6 Tdo 768/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25.
července 2007 o dovolání, které podal obviněný Z. L., proti unesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 4 To 140/2007, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5
T 204/2006, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 5 T 204/2006, byl
obviněný Z. L. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a
proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování
cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného
soudu se prvního z těchto trestných činů dopustil tím, že
„1) v době od 1. 8. 2006 do 6. 9. 2006 v P. nebo jinde vyhrožoval
prostřednictvím SMS zpráv své bývalé manželce E. L., že zapálí a vyhodí do
vzduchu dům, kde v té době pobývala u svých rodičů“.
Druhý z uvedených trestných činů spáchal podle skutkových zjištění jmenovaného
soudu tím, že
„2) v noci z 26. 8. na 27. 8. 2006 v obci A. n. V., nezjištěným způsobem za
použití ohně poškodil vstupní dveře do dvora domu, a dále v době od 16:30 hodin
do 22:30 hodin dne 4. 9. 2006 nezjištěným způsobem podpálil stodolu přilehlou,
čímž způsobil majiteli J. S., škodu na majetku ve výši 126.258,- Kč, když byly
uchráněny hodnoty celkem nejméně za 500.000,- Kč“.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 197a odst. 1 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do
věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit
poškozenému J. S., škodu ve výši 126.258,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 3. 2007, sp. zn.
4 To 140/2007, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle
§ 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku ve vztahu k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v prvé řadě namítl, že nebylo řádně
prokázáno, že by se dopustil jednání, v němž je spatřován trestný čin
poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Podle jeho slov důkazy,
které se k tomuto jednání vztahují, jsou „nepřímé, neúplné a postrádají
podmínku řetězení důkazů“. Ve vztahu k útoku ze dne 26. 8. 2006 pak podle něho
důkazy zcela chybí. Z uvedeného následně dovodil, že neměl být uznán vinným
uvedeným trestným činem a neměla mu ani být uložena povinnost k náhradě škody.
Dále uvedl, že jednání, v němž je spatřován trestný čin násilí proti skupině
obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., nedosahovalo
takové intenzity, že by mohlo vzbudit důvodnou obavu v takové míře, aby byl
naplněn materiální znak uvedeného trestného činu. Z uvedených důvodů také
označil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný.
S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný
namítl, že uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců
došlo k porušení ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák. Vzhledem ke skutečnosti, že u
obou trestných činů jsou trestní sazby do jednoho roku a se zřetelem k jeho
dosavadní bezúhonnosti, jedná se podle jeho přesvědčení o trest nezákonný.
Vyjádřil názor, že trest nebyl uložen s ohledem na výše zmíněné zákonné
ustanovení a na nebezpečnost jeho jednání, ale na skutečnost, že byl téměř po
dobu šesti měsíců držen ve vazbě v rozporu s § 68 tr. ř., přičemž v této
souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 4.
2007, sp. zn. I. ÚS 695/2006. Uzavřel pak, že uložený druh a výměra trestu se
odvíjela pouze od potřeby soudů obou stupňů „zahladit“ jejich nesprávná
rozhodnutí o vazbě tak, aby nemohl požadovat náhradu škody způsobenou vazbou
podle zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2007, č. j. 4 To 140/2007-293, a
rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. 1. 2007, č. j. 5 T 204/2006-208,
zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Písku přikázal, aby věc
znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám
obviněného vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. uvedl, že soud vyšel v případě skutku kvalifikovaného podle § 197a odst. 1
tr. zák. ze svědecké výpovědi poškozené E. L., která koresponduje se svědeckými
výpověďmi J. S. a P. R., jakož i s obsahem odborného vyjádření z oboru
kriminalistiky – odvětví počítačových expertíz. Četnost a charakter obviněným
odesílaných výhrůžných SMS zpráv jednoznačně svědčí o tom, že tyto výhrůžky
byly objektivně způsobilé vzbudit u E. L. důvodnou obavu ve smyslu ustanovení §
197a odst. 1 tr. zák.
V případě skutku kvalifikovaného podle § 257 odst. 1 tr. zák. obviněný
prakticky realizoval předchozí výhrůžky a ze spáchání této trestné činnosti je
usvědčován vedle obsahu samotných výhrůžných SMS zpráv svědeckými výpověďmi E.
L., J. S., P. R., V. V., J. H. a dále též odborným vyjádřením Hasičského
záchranného sboru a znaleckými závěry znalce z oboru stavebnictví. V
podrobnostech státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou
stupňů. Uzavřel pak, že obviněný své dovolání v této části zaměřil výhradně do
oblasti skutkových zjištění, a tudíž nelze z pohledu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznat jeho argumentům povahu právně relevantních
námitek.
V další části svého vyjádření státní zástupce zaujal stanovisko k dovolací
argumentaci vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Připomněl, že obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v rámci trestní
sazby stanovené v § 197a odst. 1 tr. zák., tj. sankce odnětí svobody až na
jeden rok nebo peněžitý trest, přičemž uložení nepodmíněného trestu odnětí
svobody v trvání šesti měsíců představuje uložení přípustného trestu v rámci
zákonné trestní sazby. Jedná se proto o námitku zjevně neopodstatněnou.
Státní zástupce k tomu dodal, že soudy obou stupňů se dostatečně vypořádaly s
dikcí ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák., když posuzovaly okolnost, že se
obviněný dopustil dvou úmyslných trestných činů s poměrně vysokou společenskou
nebezpečností, kdy se neomezil pouze na výhrůžky vůči bývalé manželce, ale tyto
výhrůžky také realizoval jednáním ohrožujícím nejen majetek jiného, nýbrž i
životy a zdraví dalších osob. Vzhledem k uvedenému dospěly soudy obou stupňů k
závěru, že je třeba na obviněného působit právě nepodmíněným trestem odnětí
svobody, jelikož případné uložení jiného trestu s sebou nese riziko, že takový
trest nebude mít na obviněného patřičný dopad a účinek.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto
rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda vznesené konkrétní argumenty, o něž je
dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněné důvody dovolání uvedené v
předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z podstatné části [konkrétně
ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně]
směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný zde totiž soudům de facto
vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového
stavu věci, přičemž prosazuje vlastní náhled na provedené důkazy a z toho se
odvíjející vlastní (odlišný) skutkový závěr – namítá, že předmětný skutek nebyl
prokázán. Také z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o
nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný ve
skutečnosti spatřuje rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil
na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem
ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitce obviněného stran nepřiměřené přísnosti
uloženého trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou
trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy
jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až §
34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného
trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný však také namítl, že jednání, v němž je spatřován trestný čin násilí
proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák.,
nedosahovalo takové intenzity, že by mohlo vzbudit důvodnou obavu v takové
míře, aby byl naplněn materiální znak tohoto trestného činu. Takovou námitku
lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za
právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně
neopodstatněnou.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a
odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou
na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou
obavu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým
závažným výhrůžkám. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu.
Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je
vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout. Zda je vyhrožování způsobilé
v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem
konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a
charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými
vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. Pokud bylo např.
vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele
výhrůžky splnit, bude možno dovodit, že byla způsobilá vzbudit důvodnou obavu
[srov. přiměřeně viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář.
II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1187 s.].
Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán
úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel „v době od 1. 8. 2006 do 6.
9. 2006 v P. nebo jinde vyhrožoval prostřednictvím SMS zpráv své bývalé
manželce E. L., že zapálí a vyhodí do vzduchu dům, kde v té době pobývala u
svých rodičů“.
K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále rozvedl: „Jestliže
obžalovaný posílal SMS zprávy typu: „Já už mám 3 granáty, které vám tam hodím,
to si zapamatuj za tu lež a barák odpálím.“, nebo: „Už jsem sehnal 2 granáty,
tak vám je tam odvezu jako mstu.“ … Není pak pochyb o tom, že takovéto zprávy
mohly ve svědkyni E. L. vzbuzovat důvodnou obavu, že obžalovaný své výhružky
skutečně realizuje, tím spíše, že v noci z 26.8. na 27.8.2006 došlo k pokusu o
podpálení vchodových dveří do jejich domu…“ a vzhledem k tomu, že „několik dnů
poté došlo k podpálení jejich stodoly a k podpálení keře na zahradě v nočních
hodinách“. Soud prvního stupně tedy - pokud jde o následek (účinek) skutku
popsaného v bodě 1) rozsudku – náležitě a výstižně vyhodnotil nejen tento
skutek, nýbrž oba skutky ve vzájemné souvislosti. Vzhledem k rozvedeným
skutečnostem je třeba označit za správný jeho závěr, že vyhrožování obviněného
bylo způsobilé vzbudit v poškozené E. L. důvodnou obavu.
Za daných okolností je zřejmá i subjektivní stránka – úmyslné zavinění. K
subjektivní stránce lze připomenout tolik, že závěry o tom, že čin byl spáchán
úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit
nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Z výše popsaných skutečností
objektivní povahy je pak zřejmé, že obviněný v posuzovaném případě jednal
úmyslně. Odvolací soud k této otázce logicky poznamenal, že „Obžalovaný si
musel být vědom, že SMS zprávami, jaké zasílal své bývalé manželce, v kombinaci
s podpálením objektu v Ú. vyvolá obavu z uskutečnění v SMS zprávách slibovaného
následku a obžalovaný chtěl takovou obavu i vyvolat“.
Pokud jde o materiální stránku trestného činu, je na místě v obecné rovině
uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. není čin,
jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když
jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv.
materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v
konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost,
nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové
podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou
uvedena v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.
Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře,
přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda
obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin
dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný
(§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením
formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich
naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní
jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě,
přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne
stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost,
když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům
trestného činu této skutkové podstaty.
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak
konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují
závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě
pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti násilí proti skupině obyvatelů a proti
jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím
běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, vzhledem ke
konkrétním okolnostem tohoto skutku (viz shora) je zřejmé, že zákonem
vyžadovaný stupeň společenské nebezpečnosti byl v tomto případě dán (třeba
dodat, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti byl vysoký).
V těchto souvislostech je vhodné připomenout, že s otázkou materiální stránky
uvedeného skutku se nezávadně vypořádal již odvolací soud, když konstatoval, že
„společenská nebezpečnost jednání obžalovaného nemůže být pokládána za
bezvýznamnou, neboť je-li vyhrožováno explozí a je-li poškozována cizí věc
ohněm, tedy jsou-li užívány prostředky obtížně ovladatelné a schopné přivodit
naráz újmu většímu okruhu osob, nemůže jít o jednání bezvýznamné a
přehlížitelné“.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nepostupoval nalézací ani odvolací soud v
rozporu s trestním zákonem, když v jednání dovolatele shledal naplnění všech
zákonných znaků trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti
jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák.
V souvislosti s tím je na místě konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou
právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními
anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí
nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Jak již výše uvedeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je
naplněn tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Dovolací důvod obsažený v tomto ustanovení může být ve dvou alternativách,
spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen trest
a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný
čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl
obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění
podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému
pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu.
Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona
nelze vedle sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být
založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v
době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 16 odst. 2 tr. zák.) nebo uložením
určitého trestu více obviněným „společně“.
Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní
sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu
vymezenu trestním zákonem. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice
trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona
podle toho, o jaký trestný čin jde, případně v jaké alternativě byl spáchán,
nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem (srov. přiměřeně Šámal,
P. a kolektiv., Trestní řád. Komentář. II díl. 5., doplněné a přepracované
vydání. Praha : C. H. Beck, 2005 2023-2024 s.).
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu nelze argumentaci obviněného, podle níž mu
byl v daném případě uložen takový trest, který zákon ve smyslu ustanovení § 39
odst. 2 tr. zák. nepřipouští, považovat za právně relevantní. Především je
třeba zdůraznit, že výčet druhů trestů podle § 27 tr. zák. je taxativní a nelze
jej žádným způsobem rozšiřovat. Z tohoto výčtu pak vyplývá, že podmíněný trest
odnětí svobody není samostatným druhem trestu odnětí svobody. Námitky
obviněného tudíž směřují výlučně proti „tvrdosti“ uloženého trestu, spatřované
v uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Takto pojaté námitky ovšem
nekorespondují s důvodem dovolání podle § 265h odst. 1 písm. h) tr. ř. ale ani
s jiným dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1150/2003, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 196/2006).
V této souvislosti je dále zapotřebí zmínit, že obviněnému byl uložen úhrnný
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, tj. v rámci trestní
sazby stanovené v ustanovení § 197a odst. 1 tr. zák., jež umožňuje pachateli
uložit trest odnětí svobody v délce jednoho roku.
Obiter dictum je možno doplnit, že s otázkou trestu se soudy obou stupňů
dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Nalézací soud zdůraznil, že v daném případě
i při bezúhonnosti obviněného „nešlo odhlédnout od vysokého stupně společenské
nebezpečnosti jednání obžalovaného, který se neomezil pouze na výhrůžky, které
adresoval své bývalé manželce, ale který tyto výhrůžky realizoval. Způsobil zde
poměrně vysokou škodu 126.258,- Kč, přičemž škoda, která zde hrozila z jeho
jednání byla nejméně 500.000,- Kč, nelze ani přehlédnout, že jeho jednání
ohrožovalo zdraví a životy osob, které se v bezprostřední blízkosti místa
požáru nacházely.“ Odvolací soud pak po zhodnocení výše naznačených okolností
správně usoudil: „Uložil-li (soud prvního stupně) za těchto okolností trest
vymezený pouze v polovině zákonné sazby, nejde o trest nejen nezákonný, ale ani
nepřiměřeně přísný, a to i přesto, že se jedná o trest již nepodmíněný. Dle
názoru krajského soudu je právě tento druh trestu v případě obžalovaného
zapotřebí tak, aby si uvědomil, že jeho jednání je vysoce společensky nežádoucí
a že je nutné, aby se ho do budoucna vyvaroval. Jak totiž vyplynulo z výpovědi
svědka R., tak domluvy na obžalovaného neměly patřičný dopad a je tak riziko,
že při uložení jiného druhu trestu by tento neměl na obžalovaného kýžený
účinek.“
Nejvyšší soud přitom považuje za důležité spolu se státním zástupcem zdůraznit
právě ty skutečnosti, že obviněný se svým jednáním dopustil dvou úmyslných
trestných činů vysokého konkrétního stupně společenské nebezpečnosti, trestnou
činnost páchal po nikoli krátké časové období, přičemž své jednání co do jeho
závažnosti výrazně gradoval – realizoval svoje výhrůžky. Prokázal tak výraznou
rozhodnost a odhodlanost k trestné činnosti a vytrvalost v jejím páchání. Tyto
skutečnosti spolu s dalšími zmíněnými okolnostmi odůvodňují závěr, že uložení
jiného než nepodmíněného trestu by zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu (§ 23
odst. 1 tr. zák.).
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. L. odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý