7 Tdo 196/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. března 2006 v neveřejném zasedání
o dovolání obviněného M. J., které podal proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 7 To 50/2005, v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 207/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, dovoláním napadeným rozsudkem uznal
obviněného M. J. vinným trestným činem poškozování lesa těžbou podle § 181c
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (účinného od 1. 7. 2002), kterého se dopustil
jednáním uvedeným pod body 1 – 3 výrokové části rozsudku a které spočívalo
(stručně řečeno) v úmyslném provedení neoprávněné mýtní těžby lesa na ploše
1,74 ha (ad 1.), 0,47 a 1,21 ha (ad 2.) a 3,40 ha (ad 3.), čímž došlo k
závažnému porušení § 11 odst. 1, § 31 odst. 2, § 33 odst. 3, 4, § 34 odst. 1
zák. č. 289/1995 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 1999), a to v období od
května až do října 1999.
Za to byl M. J. soudem II. stupně odsouzen podle § 181c odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 1 roku nepodmíněně, se zařazením pro jeho výkon
podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1 a § 54
odst. 3 tr. zák. byl obviněnému uložen také peněžitý trest ve výměře 40.000,-
Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Tímž rozsudkem bylo
rozhodnuto také o odvoláních spoluobviněných P. K. a M. S. Odvolací soud takto
rozhodl poté, co z podnětu odvolání M. J. zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b),
d) tr. ř. ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu ve
Frýdku Místku ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 6 T 207/2002.
Proti rozsudku soudu II. stupně podal M. J. řádně a včas dovolání z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný ohledně
jednotlivých částí jeho jednání, uvedených ve výroku o vině, spatřuje v
následujících skutečnostech:
ad 1. – zásadně popírá, že by těžba byla provedena v rozsahu kladeném mu za
vinu a namítá, že v daném katastrálním území mohlo být během 3 – 4 dnů vytěženo
toliko cca 160 – 170 m3, tedy asi polovina množství kladeného mu za vinu. Jeho
obhajoba, že je podporována zejména výpověďmi lesních dělníků J. F. a L. F., z
jejichž výpovědí vyplývá, že bylo těženo podstatně méně a také na menší ploše
lesa, než uváděla obžaloba. Zbývající část lesa někdo vytěžil po zákazu těžby,
kdy byla vytěžena asi 1/3 celkové plochy následně vzniklé holiny, jak se
vyjádřil svědek H., ale neví již kdo, protože nikoho neviděl. Obviněný proto
namítá, že nebylo prokázáno, že by se svými dělníky on vytěžil i zbytek lesa do
celkové plochy 1,74 ha a způsobil tak holoseč v tomto rozsahu,
ad 2. – ani v tomto případě, že se odvolací soud jednoznačně nevypořádal s jeho
námitkami uvedenými v odvolání a podle jeho názoru není zřejmé, zda došlo v
důsledku jeho jednání ke vzniku holé seče o rozloze větší než 1,5 ha a tak k
naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 181c tr. zák. Ze závěru
odvolacího soudu, že dva porosty na kterých bylo těženo spolu sousedí, ještě
podle obviněného nevyplývá, že by spolu sousedily i holé seče a tak vznikla
jedna holá seč o velikosti 1,68 ha,
ad 3. – v tomto případě obviněný popírá jakoukoliv účast na jednání ostatních
spoluobviněných. Namítá, že ani z provedeného dokazování nevyplynulo nic co by
nasvědčovalo jeho účasti na tomto jednání, nebylo prokázáno, že by věděl o
nezákonné těžbě a o původu dřeva z takovéto těžby. Závěr soudu o jeho vině v
tomto bodě, že nemá žádnou oporu v provedeném dokazování.
Obviněný také plně odkázal na argumentaci uvedenou již v odvolání, když jeho
námitky zůstávají v tomto směru totožné.
Dále obviněný v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně jednotlivé útoky ad 1 – 3 rozsudku
posoudil jako jeden pokračující trestný čin poškozování lesa těžbou podle §
181c odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. S touto právní kvalifikací obviněný
nesouhlasí a naopak za správné považuje posouzení útoků soudem I. stupně jako
samostatné skutky. Poukázal přitom na ustálenou judikaturu (např. Rt 40/2003),
podle které nelze sčítat plochy jednotlivých holých sečí, jestliže spolu
nesousedí.
Další námitky pak obviněný zaměřil do výroku o trestu, když nepodmíněný trest
odnětí svobody považuje za nezákonný a nepřiměřeně přísný, přičemž soud jej ani
řádně neodůvodnil. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval jedinou důležitou
okolností podle § 39 odst. 2 tr. zák., a to posouzením jeho osoby a možnosti,
zda by i jiný než nepodmíněný trest, vzhledem k jeho osobě, zjevně nevedl k
dosažení účelu trestu. Je toho názoru, že podmínky ustanovení § 39 odst. 2 tr.
zák. nebyly splněny, a to vzhledem k možnostem jeho nápravy, osobním poměrům a
trestní minulosti. V těchto skutečnostech proto spatřuje důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) popř. h) tr. ř.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal
věc soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného uvedl, že pokud obviněný v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. namítá, že soud v případě jednání pod body ad 1. a ad 3.
učinil chybná skutková zjištění (vytěžil dřevní hmotu z výrazně nižší plochy
lesa, jednotlivé holé seče nevytváří souvislou holou seč o rozloze větší než
1,5 ha, popř. se na vytěžení dřevní hmoty vůbec nepodílel), zaměřil v této
části dovolání výhradně do oblasti skutkových zjištění a tyto jeho námitky tak
z pohledu uplatněného důvodu dovolání nejsou právně relevantní. V posuzované
věci není ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
soudu. V této části proto státní zástupce považuje dovolání za podané z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Státní zástupce za podřaditelnou pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje pouze námitku, že odvolací soud jeho jednání
chybně právně kvalifikoval. Tato námitka ale zmíněný důvod dovolání nenaplňuje,
když obviněným zmíněné rozhodnutí (Rt 40/2003) a zásadu, že nelze sčítat plochy
jednotlivých holých sečí, pokud nevytváří souvislou holou seč, nelze na tento
případ aplikovat.
Pokud pak odvolací soud uznal obviněného vinným pokračujícím trestným činem, je
tato právní kvalifikace správná, a to i s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 5 Tdo 667/2005, ze dne 1. 6. 2005, které se touto problematikou
zabývalo. Z odůvodnění tohoto usnesení je zřejmé, že pokud se pachatel dopustí
více útoků, které naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování
lesa těžbou podle § 181c tr. zák. a jsou-li splněny další podmínky ustanovení §
89 odst. 3 tr. zák., jedná se o pokračující trestný čin. Výsledná právní
kvalifikace pokračujícího trestného činu pak musí vyjadřovat nejzávažnější
porušení chráněného zájmu. Skutečnost, že pachatel některými útoky naplnil jen
znaky základní skutkové podstaty, lze zohlednit jen ve výroku o trestu.
Vzhledem k době páchání jednotlivých útoků, také není pochyb o blízké časové
souvislosti a naplnění i dalších znaků pokračování. Námitky obviněného v tomto
směru proto považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné.
Ohledně uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak
státní zástupce uvedl, že námitka o nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu
nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů. Proto navrhl, aby bylo dovolání
obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Protože obviněný podal dovolání řádně a včas, zabýval se Nejvyšší soud
námitkami v něm uvedenými a dospěl k následujícímu zjištění.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud se proto nezabýval námitkami obviněného uvedenými v bodě I.
dovolání, protože tyto nesměřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale obviněný jimi napadá správnost skutkového
stavu, tak jak byl soudy zjištěn v průběhu dokazování soudem I. stupně a
potvrzen soudem odvolacím. Otázka zjištění rozsahu vzniklé holé seče nemá nic
společného s právním posouzením skutku a je čistě otázkou skutkovou, kterou
soudy řešily v průběhu dokazování na základě zhodnocení všech provedených
důkazů. Obviněný se tak na základě vlastního hodnocení důkazů domáhá jiného
skutkového zjištění, že plocha holé seče byla menší než 1,5 ha a na základě
toho pak jiného právního posouzení, když skutková zjištění soudu odmítá jako
nesprávná. Totéž platí ohledně jeho námitky k jednání pod bodem 2. výroku o
vině, kde popírá skutkové zjištění soudu o tom, že těžbou na sousedních
pozemcích došlo v důsledku jeho jednání k vytvoření souvislé holiny o výměře
nejméně 1,63 ha, a také pod bodem 3., kde zcela popírá spáchání soudy zjištěné
trestné činnosti.
Takovéto námitky ale nelze úspěšně uplatňovat v řízení o dovolání, které není
dalším odvoláním, jak se obviněný mylně domnívá, když výslovně uvádí, že
opakuje „výtky uvedené již v podaném odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný
prostředek sloužící k nápravě pouze zásadních procesních a hmotně právních vad
uvedených taxativně v § 265b odst. 1 tr. ř., mezi které ale vady ve skutkových
zjištěních nepatří a v tomto směru jde tedy o dovolání podané z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř.
Totéž platí i o námitkách obviněného uvedených v bodě III. dovolání, které
obviněný podřadil alternativně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
nebo h) tr. ř. Tyto námitky v podstatě spočívají v tvrzení obviněného, že
uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je nezákonné, když tento trest je
nepřiměřeně přísný a neodpovídající ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák., z kterého
vyplývá subsidiální povaha nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Tyto námitky nesouvisí s právním posouzením skutku ani jiným hmotně právním
posouzením a nemůžou proto naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Obviněný přitom soudům obou stupňů vytýká, že se v odůvodnění svých
rozsudků nezabývaly otázkou splnění podmínky uvedené v § 39 odst. 2 tr. zák.,
podle které lze za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí
svobody nepřevyšuje tři roky, uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za
podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo
k dosažení účelu trestu. Touto námitkou obviněný tedy vytýká nedostatky
odůvodnění rozhodnutí, a takovéto námitky jsou v řízení o dovolání podle § 265a
odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
Námitky obviněného pak nenaplňují ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., když tento je dán pouze v případě uložení druhu trestu, který zákon
nepřipouští (§ 27 tr. zák.), anebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. O tyto případy
se ale v dané věci nejedná a proto ani tento důvod dovolání nebyl naplněn.
Jako jedinou námitku proti právnímu posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud hodnotí tvrzení obviněného, že odvolací soud v
rozporu s ustálenou judikaturou (Rt 40/2003) posoudil jeho jednotlivé útoky ad
1 – 3 jako jeden pokračující trestný čin podle § 181c odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák., s čímž obviněný nesouhlasí a domáhá se posouzení jednotlivých útoků jako
samostatných skutků, tak jak to učinil soud I. stupně.
Touto námitkou se ale Nejvyšší soud nemůže zabývat meritorně, neboť ze strany
obviněného je nepřípustná, když směřuje v jeho neprospěch tím, že obviněný se
domáhá, aby byl uznán vinným namísto jednáním pokračujícím trestným činem podle
§ 181c odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., dvěma nebo dokonce třemi trestnými činy,
aniž by se však tím zmírnila právní kvalifikace jeho jednání, a to vzhledem k
výměře holé seče u části jednání uvedeného v bodě 3 rozsudku odvolacího soudu.
Za více trestných činů by pak musel být obviněnému podle stejného ustanovení §
181c odst. 2 tr. zák. ukládán úhrnný trest podle § 35 odst. 1 tr. zák. a
spáchání více trestných činů je rovněž přitěžující okolností podle § 34 písm.
i) tr. zák. Obviněný se tak v podstatě domáhá změny, která by ve svém důsledku
vedla i k uložení přísnějšího trestu. Dožaduje se totiž právní kvalifikace
provedené soudem I. stupně, kterou považuje za správnou, ale přehlíží, že mu
byl soudem I. stupně uložen také podstatně přísnější trest, a to jak co do
výměry nepodmíněného trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, tak i co do
výměry trestu peněžitého a délky náhradního trestu odnětí svobody.
Podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. je oprávněn pouze nejvyšší státní zástupce
podat dovolání v neprospěch obviněného, a pokud tak učiní obviněný sám, jde o
dovolání podané osobou neoprávněnou. Pokud by tedy obviněný neuplatnil i jiné
námitky, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1
písm. c) tr. ř., jako podané osobou neoprávněnou.
Protože však další námitky obviněného uvedené v bodech I. a III. dovolání
Nejvyšší soud shledal jako námitky, které uplatněný důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. nenaplňují, bylo dovolání jako celek odmítnuto
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš