi důkazy, z nichž při rozhodování vycházel, a skutkovým závěrem ohledně stěžovatelova příjmu (nadto zcela neurčitě vymezeného - viz výše) [k tomu srov. např. nález ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 2680/19 ].
27. Aniž by měl Ústavní soud v úmyslu jakkoliv zasahovat do volného uvážení městského soudu ohledně určení konkrétní výše výživného, uzavírá, že výše popsaná pochybení se promítají do stěžovatelova právního postavení natolik závažným způsobem, že dosahují intenzity porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, a že je proto nutno přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí. Nelze totiž opomíjet, že na základě skutkového závěru městského soudu o odlišných majetkových poměrech stěžovatele bylo jemu uložené výživné oproti prvostupňovému rozhodnutí zvýšeno podstatným způsobem, a to téměř na dvojnásobek původní částky.
28. Bez ohledu na výše uvedené Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že nemůže bez dalšího přisvědčit stěžovateli v jeho tvrzení, že výše výživného určená městským soudem je nepřiměřená. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavního přezkumu musí tuto otázku po řádném dokazování nejprve posoudit obecné soudy, resp. městský soud.
29. Ústavní soud shledal, že rozsudkem městského soudu došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnosti proto vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek zrušil. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. prosince 2023
Josef Fiala v. r. předseda senátu