6 Tdo 969/2016-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. července 2016 o dovolání,
které podal obviněný J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.
3. 2016, č. j. 2 To 15/2016-496 jako soudu druhého stupně, ve věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 9/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m í t
á .
1. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2016, č. j. 2 To
15/2016-496, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015, č. j. 77 T 9/2014-450,
kterým byl J. S. (dále jen obviněný, dovolatel) uznán vinným jednak zločinem
těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, jednak
přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §
145 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody
byl obviněný zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s
ostrahou a dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř.
rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
2. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně (Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 15. 3. 2016, č. j. 2 To 15/2016-496) podal obviněný prostřednictvím obhájce
dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v
jeho druhé alternativě. Podmínky pro aplikaci uplatněného dovolacího důvodu
podle mínění obviněného spočívají v tom, že soudy nižších stupňů při posuzování
jeho jednání a útoku na poškozeného postupovaly v rozporu s judikaturou a
akcentovaly pouze intenzitu útoku obviněného vůči poškozenému, bez přihlédnutí
k okolnostem, které byly příčinou jeho jednání (opakované a šikanózní jednání
poškozeného). Uvedené skutečnosti měly vést soudy k závěru o vhodnosti použití
ustanovení § 58 tr. zákoníku a uložit mu trest pod dolní hranicí trestní sazby.
Rovněž poukazuje na skutečnost tzv. domnělé společenské škodlivosti s odkazem
na jeho dřívější odsouzení okresním soudem v roce 1994, tedy před téměř dvaceti
roky. V další části dovolání poukazuje na pasáže z odůvodnění rozhodnutí soudů
nižších stupňů, kde soudy rozvádějí své úvahy k právní kvalifikaci jednání
obviněného podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, a to v souvislosti se
zjištěným natržením a zhmožděním sleziny se současným krvácením do dutiny
břišní. Podle mínění obviněného nelze zjištěné zranění u poškozeného posuzovat
podle § 122 tr. zákoníku, neboť již dne následujícího nebylo zranění sleziny
diagnostikované, což bylo potvrzeno i následnými vyšetřeními v prosinci 2013 a
lednu 2014. Vzhledem k tomu, že obviněný již v lednu 2014 vykonával funkci
řidiče kamionu do zahraničí, nelze uvedené zranění posoudit jako těžkou újmu na
zdraví v dokonané formě. Obviněný je toho názoru, že „v případě skutku, kterého
se měl dopustit obviněný, nedošlo k dokonanému poškození důležitého orgánu,
které by vyvolalo vážnou poruchu zdraví poškozeného“, což „vyplývá z
provedených důkazů a jejich hodnocení Krajským soudem v Ostravě i Vrchním
soudem v Olomouci vyústilo v extrémní nesoulad mezi těmito důkazy a použitým
právním hodnocením“. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně,
ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc po zrušení
vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
4. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
5. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do
oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými
dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je
dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého
procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho
průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je
zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
6. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
7. Předně musí Nejvyšší soud uvést, že námitky, které obviněný v
dovolání uplatnil, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely
vypořádat soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Na případ, kdy
obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly
již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník
2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné že ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.“
8. Z námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, jednoznačně vyplývá,
že soudy měly při hodnocení důkazů přihlédnout k tomu, že ze strany poškozeného
byl opakovaně a dlouhodobě šikanován a uvedené skutečnosti měly být vzaty v
úvahu při ukládání trestu pod dolní hranici trestní sazby. Druhý okruh námitek
je obviněným charakterizován jako „extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a
jejich hodnocením“, spočívající v tom, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako
dokonaný trestný čin („nelze uzavřít, že šlo o těžkou újmu na zdraví v dokonané
formě“), kdy nešlo o těžkou újmu na zdraví (v této souvislosti odkazuje na to,
že zranění sleziny nesplňovalo kritéria § 122 tr. zákoníku), neboť poškozený
již v lednu 2014 řídil kamion a po 26. 12. 2013 nebylo zranění sleziny
diagnostikováno.
9. K prvnímu okruhu námitek je nutno uvést, že jde o námitky skutkové,
které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují (sám
obviněný na str. 2 svého dovolání zmiňuje, že dovolání je mimořádným opravným
prostředkem, nikoliv další odvolací instancí). Obviněný ve své podstatě soudům
vytýká, že nepřihlédly při právním posouzení jeho jednání k tomu, že byl ze
strany poškozeného dlouhodobě šikanován SMS, což mělo svůj odraz nalézt při
posuzování společenské škodlivosti jeho jednání a současně také mělo být
důvodem pro uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. V
souvislosti s domáháním se uložení trestu podle § 58 tr. zákoníku, je potřebné
uvést, že tuto námitku nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Současně nelze ani argumentovat tím, že pokud byl obviněnému
ukládán trest podle § 145 odst. 2tr. zákoníku, jde o trest nepřiměřeně přísný
nebo o trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin,
jímž byl uznán vinným [viz § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Ze strany
obviněného se jedná o nesouhlas s hodnocením důkazů, které soudy provedly (toto
je rovněž zřejmé z části dovolání, kde uvádí, že hodnocení důkazů vyústilo v
extrémní nesoulad mezi důkazy a použitým právní hodnocením). Ke shora uvedené
námitce obviněného na potřebu použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku na
jeho trestní věc je nutno uvést, že „námitka obviněného, že mu měl být trest
odnětí svobody uložen podle § 40 odst. 1 tr. zák. (poznámka – dnes § 58 tr.
zákoníku) pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích
důvodů podle § 265b tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající
se výroku o trestu podle § 265 odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. neobsahují a
nejedná se ani o nesprávná právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně
právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozh. Nejvyššího
osudu sp. zn. 7 Tdo 356/2002, 11 Tdo 15/2016), je s ohledem na shora uvedené z
pohledu dovolacích důvodů irelevantní“.
10. Na případ, kdy obviněný zpochybňuje skutková zjištění a domáhá se
doplnění dokazování a hodnocení důkazů, které by odpovídalo jeho představám,
dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze
kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.
11. K předmětné trestní věci je nutno uvést, že soud prvního stupně v
odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně popisuje výpovědi nejen obviněného,
ale také poškozeného a svědků, listinné důkazy a z tohoto popisu i následného
hodnocení důkazů vyplývá zejména skutečnost, jednoznačně prokazující agresivní
chování obviněného a způsob jím vedeného útoku vůči poškozenému. Znaleckým
posudkem z odvětví soudního lékařství, lékařskou zprávou (č.l. 186) a odborným
vyjádřením bylo jednoznačně objektivizováno u poškozeného zjištěné zranění
(soudy posouzené jako těžká újma na zdraví), které spočívalo v natržení a
zhmoždění sleziny. Odkaz obviněného na následující vyšetření, případně řízení
kamionu poškozeným v lednu 2014 jsou námitky skutkové, které nemohou objektivně
zjištěné zranění dne 25. 12. 2013 u poškozeného, zvrátit. Správně bylo soudy
nižších stupňů poukázáno na rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr. a soud druhého
stupně na straně 4 odůvodnění svého usnesení poukázal na tu skutečnost, že v
souvislosti s natržením sleziny, které spadá pod pojem důležitého orgánu podle
§ 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, bylo spojeno krvácení do dutiny břišní,
tudíž nelze negovat objektivně zjištěné poškození sleziny, argumentací, že při
následných kontrolách nebyly na slezině poškozeného žádné změny zjištěny.
Podstatné pro právní posouzení jednání obviněného bylo zjištění uvedeného
zranění, které bylo posouzeno jako poškození důležitého orgánu a tudíž
kvalifikováno jako těžká újma na zdraví. Zpochybňování tohoto zjištění, je
zpochybňováním skutkového stavu a nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Jestliže bylo objektivně zjištěno natržení a zhmoždění
sleziny s krvácením do břišní dutiny, pak se již nejedná o případ, kdy by
jednání obviněného mohlo být posouzeno jako pokus trestního činu. Obviněný
přehlíží, že formální znak trestného činu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku
spočívá dle závěrů soudu v poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2
písm. e) tr. zákoníku (viz str. 24 rozsudku soudu I. stupně), nikoli v delší
dobu trvající poruše zdraví, kdy obviněný právě na několika místech svého
dovolání zpochybňuje charakter a dobu léčby, aniž by přijal objektivní lékařský
nález, že došlo k natržení a zhmoždění sleziny s krvácením do břišní dutiny
(viz str. 21 rozsudku), což soudy v souladu s judikaturou (viz shora) po právní
stránce posoudily jako poškození důležitého orgánu.
12. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů k problematice poškození
důležitého orgánu je nutno uvést, že za poškození důležitého orgánu se považuje
takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro
život (což je zjištěné poškození sleziny u poškozeného) nebo jiný závažný
déletrvající nebo trvalý následek (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1
až 139. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1175 s.). V této
souvislosti lze odkázat na znalecký posudek a výpověď znalkyně u hlavního
líčení (viz str. 21 - 22 rozsudku), kdy uvedla, že již jen natržení a
pohmoždění sleziny splňuje ze soudně lékařského hlediska naplnění kritéria
poškození důležitého orgánu.
13. Výhrady obviněného k právní kvalifikaci jeho jednání podle § 145
odst. 2 písm. g) tr. zákoníku lze označit z pohledu uplatněného dovolacího
důvodu za právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné. Předchozí odsouzení
cca před dvaceti roky rovněž pro násilnou trestnou činnost považuje obviněný
pro použití kvalifikované skutkové podstaty za nesprávné z pohledu § 12 tr.
zákoníku. Současné znění trestního zákoníku je oproti předchozímu trestnímu
zákonu vybudováno na formálním pojetí a z pohledu použité právní kvalifikace
nelze soudům nižších stupňů ničeho vytýkat. S ohledem na způsob provedení činu
nelze přehlédnout, že také v minulosti byl obviněný odsouzen pro pokus
trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák.,
kde bylo možno pachateli uložit trest odnětí svobody v trvání dva až osm let.
Uvedenou námitku lze označit sice za právně relevantní, avšak zjevně
neopodstatněnou, neboť pod pojmem opětovně se rozumějí případy, kdy pachatel
trestný čin těžkého ublížení na zdraví opakuje, přičemž není třeba, aby za
takový čin byl již pravomocně odsouzen. Pod pojmem „opětovně“ patří i případy,
kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i
potrestán. Pod tento pojem lze zařadit i případy, kdy pachatel byl již pro
takový čin odsouzen, avšak hledí se na něho jakoby odsouzen nebyl (viz Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. I. vydání. Praha: C.H.Beck,
2009, 1367 s.)
14. Jsou-li uvedené námitky obviněného dále zastřešovány souhrnnou
argumentací, že „z provedených důkazů a jejich hodnocení Krajským soudem v
Ostravě i Vrchním soudem v Olomouci vyplývá, že toto vyústilo v extrémní
nesoulad mezi těmito důkazy a použitým právním hodnocením“, pak musí Nejvyšší
soud uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení
§ 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých
rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na
spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl
dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve
smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud
(stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat
za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj.
také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná,
logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily
skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou
výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená
rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z
rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I.
ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS
2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za
potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá,
že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková
zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto
orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace
použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než
z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný
a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak
výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění,
případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání
dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami
spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též
je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna
(srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již
bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového
zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však takovýto
extrémní rozpor shledán nebyl.
15. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je rovněž patrno, že
jimi provedené hodnocení důkazů plně odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a
odůvodnění jejich rozhodnutí znění § 125 tr. ř., resp. § 134 tr. ř. Správně
poukázal soud druhého stupně na straně 8 odůvodnění svého usnesení na okolnost
doplnění dokazování z pohledu rozhodovací činnosti Ústavního soudu a Nejvyšší
soud k uvedenému dodává, že ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná
rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne
21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13), což bylo v předmětné trestní věci soudem
prvního i druhého stupně splněno, tudíž nelze rozhodnutím soudů nižších stupňů
ničeho vytknout.
16. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že až na námitku ve
vztahu k naplnění znaku opětovnosti [§ 145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku],
kterou lze přijmout za námitku právní (vzhledem k dalším zmiňovaným
skutečnostem ke znaku opětovnosti), jde v případě ostatních námitek o námitky
skutkové, poukazuje dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp.
zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální;
Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem
uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
17. Nad rámec uvedeného, a to ve vztahu k ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze
kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že
soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do
podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že
vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při
zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího
stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací
řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými
dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám
věnovaly dostatečnou pozornost a svá rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší
soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o
odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu