Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Michalem Mandzákem, advokátem, sídlem Karolinská 708/13, Praha 8 - Karlín, proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 135/2025 ze dne 18. června 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Z ústavní stížnosti a rozhodnutí obsahujícího napadený výrok Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením č. j. 3 T 99/2024-18894 ze dne 13. května 2025 rozhodl, že předseda senátu Jakub Kriebel a přísedící Jana Fialová nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení. Napadeným výrokem Městský soud v Praze zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení obvodního soudu.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve předkládá argumenty, proč je podle něj ústavní stížnost přípustná. Ty vychází z toho, že stěžovatel namítá porušení presumpce neviny. Podle stěžovatele je třeba respektování presumpce neviny třeba zajistit ještě před rozhodováním o vině. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kasatkin proti Rusku (stížnost č. 53672/14) a rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Delta Stroj (sp. zn. C-203/21). Rovněž stěžovatel namítá, že řízení o námitce podjatosti je opravným prostředkem k zajištění presumpce neviny podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343. Dále pak stěžovatel rozvádí argumenty, proč měli být soudce a přísedící vyloučeni.
3. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je nicméně nepřípustná.
4. Ústavní soud se otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení soudce (potažmo přísedícího) pro podjatost podrobně zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. února 2023 (57/2023 Sb.). Dospěl přitom k závěru, že "ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)".
5. Řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí. Ústavní soud tak není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce přitom soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany.
Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu proto otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Podle Ústavního soudu je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná a nejsou proti nim přípustné opravné prostředky.
6. Z tohoto pravidla jsou ve striktně vymezených případech možné výjimky, avšak pouze tehdy, pokud 1) je rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a současně 2) se námitka porušení základních práv omezuje jen na příslušné stádium řízení, pročež nemůže být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
7. U rozhodnutí o nepodjatosti soudce - event. přísedícího - přitom podle citovaného stanoviska pléna není splněna ani jedna z těchto kumulativních podmínek. Zaprvé, samotné rozhodnutí o nepodjatosti ještě není způsobilé se jakkoliv negativně projevit v právní sféře stěžovatele. Ta by mohla být negativně zasažena teprve meritorním rozhodnutím, jímž by stěžovatel byl odsouzen. Zadruhé, stěžovatel může námitku podjatosti uplatňovat v dalším řízení v rámci řádných, případně i mimořádných opravných prostředků proti rozhodnutí o vině a trestu, i v případné ústavní stížnosti.
8. Závěry stanoviska pléna (zejména body 23 až 28) plně dopadají i na posuzovanou věc. Stěžovatelova argumentace, že tomu tak není, neboť se jeho námitky týkají presumpce neviny, není důvodná. Ústavní soud již v minulosti jako nepřípustné posoudil ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení soudce, ač stěžovatelé tvrdili porušení presumpce neviny (usnesení sp. zn. II. ÚS 2312/22 ze dne 13. září 2022 nebo sp. zn. III. ÚS 3535/18 ze dne 14. listopadu 2018).
9. Ve věci Kasatkin proti Rusku, na kterou stěžovatel odkazoval, Evropský soud pro lidská práva posuzoval odlišnou situaci. Tvrzený zásah spočíval v tom, že soud vydal tiskovou zprávu, že se bude zabývat případem studenta, který znásilnil nezletilou. Podle Evropského soudu pro lidská práva v rámci odvolání proti rozhodnutí ve věci samé stěžovatel nemohl požadovat, aby se stát zdržel obdobných vyjádření, ani se nemohl domoci odškodnění, nešlo proto o účinný opravný prostředek, který by mohl ovlivnit počátek lhůty k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Naproti tomu v nynější věci stěžovatel požadoval, aby byl vyloučen soudce a přísedící. Jak ukazuje například usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 208/2024 ze dne 27. srpna 2024, je v takové situaci odvolání, respektive dovolání proti rozhodnutí ve věci samé účinným prostředkem nápravy, rozhodoval-li soudce či přísedící, který měl být vyloučen.
10. Přiléhavý není ani odkaz na rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Delta Stroj. V tomto rozsudku Evropský soudní dvůr posuzoval soulad bulharské právní úpravy s čl. 48 Listiny základních práv Evropské unie. Dospěl k závěru, že tento článek brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje uložit trest právnické osobě za trestný čin, za který je odpovědna fyzická osoba, která je oprávněna tuto právnickou osobu zavazovat nebo zastupovat, nemá-li tato právnická osoba možnost zpochybnit existenci tohoto trestného činu. V posuzované věci se obvodní soud zabývá obžalobou proti stěžovateli a dalším osobám. Ústavní soud nemůže v tuto chvíli předjímat, jak toto řízení dopadne. Je však jisté, že stěžovatel, bude-li shledán vinným a odsouzen, může to být toliko za jednání, které je kladeno za vinu jemu, nikoliv jiným osobám.
11. Přípustnost ústavní stížnosti nelze dovozovat ani ze směrnice 2016/343. Z této směrnice sice plyne nutnost dát k dispozici vhodná opatření pro případ porušení povinnosti neoznačovat podezřelé nebo obviněné osoby za vinné, z toho však neplyne, že by takovým opravným prostředkem nutně musela být ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu o nevyloučení soudce či rozhodnutí o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí. Ostatně řada členských států Evropské unie institut ústavní stížnosti vůbec nemá. Stěžovatel měl možnost podat námitku podjatosti a stížnost proti rozhodnutí o této námitce. Dále má možnost znovu uplatnit své argumenty v případném odvolání proti rozhodnutí o vině. Jak bylo uvedeno výše, jde o účinné prostředky nápravy, které je třeba vyčerpat předtím, než se bude moci stěžovatelovými argumenty zabývat Ústavní soud.
12. Ústavní soud neshledal důvod postupovat podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ostatně ani stěžovatel žádné důvody pro uplatnění této výjimky netvrdil.
13. Ústavní soud z uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 8. září 2025
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka