USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Brachem, LLM., advokátem se sídlem v Praze, Klapálkova 3132/4, proti žalované I. K. P., zastoupené Mgr. Pavlem Šťastným, advokátem se sídlem v Praze, Pařížská 131/28, o 51 051,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 252/20003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 21 Co 44/2024-347, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-východ („soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení částky 51 051,32 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně od 7. 5. 2022 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 21 054 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok II). Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 942 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v zákonné lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu („dovolací soud“) a navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovozuje z „§ 237 odst. 1“ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“. Namítá, že výsledek dovolání závisí na vyřešení otázky „procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak,“ a to „protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.
Dále dovolatel cituje §§ 551, 552, 553 a 579 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), a pasáže o výkladu projevu vůle z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4066/2019, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3628/2011, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010 a ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, a vytýká soudům obou stupňů nesprávné posouzení právního jednání smluvních stran, pokud dovodily, že po právní stránce účastníci smluvního vztahu uzavřeli nepojmenovanou smlouvu, a nesprávné závěry „při výkladu obsahu právního jednání, jelikož předmětem článku III odst. 1 písm. b) dohody měl být prodej učiněn kupujícímu nabízejícímu nejvyšší kupní cenu prostřednictvím stranami zvoleného zástupce, nikoliv pouze žalobkyní zvoleného zástupce“.
Namítá, že nesouhlasil s prodejem prostřednictvím advokáta Mgr. Šťastného, který vykonával činnost realitního makléře bez potřebného oprávnění a žalovaná mu zaplatila 170 000 Kč. Cena jeho služby tak byla osminásobně vyšší než cena obvyklá a žalovaná porušením článku III dohody vědomě způsobila neplatnost právního jednání a svým jednáním způsobila žalobci škodu. Rovněž částka 5 000 Kč za běžný úklid panelákové jednotky je přemrštěná a dědicové tento náklad dopředu neschválili. Žalovaná tak neoprávněně započetla na svou povinnost vyplatit podíl na kupní ceně 2 333 333,33 Kč náklady ve výši 88 157,17 Kč, přestože byla oprávněna započíst náklady ve výši 37 105,85 Kč. Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem, že se ve věci jedná o bezdůvodné obohacení, a má za to, že žalovaná je povinna mu nahradit škodu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle § 238 odst.
1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovolání není přípustné. Podle standardní judikatury dovolacího soudu bylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o více nárocích (právech) s odlišným skutkovým základem, je třeba zkoumat přípustnost dovolání ve vztahu k jednotlivým nárokům (právům) samostatně bez ohledu na to, zda byly uplatněny v jednom řízení nebo zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo uveřejněno pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). V daném případě byly předmětem napadeného rozhodnutí dva nároky se samostatným skutkovým základem.
Zamítnutá částka 51 051,32 Kč je tvořena částkou 1 666,67 Kč představující náklady za úklid bytu, který žalobce neodsouhlasil (a žalovaná si ji tak neoprávněně započetla proti podílu z prodeje bytu, který měla žalobci vyplatit), a částkou 49 438,65 Kč (podle žaloby správně 49 384,65 Kč), kterou si měla žalovaná na podíl žalobce započíst neoprávněně z titulu nákladů s prodejem bytu vynaložených za služby poskytnuté advokátem Mgr. Pavlem Šťastným (s nímž žalobce nesouhlasil a které podle žalobce převýšily cenu za realitní služby obvyklou).
Ani jeden z těchto nároků tedy nepřevyšuje částku 50 000 Kč a nejde přitom ani o vztah ze spotřebitelských smluv, ani o pracovněprávní vztah. I kdyby však nebylo dovolání nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud by s ohledem na nejasně vymezenou právní otázku považoval (v pochybnostech) dovolání co do hodnotového censu za přípustné (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023), bylo by odmítnuto pro vady.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2488/2013) nebo vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Posouzení splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání není přepjatým formalismem, ale zákonem stanoveným postupem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno.
Dovolatel uvádí, že „výsledek dovolání“ závisí na vyřešení otázky procesního práva. Odhlédnuto od toho, že od 1. 1. 2013 (v důsledku změny provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) nemá § 237 o. s. ř. žádné odstavce, a že § 237 o. s. ř. vyžaduje, aby na vyřešení právní otázky záviselo napadené rozhodnutí a nikoli výsledek dovolání, žalobce žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, v dovolání neformuluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o.
s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, dále shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z výše uvedeného též plyne, že k založení přípustnosti dovolání nepostačí, aby – jak se nesprávně domnívá žalobce – dovolací soud měl posoudit určitou právní otázku jinak než (v napadeném rozhodnutí) soud odvolací, nýbrž aby tutéž právní otázku posoudil dovolací soud jinak než v některém ze svých předchozích rozhodnutí (srov. dikci ustanovení § 237 in fine „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“).
Tento případ (jeden ze čtyř uvedených ve výčtu ustanovení § 237) přípustnosti dovolání tedy přichází v úvahu jen tehdy, má-li být změněna dosavadní ustálená rozhodovací praxe (judikatura) Nejvyššího soudu. Ani takovou právní otázku a s ní spojenou dosavadní judikaturu dovolacího soudu, kterou by měl dovolací soud přehodnotit, dovolatel neuvádí. Žádost dovolatele, podle níž „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“, tak významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“.
Námitkami týkajícími se obsahu článku III smlouvy pak žalobce zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, přestože od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018,).
Dovolání tak neobsahuje ani řádně vymezený důvod dovolání (zformulovanou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a kterou vyřešil odvolací soud nesprávně) ani vymezení přípustnosti dovolání. Tyto údaje se nepodávají ani z dalšího obsahu dovolání. Dovolatel pouze nastiňuje řadu otázek, s jejichž vyřešením odvolacím soudem v poměrech dané věci nesouhlasí, a polemizuje s jeho závěry.
Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243c odst. 1 ve spojení s § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, žalované však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu