8 Tdo 1694/2016-51
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání
obviněného M. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, sp.
zn. 10 To 20/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 16/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 40 T
16/2014, byl obviněný M. Š. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1,
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří
let nepodmíněně. Podle § 53 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl
obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty spočívající
v propadnutí osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia 1.4, červené
barvy, a chaty v obci K., zapsané na listu vlastnictví pro katastrální území T.
u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště B. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody
poškozeným Raiffeisenbank, a. s., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, částku
74 300 Kč, Komerční bance, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, částku 30
000 Kč, pojišťovně Uniqa, a. s., se sídlem Praha 6, Evropská 136/810, částku
456 408 Kč, a to s úrokem z prodlení 8,05 % ode dne 27. 10. 2014 do zaplacení,
a poškozené pojišťovně Kooperativa, a. s., se sídlem Praha 8, Pobřežní č.
665/21, částku 43 700 Kč.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu
loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dopustil
(zestručněno) tím, že:
1/ dne 22. 11. 2011 kolem 17:40 hodin v P. v ulici M., v pobočce
Raiffeisenbank, a. s., přistoupil k pokladní přepážce, vytáhl revolver, natáhl
kohoutek, namířil ho na pokladníka, v němž tím vyvolal obavy o život a zdraví,
a se slovy „Dej mi peníze!“ ho přinutil k odkódování pokladny, z níž si vzal
veškeré bankovky, a poté pobočku opustil, přičemž odcizením peněz způsobil
Raiffeisenbank, a. s., škodu ve výši 118 100 Kč a následně pojišťovně Uniqa, a.
s., za vyplacené pojistné plnění škodu ve výši 113 099 Kč;
2/ dne 14. 12. 2011 kolem 17:30 hodin v P. v ulici N. P., v pobočce
Raiffeisenbank, a. s., přistoupil k pokladně a pod pohrůžkou použití krátké
střelné zbraně, kterou držel v levé ruce, přinutil pokladní se slovy „Nic
nezkoušej!“ a „Neposer to!“ k vydání finanční hotovosti ve výši 46 000 Kč a 125
EUR, načež odešel, a tímto jednáním způsobil Raiffeisenbank, a. s., škodu ve
výši 49 206 Kč a následně pojišťovně Uniqa, a. s, za vyplacené pojistné plnění
za způsobenou škodu ve výši 44 218 Kč;
3/ dne 20. 12. 2011 kolem 17:45 hodin v P. v ulici B., v obchodě Luigi Moda
Italiana, poté, co do prodejny vstoupil, vytáhl revolver a se slovy „Dej mi
prachy!“ přistoupil k prodavačce, natlačil ji za prodejní pult, a když mu
sdělila, že klíče od zásuvky s penězi nemá a odstrčila jej, reagoval tak, že
přiložil zbraň k jejímu pravému spánku a se slovy „Jestli se to někde dočtu,
vrátím se a zastřelím tě!“ z obchodu odešel, takže poškozené kromě psychické
újmy nevznikla žádná škoda;
4/ dne 29. 12. 2011 kolem 17:20 hodin v P. v ulici J., v pobočce
Raiffeisenbank, a. s., vstoupil za přepážku pokladny a pod pohrůžkou použití
střelné zbraně přinutil pokladní k otevření pokladny se slovy „Rychle otevři
pokladnu a zadej správný kód“, poté si vzal z otevřené pokladny bankovky v
různých nominálních hodnotách, tyto si zastrčil do bundy a odešel pryč, a tímto
jednáním způsobil Raiffeisenbank, a. s., škodu ve výši 251 900 Kč a následně
pojišťovně Uniqa, a. s., na vyplaceném pojistném plnění škodu ve výši 246 900
Kč;
5/ dne 6. 3. 2012 kolem 16:20 hodin v P. v ulici J. P., v pobočce Komerční
banky, a. s., přistoupil k pokladní, v levé ruce přitom držel krátkou střelnou
zbraň a řekl jí „Otevři ten šuplík“, a když nereagovala, zopakoval „Otevři,
pusť mě dovnitř“, což učinila, poté vešel za přepážku, kde z otevřeného
zásuvkového trezoru vybral bankovky různé nominální hodnoty a následně odešel,
přičemž tímto jednáním způsobil Komerční bance, a. s., škodu ve výši 73 700 Kč
a následně pojišťovně Kooperativa, a. s., na vyplaceném pojistném plnění škodu
ve výši 43 700 Kč;
6/ dne 14. 6. 2012 kolem 10:10 hodin v P., v ulici M., v pobočce
Raiffeisenbank, a. s., obešel přepážku pokladny a pokladníka požádal o vydání
finanční hotovosti tak, že na něho namířil krátkou střelnou zbraň černé barvy,
kterou držel v levé ruce, a řekl mu „Dej mi všechny peníze, dělej ty hajzle,
potřebuju prachy na heroin, dělej, celou dobu na tebe mířím pistolí!“, načež mu
tento z obavy o svůj život a zdraví otevřel pokladnu, ze které vybral finanční
hotovost, a z pobočky odešel, a tímto jednáním způsobil Raiffeisenbank, a. s.,
škodu ve výši 54 300 Kč;
7/ dne 20. 6. 2012 kolem 15:56 hodin v P. na n. B. S., v pobočce
Raiffeisenbank, a. s., přistoupil pod záminkou výměny českých korun za Eura k
pokladní přepážce a poté, co mu pokladní peníze vyměnila, vytáhl pistoli a se
slovy „Dej mi to všechno!“ ji nutil k vydání finanční hotovosti, kterou vzal a
odešel, a tímto jednáním způsobil Raiffeisenbank, a. s., škodu ve výši 94 587
Kč a 268 EUR, a pojišťovně Uniqa, a. s., za vyplacené pojistné plnění škodu ve
výši 96 409 Kč;
8/ dne 23. 7. 2012 kolem 13:45 hodin v P. na třídě J. P., v pobočce Komerční
banky, a. s., přistoupil ke dvířkům oddělujícím prostor pro klienty a přepážku
pracovnice pokladny, klíči ponechanými v zámku si dvířka odemkl, zároveň z
kapsy kalhot vytáhl krátkou střelnou zbraň, kterou držel u těla, a poté, co
přistoupil k pokladně s časovým zámkem, přikázal pokladní slovy „Otevři to!
Dělej!“, aby mu vydala finanční hotovost, a když jmenovaná začala zadávat kód
do pokladny a sdělila mu, že pokladnu nemůže hned otevřít, naléhal na ni slovy
„Dělej, pospěš si! Znovu!“, přičemž zároveň před ní máchal zbraní, a když jí
přišel na pomoc ředitel pobočky, reagoval tak, že se dal na ústup z prostor
pokladny, aniž by se zmocnil jakékoliv hotovosti, avšak když se v hale
přiblížil k řediteli pobočky na vzdálenost přibližně jednoho metru, namířil na
něj zbraň, čímž jej zastavil, a z pobočky utekl směrem do ulic P. a Ž. p., kam
jej ředitel pobočky pronásledoval, avšak krátce na to se mu ztratil z dohledu,
přičemž tímto jednáním nebyla způsobena žádná škoda,
a celkově v napadených objektech způsobil odcizením finančních hotovostí škodu
Raiffeisenbank, a. s., a Komerční bance, a. s., ve výši 648 615 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně
Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného odvolání
směřující proti výroku o trestu odnětí svobody. Rozsudkem Vrchního soudu v
Praze ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 10 To 20/2016, byl z podnětu tohoto odvolání
podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně
zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle § 259
odst. 3, 4 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině
zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a při
nezměněném výroku o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a při
nezměněném výroku o náhradě škody byl obviněnému podle § 173 odst. 2 tr.
zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) zařazen do věznice s ostrahou. Jinak
zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. Š. prostřednictvím
svého obhájce (jímž byl Mgr. Ing. Ivo Hala) v zákonné lhůtě dovolání, v němž
odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Měl za to,
že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního
stupně) neshledal v dané věci důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí
svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku
a ve svém rozhodnutí vůbec nezohlednil, že mu byl rozsudkem Zemského soudu v
Linci ze dne 1. 7. 2013, č. j. 16 Hv 9/131-57, uložen trest odnětí svobody v
trvání čtyř let.
6. Dovolatel upozornil, že podle ustálené judikatury platí, že
ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku zakotvuje tři podmínky nezbytné pro
možnost přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní
hranici trestní sazby. Jsou jimi (1) konkrétní okolnosti případu nebo poměry
pachatele, které způsobují, že (2) použití zákonné nesnížené sazby trestu
odnětí svobody, a to s ohledem na její dolní hranici, by bylo pro pachatele
nepřiměřeně přísné, a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí
svobody kratšího trvání. Podle názoru odvolacího soudu by při rozhodování o
případné aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku neměla být brána v potaz
skutečnost, že obviněný byl již odsouzen rozsudkem Zemského soudu v Linci,
který byl později v České republice uznán, a to zejména z toho důvodu, že se
nejedná o okolnost případu a ani o poměry pachatele v pravém slova smyslu.
Opačná úvaha by podle odvolacího soudu ve své podstatě znamenala obcházení
zákona, a to konkrétně ustanovení § 45 odst. 4 tr. zákoníku, podle kterého
platí, že ustanovení o společném trestu se neužije, jestliže byl dřívější
odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie. V reakci
na toto zdůvodnění však obviněný v dovolání argumentoval, že okolnostmi případu
se z hlediska aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti,
které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a
možnosti nápravy pachatele. Skutečnost, že obviněný byl cizozemským soudem
pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody za pokračující trestnou činnost, za
jejíž jednotlivé dílčí útoky byl nyní odsouzen i v projednávaném případě, je
nepochybně skutečností, která sice není součástí příslušné skutkové podstaty,
nicméně jako taková má zcela nepochybně vliv na posouzení možnosti nápravy
pachatele a měla by být jednoznačně považována za okolnost případu ve smyslu §
58 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak lze hodnotit pravomocné odsouzení
obviněného rozsudkem Zemského tribunálu v Linci jako skutečnost, která úzce
souvisí s jeho poměry. Obviněný měl za to, že závěry odvolacího soudu o
nemožnosti aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku jsou v rozporu i s ustálenou
judikaturou (v této souvislosti odkázal na blíže nespecifikované rozhodnutí
publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky, trestní části, v
sešitě 1, ročník 1988, pod č. 10, podle kterého lze za okolnost odůvodňující
mimořádné snížení trestu odnětí svobody považovat rovněž i odsouzení pachatele
cizozemským soudem k dlouhodobému trestu odnětí svobody, který byl z podstatné
části vykonán).
7. Podle obviněného není správná ani úvaha odvolacího soudu, že by v
případě zohlednění cizozemského rozhodnutí při aplikaci § 58 odst. 1 tr.
zákoníku došlo k obcházení zákona a k porušení § 45 odst. 4 tr. zákoníku. Toto
ustanovení je především projevem zásady nezasahování do jurisdikce jiných
států, nelze je však vnímat čistě k tíži pachatelů páchajících trestnou činnost
v různých členských státech Evropské unie. Nelze souhlasit ani s názorem
odvolacího soudu, že ustanovení § 45 odst. 4 tr. zákoníku bez dalšího zapovídá
přihlédnutí k cizozemskému rozsudku pro účely možné aplikace ustanovení § 58
odst. 1 tr. zákoníku. Z odborné literatury i ustálené judikatury je patrné, že
k této skutečnosti může a má být přihlíženo, a to právě prostřednictvím
aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Obviněný měl trest uložený odvolacím soudem za nepřiměřeně přísný.
Zrekapituloval, že byl Zemským soudem v Linci odsouzen k trestu odnětí svobody
ve výměře čtyř let a Městským soudem v Praze při zohlednění právě cizozemského
rozhodnutí k trestu odnětí svobody ve výměře tří let, což dohromady za
pokračující trestnou činnost činilo sedm let trestu odnětí svobody. Rozsudkem
Vrchního soudu v Praze došlo ke změně výroku o trestu a obviněný byl odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, to v souhrnu s cizozemským
rozhodnutím činí za pokračující trestnou činnost trest odnětí svobody v trvání
jedenácti let, což odpovídá trestu uloženému na samé hranici maximální horní
sazby trestu odnětí svobody podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku a je pro něj
nepřiměřeně přísné ve smyslu hledisek § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Splněna je i
podmínka, že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího
trvání; z místa bydliště k němu nebyly zjištěny negativní poznatky, v minulosti
nebyl soudně trestán, po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody se chová
vzorně, bez jakýchkoliv problémů.
9. Podle dovolatele rovněž nelze přehlížet, že by se v případě páchání
předmětné trestné činnosti pouze na území České republiky jednalo o pokračující
trestný čin podle § 116 tr. zákoníku, za který by mu byl uložený společný trest
podle § 45 tr. zákoníku, který by při zohlednění mnoha polehčujících okolností
na straně pachatele (předchozí bezúhonnost, způsobená škoda těsně na hranici
značné škody, uplynutí doby od spáchání trestné činnosti aj.) jistě nebyl
uložen na samé horní hranici maximální sazby trestu odnětí svobody podle § 173
odst. 2 tr. zákoníku, ale právě naopak.
10. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 19. 4. 2016, sp. zn. 10 To 20/2016, zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu v
Praze k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve
vyjádření k dovolání po rekapitulaci průběhu řízení a obsahu dovolání uvedla,
že vzhledem k obsahu dovolání, kterým je napadán pouze výrok o trestu, nezbývá
než odkázat na judikaturní způsob řešení dané právní problematiky, a to
především z hlediska podřaditelnosti dovolací námitky ohledně chybějící
aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti odkázala na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, či ze dne 18. 2.
2016, sp. zn. 11 Tdo 15/2016, podle nichž pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní
možnost zmírnit podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní
hranici zákonné trestní sazby. Obviněný tedy nepředložil jedinou námitku
vztahující se k právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení,
když skutečnost, že odvolací soud neaplikoval ustanovení § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, uplatněný dovolací důvod nenaplňuje.
12. Další v návaznosti na chybějící aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr.
zákoníku uplatněná námitka nepřiměřeně přísného trestu odnětí svobody při
poukazovaném zohlednění výše trestu, který byl dovolateli uložen cizozemským
soudem, se rovněž nemůže stát předmětem dovolacího přezkumu, a to v souvislosti
s ustálenou rozhodovací praxí v otázce napadnutelnosti výroku o trestu v
dovolacím řízení prostřednictvím námitky přiměřenosti trestního postihu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 230/2002,
uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
13. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného M. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
14. V replice obviněného na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Kateřiny
Škráčkové (advokát Mgr. Ing. Ivo Hala má od 26. 10. 2016 pozastaven výkon
advokacie, jeho zástupcem se stala jmenovaná advokátka) zdůraznil, že jeho
dovoláním je napadána skutečnost, že odvolací soud v důsledku nesprávného
hmotněprávního posouzení dospěl k nesprávnému názoru, který spočívá v
nemožnosti aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. K tomuto závěru
přitom odvolací soud dospěl navzdory aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr.
zákoníku nalézacím soudem. Předmětem této námitky obviněného tak není pouhá
skutečnost, že by soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit uložený trest
postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku (jako tomu bylo v případě rozhodnutí,
na které odkazuje ve svém vyjádření státní zástupkyně), ale skutečnost, že
přestože soud prvního stupně při zachování zcela zákonného postupu pro užití
předmětného ustanovení důvody shledal a možnost zmírnit uložený trest postupem
podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku využil, byla odvolacím soudem následně otázka
podřaditelnosti shledaných důvodů posouzena jinak, v neprospěch obviněného. Z
tohoto důvodu nelze souhlasit s vyjádřením státního zástupce a nelze na
projednávanou situaci ani přiléhavě vztáhnout judikaturní závěry, na které
státní zástupce odkazuje, neboť v posuzovaném případě se jedná o odlišnou
situaci.
15. Současně obviněný znovu připomněl, že soudy nezohlednily skutečnost,
že byl pro týž skutek již jednou soudem, byť soudem cizozemským, potrestán,
čímž se dopustily porušení ustanovení § 92 a § 93 tr. zákoníku.
16. Závěrem shrnul, že pokud by Nejvyšší soud v daném případě došel k
závěru, že dovoláním uplatněná námitka obviněného nemůže být předmětem
dovolacího přezkumu, bylo by tím porušeno právo obviněného na spravedlivý
proces, resp. právo na soudní ochranu, neboť tímto postupem Nejvyššího soudu by
byla obviněnému odebrána jakákoliv možnost namítat nesprávnost právního
posouzení předmětné otázky, kterou v rámci odvolacího řízení však namítat
nemohl, protože k ní došlo právě až rozhodnutím odvolacího soudu. Proto na
podaném dovolání trval, a to včetně návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §
265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje
náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že
dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům
dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v
dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
19. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv
o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
21. Co se týče otázek trestu, Nejvyšší soud považuje za podstatné
připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu
dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud
jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu,
apod. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu uložení nepřiměřeně přísného
nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §
39, § 41 a § 42 tr. zákoníku, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a
vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 430/2002,
uveřejněné pod č. 22/2003 Sb.). V těchto souvislostech je vhodné uvést, že k
výroku o trestu se explicitně vztahují dva dovolací důvody, a to podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto
důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů
spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od
potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový
postup. Již ze systematiky ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud
jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se
k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v
nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací
důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích
důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
22. Dovolání obviněného, opřené o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., bylo koncentrováno k námitkám, že odvolací soud pochybil, pakliže
neaplikoval § 58 odst. 1 tr. zákoníku a nesnížil mu (na rozdíl od soudu prvního
stupně) trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem.
23. Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku představuje prostředek
soudcovské individualizace trestu, který umožňuje zmírnění trestu odnětí
svobody, a řešit tak situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a
osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu odnětí svobody
nepřiměřený trest pro pachatele. Ze znění § 58 odst. 1 tr zákoníku lze dovodit
tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní
hranici trestní sazby: (1) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry
pachatele, které způsobují, že (2) použití normální (nesnížené) sazby trestu
odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele
nepřiměřeně přísné a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí
svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně. Závěr
o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby
trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů
pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její
dolní hranice. Okolnostmi případu se z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a
závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné
snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností
případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne
se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z
hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody
uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní
hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější
než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní
všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §
39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a
jeho výměry. Trestní zákoník sice neváže postup podle § 58 odst. 1 na
„výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z
názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí
svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen
běžně se vyskytující skutečnosti. Pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je
tedy nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v
těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených
podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž
jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného
činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za
splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních
nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým
násilným jednáním poškozeného apod.; srov.
24. V této souvislosti nutno upozornit na již ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu, v jejímž smyslu námitky obviněného ohledně odvolacím soudem
neaplikovaného ustanovení § 58 tr. zákoníku (na rozdíl od soudu nalézacího)
nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný
jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo
263/2016, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014, sp.
zn. 4 Tdo 1051/2014, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016 aj.). Zásah
dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal,
že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného
činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním
principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn.
8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem
zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má
ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv,
jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu,
vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu
odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně
ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je
třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a
základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále
za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a
nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně
srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný
takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná.
25. Soud prvního stupně mimořádné okolnosti, které opodstatňovaly
aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, spatřoval zejména v tom, že v době jeho
rozhodnutí obviněný (zde uvádí nesprávné jméno a příjmení „Z. P.“) vykonával
trest uložený mu ve výměře čtyř let Zemským soudem v Linci rozsudkem č. j. 16
Hv 9/131-57 ze dne 1. 7. 2013 za „pokračování“ ve stíhané trestné činnosti v
Rakousku a v Německu, přičemž kdyby byl za celou tuto trestnou činnost
postihován v České republice, byl by mu uložen jediný trest v uvedené trestní
sazbě, nikoliv dva samostatné tresty, jako se stalo v daném případě. Soud
prvního stupně si byl vědom, že není oprávněn jakkoliv zasahovat do citovaného
rozsudku Zemského soudu v Linci, který byl v mezidobí v České republice uznán.
Podle nalézacího soudu není v daném kontextu bez významu ani to, že způsobená
škoda jen mírně přesáhla hranici značné škody a že od spáchání stíhané trestné
činnosti uplynula poměrně dlouhá doba a obviněný se ve výkonu již uloženého
trestu choval řádně. Třebaže by tedy obecně odpovídala povaze spáchaného činu
vyšší výměra trestu, dospěl soud k závěru, že i se zřetelem k současně
ukládanému trestu propadnutí věcí, které si obviněný opatřil z výtěžku dané
trestné činnosti, jsou splněny předpoklady pro mimořádné snížení trestu odnětí
svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, a to ve výměře tří let (viz
str. 24 rozsudku).
26. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně neztotožnil.
Hypotetická konstrukce o ukládání jednoho trestu, která byla zásadní pro úvahy
o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, je podle něj v rozporu s § 43 odst.
4 a § 45 odst. 4 tr. zákoníku. Úvahy, které jsou fakticky úvahami o trestu
souhrnném, resp. společném, nemohou obstát. Faktická situace je podle
odvolacího soudu taková, že obviněný páchal trestnou činnost nejen na území
České republiky, ale i na území dalších států Evropské unie. Byl tudíž postižen
za část stíhané trestné činnosti jiným státem Evropské unie a ukládání
souhrnného, resp. společného, trestu podle trestního zákoníku v České republice
nepřichází v úvahu. Přitom nelze hovořit o tom, že by obviněný, vzhledem ke své
profesi policisty a specifickému funkčnímu zařazení, byl úplným právním laikem.
Bylo jeho volbou, že páchal trestnou činnost i na území dalších států, a lze se
důvodně domnívat, že tak činil proto, aby ztížil své odhalení a dopadení.
Odvolací soud nesouhlasil ani s úvahami, jež se týkaly výše škody.
Dosahovala-li škoda částky téměř 650 000 Kč, přičemž značnou škodou se rozumí
škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, nejde podle jeho mínění o důvod pro
aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Mimo jiné též v této souvislosti upozornil,
že úvahy soudu prvního stupně by nemohly obstát ani v rámci jeho hypotézy o
společném trestu, poněvadž výsledná částka celkové škody způsobené jak v České
republice, tak v Rakousku a Německu by významně přesáhla částku, kterou
zákonodárce určuje jako značnou škodu. Podle odvolacího soudu nelze za
relevantní kritéria označit ani uložení dalšího druhu trestu, ani dobu, která
uplynula od spáchání činu. Odvolací soud tudíž shrnul, že předmětná série osmi
ozbrojených loupežných přepadení, vyznačujících se plánovitostí provedení,
nezakládá takové okolnosti případu, které by odůvodňovaly postup podle § 58
odst. 1 tr. zákoníku, a že okolnost, že obviněný je bývalý policista, který se
zabýval závažnou trestnou činností, že pachatelem činu je osoba, která posléze
páchala trestnou činnost shodné povahy v Rakousku a Německu, nezakládají takové
poměry pachatele, které by odůvodňovaly použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
Uložený trest odnětí svobody co do jeho výměry proto shledal nepřiměřeně mírným
a dospěl k závěru, že obviněnému nelze uložit trest ve výměře nižší než sedm
let. Tento trest uložený ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby (činící
pět až dvanáct let), toliko dva roky nad její dolní hranicí, zohledňuje jak
předchozí bezúhonnost obviněného a jeho chování ve výkonu trestu odnětí
svobody, ale stejně tak i již uvedené zjištěné skutečnosti a okolnosti včetně
počtu útoků, výše škody, způsobu provedení, systematičnost a plánovitost
jednání (str. 6 až 10 rozsudku).
27. Závěry, které v podrobnostech předestřel v odůvodnění svého rozsudku
odvolací soud, Nejvyšší soud v zásadě sdílí a má je za přesvědčivé. K již
rekapitulovaným zjištěním soudů obou nižších stupňů je vhodné doplnit, že
rozsudkem Zemského soudu v Linci ze dne 1. 7. 2013, č. j. 16 Hv 9/131-57, byl
obviněný uznán vinným v bodech I. 1) až 3) a 6) zločinem loupeže podle § 142
odst. 1 rakouského trestního zákoníku, pod body I. 4) a 5) zločinem pokusu o
loupež podle § 15 odst. 1, § 142 odst. 1 téhož zákona a pod bodem II. přečinem
podle § 50 odst. 1 zákona o zbraních a byl mu uložen trest odnětí svobody v
trvání čtyř let. Tento rozsudek byl uznán na území České republiky rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, č. j. 71 T 13/2014-49, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 14 To 142/2014-67, v
části, v níž byl obviněný uznán vinným pod body I. 1) až 3) a 6) zločinem
loupeže podle § 142 odst. 1 rakouského trestního zákoníku a pod body I. 4) a 5)
pokusem zločinu loupeže podle § 15 odst. 1, § 142 odst. 1 rakouského trestního
zákoníku, přičemž toto jednání by podle českého trestního zákoníku mohlo být
posouzeno jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaný,
dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom bylo stanoveno,
že obviněný vykoná z celkové délky trestu odnětí svobody uloženého mu citovaným
rozsudkem Zemského soudu v Linci ve výměře čtyř let na území České republiky
jeho poměrnou část, a to trest odnětí svobody ve výměře tří let a deseti měsíců
se zařazením do věznice s ostrahou. Trestná činnost, jíž se obviněný dopustil
na území Rakouska (v Linci) a Německa (Chemnitz) v období od 19. 9. 2012 do 27.
12. 2012, spočívala v loupežných přepadeních bank (ve třech, resp. čtyřech
případech, poněvadž v bance v Linci byl dne 27. 12. 2012 dvakrát) a loupežných
přepadeních čerpacích stanic (ve třech případech). Všechna loupežná přepadení
byla podle označeného rozsudku Zemského soudu v Linci spáchána tak, že obviněný
vyzbrojen krátkou střelnou zbraní přistoupil k pokladnímu, důrazně ho vyzval k
otevření pokladny a k vydání peněz z ní, se získanými penězi, které zpravidla
vložil do kapsy bundy, se vydal k východu a zmizel s nimi na ulici. Celkem tak
způsobil škodu přesahující 11 000 EURO.
28. Rozhodnutí o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, jak již bylo
řečeno, je rozhodnutím fakultativním, pro něž musí být kumulativně naplněny
výše vyjmenované zákonné podmínky uvedené v § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Právě
proto, že nejde o rozhodnutí nárokové a záleží na diskreci soudu, musí být v
každém případě pečlivě odůvodněno. Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem,
že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo opřeno o přesvědčivé argumenty.
Obstát nemohly jeho úvahy opírající se o hypotézu ukládání jednoho trestu za
„pokračování v trestném činu“, čemuž zásadně brání znění § 45 odst. 4 tr.
zákoníku, explicitně hovořící o tom, že ustanovení o společném trestu za
pokračování v trestném činu se neužije, jestliže byl dřívější odsuzující
rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie. Toto ustanovení
trestního zákoníku je projevem zásady, že soudy České republiky nemohou
zasahovat do jurisdikce jiných států, byť jde o členské státy Evropské unie, a
nemohou jakkoliv rušit či modifikovat rozhodnutí jejich soudů (v úvahu přichází
jen uznání takových rozhodnutí na území České republiky a jejich výkon – k tomu
srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 630). V této argumentační rovině se Nejvyšší soud
plně ztotožňuje s úvahami odvolacího soudu. Obviněnému lze do jisté míry
přisvědčit, že § 45 odst. 4 tr. zákoníku nelze vnímat jen k tíži pachatelů
páchajících trestnou činnost v různých členských státech Evropské unie. Za
určitých okolností lze za poměry pachatele, které odpovídají hledisku
mimořádnosti, považovat také odsouzení obviněného cizozemským soudem k
dlouhodobému trestu odnětí svobody, který byl z podstatné části vykonán (k tomu
srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 3. 1987, sp. zn. 11 To
109/86). V konkrétním případě však má i dovolací soud za to, že ani poměry
obviněného, ani okolnosti případu nijak nezpochybnily závěr, že je namístě
použít trestní sazbu odnětí svobody stanovenou trestním zákoníkem v § 173 odst.
2, neboť to není pro obviněného nepřiměřeně přísné.
29. Obviněný argumentoval, že jeho pravomocné odsouzení cizozemským
soudem k trestu odnětí svobody za pokračující trestnou činnost, za jejíž
jednotlivé dílčí útoky byl odsouzen v České republice, je skutečností, která by
měla být považována za okolnost případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
Měl také za to, že okolnost, že již vykonal značnou část trestu za takovou
pokračující trestnou činnost, by měla být eventuálně posouzena jako významná
skutečnost ovlivňující poměry obviněného, zakládající užití § 58 odst. 1 tr.
zákoníku. V konkrétním případě nelze než souhlasit s odvolacím soudem, že
rozsah a povaha trestné činnosti, jíž byl obviněný uznán vinným soudem prvního
stupně, rozhodně nezakládají takové okolnosti případu, které by odůvodňovaly
postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Výstižně v tomto kontextu poukázal na
rozsah trestné činnosti, sestávající se z osmi útoků spáchaných pod hrozbou
použití střelné zbraně v době od 22. 11. 2011 do 23. 7. 2012, plánovitost
počínání obviněného, který vyvinul patřičné úsilí k tomu, aby nebyl na místě
přistižen a odhalen. Patřičnou pozornost věnoval odvolací soud i otázce a
významu reálně způsobené škody. Současně nelze nechat bez povšimnutí poznatek,
že takového jednání se dopustil bývalý policista, který se zabýval závažnou
trestnou činností, přičemž právě u těchto osob se očekává vyšší morální
standard, trestné činnosti se dopustil se zbraní, kterou vyvolával v oloupených
osobách obavy o život a zdraví. Za takových okolností odsouzení obviněného
cizozemským soudem pro trestnou činnost stejné povahy, páchané shodným
způsobem, se stejnou motivací, ale na území Rakouska a Německa v období od 19.
9. 2012 do 27. 12. 2012 (kdy byl obviněný zadržen, páchání trestné činnosti sám
neukončil), a následný výkon trestu uloženého rozsudkem soudu jiného členského
státu Evropské unie za takovou trestnou činnost, nepředstavuje okolnosti
případu nebo poměry obviněného relevantní pro použití § 58 odst. 1 tr.
zákoníku. V těchto souvislostech se jeví jako logická úvaha odvolacího soudu,
že páchání dalších loupežných přepadení tentokrát na území jiného státu bylo
záměrem obviněného, mělo ztížit jeho odhalení a dopadení. Námitku obviněného,
že odvolací soud opominul povinnost zohlednit skutečnost, že obviněný byl pro
týž skutek již jednou soudem potrestán, byť šlo o rozhodnutí soudu
cizozemského, kterou mu má ukládat § 92 tr. zákoníku (o započítání vazby a
trestu), resp. § 93 tr. zákoníku (o započítání vazby a trestu vykonaných v
cizině), nutno odmítnout jako zjevně nesprávnou a mimoběžnou.
30. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že argumentuje-li obviněný
tím, že z místa bydliště nebyly k jeho osobě zjištěny žádné negativní poznatky,
že nebyl v minulosti soudně trestán ani postižen za přestupky, že jeho chování
je ve výkonu trestu hodnoceno jako bezproblémové nebo že výše škody způsobené
trestnou činností je ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě škodou
limitní, je nutné upozornit na to, že se jedná o okolnosti, které soud hodnotí
jako okolnosti snižující závažnost trestného činu. Tyto okolnosti lze ve
většině případů považovat za okolnosti obvyklé, nikoli takové okolnosti případu
či poměry pachatele, které by odůvodňovaly snížení trestu odnětí svobody pod
dolní hranici zákonné trestní sazby (přiměřeně srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 1963, sp. zn. 4 Tz 45/62). Navíc způsobená škoda
není škodou limitní a bylo jen otázkou náhody a konkrétních poměrů na místě
činu, že nedosáhla částky vyšší, jelikož obviněný byl jasně veden zištnou
pohnutkou a neměl v tomto ohledu žádná omezení. Též doba, která uplynula od
spáchání trestné činnosti, není nijak výjimečná a na straně orgánů činných v
trestním řízení (a tedy státu) nebyly zjištěny žádné průtahy či okolnosti,
které by bylo nutno vyhodnotit ve prospěch obviněného.
31. Odvolací soud tudíž opodstatněně uzavřel, že soudem prvního stupně
uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je trestem nepřiměřeně mírným, byť byl
vedle něj ukládán ještě další druh trestu, a to trest propadnutí věcí, které si
obviněný opatřil z výtěžku trestné činnosti, že nebyly splněny předpoklady pro
použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Trest odnětí svobody uložený ještě v dolní
polovině zákonné trestní sazby § 173 odst. 2 tr. zákoníku ve výměře sedmi let,
byť relativně přísný, nelze za rozvedených okolností vnímat jako trest zjevně
nespravedlivý, neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní
represe, vyžadující zásah Nejvyššího soudu.
32. Obviněný v dovolání neuplatnil žádný hmotněprávní důvod ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání tak bylo podáno
z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a
Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na
jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a
řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu