Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2025 č. j. 25 Cdo 1258/2025-181 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 17 Co 160/2023-155, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a a) obce Bílovice nad Svitavou, sídlem Těsnohlídkovo náměstí 1000, Bílovice nad Svitavou, a obchodní společnosti b) Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se žalobou před Okresním soudem Brno-venkov (dále jen "okresní soud") domáhala proti vedlejší účastnici a) zaplacení 231 846 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy, která jí měla být způsobena dne 27. 7. 2018 kolem 8:00 hod. v důsledku zranění při pádu z kola. Okresní soud mezitímním rozsudkem ze dne 12. 5. 2023 č. j. 14 C 209/2021-110 rozhodl, že základ nároku stěžovatelky na náhradu újmy je dán.
3. K odvolání vedlejší účastnice a) Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že příčinou pádu stěžovatelky nebyla závada ve sjízdnosti komunikace a že vedlejší účastnice a) neporušila žádnou z povinností daných při správě komunikace.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako vadné, protože stěžovatelka nevymezila, jakou otázku hmotného či procesního práva by měl dovolací soud řešit a který z předpokladů přípustnosti má být naplněn; zároveň rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož neprokázala svá tvrzení; namítá, že nesprávně hodnotil provedené důkazy - konkrétně bezdůvodně zpochybnil závěry nezávislého znaleckého posudku Ing. Ladislava Gliera, podle něhož byl úraz způsoben vadným stavem komunikace ve vlastnictví obce, a naopak přisvědčil vyjádření Policie ČR. Odvolací soud se podle ní nevypořádal ani se svědeckou výpovědí Radima Zobala, který potvrdil nebezpečný stav vozovky.
6. Stěžovatelka dále nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl s odůvodněním, že z něj není patrné, kterou z alternativ podle § 237 občanského soudního řádu považuje za splněnou. Tvrdí, že v dovolání uvedla, že vymezená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, nebo má být posouzena odlišně, a jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemá povinnost být právně zastoupena jiným advokátem.
8. Ústavní stížnost je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pouze v části směřující proti napadenému usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady. V části proti rozsudku odvolacího soudu je nepřípustná. Odmítne-li totiž Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud je oprávněn zkoumat výhradně, zda dovolání bylo skutečně vadné či nikoliv. Nezabýval-li se totiž Nejvyšší soud v dovolacím řízení (kvazi)meritorně věcnou argumentací stěžovatele z důvodu, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, znamená to, že účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 61].
9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti pouze ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, tedy zda rozhodl o odmítnutí stěžovatelčina dovolání pro vady ústavně konformním způsobem. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Je tudíž třeba při něm respektovat mimo jiné i základní právo účastníků na soudní ochranu [srov. například nález ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09
(N 51/56 SbNU 553)]. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, jimiž však ve skutečnosti netrpí, poruší tím ústavně garantované právo dotčeného účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 3876/13
(N 113/73 SbNU 779)].
11. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka ve svém dovolání nevymezila konkrétní otázku hmotného či procesního práva, kterou by měl dovolací soud řešit, ani neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný; tyto náležitosti podle něj nelze dovodit ani z dalšího obsahu dovolání.
12. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolatel je povinen formulovat právní otázku, kterou má Nejvyšší soud řešit, a současně vysvětlit, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je naplněn a jakým způsobem (např. uvedením konkrétní rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit, nebo tvrzením, že jde o otázku dosud neřešenou). Dovolatel musí relevantní judikaturu Nejvyššího soudu výslovně označit a vyložit, v čem se od ní napadené rozhodnutí odchyluje, případně proč by ji měl dovolací soud změnit (srov. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 16). Pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu k splnění této povinnosti nepostačuje [nález ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21
(N 204/109 SbNU 198), body 27-28].
13. Ústavní soud porovnal obsah stěžovatelčina dovolání - jehož shrnutí uvedené v bodě 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu v podstatě vystihuje celý jeho text - s odůvodněním napadeného usnesení a shledal, že Nejvyšší soud postupoval při odmítnutí dovolání ústavně konformně. Z dovolání totiž nevyplývá žádná konkrétní otázka hmotného či procesního práva ani řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, a to ani při maximálně vstřícném výkladu jeho obsahu. Stěžovatelka pouze uvedla, že "vyřešená právní otázka má být posouzena jinak", aniž by specifikovala, o jakou otázku se jedná nebo od jaké judikatury se má dovolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud v této souvislosti navíc poznamenal, že toto obecné sdělení stěžovatelka patrně nesprávně vztahuje k odlišnému posouzení odvolacím soudem, avšak předpoklad odlišného právního posouzení přípustnosti směřuje k odlišnému posouzení v rámci judikatury Nejvyššího soudu. Zbývající část dovolání obsahuje pouze nesouhlas s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem a jeho skutkovými zjištěními.
14. Ani v ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva měla Nejvyššímu soudu předložit, případně kterou z těchto otázek měl Nejvyšší soud pominout či svévolně posoudit. Omezila se pouze na konstatování, že "vymezená právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena dle § 237 o. s. ř.", nebo "že vyřešená právní otázka má být posouzena jinak". Bez ohledu na to, že není zřejmé, o jakou otázku má jít, první uvedené vymezení přípustnosti uvedla poprvé až v ústavní stížnosti. Její zbývající argumentace v ústavní stížnosti se týká - stejně jako v jejím dovolání - pouze nesouhlasu se skutkovými závěry a hodnocením důkazů odvolacím soudem; proti jeho rozsudku však není ústavní stížnost přípustná (viz bod 8 výše), a proto se jí Ústavní soud nemohl zabývat.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu