8 Tdo 718/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2018 o dovolání
obviněného J. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 13 To 279/2017, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T
9/2017, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 3. 2017, sp. zn.
22 T 9/2017, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán
vinným, že
dne 13. 11. 2016 v době kolem 09.50 hod. na pozemní komunikaci č. III/33811 ve
směru od obce B. ke křižovatce s pozemní komunikací č. III/33810 řídil jízdní
soupravu složenou z traktoru tov. zn. John Deere 6420 M, a přívěsu tov. zn.
John Deere 740 A, v uvedené křižovatce v katastrálním území obce J., okres P.,
při vyjíždění z vedlejší pozemní komunikace v úmyslu projet křižovatku v přímém
směru na obec K.,
v rozporu s § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b) a § 22 odst. 1 zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů,
dostatečně nesledoval dopravní situaci, a přehlédl tak z jeho pravé strany po
hlavní pozemní komunikaci jedoucí osobní motorové vozidlo tov. zn. Renault
Megane, řidičky A. K., které najetím do její jízdní dráhy v bezprostřední
vzdálenosti nedal přednost v jízdě, v důsledku čehož došlo v prostoru
křižovatky ke střetu přední části traktoru s levou boční částí vozidla Renault,
při němž čelní závaží traktoru proniklo přes levý boční sloupek a levé boční
dveře do interiéru vozidla,
a při němž poškozená A. K. utrpěla závažná, s dalším životem neslučitelná
poranění hlavy, mozku, hrudníku a orgánů dutiny břišní – zejména tříštivé
zlomeniny klenby lební a vícečetná ložisková zhmoždění mozku, kterým
bezprostředně po nehodě na místě nehody podlehla.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně
kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr.
zákoníku a uložil mu podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v
trvání 1 roku a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařadil do věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu
uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel na dobu 5 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené I. K.,
trvale bytem L., V., F. K., trvale bytem S. n., V. a F. K., trvale bytem L.,
V., s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech
občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání,
které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne
15. 8. 2017, sp. zn. 13 To 279/2017, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal
proti němu prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Lammelové dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Stejně jako
ve svém odvolání napadl jedině výrok o trestu, a to konkrétně výrok o uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku se zařazením do
věznice s dohledem.
5. Dovolatel nejprve rekapituloval dosavadní průběh řízení, skutková
zjištění nižších soudů a zásadní úvahy, které je vedly k přijetí jejich
rozhodnutí. Poté konstatoval, že ve vztahu k druhu a výměře trestu hodnotily
oba soudy provedené důkazy naprosto nedostatečně a v extrémním rozporu s
ustanovením § 38 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Odvolacímu soudu vytkl, že se
zaměřil výhradně na negativní okolnosti daného případu a pouze okrajově a
obecně zohlednil jeho osobní poměry. V tomto ohledu zdůraznil, že je otcem tří
nezletilých dětí, o které se řádně stará, vede je k práci a zodpovědnosti. Žije
spořádaným životem. Je nejstarším členem Sboru dobrovolných hasičů, zúčastnil
se všech jeho zásahů včetně pomoci při povodních v roce 2013, spolupořádá
kulturní život v obci. Krajský soud naopak vyzdvihl fakt, že řídil těžkou
traktorovou soupravu, porušil povinnost dát přednost v jízdě a do (přehledné)
křižovatky vjel rychlostí v rozmezí 35,1 až 42,9 km/h. Účelově však přehlédl,
že když ke křižovatce přijížděl, zahájil brzdný manévr, zpomaloval a pokud by
zahájené brzdění dokončil, bezpečně by zastavil před hranicí křižovatky.
Znalecký posudek rovněž podal objektivní vysvětlení skutečnosti, proč
neregistroval vozidlo poškozené, když toto se mohlo nacházet v úseku zakrytého
výhledu. V blízkosti křižovatky pak stála autobusová zastávka. Soudy tedy při
ukládání trestu pominuly, že se z jeho strany nejednalo o žádnou hazardérskou,
agresivní jízdu, jízdu pod vlivem alkoholu či úmyslné jednání. Jen okrajově pak
zohlednily, že najezdí mnohonásobně více kilometrů než běžný řidič, má v kartě
řidiče pouze jeden přestupek z roku 2000, stejně jako skutečnost, že se svými
charakterovými vlastnostmi si svou vinu ponese celý život. Naopak zcela
nesprávně hodnotily jeho předchozí trestnou činnost, která je diametrálně
odlišná, přesto byl paušálně označen za osobu mající sklony k páchání trestné
činnosti.
6. Obviněný dále namítl, že krajský ani okresní soud se dostatečným
způsobem nezabývaly jeho osobními poměry a důsledky trestu, včetně negativních
dopadů na jeho děti. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být
nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí,
ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy,
správními nebo zákonodárnými orgány. Stejné principy jsou přitom zdůrazňovány i
v rozhodování Ústavního soudu. V konkrétním případě se již projevil negativní
dopad ukládaného nepodmíněného trestu odnětí svobody na jeho nezletilé děti, a
to zejména na jeho nejmladšího syna, který dochází na psychologická sezení.
Žádné řádné dokazování však soudy v tomto směru nevedly. Dostatečně se
nevypořádaly ani se všemi polehčujícími okolnostmi a ni s otázkou
proporcionality mezi jeho vinou a ukládaným trestem, tedy s principem
proporcionality trestu ve smyslu § 38 odst. 1 tr. zákoníku a subsidiarity
přísnější trestní sankce podle § 38 odst. 2 tr. zákoníku. Ani jeden ze soudů
řádně neodůvodnil, z jakého důvodu převážila škodlivost jeho jednání nad
důsledkem uložené sankce v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody a proč
není možné dosáhnout účelu trestu méně citelným postihem. Znění obou výše
zmíněných zákonných ustanovení pak obviněný citoval a doplnil, že přiměřenost
trestní sankce, tj. proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před
pachatelem trestného činu a zásahem do jeho základních práv uložením trestní
sankce, má ústavněprávní povahu.
7. Dovolatel rovněž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017,
sp. zn. II. ÚS 2027/17, který uzavřel, že každé uložení trestu musí přísně
sledovat a respektovat principy proporcionality a ultima ratio (subsidiarity
trestní sankce). Současná právní úprava nepřipouští ukládání takových postihů,
které by před účelem trestu jako spravedlivé sankce za spáchaný čin
upřednostňovaly účel preventivní, výchovný, zábranný apod. Jinými slovy princip
proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní
hranice trestní sazby. Váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto
rozmezí zachovávaly maximum trestat podobné případy podobně a rozdílné
rozdílně. Vybočením z principu proporcionality při sledování jiných účelů a
cílů – typicky ukládáním exemplárních trestů anebo jiným nepřiměřeným zostřením
represe – ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo
na spravedlivý proces. Co je však nejdůležitější, křiví cit pro spravedlnost ve
společnosti. Poté dovolatel připomněl obdobné případy dopravních nehod, při
nichž zemřely dokonce dvě osoby s tím, že třetí byla zraněna, a přesto byly
jejich pachatelům uloženy podmíněné tresty odnětí svobody. Své úvahy uzavřel
konstatováním, že rozhodnutím soudů v této věci bylo porušeno jeho právo na
spravedlivý proces, předvídatelnost soudních rozhodnutí a rovnost před zákonem.
Přiměřeným by podle jeho názoru byl trest podmíněný.
8. Na základě výše uvedených skutečností dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 13 To 279/2017, a rozsudek Okresního
soudu v Pardubicích ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 22 T 9/2017, a věc vrátil k
novému řízení a rozhodnutí.
9. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Shrnul, že dovolatel v podstatě namítal nepřiměřenost
nepodmíněně uloženého trestu odnětí svobody, a s odkazem na judikaturu
Nejvyššího a Ústavního soudu konstatoval, že daná otázka žádnému z dovolacích
důvodů neodpovídá. Vyslovil ovšem názor, že dovolací soud se přiměřeností
uloženého trestu může zabývat mimo dovolací důvody, a to v případech
výjimečných svou nespravedlností.
10. Státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, v němž soud připustil zrušení konkrétního
nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení, avšak jen výjimečně a mimo dovolací
důvody, „pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným,
zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným“. V judikované věci se jednalo o otázku,
zda má být matce tří týraných nezletilých dětí ukládán nepodmíněný trest odnětí
svobody, když na svobodě bude mít lepší šanci „získat potřebný náhled, uvědomit
si, v čem spočívá její role matky, odpovědnost za řádnou výchovu a vývoj dětí“.
Uložený trest neobstál v testu proporcionality. Ovšem i v naposled citované
judikované věci Nejvyšší soud uznával autoritu svého předchozího rozhodnutí č.
22/2003 Sb.
11. Judikovaná věc je velmi specifická a je patrno, že obdobné
rozhodnutí by bylo možno učinit opět jen za obdobně specifických podmínek. Tyto
podmínky následně Nejvyšší soud vymezil v bodu 32. svého usnesení ze dne 11. 1.
2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 (publikovaném z jiných důvodů pod č. 37/2017),
takto: „Zásah dovolacího soudu by za takové situace přicházel v úvahu toliko
výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s
povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by
byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013,
usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016)“. Státní zástupce
připomněl i další rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud argumentoval podobně.
Například v usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, konstatoval
ústavněprávní povahu zásady přiměřenosti trestních sankcí s tím, že je v
případě „uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody třeba zkoumat, zda zásah
do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě
proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku,
který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu,
které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v
demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout
mírnějšími prostředky“.
12. Státní zástupce se poté zaměřil na již citované usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, což byl jediný případ, kdy
dovolací soud shledal důvody k mimořádné nápravě přiměřenosti trestu. Tuto věc
následně porovnal s posuzovaným případem a shledal, že toto porovnání vyznívá
nakonec ve prospěch dovolatele. V jeho prospěch zohlednil skutečnost, že byl
uznán vinným pouze pro nedbalostní přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1, 2 tr. zákoníku, kdežto v judikované věci byla obviněná uznána vinnou
pro zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr.
zákoníku, tedy pro úmyslný trestný čin s vyšší trestní sazbou. Také forma
zacházení obviněné se svými dětmi nasvědčovala jejím výraznému sociálnímu
narušení.
13. Pro podmínečný odklad výkonu trestu odnětí svobody, který byl v
judikované věci uložen obviněné v trvání tří let, považoval Nejvyšší soud za
rozhodné skutečnosti, že děti měly ke své matce nadále pozitivní vztah, který
by byl jejím pobytem ve věznici narušen, a že pobyt ve věznici by neučinil z
obviněné lepší matku – nezískala by potřebný náhled na roli matky. Nadto měla
obviněná zájem o poskytnutí psychologického poradenství, aby „měla možnost
korigovat své představy o výchově s odborníkem“. Pokud citovaný judikát
vymezuje onu jemnou hranici mezi důvody pro uložení podmíněného či
nepodmíněného trestu odnětí svobody za trestný čin týrání svěřené osoby podle §
198 trestního zákoníku, lze ji snad vyjádřit jako zásadu, že nepodmíněný trest
by neměl zmařit reálnou naději na znovuvybudování či uchování dobrého vztahu
mezi rodiči a týranými dětmi. V judikované věci se jednalo o dvě malé děti s
pozitivním vztahem k matce, která byla ochotna na sobě pracovat – zlepšit své
výchovné dovednosti.
14. Podle státního zástupce dovolatel zcela zjevně nijak sociálně
narušen není. Jedná se o zaměstnaného muže s kladným hodnocením ze strany
zaměstnavatele i obce, v níž žije. Jeho vztah ke třem vlastním nezletilým dětem
je svou podstatou mnohem pozitivnější než vztah obviněné v judikované věci –
nic nenasvědčuje tomu, že by jim snad v minulosti nějak ubližoval. Jestliže v
judikované věci existoval natolik silný zájem na zachování vztahu k dětem v
případě pachatelky úmyslného trestného činu zaměřeného právě proti těmto dětem,
že bylo shledáno porušení zásady proporcionality uložením nepodmíněného trestu
odnětí svobody, tím spíše lze dovodit porušení zásady proporcionality u
dovolatele, který je osobou v podstatě (vyjma přestupku a trestného činu v
minulosti) zcela zachovalou, dopustil se jen trestného činu nedbalostního a
podle trestní sazby méně závažného, ke svému jednání se kajícně doznal a bez
pochyb jej litoval. Státní zástupce proto shodně s dovolatelem konstatoval, že
se z jeho strany nejednalo o hazardní jízdu, ale o pouhé přehlédnutí vozidla
poškozené.
15. Dále státní zástupce uvedl, že v této trestní věci navrhoval okresní
státní zástupce ve své závěrečné řeči trest odnětí svobody podmíněně odložený
na dobu 4 až 4,5 let, zatímco krajský státní zástupce navrhoval alespoň
zmírnění trestu zákazu činnosti. Těmto návrhům veřejné žaloby soudy nevyhověly.
Podle státního zástupce nic nebránilo podmíněnému odkladu výkonu trestu odnětí
svobody. Pochybnosti měl i o délce trestu zákazu činnosti, když bezprostřední a
jedinou příčinou nehody byla chvilková nepozornost obviněného, k níž se plně
doznal. V závěru svého vyjádření proto vyslovil přesvědčení, že právě v
dovolatelově věci opět nastaly ony výjimečné okolnosti, které ve shora citované
věci pod sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 vedly Nejvyšší soud ke zrušení pravomocného
výroku o trestu pro pouhé porušení zásady proporcionality, aniž by se dovolací
soud opřel o některý z dovolacích důvodů.
16. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i
částečně rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu, zrušil, aby podle § 265k
odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
17. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou
na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 21. 6.
2018). Případnou repliku obviněného již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí
neobdržel.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání do výroku o trestu je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím
obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné
lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též
všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným
uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných
ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje
Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či
jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě
nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou
stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud
naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení
skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov.
usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn.
III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.).
21. Z uvedeného je zřejmé, že argumentace obviněného se zcela míjí se
zákonným rozsahem prvního z uplatněných dovolacích důvodů. Jejím
prostřednictvím je totiž namítáno „extrémně nepřiměřené hodnocení důkazů“. Daná
výhrada je již sama o sobě zásadně nepodřaditelná pod citované zákonné
ustanovení. V tomto případě se navíc vůbec nevztahuje k právnímu posouzení
skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákolníku,
nýbrž směřuje pouze a jedině do rozhodnutí o druhu a výši uloženého trestu.
Tato otázka pak pod zmíněný dovolací důvod již za žádných okolností nespadá, o
čemž bude podrobněji pojednáno níže.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže
byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod lze uplatnit ve dvou
právě citovaných alternativách. Je ovšem potřeba zdůraznit, že ani pod jednu z
uvedených variant nespadá námitka nepřiměřenosti trestu. Zásadním je v daném
směru usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002,
publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož „Námitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v
dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř.“.
23. Lze tedy ve stručnosti zopakovat, že námitky proti druhu a výši
uloženého trestu lze uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně výhrada nepřiměřenosti uloženého trestu
nespadá ani sem ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů taxativně
vyjmenovaných v § 265b tr. ř. V posuzovaném případě soud uložil obviněnému
podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání
jednoho a půl roku se zařazením do věznice s dohledem. Dané zákonné ustanovení
přitom umožňuje pachateli přečinu usmrcení z nedbalosti uložit trest odnětí
svobody na jeden rok až šest let. Uložený trest je tudíž trestem, který zákon
(výslovně) připouští, a to dokonce trest vyměřený jen mírně nad dolní hranicí
stanovené trestní sazby. To ve svém důsledku znamená, že námitky obviněného
proti druhu uloženého trestu, resp. formě jeho výkonu nemohly naplnit zvolený
(ani jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud není v takovém případě oprávněn do
rozhodnutí nižších soudů jakkoliv zasahovat a dokonce ani takto formulované
argumenty věcně přezkoumávat.
24. Na druhou stranu je ovšem nutno připustit, že trest odnětí svobody
spojený s jeho přímým výkonem je s ohledem na všechny okolnosti tohoto
konkrétního případu i osobu dovolatele skutečně velmi přísný. Proto v podaném
dovolání obviněný namítal porušení principu proporcionality trestu podle § 38
odst. 1 tr. zákoníku a subsidiarity přísnější trestní sankce podle § 38 odst. 2
tr. zákoníku. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17 tak
mělo být výrokem o trestu porušeno jeho ústavně garantované právo na
spravedlivý proces a princip rovnosti lidí před zákonem. Také státní zástupce
se s uvedenými výhradami ztotožnil a navrhl zrušení napadených rozhodnutí mimo
dovolací důvody, přičemž dále poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. Jak obhajoba, tak státní zástupce kladli
značný důraz i na negativní důsledky, které by výkon uloženého trestu mohl mít
na tři nezletilé děti dovolatele.
25. Je nezbytné zdůraznit, že ustanovení § 38 tr. zákoníku se
bezprostředně dotýká otázky přiměřenosti trestních sankcí, proto není v
kompetenci Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přezkoumávat dodržení zde
uvedených zákonných požadavků, a to i v případě, že by soudy nižších instancí
své povinnosti v daném směru porušily. Jinak řečeno konkrétní druh a výše
uloženého trestu v rámci zákonem stanovených možností je věcí volné úvahy
soudu, do níž nelze zasahovat cestou tohoto mimořádného opravného prostředku.
Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být jedině případy zjevného zásahu do
základních práv a svobod obviněného. Ústavní soud ve stanovisku svého pléna ze
dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., k
tomu uvedl následující: „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší
soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv.
Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních
práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší
soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích
řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý
proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení
napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“.
26. V posuzovaném případě soudy nižších instancí zcela důvodně poukázaly
na některé okolnosti, jež dovolateli přitěžovaly. V prvé řadě je nedodržení
pravidla „dej přednost v jízdě“ jedním z nejzávažnějších a v praxi
nejnebezpečnějších porušení pravidel silničního provozu. To platí i v případě,
že k tomu dojde z pouhé nedbalosti, jelikož povinností každého účastníka
silničního provozu (řidiče motorového vozidla) je počínat si při vjezdu z
vedlejší pozemní komunikace na hlavní nadmíru opatrně. Zásadním faktorem pro
uložení předmětného trestu pak zcela jistě byl tragický následek (účinek)
selhání obviněného v podobě smrti poškozené. Určitou (byť vedlejší) roli hrálo
i jeho předchozí odsouzení za trestný čin jiného druhu. Naproti tomu, v zájmu
objektivního posouzení, nelze opominout řadu jiných obviněnému polehčujících
okolností (jako např. řádný život, nedbalostní zavinění, které bylo chybou z
nepozornosti, upřímná lítost). I jimi se však soudy nižších instancí podrobně
zabývaly. Po zvážení všech skutečností ve prospěch i neprospěch obviněného
Nejvyšší soud neshledal, že by soud prvního stupně (potažmo soud odvolací,
který se s jeho rozsudkem ztotožnil) uložením trestu v první pětině zákonné
trestní sazby, v nejmírnějším typu věznice podle tehdy účinného § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku, navíc s možností podmínečného propuštění po několika
měsících výkonu trestu, porušil některé z pravidel spravedlivého procesu.
Stručně řečeno – nejednalo se o trest, jenž by byl v extrémním rozporu s
povahou a závažností obviněným spáchaného trestného činu.
27. V obecné rovině nelze nesouhlasit s tím, aby obdobná jednání byla
postihována obdobně a rozdílná rozdílně. Je ovšem potřeba si uvědomit, že každý
jednotlivý případ je jiný a také, že i v rozhodování orgánů činných v trestním
řízení je základním činitelem lidský faktor (tedy že vždy rozhoduje jiná osoba
se svým specifickým náhledem na svět). Proto i případ, kdy u podobné (či
dokonce méně závažné) trestné činnosti soudy uložily přísnější trest než v jiné
trestní věci, nelze automaticky chápat jako porušení rovnosti lidí před
zákonem, je-li uložený (vyšší) trest jinak v souladu s ústavně zaručenými právy
a svobodami (srov. výše). V posuzovaném případě byl navíc stanoven trest, jenž
sice náležel k těm citelnějším, které soudy v praxi za podobná konání ukládají,
nicméně nelze říci, že by se z jejich rámce výrazným způsobem vyjímal. Je
vcelku logické, že dovolatel ve svém podání poukazoval právě na ta rozhodnutí,
v nichž soudy přistoupily pouze k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem a
trestu zákazu činnosti. Výrok o trestu v této věci však nelze označit za zcela
neočekávaný a výjimečný, který by byl projevem zvůle orgánů státní moci.
28. Pokud dovolatel poukazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
2027/17 a státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp.
zn. 8 Tdo 1561/2016, je třeba uvést, že tato rozhodnutí nejsou na posuzovaný
případ zcela přiléhavá. V obou uvedených věcech se pachatelé dopustili
podstatně závažnější trestné činnosti. Případ řešený před Nejvyšším soudem již
připomněl státní zástupce (srov. odstavce 12. a 13. tohoto usnesení, příp. str.
3 a 4 jeho vyjádření), ve stručnosti šlo o obviněnou matku, která týrala své
tři děti. Ve věci řešené Ústavním soudem se jednalo o obviněného, který řídil
vozidlo pod vlivem alkoholu a riskantní jízdou způsobil dopravní nehodu, při
níž zahynula jeho manželka a starší syn. Nepodmíněné tresty odnětí svobody tak
byly u obou obviněných zcela namístě. Na druhou stranu však bylo zřejmé, že
výkonem uložených trestů dojde k oddělení rodičů (obviněných) od jejich
nezletilých a nutno dodat, že velice malých dětí. V prvním případě obviněné
zůstaly v péči dvě nejmladší děti ve věku tří a šesti let, které měly k matce
nadále pozitivní vztah a jejich oddělením by utrpěly výrazné trauma. Taktéž (ve
druhém případě) tříletý syn obviněného byl po smrti své matky a bratra silně
fixován na svého otce, jakožto jediného z žijících nejbližších příbuzných, a
jejich oddělení by pro něj znamenalo další obrovské trauma. Přestože tedy oba
soudy argumentovaly v obecné rovině zásadou proporcionality trestu a
subsidiarity přísnější trestní sankce ve smyslu § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku,
je nepochybné, že převažujícím (ne-li jediným) důvodem pro přijetí zmiňovaných
rozhodnutí byly zájmy nezletilých dětí a nikoliv samotných obviněných. Klíčovou
byla tedy podmínka vtělená do § 38 odst. 3 tr. zákoníku a hlavně požadavky
předpisů na ochranu dětí, včetně Úmluvy o právech dítěte.
29. Dovolatel, podporovaný názorem státního zástupce, kladl rovněž
zvýšený důraz na zájmy svých tří nezletilých dětí. Jeho případ je však odlišný
od shora uvedených. Hlavní rozdíl spočívá ve věku nezletilých dětí, kdy
potomkům dovolatele bylo v době jeho nástupu do výkonu trestu odnětí svobody 9,
11 a 15 let. Byly tak na zcela jiné úrovni vývoje osobnosti a rozumové
vyspělosti než tříleté děti v obou předchozích případech. Všechny dovolatelovy
děti (včetně nejmladšího syna) již byly jistě s to pochopit důvod nepřítomnosti
otce ve společné domácnosti a nebrat jej jako ztrátu jednoho z rodičů či jejich
opuštění z jeho strany. Měly proto podstatně větší možnost i schopnosti se s
danou negativní situací vyrovnat, a to zejména když se nacházely v harmonickém
prostředí milující rodiny s matkou a babičkou pod jednou střechou. I z čistě
laického pohledu je proto zřejmé, že potomkům dovolatele nehrozila závažná
psychická újma a citová deprivace jako u dětí obviněných v popisovaných
případech. Základní práva tří nezletilých dětí H. tedy nebyla rozhodnutím soudů
narušena a určitá újma, vzniklá krátkodobým pobytem otce ve vězení, nepřevýšila
účel uloženého trestu.
30. Již mírně nad rámec dovolacího řízení nelze pominout ani časovou
souslednost po vydání usnesení soudu druhého stupně a současný stav věci. Ze
spisového materiálu totiž Nejvyšší soud zjistil, že obviněný nastoupil výkon
uloženého trestu odnětí svobody dne 31. 10. 2017 ve Vazební věznici Hradec
Králové (dovolání přitom podal až dne 4. 12. 2017 v poslední den běhu dovolací
lhůty). Dne 15. 5. 2018 byl na základě usnesení Okresního soudu v Hradci
Králové, č. j. 4 Pp 59/2018-30, podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku z výkonu tohoto
trestu podmíněně propuštěn, přičemž soud podle § 89 odst. 1 tr. zákoníku
stanovil zkušební dobu v trvání tří let. Teprve poté (dne 4. 6. 2018) Okresní
soud v Pardubicích předložil Nejvyššímu soudu spisový materiál k rozhodnutí o
dovolání, byť tak mohl učinit v dřívější době. Důvody takového postupu však
nejsou předmětem tohoto řízení. Každopádně však Nejvyšší soud nepřehlédl, že
rozhodoval již poté, co byl dovolatel z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně
propuštěn, a rovněž tato skutečnost měla určitý (byť ne rozhodující) vliv na
výsledek dovolacího řízení.
31. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) –
zcela výjimečně po věcném posouzení uplatněných námitek – Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v souladu s §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu