ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně Spilka a Říha s. r. o. se sídlem Soběslav, Petra Bezruče 489/II,
zastoupené JUDr. Ivo Danielowitzem, advokátem se sídlem Tábor, Smetanova 664,
proti žalované M. K., zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Pošvicovou, advokátkou se
sídlem Praha 5, Nádražní 762/32, o zaplacení 719.068,50,- Kč s příslušenstvím a
smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 89/2004-128,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích -
pobočky v Táboře ze dne 30. srpna 2007, č. j. 26 Co 466/2007-161, ve spojení s
doplňujícím usnesením ze dne 17. září 2007, č. j. 26 Co 466/2007-175, takto:
I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. srpna 2007, č. j. 26 Co
466/2007-161, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 17. září 2007, č. j.
26 Co 466/2007-175, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne
28. března 2007, č. j. 7 C 89/2004-128, ve znění opravného usnesení ze dne 24.
dubna 2007, č. j. 7 C 89/2004-147, v části výroku, kterou byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s P. K. 664.428,50 Kč s
úroky z prodlení ve výši 2 % ročně od 17. 10. 2003 do zaplacení a se smluvní
pokutou ve výši 0,05 % denně od 17. 10. 2003 do zaplacení, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
- pobočky v Táboře ze dne 30. srpna 2007, č. j. 26 Co 466/2007-161, ve spojení
s doplňujícím usnesením ze dne 17. září 2007, č. j. 26 Co 466/2007-175, jímž
byl změněn rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. března 2007, č. j. 7 C
89/2004-128, ve znění opravného usnesení ze dne 24. dubna 2007, č. j. 7 C
89/2004-147, tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni
společně a nerozdílně s P. K. částku 54.640,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2 %
ročně do 17. 10. 2003 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 33.804,- Kč k rukám JUDr. Ivo
Danielowitze, advokáta se sídlem Tábor, Smetanova 664.
Žalobkyně se po žalované a P. K. domáhala žalobou v konečném znění zaplacení
částky 992.778,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty s odůvodněním, že na
základě smlouvy o dílo pro ně provedla hrubou stavbu domu, za niž jí zaplatili
jen část vyúčtované ceny a neuhradili jí cenu, kterou za ně zaplatila Tesařství
Rolínek spol. s r. o. za práce na krovu. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 10. prosince 2004, č. j. 7 C 89/2004-25,
zamítl návrh, aby žalovaní zaplatili společně a nerozdílně žalobkyni částku
992.778,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % ročně od 17. 10. 2003 do zaplacení
a smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 992.778,- Kč od 17. 10. 2003 do
zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o poplatkové povinnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 11. února 2005, č. j. 15 Co 66/2005-40, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 9. června 2005,
č. j. 7 C 89/2004-51, tak, že „základ žalobního nároku žalobce je z větší části
opodstatněný.“ Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 30. srpna 2005, č. j. 15 Co 526/2005-63, opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. 7 C
89/2004-128, ve znění opravného usnesení ze dne 24. dubna 2007, č. j. 7 C
89/2004-147, uložil žalované a P. K. povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od
právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 803.597,70 Kč s úroky z
prodlení ve výši 2 % od 17. 10. 2003 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,05
% denně z částky 803.597,70 Kč od 17. 10. 2003 do zaplacení (výrok I.), zamítl
návrh, aby žalovaná a P. K. byli povinni zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně částku 189.180,30 Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % od 17. 10. 2003
do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 189.180,30 Kč od
17. 10. 2003 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a
státu (výroky III. a IV.). K odvolání všech účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 30. srpna 2007, č. j. 26 Co 466/2007-161, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 17. září 2007, č. j. 26 Co 466/2007-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku
I., jímž byla žalované a P. K. uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně částku 664.428,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % ročně od 17. 10. 2003 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně od 17. 10. 2003 do
zaplacení a v části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní
pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 54.640,- Kč od 17. 10. 2003 do zaplacení
(výrok I.), změnil jej v části výroku I., jímž byla žalované a P. K. uložena
povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 139.169,20 Kč s
úroky z prodlení ve výši 2 % ročně od 17. 10. 2003 do zaplacení a smluvní
pokutu ve výši 0,05 % denně od 17. 10. 2003 do zaplacení tak, že žalobu v této
části zamítl (výrok II.), změnil jej dále ve výroku II. tak, že žalované a P. K.
uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 54.640,- Kč
s úroky z prodlení ve výši 2 % ročně od 17. 10. 2003 do zaplacení (výrok
III.), konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně zůstává nedotčen v části
výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 134.540,30 Kč s
úroky z prodlení ve výši 2 % ročně od 17. 10. 2003 do zaplacení a smluvní
pokuty ve výši 0,05 % denně od 17. 10. 2003 do zaplacení (výrok IV.), a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok V.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně (zhotovitelka) uzavřela se
žalovanou a jejím manželem P. K. (objednateli) dne 5. 4. 2002 smlouvu o dílo,
jejímž předmětem bylo zhotovení hrubé stavby rodinného domu v K., v rozsahu
předložené projektové dokumentace vyhotovené Ing. Č., technického popisu prací
a výkazu výměr (dále jen "smlouva“). Podle tzv. slepého rozpočtu vypracovaného
na základě projektu H. K. učinila žalobkyně cenovou nabídku ze dne 4. 2. 2002
(tzv. krycí list rozpočtu), která byla dohodou smluvních stran snížena na
částku 2,400.000,- Kč včetně DPH uvedenou ve smlouvě. Součástí sjednaného díla
byl i krov a náklady na jeho provedení byly zahrnuty do rozpočtu. Již při
uzavření smlouvy bylo účastníkům známo, že projekt je v tomto ohledu
nedostatečný. Ujednali si, že v případě rozšíření či zúžení předmětu díla bude
cena účtována podle skutečných nákladů a vyrovnána v konečné faktuře (článek
VII. smlouvy). V článku VII. smlouvy se rovněž dohodli, že objednatel je
povinen při prodlení s platbou dílčí nebo celkové faktury zaplatit zhotoviteli
smluvní pokutu ve výši 0,05 % za každý den prodlení. Soud prvního stupně
neuvěřil tvrzení P. K., že žádné vícepráce oproti původnímu projektu
neobjednávali a neschvalovali a že tyto práce provedla žalobkyně svévolně na
základě vlastního rozhodnutí. V zápisech ze stavebního deníku ze dne 10. 5. 2002, 31. 5. 2002 a 10. 6. 2002, které podepsal, totiž P. K. odsouhlasil nad
rámec sjednané smlouvy stavbu opěrné zdi a provedení dalších zemních prací
(základy garáže, dno bazénu, vyzdění komínu a vodovodní šachty). Smluvní strany
dne 1. 8. 2002 jednaly o podstatných změnách krovu (měl být proveden firmou
Tesařství Rolínek spol. s r. o.), výkopu kanalizace a šachty, opěrné zdi,
skružujícího věnce a ocelové konstrukce a též o tom, že bazén bude zhotoven
podle nového projektu vypracovaného Ing. Č. Průběh jednání byl téhož dne
zachycen v zápisu ve stavebním deníku a P. K. podepsán. Krov byl proveden
oproti původnímu projektu jiným způsobem na základě podstatně upravené
projektové dokumentace firmou Tesařství Rolínek spol. s r. o., která jednala s
oběma účastnickými stranami. Žalovaná a její manžel změnu krovu včetně zvýšení
jeho ceny na částku 803.000,- Kč schválili. Mimo to si samostatně objednali u
této firmy další práce, které nebyly součástí smlouvy o dílo, za jejichž
provedení firma fakturovala žalobkyni částku 54.640,- Kč, a ta ji zaplatila.
Žalobkyně provedla na díle další práce v hodnotě 134.540,30 Kč včetně DPH
(úpravu podloží, sběrný žlab vody, dodávku stavebního materiálu, lešení a
stavební výtahy, přesun hmot, zdravotně technickou instalaci), jež však nebyly
součástí projektové dokumentace a nebyly ani odsouhlaseny objednateli. Ze
znaleckého posudku Ing. K. soud prvního stupně zjistil, že hodnota víceprací
činila 2,416.017,- Kč bez DPH, hodnota prací, které nebyly provedeny, činila
1,477.879,20 Kč. Žalovaní dílo od žalobkyně převzali (v tomto ohledu poukázal
na závěry obsažené v usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 2. 2005), k jeho
provedení výhrady neměli, dílo bylo bez vad. Zaplatili za ně žalobkyni
2,400.000,- Kč; z fakturované částky 992.778,- Kč za provedené vícepráce
(splatné 16. 10. 2003) nezaplatili nic. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že
žalobkyně a žalovaná s P. K. uzavřeli smlouvu o dílo v souladu s § 631 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“),
přičemž cena za dílo byla dohodnuta podle rozpočtu ve smyslu § 635 odst. 1
větou první obč. zák. ve výši 2,400.000,- Kč a bylo možné ji zvýšit či snížit v
závislosti na faktickém průběhu stavby. Smluvní strany si ve smlouvě o dílo
dohodly též smluvní pokutu v souladu s § 544 obč. zák. Protože dílo bylo
dokončeno a předáno, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jeho ceny, i když v
jiné než žalované výši. Soud prvního stupně od dohodnuté ceny 2,400.000,- Kč
odečetl 1,477.879,20 Kč (tj. hodnotu prací, které nebyly provedeny) a naopak k
ní přičetl 2,416.017,- Kč (tj. hodnotu provedených víceprací). Od výsledné
částky pak ještě odečetl 134.540,30 Kč (správně 134.890,30 Kč), tj. hodnotu
prací sice provedených, ale neschválených a do rozpočtu nezahrnutých. Protože
objednatelé zaplatili žalobkyni jen 2,400.000,- Kč, dluží jí 803.597,70 Kč; od
17. 10. 2003 (tj. následující den po splatnosti vystavené faktury) byly
žalobkyni přiznány úroky z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák. a smluvní
pokuta ve výši 0,05 % denně z dlužné částky 803.597,70 Kč podle § 544 obč. zák. Odvolací soud se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně převážně
ztotožnil. Především zdůraznil, že ujednání účastníků ve smlouvě o ceně díla je
cenou dohodnutou podle rozpočtu (§ 635 odst. 1 věta první obč. zák.) s tím, že
ujednání účastníků v článku VII. smlouvy zakotvuje předem možnost zvýšení či
snížení ceny za zhotovení předmětu díla podle skutečné situace, která v průběhu
stavby nastane. V návaznosti na názor, že § 635 odst. 1 obč. zák. nestanoví
dobu, kdy má být souhlas se změnou ceny díla udělen, a ani žádné požadavky na
listinu, která obsahuje schválení prací měnících cenu díla, dovodil, že
objednatelé podpisem smlouvy o dílo udělili předem v jejím článku VII. písemný
souhlas ke změnám v pracích na díle, k nimž během stavby dojde (§ 635 odst. 1
obč. zák.). Zároveň vyslovil, že i kdyby tomu tak nebylo, potřebný písemný
souhlas s pracemi nad rámec uzavřené smlouvy o dílo P. K.
udělil tím, že
podepsal zápisy ve stavebním deníku zachycující jednotlivá jednání o tom, jaké
změny budou na stavbě provedeny, jaké mají objednatelé požadavky a jaké změny
byly dohodnuty. Protože objednatelé byli manžely, nebylo třeba ke schválení
těchto dílčích stavebních prací souhlasu obou, neboť tyto úkony nepřesahovaly
rámec obvyklé správy majetku náležícího do společného jmění manželů, kterou
podle § 145 odst. 2 věty první obč. zák. může vykonávat každý z nich. I kdyby
právní úkon jednoho z nich vybočil z mezí uvedeného ustanovení, nejednalo by se
o absolutní neplatnost právního úkonu (§ 39 obč. zák.), nýbrž o neplatnost
relativní (§ 40a obč. zák.), jíž je nutno se dovolat, což však žalovaná
neučinila. Odvolací soud nepřihlédl k novému tvrzení žalované a P. K., že
jejich bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo před uzavřením smlouvy o dílo
zrušeno, a neprovedl důkaz rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 2. 1994, sp. zn. 3 C 393/1993, neboť je uplatnili až v odvolacím řízení v rozporu
s § 205a odst. 1 o. s. ř. Ohledně skutkových zjištění soudu prvního stupně
(týkajících se skutečně realizovaných prací) poukázal na okolnost, že hodnota
víceprací vyčíslená znalcem zahrnuje i tři položky, na jejichž úhradu nemá
žalobkyně právo, neboť byly provedeny mimo rozpočet bez souhlasu objednatelů a
hodnota víceprací tak ve skutečnosti dosahuje částky 2,040.293,10 Kč; hodnota
prací, které nebyly provedeny, podle znaleckého posudku činí 1,407.503,70 Kč
(namísto žalobkyní uváděných 1.477.879,20 Kč). Zdůraznil, že zatímco cena
dohodnutá ve smlouvě o dílo zahrnovala i DPH, hodnoty víceprací a prací
neprovedených byly ve znaleckém posudku uváděny bez DPH. Základem pro výpočet
změněné ceny za dílo je proto částka 2,285.714,- Kč (cena dohodnutá ve smlouvě
bez DPH), k níž je třeba přičíst hodnotu provedených víceprací (2,040.293,10
Kč), a naopak od ní odečíst hodnotu prací neprovedených (1,407.503,70 Kč); po
připočtění 5 % sazby DPH činí konečná cena za dílo 3,064.428,50 Kč. Objednatelé
dosud žalobkyni zaplatili 2,400.000,- Kč, zbývá jim proto doplatit 664.428,50
Kč. Protože byli v prodlení s platbou faktury (a tedy i přisouzenou částkou) od
17. 10. 2003, jsou povinni uhradit žalobkyni jak dlužnou částku s
odpovídajícími úroky z prodlení, tak i se smluvní pokutou ve výši 0,05 % denně
z dlužné částky. Částku 54.640,- Kč, kterou žalobkyně za žalovanou a P. K. zaplatila Tesařství Rolínek spol. s r. o. za drobné tesařské práce, jež si u
této firmy objednali, posoudil oproti soudu prvního stupně jako nárok na vydání
bezdůvodné obohacení ve smyslu § 454 obč. zák. Jelikož žalobkyně za žalovanou a
P. K. plnila, co po právu měli plnit sami, vzniklo jim na její úkor bezdůvodné
obohacení, které jsou jí povinni vydat spolu s úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž za napadené
označuje jeho výroky I., III. a V., přípustnost dovolání opírá o § 237 odst. 1
písm. a/, b/ popřípadě c/ o. s. ř. a ohlašuje uplatnění dovolacích důvodů podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se
v rozporu s § 205a odst. 1 o. s. ř. nezabýval její námitkou, že bezpodílové
spoluvlastnictví s P. K. bylo zrušeno před uzavřením smlouvy o dílo. Tuto
skutečnost sice před soudem prvního stupně neuplatnila, avšak za situace, kdy
ji tento soud poučil pouze podle § 119a odst. 1 o. s. ř., a nikoli též podle §
118a odst. 1 až 3 o. s. ř., nebyl důkaz rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze
dne 4. 2. 1994, sp. zn. 3 C 393/1993, jímž bylo jejich bezpodílové
spoluvlastnictví zrušeno, označený až v odvolacím řízení nepřípustnou novotou a
vztahovala se na něho výjimka ve smyslu § 205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. Soudy
pochybily i tím, že podání žalobkyně ze dne 26. 5. 2006 nepovažovaly za změnu
žaloby podle § 95 o. s. ř., jestliže v něm žalobkyně oproti žalobě požadovala
zaplatit částky za práce a výkony nevyplývající ze smlouvy o dílo nebo z
původní či pozměněné dokumentace z titulu bezdůvodného obohacení. Dále namítla
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí; odvolací soud se nezabýval
argumentací uvedenou v jejím odvolání a tím zasáhl do jejích práv na
spravedlivý proces zaručených Listinou základních práv a svobod a Evropskou
Úmluvou o lidských právech (v tomto směru odkázala na nález sp zn. III. ÚS
176/96). Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dílo jim bylo po
jeho dokončení předáno, k němuž dospěl již v usnesení ze dne 11. 2. 2005, č. j. 15 Co 66/2005-40, a zavázal jím soud prvního stupně. Připomíná, že P. K. v
rámci účastnické výpovědi dne 20. 9. 2004 uvedl, že nikdy nebyl vyzván k
převzetí stavby, že ji dodělávaly jiné firmy a že dům je již zkolaudován, a
poukazuje na svůj přípis ze dne 12. 6. 2006. I nadále tvrdí, že lze těžko
zjistit, kdy bylo dílo dokončeno. Vzhledem k rozsahu prací, které nebyly
provedeny (zemní práce, základy, svislé konstrukce, stropy a stropní
konstrukce, podlahy a podlahové konstrukce, izolace, konstrukce tesařské a
klempířské, krytina), jejichž hodnota představuje více jak polovinu dohodnuté
ceny, pokládá za absurdní závěr odvolacího soudu, že dílo bylo řádně v
dohodnutém termínu dokončeno a předáno. Není srozuměna ani se závěrem, že cena
za dílo byla dohodnuta podle rozpočtu. I nadále tvrdí, že cena za dílo
sjednaná ve výši 2,400.000,- Kč byla cenou konečnou; to uvedla i sama žalobkyně
dne 10. 6. 2004 před soudem. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad smlouvy,
neboť zcela pominul, že článek X. obsahuje ujednání, podle něhož veškeré změny
při realizaci stavby (materiálu, technologii) musí být zhotovitelem včas
oznámeny, odsouhlaseny objednatelem a projektantem, a že si v článku XI. ujednali, že smlouvu o dílo je možné měnit pouze písemnými dodatky podepsanými
statutárními zástupci obou smluvních stran.
Jestliže krov nebyl smlouvou o dílo
řešen a byl zcela nově objednán (jak vyplynulo z výpovědi stavbyvedoucího
žalobkyně F. P. a z vyjádření žalobkyně), měl být uzavřen písemný dodatek ke
smlouvě. Výhradu má i k výkladu článku VII. smlouvy odvolacím soudem, podle
něhož si v něm strany zakotvily možnost zvýšení nebo snížení ceny za zhotovení
předmětu díla podle skutečné situace, která v průběhu stavby nastane, a že v
něm udělily předem souhlas ke změnám v pracích na díle, k nimž dojde. Tento
názor je jednak v rozporu s ujednáními v článcích X. a XI. smlouvy, jednak by
takový úkon byl absolutně neplatný, jelikož by šlo o vzdání se práv do
budoucna. Na rozdíl od odvolacího soudu považuje ujednání o smluvní pokutě za
neplatné pro neurčitost (§ 37 obč. zák.), neboť z článku VII. smlouvy není
zřejmé, z jaké částky má být procentuelně výše smluvní pokuty stanovena (§ 544
odst. 2 obč. zák.). Z uvedených důvodů navrhuje rozsudky soudů obou stupňů
zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se ztotožnila s právními i skutkovými závěry odvolacího soudu. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Každé podání, tedy i dovolání, je třeba vykládat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím napadá rozsudek
odvolacího soudu ve výrocích I., III. a V., z obsahu jejích dovolacích námitek
vyplývá, že ve skutečnosti brojí výlučně proti té části výroku I. rozsudku, jíž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo
vyhověno žalobě v rozsahu částky 664.428,50 Kč s příslušenstvím a se smluvní
pokutou 0,05 % denně od 17. 10. 2003 do zaplacení. Ostatně proti té části
výroku I. rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 %
denně z částky 54.640,- Kč od 17. 10. 2003 do zaplacení, by ani nebyla k podání
dovolání subjektivně legitimována, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze
ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 28/1998, nebo jeho
rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 154). Protože dovolání žalované neobsahuje žádné konkrétní výhrady proti nákladovému
výroku V. rozsudku odvolacího soudu (žalovaná nenamítá, že odvolací soud
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů při nesprávné aplikaci
příslušných procesních ustanovení, pouze poukazuje na akcesorickou povahu
výroku o nákladech řízení), je zjevné, že ve skutečnosti proti němu nesměřuje.
I kdyby však zpochybnila správnost rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech
řízení, nebylo by dovolání proti tomuto výroku objektivně přípustné (srovnej
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Jelikož dovolání žalované proti části výroku I. rozsudku, jíž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku vyhovujícím žalobě do částky
664.428,50 Kč s příslušenstvím a se smluvní pokutou 0,05 % denně od 17. 10. 2003 do zaplacení, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., a proti
výroku III., jímž odvolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
žalované uložil platební povinnost 54.460,- Kč s příslušenstvím, je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., zaměřil se Nejvyšší soud na posouzení,
zda je v tomto rozsahu též důvodné. Přitom byl ve smyslu § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaná v dovolání
obsahově vylíčila. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly
v dovolání uplatněny. Zatímco existenci zmatečností žalovaná netvrdí (a ani z
obsahu spisu nevyplývá), námitkami, že odvolací soud v rozporu s § 205a odst. 1
písm. d/ o. s. ř. nepřihlédl k jejímu tvrzení, že před uzavřením smlouvy o dílo
bylo její bezpodílové spoluvlastnictví s P. K. zrušeno, a neprovedl důkaz
rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 2. 1994, sp. zn. 3 C 393/1993, že
odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že podání
ze dne 26. 5. 2006 měly soudy posoudit jako změnu žaloby podle § 95 o. s. ř.,
uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Prostřednictvím § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. lze namítat, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle § 205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny
před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve
věci samé odvolacím důvodem mimo jiné jen tehdy, jestliže jimi má být splněna
povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní
povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností
neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a
odst. 1 až 3 o. s. ř. (písm. d/). Uvedené ustanovení jednak obsahuje obecný zákaz uvádění nových skutečností a
důkazů v odvolání, jednak stanoví výjimky z tohoto zákazu. Nastane-li některá z
výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot uvedená v § 205a odst. 1 o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy v
rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají.
Systém neúplné apelace, na němž je
budováno odvolací řízení ve věcech sporných, předpokládá, že před soudem
prvního stupně mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k
prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku
povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době
existující právně významné skutečnosti (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a
označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání (§ 101
odst. 1 písm. b/ a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Účastníci přitom nesou procesní
odpovědnost, jestliže uvedené povinnosti nesplní. Poučení podle § 118a odst. l
až 3 o. s. ř. pak slouží právě k tomu, aby účastníci tyto své povinnosti
(břemeno tvrzení a břemeno důkazní) splnili. V případě, že soud prvního stupně
odvolatele nepoučil podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., ač toho bylo podle
stavu řízení třeba, že odvolatel neměl ve věci úspěch v důsledku neunesení
břemene tvrzení nebo důkazního břemene a že se tak stalo pro nesplnění
poučovací povinnosti soudem podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., jsou nové
skutečnosti a důkazy, jimiž odvolatel splní svou povinnost tvrzení a důkazní,
odvolacím důvodem podle § 205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. Jestliže však žaloba
byla zamítnuta nikoli proto, že účastníci neunesli břemeno tvrzení nebo důkazní
břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde důvodu pro
postup soudu podle § 118a o. s. ř. Jinak řečeno postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené
(případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl
objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a
navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky
věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §
118a odst. 1 až 3 o. s. ř. přistupovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 71/2009, a jeho usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). V posuzovaném případě soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci z
provedených důkazů; žalovaná neměla ve věci úspěch nikoli pro neunesení břemene
tvrzení a důkazního břemene, ale v důsledku právního posouzení zjištěného
skutkového stavu věci soudem prvního stupně. Pak ovšem soud prvního stupně
nebyl povinen poskytovat účastníkům, tedy ani žalované poučení podle § 118a
odst. 1 až 3 o. s. ř. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže ve smyslu § 205a
odst. 1 o. s. ř. nepřihlédl ke skutečnosti, že bezpodílové spoluvlastnictví
žalovaných bylo před uzavřením smlouvy o dílo zrušeno, ani k důkazu rozsudkem
Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 2. 1994, sp. zn. 3 C 393/1993, neboť
žalovaní je přes poučení soudem prvního stupně podle § 119a odst. 1 o. s. ř. uplatnili až v odvolacím řízení. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř.
není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce, přičemž není přípustné ze spisu opisovat skutkové
přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku
bylo přesvědčivé. Z citovaného ustanovení vyplývá mimo jiné povinnost soudu (tj. i odvolacího
soudu - § 211 o. s. ř.) v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o
tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které
nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a
jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru
závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to
zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Povinnost soudu rozsudek tímto
způsobem odůvodnit (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) je přitom jedním z principů řádného
a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních
práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást
práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na
straně druhé. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů). V posuzovaném případě nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek je
nepřezkoumatelný, jelikož odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil v souladu s
výše uvedenými zásadami a nelze mu v tomto směru vytknout žádné pochybení. Je
zřejmé, které konkrétní skutečnosti (významné z hlediska rozhodnutí věci) vzal
za prokázané a které nikoliv. Zcela jasně vyložil, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení každého důkazu
jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), a
vypořádal se se všemi odvolacími námitkami žalované včetně objasnění toho,
které práce zahrnuté do rozpočtu nebyly provedeny, které provedené práce do
rozpočtu nezahrnuté byly žalovanými odsouhlaseny, popř. neodsouhlaseny, včetně
jejich vyčíslení. Podle § 95 odst. 1 věty první o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se
souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku
ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 21/2003, vyslovil právní názor, že o změnu žaloby
(§ 95 o. s.
ř.) se jedná tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v
původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více,
než požadoval v původní žalobě, anebo požaduje-li žalobce sice stejné plnění
(stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu
(skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. O změnu žaloby
nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku změní svůj náhled na jeho
právní kvalifikaci (srovnej žalovanou zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 7. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 664/2002). Posouzení skutku (skutkového děje)
po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně
kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá
změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby. V posuzované věci se žalobkyně žalobou došlou soudu dne 29. 3. 2004 domáhala po
žalovaných zaplacení částky 992.778,- Kč s příslušenstvím představující
nedoplatek ceny díla. Součástí vylíčeného skutkového základu věci bylo i
tvrzení, že orientační cena za dílo nezahrnovala náklady na zhotovení krovu, že
tyto práce byly objednány dle požadavku žalovaných u firmy Tesařství Rolínek
spol. s r. o. a že žalobkyně za dodávku krovu této firmě uhradila částku
844.140,- Kč. Podáním zde dne 16. 9. 2004 žalobkyně požádala, aby soud prvního
stupně připustil změnu žaloby tak, že kromě v žalobě vyčísleného nedoplatku
ceny díla jí bude přiznána i smluvní pokuta. Soud prvního stupně usnesením ze
dne 2. 12. 2004 navrhovanou změnu žaloby připustil. Dne 2. 5. 2006 byl sepsán
protokol o místním ohledání viditelných stavebních prací a úprav na domě a u
domu žalovaných. Z obsahu protokolu vyplývá, že byla pořízena fotodokumetace a
že se přítomní účastníci vyjadřovali k jednotlivým stavebním prvkům; obsah
protokolu nezachycuje žádný přednes žalobkyně, který by bylo možno kvalifikovat
jako změnu návrhu. V následujícím podání ze dne 26. 5. 2006 žalobkyně pouze k
výzvě soudu sdělila, že k výsledkům místního ohledání nemá námitek a že
navrhuje přibrat znalce z oboru stavebnictví, ceny a odhady nemovitostí, který
nechť se vyjádří k tomu, zda stavební práce uvedené v krycím listu rozpočtu -
vícepráce ze dne 30. 9. 2004 (jednotlivě vyjmenované) byly součástí jejího
závazku z uzavřené smlouvy o dílo, k (případnému) určení výše bezdůvodného
obohacení žalovaných u prací a výkonů, jež nevyplývaly ze smlouvy o dílo nebo z
původní nebo pozměněné projektové dokumentace či za zápisů ve stavebním deníku. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobkyně se ani v tomto podání (čl. 82 spisu)
nedomáhala něčeho jiného než v původní žalobě, nepožadovala více, než co
požadovala původně, a ani se nedomáhala téhož na základě jiného skutkového
stavu; pouze se vyjadřovala k možné odlišné právní kvalifikaci. Žalované se nepodařilo námitkami uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Žalovaná namítla nesprávnost skutkového závěru odvolacího soudu, že dílo bylo
dokončeno a objednatelům předáno.
Dále brojí proti výkladu obsahu smlouvy
odvolacím soudem, konkrétně proti závěrům, že účastníci smlouvy si dohodli cenu
díla podle rozpočtu s možností jejího snížení či zvýšení podle skutečných
nákladů a že objednatelé dali předem souhlas ke změně prací na díle, jež si
stavba vyžádá. Všechny tyto námitky vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v provedeném dokazování v
podstatné části oporu. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti,
jež má odvolací soud za prokázané, a které byly významné pro rozhodnutí věci
při aplikaci hmotného práva. Provedeným dokazováním je jak dokazování provedené
u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího. V daném případě odvolací soud založil právní závěr, že žalobkyně má právo na
zaplacení ceny za dílo, na skutkovém zjištění, že dílo bylo dokončeno a předáno
(§ 634 odst. 2 a § 650 odst. 2 obč. zák.). Tento skutkový závěr převzal od
soudu prvního stupně, který jej učinil s odkazem na usnesení odvolacího soudu
ze dne 11. 2. 2005, č. j. 15 Co 66/2005-40. Skutková zjištění, že dílo bylo
zhotoveno podle projektové dokumentace změněné po schválení objednateli nebo na
jejich žádost a že žalobkyně dílo objednatelům předala, byla čerpána z výpovědi
jednatele žalobkyně L. S. a vyplývají rovněž z výpovědí svědků F. P. (stavbyvedoucího při zhotovení předmětu díla) a V. R. (jednatele firmy
Tesařství Rolínek spol. s r. o.). Pro závěr, že dílo bylo dokončeno a předáno,
svědčí i prokázané chování objednatelů, kteří žalobkyni zaplatili cenu díla ve
výši, kterou považovali za sjednanou, a učinili tak i způsobem dohodnutým ve
smlouvě - 90 % ceny na základě provedených výkonů a 10 % ceny splatné po
dokončení a předání díla. I poté jejich chování odpovídalo tomu, že sjednané
dílo bylo dokončeno, neboť dokončili i samotnou stavbu a proběhlo kolaudační
řízení. Tento závěr odvolacího soudu podporuje jak výpověď P. K. před soudem
prvního stupně ze dne 20. 9. 2004, tak i skutečnost, že ve stavebním deníku,
který byl přehledně veden a k němuž měli objednatelé přístup, neobsahuje žádné
zápisy svědčící o tom, že dílo nebylo provedeno řádně, a že ke způsobu
provedení díla měli objednatelé výhrady. Argumentace žalované, že dílo nemohlo
být dokončeno už i vzhledem k rozsahu prací, které nebyly provedeny, jejichž
hodnota činí 1,393.568,70 Kč (správně 1,407.503,70 Kč), se nemůže prosadit,
protože z provedených důkazů (výpovědí svědků P. a R., zápisů ve stavebním
deníku a ze znaleckého posudku Ing. P. K.) vyplývá, že žalobkyně zároveň
provedla vícepráce v hodnotě 2,040.293,10 Kč, které byly zhotoveny po dohodě s
objednateli a mnohdy místo prací podle původní projektové dokumentace. Tak tomu
bylo v případě zemních prací, základů, konstrukcí, stropů a stropních
konstrukcí, podlah a podlahových konstrukcí, izolací proti vodě a tesařských
konstrukcí.
V souzené věci bylo třeba, aby soud za použití výkladových pravidel podle § 35
odst. 2 obč. zák. interpretoval obsah smlouvy. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jak
správně uvedl odvolací soud, citované ustanovení předpokládá, že o obsahu
právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová
pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Obsah právního úkonu lze posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání
smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu
právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit
již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze
k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci v
dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich
smluvního ujednání. V posuzovaném případě smlouva obsahuje v článku VII. ujednání smluvních stran,
podle něhož „Cena za zhotovení předmětu smlouvy je stanovena na základě
projektové dokumentace a předaného výkazu výměr“…. „Celkem s DPH Kč
2,400.000,-“.… „Případné rozšíření či zmenšení bude účtováno podle skutečných
nákladů a vyrovnáno v konečné faktuře“. V článku X. je obsažena pasáž s textem,
v němž se uvádí, že „Veškeré změny při realizaci stavby (materiálu,
technologii) musí být zhotovitelem včas oznámeny, odsouhlaseny objednatelem a
projektantem.“ Součástí tohoto článku je i „Upozornění“, podle něhož výkaz
výměr ani popis skladby střechy neřeší všechny potřebné práce spojené s
konstrukcí krovu, její tepelnou izolací, klempířské práce, oplechování oken,
atiky a parapetu. Článek XI. pak obsahuje ujednání, že „Tuto smlouvu je možno
měnit pouze písemnými dodatky podepsanými statutárními zástupci obou smluvních
stran.“
Ujednání účastníků ve smlouvě o ceně za provedené dílo, pokud jde o význam
jednotlivých použitých pojmů, jejich vzájemnou vázanost a řazení ve struktuře
celé smlouvy, je jednoznačné. Cena za dílo byla sjednána podle rozpočtu ve
smyslu § 635 odst. 1 obč. zák. Nasvědčuje tomu odkaz na projektovou dokumentaci
a výkaz výměr (jinými slovy na rozpočet). Zároveň si však účastníci dohodli, že
konečná cena za dílo bude záviset na objemu skutečně vynaložených nákladů, ať
již bude v porovnání s projektovou dokumentací a výkazem výměr, na něž se ve
smlouvě odkazuje, širší či užší. Slovnímu spojení „Případné rozšíření či
zmenšení…“ nelze rozumět jinak, než že se váže ke zhotovení předmětu smlouvy
(tj.
hrubé stavby), neboť bezprostředně navazuje právě na tu část textu
smlouvy, která se týká ceny za zhotovení předmětu smlouvy. Příčinou této dohody
byla skutečnost, že si účastníci byli vědomi toho, že projektová dokumentace a
výkaz výměr neřeší všechny práce, které bude zhotovení hrubé stavby vyžadovat
(viz upozornění v článku X.). Tvrdí-li žalovaná, že ve smlouvě si účastníci
dohodli cenu za dílo ve výši 2,400.000,- Kč jako cenu konečnou, byl by takový
projev vůle v rozporu s jazykovým vyjádřením uvedeného úkonu, a proto k němu
nelze při výkladu smluvního ujednání přihlížet. Dohody o výši konečné ceny za
dílo se bezprostředně týká ujednání účastníků v článku X. smlouvy, jímž veškeré
změny v realizaci stavby podmínili oznámením zhotovitele a odsouhlasením
objednatele a projektanta. S názorem žalované, že změny při realizaci stavby
měly být dohodnuty písemnými dodatky ke smlouvě, se nelze ztotožnit, neboť
ujednání v článku XI. se zjevně na tyto změny, které si účastníci upravili
samostatně v článku X. bez odkazu na článek XI., nevztahuje. Výkladem článků
VII. a X. smlouvy lze tudíž dojít ke skutkovému závěru, že si účastníci dohodli
cenu za dílo ve výši 2,400.000,- Kč, bude-li provedeno podle připojené
projektové dokumentace a výkazu výměr; v případě změn při realizaci stavby (ať
již ve smyslu jejího rozšíření nebo zúžení) si dohodli, že výše ceny bude
odpovídat skutečně vynaloženým nákladům, ovšem pouze u těch změn, které budou
objednateli odsouhlaseny v souladu s článkem X. Lze sice přisvědčit žalované, že není správný skutkový závěr odvolacího soudu,
že podpisem smlouvy udělili předem písemný souhlas ke změnám při realizaci díla
(k němuž dospěl chybným výkladem smlouvy), avšak má-li skutkové zjištění
odvolacího soudu, že P. K. udělil potřebný písemný souhlas s jednotlivými
změnami při realizaci stavby, oporu v provedených důkazech, je chybný (dílčí)
skutkový závěr odvolacího soudu bez významu z hlediska právního posouzení věci. Jestliže P. K. písemně schválil v rámci obvyklé správy majetku náležejícího do
společného jmění manželů podle § 145 odst. 2 obč. zák. práce a náklady, které
nebyly do rozpočtu zahrnuty, žalobkyně je podle změněné projektové dokumentace
provedla a objednatelům dílo předala, vzniklo jí právo na zvýšenou cenu (§ 634
odst. 2, § 635 odst. 1 věta druhá, § 650 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k řečenému dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn. Žalovaná prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání o
smluvní pokutě je platné. Tvrdí, že jde o neplatný právní úkon pro neurčitost
stanovení způsobu určení smluvní pokuty (§ 37 odst. 1, § 544 odst. 2 obč. zák.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být
vlastně vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu vůle
sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nejednoznačný a tím i neurčitý je
jeho věcný obsah (má věcné nedostatky). Jen právní úkony, u nichž neurčitost
obsahu nelze odstranit výkladem podle stanovených interpretačních pravidel (§
35 odst. 2 obč. zák.), jsou pro neurčitost neplatné (srovnej rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikované v
časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 8, strana 205, rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97,
publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 7, strana 372).
V daném případě jde o posouzení určitosti a srozumitelnosti ujednání účastníků
o smluvní pokutě.
Smluvní pokuta, jako jeden ze zajišťovacích prostředků, je upravena v § 544 a §
545 obč. zák. Představuje peněžitou částku, kterou je dlužník povinen zaplatit
věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením
povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§ 544 odst. 1 obč. zák.). Ujednání o
smluvní pokutě je dvoustranným právním úkonem, který musí splňovat kritéria §
544 obč. zák. (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1999, sp. zn. 3
Cdo 1486/96, a ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 457/2004). Nezbytnou
náležitostí je uvedení výše pokuty nebo alespoň způsobu, jakým bude stanovena
(§ 544 odst. 2 obč. zák.). Zatímco v prvním případě je výše smluvní pokuty
předem dohodnuta a v průběhu doby se nemění, v druhém případě je účastníkům
umožněno, aby výši pokuty vázali na okolnosti, které považují za významné,
jejichž hodnoty však nejsou v době uzavření smlouvy známy. Z pohledu určitosti
ujednání o smluvní pokutě tedy ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. vyžaduje,
aby v okamžiku uzavření smlouvy bylo nepochybné, jakým způsobem, to znamená z
hodnoty kterých veličin a jakým výpočtem, bude výše smluvní pokuty v případě
porušení smluvní povinnosti stanovena (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněný v Souboru pod č. C 675,
Švestka J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník II Komentář. 2.
vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1608).
V posuzované věci se smluvní strany dohodly, že „...bude-li objednatel v
prodlení platby dílčích, nebo celkové faktury, je povinen uhradit zhotoviteli
smluvní pokutu ve výši 0,05 % za každý den prodlení.“ Výkladem tohoto ujednání
(§ 35 odst. 2 obč. zák.) lze dospět k jedinému možnému závěru, že právo na
smluvní pokutu zhotoviteli vznikne, jestliže se objednatel dostane do prodlení
s platbou dílčí nebo celkové faktury, a to ve výši 0,05 % denně, a to z částky,
na kterou zněla vystavená faktura (popř. její části), s jejímž zaplacením je
objednatel v prodlení. Nelze proto přisvědčit námitce žalované, že ujednání o
smluvní pokutě postrádá kriterium určitosti. Protože objednatelé se s placením
částky účtované v konečné faktuře dostali dne 17. 10. 2003 do prodlení (§ 517
odst. 1 věta první obč. zák.), nelze závěru odvolacího soudu, že žalobkyně má
právo na smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně za každý den prodlení z přiznané
jí částky 664.428,50 Kč, nic vytknout. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. tedy nebyl uplatněn opodstatněně.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalované v plném rozsahu zamítl
(§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., za stavu, kdy
žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši
27.870,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5., odst. 2, § 10 odst. 3, § 16 odst.
2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 5.634,- Kč odpovídající dani z
přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění
(§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. března 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu