Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Děčína, sídlem Mírové náměstí 1175/5, Děčín, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2024 č. j. 33 Cdo 2926/2023-274, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. června 2023 č. j. 95 Co 21/2023-248 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 7 C 24/2022-214, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Gardenline s. r. o., sídlem Na Vinici 948/13, Litoměřice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení smluvní pokuty ve výši 530 500 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastnice se podle něj ocitla v prodlení s odstraněním vad opěrné zdi zhotovené vedlejší účastnicí na základě smlouvy o dílo "Zámek Děčín - revitalizace zázemí zámeckého areálu". Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") došel po provedeném dokazování k závěru, že příčinou pádu zdi byla vadná projektová dokumentace předložená stěžovatelem, nedostatečný technický dozor zvolený stěžovatelem a neodborné vedení stavby vedlejší účastnicí. Za vadu díla tedy odpovídá vedlejší účastnice, a spolu s ní společně a nerozdílně ten, kdo dodal stavební dokumentaci a ten, kdo prováděl dozor nad stavbou. Po havárii zdi stěžovatel reklamoval vady díla a požadoval opravu. Vedlejší účastnice reklamaci neuznala. Následně se však stěžovatel a vedlejší účastnice dohodli na dalším postupu tak, že stěžovatel zajistí novou projektovou dokumentaci, kterou vyhotoví bezplatně projektant a vedlejší účastnice zatím provede přípravné práce a úklid materiálu. Další domluvenou schůzku stěžovatel odvolal a novou projektovou dokumentaci vedlejší účastnici nepředal. Okresní soud proto dospěl k závěru, že do doby dodání nové dokumentace se vedlejší účastnice nemohla dostat do prodlení, od něhož stěžovatel odvíjí uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty a žalobu zamítl.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Otázky, které stěžovatel Nejvyššímu soudu předkládá jako dosud neřešené, nemohou podle Nejvyššího soudu založit přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Stěžovatel je odvodil od vlastního pohledu na skutkový stav věci. Krajský soud uzavřel, že vedlejší účastnice sice reklamaci formálně neuznala, ale strany se poté shodly na spoluodpovědnosti za vytčenou vadu díla a uzavřely spolu dohodu o dalším postupu. Jde-li o výtku, že krajský soud nenapravil pochybení okresního soudu spočívající ve svévolném hodnocení důkazů, Nejvyšší soud uzavřel, že ani ta nemůže založit přípustnost dovolání. K vadám řízení může Nejvyšší soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné. Nejedná se ani o výjimečný případ, kdy by skutková otázka s ohledem na její dopad do základních práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že závěr soudů, že reklamační řízení stále probíhá, je vadný. Vedlejší účastnice totiž neuznala reklamaci, další jednání jsou spíše jednáními směřujícími k dohodě o narovnání či novaci. I posouzení, že stěžovatel neposkytl součinnost, je vadné. To vše vede k nesprávnému právnímu posouzení věci. Rozhodnutí navíc vykazují prvky libovůle v podobě svévolného hodnocení důkazů, neboť z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Soudy se nezaobíraly rozložením míry součinnosti mezi stranami v případě uplatnění práva z vad. Rezignovaly také na právní posouzení platnosti dohod o právech vad. Jsou to totiž příslušné orgány obce, které utvářejí vůli obce a následně je to starosta, kdo projevuje vůli obce navenek. Soudy tuto skutečnost nijak nereflektovaly. K rozhodnutí Nejvyššího soudu uvádí, že vady uplatněné v dovolání představují neoprávněný zásah do základních práv stěžovatele a musí být chráněny prostřednictvím všech opravných prostředků.
6. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
8. Těžiště ústavní stížnosti v posuzované věci představuje polemika stěžovatele se skutkovými závěry soudů a na ně navazujícími právními závěry. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje argumenty uplatněné v řízeních před obecnými soudy. Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance a fakticky žádá, aby přijal jeho verzi skutkového a právního hodnocení sporu. Ústavní soud si ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Závěr soudů, že reklamační řízení stále probíhá, a vedlejší účastnice se nemohla pro neposkytnutí součinnosti stěžovatelem dostat do prodlení s odstraněním vad díla, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Tyto úvahy soudů neshledal nepřiměřenými či extrémními. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy rezignovaly na posouzení platnosti dohody o právech z vad. Z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by stěžovatel tuto námitku uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Ani stěžovatel to v ústavní stížnosti netvrdí a obecným soudům nevytýká, že se touto námitkou nezabývaly. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [srov. např. nálezy ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98
(N 160/16 SbNU 181, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79)] jde o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li podle čl. 4 Ústavy úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. To i v situaci, že má soud přihlédnout k neplatnosti právního jednání ex offo.
10. Jde-li o nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377), ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Ničeho takového se však soudy v posuzovaném případě nedopustily.
11. Ústavní soud ověřil, že soudy provedly ve věci rozsáhlé dokazování. Z odůvodnění jejich rozhodnutí jasně vyplývá, na základě jakých důkazů dospěly ke svým skutkovým závěrům a jaké právní závěry z nich vyvodily. Z toho důvodu je třeba považovat za ústavně konformní i názor Nejvyššího soudu, že v daném případě nejde o případ, kdy by skutková otázka byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil tvrzené porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu