23 Cdo 1465/2018-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně Ekonomické stavby s. r. o., se sídlem v Chotíkově, č. p. 479,
identifikační číslo osoby 25224476, zastoupené Mgr. Danielem Kapitánem,
advokátem se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, proti žalovanému J. G., se
sídlem v Ostravě, zastoupenému Mgr. Šárkou Gondekovou, advokátkou se sídlem v
Jeseníku, Dukelská 1236/25, o zaplacení částky 742.010,20 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 130 C 165/2014, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2017, č. j. 8
Co 382/2017-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
zástupce.
specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II
bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, uplatňujíc dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší
soud odmítl jako z části nepřípustné a z části zjevně bezdůvodné. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní
náležitosti dovolání a zda je přípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka v dovolání (ve spojení s
doplněním dovolání) ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech
jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů
se dovolací soud proto nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud při posouzení připuštění změny
žaloby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dle dovolatelky
ani soud prvoinstanční, ani soud odvolací nepřihlédl k tomu, že podáním ze dne
9. 8. 2016 a ze dne 11. 10. 2016 žalobkyně pouze jiným způsobem právně
kvalifikovala tvrzení o rozhodných skutečnostech označených v žalobě ze dne 1. 10. 2014. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 466/2008, a ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, na které odkazuje též dovolatelka) o změnu
žaloby (§ 95 o. s. ř.) se jedná tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v
původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více,
než požadoval v původní žalobě, anebo požaduje-li žalobce sice stejné plnění
(stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu
(skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. O změnu žaloby
nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku změní svůj náhled na jeho
právní kvalifikaci. Ze zjištění soudů v projednávané věci vyplývá, že žalobkyně se žalobou domáhala
zaplacení částky 742.010,20 Kč s přísl., přičemž částku 692.125 Kč jako škodu
způsobenou vadným prováděním díla žalovaným požadovala z důvodu, že žalobkyně
uzavřela dne 25. 3. 2014 s investory dohodu o narovnání a na jejím základě
žalobkyně dne 11. 4. 2014 uhradila investorům 692.125 Kč. Částku ve výši
49.885,20 Kč pak žalobkyně požadovala z titulu znalečného, které zaplatila,
tedy jako náklad na zjištění výše způsobené škody. Podáním ze dne 9. 8. 2016
pak žalobu změnila. Vzhledem k vadnosti plnění poskytnutého žalovaným, za které
žalobkyně vynaložila žalovanému částku 292.220,13 Kč, tuto částku žalobkyně
žádala přiznat z právního důvodu a titulu vypořádání zrušené dílčí smlouvy,
popř. jako slevu z ceny díla. Žalobkyně požadovala částku 292.220,13 Kč z
důvodu, že poskytnuté plnění bylo natolik vadné, že na jeho opravu bylo dle
znaleckého posudku nezbytné vynaložit minimálně částku 690.685,32 Kč včetně
DPH, tj. náklady, které značně přesahují hodnotu žalovanému poskytnutého
plnění. Zbytek, tj. částku 449.790,07 Kč, žádala přiznat z právního důvodu
náhrady škody na základě znaleckého posudku. Alternativně namítala, že zánik
závazku z dílčí smlouvy byl způsoben pro nemožnost plnění z důvodu odstoupení
od smlouvy o dílo, čímž je možné aplikovat § 353 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník. U jednání pak doplnila, že částku 449.790,07 Kč požadovala
jako náklady, které vynaložila na opravu vadného díla, které provedl žalovaný. Tuto změnu žaloby okresní soud dne 13. 9. 2016 připustil. Podáním ze dne 11. 10.
2016 pak žalobkyně změnila žalobu tak, že nově požadovala zaplacení částky
292.220,13 Kč z titulu vypořádání zaniklé dílčí smlouvy o dílo v důsledku
odstoupení investorů od smlouvy o dílo, když tato částka reprezentuje částečnou
cenu díla žalobkyní uhrazenou žalovanému dle faktur č. 102010 a č. 132010 za
částečně provedené dílo. Dále žádala nově přiznat ušlý zisk ve výši 83.813,20
Kč, o který přišla v důsledku vadného plnění žalovaného, a dále žádala náhradu
škody ve výši 316.091,67 Kč, tj. částku, kterou uhradila investorům, kterážto
představuje částečné náklady nezbytné na opravu vadného díla. Požadovala rovněž
přiznání částky 49.885,20 Kč jakožto nákladu vynaloženého žalobkyní na
zpracování znaleckého posudku. Okresní soud opět změnu žaloby připustil. Za této situace nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že podáními ze dne 9. 8. 2016 a ze dne 11. 10. 2016 pouze jiným způsobem právně kvalifikovala svá
tvrzení. Jestliže odvolací soud postup soudu prvního stupně shledal správným a
konstatoval, že žalobkyně sice v řízení požadovala stále stejnou částku, ale na
základě jiných skutkových tvrzení, přičemž dospěl k závěru, že nárok na
zaplacení částky 292.220,13 Kč i částky 83.013,20 Kč je promlčen, když vycházel
z podání žalobkyně ze dne 11. 10. 2016, o kterém bylo v konečném důsledku věcně
rozhodováno, není jeho rozhodnutí s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu v rozporu. Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu při posouzení zprostředkovaného vymezení rozhodujících
skutečností. Dovolatelka argumentuje tím, že ohledně skutkových tvrzení
týkajících se vadnosti díla v plném rozsahu odkázala na revizní znalecký
posudek znaleckého ústavu qdq services, s. r. o., ze dne 30. 11. 2013, což
považovala za zprostředkované vymezení rozhodujících skutečností ve smyslu
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4940/2007. Uvedená námitka však přípustnost dovolání nezakládá, když Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi při výkladu zabývajícím se projednatelností žaloby ve smyslu
§ 79 o. s. ř. sice připustil, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít -
zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu (listinný důkaz), kterou žalobce
připojí k žalobě jako její přílohu (srov. rozsudek ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročník
2003, pod číslem 35), v rozsudku ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006,
uveřejněném pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, však
zdůraznil, že tento závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících
skutečností má obsahovat samotná žaloba, a jako výjimka by měl být aplikován
restriktivně. Jestliže dovolatelka v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že se
ztotožnil s postupem prvoinstančního soudu ohledně nadbytečnosti důkazu
předmětným znaleckým posudkem qdq services, s. r. o., resp.
že z něho nemělo
být vycházeno, když dle názoru soudu prvního stupně tento důkaz neměl žádný
vliv na rozhodnutí soudu ve věci samé, ačkoliv, jak dovolatelka uvádí,
žalobkyně touto listinou tvrdila rozhodné skutečnosti a současně touto listinou
prokazovala svá tvrzení, přehlíží, že námitky, kterými dovolatelka zpochybňuje
skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně či které směřují ke kritice
hodnocení důkazů, nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dle
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého
vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka též namítá, že připuštění změny žaloby usneseními prvoinstančního
soudu ze dne 13. 9. 2016 (dovolatelka chybně uvádí 13. 9. 2017) a 1. 12. 2016
nebylo provedeno správně, protože soud neuvedl zákonná ustanovení, která byla
použita, a ani své rozhodnutí neodůvodnil, tj. citovaná usnesení jsou
nepřezkoumatelná. Tato argumentace však není pro projednávanou věc relevantní,
když dovolatelka přehlíží, že dovoláním lze napadnout pouze rozhodnutí soudu
odvolacího (viz ustanovení § 236 o. s. ř.). Co se dále tvrzených vad řízení (dovolatelkou namítané „rezignování“ odvolacího
soudu na nutnost odůvodnění usnesení o změně žaloby či nedostatky odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu ohledně znaleckého posudku qdq services, s. r. o.)
týče, k těmto by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze
tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné tvrzení
těchto vad však přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Konečně pokud dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že
částku 316.091,67 Kč nelze žalobkyni přiznat z důvodu, že zde chybí
přinejmenším příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody,
nikterak v této souvislosti nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Přitom požadavek, aby dovolatel
v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
(podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Podle
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013), může-li být dovolání přípustné jen
podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Za vymezení přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř.
však nelze
považovat pouhé námitky dovolatelky, dle kterých předpoklady nezbytné pro vznik
škody i příčinné souvislosti v řízení tvrdila i prokázala, když tímto způsobem
neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího
soudu závisí, a neuvádí, jaké ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v
řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený
výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí
a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o
pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných
nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém
z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat
samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom
řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po
změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s
účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem
uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy
zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření (k tomu viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018). Pokud tedy dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu
prvního výroku, kterým bylo rozhodnuto též o zamítnutí žaloby v částce
49.885,20 Kč, která má představovat náklad vynaložený žalobkyní na znalecký
posudek jakožto účelně vynaložený náklad na uplatnění práva u soudu, je její
dovolání ohledně předmětného nároku na zaplacení částky 49.885,20 Kč dle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu