U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. února 2016 v neveřejném zasedání o dovoláních
obviněných V. H. N., D. T. T., V. T. D., a N. V. H., proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 12 To 24/2015, v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 11/2014, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. V. H.
odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. H. N., D. T.
T. a V. T. D. odmítají.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015, sp. zn.
51 T 11/2014, byli obvinění V. H. N., D. T. T., V. T. D. a N. V. H. uznáni
vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku. Za to byli podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni shodně každý k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byli podle
§ 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Dále byli
všichni odsouzeni k trestu vyhoštění z území České republiky, a to V. H. N. na
dobu neurčitou a obvinění D. T. T., V. T. D. a N. V. H. shodně na dobu 10 let.
Stalo se tak na základě zjištění, že v přesně nezjištěné době, obžalovaný V. H.
N. po dobu nejméně několik dní do 10.10 hodin dne 15. dubna 2014, obžalovaný D.
T. T. po dobu nejméně jednoho týdne do 10.10 hodin dne 15. dubna 2014 a
obžalovaní V. T. D. a N. V. H. nejméně do 10:10 hodin dne 15. dubna 2014,
v továrním objektu bývalé mlýnice ve V., Ž. ulice čp. … okr. D., neoprávněně
bez udělení licence pro pěstování konopí pro léčebné použití ve smyslu
ustanovení § 24a zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění
pozdějších právních předpisů, ve zřízené pěstírně sofistikovaně pěstovali tzv.
„indoor způsobem“ prošlechtěné kultivary konopí (Cannabis L. cannabaceae), když
nejméně v postavení tzv. zahradníků dohlíželi nad plnou funkčností
automatického systému osvětlení a ventilace, zajišťovali zavlažování a
vykonávali permanentní zahradnické práce na rostlinách, v rámci kterých
odstraňovali spodní větvičky a dlanitě dělené listy s řapíky až do úrovně
prvního větvení, přičemž na základě provedené prohlídky těchto prostor bylo v
prostorách pěstírny nalezeno a zajištěno celkem 42.910,5 gramů rostlinného
materiálu, 11.191 kusů rostlin v různých růstových stádiích, ze kterých bylo
posléze vytvořeno 118.156,9 gramů sušiny, v níž bylo stanoveno 8.401,5 gramů
čistého A9-THC, které jsou obsahovými složkami rostliny konopí, a ze které lze
vyrobit nejméně 11.815 dávek drogy marihuany po 10 gramech, když takto jednali
s vědomím toho, že takto pěstované rostliny rodu konopí budou sklizené a
zpracované do formy tzv. marihuany, za účelem její další distribuce koncovým
uživatelům, přičemž konopí je považováno za omamnou látku, uvedenou v příloze
č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a je zařazené
do Seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách, vyhlášené vyhláškou ministra
zahraničí č. 47/1965 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním jednak obvinění V. H. N., D. T.
T., V. T. D. a N. V. H., jednak v jejich neprospěch státní zástupce Krajského
státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
19. 5. 2015, sp. zn. 12 To 24/2015, na podkladě odvolání státního zástupce
napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně
všech obviněných ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho
výkonu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině z
napadeného rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými zločinem nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a nezměněném výroku o uložených trestech
vyhoštění znovu rozhodl tak, že obviněné shodně odsoudil podle § 283 odst. 3
tr. zákoníku každého k trestu odnětí svobody v trvání v trvání 8 let, pro jehož
výkon je podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných V. H. N., D. T. T., V. T. D. a N. V. H.
jako nedůvodná zamítl.
Proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění V. H. N., D. T.
T., V. T. D. a N. V. H. prostřednictvím společného obhájce dovolání. Všichni
obvinění svá dovolání opírají o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž obviněný N. V. H. uplatnil
rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tvrzením, že mu byl
uložen trest, který zákon nepřipouští.
Ve svých mimořádných opravných prostředcích obvinění V. H. N., D. T. T., V. T.
D. a N. V. H. shodně namítají, že „ústřední nezákonnost má svůj původ v
nesprávném hmotněprávním posouzení věci, neboť institut mimořádného snížení
trestu odnětí svobody je institutem hmotněprávním“. Domnívají se, že v jejich
případě byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, když mají za to, že bez ohledu na poměry pachatele odůvodňují
mimořádné snížení trestu odnětí svobody, resp. trestní sazby okolnosti daného
případu. Tento závěr vyvozují primárně ze skutečnosti, že vykonávali pouze roli
tzv. „zahradníka“, což je postavení, z něhož pachateli zpravidla neplynou
zásadní (pokud vůbec nějaké) zisky, který je v hierarchii pachatelů ve vztahu
závislosti, resp. podřízenosti, nic neorganizuje a většinou ani nemá povědomí o
tom, jak se výsledná nedovolená látka koncovým uživatelům distribuuje. Dále
poukazují, že uvedený mimořádný postup je vždy založen na individuálním
posouzení věci, když v tomto ohledu nebylo prokázáno, že by se na místě činu
nacházeli déle než několik dní, jejich trestná činnost byla pouze dílčího
charakteru a nebyla ani natolik zásadní, aby jejím výsledkem bylo vypěstování
zjištěného velkého množství drog. S ohledem na tyto skutečnosti tak byly v
daném případě dány mimořádné okolnosti případu a uvedené jednání dle jejich
názoru nevykazuje takovou „společenskou nebezpečnost“, kterou vykazují obvyklí
pachatelé daného zločinu, přičemž chráněný zájem nebyl porušen natolik, aby
bylo nezbytné dosáhnout jejich nápravy trestem odnětí svobody v trvání osmi
let. Mají tedy za to, že trestní sazba je v jejich případě „zjevně nepřiměřená“
a jejich nápravy lze dosáhnout trestem výrazně mírnějším, přičemž aplikace
postupu podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je též v souladu s principem
přiměřenosti trestní represe. V tomto ohledu pak paušální závěr odvolacího
soudu, že je žádoucí neprojevovat shovívavost k pachatelům trestné činnosti,
vztahující se k tzv. indoor pěstírnám konopí, shledávají nepřijatelným.
Obviněný N. V. H. nadto v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. namítá, že mu byl nepřípustně uložen trest vyhoštění, když v závěru
odvolacího soudu o nesplnění podmínek ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku shledává rovněž naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm.
g) tr. ř., neboť se jedná o nesprávné hmotněprávní posouzení věci. Poukazuje,
že má v České republice, kde žije již od roku 1992, povolení k trvalému pobytu,
navíc zde má i syna T. N. H., který je občanem České republiky. Domnívá se
proto, že uložení trestu vyhoštění je v rozporu s ustanovením § 80 odst. 3
písm. c) tr. zákoníku a s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za situace, kdy se na
území České republiky nachází již 23 let je zjevné, že zde má vytvořeno
sociální zázemí, když pro konstatování, že obviněný nemá na území České
republiky dostatečné pracovní ani sociální zázemí neměl soud dostatek důkazů a
tyto se ani v podstatě nepokoušel obstarat. Je-li navíc otcem občana České
republiky, bylo by uložení trestu vyhoštění v rozporu se zájmem na spojování
rodin. Připomíná, že neexistenci výluk pro uložení trestu vyhoštění zjišťují z
úřední povinnosti soudy, nikoli obviněný, přičemž má za to, že existence takové
výluky je u něj dána.
Závěrem svých dovolání všichni obvinění shodně navrhují, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, č. j. 12 To
24/2015-905, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 25. 2. 2015, č. j. 51 T 11/2014-817, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního
zastupitelství k dovoláním obviněných vyplývá, že pokud jde o obviněnými
tvrzenou existenci takových okolností případu, které by odůvodňovaly postup
podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nejedná se o námitky odpovídající
uplatňovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
jsou pouze polemikou s konkrétní výměrou uloženého trestu, aniž by byl zároveň
naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. primárně určený k
nápravě vad výroku o trestu. Současně zdůraznil fakultativnost uplatnění
postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku i při existenci mimořádných okolností
případu, kdy i přes nejednotný názor Nejvyššího soudu, zda nevyužití ustanovení
o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku odpovídá
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či nikoli (k tomu srov.
výklad v komentáři k trestnímu řádu Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3170 a tam citovaná judikatura) dovozuje,
že právě fakultativnost postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nasvědčuje
tomu, že taková námitka dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[již vůbec pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] obsahově
neodpovídá a uložení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby podle
fakultativního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku se v dovolacím řízení
domáhat nelze.
Podle státního zástupce nebyly na straně obviněných pro postup podle § 58 odst.
1 tr. zákoníku splněny ani zákonné podmínky, jimiž jsou zejména okolnosti
mimořádné povahy, jež by jejich jednání odlišovaly od jiných případů obdobného
druhu. To se naopak vymykalo z běžného rámce obdobné činnosti vzhledem, i dle
Kriminalistického ústavu Praha, ke skutečně enormnímu rozsahu tzv. pěstírny,
kde bylo pěstováno více než 11.000 kusů rostlin, kdy zde obvinění též
přechovávali velké množství již zpracovaného rostlinného materiálu (tzv.
marihuany), přičemž takto celkově nedovoleně nakládali s 8.401,5 gramů
psychotropní látky tetrahydrocannabinolu (THC). Tyto mimořádné okolnosti
případu tak zjevně nesvědčily ve prospěch obviněných, ale spíše naopak. Pokud
jde o pozici obviněných v rámci (spíše v pozadí tušené) organizované skupiny,
nebylo jim sice prokázáno, že by vyvíjeli i jinou činnost, nežli pouhých tzv.
„zahradníků“, tato okolnost je však v případech trestného činu obdobného druhu
běžná a o okolnost mimořádnou se nejedná, když tato skutečnost byla zohledněna
při výměře trestu odnětí svobody, který byl obviněným uložen na samé její
spodní hranici, a to za současné moderace zařazení do typu věznice ve smyslu §
56 odst. 3 tr. zákoníku. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9.
2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publ. pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. označil státní
zástupce námitky obviněných za pouhou polemiku s konkrétní výměrou jim
uložených trestů, což jsou však námitky, jež obsahově nenaplňují nejen dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. , ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b tr. ř.
Za obsahově relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. označil státní zástupce námitku obviněného N. V. H. o
nepřípustnosti uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou (pozn.: správně na
10 let), nicméně ani s touto námitkou se neztotožnil. Konstatoval, že existencí
všech podmínek pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu ustanovení § 80 tr.
zákoníku se soudy obou stupňů řádně zabývaly, přičemž ze skutkových zjištění
nalézacího soudu ohledně situace obviněného a jeho úvahách o výměře trestu
vyplývá, že v jeho případě nelze hovořit o skutečném sociálním zázemí, které by
představovalo překážku pro uložení trestu vyhoštění. Ani vzhledem k faktickému
stavu jeho rodinných vazeb nebyl u obviněného shledán převažující zájem na
spojování rodin, navíc jeho syn je již dospělý, ani s ním ani s manželkou
nesdílí společnou domácnost a jeho rodinní příslušníci na něj nejsou nijak
odkázáni, např. výživou. Z těchto důvodů, tedy i přes skutečnost, že syn
obviněného je občanem České republiky, tj. státu Evropské unie, státní zástupce
neshledal naplnění negativní podmínky uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst.
3 písm. e) tr. zákoníku. V tomto ohledu poukázal zejména na závažnost spáchané
trestné činnosti, jež je řazena mezi trestné činy obecně nebezpečné, když
uložení trestu vyhoštění i přes rodinnou příslušnost k občanu Evropské unie
odůvodňoval zcela zřejmý důvod ohrožení veřejného pořádku. S poukazem na závěry
Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002 podotýká, že shodné
námitky obviněný N. V. H. uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů,
které se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí s nimi náležitě
vypořádaly, a jedná se tak o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.
Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných V.
H. N., D. T. T. a V. T. D. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako
dovolání podaná z jiného než zákonného důvodu a dovolání obviněného N. V. H.
odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou
přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána obviněnými
jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými
uplatněné dovolací námitky podřadit pod důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Všichni obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9.
2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4.
2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv.
skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226
písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným
činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
Jak z dovolání obviněných vyplývá, podstatou jejich dovolacích námitek, kterými
napadají jen výrok o trestu, je snaha o zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze s poukazem na to, že soud nevyužil možnosti uložit trest odnětí svobody
pod spodní hranici zákonné trestní sazby, když podle jejich přesvědčení splňují
podmínky vymezené ustanovením § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nepřihlédl zejména k
okolnostem daného případu, které spočívají v jejich postavení v hierarchii
pachatelů trestné činnosti, když vykonávali pouze zahradnickou činnost, z níž
zpravidla pachateli neplynou zásadní zisky. Dále ve svých podáních namítají, že
taktéž nebylo prokázáno, že by se na místě činu nacházeli déle než několik dnů
a jejich trestná činnost byla pouze dílčího charakteru, nevykazující takovou
společenskou škodlivost, kterou vykazují pachatelé daného zločinu. Chráněný
zájem tak nebyl porušen do té míry, aby bylo jejich nápravy nezbytné dosáhnout
trestem odnětí svobody v trvání osmi roků. Z tohoto pohledu hodnotí trest
odnětí svobody, který jim uložil Vrchní soud v Praze, jako zjevně nepřiměřený,
neboť se domnívají, že jejich nápravy lze dosáhnout trestem mírnějším, když
aplikace postupu podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je podle jejich
mínění v souladu s principem přiměřenosti trestní represe.
Ustanovení § 58 tr. zákoníku, na které předmětná dovolání odkazují, umožňuje
zmírnění trestu odnětí svobody pouze tehdy, pokud se soudu projednávajícímu
daný případ jeví dolní hranice trestní sazby jako nepřiměřeně přísná. Toto
ustanovení však v pěti odstavcích obsahuje celou řadu důvodů pro mimořádné
snížení trestu odnětí svobody, dokonce s různými dopady na spodní hranici
modifikované trestní sazby. Podle obviněných mělo být v jejich případě
aplikováno ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku (kterému odpovídalo ustanovení
§ 40 odst. 1 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009), podle něhož, má-li soud
vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by
použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro
pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem
kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní
sazby tímto zákonem stanovené.
Předmětné ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku tedy zakotvuje tři podmínky
nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní
sazby, a to: a) jsou zde konkrétní okolnosti případu nebo poměry pachatele,
které způsobují, že: b) použití zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí
svobody – a to s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele
nepřiměřeně přísné, a že: c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí
svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně, což
znamená, že musí být splněny zároveň. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu
odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí
svobody se musí opírat o zhodnocení všech okolností případu a poměrů pachatele,
nestačí tedy jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní
hranice. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele, anebo o obě
tato hlediska zároveň. Vždy ovšem bude stačit splnění alespoň jednoho z nich.
Jak vyplývá z výše uvedeného, obvinění své námitky sice opírají o
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem
na obecné konstatování shora je však v posuzované věci zřejmé, že takto jimi
vymezené dovolací námitky nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ust. §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b tr. ř., zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu,
neboť nesměřují do právního posouzení prokázaného skutku, ale pouze do výměry
(neboli přísnosti) uloženého trestu. V tomto směru lze přiměřeně odkázat i na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 356/2002, podle něhož „námitka, že
obviněnému měl být trest odnětí svobody uložen podle § 40 odst. 1 trestního
zákona (pozn. dnes ustanovení § 58 tr. zákoníku) pod dolní hranicí zákonné
trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b trestního řádu,
protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §
265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu neobsahují a nejedná se ani o
nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.“
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody
na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže
byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr.
zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím
tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud
jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované
ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu
ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud
„připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení
soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích,
tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo
hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní
hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný
dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro
nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o
trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31
odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro
jeho ukládání.“
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře
trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku
nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o
trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže
být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených
dovolacích důvodů. V rámci obviněnými uplatněného důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve
vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení
soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za
pokračování v trestném činu.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že obvinění byli v dané věci uznáni
vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody od osmi do dvanácti let. Zatímco soud
prvního stupně všem obviněným uložil shodně tresty odnětí svobody pod dolní
hranici zákonné trestní sazby ve výměře pěti roků, když vzhledem k okolnostem
případu a poměrům obviněných využil ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku,
odvolací soud dospěl k závěru, že pro tento postup nebyly na straně obviněných
splněny zákonné podmínky, jimiž jsou zejména okolnosti mimořádné povahy, jež by
jejich jednání odlišovaly od jiných případů obdobného druhu. Svůj postup při
ukládání trestů odůvodnil tím, že okolnosti zmiňované nalézacím soudem jsou
polehčujícími okolnostmi, které lze označit za běžně se vyskytující, které
nijak nevybočují z obvyklého rámce srovnatelných případů. Odkázal na vysokou
společenskou škodlivost jednání obviněných i množství zajištěné psychotropní
látky a konstatoval, že v současné době, kdy trestná činnost spočívající v
ilegálním pěstování marihuany v tzv. indoor velkokapacitních pěstírnách je
nadále na vzestupu, neodůvodněná shovívavost vůči jejím pachatelům není
namístě. V tomto ohledu současně zdůraznil, že v daném případě se i podle
závěrů Kriminalistického ústavu Praha jednalo o největší odhalenou pěstírnu co
do množství zajištěných rostlin konopí, hnojiv a množství elektrotechnického
zařízení, když v prostorách pěstírny bylo nalezeno a zajištěno celkem 42.910,5
gramů rostlinného materiálu, 11.191 kusů rostlin v různých růstových stadiích,
ze kterých bylo posléze vytvořeno 118.156,9 gramů sušiny, v níž bylo stanoveno
8.401,5 gramů čistého A9-THC, které jsou obsahovými složkami rostliny konopí, a
ze které lze vyrobit nejméně 11.815 dávek drogy marihuany po 10 gramech.
Odvolací soud tak dovodil, že za daných okolností ani fakt, že obvinění v rámci
organizované skupiny vykonávali funkci pouhých „zahradníků“ není natolik
zásadní, aby odůvodnil mimořádný postup podle ustanovení § 58 odst. 1 tr.
zákoníku (str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud tak nepochybil, pokud
obviněným uložil shodně nepodmíněné tresty odnětí svobody na samé spodní
hranici zákonné trestní sazby § 283 odst. 3 tr. zákoníku v trvání osmi roků bez
využití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž lze konstatovat, že výše i druh
uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v § 37 – § 39 tr. zákoníku.
Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněných pro účely výkonu
trestů odnětí svobody, když v tomto směru k části uplatněné argumentace
obviněných, v níž vytkli jejich podřadnější pozici tzv. „zahradníků“ v rámci
struktury trestné činnosti, jakož i polehčující okolnosti a jejich osobní
poměry, odvolací soud uvedl, že tyto skutečnosti též promítl do výroku o jejich
zařazení pro výkon trestu podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s
ostrahou, a nikoli do věznice se zvýšenou ostrahou.
neboť proti jimi výhradně napadenému výroku o trestu lze brojit zásadně pouze
na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však
neuplatnili. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze
podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58
odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. To
vyplývá již ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by
obvinění byli subjektivně přesvědčeni, že podmínky vymezené ustanovením § 58
odst. 1 tr. zákoníku splňují. Obvinění tedy nepředložili jedinou námitku
vztahující se k právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení,
když skutečnost, že soud neaplikoval ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jimi
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. To
však nevylučuje, že při nesprávné aplikaci, resp. při absenci této aplikace v
případě některých jiných alternativ, umožňujících mimořádné snížení trestu
odnětí svobody, uvedených v § 58 tr. zákoníku, by dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl být naplněn. V posuzované věci se ovšem o takový
případ nejedná a ani dovolatelé se nedomáhají existence jiných důvodů pro
zmírnění trestu uvedených v § 58 odst. 2 a násl. tr. zákoníku (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
Obviněný N. V. H. rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., když namítá, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu – trest
vyhoštění, když postupem soudů došlo též k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení
věci ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.g) tr. ř.
Pokud obviněný N. V. H. v této souvislosti namítá, že mu byl uložen trest
vyhoštění z území České republiky na dobu 10 roků v rozporu s ustanovením § 80
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tato námitka dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově odpovídá. Nejvyšší soud však zároveň shledal,
že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být
naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen
a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný
čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se v praxi rozumí zejména
případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52
odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v
konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit
některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů
trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně, nepřípustnost
určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který
nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 3
odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným
„společně“ (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn.
6 Tdo 768/2007).
Trest vyhoštění z území České republiky může soud uložit podle § 80
odst. 1, 2 tr. zákoníku pachateli, který není občanem České republiky, a to
jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost
lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být
trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného
trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S
přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy
a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného
obecného zájmu, může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do
deseti let, anebo na dobu neurčitou.
Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu,
který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území
České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému
obecnému zájmu.
Trest vyhoštění představuje závažný zásah do základních práv a svobod
zaručených Listinou základních práv a svobod. Proto je v § 80 odst. 3 tr.
zákoníku stanoven taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu
vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době
rozhodování soudu o trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední
povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti
zjištěných okolností.
Podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního
předpisu,
c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a
sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na
spojování rodin,
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn,
pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost,
příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo
jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo
ponižujícímu zacházení anebo trestu,
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu
na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo
je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na
území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody
ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku,
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě
pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti
státu, nebo
g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění
bylo v jeho nejlepším zájmu.
Stručně shrnuto, soud může uložit trest vyhoštění, pokud jsou splněny podmínky
podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku a pokud současně není dána některá z
negativních podmínek podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Je tak patrné, že soud
nejprve zjišťuje, zda jsou v konkrétním případě u obviněného splněny podmínky
podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v kladném případě pak zjišťuje, zda na
straně obviněného není dána některá z okolností uvedených v § 80 odst. 3 písm.
a) až g) tr. zákoníku, vymezující skutečnosti, při jejichž existenci tento
trest uložit nelze. Jelikož jsou tyto negativní podmínky stanoveny
alternativně, uložení trestu vyhoštění bude bránit i zjištění jen jediné
(kterékoli) z nich.
Mezi tzv. negativní podmínky uložení trestu vyhoštění patří, jak bylo výše již
uvedeno, okolnost, že pachatel má na území České republiky povolen trvalý
pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v
rozporu se zájmem na spojování rodin [§ 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku].
Tímto ustanovením je respektováno zejména právo na ochranu před neoprávněným
zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální
vazby pachatele k území České republiky, které by byly, přestože pachatel není
občanem České republiky ani azylantem – trestem vyhoštění tak vážně narušeny,
že to nemůže být odůvodněno ani účelem trestu a požadavkem na ochranu a
bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Ze znění tohoto
ustanovení současně plyne, že jednotlivé okolnosti jsou v něm uvedeny
kumulativně, musí tedy existovat zároveň. K tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 809/2014 (uveřejněné pod č.
22/2015 Sb. rozh. tr.).
K předpokladům ukládání trestu vyhoštění se opakovaně ve své judikatuře
vyjádřil i Ústavní soud. Podle jeho závěrů obsažených kupř. v nálezu ze dne 11.
6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, musí soud při výměře trestu vyhoštění v
konkrétním případě zvážit – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři
základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti
spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného
trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního
zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry
pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v
hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí
pachatele a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného
obecného zájmu. Pokud tato úvaha soudu není řádně provedena a odůvodněna,
dochází tím i k porušení čl. 39 Listiny, zakazujícího ukládání trestů jiným než
zákonným způsobem. Při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou musí soud
nejen zkoumat prognózu nápravy pachatele, která se má pojmově blížit
nemožnosti, respektive velmi vysoké míře nepravděpodobnosti nápravy, ale musí
též kvalifikovaně zohlednit bezpečnostní riziko pobytu pachatele na území České
republiky, tedy shledat, že ani nejvýše deset let pobytu mimo Českou republiku
nesnižuje obavy, že by po uplynutí stanovené doby a případném návratu na území
České republiky pachatel mohl opět ohrožovat společenské zájmy svou trestnou
činností. Trest vyhoštění na dobu neurčitou může být pojmově uložen jen v
nejzávažnějších případech, kde nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po
několika letech přestal být pro Českou republiku bezpečnostní hrozbou (viz body
32., 34. nálezu).
V posuzované věci obviněný namítá, že uložení trestu vyhoštění je v rozporu s
ustanovením § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, podle kterého soud trest
vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý
pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v
rozporu se zájmem na spojování rodin. Obviněný v této souvislosti poukazuje na
to, že má v České republice, kde žije již od roku 1992, povolení k trvalému
pobytu, má zde i syna, který je občanem České republiky, a za situace, kdy si
za dobu 23 let pobytu vytvořil v České republice dostatečné sociální i pracovní
zázemí, bylo by jeho vyhoštění v rozporu se zájmem na spojování rodin. Ve výše
již citovaném ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákona obsažené tři podmínky
vylučující uložení trestu vyhoštění musí být splněny kumulativně, tj. byť
nesplnění jediné z nich nevylučuje uložení trestu vyhoštění (viz rozhodnutí č.
22/2015 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu trestního spisu a ze zjištění obou soudů se podává, že obviněný N. V.
H. je cizím státním příslušníkem (občanem Vietnamské socialistické republiky),
který v České republice žije již od roku 1992. V průběhu trestního řízení
rovněž vyplynulo, že obviněný má sice v České republice od 14. 4. 2003 povolení
k trvalému pobytu, jehož platnost byla prodloužena do 10. 4. 2023 (č. l. 512
tr. spisu), není však fixován na žádné konkrétní místo pobytu v České
republice, když v místě svého udávaného trvalého bydliště v České republice na
adrese D. II, H., se dlouhodobě nezdržoval, jeho faktický pobyt na území České
republiky nebyl znám a cizinecké policii dlouhodobě uváděl jako své bydliště
trvalou adresu své známé J. D., kde však nikdy skutečně nebydlel a s jejím
souhlasem zde přihlásil k trvalému pobytu i svou manželku a syna T. N. H., (č.
l. 511 tr. spisu).
Soud prvního stupně v tomto směru konstatoval, že je sice pravdou, že na území
České republiky dlouhodobě žije manželka a současně i syn obviněného,
povinností soudu je však současně zkoumat, zda mezi obviněným a jeho manželkou,
popř. synem existují faktické vztahy, které jsou obecně v rámci rodiny
naplňovány. Jak vyplynulo z dostupných zpráv, obviněný má na území České
republiky syna T. N. H., který v daném roce získal státní občanství České
republiky, tento je však již zletilý a s obviněným dlouhodobě nežil ve společné
domácnosti, neboť od 7. třídy základní školy bydlí u svědkyně J. D. na adrese
jejího přechodného bydliště A. D., H. a obviněný jej pouze nepravidelně
navštěvoval. Taktéž pobyt obviněného na území České republiky byl v posledních
třech letech minimální, když z vyjádření samotného obviněného, tak i z
výjezdních razítek v jeho cestovním pase vyplývá, že od 15. 1. 2011 do 16. 3.
2013 a od 20. 1. 2014 do 23. 3. 2014 pobýval z důvodu své léčby ve Vietnamu,
zatímco jeho manželka měla pobývat na území České republiky. Evidentně tedy se
svou rodinou dlouhodobě nežil ve společné domácnosti, jejich vztahy byly
víceméně formální, když po více než dva roky nebyli v žádném osobním kontaktu.
Obviněný má dle vlastního prohlášení dalšího syna P. N. Q., který měl na území
České republiky povolený pobyt pouze do ledna 2006 a nyní žije ve Vietnamu (č.
l. 436 tr. spisu). Pokud jde o pracovní a sociální zázemí v České republice,
obviněný sám uvedl, že je nemajetný a nezaměstnaný (č. l. 433 tr. spisu), když
z živnostenského rejstříku vyplývá, že měl nahlášenou živnost v oboru výroba,
obchod a služby a posléze také v oboru hostinská činnost, avšak obě živnosti
přerušil od 22. 4. 2013 do 22. 4. 2018 (č. l. 524a tr. spisu).
Nejvyšší soud se neztotožňuje s tvrzením obviněného N. V. H., že uložený trest
je v rozporu se zájmem na spojování rodin, neboť jak již bylo výše uvedeno, v
případě obviněného nelze hovořit o skutečném sociálním zázemí, které by
představovalo překážku pro uložení trestu vyhoštění.
Jeho faktický pobyt na území České republiky nebyl znám, když cizinecké policii
dlouhodobě uváděl formální bydliště své kamarádky, kde se však nikdy fakticky
nezdržoval. Stejně tak nelze u obviněného shledat převažující zájem na
spojování rodin, a to vzhledem k formálnímu stavu jeho rodinných vazeb. Syn
obviněného T. N. H. je již dospělý, obviněný s ním ani s manželkou nesdílí
společnou domácnost, jeho rodinní příslušníci na něj ani nejsou nijak odkázáni,
např. výživou. Navíc jeho další syn P. N. Q. žije ve Vietnamu. Nad rámec
odůvodnění soudů nižších stupňů pak lze dodat, že syn obviněného H. N. T. je
sice občanem České republiky, tj. státu Evropské unie, avšak ani naplnění
negativní podmínky uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. e) tr.
zákoníku zde Nejvyšší soud neshledává.
Z obsahu trestního spisu je dále zřejmé, že obviněný dlouhodobě nemá v České
republice stálé zaměstnání, přičemž vzhledem k tomu, že na jejím území
dlouhodobě nepobýval, nevytvořil si zde pracovní vazby, když i sám se označuje
za osobu na sociálním dně, tedy bez legálního a trvalého příjmu. Ze
živnostenského rejstříku sice vyplývá, že měl nahlášenou živnost v oboru
výroba, obchod a služby a v oboru hostinská činnost, obě živnosti však od 22.
4. 2013 přerušil. Absence pracovního a sociálního zázemí tak v budoucnu
představuje riziko opětovného páchání trestné činnosti na území České republiky
(č. l. 522 – 523 tr. spisu). Nutno též poukázat i na samotnou povahu spáchané
trestné činnosti, jež je řazena mezi trestné činy obecně nebezpečné, když
obviněný jako cizí státní příslušník zneužil svého pobytu v České republice k
páchání zvlášť závažné trestné činnosti, a proto není v obecném zájmu, aby v
České republice dále pobýval.
Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů v tom směru,
že u obviněného N. V. H. i přes rodinnou příslušnost k občanovi Evropské unie
není uložení trestu vyhoštění na dobu 10 let nepřiměřeně přísné, přičemž
uložení trestu vyhoštění není ani v rozporu se zájmem na spojování rodin, kdy
je nutné přihlédnout k absenci trvalého stabilního rodinného, sociálního a
pracovního zázemí na území České republiky a nakonec i k tomu, že pobyt
obviněného na území České republiky s ohledem na závažnost a charakter spáchané
trestné činnosti a dále i s ohledem na chráněné zájmy občanů České republiky se
jeví značně rizikový.
Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že Nejvyšší soud v posuzované věci
nezjistil existenci vady, kterou obviněný v dovolání vytkl ve smyslu dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť s ohledem na výše
rozvedené skutečnosti nebyl obviněnému uložen trest vyhoštění v rozporu s
ustanovením § 80 odst. 3 písm. c), popř. písm. e) tr. zákoníku, tedy takový
druh trestu, který mu nebylo možno uložit – tzn. nepřípustný druh trestu. Proto
shledal tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou. Pro úplnost lze dodat,
že námitky obviněného obsahově nenaplňují ani dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., když v tomto směru lze ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu
směřujícímu proti nepřiměřenosti trestu odkázat na podrobné úvahy v tomto
usnesení shora již uvedené.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nedošlo.
Dovolání obviněného N. V. H. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
obvinění V. H. N., D. T. T. a V. T. D. podali dovolání z jiných důvodů, než
jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se dále zabýval
jimi napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3
až 5 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu