Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Š., zastoupeného Mgr. Ivanou Dvorskou, advokátkou, sídlem Žižkova 2040, Benešov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2019 č. j. 11 To 190/2019-240 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. května 2019 č. j. 2 T 42/2013-225, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2019 č. j. 11 To 190/2019-240 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. května 2019 č. j. 2 T 42/2013-225 se do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti odkládá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti nadepsaných usnesení.
2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rubrikovaným usnesením rozhodl s poukazem na § 86 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a § 330a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), tak, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání jednoho roku uložený mu trestním příkazem okresního soudu ze dne 7. 3. 2013 č. j. 2 T 42/2013-42. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. řádu jako opožděně podanou zamítl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že instanční stížnost proti usnesení okresního soudu podal ve lhůtě vycházející z poučení, které mu tento soud poskytl. V této lhůtě podanou instanční stížnost tudíž nelze považovat za opožděnou, a to bez ohledu na správnost poučení. Ústavní soud následně obdržel přípis, jímž okresní soud připouští možnost, že stěžovatelovy výhrady jsou opodstatněné.
5. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud učinil rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel nicméně v petitu ústavní stížnosti výslovně požaduje zrušení toliko usnesení krajského soudu a odklad vykonatelnosti pouze usnesení okresního soudu.
6. Ústavní soud připomíná své usnesení ze dne 1. 9. 2009
sp. zn. Pl. ÚS 24/09
(U 16/54 SbNU 607; 312/2009 Sb.), kde se vyslovil proti přehnanému formalismu při výkladu vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti. Ústavní soud v souladu s těmito hledisky dospěl v nynější věci k závěru, že - materiálně posuzováno - stěžovatel se vymezuje též proti obsahu usnesení okresního soudu (na své argumentaci obsažené v instanční stížnosti proti tomuto usnesení trvá) a jeho návrh na odklad vykonatelnosti lze vztáhnout rovněž na usnesení krajského soudu.
7. Zásadně platí, že ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
8. Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny, neboť výkon napadených rozhodnutí v daném případě a v určujících souvislostech může být závažným zásahem do základních práv a svobod stěžovatele, přičemž s ohledem na prozatím nahlížený ústavněprávní kontext předmětné věci a z toho vyplývající procesní postupy (nutnost vyžádat si spis a vyjádření) není možno o ústavní stížnosti rozhodnout bezodkladně (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ze dne 15. 4. 2014
sp. zn. I. ÚS 1015/14
a ze dne 17. 9. 2015
sp. zn. III. ÚS 2726/15
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému přistoupil k odkladu vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů, přičemž dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro odklad vykonatelnosti obou předmětných rozhodnutí, proto usnesením ze dne 10. 9. 2019 č. j.
III. ÚS 2511/19-11
vyhověl návrhu stěžovatele a odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu a se zřetelem k usnesení ze dne 1. 9. 2009
sp. zn. Pl. ÚS 24/09
(U 16/54 SbNU 607; 312/2009 Sb.), které se vyslovuje proti přehnanému formalismu, též usnesení okresního soudu, a to do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.
8. V další fázi Ústavní soud vyzval oba soudy, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že se nemůže k tvrzenému nesprávnému poučení ze strany okresního soudu vyslovit, neboť nemá možnost nahlédnout do procesního spisu. Okresní soud připustil možnost, že stěžovatelovy výhrady jsou opodstatněné.
9. Obě vyjádření soudů tudíž obsahově nepřesáhla argumentační rámec známý stěžovateli, a proto mu je Ústavní soud na vědomí a k případné replice nezaslal.
10. V souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Není proto povolán k přezkumu použití podústavního práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně souladného výkladu a použití. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu použitých právních norem, anebo výklad, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody [srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999
sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), ze dne 20. 1. 2000
sp. zn. III. ÚS 150/99
(N 9/17 SbNU 73) a ze dne 2. 4. 2009
sp. zn. II. ÚS 476/09
(N 81/53 SbNU 23)].
13. Na úrovni podústavního práva podle § 143 odst. 1 trestního řádu platí, že stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§ 137 trestního řádu); oznamuje-li se usnesení jak obviněnému, tak i jeho opatrovníku nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.
14. Z § 137 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.
15. Pojem "oznámení" podle § 143 trestního řádu Ústavní soud již vícekrát vysvětlil. Podle nálezu ze dne 9. 6. 2009
sp. zn. IV. ÚS 426/09
(N 134/53 SbNU 681) je nezbytným předpokladem a účelem práva na spravedlivý proces, a tedy i práva podat opravný prostředek (stížnost), "... reálná možnost seznámit se s rozhodovacími důvody obsaženými v rozhodnutí, jež je podrobeno stížnostní kritice. Pouze za těchto podmínek se stěžovateli dostává i kvalifikované možnosti skutkově a právně argumentovat, a tedy v případě svého nesouhlasu zpochybňovat argumenty obsažené v odůvodnění, na nichž výrok jím napadeného rozhodnutí spočívá". Stěžovateli má být příslušné usnesení "... včetně jeho odůvodnění prokazatelně oznámeno takovým způsobem, aby z obsahu oznámení byly seznatelné všechny důvody, o něž se opírá výrok rozhodnutí ... těmto požadavkům lze alternativně vyhovět několika způsoby, uvedenými v trestním řádu (§ 136, 137, 55a, 55b)", a to 1. doručením opisu usnesení, 2. ústním vyhlášením usnesení, jehož plné znění (včetně odůvodnění) bude zapsáno v protokolu o úkonu, případně 3. ústním vyhlášením, jehož plné znění (včetně odůvodnění) bude podchyceno zvukovým záznamem.
16. Ústavní soud v nálezech ze dne 5. 1. 2006
sp. zn. III. ÚS 457/05
(N 4/40 SbNU 39), ze dne 23. 9. 2010
sp. zn. III. ÚS 1542/09
(N 201/58 SbNU 787), ze dne 31. 5. 2018
sp. zn. I. ÚS 3842/17
(N 106/89 SbNU 573), ze dne 5. 2. 2019
sp. zn. IV. ÚS 3780/18
(N 21/92 SbNU 214) či ze dne 10. 12. 2019
sp. zn. IV. ÚS 3003/19
(N 210/97 SbNU 258) situoval okamžik, od něhož je možno počítat běh lhůty pro podání (instanční) stížnosti v trestních věcech při rozhodování o tak závažných otázkách, jakými je osobní svoboda (zejména vazba, podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přeměna alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) nebo meritum věci (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení), až na doručení opisu usnesení. Jak se výstižně konstatuje ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. Tpjn 300/2018 v bodě 33 odůvodnění, judikatura Ústavního soudu je vedena snahou o zachování práva obviněného na přístup k soudu druhého stupně a možnosti polemizovat se závěry soudu prvního stupně v řádném opravném řízení o stížnosti; Ústavní soud tím obviněnému umožňuje, aby se mohl vymezit proti důvodům rozhodnutí soudu prvního stupně podrobně obsaženým až v písemném vyhotovení jeho usnesení.
17. Zárukou proti oslabení práva obhajoby na dostatečnou možnost odůvodnění své stížnosti je omezení, které stížnostnímu soudu brání v rozhodnutí o podané stížnosti dříve, než má obviněná osoba možnost se zcela seznámit s odůvodněním napadeného rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 9. 6. 2009
sp. zn. IV. ÚS 426/09
(N 134/53 SbNU 681) a ze dne 23. 9. 2010
sp. zn. III. ÚS 1542/09
(N 201/58 SbNU 787)].
18. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že netoleruje orgánům veřejné moci - a především obecným soudům - formalistický přístup k aplikaci práva, který používá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti [srov. např. nález ze dne 4. 2. 1997
sp. zn. Pl. ÚS 21/96
(N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Z požadavku materiálního právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy vyplývá povinnost každého soudce hledat a prosazovat skutečně spravedlivé řešení: "Nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je rozpoznat skrze zákon spravedlnost." [nález ze dne 13. 3. 2013
sp. zn. IV. ÚS 1241/12
(N 42/68 SbNU 425), body 14 a 15]. Zejména nelze tolerovat, aby sám stát profitoval z nedokonalosti právní úpravy či pochybení orgánů veřejné moci v neprospěch jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016
sp. zn. II. ÚS 2062/14
(N 198/83 SbNU 185)].
19. Ke znakům demokratického právního státu neoddělitelně patří též princip ochrany důvěry občanů v právo [nález
sp. zn. IV. ÚS 215/94
ze dne 8. 6. 1995 (N 30/3 SbNU 227)]. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická osoba nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména v důvěře v trvající výklad takovéhoto předpisu orgány veřejné moci [srov. nález ze dne 15. 1. 2008
sp. zn. I. ÚS 629/06
(N 11/48 SbNU 111)]. Jednotlivec má právo na dobrou víru v akty veřejné moci, jimž svědčí presumpce správnosti [nálezy ze dne 9. 10. 2003
sp. zn. IV. ÚS 150/01
(N 117/31 SbNU 57), ze dne 8. 4. 2008
sp. zn. I. ÚS 2254/07
(N 68/49 SbNU 37) či nález ze dne 31. 1. 2012
sp. zn. IV. ÚS 3476/11
(N 25/64 SbNU 269)]. Ze zásady ochrany důvěry občanů v právo vyplývá povinnost orgánů veřejné moci, aby při posouzení toho, zda určitý procesní prostředek ochrany práva byl podán řádně a včas, respektovaly princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. To znamená, že účastníku řízení nesmí být na újmu, jestliže při využití takovéhoto prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné moci postupoval v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení.
20. Vymezení lhůt a podmínek jejich běhu je zásadní pro zachování právní jistoty a snížení entropie a nejistoty v právních vztazích [srov. nález ze dne 17. 12. 1997
sp. zn. Pl. ÚS 33/97
(N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)], musí však vyváženým způsobem respektovat všechna dotčená práva a chráněné zájmy. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud výjimečně přistupuje k prolomení zákonem stanovených lhůt v případě, kdy by jejich aplikace vedla k popření účinné možnosti jednotlivce domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv [srov. nález ze dne 8. 7. 2010
sp. zn. Pl. ÚS 15/09
(N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.)]. V případě chybného poučení jednotlivce orgánem veřejné moci musí veřejná moc sama toto pochybení napravit a dovodit mimořádnou přípustnost návrhu i po překročení zákonné lhůty. Důsledky tohoto pochybení nelze spravedlivě přičíst k tíži jednotlivce, který jednal jako bdělý účastník řízení [srov. např. nálezy ze dne 20. 2. 2002
sp. zn. II. ÚS 618/01
(N 20/25 SbNU 153) a ze dne 30. 5. 2013
sp. zn. IV. ÚS 2163/11
(N 97/69 SbNU 641)]. Rovněž Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") zdůrazňuje, že uplatňování pravidel upravujících lhůty pro podání procesních prostředků ochrany nesmí navrhovateli bránit v použití dostupného prostředku nápravy. Jednání orgánů veřejné moci nesmí u jednotlivce vyvolávat nesprávný závěr ohledně začátku běhu lhůty pro podání procesního prostředku ochrany (rozsudek ESLP ze dne 24. 2. 2004 ve věci Vodárenská akciová společnost, a. s., proti České republice č. 73577/01). Absence řádného poučení byla shledána jako porušení práva na přístup k soudu obsaženého v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (např. rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65, § 25; rozsudek ze dne 1. 3. 2011 ve věci Faniel proti Belgii, stížnost č. 11892/08, § 30; rozsudek ze dne 31. 1. 2012 ve věci Assunçao Chaves proti Portugalsku, stížnost č. 61226/08, § 85-88).
21. V trestním právu pak výše uvedené platí o to více, že jde o oblast přímo zasahující do jádra svobody každého jednotlivce, tj. do jeho osobní svobody. Výklad a použití trestního práva musí šetřit podstatu a smysl ochrany osobní svobody.
V. b) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
22. V uvedeném rozsahu Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
23. Výše formulované principy je nutno aplikovat i na stěžovatelův případ, zejména pak na určení počátku běhu lhůty k podání instanční stížnosti.
24. Okresní soud usnesení ze dne 3. 5. 2019 č. j. 2 T 42/2013-224 vyhlásil při veřejném zasedání, kterému byli stěžovatel i jeho obhájce přítomni. Vzhledem k tomu, že okresní soud rozhodl o osobní svobodě stěžovatele, tedy o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, je nutné počátek běhu lhůty pro podání stížnosti proti předmětnému usnesení odvíjet až od doručení jeho opisu.
25. Písemné vyhotovení usnesení okresního soudu bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím datové schránky dne 24. 5. 2019 (č. l. 224 p. v. procesního spisu).
26. Stěžovatel instanční stížnost podal - rovněž prostřednictvím datové schránky - dne 26. 5. 2019, jak dokládá záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu (č. l. 229 procesního spisu); byla tudíž zachována lhůta k jejímu podání.
27. Jak vyplývá ze zvukového záznamu obsaženého na CD-R (č. l. 223 procesního spisu), okresní soud poskytl stěžovateli následující poučení: "... Tolik k tomuto rozhodnutí, vlastně, které ... proti kterému máte právo podat si stížnost. O stížnosti by případně rozhodoval Krajský soud v Praze. Stížnost ... lhůta se počítá od doručení písemného vyhotovení stížnosti a trvá ... ta lhůta činí 3 dny. Nicméně již nyní se můžete vyjádřit k tomu, zda si budete stížnost podávat, zda si lhůtu ponecháte na rozmyšlenou či zda se budete ... či zda se stížnosti vzdáte."
28. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovateli se od okresního soudu dostalo poučení, že předmětná lhůta se odvíjí až z doručení písemného vyhotovení usnesení (soudce okresního soudu sice uvedl "písemného vyhotovení stížnosti", zůstává však očividné a nesporné, že měl na mysli "písemného vyhotovení usnesení"). Toto poučení (s uvedenou výhradou) odpovídalo ústavně souladnému výkladu souvisejících norem trestního řádu formulovanému výše citovanou judikaturou Ústavního soudu. Je tedy zřejmé, že i kdyby se - v hypotetické rovině - počátek lhůty k podání instanční stížnosti vztahoval již k vyhlášení usnesení v přítomnosti stěžovatele, vzhledem k okresním soudem podanému poučení by přesto byla stěžovatelova instanční stížnost podána včas, a to se zřetelem k principu ochrany důvěry občanů v právo.
29. Jak bylo výše uvedeno, podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; pravomoc soudu je nezadatelná a obecné soudy se jí nemohou zprostit, obrátil-li se na ně účastník řízení v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, domáhaje se svých práv stanoveným postupem. Postupuje-li přitom účastník v souladu s právní úpravou a relevantní judikaturou, není možné výklad jednotlivých pojmů zúžit v jeho neprospěch.
30. Na ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu je nutno hledět jako na rozporné se stěžovatelovým právem na přístup k soudu zaručeným v čl. 36 odst. 1 Listiny a právem na spravedlivý proces zaručeným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
31. Pro ústavně nesouladným způsobem určený počátek běhu lhůty pro podání stížnosti a v důsledku toho nesprávné zamítnutí této stížnosti pro opožděnost nelze v tomto případě situaci řešit jinak než zrušením napadeného usnesení krajského soudu, který nově rozhodne o stížnosti proti usnesení okresního soudu.
32. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelově ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
33. Na úplný závěr je nutno připomenout, že instanční stížnost, kterou stěžovatel proti usnesení okresního soudu včas podal, má odkladný účinek.