Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Lukášem Rapsou, advokátem, sídlem Štupartská 769/18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2024, č. j. 30 Cdo 1055/2024-465, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2023, č. j. 14 Co 273/2023-409, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 5. 2023, č. j. 27 C 75/2020-372, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel zastával u Policie České republiky pozici X. Dne 25. 7. 2013 proti němu Generální inspekce bezpečnostních sborů, zahájila trestní stíhání, které bylo později dále rozšířeno. Usnesením Městského soudu v Praze ("městský soud") ze dne 22. 5. 2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ("vrchní soud") č. j. 2 To 48/2018, vyhlášeným dne 12. 7. 2018, byla trestní věc stěžovatele podle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, postoupena k projednání Národnímu bezpečnostnímu úřadu, neboť předmětný skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek či kárné provinění.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 149 800 Kč představující náklady na obhajobu a náhrady nemajetkové újmy ve výši 7 000 000 Kč, a to pro nezákonné trestní stíhání (řízení vedené před městským soudem pod sp. zn. 57 T 4/2015). U vedlejšího účastníka přitom svůj nárok uplatnil dne 21. 8. 2020. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") uložil napadeným rozsudkem vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli 126 140 Kč (výrok I), část žaloby, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení 7 023 660 Kč, zamítl (výrok II) a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu mimo jiné ve výroku II ohledně částky 7 000 000 Kč a ve výroku III potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), odmítl, neboť dovolatel řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání a ani samotný důvod dovolání. Stěžovatel uplatnil dvě námitky, přičemž předpoklad přípustnosti spatřuje v nesprávném právním posouzení věci, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatel však žádnou takovou judikaturu neoznačil, Nejvyšší soud tedy proto shledal, že předpoklad přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nebyl vymezen řádně, což je důvodem pro odmítnutí dovolání. Ve vztahu k namítanému vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, stěžovatel nevymezil ani dovolací důvod dle § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. (právní otázku, kterou by dovolací soud měl zodpovědět), a ani se nepokusil vyrovnat se s rozsáhlou argumentací městského soudu ke korektnosti námitky promlčení při zohlednění institutu dobrých mravů. Tento nedostatek dovolání byl rovněž důvodem pro jeho odmítnutí.
4. Stěžovatel, zjednodušeně řečeno, nesouhlasí se způsobem, jakým byl obecnými soudy vyložen počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty, ve které měl uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Oproti obvodnímu a městskému soudu, které počátek běhu lhůty odvodily od právní moci rozhodnutí vrchního soudu, kterým byl stěžovatel zproštěn viny, stěžovatel běh promlčecí lhůty odvozuje až od prokazatelného ukončení nezákonného zásahu, když stěžovali ani po skončení trestního stíhání nebylo umožněno vykonávat práci policisty a vrátit se na jeho služební místo. Tato situace dosud trvá, aktuálně pro překážky na straně zaměstnavatele.
5. Druhá námitka stěžovatele směřuje proti uplatnění námitky promlčení nároku vedlejším účastníkem. Jeho postup shledává v rozporu s dobrými mravy, když je nepochybné, že trestní stíhání stěžovatele bylo nezákonné a nezákonný zásah ze strany Policie České republiky trvá dodnes. Uplatnění námitky promlčení považuje za součást nezákonných postupů. Popisuje, jak se nezákonné trestní stíhání odrazilo v jeho osobním i profesním životě - způsobilo rozpad jeho manželství, ztratil nejlepší služební věk, byl nucen čelit tlaku médií i okolí. Trestní stíhání rovněž negativně ovlivnilo jeho pověst jako duchovního či pedagoga, obě činnosti také nemohl nadále vykonávat. To vše by mělo být bráno do úvahy, neboť při hodnocení námitky promlčení je dle ustálené judikatury nutné přihlížet ke konkrétním okolnostem případu.
6. Stěžovatel odkazuje na četná rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva (nutno dodat, že téměř žádná z množství uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu se nepodařilo dohledat), zdůrazňuje přitom závěry, že v případě nezákonného trestního stíhání není uznání porušení práva bez následné náhrady dostatečné, že účinné odškodnění má zahrnovat finanční náhradu, a že trvající porušení práva může být zastaveno pouze poskytnutím adekvátní náhrady. Soud přitom může přihlédnout k zásadě dobrých mravů a nárok na náhradu škody přiznat, i když byla lhůta pro podání nároku formálně propadnuta.
7. Stěžovatel ústavní stížnost následně dvakrát doplnil, v obou případech dokládá, že dosud trvá nezákonný zásah do jeho práv. Upozorňuje, že mu nebyl umožněn návrat zpět do zaměstnání, Policie České republiky usiluje o jeho propuštění ze služebního poměru a činí k tomu konkrétní kroky. Dokládá novinový článek "XXX", který záměrně zkresluje skutečnosti, autor klade důraz na náboženské vyznání a politickou minulost stěžovatele, poukazuje na jeho propuštění ze služebního poměru, které však dosud není pravomocné. Tím dochází i nadále k poškozování stěžovatelova jména a reputace ve veřejném prostoru.
8. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
9. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
10. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud zabýval tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí, když dovolání stěžovatele odmítl z důvodu nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel přitom na důvody odmítnutí dovolání v ústavní stížnosti nijak nereaguje, závěr Nejvyššího soudu nezpochybňuje, pouze opakuje námitky, které již uplatnil před obvodním, městským i Nejvyšším soudem. Namítá-li však stěžovatel, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu, měl toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnit, aby se jím zdejší soud mohl meritorně zabývat.
11. Ústavní soud připomíná, že bylo povinností stěžovatele, aby v dovolání uvedl dovolací důvod (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. U námitky k hodnocení souladu námitky promlčení nároku s dobrými mravy stěžovatel nevymezil ani dovolací důvod, tedy právní otázku, kterou by dovolací soud měl zodpovědět. U námitky k počátku běhu promlčecí lhůty stěžovatel uvedl právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Co do vymezení předpokladů přípustnosti uváděl rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, v takovém případě měl povinnost označit ta rozhodnutí, s nimiž mělo být napadené rozhodnutí v rozporu.
12. Stěžovatel této povinnosti nedostál a tuto skutečnost přitom v ústavní stížnosti nijak nerozporuje. Odmítl-li za takového stavu Nejvyšší soud dovolání pro vady, není tento postup porušením čl. 36 odst. 1 Listiny a zcela odpovídá plenárnímu stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém se Ústavní soud otázkou přípustnosti dovolání podrobně zabýval.
13. Jde-li o napadená rozhodnutí obvodního a městského soudu, Ústavní soud konstatuje, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. V citovaném plenárním stanovisku zdejší soud výkladem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rovněž dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. V takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost - s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - za nepřípustnou.
14. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc, a proto je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím obvodního a městského soudu nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů tedy Ústavní soud nemohl nijak zohlednit, toliko konstatuje, že ve smyslu citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 vyhodnotil, že v nyní posuzované věci nejde ani o situaci, kdy by bylo zjištění skutkového stavu obecnými soudy prima facie natolik vadné, že by opravňovalo Ústavní soud (zcela výjimečně) ke kasačnímu zásahu namísto konstatování nepřípustnosti ústavní stížnosti.
15. Ústavní soud pouze na okraj uvádí, že jde-li o výklad § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu upravující institut promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, z jeho obsahu vyplývá, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Obvodní soud správně konstatoval, že stěžovatel se o újmě dozvěděl dne 12. 7. 2018, tedy v den pravomocného skončení trestního řízení, a v tento den mu počala běžet šestiměsíční subjektivní promlčecí doba k uplatnění jeho nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. U vedlejšího účastníka uplatnil stěžovatel svůj nárok včas, avšak žalobu k soudu podal až dva roky po skončení trestního řízení. Přestupkové řízení přitom pokračováním trestního řízení není.
16. Ústavní soud, vázán právními závěry citovaného stanoviska uzavírá, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání pro vady je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatele. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
17. Ústavní soud vnímá, jak citelně muselo nezákonné trestní stíhání zasáhnout do osobního i profesního života stěžovatele a lze jistě souhlasit, že v takových případech nelze jakoukoliv jinou, než finanční kompenzaci, považovat za adekvátní a dostačující. I stěžovateli by se s velkou pravděpodobností finanční náhrady dostalo, uplatnil-li by svůj nárok včas. Lze toliko s odkazem na právní zásady ignorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá) a vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) uzavřít, že stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, pokud sám své nároky včas a řádně podanou žalobou neuplatnil.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu