USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2023 o dovoláních, která podali obvinění P. K., nar. XY, trvale bytem XY, a J. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 9 To 402/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 12/2022 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných P. K. a J. B. odmítají.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 9. 2022, sp. zn. 3 T 12/2022, byli uznáni vinnými obviněný P. K. jednak v bodě 1 zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, jednak v bodě 1 přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 trestního zákoníku a jednak v bodech 1 a 2 přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a obviněný J. B. jednak zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 trestního zákoníku a jednak přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl obviněný P. K. podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému J. B. byl podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. 9 To 402/2022, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve vztahu k oběma obviněným pouze ve výrocích o trestech a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému P. K. podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a obviněnému J. B. podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními obvinění P. K. i J. B.
4. Obviněný P. K. uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Namítl, že v předmětném řízení byly zásadním způsobem porušeny, což vyvolává nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jedná se zejména o zásadu ne bis in idem a zásadu volného hodnocení důkazů. V daném případě existuje celá řada důvodných pochybností o tom, že trestný čin spáchal, provedené důkazy jsou často protichůdné a v celé řadě případů jeho vinu vyvracejí. Poukázal na to, že podle znalkyně z odvětví fonoskopie hlas na nahrávce není pravděpodobně totožný s jeho hlasem. Další pochybnosti o jeho vině vyplývají z výpovědi svědka T. a kamerového záznamu z ulice XY. Svědek vypověděl, že do domu vpouštěl osobu v tričku. Tím je podle obviněného třeba rozumět tričko s krátkým rukávem, jak odpovídá i kamerovému záznamu. Obviněný je ovšem na pažích silně tetován, což by svědek zcela jistě nemohl přehlédnout. Obviněný nesouhlasí ani s tím, jak soudy vyhodnotily sledování a záznamy telekomunikačního provozu jeho mobilního telefonu a jím užívaného vozidla, které podle něj nesvědčí o tom, že by si tipoval místo činu a že by se zde pohyboval. Za pouhou spekulaci označil závěr, podle něhož byl v rozhodnou dobu na místě činu. Není totiž průkazné, že tam, kde se nachází vozidlo, se musí nacházet i jeho uživatel. Není zřejmé, zda vozidlo někomu půjčil, či ho sám řídil. Obviněný dále namítl, že jej jako pachatele nepoznal poškozený ani svědkyně při rekognici, a pachatele nedokázali popsat ani další svědci. Jediný, kdo jej identifikoval jako osobu, kterou viděl tři dny před činem, byl svědek Z., který tak ovšem učinil až po deseti měsících, ačkoliv týden po činu byl schopen popsat tuto osobu pouze obecnými znaky. Navíc v den, který svědek označil, byl obviněný prokazatelně ve Žďáru nad Sázavou. Ani z analýzy DNA nevyplynulo, že by byl na místě činu. Konečně zbraň, kterou měl pachatel v době činu a kterou identifikoval poškozený, obviněný zakoupil až pět měsíců po činu.
5. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu a § 265l odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 9 To 402/2022, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 9. 2022, sp. zn. 3 T 12/2022, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k novému projednání a rozhodnutí.
6. Obviněný J. B. opřel své dovolání o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Namítl, že odvolací soud se přesvědčivě nevypořádal s celou řadou podstatných námitek uváděných již v odvolání. Hodnocení důkazů provedené v napadeném rozsudku považuje obviněný za nepřesvědčivé. Výpovědi poškozeného S. nebyl věnován dostatečný prostor a její význam byl bagatelizován, zatímco rekonstrukci údajného pohybu obviněného byl naopak věnován prostor zcela neadekvátní, ačkoli sledování prokazuje pouze skutečnost, že obviněný se několikrát vyskytl v lokalitě Praha – Letná. Obviněný nesouhlasí ani s tím, jak soudy hodnotily výpovědi svědkyň H. a K., které svědčily v jeho prospěch. Obviněný dále prezentoval vlastní hodnocení provedených důkazů, kdy zdůraznil, že při domovní prohlídce nebyly nalezeny žádné věci, které by náležely poškozenému, a u poškozeného v bytě nebyly zajištěny žádné stopy patřící obviněnému. Poškozený během hlavního líčení zcela přesvědčivě trval na tom, že pachatel měl černé vlasy, ačkoliv obviněný má již mnoho let hlavu oholenou. Závěry znaleckého posudku z odvětví fonoskopie rozhodně nelze vnímat jako nezvratný důkaz prokazující, že na nahrávce je zachycen právě obviněný. Z kamerového záznamu vůbec není možné identifikovat osoby vstupující do domu, resp. osoby přicházející po chodníku. Dále namítl, že zcela nesprávný je i výrok o uděleném trestu. Obviněný byl odsouzen za skutek, kterého se nedopustil, při kterém vznikla jen velice nízká finanční škoda a poškozený se ani nepřihlásil o její kompenzaci, a u poškozeného nedošlo k žádným závažným zdravotním následkům v důsledku útoku na jeho osobu. Udělený trest ve výši tří let odnětí svobody je zcela nehumánní a vůbec neodpovídá principům, na kterých stojí trestní zákoník. Vzhledem k tomu, že obviněný nespáchal zločin loupeže, nemohl se dopustit ani zbývajících dvou trestných činů, tedy přečinu porušování domovní svobody a přečinu nedovoleného ozbrojování. Napadl i postup soudu, který aproboval výslech svědka G. a manželů D., vystupujících v jiné trestní věci, ačkoliv jejich výpověď nebyla pro věc nijak relevantní, a proto soud nebyl oprávněn vyvozovat z nich jakékoliv závěry.
7. V zákonné lhůtě obviněný J. B. dovolání doplnil. Zopakoval, že z provedených důkazů lze sice dovodit, že se mohl pohybovat v lokalitě Letná v době, kdy došlo k útoku na poškozeného, nebylo však jakkoli prokázáno, že by se nacházel v budově, kde je umístěn byt poškozeného. Poškozený jej v rámci jejich setkání u soudu vůbec neidentifikoval, přestože měl s pachateli strávit desítky minut času o samotě. Obviněného neidentifikovali ani další svědci. Výpověď svědka policisty G. považuje obviněný za zjevně zavádějící. Je podle něj zcela vyloučené, aby kriminalista v Praze poslouchal komunikaci v rámci konverzace středočeských policistů prostřednictvím vysílaček a „náhodou“ zaregistroval údajný trestný čin, ke kterému došlo v Brandýse nad Labem a propojil si to s kauzou, kterou vyšetřuje v Praze.
8. Obviněný J. B. proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 9 To 402/2022, v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst. 1 trestního řádu, event. aby jej podle § 265m trestního řádu zprostil obžaloby ze zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku.
9. Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že žádný z dovolatelů neuvádí námitky, které by alespoň formálně odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Žádné z dovolání neobsahuje námitky, kterými by některý z podatelů vytýkal nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků trestných činů, kterými byli uznáni vinnými, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Dovolatelé nevytýkají, že by skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině byl nesprávně právně posouzen, ale tvrdí že se tohoto skutku vůbec nedopustili. Tyto námitky tedy směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a vůbec se netýkají nesprávné aplikace hmotného práva. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu neodpovídají ani námitky obviněného B. týkající se výroku o trestu. Námitky směřující toliko proti přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a uložený v rámci zákonné trestní sazby, nelze vznášet ani v rámci dovolateli neuplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oba dovolatelé fakticky nevytýkají existenci zjevného (podle dřívější judikaturou používané terminologie extrémního) rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ale domáhají se pouze toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným, jejich představím odpovídajícím způsobem. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soud hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představě obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů. Bezpředmětné jsou podle názoru státního zástupce námitky obviněného B. týkající se údajně vadného procesního postupu při výslechu svědků D. soudem, jelikož se nevztahují k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ale jiné trestné činnosti, ze které jsou dovolatelé podezřelí. Za zcela nejasnou považuje státní zástupce zmínka obviněného K. o porušení zásady ne bis in idem. Dovolatel totiž ani v náznaku nevznáší nějakou námitku, ze které by vyplývalo, že byl postižen dvakrát pro týž skutek.
10. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
11. Obviněný P. K. v replice k vyjádření státního zástupce uvedl, že se zřejmě nevyjádřil dostatečně jasně při vytknutí vad, které naplňují důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, přesto napadeným rozhodnutím vytýkal extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, existenci opomenutých důkazů i důkazy opatřené v rozporu s procesními předpisy. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněný uvedl,
že chybné právní posouzení vyplývá z nesprávných skutkových zjištění, která vychází pouze z nepřímých důkazů o pohybu mobilního telefonu a znaleckého posudku, který však dopadá na odsouzeného pouze v rovině určité pravděpodobnosti.
12. Obvinění P. K. i J. B. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
14. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které se dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.
ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.
ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
16. Obvinění P. K. ani J. B. v dovoláních nevytýkali žádné z uvedených vad důkazního řízení zasahujících do jejich práva na spravedlivý proces. Nenamítali extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, opomenuté důkazy ani skutečnost, že by důkazy byly získány procesně nepřípustných způsobem. Jejich námitky ve skutečnosti nepřesahovaly prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, když se tímto způsobem snažili prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů i na význam jednotlivých důkazů v souvislosti s ostatními provedenými důkazy ve snaze dosáhnout odlišných skutkových závěrů, než ke kterým dospěly soudy. Výhrady
obviněných směřující proti skutkovému podkladu napadených rozhodnutí tudíž neodpovídaly deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a nemohly založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
17. Nad její rámec dovolací soud uvádí, že jejich námitky jsou navíc opakováním obhajoby uplatňované od počátku trestního stíhání. Stejné výhrady uplatnili již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly, proto lze na příslušné pasáže napadených rozhodnutí v podrobnostech odkázat. Obvinění byli usvědčeni řadou provedených důkazů, jež se vzájemně podporují a vylučují obhajobu obviněných. Jedná se zejména o svědeckou výpověď poškozeného, záznamy telekomunikačního provozu jak mobilních telefonů obviněných, tak systému eCall vozidla XY, které v uvedené době užíval obviněný K., zvukový záznam prostorového odposlechu z bytu poškozeného v době spáchání trestného činu vůči jeho osobě, záznamy kamer MKDS, či výpovědi svědků T. a Z. Napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 7 netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
19. Obviněný P. K. v dovolání neuvedl žádné výhrady proti právnímu posouzení soudy zjištěného skutku jakožto zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Veškeré jeho námitky směřovaly ke zpochybnění skutkových zjištění učiněných soudy. To je ostatně patrné i z jeho repliky k vyjádření státního zástupce, kde uvedl, že chybné právní posouzení skutku vyplývá z nesprávných skutkových zjištění. Za nelogickou je třeba považovat zmínku obviněného P. K. o porušení zásady ne bis in idem, která nebyla v dovolání doplněna naprosto žádnou navazující argumentací. Obdobně také obviněný J. B. založil svůj nesouhlas s právním posouzením skutku výlučně na tvrzení, že se žalovaného skutku nedopustil. Tento obviněný navíc soudům vytýkal, že uložený trest je zcela nehumánní a vůbec neodpovídá principům, na kterých stojí trestní zákoník. K tomu je třeba uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Uložení konkrétního druhu a výše trestu v rámci zákonem stanovených možností je výsledkem volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou zmíněného mimořádného opravného prostředku. Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). O takovou situaci se však v případě obviněného J. B. nejedná. Žádná z námitek obviněných v jejich dovoláních proto neodpovídala ani deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.
20. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Protože ve věci obviněných P. K. i J. B. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu]
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 22. 6. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu