Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Moce, zastoupeného JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem, se sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 11 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2024 č. j. 33 Cdo 2027/2024-364, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Ingrid Kužník Poltavcevové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal zaplacení částky celkem ve výši 51 051,32 Kč s příslušenstvím. Uvedenou částku stěžovatel požadoval z důvodu porušení smluvní povinnosti, které spočívalo v tom, že si vedlejší účastnice řízení při prodeji členského podílu v družstvu s právem nájmu k bytové jednotce (dále též "členský podíl") v rozporu s dohodou o vypořádání dědictví neoprávněně na svoji povinnost vyplatit stěžovateli vypořádací podíl započetla poměrnou část vynaložených nákladů souvisejících s prodejem členského podílu sestávajících z nákladů na advokáta ve výši 49 384,65 Kč, jehož právních služeb využila při prodeji, a nákladů na úklid bytu ve výši 1 666,67 Kč, aniž by tyto služby byly schváleny dědici (mj. i stěžovatelem).
3. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") žalobu na zaplacení výše uvedené částky zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 21 054 Kč (výrok II).
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 4. 2024 č. j. 21 Co 44/2024-347 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 942 Kč (výrok II). Krajský soud ve shodě z okresním soudem považoval cenu za služby spojené se zprostředkováním prodeje členského podílu i cenu za úklid za obvyklou a přiměřenou. Dále konstatoval, že porušení dohody o vypořádání dědictví ze strany vedlejší účastnice řízení (neúčelné využití služeb advokáta a vynaložení nákladů na úklid, bez jejich odsouhlasení dědici) nikterak neovlivňuje povinnost stěžovatele uhradit jí poměrnou část nákladů spojených s prodejem členského podílu.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 7. 2024 č. j. 33 Cdo 2027/2024-364 odmítl jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud uvedl, že předmětem rozhodnutí krajského soudu byly dva nároky se samostatným skutkovým základem. Zamítnutá částka 51 051,32 Kč byla tvořena částkou 1 666,67 Kč představující náklady za úklid bytu, který stěžovatel neodsouhlasil a částkou 49 384,65 Kč, kterou si vedlejší účastnice řízení neoprávněně započetla na podíl stěžovatele z titulu nákladů spojených s prodejem členského podílu, které byly vynaloženy za služby poskytnuté advokátem, s nímž stěžovatel nesouhlasil a které podle stěžovatele převýšily obvyklou cenu za realitní služby.
Ani jeden z těchto nároků tedy nepřevýšil částku 50 000 Kč a nešlo přitom ani o vztah ze spotřebitelských smluv, ani o pracovněprávní vztah. Dále doplnil, že i kdyby dovolání nebylo nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a Nejvyšší soud by s ohledem na nejasně vymezenou právní otázku považoval (v pochybnostech) dovolání co do hodnotového censu za přípustné, bylo by odmítnuto pro vady, neboť stěžovatel řádně nevymezil ani přípustnost dovolání, ani dovolací důvod. Stěžovatel totiž nezformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí krajského soudu záviselo.
Stěžovatel nastolil řadu otázek, s jejichž vyřešením krajským soudem nesouhlasí, ale jimi pouze polemizuje s jeho závěry.
6. Stěžovatel namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné ze zákona [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Vyslovuje přesvědčení, že jednou žalobou na zaplacení peněžitého plnění sice uplatnil několik nároků, ale ty mají podle jeho názoru stejný skutkový základ. I pokud by ale bylo rozhodováno o více nárocích se samostatným skutkovým základem, podané dovolání se týkalo právních otázek, jejichž řešení bylo uplatněným nárokům společné. S pojmem společný skutkový základ pracuje i Ústavní soud [např. nález ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2891/20 (N 219/103 SbNU 247)]. Posouzení, zda jde o nárok se samostatným nebo společným skutkovým základem vychází z teorie identity skutku. Ve stávající věci Nejvyšší soud neposuzoval zároveň totožnost skutku a skutkového základu, z něhož stěžovatelem uplatněné nároky vycházely. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že jím uplatněné nároky byly nároky s odlišným skutkovým základem, když vyplývaly ze stejných skutkových tvrzení. Nejvyšší soud nevysvětlil, proč dospěl k závěru, že každý nárok má odlišný skutkový základ a ani neodůvodnil, že se ve světle nejnovější judikatury omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neuplatní, jestliže se dovolání týká otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné. Stěžovatel má výhrady i proti úvaze, že i kdyby nebylo dovolání nepřípustné, muselo by být odmítnuto pro existenci vad. Domnívá se, že přípustnost dovolání vymezil řádně, když uvedl, které právní posouzení provedené krajským soudem pokládá za nesprávné a v čem tato nesprávnost spočívá.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto primárně proto, že ani jeden z nároků uplatněných stěžovatelem nedosahoval částky 50 000 Kč. I kdyby však nebylo dovolání stěžovatele nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud by je musel odmítnout pro vady.
10. Ústavní soud nejprve podotýká, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19
(N 182/96 SbNU 300)].
11. Ústavní soud rovněž připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované. Z pohledu ústavněprávního by obstála i taková úprava, která by tzv. mimořádné opravné prostředky nepřipouštěla vůbec, pokud by plnění úkolů vrcholného soudního orgánu zajistila cesta jiných procesních prostředků. Zároveň však zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, nelze rozhodování o něm vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05
(N 100/37 SbNU 355) nebo ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 647/23
(bod 27)].
12. K porušení práva na přístup k soudu dojde, odmítne-li Nejvyšší soud dovolání z některého ze zákonných důvodů, ač tento důvod dán nebyl. V takovém případě je rozhodnutí Nejvyššího soudu vydáno v rozporu s tím, jak řízení probíhalo a co v něm vyšlo najevo. Tak tomu bude i v situaci, kdy Nejvyšší soud odmítne dovolání pro nepřípustnost z důvodu výluky zakotvené v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (podlimitní nároky), ač pro její uplatnění nebyly splněny podmínky (nález ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 92/23 ).
13. Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud nesprávně rozdělil jim uplatňovaný nárok na dva dílčí, jejichž výše nedosahuje požadované minimální hodnoty pro připuštění dovolacího přezkumu [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Přestože Ústavní soud ve své rozhodovací praxi tento výklad Nejvyššího soudu vztahující se k § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který umožňuje tzv. štěpení předmětu řízení na dva či více nároků se samostatným skutkovým základem, aproboval [srov. např. nález ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 2724/16
(N 50/84 SbNU 585; bod 17) nebo stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. III. ÚS 2891/20 ], nelze v těchto případech rezignovat na výše uvedené garance práva na spravedlivý proces. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a zároveň vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i Nejvyššího soudu, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Obdobně v nálezu ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 2676/22
Ústavní soud vyslovil, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání z důvodu (objektivní) nepřípustnosti podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (předmět řízení je tvořený nárokem na peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč), protože má za to, že předmětem dovolání jsou dva či více nároků se samostatným skutkovým základem, u nichž je přípustnost nutno posoudit individuálně, musí v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlit své úvahy, na základě kterých přijal závěr, že každý nárok má (odlišný) samostatný skutkový základ.
14. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud toliko uvedl, že předmětem napadeného rozhodnutí krajského soudu byly dva nároky se samostatným skutkovým základem (vedlejší účastnicí řízení neoprávněně započítané náklady na úklid bytu a náklady za služby poskytnuté advokátem související s prodejem členského podílu), z nichž ani jeden nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Stěžovateli lze dát zapravdu, že z hlediska výše zmiňované judikatury Nejvyšší soud nedostál své povinnosti řádně odůvodnit, proč jde o dva samostatné nároky. Nelze v tomto kontextu přehlédnout, že oba nároky vycházejí z dohody o vypořádání dědictví a souvisí s prodejem členského podílu (tvrzení stěžovatele, že si vedlejší účastnice řízení jí vynaložené náklady související s prodejem bytu neoprávněně započetla na vypořádací podíl), a tudíž by mohly mít přinejmenším společný skutkový základ a Nejvyšší soud měl blíže vysvětlit, proč tomu tak není.
15. Ústavní soud přesto nepřistoupil ke zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Je tomu tak proto, že stěžovatel ve svém dovolání řádně nevymezil ani přípustnost dovolání, ani dovolací důvod, když nezformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí krajského soudu záviselo. Z uvedeného důvodu by stěžovatelovo dovolání muselo být odmítnuto i pro existenci vad, pročež by konstatování, že Nejvyšší soud porušil ústavně zaručené právo na soudní ochranu tím, že řádně nevysvětlil, proč jde o nároky se samostatným základem, nemělo pro celkové posouzení stěžovatelova dovolání význam.
Ústavní soud z dovolání, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, ověřil, že Nejvyššímu soudu nelze jeho závěr o nesplnění povinnosti stěžovatele uvést řádně předpoklady přípustnosti a způsobilý dovolací důvod vytýkat. Stěžovatel v prvé řadě v dovolání vůbec neuváděl, v rozporu s jakým rozhodnutím se měl krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popř. jak by měla být Nejvyšším soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak. Stěžovatelem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu mají sice obecnou platnost (např. k posuzování obsahu skutečné vůle), avšak stěžovatel nevysvětlil, jak by se měla konkrétně vztahovat k nyní posuzované věci nebo v čem by se napadený rozsudek krajského soudu měl od nich odchylovat.
Vytýkal-li stěžovatel v dovolání krajskému soudu, resp. okresnímu soudu, že nesprávně posoudil povahu právního jednání smluvních stran, při výkladu obsahu právního jednání (dohody o vypořádání dědictví) učinil nesprávné závěry nebo že vedlejší účastnice řízení vědomě porušila tuto dohodu, čímž způsobila stěžovateli škodu, skutečně neuplatnil způsobilý dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu