Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného PhDr. Mgr. Martinem Krahulíkem, advokátem, se sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2023, č. j. 3 Tdo 464/2023-1331, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2022, sp. zn. 9 To 402/2022, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12. 9. 2022, sp. zn. 3 T 12/2022, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle obvodního soudu s dalším obžalovaným dopustil, stručně řečeno, tak, že pod záminkou, že jsou policisté, vstoupili do bytu poškozeného, kterého napadli údery pistolemi a donutili jej pod pohrůžkou násilím otevřít trezor, z něhož vzali legálně drženou zbraň a další předměty. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. V dané věci šlo již o druhý rozsudek, neboť první rozsudek obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") na základě odvolání obžalovaných zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k novému rozhodnutí.
2. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí svědků, údajů z telekomunikačního provozu, kamerových záznamů a audionahrávky z prostorového odposlechu pořizovaného v dobu činu v bytě poškozeného (v souvislosti s jinou trestní věcí) postupem podle § 158d odst. 3 trestního řádu. Výpisy z uskutečněného telekomunikačního provozu nejen ze dne spáchání činu, ale také ze dnů před činem dokládají, že obžalovaní byli v inkriminované dny v kontaktu. Před příjezdem obžalovaných do míst poblíž bydliště poškozeného ustával pravidelně provoz jejich mobilních telefonů, zatímco zařízení eCall ve vozidle jednoho z obžalovaných se stále připojovalo k síti mobilních operátorů a nepřestávalo tak mapovat trasu, popsaný vzorec logování telefonů obžalovaných prokazatelně končí po spáchání činu. Obvodní soud informace o pohybu vozidla jednoho z obžalovaných provázal s obsahem záznamů z městského kamerového systému, které současně časově propojil. Stejně propojil a posoudil i zvukový záznam prostorového odposlechu z bytu poškozeného, z jehož znaleckého zkoumání vyplynula pravděpodobná identifikace obžalovaných. Všechny tyto údaje obvodní soud provázal s obsahem výpovědí svědků a poškozeného.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu městský soud napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu a sám stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle názoru městského soudu skutková zjištění obvodního soudu jsou správná, mají oporu v provedeném dokazování a obvodní soud se podrobně a výstižně vypořádal s námitkami obžalovaných a předchozími výtkami odvolacího soudu. Správnou byla shledána i právní kvalifikace.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelem uplatněné námitky neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů. Nad rámec uplatněných námitek Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí žádnými vadami v hodnocení provedených důkazů.
5. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Stěžovatel namítá, že soudy postupovaly nesprávně při provádění dokazování a nevypořádaly se řádně s jeho námitkami. Obvodní soud se ve svém rozsudku zaměřil primárně na interpretaci důkazů svědčících v neprospěch stěžovatele a nevzal v potaz argumentaci stěžovatele, která vyvrací skutkové závěry soudu.
7. Porušení principu presumpce neviny se soudy měly dopustit akceptací nepoužitelných a nezákonných důkazů, které se týkají jiné trestní věci. Konkrétně se jednalo o svědecké výpovědi ohledně jiné údajné trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel zadržen a trestně stíhán. Stěžovatel je toho názoru, že se jednalo o procesně nepoužitelné a nerelevantní důkazy.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Jelikož stěžovatel zčásti uplatnil právě takové námitky, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem. Jeho úkolem naopak není, aby důkazy znovu reprodukoval, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Žádné takové kvalifikované pochybení Ústavní soud neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje jím preferované hodnocení dílčích aspektů některých důkazů, aniž by se věnoval jejich celkovému souhrnu a komplexnímu hodnocení, které soudy v dané věci provedly. S obhajobou (a to nejen stěžovatelovou) se soudy podrobně vypořádaly, poukázat lze zejména na obsáhlou argumentaci obvodního soudu v bodech 56 až 66 jeho rozsudku. Odvolací soud se stěžovatelovými námitkami zabýval a srozumitelně vysvětlil, proč je shledal nedůvodnými (viz body 19 až 30 rozsudku městského soudu). Stěžovatelův obecný nesouhlas s jejich pečlivě odůvodněnou argumentací nečiní napadená rozhodnutí protiústavními.
12. Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti nemůže být ani skutečnost, že soudy zaměřily část dokazování na jinou stěžovatelovu trestnou činnost, kterou se soud (podle vlastního vyjádření) zabýval pro dokreslení kontextu projednávané trestné činnosti (kvůli obecné možnosti obstarání prostředků k jejímu páchání, kontextu zadržení stěžovatele apod.). Takový postup sám o sobě nezakládá porušení práv obžalovaného. Ani případné nadbytečné dokazování nepředstavuje porušení ústavních práv, které by mělo vést ke zrušení odsuzujícího rozhodnutí.
Nadbytečnost přitom nelze hodnotit ex post, neboť soudy často relevanci určitého důkazu zjistí až jeho provedením. Podle § 89 odst. 2 trestního řádu může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Obvodní soud na několika místech rozsudku (např. bod 67 nebo 72) výslovně uvedl, že nehodnotí vinu obžalovaných u dalších skutků a že o ní bude následně rozhodnuto v jiném řízení. Z toho je zřejmé, že neporušil princip presumpce neviny. Jakkoliv nelze vyloučit, že tím ztížil obhajobu v jiné trestní věci, nelze to považovat za vadu v tomto řízení, s touto skutečností se budou muset případně vypořádat soudy rozhodující o vině v dotyčné trestní věci.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu