4 Tdo 890/2016-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání
obviněné M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016 sp.
zn. 9 To 107/2015, v trestní věci vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 5
T 39/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá.
Krajský soud v Praze uznal rozsudkem ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 5 T 39/2015
obviněnou M. K. vinnou zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 3, věta prvá, odst. 4 písm. b) tr.
zákoníku za skutky zde popsané pod bodem I. a zločinem podvodu podle § 209
odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku za skutky zde popsané pod bodem I. až III. Za
to byla obviněná podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro
jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
V souladu s § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit
poškozené GE Money Bank, a. s., IČ: 25672720, se sídlem v Praze 4 - Michle,
Vyskočilova 1422/1a, škodu ve výši 1.592.197,05 Kč.
Citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná prostřednictvím své
obhájkyně dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a l) tr. ř., neboť jí byl podle jejího názoru uložen nepřiměřený
trest. V jejím konkrétním případě soud nesprávně nevyužil mimořádného snížení
trestu ve smyslu § 58 tr. zákoníku, ačkoli pro něj byly splněny zákonem
předvídané podmínky. Soudy se nevypořádaly s individuálními okolnostmi případu,
aby bylo předejito formalistickému rozhodnutí, které nereflektuje principy
spravedlnosti a přiměřenosti ukládaného trestu ve smyslu § 38 odst. 1, 2 a § 39
odst. 1, 3 tr. zákoníku a jedná se tak o citelné porušení práva obviněné na
spravedlivý proces a základní zásady trestního řízení zakotvené v § 2 odst. 6
tr. ř., tedy hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Není v
zájmu společnosti, obviněné, ani poškozené, aby byla podrobena přímému výkonu
trestu odnětí svobody, jímž bude poškozené reálně znemožněno domoci se náhrady
škody, jelikož obviněná nebude moci docházet do zaměstnání a po propuštění lze
předpokládat, že se obviněná s ohledem na její stigmatizaci nebude schopna
resocializovat a vzhledem k její tíživé finanční situaci by mohlo dojít k
nežádoucímu recidivnímu jednání. Jedná se tak o uložení exemplárního trestu v
rozporu s jeho účelem. Obviněné je tím zároveň znemožněno starat se o jejího
nemocného tchána. V současné době je zároveň nucena docházet kvůli svému
zdravotnímu stavu na psychiatrii, jelikož jí dané okolnosti přivedly na pokraj
psychického zhroucení, což vygradovalo až k pokusu obviněné spáchat sebevraždu. Již samotné trestní řízení je pro obviněnou velkým poučením a sankcí za její
protiprávní jednání, což ovlivňuje i pohled okolí na její osobu. Obviněná si
plně uvědomuje protiprávnost i následky svých činů a upřímně jich lituje. Odvolací soud nepřihlédl k dosavadnímu způsobu života a možnostem její nápravy,
kdy doposud nebyla trestána, a to ani v přestupkovém řízení. Nedostatečně
vyhodnotil její chování po činu v podobě snahy odčinit způsobenou škodu (prodej
jejího domu, nalezení brigády vedle hlavního zaměstnání u České pošty) a
odstranit škodlivé následky činu. Obviněná neutekla, ani se neskrývala, ke
svému činu se doznala a aktivně spolupracovala s orgány činnými v trestním
řízení. Z vlastního popudu se svědkyním F. a H. omluvila a tyto svědkyně
uvedly, že jí odpouštějí. Všechny zmíněné okolnosti soudy nevzaly na úkor
obviněné bez zjevného důvodu dostatečně v potaz. Nelze souhlasit ani se strohým
závěrem soudů o vysokém stupni společenské škodlivosti činu zakládající nutnost
sankce v podobě nepodmíněného výkonu trestu odnětí svobody, neboť nezohlednily
aktivní snahu obviněné vzniklou škodu nahradit v maximální možné míře vzhledem
k její finanční, zdravotní a existenční situaci. Odvolací soud účelově
zlehčoval polehčující okolnosti svědčící obviněné, zatímco vyzdvihoval
okolnosti přitěžující.
Argumentaci odvolacího soudu v napadeném usnesení
ohledně nemožnosti užití ustanovení o mimořádném snížení trestu je třeba
odmítnout, neboť by tento institut zůstal zcela nevyužívaný, pokud by byly
okolnosti zakládající důvod pro jeho aplikaci vyhodnoceny jako okolnosti běžně
se vyskytující. Obviněná spatřuje jako přiměřený trest podmíněné odsouzení k
trestu odnětí svobody podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, popřípadě za současného
uložení dohledu podle § 84 tr. zákoníku. Pro takový závěr svědčí i názor
státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, jenž ve veřejném
zasedání konaném dne 17. 2. 2016 u odvolacího soudu rovněž vyslovil pochybnost
ohledně přiměřenosti a přílišné tvrdosti ukládaného trestu a taktéž navrhl
zmírnění trestu s použitím ustanovení § 58 tr. zákoníku, tedy změnit trest ve
smyslu § 52 odst. 2 písm. b), popřípadě písmena c) tr. zákoníku za současného
snížení dolní hranice trestní sazby s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí
svobody podle § 81 odst. 1, respektive § 84 tr. zákoníku.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
napadené usnesení a podle § 265l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce do doby konání neveřejného zasedání nevyužil svého
práva ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání obviněné se nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněné
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 9 To 107/2015
je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná
je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání
(pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká).
Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež namítla
v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že
bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., přestože byl již v předcházejícím
řízení dán dovolací důvod uvedený v písmenu g) tr. ř. Tento důvod je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9.
2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
K podanému dovolání je nutné v prvé řadě uvést, že podle ustáleného názoru
Nejvyššího soudu dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího
soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn
přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. rozh. č.
20/2004 Sb. rozh. tr.). Tomu je třeba rozumět tak, že pokud např. odvolání bylo
podáno pouze proti oddělitelnému výroku o trestu, odvolací soud je sice
oprávněn přezkoumat a případně i změnit odvoláním nenapadený výrok o vině, ale
pouze tehdy, pokud k tomu sám nalezne důvod, tj. dospěje-li k závěru, že výrok
o trestu je vadný v důsledku nesprávného výroku o vině. Pokud takový závěr
neučiní, nemá ani důvod odvoláním nenapadený výrok o vině přezkoumávat.
Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná výslovně s tím, že
nesměřuje do výroku o vině, ale výlučně do výroku o trestu. Na základě toho pak
odvolací soud svoji přezkumnou činnost soustředil výhradně na odvoláním
napadený výrok o trestu v rozsudku krajského soudu, když zjevně nepokládal za
potřebné se zabývat též odvoláním nenapadeným výrokem o vině, který evidentně
pokládal za učiněný v souladu se zákonem.
Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, obviněná mohla v obecném slova smyslu
uplatnit své dovolací námitky pouze proti výroku o uloženém trestu. Jelikož tak
učinila s odkazem na ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., a to
konkrétně že odvolací soud (před ním již soud prvního stupně) nesprávně právně
posoudil skutek, když neaplikoval ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném
snížení trestu, míjí se s uplatněnými dovolacími důvody, neboť touto
argumentací je nelze obsahově naplnit. Nejen že se nejedná o nesprávné právní
posouzení skutku, ale nejedná se ani o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení
(např. na základě aplikace jiného hmotného, než trestněprávního předpisu).
Navíc zmíněná námitka se nemůže vztahovat k výroku o trestu, resp. jeho výměře,
jsou-li v trestním řádu výslovně stanoveny zvláštní dovolací důvody týkající se
trestu. Jedinou výjimkou v daném ohledu a ve smyslu cit. dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohla být námitka, že obviněné měl,
nebo naopak neměl být uložen úhrnný, souhrnný či společný trest. Taková námitka
ale ze strany dovolatelky uplatněna nebyla.
Pokud jde o výtky vztahující se výhradně k uloženému trestu, resp. k jeho
výměře, tyto lze obecně uplatnit toliko s využitím dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [respektive § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], ale
ani s odkazem na něj se nelze domáhat toho, aby obviněné byl uložen trest
odnětí svobody za použití § 58 tr. zákoníku pod dolní hranicí příslušné zákonné
trestní sazby. Nevyužil-li soud tohoto oprávnění a nepostupoval podle
citovaného ustanovení (§ 58 tr. zákoníku), ale vyměřil trest odnětí svobody v
rámci zákonné trestní sazby (na její samotné spodní hranici), nelze v takovém
případě dovodit, že trest byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou
trestním zákonem za předmětný trestný čin. Takže obviněnou vytýkanou skutečnost
dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. h) a i)
tr. ř. neobsahují a zároveň se nejedná ani o nesprávné právní posouzení skutku
či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu 16. 7. 2002 sp. zn. 7 Tdo 356/2002).
Dovolatelkou uplatněná námitka zároveň nespadá ani pod žádný z ostatních
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
Pokud se obecně týká požadavku na přezkoumání nesprávné aplikace ustanovení §
58 tr. zákoníku o uložení trestu pod dolní hranicí zákonem stanovené trestní
sazby, tak tento lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit pouze za předpokladu,
že zmíněné zákonné ustanovení soud užil, ačkoli pro to nebyly splněny zákonné
podmínky. Je to proto možné pouze v případě podání dovolání nejvyšším státním
zástupcem v neprospěch obviněného (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 13. 5. 2009 sp. zn. 8 Tdo 435/2009, ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. 4 Tdo
1306/2013, ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 7 Tdo 727/2014 aj.). O takový případ se
však v nyní projednávané věci obviněné M. K. nejedná.
Vzhledem k výše uvedeným poznatkům a závěrům pak Nejvyššímu soudu nezbylo, než
jen z těchto stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) odmítnout
dovolání obviněné M. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v něm
uplatnila výhradně námitky o nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody,
které však obsahově nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Nejvyšší
soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu