Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, se sídlem Šmeralova 272/22, Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. července 2024 sp. zn. 15 To 54/2024 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 7. června 2024 č. j. VZV 30/2023-1374, za účasti Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 2 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 39 Listiny, čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7 odst. 1 Úmluvy, čl. 13 Úmluvy, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin porušení mezinárodních sankcí podle § 410 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku. Jelikož se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zajistit výnos z trestné činnosti, zajistily jeho náhradní hodnotu podle § 79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád"). Náhradní hodnotu představovaly především cenné papíry (akcie, podílové listy) a peněžní prostředky na investičním účtu. Stěžovatel požádal dne 2. 5. 2024 Vrchní státní zastupitelství v Praze, aby mu povolilo úkon s peněžními prostředky, které se v současnosti nacházejí na zajištěném investičním účtu, a to za účelem úhrady nákladů jeho obhajoby a za účelem zajištění života jeho rodiny. Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") napadeným usnesením podle § 79g odst. 2 věta první tr. řádu per analogiam stěžovateli nevyhovělo, neboť pro provedení takového úkonu nebyly dány důležité důvody.
3. Vrchní státní zastupitelství v napadeném usnesení poznamenalo, že v dané věci nejde o první návrh stěžovatele ve smyslu § 79g odst. 2 věta první tr. řádu; o obdobné žádosti stěžovatele již bylo orgány činnými v trestním řízení rozhodováno; ústavní stížnost stěžovatele odmítl i Ústavní soud svým usnesením ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 86/24 . Státní zástupce v napadeném usnesení vysvětlil, proč stěžovatel po zajištění uvedených finančních prostředků nezůstal finančně bezprizorní. Závěrem doplnil, že institut zajištění náhradní hodnoty podle § 79g odst. 2 tr. řádu neslouží k možnosti financovat například náklady obhajoby nebo životní styl rodiny, ale dopadá na situace, kdy je potřeba provést zásah vůči zajištěné majetkové hodnotě, aby neutrpěla škodu.
4. Následná stížnost stěžovatele ve smyslu § 141 a násl. tr. řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítnuta jako nedůvodná.
5. Stěžovatel zejména namítá, že orgány činné v trestním řízení se vůbec nevypořádaly s jím uplatněnou argumentací a vystačily si s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 3001/23 . V této souvislosti odkazuje například na nález ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 927/23 . Je nepřípustné, aby jím ovládané obchodní společnosti nebo stěžovatelova rodina byly jakkoli nuceni hradit náklady obhajoby stěžovatele. Zcela nepřípadný je rovněž argument, že osvědčí-li zákonem předvídané podmínky, může dosáhnout na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Takto poskytnutá právní pomoc by byla jen formální, neměla by "vnitřní obsah a náležitou efektivitu". Málokterý z obhájců ex offo "by měl aptitudu pro kauzu této složitosti", mimosmluvní odměna advokáta podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále též "advokátní tarif") je směšná a "ani jeden z obhájců stěžovatele by neměl zájem podle mimosmluvní odměny kauzu stěžovatele řešit".
6. S pochybeními státního zástupce se nevypořádal ani vrchní soud. Stěžovatel nerozumí tomu, proč by povolením vyčerpat určitou část finančních prostředků měl být jakkoliv ohrožen účel a smysl institutu zajištění. Orgány činné v trestním řízení se nevypořádaly s nutností rovnováhy mezi veřejným zájmem na potírání trestné činnosti a zájmem stěžovatelovy rodiny, přičemž odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 2023 ve věci Narbutas proti Litvě, stížnost č. 14139/21. Odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci rozsudku ze dne 7. 11. 2019 ve věci Apostolovi proti Bulharsku, stížnost č. 32644/09. Orgány činné v trestním řízení se neujistily, zda stěžovateli nezpůsobí větší škodu, než která je nezbytně nutná (nenastolily rozumnou rovnováhu mezi zájmem stěžovatele a veřejným zájmem). Zajištění majetku trvá více než rok. Uložené zajištění ve svém důsledku představuje trest, který mu byl uložen bez rozhodnutí soudu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
9. Stěžovatel toliko opakuje již uplatněné argumenty, s nimiž se ovšem orgány činné v trestním řízení vypořádaly. S celou řadou z nich se vypořádal i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3001/23
. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 927/23 proto neobstojí.
10. Orgány činné v trestním řízení v napadených rozhodnutích podrobně popsaly majetkové poměry stěžovatele a jeho nejbližší rodiny. Podle Ústavního soudu není nepřiměřené, že s ohledem na rozsah stěžovatelova nezajištěného majetku (a majetku, který spravuje stěžovatelova nejbližší rodina), orgány činné v trestním řízení uzavřely, že výdaje na běžný život rodiny i výdaje na obhajobu může stěžovatel hradit z jiných zdrojů (srov. hotely stěžovatele v Rakousku) a může mu finančně pomoci i jeho rodina.
11. Stěžovatelův odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Narbutas proti Litvě není případný. V nyní posuzované věci orgány činné v trestním řízení stěžovateli nezabavily všechen majetek a neomezují jej v nakládání s majetkem získaným v budoucnu. Stěžovatel má prostředky a možnost hradit náklady obhajoby a živit rodinu, přičemž není v rodině jedinou osobou se zcela dostatečným měsíčním příjmem. Obdobně není přiléhavý ani odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apostolovi proti Bulharsku, ve kterém orgány činné v trestním řízení ve svých rozhodnutích výslovně poměřovaly zájem společnosti na užití zajišťovacích institutů se zájmem stěžovatele.
12. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, že § 79g odst. 2 tr. řádu nemá sloužit k tomu, aby na jeho základě byly financovány potřeby stěžovatele, ale má sloužit k tomu, aby se v mezidobí zamezilo případnému znehodnocení zajištěného majetku. Takovou situaci však stěžovatel v ústavní stížnosti důsledně netvrdí. Již v usnesení sp. zn. I. ÚS 3001/23
Ústavní soud vysvětlil, že zajištění stěžovatelova majetku - s ohledem na jeho dočasnost a podmíněnost - nemůže být vnímáno jako trest uložený bez pravomocného rozhodnutí. Stěžovatel (zatím) o svůj majetek zjevně nepřichází, toliko je omezen v dispozici s ním.
13. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že je věcí stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, jakou stížnostní argumentaci pro účely ústavní stížnosti zvolí. Tato by však měla být vždy uvážlivá a neměla by působit pohrdavě nebo urážlivě. To Ústavní soud uvádí s ohledem na argumentaci stěžovatele, že by se již z principu nemohl spolehnout na soudem ustanoveného obhájce, neboť tento by stěžovatelův případ nezvládl a stěžovatelovi advokáti by nemohli pracovat jen za "směšnou" odměnu určenou podle advokátního tarifu. Je třeba připomenout nejen zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ale rovněž usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996, č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky. Advokátovi nepřísluší hodnotit kvalitu práce svých kolegů, natož paušalizovat a povyšovat se nad své kolegy poskytující právní služby ex offo.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu